Výkupné za Eraka

Třicet osm

Nad nimi se rýsoval severní masiv, útesy a vrcholky v řadách za sebou šplhaly až k pláni vysoko nahoře. Otevřená poušť přešla v úzkou cestu vinoucí se mezi skalami a útesy vzhůru po úpatí prvních kopců. Ve výši pěti set stop nad úrovní pouště přirozenou cestou vznikla ve strmých stěnách rovná plocha směřující zhruba severojižním směrem. Tam stálo město Mašaba.

Město bylo hlavním tržištěm pro aridské rolníky, kteří žili a pracovali v podhůří a na pláních pod masivem. Počet obyvatel města dosahoval obvykle zhruba pěti set, ale stoupl na osm nebo devět set v týdnech, kdy se konaly trhy a ze vzdálených oblastí i z okolních horských vesnic sem přicházeli pastevci a rolníci prodat své zboží.

Pro tualažské bojovníky to byla dokonalá dočasná základna — dost velká, aby poskytla ubytování a píci pro zvířata, a dobře zásobená potravinami přivezenými na trh a uloženými v městských skladištích.

Domy byly obvyklé, obílené stavby z nepálených cihel, většinou přízemní, s rovnými střechami, kde si mohli jejich obyvatelé na sklonku dne užívat chladivého vzduchu a příležitostně přespávat za nejteplejších nocí. Mnoho příbytků však bylo vyhloubeno přímo do čela samotných útesů — jejich zvětralé a rozpukané vchody svědčily o tom, že vznikly už dávno. Většinou se používaly jako skladiště pro potraviny a další zboží, s nímž se ve městě obchodovalo. Některé však sloužily jako obydlí, a když řada zajatců za svými strážci vstoupila do města, Halt viděl zřetelné stopy, že je obývají lidé: po přístupových žebřících k výše položeným vchodům vystupovaly ženy nesoucí těžké džbány se zásobou vody pro rodinu a z průduchů, pečlivě vysekaných do čela skály, stoupal dým z kuchyňských ohnišť. U některých viselo na dlouhých tyčkách vyprané prádlo, vystrčené do horkého vzduchu, aby uschlo, a povlávalo jako prapory v mírném větru, který se proháněl údolím.

Třídenní pochod do Mašaby nebyl zrovna příjemný. Byli na dlouhých provazech přivázaní k sedlům strážců, a aby jim stačili, museli neohrabaně klusat. Když někdo upadl — což se nevyhnutelně stávalo, protože ruce svázané před tělem ztěžovaly schopnost udržovat v klusu rovnováhu —, ihned ho obklopili jezdci a šťouchali do něj hroty kopí nebo ho bili násadami.

Po pár mílích Halt zaznamenal, že jezdci na koních, k nimž byli připoutáni, jsou odborníky na nečekané změny kroku nebo směru naplánované tak, aby zajatce zbavily rovnováhy a on upadl.

Výjimkou byla Evanlyn. Jak Seletin předvídal, Tualagové v ní viděli budoucí zisk, který je zapotřebí chránit, a tak žádnou z podobných surovostí netrpěla. Dokonce dostala malého koně, aby na něm mohla jet, i když ruce měla stále svázané a koníka vedl tualažský bojovník, který byl neustále ve střehu a hlídal sebemenší náznak, že by se mohla pokusit o útěk.

Nejhůř dopadli oba hraničáři. Byli cizinci, a tak s nimi Tualagové zacházeli s opovržením. A co víc, záhadná přesnost ve střelbě z luku během krátkého útoku z nich udělala nenáviděné nepřátele. Většina Tualagů měla přinejmenším jednoho kamaráda, který okusil hraničářský šíp, a dlouhý luk označoval Halta a Gilana jako pachatele.

Než se dostali do Mašaby, byli oba hraničáři samá podlitina. Halt měl následkem rány pěstí jednoho Tualaga na levé tváři velkou modřinu, a skoro nemohl otevřít oko. Gilan silně krvácel z rány na hlavě způsobené malým kyjem. Ve vlasech i na obličeji měl škraloupy zaschlé krve.

Zdálo se, že přítomnost dvou hraničářů odváděla pozornost Tualagů od původní oběti — od Eraka. Jeho i Svengala nechávali na pokoji, až na příležitostné bití násadami kopí, když zakopli a upadli. Také se Seletinem zacházeli slušně. Júsal si uvědomoval, jakou má cenu jako rukojmí, zatímco Araluenci byli v této oblasti neznámí.

Horác, zdravý, silný a pohyblivý, poskytoval svým strážcům nejméně příležitostí, aby ho mohli bít — i když jednou po něm vzteklý Tualag, rozzuřený, že Horác nepochopil příkaz, aby poklekl, sekl dýkou a způsobil mu mělkou řeznou ránu v pravé tváři. Bylo to jen škrábnutí, ale když mu ho Evanlyn večer ošetřovala, Horác bezostyšně předstíral, že je bolestivější, než ve skutečnosti bylo. Líbily se mu doteky jejích ošetřujících rukou. Halt s Gilanem, zbití a vyčerpaní, přihlíželi, jak mu vymývá ránu a jemnými doteky ji vysušuje. Horác znamenitě předstíral, že klidně a hrdinně snáší velkou bolest. Halt pohoršeně zavrtěl hlavou.

„To je ale podvodník,“ prohodil ke Gilanovi. Mladší z hraničářů přikývl.

„To je. Vážně si to vychutnává, viď?“ Odmlčel se a pak posmutněle dodal: „Škoda že jsem na to nepřišel dřív než on.“

Haltovo zdravé oko na něj pohlédlo. Prošedivělý hraničář si něco zamumlal pod vousy a kousek se posunul, znechucený svým bývalým žákem.

„Mladí kluci!“ prohodil pohrdavě k Erakovi. „Myslí si, že hezká tvářička dokáže vyléčit každou nemoc.“

„Někteří z nás si na to ještě dokážou vzpomenout, Halte,“ ušklíbl se Erak. „Myslím, že takový starý harcovník jako ty má tohle všechno za sebou. Svengal mi říkal, že ses usadil. Nějaká baculatá mateřská vdovička popadla zchátralého starocha jako poslední šanci, co?“

Erak se samozřejmě od Svengala dozvěděl, že Halt se nedávno oženil s velkou krasavicí. Chtěl ale štíhlého hraničáře pozlobit. Haltův jednooký pohled utkvěl na oberjarlovi.

„Až se vrátíme zpátky, radím ti, aby s nemluvil o Paulině jako o ‚baculaté mateřské vdovičce‘, pokud bude v doslechu. Nosí u sebe dýku a dobře to s ní umí a ty potřebuješ uši, aby ti udržely na hlavě tu směšnou helmici.“

Když po vyčerpávajícím denním pochodu vklopýtali do Mašaby, aridští obyvatelé města hleděli na nové příchozí tupě a lhostejně. Zajatce ani trochu nelitovali. Vpád Tualagů do města je ožebračí a vyhladoví. Bude trvat řadu měsíců, než se jim podaří nahradit ztrátu potravin a ostatních věcí, které si vetřelci přivlastní.

Na město padl stín, protože slunce se schovalo za vysoké útesy. Zajatce vedli hlavní ulicí, kde se konal trh, k jedné z jeskyní na konci města, jež sloužila jako skladiště. Odvázali jim dlouhé vodicí provazy a uvolnili spoutané ruce.

„Vypadá to, že jsme dorazili tam, kam jsme měli namířeno,“ pronesl Horác.

Jeden z Tualagů se na něj utrhl, ať drží ten svůj cizácký jazyk za zuby.

Bez okolků strčili vězně do prázdného skladiště a před vchod se postavila stráž na koni. O pár minut později přinesli zajatcům jídlo, vodu a pokrývky. Pak se venkovní dveře s bouchnutím zavřely, byly zamčeny a zajatci zůstali sami.

„Tak co se bude dít teď?“ zajímal se hlasitě Gilan.

Nemusel se trápit zvědavostí dlouho. Ani ne hodinu nato uslyšeli zarachocení klíče v zámku a dveře se rozlétly. Venku už byla úplná tma a uvnitř svítila jediná svíčka. Mezi dveřmi rozeznávali jen nejasnou hřmotnou postavu. Pak se muž protlačil úzkými dveřmi — musel se kvůli tomu natočit bokem — a dlouhými kroky přešel doprostřed jeskyně. Za ním následovalo půl tuctu ozbrojených Tualagů s rukama připravenýma na jilcích zahnutých mečů. Rozhlíželi se kolem, ostražití vůči všem náznakům vzpoury ze strany zajatců. Nakonec vešel i Júsal. Nikdo ze zajatců se však o něj nezajímal. Všichni hleděli na mohutného vousatého Skandijce, který do jejich vězení vešel jako první.

„Toskjak!“ pronesl Svengal. Rozzlobeně se začal zvedat z písčitého dna jeskyně. Tři Tualagové neprodleně tasili meče a jeskyní se rozlehlo známé varovné zařinčení. Erakova ruka se vymrštila, sevřela Svengalovo předloktí a přinutila ho znovu usednout.

„Seď klidně, Svengale,“ doporučil. „Nevidíš, že hledá záminku, aby tě zabil?“

„Jsi velmi všímavý, Eraku,“ řekl zrádce. Jeho hlas byl na Skandijce překvapivě uhlazený a příjemně zabarvený. Většinou to byli mořští vlci, zvyklí překřikovat bouři a vítr. Toskjak pokynul strážným a meče se vrátily na místo.

Júsal, s dolní polovinou obličeje stále zahalenou modrým závojem, sledoval, jak spolu oba velcí muži hovoří, a bez mrknutí temných očí otáčel hlavu z jednoho na druhého.

Jako jestřáb, napadlo Halta. Pak svůj postřeh poopravil. Spíš jako sup.

„Tak, Toskjaku, konečně jsi ukázal pravou tvář. Myslel jsem si, že vyjde najevo, že ten zbabělý zrádce za tímhle vším jsi ty.“ Erakův hlas byl vyrovnaný a klidný. Ale uhlazeností projevu se Erak nemohl nepříteli rovnat.

Toskjak se zasmál. „Jak jsem řekl, oberjarle, jsi velmi všímavý. Ale samozřejmě, dodatečně umí být chytrý každý. Je škoda, že jsi takovou bystrost neprojevil o trochu dřív. Možná by ses vyhnul mé pasti. Těžko ti někdo uvěří, když řekneš ‚Celou dobu jsem věděl, že to jsi ty‘, až když vejdu do místnosti, nemyslíš?“

„Ať jsem to věděl nebo ne, skutečností zůstává, že jsi zrádce. A že si zasloužíš smrt.“

„Nu, ano. Ale pro někoho zrádce, pro jiného vlastenec, jak se říká. A bojím se, že ty se už nikomu o smrt nepostaráš.“

„Což znamená, že přijdeš o výkupné,“ zasáhl Halt. Pohlédl na vůdce Tualagů. „Co si o tom myslí tvůj přítel ve zbrani? Júsale, chceš se vzdát šedesáti tisíc rílů ve stříbře?“

Tualag vykročil vpřed. Oči mu žhnuly hněvem. Porovnal svoji a hraničářovou výšku a upřel pohled dolů na menšího muže. Zapíchl Haltovi do hrudi ukazovák, aby zdůraznil svá slova.

„Neříkej mi Júsale!“ vypálil. „Oslovuj mě asejchu Júsale nebo Excelence. Rozumíš, ty drzý cizinče?“

Halt nahnul hlavu ke straně a přemýšlel o té otázce, i když bylo zřejmé, že Júsal odpověď nečeká. „Já rozumím jen tomu,“ prohlásil, „že vznešenosti máš v sobě pramálo a že asejch je slovo, které vyjadřuje úctu. Na muži, který skrývá svou tvář za modrým ženským šátkem, není nic úctyhodného.“

Zuřivost v Júsalových očích zaplála ještě prudčeji. Halt je bedlivě sledoval. Oči nepřítele sledoval vždy a v Júsalově případě byly jediným viditelným rysem.

Když se Júsal rozmáchl sevřenou pěstí, Halt byl připraven. Uhnul trochu doprava a rána ho neškodně minula. Júsal čekal, že pěst narazí na odpor, takže když prošla vzduchem, zapotácel se. Rozpálený zlostí přikročil blíž k Haltovi, aby ho znovu udeřil. Toskjak zvedl ruku a zadržel ho.

„Počkej!“ požádal. Podíval se na Halta pozorněji a upřeně si prohlížel opuchlý, pohmožděný obličej.

„Ty jsi ten hraničář, že? Halt. Tak se jmenuješ! Teď si vzpomínám, že jsem o tobě slyšel. Před třemi lety jsi dělal potíže ve Skandii a teď jsi tady. Ty se lidem pleteš do cesty ve všech končinách světa, co? A tohle je nejspíš ten druhý, co byl ve Skandii s tebou?“

Ukázal na Gilana. Po pravdě řečeno, Toskjak ani jednoho z hraničářů nikdy neviděl. Věděl jen, že Haltův pomocník byl mladý muž.

„Vlastně…,“ začal Gilan. Ale Halt mu skočil do řeči.

„To je pravda,“ řekl rychle. Gilan na něj trochu překvapeně pohlédl. Ale nic už neřekl. Toskjak se obrátil k Júsalovi.

„Tohle jsou ti lukostřelci? Ti, co zabili tolik mužů?“ zeptal se.

Tualag kývl. „Moji lidé je chtěli zabít. Ale třeba bychom za ně mohli dostat výkupné.“

Toskjak zavrtěl hlavou. „Nikdo nezaplatí za to, aby se dostali zpátky,“ prohlásil. „Hraničáři dělají jen potíže. A jsou nebezpeční. Nejlepší bude zabít je co nejdřív.“

„Já je můžu vykoupit!“ ozvala se Evanlyn do mrtvého ticha, které ve skladišti nastalo. „Jsem… diplomatka. Mám blízko k araluenskému králi. Můžu zařídit, aby za tyto muže bylo zaplaceno velké výkupné.“

Toskjak se na ni zvědavě zadíval. V době, kdy se odehrála válka s Temudžaji, v Hallasholmu nebyl. Ale slyšel zkazky o tom, co se přihodilo: divoké příběhy o dívce, která byla s hraničáři — o urozené dívce z Araluenu. Napadlo ho, že by to mohla být ona. Pak pokrčil rameny, na jejím původu nezáleželo. Záleželo na tom, co našli v jejích věcech.

„To uděláš stejně,“ řekl. „Ať je zabijeme nebo ne.“

Evanlyn otevřela ústa, aby odporovala, ale zarazila se, když spatřila, co Toskjak drží: příkaz k výplatě peněz vystavený pro Silasiánskou radu.

„Bez pečetě nemá cenu,“ sdělila mu.

„Ale ty víš, kde ji hledat, viď?“ zeptal se. Evanlyn neohroženě čelila jeho pohledu. Těsně předtím, než se vzdali, ukryla pečeť pod vyčnívající skálu v okrouhlé proláklině. Teď byla ráda, že to udělala. Neřekla nic, aby ji nezradil hlas.

Toskjak přikývl. Její mlčení potvrzovalo jeho podezření. Obrátil se k Júsalovi.

„Asejchu Júsale, jak bys přesvědčil tuhle dívku, aby našla pečeť, kterou zřejmě někam odložila?“

Júsalovi se objevily vrásky kolem očí a závoj na obličeji se pohnul. Evanlyn pochopila, že se směje. Tualag zajatce bedlivě sledoval po celou cestu do Mašaby. Neušlo mu, co se odehrálo mezi dívkou a mladým válečníkem. Ukázal na Horáce.

„Myslím, že kdybychom tomuhle začali stahovat kůži z těla, třeba by si vzpomněla,“ prohlásil. Tlumeně se zasmál. Znělo to odporně.

Evanlyn ztuhla a bezradně pohlédla na Horáce. Věděla, že by nikdy nedokázala přihlížet, jak ho někdo mučí. Jenže kdyby potvrdila příkaz k zaplacení, stejně by všichni zemřeli.

„Toskjaku?“ promluvil Svengal mírným a tázavým tónem. Vzbouřený Skandijec na něj pohlédl se zdviženým obočím. Svengal pokračoval.

„Co takhle ty a já, trochu si spolu zazápasit? Jen tak z legrace.“

„Z legrace?“ nechápal Toskjak.

Svengal se vítězně zasmál. „Jo. Byla by to velká legrace, utrhnout ti tu tvojí šerednou palici rovnou u ramen. A taky tvýmu kamarádíčkovi s orlím nosem a modrou tváří.“ Vyplivl poslední slova a očima přejel k Júsalovi.

Toskjak povytáhl jedno obočí.

„Svengale, měls radši držet jazyk za zuby. Mohl jsem tě nechat žít. Ale když teď vidím, jak jsi posedlý, nu…“ Odmlčel se a prohlížel si strnulou skupinku před sebou.

„Shrneme si, jak na tom jsme,“ prohlásil. Ukázal na Seletina. „Za vakíra dostaneme výkupné. Vyvázne snadno, ale s ním žádné spory nemám. Zato s Erakem a Svengalem ano, takže ti zemřou. A oba hraničáři taky.“ Potom ukázal na Horáce. „Tobě stáhneme kůži z těla a tady mladá dáma nám zaplatí spoustu peněz za to, že bude mít tu čest poslouchat, jak křičíš.“ Usmál se na zajatce. „Vynechal jsem někoho? Ne? Tak ať se vám o tom přes noc hezky přemýšlí.“

Úsměv se Toskjakovi vytratil z tváře. Trhl hlavou k Júsalovi a oba se otočili. Pak tualažského vůdce něco napadlo, zastavil se a ještě se obrátil. Zvedl levou ruku, jako kdyby žádal o pozornost, a vracel se k zajatcům.

„Ještě jedna věc,“ řekl. Pak vychrlil povel na strážce a dva z nich uchopili Halta za ruce a přinutili ho, aby poklekl před Júsalem na kolena. Tualažský asejch potom zaťatou pěstí zasypával Haltův obličej ranami, nalevo napravo, pořád a pořád, dokud nebyla hraničářova tvář zkrvavená a hlava mu bezvládně neklesla na stranu. Toskjak pobaveně přihlížel. Erak se pohnul, aby zasáhl, ale hrot šavle přitlačený k břichu ho zadržel. Zadýchaný Júsal konečně odstoupil.

„Pusťte ho,“ přikázal mužům, kteří Halta drželi. Uvolnili sevření a Halt se zhroutil do písku, tváří k zemi a napůl v bezvědomí.

„Už nemáš tak hbité nohy, co?“ oslovil Toskjak ležící postavu. Júsal se krátce a štěkavě zasmál a oba se otočili a vyšli ze skladiště. Strážní s rukama na zbraních ustupovali za nimi a zabouchli dveře. V nastalém tichu zajatci slyšeli, jak v zámku rachotí klíč.

Gilan uvolnil zadržovaný dech a rychle poklekl vedle napůl bezduchého přítele. Opatrně převrátil Halta na záda a začal mu z obličeje stírat krev smíšenou s pískem. Evanlyn se k němu připojila lehkými, jemnými doteky.

Horác přinesl měch s vodou, který jim tu věznitelé nechali, a podal ho Evanlyn. Díval se, jak opatrně omývá Haltovi obličej. Horác byl vylekaný. Nikdy předtím neviděl Halta poraženého. Halt byl vždy pánem situace. Halt vždy věděl, co je třeba udělat.

„Myslím, že jsme na tom zle,“ řekl. Pak sebou všichni trhli, protože Halt se pohnul, zvedl ruku a snažil se posadit. Evanlyn ho přidržela u země, a tak se přestal namáhat. Ale mluvil, i když kvůli oteklým ústům a tvářím zastřeným a trochu hůř srozumitelným hlasem.

„Na něco zapomínají,“ řekl. Ve zdravém oku mu blýskl vzdor. Druhé oko zůstávalo úplně zavřené.

Ostatní si vyměnili pohledy. Na svém bezútěšném postavení neviděli nic příznivého.

„A co to má být, Halte?“ zeptala se Evanlyn, aby mu udělala radost.

Halt její snahu postřehl a nazlobeně na ni pohlédl. Pak ze sebe trochu s námahou vypravil: „Je tu ještě Will, tam někde venku.“