Výkupné za Eraka

Třicet čtyři

Halt odhadoval, že ze svahu na ně jede přibližně třicet mužů.

„Z téhle strany přijíždějí také,“ pronesla Evanlyn za jeho zády. Rychlý pohled přes rameno Haltovi ukázal, že podobný počet mužů se hrne z kopce dolů za jejich zády a že se rozestupují, aby čekající kruh aridských vojáků obklíčili. Halt pohlédl znovu vpřed. Oba s Gilanem krátce vyhodnotili rychlost přijíždějících jezdců. Pak se oba naráz pohnuli.

„Teď,“ tiše řekl Halt a oba natáhli a vystřelili — poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté — a pokaždé snížili zdvih luku, aby vyrovnali rychle se snižující vzdálenost. Po čtyřech ničivých výstřelech z obou luků Evanlyn vzadu za nimi zvolala:

„Šedesát kroků za zády!“

Oba lukostřelci se rázem otočili čelem vzad a vyslali další šípy, které se zakously do Tualagů útočících zezadu. Kolem oddílu vpředu už divoce pobíhalo půl tuctu koní bez jezdců — ti zůstali zhrouceni ležet v písku. A připojilo se k nim dalších pět ze zadního oddílu, než se dostali tak blízko ke štítové hradbě, že Halt s Gilanem museli přestat střílet. Evanlyn žasla nad rychlostí a přesností střelby obou hraničářů. Jedenáct nepřátel bylo vyřazeno z boje během pár desítek vteřin! Žádný velitel by nemohl doufat, že takové tempo ztrát vydrží nadlouho.

Nyní přišli na řadu vojáci čekající ve štítové hradbě, protože jezdci do ní narazili.

Ale jen několik koní najelo přímo na ni. Ježatá stěna kopí a jejich nabroušené hroty třpytící se v slunci přinutily většinu koní, aby v poslední chvíli uhnuli stranou, navzdory tomu, že jejich jezdci je všemožně pobízeli a nutili pokračovat v přímém útoku. Jezdci propásli vhodný okamžik a ocitli se v nevýhodě, protože dlouhá aridská kopí se do nich zabodávala. Většina seskákala z koní, nechala je u svých spolubojovníků, kteří k tomu byli určeni, a pustila se do boje na zemi. Nastala mela, urputný boj muže proti muži, kdy se zahnuté meče podél celé linie zvedaly a dopadaly, sekaly a bodaly. Bojovníci na obou stranách vykřikovali bolestí a klesali k zemi. Potom vykřikovali znovu, protože jejich druhové i nepřátelé po nich šlapali ve snaze zasáhnout protivníka.

Horác bedlivě sledoval štítovou hradbu, soustředěně mhouřil oči a hledal první slabé místo, kudy by Tualagové mohli prorazit. Jeden aridský voják nalevo uklouzl a byl sražen Tualagem, který okamžitě vnikl do mezery v řadě a divoce sekal nalevo napravo, takže mezera se rozšířila, další dva jeho druhové se do ní protlačili a řada se začínala prohýbat dovnitř.

Horác se nadechl a otočil se ke čtyřem vojákům, které měl po ruce. Než však stačil cokoli udělat, Svengal vedle něj zařval jako tur, rozběhl se kupředu a nad hlavou přitom kroužil sekerou. Horác usoudil, že kdyby se k velkému Skandijci přidal, jen by se mu pletl do cesty, a tak se uvolnil a pokynul čtyřem vojákům, aby i oni zůstali na místě.

Svengal narazil do Tualagů, jimž se podařilo proniknout štítovou hradbou, jako beranidlo. Tvrdě do nich udeřil štítem a tlačil je zpátky a oni se kymáceli a klopýtali, přestože z druhé strany je postrkovali jejich spolubojovníci. Než se stačili vzpamatovat, začal je Svengal kosit hlava nehlava širokými rozmachy sekery.

Průlom ve štítové hradbě se uzavřel vzápětí poté, co se objevil, a řada se obnovila. Svengal se vrátil k místu, kde čekal Horác.

„Dej mi vědět, kdybys potřeboval pomoc,“ řekl přívětivě mladý bojovník. Svengal na něj ostře pohlédl. Oči se mu nebezpečně leskly.

„To sotva,“ řekl stručně. A už byl zase pryč, protože hrozilo, že Tualagové prorazí na jiném místě. A tloukl do nich štítem i sekerou, zatlačoval je na ústup a jednoho, který pod jeho náporem upadl, přitom zašlapával do země. Tentokrát však Horác neměl čas přihlížet. Bylo ho zapotřebí na dalším ohroženém místě, a tak v klínovém útvaru vedl své čtyři muže a běželi tam, kde se hlouček Tualagů prodral štítovou hradbou. Když se Horác blížil, jeden z Tualagů padl k zemi se šípem v prsou. Pak se do nich pustil Horác se svými vojáky.

Na nějaké šermířské finesy nebyl čas. Přišel náraz, sek a další sek, kryt štítem, úder, úder a zase úder! Obdivuhodná obratnost byla Horácovi k velkému užitku a jeho rány pršely na Tualagy s ohromující rychlostí i silou a zatlačovaly je zpět zachvácené panikou.

Panika se mezi útočníky rozšířila a začínali od štítové hradby mizet — nejprve po jednom po dvou, pak ve skupinkách. Nasedali na koně a hnali je vzhůru do svahu, stíháni posměšky a nadávkami ze strany jásajících obránců.

Gilan zvedl luk a s otázkou v očích pohlédl na Halta — ten zavrtěl hlavou.

„Šetři šípy,“ řekl. „Budeme je ještě potřebovat.“

„Nemůžu říct, že se mi líbí představa, jak někomu střílím do zad,“ souhlasil Gilan a vrátil šíp do toulce.

Přicházel k nim Seletin. Svrchní bílý plášť měl potrhaný a potřísněný krví a špínou. Za chůze otíral čepel meče.

„Dostali za vyučenou,“ řekl. „Stříleli jste dobře,“ dodal a uznale pokyvoval na oba hraničáře. Byl si vědom, že jejich rychlá střelba útočící oddíly vyvedla z míry.

„Pochybuji, že se pokusí o další přímý útok,“ poznamenal Halt a vakír souhlasně přikyvoval. Ukázal na hřeben kopce, odkud všemu přihlížela skupinka tří mužů na koních — spílali ustupujícím bojovníkům, kteří kolem nich projížděli. V jednu chvíli se nejvyšší ze tří mužů nahnul ze sedla a jednoho z prchajících vojáků přetáhl jezdeckým bičíkem.

„Jestli se nemýlím, tam nahoře je Júsal Makali. Je to jeden z jejich nejlepších válečných vůdců. Je lstivý a krutý a není žádný hlupák. Právě poznal, co ho bude stát další přímý útok. Teď poznáme my, o co se pokusí příště.“

„Nás to taky něco stálo,“ prohlásil klidně Gilan a kývl hlavou k místu, kde aridští vojáci ošetřovali své raněné. Bylo jich příliš mnoho, než aby na tom nezáleželo. Tualagové při útoku sice utrpěli ztráty, ale přinejmenším deset aridských vojáků leželo mrtvých nebo zraněných.

Přišli Svengal a Horác. Oba si čistili zbraně, tak jako předtím Seletin. Svengalovi pořád plála ve tváři zuřivá bojovnost a oči mu divoce svítily.

„Na co čekají?“ zeptal se hlasem mocnějším, než okolnosti vyžadovaly. „Proč nepokračují?“

Halt ho znepokojeně pozoroval. „Svengale, uklidni se,“ napomenul ho. Viděl, že Svengal, otrávený dlouhými týdny nečinnosti, nemá daleko k nepříčetné zuřivosti, která v zápalu boje může postihnout každého Skandijce. „Je jisté, že znovu nezaútočí. Způsobil jsi jim příliš mnoho ztrát. Horáci, také dobrá práce,“ dodal tiše. Viděl mladíkovy zničující výpady. Horác kývl. Meč už měl čistý, a tak ho zastrčil do pochvy.

„Halte, co myslíte, že udělají dál?“ zeptal se.

Než hraničář odpověděl, pohlédl s přimhouřenýma očima vzhůru ke slunci, které teď stálo téměř přímo nad hlavou a pražilo na ně.

„Myslím, že si počkají, až za ně jejich práci odvede vedro,“ prohlásil. „To bych udělal já na jejich místě.“

Měl pravdu. Zbytek dne uběhl bez dalšího útoku ze strany Tualagů. Namísto toho se Araluenci a jejich aridští druhové smažili v palčivém slunečním žáru.

Jejich zásoby vody byly malé. Seletin očekával, že někdy během dne dorazí ke studním Chor-Abaš, a tak zmírnil jinak přísné zásady zacházení s vodou. Nyní odhadoval, že když budou přísně dodržovat příděly, zbývá jim voda na další dva dny.

Tualagové si samozřejmě mohli dovézt tolik vody, kolik potřebovali. Stačilo jim jenom hlídat malý tábor uprostřed prolákliny. V opatrnosti před přesnou střelbou, kterou předvedli dva lukostřelci v řadách nepřítele, se drželi za hřebenem. Ale čas od času je bylo možné nakrátko zahlédnout, když se hlídky střídaly. Halt nijak nepochyboval, že hned za hřebenem stojí jejich nízké černé stany.

Když padla tma, Seletin své muže stáhl a kruh zmenšil, tak aby se polovina vojáků mohla prospat. Takový byl alespoň záměr. Hodinu po setmění začaly rychlé, prudké útoky.

Neúčastnilo se jich nikdy víc než tucet Tualagů. Přikradli se do blízkosti tábora a s křikem se zvedli z pouště. Pak se vrhli na štítovou hradbu, někoho zabili, ztratili některého ze svých a poté se stáhli a své raněné odnášeli s sebou. Útoky měly jednoduše za úkol nedat obráncům vydechnout. Po celou noc udržovaly celý aridský tábor v pohotovosti a bdělosti a bránily mu v odpočinku.

I když útoky byly jen klamavé, bylo třeba každý z nich brát vážně, protože Halt s ostatními nevěděli, kdy může dojít ke skutečnému útoku vedenému plnou silou. Výsledkem byla pro aridskou stranu neklidná, probdělá noc, prokládaná krátkými okamžiky násilí a náhlé hrůzy.

Ve světle rozbřesku obrátil Halt unavené, zarudlé oči k hřebeni kopců. Tu a tam viděl nějaký pohyb, ale nic, co by představovalo hodnotný cíl. Aridové ztratili čtyři muže, zabité při prvním velkém útoku, a další dva podlehli zraněním utrpěným během noci. Měli ještě několik dalších raněných a většina z nich potřebovala vodu, které byl nyní nedostatek. Seletin zdráhavě nařídil ošetřujícím vojákům, aby snížili množství vody, které zranění dostávají. Bylo to těžké rozhodnutí. Voda byla téměř jediná úleva, kterou na poušti měli.

Právě byl u raněných, když na něj zavolal Halt.

Na hřebeni kopce vlála bílá vlajka.

„Chtějí vyjednávat,“ pronesl Halt.

Vysoký jezdec, jehož Seletin označil jako Júsala Makaliho, sjížděl dolů ze svahu v doprovodu jezdce třímajícího bílou vlajku. Seletin, a s ním Halt nesoucí podobnou vlajku, vystoupili z kruhu aridských bojovníků a kráčeli jim vstříc.

„Júsal ví, že zachovám úctu k vlajce příměří. Ale v okamžiku, kdy by to vyhovovalo jemu, by sám na ni nedbal,“ trpce poznamenal Seletin. „Kéž bych tě dokázal požádat, abys ho prostě zastřelil, až přijede.“

Halt pokrčil rameny. „Mohli bychom to samozřejmě udělat, ale tím by se nevyřešil problém, že jsme v pasti a v menšině. A možná bychom už další příležitost k vyjednávání nedostali.“

Zastavili se necelých deset kroků od obou jezdců. Júsal se zhoupl ze sedla a přicházel k nim.

Halt viděl, že je vyšší než průměrný Arid nebo Tualag, dobře o hlavu vyšší než on sám a zhruba o palec vyšší než Seletin. Měl na sobě volný bílý hábit a na hlavě kufíji. V palčivém pouštním vedru byla bílá vhodnou barvou. Ale zatímco Seletinův oděv byl celý bílý, Júsalův měl tmavomodré lemování. A zatímco And si volné konce šátku omotával kolem obličeje, aby ho chránily, Tualag je nechával volně povlávat. Dolní polovinu obličeje mu však zakrýval tmavomodrý závoj, který vypadal jako maska. Halt předtím slyšel, že Aridové své nepřátele nazývají i „Zahalení, Bohem zapomenutí“. Teď tu narážku pochopil.

Júsalova kůže, tedy to, co z ní vykukovalo nad maskou, byla tmavohnědá — ožehnutá léty strávenými na pouštním slunci a větru. I když závoj část obličeje kryl, bylo zřejmé, že nos je výrazný a zahnutý jako zobák dravce. Temně hnědé, skoro černé oči měl hluboko posazené a víčka pod širokým obočím a hustými řasami přimhouřená. Oči byly jediným rysem, který Halt rozeznal, a přesto věděl, že by Júsala znovu poznal, kdyby ho spatřil bez závoje. Ty oči byly studené, černé a bezcitné. Nebyla v nich ani stopa slitování nebo tepla. Byly to oči zabijáka.

„Nuže, vakíre Seleji el’Tíne,“ řekl Júsal, „proč mě sleduješ?“

Závoj jeho hlas trochu tlumil. Přesto však byl pronikavý a nepřátelský stejně jako oči. Žádné zdvořilostní fráze, pomyslel si Halt.

Ani Seletin nedělal okolky. „Zabili jste dvacet mých vojáků. A máte u sebe vězně. Chceme ho.“

Júsal pokrčil rameny. Byl to pohrdavý pohyb. „Tak pojď a vezmi si ho,“ vyzval Seletina. Chvíli bylo ticho. Potom dodal: „Seleji el’Tíne, tvoje postavení je zlé. Jste obklíčeni. My máme početní převahu a vám docházejí zásoby vody.“

Poslední tvrzení bylo samozřejmě jen dohadem. Júsal netušil, jak málo vody mají, a Seletin mu to nehodlal sdělovat.

„Vody máme spoustu,“ prohlásil klidně a Júsal opět pokrčil rameny. Seletinovo tvrzení pro něj nic neznamenalo.

„Když to říkáš. Pravda je, že nakonec vám dojde, ale já si můžu nechat dovézt vody, kolik potřebuji. Můžu si dovolit čekat, zatímco žízeň a horko bude zabíjet tvoje muže. Ty nemůžeš.“

Přelétl pohledem svahy, které je obklopovaly ze všech stran.

„Můžete na nás zaútočit, jestli chcete. Ale je to do kopce a my máme přesilu čtyři na jednoho. Je jenom jedna možnost, jak takový útok skončí.“

„Možná vás překvapíme,“ řekl Halt a temné přivřené oči přejely k němu, zkoumaly ho a provrtávaly. Halt pochopil, že neústupný pohled a ticho, které ho doprovází, ho mají zneklidnit. Znuděně povytáhl jedno obočí.

„Ty jsi jeden z těch lukostřelců, že?“ řekl Júsal. „Jenže přes všechno tvoje střelecké mistrovství, jakmile dojde na boj zblízka, rozhodující bude počet bojovníků.“

„Júsale, to ty sis přál vyjednávat,“ připomněl Seletin. „Bylo to jen proto, abys nám sdělil, jak beznadějné je naše postavení? Nebo jsi chtěl říct něco užitečného?“ Vložil do svých slov stejně pohrdavý tón, jaký předtím použil Tualag.

Júsalův pohled se vrátil k němu.

„Vzdejte se,“ řekl prostě a Seletin na to odpověděl krátkým štěkavým smíchem.

„A necháš nás rovnou zabít?“

Tualažský vůdce zavrtěl hlavou. „Ty pro mě máš cenu, Seleji el’Tíne. Můžu za tebe požadovat velké výkupné. Byl bych blázen, abych tě zabíjel. A jsem si jistý, že se najdou i lidé, kteří zaplatí za ty cizince, co jsou s tebou. Přesně z toho důvodu jsem nechal naživu tamtoho Skandijce. Proč bych s tebou měl zacházet jinak?“

Seletin váhal. Tualagy nejvíc ze všeho poháněla chamtivost a on byl ochoten Júsalovi i věřit. Zatímco uvažoval, vůdce Tualagů nastínil druhou možnost.

„Nebo tady zůstaňte a umřete žízní. Je to jen otázka času. Až budete zesláblí, nebude pro nás těžké sejít mezi vás a vzít vám zbraně z rukou. A jestli mě donutíte čekat, možná nebudu tak shovívavý.“

Odvrátil se, jako by mu bylo lhostejné, jakou cestu Seletin zvolí. Vakír uchopil Halta za rukáv a odváděl ho pár kroků stranou.

„Tohle se týká i tvých lidí. Co na to říkáš?“ zeptal se tiše. Halt pohlédl na vysokou postavu, která stála několik kroků od nich obrácena zády.

„Věříš mu?“ zeptal se a Seletin nepatrným pohybem hlavy kývl.

„Pro peníze udělá Tualag cokoli,“ prohlásil. „Takhle bychom alespoň měli naději. Jak říká — když budeme čekat, časem zeslábneme a stejně se budeme muset vzdát.“

Halt zvažoval situaci. On s Gilanem by se pod rouškou tmy snad dokázali z tualažského obklíčení dostat. Ale ani to nebylo jisté. I když byli v plížení velmi zkušení, kolem vlastně nebylo nic, kde by se mohli skrýt. A hlídat je bude spousta očí. A i kdyby se jim podařilo Tualagům proklouznout, co potom? Museli by jít pěšky a nejbližší pomoc byla míle daleko. Než by se dostali do Mararoku, Seletin a jeho vojáci by byli mrtví. A s nimi i Evanlyn, Horác a Svengal. Kdyby se vzdali teď, byli by všichni ještě při síle a mohla by se naskytnout příležitost utéct nebo zvrátit situaci v neprospěch jejich přemožitelů. Raději teď než později, až budou zesláblí a pološílení žízní.

„Dobrá,“ řekl. „Promluvíme si o podmínkách.“