Výkupné za Eraka

Šestnáct

V obydlí pro hosty strávili příjemnou noc. Venku na stráži zůstával tucet Seletinových mužů, ale pokud hosté chtěli, mohli dům opustit a procházet se v nejbližším okolí.

Přinesli jim jídlo a pití. K pití ovocné šťávy a vodu, chutné jídlo se skládalo ze studené drůbeže podávané se salátem z listové zeleniny s hodně ostrou citronovou zálivkou a s čerstvými chlebovými plackami. Horác utrhl stehno a zajídal maso velkými sousty chleba.

„To si nechám líbit,“ prohlásil nadšeně. „Na to, že jsme vězňové, se máme dobře.“

„My nejsme vězňové,“ upozornil ho Halt. „Jsme diplomatické poselstvo.“

Horác kývl. „Pořád na to zapomínám,“ prohlásil a drobky chleba mu od pusy odletovaly na všechny strany. Halt se rychle stáhl. Pozornost mladého bojovníka opět přitáhla mísa s naporcovaným masem a Horác ji začal prohledávat.

„Už žádné další stehno?“ divil se nahlas.

„Kdyby někdo vynalezl kuře se čtyřma nohama,“ poznamenal Will, „Horác by si myslel, že se dostal do nebe.“

Horác souhlasně přikyvoval.

„Kuře se čtyřma nohama,“ zasnil se. „Skvělý nápad. To by se mělo navrhnout mistru Chubbovi.“

Objevil další stehno a bez okolků z něj začal zuby odtrhávat kusy masa. Gilan ho se zájmem sledoval.

„Nepamatuju se, že by se takhle cpal, když jsme byli v Celtice,“ prohodil.

Horác se zazubil. „V Celtice jsme neměli tolik dobrého jídla,“ prohlásil. „A kromě toho mi společnost dvou tajemných hraničářů trochu naháněla strach.“

„A teď už ti strach nenahánějí?“ zeptala se Evanlyn. Právě krájela broskev a oči jí jen hrály. To ovoce je opravdu moc dobré, pomyslela si. Možná to souvisí s horkým podnebím.

„Ani v nejmenším,“ prohlásil Horác. Teď se smál, ale přece jen si vzpomínal, že byla doba, kdy se v přítomnosti hraničářů cítil hodně nesvůj — nejdřív s Gilanem a Willem v Celtice a později pak s Haltem, když spolu projížděli Galikou. Bylo to zvláštní pomyšlení, že teď byli jeho nejbližšími přáteli. „Od té doby jsem se poučil. Halt je dobrák od kosti,“ dodal.

Will s Gilanem vyprskli při neúspěšném pokusu zadržet smích. Halt se zadíval na rozesmáté mladé muže a obočí mu mírně vyjelo vzhůru.

„Dobrák od kosti,“ zopakoval.

Svengal jejich hovor se zájmem sledoval. Bouřlivě se zachechtal a přispěl se svojí troškou.

„Já bych spíš řek, že je to nabručený starý medvěd,“ prohlásil. Halt přesunul sžíravý pohled na velkého Skandijce, ale s tím to ani nehnulo.

„Každý je najednou náramný vtipálek,“ poznamenal Halt. „Myslím, že asi půjdu spát.“

Se zbytkem důstojnosti vyšel z místnosti.

Snídaně se druhý den ráno podávala ve vnitřním dvoře hodinu po východu slunce. Vzduch byl svěží díky rannímu větříku vanoucímu od moře, ale už cítili nastupující denní žár.

Hraničáři se zaradovali, když mezi mísami s chlebem, nakrájeným ovocem, zavařeninami a džbány ovocné šťávy nalezli konvici horkého voňavého černého nápoje.

„Káva!“ zavýskl Gilan a hned si naléval. Byl tam hnědý cukr na oslazení a Gilan si lžičku nabral. Posloužili si i Halt s Willem. Evanlyn je sledovala a vrtěla hlavou.

„Kdyby vás tři chtěl člověk někdy zajmout,“ poznamenala, „stačilo by do pasti nalíčit konvici kávy.“

Will pokýval hlavou. „A my bychom s radostí šli,“ potvrdil. Potom poznamenal k ostatním: „To je vážně dobrá káva.“

„Měla by být,“ řekl Halt. Se šálkem v ruce se pohodlně opřel a nohy i s botami položil na nízký stolek před sebou. „Přípravu kávy vynalezli Aridové. Spalo se všem dobře?“

Ve skutečnosti spali všichni neklidně, protože odvykli posteli, která se s člověkem nekolébá a rytmicky nepohupuje. Postele ale byly měkké a ložnice chladné a dobře větrané. Právě hovořili o jevu, kterému Svengal říkal „suchozemská nemoc“ a který zažije většina lidí, když poprvé vystoupí na břeh po dlouhé plavbě. Vtom vešel jeden ze sluhů a uklonil se před Haltem.

„Pane, je tu kapitán Selej el’Tín.“

„Řekni mu, ať jde dál,“ odpověděl Halt, spustil nohy ze stolku a povstal, aby uvítal aridského důstojníka, který právě vcházel do dvora. Seletin stejně jako předtím pozdravil přiložením ruky k ústům, čelu a opět k ústům.

„Dobré jitro, má paní, pánové. Jste se vším spokojeni?“

Halt opětoval pozdrav stejně a pokynul kapitánovi, aby usedl.

„Všechno je vynikající. Nedáš si s námi kávu?“ nabízel, ale Seletin s lítostí zavrtěl hlavou.

„Lituji, mám neodkladné povinnosti.“ Pohlédl na Svengala. „Kapitáne, tvoji muži dostali snídani,“ oznámil. „Není třeba to prověřovat.“

Svengal kývl. Včera večer zašel na loď, aby se ujistil, že o jeho námořníky je postaráno. Měli pochopitelně na palubě vlastní zásoby, ale Svengal usoudil, že když jsou součástí královského poselstva, měli by je nakrmit Aridové.

„Díky,“ zabručel. Seletin se obrátil k Haltovi a Evanlyn.

„Jeho Excelenci vakírovi bude potěšením přijmout vás o desáté hodině,“ oznámil.

Evanlyn nejistě pohlédla na Halta a on jí nenápadným posunkem naznačil, aby odpověděla.

„To nám vyhovuje,“ řekla.

Seletin se napřímil do pozoru.

„Budu vás doprovázet,“ řekl. „Vrátím se patnáct minut před desátou hodinou. Buďte prosím v tu dobu připraveni.“

Evanlyn neřekla nic a s lhostejným výrazem odvrátila hlavu. Princezny na rozkazy neodpovídají, uvědomil si Will.

„Budeme připraveni,“ řekl Halt. Opět si se Seletinem vyměnil zdvořilý posunek provázející vítání a loučení. Arid několik kroků ustoupil a pak se teprve otočil zády. Horác užasle přihlížel, s jakou lehkostí se Halt vpravuje do podobných situací. Podělil se o to s Willem, když se vraceli do pokoje, který spolu sdíleli. Kamarádova skleslá odpověď ho trochu překvapila.

„Já vím. Je skvělý, že?“ řekl Will. „Vždycky přesně ví, co udělat a co říct.“

Horác na něj zvědavě pohlédl, nechápal, proč z toho vůbec nemá radost. Netušil, že Will si myslí přesně to samé, ale že se s učitelem srovnává a že to srovnání pro něj nedopadá právě povzbudivě. Will opět zapochyboval, zda někdy bude úspěšný jako samostatný hraničář.

Čtvrt hodiny předtím, než se měl vrátit Seletin, zavolal Halt Willa a Gilana do svého pokoje.

Oba mladí muži zvědavě vešli, zajímalo je, co má pro ně velitel přichystáno. Ukázalo se, že jde o příjemnou a velice vítanou změnu výstroje.

„Sundejte pláštěnky,“ řekl jim Halt. Všimli si, že ani on ji na sobě už nemá. „Jsou určené pro podnebí v Araluenu, ne v Aridě. A tady v okolí moc lesů a zeleně není.“

Má pravdu, pomyslel si Will. Šedo-zelené pláštěnky byly určené k tomu, aby splývaly s okolím v jejich rodné zemi, a ne s vyprahlou, sluncem vysušenou krajinou, která je obklopovala zde. A v aridském horku byly tlusté vlněné pláštěnky rozhodně nepohodlné. Jenže byly součástí hraničářského stejnokroje a Willovi se nechtělo pláštěnku odložit.

Halt otevřel vak, který s sebou přinesl z lodi. Vytáhl sbalený kus oděvu, třepnutím ho rozložil a podával ho Gilanovi.

Will zjistil, že je to pláštěnka, hraničářská pláštěnka s kapucí. Ale místo nepravidelných šedých a zelených skvrn, na jaké byli zvyklí, měla skvrny v různých odstínech světle hnědé barvy. Kromě toho, jak si uvědomil, když Halt vytáhl druhou pláštěnku a podal mu ji, byla ušita z režného plátna a ne z vlny.

„Letní stejnokroj,“ vysvětlil Halt. „V horku víc chladí a je mnohem lepší, když máme splynout se zdejším okolím.“

Gilan měl pláštěnku už přehozenou přes ramena. S uznáním si ji prohlížel. Rozhodně byla mnohem pohodlnější než jeho tlustá zimní pláštěnka, kterou položil přes opěradlo židle. Will si oblékl tu svoji a zblízka zkoumal její barvy. Cítil se v pláštěnce dobře, líbila se mu jistota, kterou dodávala možnost splynout s krajinou a zdánlivě zmizet. V posledních letech se pro něj tahle schopnost stala významnou součástí života.

„Odkud je máte?“ zeptal se. Halt na něj pohlédl s potutelným výrazem.

„To víš, tuhle část světa jsme už kdysi navštívili,“ řekl. „Jakmile Crowley zaslechl, že jedeme sem, hned je u proviantního důstojníka na araluenském hradě objednal.“

Halt čekal a Gilan s Willem si mezitím zkoušeli pláštěnky, prohlíželi si jeden druhého, zkoumali nezvyklé barvy a byli zvědaví, jak dokážou splynout se skalnatou pouštní krajinou obklopující Al Šabu.

„Dobrá, vážení,“ oslovil je, „pokud je přehlídka u konce, půjdeme na setkání s vakírem.“