Výkupné za Eraka

Dvacet pět

Willovy chyby se začínaly hromadit. Zároveň s tím rychle narůstalo nebezpečí.

První chybu, tu, která vedla ke všem ostatním, si stále neuvědomil. Byla jí skutečnost, že podstatnou část prvního dne se kvůli nepřesnostem hledače severu odchýlil z původně zamýšleného směru daleko na východ. Když se konečně dostal z vlivu rudných ložisek v Červených horách a hledač severu znovu ukazoval správně, škoda už byla napáchaná. S každou mílí se odchyloval dál od trasy, o níž se domníval, že je správná. Teď ujížděl rovnoběžně s ní, jenže na míle daleko od míst, kde si myslel, že je.

Jeho druhou chybou bylo, že sám sebe přesvědčil, že spatřil orientační body, které hledal. Jistě, žádnou stolovou horu neviděl. Ale sám sobě namluvil, že kolem ní určitě projel a nepoznal ji, a sám sobě to zdůvodnil tím, že její tvar se během času nepochybně změnil a už nemá tak výrazný obrys, jaký uváděla Seletinova mapa.

A nízký pás, který viděl včera pozdě odpoledne, ničím nepřipomínal skutečné pásmo útesů. Jenomže Will potřeboval uvěřit, že viděl útesy, takže přesvědčil sám sebe, že tomu tak opravdu bylo. Samozřejmě neviděl žádné jeskyně, i když mapa ukazovala, že v útesech se jich nachází celá řada. Místo toho se uklidňoval, že jeskyně nejsou vidět, protože jsou zahalené podvečerním stínem.

Aby tu otázku konečně vyřešil jednou provždy, měl by v příštích několika hodinách spatřit skalní útvar s viklanem — velký balvan nebezpečně balancující na vrcholku menší skály. Něco takového, říkal si s narůstající neblahou předtuchou, se nedá s ničím splést.

Pokud ten velký balvan ze skalního útvaru v noci nespadl, připojil pochmurně.

Potřeboval tu skálu spatřit, protože zásoba vody se mu znepokojivě ztenčovala. První měch byl prázdný. V druhém nebyla ani polovina. Snažil se vodu přísně rozdělovat, ale vedro mu prostě vysávalo sílu, takže se musel napít, jinak by se v mdlobách svalil na zem.

Utěšoval se pomyšlením, že jakmile spatří skálu s viklanem a určí svoji polohu, bude problém s vodou vyřešen. Pár mil od těch skal byla na mapě vyznačena mokřina — prohlubeň ve vyschlém říčním korytě, kde voda zvolna prosakovala na povrch. Jakmile tam bude, postačí, když se prohrabe do hloubky asi tří stop a počká, dokud voda díru nezaplní. Věděl, že taková voda bude blátivá a odporná. Ale pít by se dala. A když bude mít znovu naplněné měchy a konečně určí svou polohu, bude moct vyrazit k první studni.

Během několika dalších hodin prostě musel uvidět tu zvláštní skálu, jinak by byl ztracený — obrazně i doslova. Proto musel spoléhat na mapu a hledač severu a dál věřit, že dříve či později skálu skutečně uvidí. Neměl zkrátka na vybranou.

Právě podléhání této představě vedlo k jeho poslední a nejhrubší chybě. Posedlý potřebou najít viklan a potvrdit správnost svého dosavadního postupu pokračoval v jízdě i v hodinách, kdy panovalo nejpalčivější vedro.

Věděl, že lidé se zkušenostmi s cestováním pouští jako Seletin by něco takového neudělali. Ale opět si to rozumově zdůvodnil. Seletin se uměl řídit hvězdami a nepotřeboval denní světlo, aby našel základní orientační body. Proto si mohl dovolit trávit polední čas odpočinkem. Jenže Will naléhavě potřeboval najít tu mokřinu a pár hodin horka mu nemohlo příliš uškodit.

Jel tedy dál a žár slunce stoupajícího po obloze na něj útočil jako nepřítel. Vzduch byl tak rozpálený, že když se nadechl, téměř mu sežehl hrdlo i plíce. Zdálo se, že vše prostupující horko dělá vzduch nedýchatelným a Will těžce lapal po dechu.

Stejně jako vedro byla nepřetržitým mučením i prudká sluneční zář. Při pohledu do tetelícího se vzduchu byl nucen téměř zavírat oči.

Kůň pod ním se plahočil vpřed, hlavu měl svěšenou a nohama sotva pletl. Rychlé zhoršení Šípova stavu Willa vyděsilo a neměl ani tušení, že sám je na tom ještě hůř.

„Je čas na trochu vody, kamaráde,“ řekl. Hlas vycházející z vyprahlého hrdla a úst zazněl jako nesrozumitelné zaskřehotání.

Slezl ze sedla, ztuhlý a neohrabaný. Když se dotkl země, zavrávoral a musel se opřít o koně. Šíp stál nehnutě, hlavu svěšenou téměř k zemi. Pak přenesl váhu na levou stranu, jako by chtěl ulehčit pravému přednímu kopytu. Už po několika vteřinách na zemi Will cítil, jak se mu žár rozpálené půdy propaluje podrážkami bot. Napadlo ho, že pro nechráněná koňská kopyta to musí být peklo.

„Za minutku se o to postarám,“ sliboval Šípovi. „Nejdřív se napijeme.“

Zápolil s řemínky, které přidržovaly skládací koženou nádobu na vodu za sedlem, a nádoba mu spadla na zem. Zasmál se.

„Ještě štěstí, že nebyla plná,“ řekl Šípovi. Kůň nereagoval. Will pečlivě postavil nádobu, ujistil se, že stojí rovně, uchopil měch se zbytkem vody a opatrně vytáhl zátku. Bolestně si uvědomil, jak je měch lehký. Když vodu opatrně naléval, Šíp otočil hlavu za zvukem a slabě zamručel.

„Prrr,“ řekl Will. Pak se znovu usmál při pomyšlení, že svého koně zastavuje, když stojí.

„Vlastně ani nejsi můj,“ pokračoval. „Ale i tak jsi dobrý kůň.“

Trochu se pozastavil nad tím, že se směje a žertuje s koněm. Měl zvláštní pocit, že zároveň stojí kousek stranou a dívá se na sebe a na Šípa, a zamračil se nad tak nesmyslným chováním. Setřásl bláznivou představu a podržel Šípovi nádobu, aby se napil.

Když sledoval, jak kůň pije, jako obvykle se mu stalo, že se bezděčně snažil polykat. Ale zatímco včera měl pusu slepenou a ztuhlou, dnes byla vyprahlá a oteklá, veškerá vlhkost se vytratila.

Šíp dopil a velkým jazykem neúspěšně pátral v záhybech nádoby, jestli se v nich neukrývá ještě pár kapek. Will si zvykl, že Šíp téměř odevzdaně přijme tolik vody, kolik jí dostane. Tentokrát však kůň zvedl hlavu a vytrvale očichával měch zavěšený na Willově rameni. Byla to další známka zhoršení jejich stavu. Šípův výcvik byl potlačen potřebou vody.

Will pátrající nozdry odstrčil. „Promiň, kamaráde,“ řekl téměř nesouvisle. „Potom.“

Sám si dal dva malé doušky, každý nějakou dobu podržel v ústech a potom ho nechal zvolna sklouznout do hrdla. Pak zdráhavě opět zazátkoval měch a položil ho do skrovného stínu trnitého keře.

Zvedl Šípovo levé přední kopyto, aby ho prohlédl. Kůň zamručel a nemotorně se posunul. Žádné viditelné zranění neměl, ale když Will položil ruku na měkký střed kopyta, cítil jak je horký. Poušť spalovala Šípovy nechráněné nohy. Will si to uvědomoval ještě výrazněji, když teď stál. Žár vládl všude kolem. Palčivě se valil ze slunce na poušť a ze země opět sálal vzhůru. Když jel Will na Šípovi, přinášelo mu to alespoň drobnou úlevu.

Odvázal deku vzadu za sedlem a rozřezal ji na čtverce a pruhy. Pak kusy deky omotal koníkovi kolem kopyt, vespod je přeložil do několika vrstev a vše přivázal k noze úzkými pruhy. Věděl, že v noci mu bude zima. Ale kdyby kůň zchroml, byl by na tom hůř.

Zdálo se, že Šíp stojí klidněji, už se nenakláněl doprava. Will uchopil uzdu a několik kroků ho vedl, aby mohl jeho krok sledovat. S jistou úlevou zjistil, že kůň se zřejmě nesnaží ulehčit žádné noze.

Will zvedl měch s vodou, navlékl ho přes rameno a chystal se nasednout.

Pak se zarazil a jemně poplácal Šípa po krku.

„Půjdu chvíli po svých,“ řekl. „Všechnu práci děláš ty.“

Vytáhl hledač severu, zjišťoval směr cesty a pátral po opěrném bodu. V nevelké dálce se rýsoval svislý skalnatý pilíř s vrstvami soli, od jejíchž krystalů se pichlavě odráželo slunce. Díky tomu ale bylo snazší udržovat směr a Will k němu zamířil.

Šíp se s hlavou skloněnou vlekl za ním a jeho kopyta vydávala na písčitém povrchu pouště zvláštní tlumený zvuk.

Další chyba. Přemožen nevýslovným vedrem si Will svlékl pláštěnku a přehodil ji přes Šípovo sedlo. Vyhrnul si rukávy u košile a na pár chvil ho to osvěžilo. Ale byl to jen klam. Pláštěnka, podobně jako splývavé oblečení Aridů, pomáhala tělu udržet vlhkost. Bez pláštěnky na přímém slunci ztrácelo tělo vodu ještě rychleji než předtím.

Holé paže navíc začaly rudnout, potom pálit a potom mu naskákaly puchýře. Jenže v době, kdy si svou chybu mohl uvědomit, už nebyl schopen správně uvažovat. Nervová soustava přestávala pracovat. Rozum začínal bloudit a vynechávat. A ten nepolapitelný skalní útvar s viklanem pořád ještě neviděl. Byl jím posedlý. Musel tu někde být a on ho musel najít. Brzy, říkal si. Brzy. Už nebral na vědomí fakt, že předtím doufal, že ho spatří po hodině nebo dvou jízdy. Teď už jel či šel více než čtyři hodiny, ale po skále stále nebylo ani památky.

Někdy po poledni se otočil k Šípovi.

„Viděls ji?“ zeptal se. Šíp na něj lhostejně pohlédl. Will se zamračil.

„Ty nemluvíš, viď?“ řekl. „Možná ti vyprahlo v krku.“

Zasmál se vlastnímu vtipu a na chvíli se opět dostavil ten nepříjemný pocit — že stojí kousek stranou a dívá se na sebe a na koně, jak klopýtají pouští. Uvědomil si, že má přes rameno zavěšený měch s vodou.

„Potřebuju si loknout,“ sdělil Šípovi. Nesmyslně si říkal, že měch s vodou ho táhne k zemi. Kdyby vypil o trochu víc, byl by měch lehčí. A jemu by se šlo lépe, usoudil.

Zhluboka se napil a pak si všiml, jak na něj Šíp vyčítavě kouká. Provinile zazátkoval měch a opět vykročil.

Právě tehdy ho zasáhlo náhlé poznání. Seletin mu dal falešnou mapu. Žádné útesy s jeskyněmi neexistovaly. Ani žádná hora s plochým vrcholem. Samozřejmě že vakír by mu nedal do ruky strategicky tak důležitý dokument! Proč mu to předtím nedošlo? Ten ničema mu dal falešnou mapu a poslal ho do pouště, aby v ní zemřel.

„Napálil nás,“ řekl koni. „Ale já mu ukážu. Teď už musíme být blízko u té mokřiny. Najdeme ji a já se vrátím zpátky a nacpu mu tu mapu do jeho prolhaného chřtánu.“

Svraštil čelo. Jestliže byla mapa falešná, tak zhruba dvě míle od nich žádná mokřina nebude. Zaváhal. Nějaká mokřina tam přece musí být. Musela tam být! Pak se mu rázem vyjasnilo.

„Samozřejmě!“ sdělil Šípovi. „Nemohl ji zfalšovat celou! Něco v ní musí být pravda! Jinak by se to provalilo hned! To je na tebe vážně podraz.“

Když problém vyřešil, usoudil, že by si mohl dovolit dát Šípovi ještě trošku drahocenné vody. Ale namáhat se s odvazováním a stavěním skládací nádoby bylo na něj příliš. Místo toho nechal vodu stékat pramínkem do nastavených dlaní a tiše se smál, když ji Šíp velkým jazykem vylizoval. Nějakou vodu Will pochopitelně vybryndal a ta se okamžitě vsákla do rozžhaveného písku. Ale v mokřině přece bývá vody mnohem víc.

„V mokřině jí bude spousta,“ řekl Šípovi.

Zazátkoval měch a vrávoral na nejistých nohou vedle koně. Potíž je v tom, napadlo ho, že bez dalšího pití možná nebude mít sílu dostat se k té mokřině. Pak by zemřel jen proto, že nechtěl vypít vodu, kterou už má. To by bylo hloupé. To by Halt neschválil, napadlo ho. Rozhodl se — vytáhl zátku a vypil zbytek vody. Potom začal škobrtat dál a Šípa lákal za sebou.

„No tak, chlapče,“ pobízel ho hlasem drsným jako krákání vrány.

Upadl. Pokusil se pád zmírnit rukama, země ho pálila a on neměl sílu vstát. Zvedl hlavu a pak, světe div se, ji uviděl!

Skálu s viklanem, přesně takovou, jakou ji Seletin nakreslil! Byla vzdálena jen asi tři sta kroků a Will nechápal, jak ji předtím mohl přehlédnout. A hned za ní byla určitě mokřina a všechnu tu vodu bude moct vypít.

Nedokázal vstát. Ale napadlo ho, že na tak krátkou vzdálenost se snadno doplazí. Začal lézt směrem k té nádherné podivuhodné skále.

„Jak to dělá? Proč nespadne?“ podivoval se. Pak se zahuhňáním dodal: „Starý dobrý Seletin! To je ale mapa!“ Podíval se za sebe. Šíp za ním nešel — stál s nohama široce rozkročenýma a hlavou svěšenou.

„Honem, Šípe!“ volal. „Tamhle je spousta vody! No tak! Jen k té skále! S tím úžasným, nádherným balvanem! Jak to jen děláá? Pojď sem a podívej se!“

Nevěděl, že vydává jen nesrozumitelné skřeky. Voda, kterou právě vypil, nestačila nahradit množství, které jeho tělo ztratilo během posledních pěti hodin.

Plazil se dál, vlekl se po drsné kamenité zemi — kamení mu rozdíralo dlaně a pouštní žár je spaloval. Nechával za sebou krvavou stopu — stopu, která v nesnesitelném horku rychle usychala do temně hnědé barvy. Šíp sledoval jeho počínání smutnýma očima. Ani se nepohnul, aby Willa následoval. Nemělo to žádný smysl.

Žádná skála s viklanem tam nebyla a Will se plazil dokola ve velkém kruhu.