Výkupné za Eraka

Třicet šest

Aridští vojáci byli odzbrojeni a museli usednout na zem, obklopeni nejméně stovkou tualažských bojovníků. Seletin, skupinka z Araluenu a Svengal byli odvedeni stranou. S rukama spoutanýma před sebou sledovali, jak Júsal a jeho dva důstojníci vcházejí mezi sedící aridské vojáky.

„Mohl bych vás teď všechny zabít,“ řekl Júsal. „Vy to víte. Ale já budu raději milosrdný.“

Halt s nedůvěrou přihlížel. „A on ví, že kdyby je začal vraždit, bránili by se,“ poznamenal tiše k Evanlyn. „I když jsou neozbrojení, ztratil by několik svých mužů.“ Věděl, že lidé, kteří mají jistotu, že zemřou, zoufale bojují až do konce. Ale když je jiskřička naděje, jakkoli slabá, chytí se jí.

„Nechám si vaše koně,“ pokračoval Júsal, „a vezmeme vám boty. Pak můžete jít.“

Seletin hněvivě vyrazil, ale tualažský strážce ho zadržel.

„Jít? Kam jít?“ vykřikoval Seletin. Vysoký nepřátelský vůdce se k němu obrátil a v očích nad modrým závojem nebylo ani stopy po milosrdenství. Pokrčil rameny.

„To mě nezajímá,“ prohlásil hrubě. „Já po nich nechtěl, aby mě sledovali. Ty ano. Když je teď nechám v poušti, padá to na tvoji hlavu, ne na moji. Alespoň jim dávám možnost přežít.“

„Jak mohou přežít v poušti bez vody?“ namítl Seletin a Júsal posměšně rozhodil rukama.

„Řekl jsem snad, že je nechám bez vody?“ zeptal se. „Já jsem řekl, že si nechám jejich boty a koně. Nechci, aby nás sledovali. Zákon říká, že nesmíme nikdy poslat pocestného do pouště bez vody. Samozřejmě že budou mít vodu.“ Pokynul jednomu ze svých vojáků. „Dej jim dva měchy s vodou,“ přikázal.

„Pro víc než třicet mužů? Když jsou někteří z nich ranění? To není v duchu zákona a ty to víš, ty vrahu!“

Júsal pokrčil rameny. „Seleji el’Tíne, já na rozdíl od tebe nepředstírám, že znám boží vůli. Zákon říká, že i neznámému člověku musí být poskytnuta voda. Nevzpomínám si, že by se v něm uvádělo nějaké množství.“

Seletin roztrpčeně vrtěl hlavou. „Není divu, že jste Bohem zapomenutí, Júsale,“ řekl.

Tualag sebou při té urážce trhnul, jako by dostal ránu bičem. Otočil se a vydal úsečný rozkaz svým mužům. Ocel zařinčela a sto vytasených mečů se zvedlo nad hlavy bezbranných aridských vojáků.

„Tak si vyber, Seleji el’Tíne. Stačí slovo a moji muži zabijí vězně hned. Nebo je raději ponecháš mému milosrdenství?“

Zvedl ruku, aby dal znamení. Seletin zatínal čelisti ve snaze ovládnout hněv a bezmoc. Jeden z jeho vojáků, poručík, zvedl hlavu a volal na svého velitele.

„Excelence, nebojte se o nás! Poradíme si! Najdeme pomoc a vrátíme se pro vás!“

Júsal se zachechtal. „Jaká statečnost! Tohohle bych měl možná zabít. Nerad bych si myslel, že po mých stopách slídí tak zuřivý bojovník.“ Přistoupil k mladému důstojníkovi a tasil meč. Arid na něj vzdorovitě pohlédl.

„Vyber si, Seleji el’Tíne,“ zopakoval Júsal. Seletin sklesle uznal porážku.

„Nech je žít,“ řekl tiše a Júsal se znovu zachechtal.

„Myslel jsem si, že asi změníš názor.“ Dal svým vojákům znamení a zbraně se zasunuly zpět. Júsal se sklonil k mladému Aridovi, který předtím promluvil. Jeho oči, temné a kruté jako oči dravce, se zabodly do mladíkových.

„Teď máš statečnosti dost, chlapče,“ prohlásil rezavě. „Ale počkej, až budeš mít jazyk suchý, napuchlý a tak velký, že ti ucpe krk a ty nebudeš moct ani dýchat. Počkej, až budeš mít od kamení a horka nohy rozbité a samý puchýř. Od slunečního žáru ti oslepnou oči a ty si budeš přát, aby mi tvůj velitel byl raději dovolil zabít tě tady a teď. Věř mi, neprokázal ti dnes žádnou laskavost.“

Mladíkův vzdorovitý pohled se od Júsala odvrátil. Tualažský válečný vůdce pohrdavě zasykl.

„Vyžeňte je do pouště!“ nařídil. Pak se obrátil ke strážcům seskupeným kolem Halta, Seletina a ostatních: „Tyhle odveďte do tábora!“

Otočil se zády, rázně došel ke koni, nasedl a ujížděl k hřebeni kopců, aniž se ohlédl.

Stráže se přesunuly ke skupince rukojmích. Čtyři se postavili ke Svengalovi a další dva za něj. Zkušenosti s Erakem je zřejmě naučily, co se dá čekat od divokých mořských vlků. Než se Svengal zmohl na odpor, jeden z mužů ho násadou kopí uhodil zezadu pod kolena. Po nečekané ráně se Skandijci podlomily nohy a upadl na zem. Ti čtyři byli v mžiku na něm a koženými řemeny mu svazovali lýtka tak, aby mohl chodit jen malými krůčky. Potom urostlého Skandijce znovu vytáhli na nohy. Díval se na ně a kypěl hněvem. Ale stačil pohled na obnažené dýky, které ho obklopovaly, a uklidnil se. Pochopil, že sebevražda nemá smysl.

Přistoupil další strážce a ze skupinky vytáhl Evanlyn. Horác mu v tom hodlal bránit, ale zastavila ho násada vražená do žaludku. Klesl na kolena a lapal po dechu.

„Ta dívka je cenné rukojmí,“ upozornil Halt strážce. „Jestli se jí něco stane, Júsal ti nepoděkuje.“

Muž zaváhal. Vlastně ho zajímal jen náhrdelník, který měla dívka na krku. Popadl ho do ruky a prohlížel si ho, Evanlyn přitom zavrávorala. Ale kulaté kameny navlečené na šňůrce byly jen z podřadného mramoru.

„Nech si to!“ zavrčel. „Nemá to žádnou cenu!“

Postrčil ji zpátky k ostatním a potom vydal řízný povel. Strážci nasedli a opěšalé rukojmí s rukama spoutanýma před tělem koženými řemeny hnali směrem k táboru. Poháněni násadami kopí a nadávkami klopýtali rukojmí po hrbolaté zemi.

Jeden ze strážců přijel těsně ke Gilanovi. Během dopoledního útoku ztratil kvůli hraničářským šípům tři přátele a teď využil každou příležitost, aby mohl násadou kopí bolestivě přetáhnout hraničáře po ramenou a po zádech. Když to udělal počtvrté, Gilan se obrátil a se zvláštním úsměvem se na něj podíval.

„Kam koukáš, cizáku?“ houkl na něj hrubě strážce. Úsměv ho trochu vyváděl z míry. Takhle by se vězeň na svého přemožitele dívat neměl, myslel si.

„Já jen chci mít jistotu, že si tě zapamatuju,“ odpověděl Gilan. „Nemůžu vědět, kdy se mi to bude hodit.“

Kopí ho udeřilo po ramenou. Uskočil, významně kývl na tualažského jezdce a pak se dál vlekl do kopce.

Když rukojmí neurvale postrčili vedle Eraka, oberjarl zvedl hlavu.

Jak si Gilan tehdy v noci všiml, seděl na zemi a byl uvázaný mezi dva zlostné, jankovité velbloudy. V obličeji měl modřiny a vlasy slepené zaschlou krví. Jedno oko nemohl kvůli otoku téměř otevřít a na pažích a zádech měl podlitiny od ran bičem.

„Ale, podívejme se, co kočka přitáhla,“ zahlaholil. „Kde se tady bereš, Halte?“

„Přišli jsme tě zachránit,“ sdělil mu Halt a oberjarl tázavě pohlédl na řemeny, jimiž byli jeho přátelé svázaní.

„Vybrali jste si zvláštní způsob, jak to udělat,“ poznamenal. Potom poznal Seletina a obočí se mu stáhlo v nepřátelském zamračení. „Dobrá práce, vakíre,“ řekl. Zvedl spoutané ruce a jeho hlas zněl ukřivděně.

Seletin potřásl hlavou. V ukřivděnosti si s Erakem nezadal.

„Tohle jsem nechtěl. Ztratil jsem spoustu dobrých vojáků,“ řekl Skandijci. Erak ta slova chvíli zvažoval, pak se zatvářil mírněji a pokýval hlavou. Pohlédl na Svengala.

„Svengale, příteli milý,“ oslovil ho, „když jsem po tobě chtěl, abys přivedl Araluence, nemyslel jsem to zrovna takhle.“

Svengal pokrčil rameny. „Buď bez starostí, veliteli. Máme tyhle Tualagy v obklíčení — zevnitř.“

„Přesně tak,“ suše odpověděl Erak. Pak ukázal na kamenitou zem. „Posaďte se přece.“

Zatímco ostatní seděli, Evanlyn poklekla vedle oberjarla. Jemně mu prohlížela zranění na hlavě a velkou modřinu pod okem.

„Jsi v pořádku, Eraku?“ starala se.

Pokrčil rameny. „Ale jo, je mi dobře. Nikdy člověka nepraští tak zle, aby nemohl jít. A zacházejí se mnou jako s váženým hostem — hrst plesnivých datlí, kus tvrdýho chleba a lok vody, potom pěkná procházka na sluníčku. Kdo by na mým místě chtěl víc?“

„Padla nějaká zmínka o Toskjakovi?“ zeptal se Halt.

Erak se zamračil. „Ne jeho jméno. Ale ten ničema Júsal nadhodil, že se brzy setkám s krajanem — a podle mě tím sotva myslel tebe, Svengale. Nemůžu se dočkat. Jestli ho budu moct chytnout pod krkem, bude si přát, aby se byl nikdy nenarodil.“ Pak se podíval na Halta. „Halte, to mi k tobě nesedí, nechat se nachytat. Nestárneš trochu?“

Halt povytáhl jedno obočí. „Podle toho, co jsem slyšel, ty sis v Al Šabě také nevedl zrovna nejlépe,“ podotkl a Erak nevesele pokrčil rameny.

„Řekl bych, že se všichni začínáme chovat moc bezstarostně,“ prohlásil.

„Máš představu, kam má tahle banda namířeno, veliteli?“ zeptal se Svengal.

„Se mnou se zrovna neradí. Já se jen vleču tady za Matyldou.“ Palcem ukázal na bližšího z obou velbloudů. „Docela jsme si jeden druhýho oblíbili,“ dodal a obdařil mručící zvíře zlostným pohledem.

„Je pravděpodobné, že míříme k severnímu masivu,“ řekl Seletin a Erak na něj se zájmem pohlédl.

„Myslím, že tyhle slova jsem zaslechl,“ prohlásil. „Nu, měli byste si radši trochu odpočinout, dokud můžete. Den je dlouhý, když jdete po svých.“

Horác se poškrábal za uchem, což při svázaných rukou působilo dost neohrabaně. „Kdy nám dají najíst?“ zeptal se. Erak se na něj chvilku díval a pak se usmál.

„Horáci, zůstaň pořád stejný,“ řekl.