Výkupné za Eraka

Čtyřicet devět

Dlouhý zástup se pomalu vinul pouští a mířil do oázy, kde tábořili choreští Bedullini.

Bedullinští jezdci před sebou hnali řadu spoutaných tualažských zajatců. Lupiči museli jít po svých, zatímco jejich věznitelé se vezli. Tualagové už nebyli bičem pouště, ale ubohým unaveným stádem, spíše žebráci než někdejší obávaní nájezdníci. Jako rozhodující symbol tualažské prohry jim Seletin a jeho tři důstojníci strhali z tváří modré závoje a hodili je na zem. Vakír nezapomněl, jakým způsobem zacházeli s jeho osobní stráží, takže jim sebral boty a nechal je, ať se belhají pouští s odřenými a rozbitými chodidly.

Na rozdíl od Júsala jim však poskytl dostatek vody.

Než výprava opustila Mašabu, Seletin svolal obyvatele města na tržní náměstí. Z plošiny, která byla původně určena pro jeho popravu, hřímal k davu lidí, připomínal, jak před pouhými několika dny volali po jeho krvi. Obyvatelé městečka provinile klopili hlavy a rozpačitě přešlapovali. Seletin je ujistil, že se spojí s vakírem zdejší provincie a že na ně budou uvaleny těžké daně. Oznámil jim, že jako první přijde na řadu požadavek, aby Mašaba opravila hradby a strážní věže a postavila silnou jednotku na svou obranu. Lidé sklíčeně přikyvovali. Hradby byly v bídném stavu a jejich oprava bude znamenat měsíce perné práce. Ale přijímali vakírova slova odevzdaně. Konec konců, měl pravdu. Do budoucna by měli být lépe připraveni na obranu proti případným nájezdníkům.

Přinejmenším jedna drobná zpráva zlepšila obyvatelstvu náladu. Seletin rozhodl, že na těžkou práci zde ponechá třicet tualažských zajatců.

„Budou to mít těžké,“ řekl Erak vakírovi, když o tom opatření slyšel. Seletin k němu obrátil nemilosrdný pohled.

„Zavraždili vojáky, kteří tě převáželi, pamatuješ?“ připomněl ledově a Erak kývl. Tualagů mu skutečně nijak zvlášť líto nebylo.

Ostatní zajatci budou z oázy Džaspar odvedeni do Mararoku, kde budou přiděleni na těžkou práci. Seletin vyjednal s Umarem doprovod bedullinských bojovníků, který je tam dopraví. Umar ochotně souhlasil. Byl rád, že z pouště zmizí tolik nepřátel a budou pod dozorem. Podobně jako Erak je vůbec nelitoval.

Válečná výprava i její dodateční členové byli po příjezdu do oázy hlučně a nadšeně uvítáni. Když bedullinští muži zvolna vjížděli do rozlehlého háje, bedullinské ženy stály ve špalíru a zdravily je zvláštním pronikavým a kvílivým zpěvem.

Tualažské zajatce uvítalo hrozivé ticho. Se svěšenými hlavami a sklopenýma očima se belhali uličkou mezi mlčícími ženami. Nebyli ještě zvyklí ukazovat světu celé obličeje a až příliš dobře si uvědomovali, že jejich životy visí na vlásku.

Júsala, bývalého vůdce Tualagů, za sebou na nosítkách vlekl velbloud. Dosud se nevzpamatoval z následků prudkého úderu, který mu zasadila Evanlynina mramorová koule. Ve vzácných okamžicích, kdy byl při vědomí, cosi rozzuřeně blekotal. Někdy bylo dokonce vidět, jak mu po tvářích stékají slzy. Evanlyn s jistými obavami sledovala výsledek svého zásahu.

„Myslíš, že se z toho dostane?“ zeptala se ranhojiče, který doprovázel jednotku bedullinských válečníků. Postarší muž se dotkl velké modro-žluté boule, která hyzdila Tualagovo čelo, a pokrčil rameny.

„Zranění hlavy jsou ošidná,“ řekl jí. „Možná mu zítra bude líp. Možná za rok. Možná nikdy.“ Usmál se na ni. „Moc se tím netrap, mladá dámo. Ten si žádnou lítost nezaslouží.“

Evanlyn přikývla. Ale úplně klidná nebyla. Nelíbilo se jí pomyšlení, že ze zdravého člověka — bez ohledu na to, jak zlého — udělala slintajícího ubožáka.

Trochu pookřála, když choreští Bedullini dalšího večera uspořádali v oáze slavnost na uvítanou.

K jídlu bylo jehněčí maso pečené na koření a papriky, které se nejprve nechaly na ohni změknout, aby se daly oloupat, a potom byly naplněny ochucenou směsí obilovin, které Bedullini říkali kuskus — byla měkká a nadýchaná, kořeněná šafránem, kmínem a kardamomem a dochucená hrozinkami a lupínky pražených mandlí.

Byly tu i jiné pokrmy ze skopového nebo drůbežího masa uvařené ve zvláštních zúžených hliněných hrncích zvaných tažiny a smíchané s dalším kořením, datlemi, fíky a kořenovou zeleninou. Zúžené poklopy tažinů zadržovaly páru, která při vaření vznikala, a proto bylo maso šťavnaté a měkké a samo se oddělovalo od kostí.

Jedlo se rukama a pokrmy se nabíraly kusy chlebových placek. Byl to nádherný večer, kdy se s prsty potřísněnými tukem najedli dosyta — měli pocit, že po útrapách prožitých v poušti si takový požitek zaslouží.

V kruhu kolem velikého ohně bylo Haltovi, Gilanovi, Evanlyn, Horácovi a oběma Skandijcům přiděleno významné místo. Na hlavních čestných místech, vedle Umara a jeho ženy Kijelímy, však byli usazeni Seletin a Will. Evanlyn se usmála na Horáce a palcem ukázala na nejmladšího hraničáře, právě zabraného do živého hovoru s bedullinským vůdcem a jeho ženou. Postarší dvojice se srdečně smála něčemu, co jim vyprávěl, a Will se s hlavou skloněnou radostně usmíval, že je pobavil.

„Umí s jistotou ustát úplně všechno, že?“ poznamenala trochu zamyšleně Evanlyn. Horác pohlédl přes oheň na svého dlouholetého kamaráda a pokýval hlavou.

„Lidi ho mají rádi,“ odpověděl. Potom dodal: „Konec konců, mají proč.“

„Ano,“ řekla Evanlyn a zadívala se na Willa. Horác na ni zkoumavě pohlédl a všiml si, že jí po tváři přeběhl stín smutku. Šťouchl do ní loktem s trochu větším nadšením, než by odpovídalo dobrým mravům.

„Mrskla bys po mně broskev?“ zeptal se. Povytáhla jedno obočí a zasmála se.

„Nemyslíš to doslova, že ne?“ řekla. Věděl, že narážce na prak neodolá, a byl šťastný, že ji přešla zádumčivá nálada. V předstírané hrůze zvedl ruce a chránil si obličej.

„Prosím! Ušetři mě!“ prosil a oba se zasmáli.

Bedullini obvykle nepili opojné nápoje, ale z úcty k oběma Skandijcům zde bylo několik lahví arariki, pálenky vyrobené z kvašených datlí a broskví. Erak se Svengalem nyní trvali na tom, že zazpívají námořnickou píseň pro pobavení a poučení všech shromážděných. Postavili se na poněkud nejisté nohy a začali vyřvávat košilatý příběh o tučňákovi, který se beznadějně zamiloval do zpívající velryby.

Jelikož obyvatelé pouště ani jednoho z obou živočichů nikdy neviděli a netušili, jak odlišná je jejich velikost, většina vtipů se minula účinkem. A z podstatné části i nápěv. Ale všichni tleskali nadšení zpěváků a délce vystoupení a oba mořští vlci se opět posadili, přesvědčení, že pozvedli slávu Skandie.

Gilan si uvědomil, že Halt je zticha. Ale co, při takových příležitostech byl vždycky zticha. Halt upíral oči na veselou mladou tvář svého učně, sledoval, jak se zaujetím hovoří a směje se s bedullinským asejchem a jeho ženou.

„Vedl si dobře,“ poznamenal Gilan a Halt se k němu otočil a ve vousaté tváři se mihl jeden ze vzácných úsměvů.

„To ano,“ souhlasil.

„Říkal jsem ti to,“ připomněl mu Gilan a zazubil se.

Halt kývnutím přitakal. „Ano. Říkal. Měls pravdu.“

Gilan se posunul, aby na Halta lépe viděl. Vzpomněl si na něco, co Halt před pár dny řekl.

„Ale tys to věděl, že? Když jsme byli v Mašabě, říkal jsi, že Júsal zapomněl, že je tu ještě Will. Takže jsi věděl, že přežil. Jak to?“

Halt se nad otázkou zamyslel a tvář mu zvážněla. „Myslím, že věděl je příliš silné slovo. Vycítil jsem to. Vždycky jsem cítil, co se s Willem děje. Ten kluk má v sobě něco osudového. Vnímám to od prvního dne, co je u mě.“

„A teď je skoro čas vypustit ho z hnízda,“ tiše řekl Gilan. Viděl Haltovi na očích, jak v něm zápasí smutek s pýchou. Pak si prošedivělý hraničář povzdechl.

„Ano, to je,“ připustil.

Když slavnost skončila, Evanlyn a její společníci seděli s Umarem a Seletinem kolem malého ohně. Kijelíma podávala kávu.

„Možná je na čase, abychom si promluvili trochu obchodně,“ začal Seletin s očima upřenýma na Evanlyn. „Je tu ještě ta drobná záležitost s výkupným za Eraka.“

Vyčkávavě se odmlčel, předpokládal, že Evanlyn vytáhne příkaz k vyplacení peněz a pečeť. Obojí získali od Júsala zpět. Evanlyn se však k ničemu takovému neměla.

„Výkupné za Eraka?“ opáčila a Seletin netrpělivě kýval hlavou.

„Ano. Souhlasili jste, že ho zaplatíte. Jsem si jistý, že si na to vzpomínáš,“ dodal trochu jedovatě.

Evanlyn několikrát pokývala hlavou, chystala se něco říct a pak se s rukou zdviženou zarazila. Poté, jakoby váhavě, řekla vakírovi: „Prosím, buď tak laskav a vysvětli mi pojem výkupné.“

Seletin svraštil čelo. Doufal, že tuto záležitost vezmou zkrátka a že bude vyřízená dřív, než se nad ní někdo příliš zamyslí. Zdálo se, že mu to nevyjde.

„Myslím, že všichni víme, co je výkupné,“ pronesl vyhýbavě. Evanlyn se na něj usmála. „Prosím, vyhov mi. Já jsem taková popleta.“

Kijelíma na druhé straně ohně skrývala úsměv v dlani. Umar, kterému Will předtím vysvětlil, jak to s Erakem vlastně bylo, se úslužně předklonil.

„Jestli můžu pomoct, výkupné platí jedna strana, když druhá strana drží třetí stranu jako rukojmí.“

„To je nějak moc stran,“ pošeptal Horác Willovi a mladý hraničář se usmál.

„Takže…,“ prohlásila Evanlyn, „kdybych já byla první strana, zaplatila bych dohodnutou částku druhé straně, která drží třetí stranu jako rukojmí? Je to správně?“

„Správně,“ procedil Seletin. Evanlyn se na něj zamračila a zatvářila se rozpačitě.

„Ty přece nečekáš, že zaplatím šedesát šest tisíc rílů stříbra Júsalovi, že ne?“

„Júsalovi!“ zvolal vakír a málem se zalkl kávou. „Pro všechno svaté, proč bys platila Júsalovi?“

Evanlyn bezelstně rozhodila rukama. „Nu, on byl druhá strana, ne? To on držel Eraka v zajetí, když jsme ho našli. Ne ty,“ dodala po významném odmlčení.

„To je pouhá maličkost,“ rozhořčil se Seletin. Ale sevřel ho nepříjemný pocit. Chtějí ho přechytračit. Pomyslel si, že by neškodilo odvést řeč jinam a k otázce výkupného se vrátit později. „Vlastně je ještě potřeba rozhodnout, co bude s Júsalem,“ prohlásil.

„To je dobrá otázka,“ připojil se Halt. „Co se s ním stane?“

Seletin pokynul k Umarovi. „Řekl bych, že o tom rozhodnou Bedullini. Co s ním hodláš udělat, asejchu Umare?“

Umar pokrčil rameny. „Já ho nechci. Jestli ho chceš ty, můžeš ho mít.“

Seletin se usmál, poprvé od chvíle, kdy jednání začalo.

„Ale ovšem, chci ho. Je to vrah a vzbouřenec a v Mararoku už je pro něj připravené místo v žaláři. Otravuje nám život už příliš dlouho. Když ho odklidíme z cesty, s Tualagy se bude jednat mnohem snáz. Vlastně za něj emrikír nabízí značnou od —“

Zarazil se o zlomek vteřiny později, než bylo třeba, a uvědomil si, že řekl příliš. Předstíral záchvat kašle, aby chybu zamaskoval.

Evanlyn počkala, až dokašlal, pak ho zatahala za rukáv a přiměla ho, aby jí pohlédl do očí.

„Značnou ‚od‘,“ řekla a napodobila jeho váhání. „Chystal ses říct ‚odměnu‘?“

„Ano.“ Slovo se přes Seletinovy náhle sevřené rty muselo prodrat.

„Dovol, abych si něco ujasnila,“ zamyšleně řekla Evanlyn. „Kdo vlastně Júsala zajal? Myslím, kdo ho skutečně přemohl?“ Zahleděla se na hvězdy, obočí hloubavě stažené. Pak se obočí srovnalo a dívka šťastně prohlásila: „Jé, už si vzpomínám! To já! A můj malý prak!“

„Má pravdu,“ řekl Umar a pousmál se. „Jestli má někdo právo rozhodnout o jeho osudu, tak je to ona.“

„Takže já bych měla nárok na tu ‚značnou odměnu‘, o které ses zmínil?“

Seletin byl v nepříjemném postavení. Kdyby se jednání odehrávalo v Al Šabě nebo v Mararoku, byl by ve výhodě, protože jeho názor by byl podepřen velkým počtem ozbrojenců. Jenže tady byli jedinou významnou silou Bedullini a jejich vůdce se podle všeho stavěl na Evanlyninu stranu. Vakír navíc musel uznat, že všechny její požadavky jsou jistým způsobem oprávněné. V době, kdy byl Erak zachráněn, nebyl v jeho moci — a tím, kdo srazil Júsala, byla araluenská princezna. Přísně vzato, tualažský válečný vůdce byl jejím zajatcem. Přísně vzato, princezna nedlužila Seletinovi nic a on jí byl dlužen odměnu. Rozhovor se ani zdaleka nevyvíjel podle jeho představ.

„Dobrá, dejme se do toho,“ prohlásila Evanlyn. Odložila chování malé holčičky a náhle byla rázná. „Seletine, domnívám se, že ti přece jen něco dlužíme. Ale ne šedesát šest tisíc rílů. A rozhodně jsme dlužní Umarovi a jeho Bedullinům, protože bez nich by Erak byl pořád Júsalovým zajatcem.“

„My jsme to nedělali pro peníze, ale z přátelství,“ namítl Umar, a když zmínil přátelství, ukázal na Willa. Evanlyn přikývla na souhlas.

„Vždycky to můžeš vzít zpátky, jestli budeš chtít,“ řekla, a když si Umar pospíšil s odmítavým posunkem, usmála se. „Takže tady je nabídka: Jsem ochotná zaplatit Umarovi a jeho lidem za jejich pomoc dvacet tisíc rílů.“

Odmlčela se a rozhlédla se po souhlasných a pochvalných výrazech kolem ohně. Pokračovala: „Stejnou částku zaplatím tobě, Seletine. Dvacet tisíc. Myslím, že něco bys dostat měl.“ Než stačil vakír cokoliv říct, dodala: „A vzdám se ‚značné odměny‘ za Júsala. Máš ho mít. Nech si ho. Uřízni mu uši. Hoď ho do studny, jestli se ti zlíbí. Já ho nechci. Je to čestné jednání?“

Seletin váhal, ale pak se prosadil jeho smysl pro spravedlnost. Nabídka ve skutečnosti znamenala víc než čtyřicet tisíc. Princezna nemusela nabídnout nic a uspěla by s tím.

„Je to čestné. Rád přijímám,“ prohlásil.

Také Erak souhlasně přikyvoval. Napadlo ho, že Evanlyn celou záležitost vyřešila jako moudrý vládce. Vládkyně, opravil se.

„Jsi velice šlechetná, princezno,“ řekl a mile se na ni usmál. Evanlyn na něj pohlédla, s jedním obočím povytaženým.

„Ne, to nejsem,“ řekla. „To ty. Nezapomeň, že těch čtyřicet tisíc splatíš mému otci.“

„Ach, ano… samozřejmě,“ řekl Erak. Měl pocit, že ho píchá u srdce. Když Skandijci přicházeli o peníze, mívali takový pocit často. Najednou už mu vůbec nebylo do smíchu.

Jednání krátce nato skončilo a Evanlyn odcházela do svého stanu. Zlehka se přidržovala Haltovy paže, a když byli mimo doslech bedullinských i aridských uší, obrátila se k němu s mírnou obavou.

„Halte, jak jsem to zvládla?“

Napadlo ji, že stejně jako ostatní i ona chce slyšet uznání především od Halta. Otočil k ní svoji stále vážnou vousatou tvář a pomalu kroutil hlavou.

„Bůh mi odpusť, stvořil jsem netvora,“ řekl.

Pak se usmál a jemně ji poplácal po ruce. „A jsem na tebe moc pyšný.“