Výkupné za Eraka

Sedmnáct

Skupinka následovala Seletina v doprovodu tuctu aridských vojáků do středu města, kde se nacházel chadíf, úřad vakíra.

Jak se vzdalovali od přístavu a z dosahu chladivého větru od moře, teplota vzduchu začínala stoupat. Bylo palčivé vedro a tři hraničáři byli rádi, že se převlékli do nových pláštěnek.

Hraničáři, Horác i Evanlyn upírali oči přímo před sebe, jak se na důstojné diplomatické poselstvo slušelo. Svengal žádné podobné zábrany neměl. Zvědavě se rozhlížel kolem a seznamoval se s městem. Cesta na náměstí se podobala té, kterou před několika týdny procházel s Erakem, i když tehdy postupovali z opačné strany. Úzká ulička se klikatila mezi stejně jednotvárnými, vápnem nabílenými domy. Střechy byly ploché a čas od času zahlédl snědé tváře vykukující mezi sloupky zábradlí — bezpochyby je přilákaly rázné kroky doprovodu rozléhající se ulicí.

Pozorně si prohlížel domy, které míjeli. Do ulice vedlo málo oken, balkonů nebo jiných otevřených částí domů. Ale když teď věděl, jak vypadá dům pro hosty zevnitř, pochopil, že aridské domy se otvírají spíše do stinných dvorů, kde jejich obyvatelé trávili chvíle odpočinku.

Dorazili na rozlehlé náměstí. Když vycházeli z úzké uličky na dlážděné prostranství, Svengal si všiml dřevěných zátarasů, upevněných po obou stranách na stěnách domů. Zjevně tam byly umístěné trvale. Zalitoval, že si jich posledně nevšiml nebo nepochopil jejich důležitost.

Seletin je vedl přes náměstí. Do kašny, kterou si Svengal pamatoval už z předchozí návštěvy města, tentokrát přitékala voda a bylo slyšet, jak melodicky šumí.

Napadlo ho, jak je zvláštní, že pouhý zvuk tekoucí vody dodá člověku pocit osvěžení. Už se chystal, že se o svůj postřeh podělí s ostatními, ale vtom si poprvé všiml jejich strnulých, utkvělých výrazů a usoudil, že asi není vhodná doba na tlachání.

Vystoupali po schodišti do chladivého stínu krytého sloupořadí. Mohutná mosazná vrata byla nyní otevřená. Seletin ustoupil stranou a rukou je vybízel, aby vstoupili dovnitř před ním. Vojáci z doprovodu se rozestoupili na protější straně vchodu.

Evanlyn vešla jako první, Halt o krok za ní. Gilan, Will a Horác šli bok po boku a Svengal si pospíšil, aby je dohonil a srovnal krok s Horácem.

„Mají to tu celkem pěkný,“ prohodil.

Mladý bojovník mu věnoval široký úsměv.

Po pobytu na ostrém dopoledním slunci odrážejícím se od spousty bílých domů jim připadalo, že uvnitř budovy je nezvyklé šero, a trvalo pár vteřin, než se jejich oči přizpůsobily. Byl tam ale příjemný chládek, jak si s povděkem uvědomil Svengal.

Ocitli se osamoceni v rozlehlém sále, zřejmě vakírově audienční síni. Po třech stranách se nacházely další místnosti a v prvním poschodí ochoz, na němž viděli dveře vedoucí do dalších postranních komnat. Síň uprostřed však zabírala celou výšku přízemí i prvního poschodí. Nahoře končila klenutým stropem, v němž byly důmyslné prosklené otvory a odrazné plochy, které dovnitř vpouštěly jen nepřímé světlo místo přímého slunce, které by s sebou přinášelo vedro.

Stěny byly vymalované všudypřítomnou bílou barvou a podlaha vydlážděná v důmyslných mozaikových obrazcích, které dohromady skládaly světle modrý vzor. Dlaždice pod nohama jako by vydechovaly chlad a přispívaly k pocitu svěžesti, jímž velká místnost působila.

Čtvrtá stěna místnosti, ta, k níž stáli čelem, byla místem, kde vakír přijímal poselstva. Uprostřed, na mírně vyvýšeném stupínku, stálo vysoké dřevěné křeslo vyřezávané složitými vzory a bohatě ozdobené zlaceným a červeným nátěrem. Po obou stranách bylo seřazeno několik dlouhých lavic, pravděpodobně pro ty, kdo přišli na audienci.

Evanlyn postoupila pár kroků směrem ke středu síně a čekala, co se bude dít dál. Hleděla přímo před sebe, vědoma si toho, že by byla chyba obrátit se teď k Haltovi o radu. Každému skrytému pozorovateli by tak prozradila, že si není jistá sama sebou a že tuto výpravu nevede. Věděla, že kdyby jí chtěl Halt poradit, nějak nenápadně by to udělal. V tuto chvíli se spokojil s tím, že následoval jejího příkladu. Postavil se po jejím pravém boku půl kroku za ni. Ostatní se také zastavili.

Seletin přistoupil ze strany k Evanlyn a tiše jí sdělil: „Vakír se dostaví za pár okamžiků.“

Výmluvně pokynul k vyvýšenému stupínku a naznačil, že mají postoupit vpřed a čekat na vakírův příchod.

„Až přijde,“ prohlásila Evanlyn jasným a zvučným hlasem, „přistoupíme k němu.“

Will si všiml nepatrného pohybu Haltovy hlavy — hraničář souhlasně kývl. Byla to záležitost protokolu, a co bylo ještě důležitější, věc důstojnosti. Probírali zdejší stupně hodností a šlechtických titulů ještě na lodi. Vakír byl místní vládce, vládl provincii Al Šaba a podléhal emrikírovi, panovníkovi celé země. Jeho postavení tak bylo na úrovni barona v Araluenu. A protože provincie Al Šaba byla významná, zdejší vakír byl zřejmě významný baron srovnatelný třeba s Araldem.

Jenže Kasandra byla korunní princezna a její postavení značně převyšovalo každého místního vládce. Nebylo by vhodné, aby čekala v pozoru na stupínku, až se vakírovi uráčí přijít. Pochopitelně že jako hlava poselstva musela prokázat jeho postavení určitou úctu. Nemohla by například vyžadovat, aby on přišel za ní do domu pro hosty.

Zastavit se hned za vchodem do audienční síně byl jistý kompromis, který neublížil důstojnosti její, ani vakírově. Halt se podíval na aridského kapitána, jak se po jejím vyjádření zatváří. Zdálo se mu, že spatřil drobný záblesk souhlasu. Napadlo ho, že tu právě probíhá zkouška Evanlyniny hrdosti a sebedůvěry — a že tohle možná nebude naposled, kdy se něco takového děje.

„Oznámím to Jeho Excelenci,“ řekl Seletin. Tentokrát si byl Halt jistý, že ve snědé tváři zahlédl slabý náznak úsměvu. Pak vysoký voják odešel.

Zmizel v jedněch z mnoha postranních dveří. Ochozy a chodby pravděpodobně povedou po celé délce budovy, pomyslel si Halt, a také úřadovny a pracovny vakírových podřízených.

Když nyní osaměli, usoudil, že je vhodný okamžik, aby Evanlyn sdělil, že se zachovala správně.

„Dobrá práce,“ pronesl tiše. Neotočila se, aby na něho pohlédla, ale Halt ze strany viděl, jak se její lícní kosti nepatrně pohnuly, a poznal, že se trochu pousmála.

„Nevěděla jsem co dělat,“ šeptla.

„Věř svým instinktům,“ poradil jí. Pomyslel si, že princezna se v podobných situacích vyzná lépe, než si sama uvědomuje. Strávila řadu let po boku krále Duncana a byla bystrá a pohotová. „Když budeš na pochybách,“ dodal, „chovej se nafoukaně.“

„Nedělej si legraci, Halte,“ utrousila koutkem úst. „Jsem vyděšená jako králík.“

„Vedeš si dobře,“ uklidňoval ji. Vtom se na opačném konci sálu otevřely dveře na levé straně a objevilo se půl tuctu mužů. Ten, který šel v čele, nemohl být nikdo jiný než vakír.

Pro Willa byl zklamáním. Zatím poznal pouze Seletina a jeho vojáky. Byli vysocí, štíhlí a měli vzhled vycvičených bojovníků. Vakír vypadal jako úředník — jako hilfmann, pomyslel si při vzpomínce na nenáviděného nepřítele od skandijského dvora.

Vakír byl o dobrou hlavu menší než všichni muži z jeho doprovodu. O hlavu a půl ve srovnání se Seletinem, který jako kapitán gardy průvod uzavíral. Vakír byl i trochu při těle — ne, opravil se Will, byl tlustý — a nedokázal to zamaskovat ani plandavý dlouhý šat, který měl na sobě. A tvář pod zbytečně velikým turbanem vypadala, jako by byla narychlo uplácaná z měkkého jílu a někdo jí doprostřed přilepil hroudu místo nosu. Vakír se nejistě rozhlédl, spatřil araluenské poselstvo, poškrábal se na zadnici a zaujal své místo ve vyřezávaném zdobeném křesle. Musel sedět dost na kraji, aby krátkýma nožkama dosáhl na zem. Kdyby se posadil až dozadu, komíhaly by se mu jako dítěti kousek nad lakovanou dřevěnou podlahou stupínku.

„Hotový obr, co?“ zamumlal koutkem úst Horác.

„Zmlkni,“ odpověděl Halt stejným způsobem.

„Jako děti,“ tiše je napomenula naoko pohoršená Evanlyn. Will ji s obdivem sledoval. Stála sebejistě a rovně jako svíčka. Všechno zvládá s obratností a s jistotou, jako by se pro to narodila, pomyslel si. Pak v duchu pokrčil rameny. Ona se pro to skutečně narodila. Na okamžik opět zapochyboval sám o sobě. Pak si rychle pospíšil, aby srovnal krok s ostatními, protože Evanlyn vykročila směrem ke stupínku.

Kráčeli vpřed rozlehlým sálem a cvakání jejich bot se odráželo od holých stěn. Evanlyn se zastavila kousek před stupínkem a vyčkávala, až bude ohlášena.

Seletin vkročil mezi Evanlyn a vakíra.

„Vaše Excelence, dovolte mi, abych představil poselstvo princezny Kasandry z araluenského království. Princezno, dovolte mi, abych představil Jeho Excelenci Amána Šabdila, vakíra a nejvyššího vládce provincie Al Šaby.“

Evanlyn hluboce sklonila hlavu. Lord Anthony jí sdělil, že přísný protokol vyžaduje, aby žena při podobných příležitostech udělala pukrle. Na to mu ona odpověděla, že by byla blázen, aby něco takového dělala.

„Excelence,“ řekla a setrvala několik vteřin v úkloně. Pak hlavu zvedla.

Vakír jí pokynul, aby přistoupila, a když vystupovala na stupínek, vyzval ji: „Prosím usedněte, má paní.“

Evanlyn ztuhla uprostřed kroku. Tváří jí prolétlo zamračení.

„Excelence, já jsem araluenská korunní princezna. A jako takové mi náleží oslovení ‚Vaše Výsosti‘. Nebo, pokud to pro váš vysoký úřad není přijatelné, postačí ‚princezno Kasandro‘.“

Chytré děvče, pomyslel si Halt, i když jeho tvář zůstávala nevyzpytatelná jako vždy.

Vakíra podle všeho její odpověď poněkud zmátla. Oči mu ujely na stranu a Evanlyn měla zřetelný dojem, že hledá pomoc u Seletina. Svádělo ji to podívat se na kapitána také, ale věděla, že musí stále upírat pohled na vakíra.

„Jistě, jistě. Drobné přeřeknutí. Omlouvám se, princezno… Vaše Výsosti,“ drmolil vakír a třepáním ruky odháněl trapnou chybu. „Prosím, prosím, usedněte u mne.“

Evanlyn chviličku bojovala s neodolatelným nutkáním zahihňat se, protože si představila, jak by se asi zachoval, kdyby ho vzala za slovo a vyhupla nahoru na velké vyřezávané křeslo, přímo jemu na klín. Uvědomila si, že takové nápady jsou důsledkem nervozity, a s námahou zachovávala vážnou tvář. Krátké zaváhání jí však dobře posloužilo, protože vakír si ho vyložil jako další známku nespokojenosti. Povstal z křesla. Will se musel potají usmát, když viděl, jak nemotorně to provedl. Krátkonohý vládce Al Šaby musel zavrtět pozadím, aby se sesunul z okraje křesla, a pak v podstatě seskočit na zem. Jelikož Will byl po celý svůj život menší než většina lidí kolem něj, vychutnával si pohled na někoho, kdo se potýká s takovou nesnází.

„Prosím, posaďte se, Vaše Výsosti!“ vyzval vakír znovu Evanlyn a ona s kývnutím svolila, přistoupila k židli s vysokým čalouněním, kterou před ni postavil Seletin, a ladně usedla. Vakír kývl hlavou. Vyšplhal zpátky na svou sesli, zavrtěl zadkem, aby se správně uvelebil, vrhl další pohled stranou a pak si neklidně olízl rty. Evanlyn usoudila, že se může klidně ujmout slova.

„Přišli jsme, abychom projednali záležitost výkupného za našeho přítele Eraka, skandijského oberjarla,“ prohlásila. Její hlas zněl hrdě a jasně. „Chápeme to správně, že jste stanovili výši výkupného?“

„Stanovili,“ odpověděl vakír. „Požadovaná částka zní…“ Opět zaváhal a oči mu ujely ke straně. Evanlyn se zamračila. Napadlo ji, že tenhle muž si asi není moc jistý sám sebou. Pak vakír pokračoval. „Osmdesát tisíc rílů stříbra.“ Když částku oznamoval, vrátila se mu do hlasu sebejistota, jako kdyby mu to někdo právě odsouhlasil.

Evanlyn zavrtěla hlavou. „To je příliš,“ řekla důrazně. Vakír sebou v křesle překvapeně trhnul.

„Příliš?“ opáčil a Evanlyn přikývla. V této věci si byla vědoma poučení od lorda Anthonyho. Budou očekávat, že budete smlouvat, řekl. Když to neuděláte, znamená to vlastně urážku.

„Nabízíme padesát tisíc,“ pokračovala Evanlyn klidně. Vakír rozčileně rozhodil rukama až nad hlavu.

„Padesát tisíc? Ale to je…“ Odmlčel se a Evanlyn dořekla větu za něj.

„Naše nabídka.“

Vakír si rukou mnul bradu a popotahoval se za povislý podbradek. Z očí mu jukla poťouchlost.

„To je pěkné, Vaše Výsosti, že nabízíte tak nízkou cenu. Ale jak mám vědět, že jste vůbec schopna zaplatit alespoň tolik? Jak mám vědět, jestli k tomu máte oprávnění?“

„Máte moji pečeť,“ odpověděla prostě Evanlyn. Viděla schránku s pečetí, kterou včera předala Seletinovi. Spočívala na postranním stolku vedle vakírova křesla. Vakír na schránku pohlédl, vzal ji do ruky a odklopil víčko.

„Ach, ano. Vaše pečeť,“ prohlásil a pečeť si prohlížel.

„Prokazuje, že jsem princezna Kasandra z Araluenu,“ odvětila a Haltův soustředěný sluch rozeznal v jejím hlase drobný náznak nedůvěry.

Vakír se opět zatahal za bradu.

„To říkáte vy. Ale tato pečeť by pochopitelně mohla patřit…“ Rozhlédl se po síni, neurčitě mávl rukou a větu dokončil: „… komukoli.“

Evanlyn se na chvilku opřela v židli a horečně přemýšlela. Věděla, že jednotlivé země si vedou seznamy s úředními pečetěmi, a věděla, že Arida patří do soupisu zemí, s nimiž si Araluen takové údaje vyměňuje. Než opustila Araluen, Duncan s Anthonym ji ubezpečili, že do poslední výměny byla asi před šesti měsíci spolu s Duncanovou pečetí samozřejmě zahrnuta i její pečeť. Vakír by to měl vědět. A jestliže to neví, může to znamenat jen jediné…

Zprudka vstala ze židle a otočila se ke svým pěti vyčkávajícím společníkům.

„Jdeme,“ řekla odměřeně.

Na nic nečekala a rázným krokem prošla mezi nimi. Její podpatky na dlážděné podlaze hlasitě klapaly. Ostatní ji spěšně následovali. U stupínku za jejich zády to začalo hučet. Will se ohlédl a spatřil, že vakír se opět vyhrabal na nohy a nesměle ukazuje směrem k Seletinovi. Kapitán nyní vykročil vpřed a volal za Evanlyn.

„Princezno Kasandro! Počkejte prosím!“ Stanula a zvolna se obrátila.

„Mám počkat?“ opáčila. Seletin k ní zamířil, ruce prosebně natažené. „Proč bych měla čekat na další urážky? Nechali jste mě jednat s nastrčenou osobou. Počkám v domě pro hosty, ale pouze do příštího odlivu. Pokud se nám pravý vakír do té doby nepředstaví, odplujeme.“

Seletin zaváhal, pak mu poklesla ramena a provinile se usmál.

„Omlouvám se, Vaše Výsosti.“ Obrátil se k tlusťoučké postavičce na stupínku. „Děkuji, Amáne. Dělal jsi, co jsi mohl.“

Falešný vakír sklíčeně svěsil ramena. „Omlouvám se, Excelence. Zaskočila mě.“

Podezření, které se v Evanlyn vzmáhalo, bylo potvrzeno. Povytáhla na kapitána jedno obočí.

„Excelence?“ zeptala se a on přikývl.

„Amán je můj účetní,“ řekl. „Soudím, že už jste uhodla, že vakírem v Al Šabě jsem já. Nyní byste se snad mohla vrátit zpět a začneme se skutečným vyjednáváním.“

Evanlyn váhala. Byla v pokušení trvat na své důstojnosti. Pak si vzpomněla na Eraka a uvědomila si, že každá vteřina odkladu prodlužuje jeho utrpení a nejistotu.

„Budiž,“ řekla a kráčela zpět ke stupínku. Čtyři Araluenci a Svengal jí šli v patách. Když opět procházeli audienční síní, Horác se sklonil k Willovi a pošeptal mu do ucha.

„Že je ale dobrá, co?“