Výkupné za Eraka

Osm

„Zrada?“ divil se král Duncan. „Proč by ho zrazovali jeho vlastní lidé? Poslední, co jsem slyšel, bylo, že zvolení Eraka oberjarlem mělo všeobecnou podporu.“

Byl druhý den ráno a dokonce i v prostorné pracovně barona Aralda se velký počet přítomných trochu tísnil. Kromě krále a jeho dcery seděli za jednacím stolem lord Anthony, Crowley, Halt s Paulinou, baron Arald a sir Rodney, Horác, Gilan, Will a Alyss. Místo v čele stolu přenechal Arald králi. Svengal, vyčerpaný jízdou z Araluenu, po dlouhé cestě ještě spal. I když, pomyslel si Will trochu zlomyslně, její následky můžou přetrvávat déle, než si Svengal myslel. Až se probudí, bude mít jako každý nováček v sedle tělo ztuhlé a bude cítit každý sval a kloub.

Když Will předchozího večera podal zprávu o hlavních důvodech Svengalova příjezdu, bylo rozhodnuto, že podrobnosti se nechají až na ráno. Svatební veselí pokračovalo, jako kdyby se nic nestalo. Rozhodla tak lady Paulina. Jak před několika týdny řekla Haltovi, pro mnohé z hostů to byla velká událost — možná jediná příležitost v jejich životě, kdy se mohli ocitnout v blízkosti královského majestátu.

„Nech je, ať si to užijou,“ řekla. „Tímhle se můžeme zabývat ráno.“

Halt se na ni po těch slovech usmál. Ocenil tak správnost baronova rozhodnutí jmenovat ji do vysokého diplomatického úřadu.

Paulina měla i skrytější pohnutku. Moc dobře věděla, že dnes má jednu z mála příležitostí v životě, kdy může Halta přimět, aby s ní tančil, a nechtěla se jí vzdát jen proto, že oberjarl Erak se hloupě nechal zajmout v Aridě. Důležité podle ní bylo vidět vše ze správného úhlu.

Takže tanec a svatební veselí pokračovaly. Potom, těsně před půlnocí, předjel před hodovní síň otevřený kočár tažený dvěma bílými klisnami. Novomanželé prošli ven špalírem hostů v sále a za hlasitého provolávání slávy do něj nastoupili. Poblahopřát jim přišla i spousta lidí z vesnice, v níž se konala velká slavnost pod širým nebem — pekli se dva volci, které spolu s několika sudy piva věnoval baron.

Noví příchozí stáli podél cesty k hradní bráně, kde byl spuštěn padací most a vytažena mohutná padací mříž. Další lidé čekali venku po stranách silnice, která se vinula z kopce dolů k lesu. Když tudy kočár projížděl, lidé jásali a zasypávali ho květinami. Halt, který se vždy zabýval utajovanými činnostmi a nenápadně a nepozorovaně se pohyboval po celé zemi, zjistil, že být středem pozornosti je nezvyklá a nepříjemná zkušenost. Bez uklidňujícího úkrytu maskovací pláštěnky si připadal podivně zranitelný a krčil se na sedadle ve snaze ztratit se v měkkých poduškách. Naproti tomu lady Paulina seděla vzpřímeně a rukou vznešeně kynula jásajícímu davu. Ale protože drtivá většina těch, kdo přijdou okukovat svatbu, chce za každou cenu vidět hlavně nevěstu, Haltovy zdrženlivosti si skoro nikdo nevšiml.

„Kam asi jedou?“ uvažovala nahlas kovářova žena, když kočár s rachotem ujížděl z kopce dolů.

Vedle ní stála jedna hospodyně — patřila k lidem, kteří vždy znají odpověď na každou takovou otázku — a odpověděla s namyšlenou jistotou.

„Slyšela jsem, že hluboko v lese je pro ně vybudované hnízdečko lásky. S postelí s nebesy ze samého kvítí a drahých látek a tam stráví svatební noc.“ Popustila uzdu vlastní představivosti ještě víc a vševědoucně dodala: „A to není všechno. Na stromech zpívají cvičení ptáci a na paloučku se pasou bílé laně, aby paní potěšily.“

Skutečnost byla mnohem přízemnější. Kočár zastavil hned na kraji lesa, u malé chaty, kde Halt a Paulina počkali, až se dav rozejde. Pak nastoupili do jiného, skromněji ozdobeného kočáru taženého dvěma obyčejnými hnědáky a vrátili se do hradu, kde jim Arald vyhradil několik komnat k trvalému bydlení.

A tak byli nyní všichni v jeho pracovně a probírali pozoruhodné a nečekané události, které k bráně Redmontu přivedly Svengala.

„Erak je u většiny Skandijců oblíbený,“ odpověděl Will na královu otázku. „V Hallasholmu je ale jistá malá skupina, která by si přála, aby Erak své postavení ztratil. Je malá, ale projevuje se dost nahlas a vytrvale.“

„Má to souvislost s naší vzájemnou smlouvou?“ zeptal se Crowley. Když Halt dovedl Skandijce k vítězství nad temudžajskou armádou, která přepadla Skandii, využil situace a předjednal smlouvu, podle níž oberjarl nebude podporovat velké nájezdy na Araluen. Pro Eraka však slova „nebude podporovat“ znamenala totéž, co „zakáže“.

„Není zrovna oblíbená, to je jisté,“ řekl Will. „A skupina Erakových odpůrců ji využívá jako nástroj, kterým rozeštvává ostatní. Ale je tu ještě něco hlubšího.“

„Jestli proti Erakovi stojí nějaká skupina,“ řekla lady Paulina, „tak se dá předpokládat, že musí mít i nějakého duchovního vůdce. Kdo to je? Víme to?“

„Víme,“ sdělil všem přítomným Will. I když Svengalovy novinky slyšeli s Horácem oba, rozhodli se, že ostatní s nimi seznámí Will. K hraničářskému výcviku patřilo i umění sbírat zprávy a co nejlépe je dávat do souvislostí. „Jmenuje se Toskjak a je to důvěrný přítel Slagora.“

Jakmile to jméno vyslovil, pohlédl Kasandře do očí a spatřil záblesk pochopení. V době, kdy byli oba u Skandijců, Slagor se snažil dosáhnout toho, aby byla Kasandra popravena. Později princezna odhalila, že Slagor se spikl s Temudžaji a chtěl zradit skandijskou armádu.

Alyss si všimla výměny pohledů mezi Willem a plavovlasou princeznou. Rty se jí malinko sevřely, ale protože byla školená diplomatka, ovládla svůj výraz dřív, než si toho někdo všiml.

„Slagor?“ divil se král. „Ale ten je přece mrtvý. Když válka skončila, nechal ho Erak popravit jako zrádce.“

„Snažila jsem se ho přesvědčit, aby to nedělal,“ řekla Kasandra. „Myslela jsem, že to není dobrý nápad, a asi jsem měla pocit, že… jsem za to zodpovědná.“

Král potřásl hlavou. „Ne, má milá. Je to nepříjemné, ale nezbytné. Slagor zradil svou zemi v době války. Takoví lidé nesmějí vyváznout bez trestu. Dostal, co si zasloužil, a ty si za to nedávej žádnou vinu.“

„Princezna má ale v něčem pravdu,“ promluvil Halt. A když na něj ostatní pohlédli, pokračoval s vysvětlením. „Poprava často udělá ze zločince mučedníka. Jakmile je po něm, lidé až příliš často zapomenou na zločiny, které spáchal, a začnou si ho přikrašlovat. Udělají z něj oběť a jeho hlavu si dá na prapor každý, kdo brousí sekyru. Žádnou slovní hříčku tím nemyslím,“ dodal, když si uvědomil, že Slagorovi setli hlavu.

Will souhlasně přikyvoval. „Přesně takhle to podle Svengala vidí Erak. Toskjakovi, vůdci buřičského tábora, nezáleží na Slagorovi ani za mák. Jenom ho využívá pro svůj vlastní cíl. A tím je získat postavení oberjarla.“

Král zvolna pokýval hlavou. Dávalo to smysl. „A proto Erak nechce, aby se Svengal vrátil do Skandie se zprávou, že Erak padl do zajetí — a že výkupné za něj bude stát Skandijce osmdesát tisíc rílů. Rychlejší a levnější by prostě bylo zvolit nového oberjarla.“

Sir Rodney zatím jenom poslouchal, do hovoru se ještě nezapojil. Teď zamyšleně svraštil čelo a vyslovil otázku.

„I když vezmeme v úvahu, že existují lidé, kteří chtějí Eraka odstranit, pořád ještě to nedokazuje, že mají prsty v jeho zajetí,“ soudil. „Konec konců, Aridům jednoduše mohlo přát štěstí.“

Will přikývl. „Mohlo by to tak být, sire Rodney. Ale je tu ještě něco. Skandijská flotila se před každým obdobím nájezdů shromáždí a losem si rozdělí cílové oblasti. Takže ostatní kapitáni — a jedním z nich je i Toskjak — věděli, na jaké pobřeží provede nájezd Erakova loď.“

„Nicméně,“ zapojil se Crowley, „Rodney má správný názor. Třeba měli Aridové prostě štěstí, když chytili Eraka do léčky. Mohli se doslechnout, že se v jejich oblasti vyskytuje vlčí loď, a nastražit past — zařídit, aby koupil falešný časový plán. Nemáme žádný pořádný důkaz, že Toskjak je v tom namočený.“

„Až na jednu věc,“ poznamenal Horác. Měl dojem, že na Willa se hrnou námitky ze všech stran a že možná potřebuje trochu pomoct. „Oni nečekali jen tak nějakou loď. Věděli, že připlouvá právě Erak, a věděli, že je oberjarl. To jim mohl říct jen nějaký Skandijec.“

Rodney i Crowley zamyšleně přikyvovali, uznali, že je to správná úvaha. Kasandra nedočkavě sledovala otce. Zdálo se jí, že debata se ubírá nesprávným směrem.

„Ty peníze Erakovi půjčíme, že ano, otče?“ Král na ni pohlédl. Nebyl tak docela proti, ale ještě se úplně nerozhodl. Osmdesát tisíc byla spousta peněz. Nezchudl by, to uznával. Ale nebyla to částka, kterou by člověk jen tak zahodil.

„Jsem si jistý, že Erak za ty peníze stojí, Vaše Veličenstvo,“ řekl Halt. Právě se rozhodl, že pokud by se stalo nepravděpodobné a Duncan by nesouhlasil s půjčkou, vydá se na cestu a vyrve Eraka aridským domorodcům z drápů.

„Ano, ano,“ potvrdil Duncan a stále se rozmýšlel. „A skutečná částka bude určitě nižší. Aridové by se cítili uraženi, kdybychom něco neusmlouvali.“

„Dlužím Erakovi za svůj život, otče,“ tiše, ale pevně řekla Kasandra. Použití slova „otče“ krále upozornilo, že jeho dcera si začíná myslet, že se zdráhá Erakovi pomoct. Než stačil něco říct, pokračovala.

„Nejen když mně a Willovi pomohl utéct z Hallasholmu. Ale i potom, když Slagor odhalil, kdo opravdu jsem, a pokoušel se prosadit, aby mě zabili. Erak byl odhodlaný mě z toho dostat.“

Duncan zvedl ruku, aby dceru upokojil. Vnímal, jak zvyšuje hlas, a nepřál si žádnou vzrušenou debatu v přítomnosti tolika dalších osob.

„Kasi, já mám plně v úmyslu výkupné zaplatit. Jen je trochu složité, jak celou věc provést.“ Viděl, že jeho rozhodnutí dceru uklidnilo, ale tvářila se trochu zmateně, a tak pokračoval. „Jen pro začátek, já nemohu naložit osmdesát tisíc rílů — nebo kolik bude činit konečná částka — na vlčí loď a zamávat jí na rozloučenou, až vypluje do Aridy. Nebezpečí, že nedorazí do cíle, je příliš velké… bouře, ztroskotání, piráti. Je to moc riskantní.“

Lord Anthony omluvně zakašlal. „Pořád je tu Silasiánská rada, Vaše Veličenstvo,“ poznamenal a král Duncan na něj pohlédl a přikývl.

„Přesně to jsem měl na mysli, Anthony.“

Silasiánská rada bylo sdružení, které obchodovalo spíše s penězi než se zbožím. Nabízelo způsob, kterým země mohly mezi sebou převádět peněžní částky, aniž by přitom musely posílat skutečné peníze nebo zlaté pruty po dlouhých a nebezpečných cestách. Jednotlivé země si u Silasiánských ukládaly peníze a ti jim za to platili úrok. Silasiánští také zařizovali předání požadovaných částek příjemcům — buď vyplacením skutečných peněz, nebo převodem z účtu jedné země na účet druhé. Z každého takového předání si Silasiánští ponechávali určité procento. To jim dostatečně krylo riziko ztráty při přepravě či převodu peněz.

„Anthony, podepsala Arida Silasiánské dohody?“ zeptal se Duncan svého komořího. Tvář lorda Anthonyho se zamyšleně stáhla.

„O tom pochybuji, Vaše Veličenstvo. Na posledním seznamu uvedena nebyla.“

„V takovém případě budeme muset zařídit, aby Rada provedla doručení skutečných peněz. To znamená, že někdo bude muset u Aridů vyjednat podmínky a výši konečné částky a přimět je, aby souhlasili s navrhovaným postupem a s poplatkem, který bude třeba zaplatit Silasiánským.“

Poplatky obvykle platil odesílatel peněz i jejich příjemce.

„Mohu to udělat já, Vaše Veličenstvo,“ rychle navrhl Halt. Král však zavrtěl hlavou.

„Ne. To bohužel asi nepůjde, Halte. Jsou tu jistá pravidla. Zabýváme se výkupným za vladaře celé země. A podle toho je potřeba také vyjednávat. Vyžaduje to někoho s vysokým postavením — kdo má právo užívat královskou pečeť. Jedná se o peníze království, a tak potřebujeme někoho, kdo je královského rodu. Nejlepší by bylo, kdybych se do Aridy mohl vydat já sám.“

Halt pokrčil rameny. To by mu vyhovovalo.

Pak ale Duncan zklamaně dodal: „Jenže to právě teď nemohu. Musím uspořádat mírová jednání mezi čtyřmi ze šesti hibernských králů. Jestli je neusmířím, bude to zlé.“

„Tak mi dejte svou pečeť a já se tam vypravím místo vás. Řekneme, že jsem váš dlouho ztracený bratranec,“ prohlásil Halt. Na řádný postup měl moc málo času. Duncan si povzdechl a pohlédl na Crowleyho.

„Crowley, cožpak jsi tomu divochovi nikdy nevysvětlil, jaká jsou pravidla pro zacházení s královskými znaky a pečetěmi v civilizovaném světě?“

Crowley zvedl obočí. Soudil, že v posledních dvaceti letech se Halt mnohokrát zapletl do činností spojených s podvodným používáním královských pečetí. Ale tentokrát nemohli takové nebezpečí podstoupit.

„Halte, jak jistě víte, královskou pečeť může užívat pouze člen královského rodu,“ promluvil lord Anthony. „Kdybyste ji použil vy, veškerá vyjednávání, která byste vedl, by byla podvodná, a všechny úmluvy, které byste uzavřel, tudíž neplatné. Kdyby to vyšlo najevo, trvalo by Araluenu léta, než by opět získal důvěru ostatních zemí. Něčeho takového se nemůžeme odvážit.“

Halt pohrdavě zasupěl, což byl jeho obvyklý projev, když šlo o formality nebo protokol. Lady Paulina ho konejšivě pohladila po ruce a on na ni pohlédl a omluvně pokrčil rameny. Pak vznesl dotaz a snažil se mluvit klidně.

„Nemohl byste mi dát listinu s plnou mocí, že jsem pověřen jednat vaším jménem, která by byla opatřena podpisem s otiskem pečeti?“

„Přesně to bych udělal, kdyby šlo o nějakou jinou zemi — například Teutland nebo Galiku,“ odpověděl král Duncan. „Ale bohužel, i když Aridové hovoří obecným jazykem, mají vlastní abecedu a písmo, které se našemu nijak nepodobá. U nás není nikdo, kdo ho ovládá, a u nich zase pravděpodobně není nikdo, kdo ovládá naše. Takže plná moc, která by tě opravňovala jednat v mém zastoupení, by pro ně byla jen cárem papíru s mojí pečetí.“ Král se odmlčel a nespokojeně si kousal ret. „Ne, musím jet sám,“ prohlásil. „Ale bude to muset počkat, dokud se nevypořádám s těmi zatrápenými Hiberňany. Nevykládej si to jako urážku, Halte,“ dodal, když si uvědomil, že z té nerozumné země pochází i Halt. Halt zavrtěl hlavou.

„Já si to tak nevykládám, Vaše Veličenstvo. Ale musí přece být nějaké jiné řešení,“ trval na svém.

„Máme ho přímo před nosem,“ prohlásila Kasandra. „Pojedu já.“