Výkupné za Eraka

Dvacet čtyři

Jak si Will předtím všiml, skupina vedená Seletinem každý den putovala několik hodin před úsvitem.

Vstávalo se dlouho před svítáním, aridští vojáci rozdělávali ohně na vaření, připravovali kávu a opékali chlebové placky. Seletin si všiml, že od té doby, co se s nimi před dvěma dny rozloučil nejmladší hraničář, v araluenské skupince se cosi změnilo. Když u táborového ohně pili ranní kávu, už nežertovali a nesmáli se. Byli zamlklí, měli starost o chybějícího druha.

Nejvíc patrné to bylo na třech mladých lidech: na Horácovi, princezně a mladém hraničáři Gilanovi. Halt pochopitelně stále zachovával nehybnou tvář. Vždy býval zachmuřený a skoupý na slovo. Ale Seletinovi připadalo, že v posledních dnech se jeho chmury ještě víc prohloubily. Bylo zjevné, že mladý hraničář Will je duší celé společnosti a ostatní těžce nesou jeho nepřítomnost.

Přesto oba starší hraničáři nepolevili v horlivém pozorování okolí a skrývaném zapisování poznámek, když míjeli výrazné body v krajině. Byl si jistý, že se snaží zapamatovat si a zaznamenat orientační body, aby dokázali sestavit mapu cesty z Al Šaby do Mararoku. Will sice přísahal, že nikdy nepřekreslí mapu, kterou mu Seletin dal, ale ostatní žádným takovým slibem vázáni nebyli. Seletina to hnětlo, ale usoudil, že jim v tom nemůže nijak zabránit.

Prvních několik hodin, v předjitřním šeru, ujížděli v obvyklém sevřeném útvaru. Když se pak slunce velkolepě vyhouplo na oblohu, ochranná hradba jezdců kolem skupinky uprostřed se vzdálila a zaujala denní pozice.

Druhý den, několik hodin po východu slunce, narazili na stopy oddílu, který tudy projel před nimi a který převážel Eraka jako rukojmí do Mararoku. Až doposud byly všechny stopy předchozích jezdců pochopitelně zahlazeny velkou bouří, která se přehnala pouští. Zjistili, že nyní jsou od nich vzdáleni dva dny jízdy.

„Nejspíš postupují mnohem pomaleji než my,“ poznamenal Halt. Věděl, že Seletin poslal Eraka s jednou z pravidelných karavan, které putovaly mezi Al Šabou a Mararokem a převážely zboží z pobřeží do města ve vnitrozemí. Takové karavany měly vždy ozbrojený doprovod a bylo rozumné toho využít a zabít dvě mouchy jednou ranou. Jenže těžce naložení mezci a nákladní velbloudi skupinu zpomalovali.

Gilan se zhoupl ze sedla a poklekl vedle stop v tvrdé zemi. Kolem rozeznal několik slabých otisků kopyt, pro necvičené oko téměř neviditelných. Čas od času se objevily zřetelnější stopy po průjezdu karavany — v podobě hromádek trusu. Gilan do jedné zašťoural klackem a rozhrnul ji, aby viděl, nakolik je uvnitř vlhká. Podle takových známek hraničáři určovali, jak je asi stopa čerstvá — podle vlhkosti koňského trusu nebo zlomené větvičky, která praskla, když zvíře procházelo kolem. Nebyli však zvyklí na oslepující žár a sucho aridské pouště a nevěděli, jaký vliv mají na ztrátu vlhkosti.

„Těžko říct, jak je to staré,“ prohlásil nakonec. Halt pokrčil rameny.

„Tady trus vyschne mnohem dřív než na severu. Víme, že nemůže být starší než dva dny. Mohlo to být až po bouři.“

Gilan kývl. „Máš pravdu. Ale kdybych to měl posuzovat u nás doma, řekl bych, že je to tři nebo čtyři dny staré. Myslím, že je dobré vědět to pro příště.“

Narovnal se, oprášil kolena a opět se vyhoupl do Blazova sedla. Zavadil pohledem o Seletina a viděl, že i vakír zastavil koně a něco kutí na řemíncích, jimiž měl za sedlem upevněné přikrývky. Aridský kůň byl natočený šikmo ve směru jízdy a Gilan nepochyboval, že oči aridského vůdce se ve stínu kufíje neúnavně zaměřují na něj a na Halta.

„Sleduje nás,“ řekl tiše a Halt kývl hlavou, aniž by pohlédl směrem k Seletinovi.

„To dělá pořád. Myslím, že ho znervózňujeme.“

„Myslíš, že ví, že si pořizujeme mapu cesty?“

„Vsadil bych na to krk,“ odpověděl Halt. „Skoro nic mu neunikne. A vsadím se, že si láme hlavu, jak nám to překazit.“

Jakmile se dali do pohybu, Seletin byl s úpravou řemínků zřejmě hotov. Kolenem pobídl svého hřebce, srovnal se do směru, jímž ujížděli předsunutí jezdci, a klusal vpřed.

„Co si o něm myslíš?“ zeptal se Gilan. Tentokrát se Halt na vysokého aridského bojovníka podíval, než odpověděl. Gilan věděl, že zvažuje svůj názor a porovnává to, co o vakírovi ví, s tím, jak na něj působí. Konečně Halt odpověděl.

„Docela se mi zamlouvá,“ řekl. „Spousta těchhle místních vládců vždycky očekává úplatky. Úplatkářství je v téhle zemi něco jako způsob života. Ale on takový není.“

„Je voják, ne politik,“ řekl Gilan. Měl v sobě obvyklou nedůvěru bojovníka k politikům a úředníkům a dával přednost jednání s lidmi, kteří vědí, co znamená bojovat o život. Soudil, že takoví lidé jsou často přirozeně čestní.

Halt přikývl. „A dobrý. Podívej na tu formaci, v které jedeme. Na první pohled to vypadá, že se táhneme pouští jako stádo krav. Ale ze žádného směru se k nám nemůže nikdo přiblížit, aniž by si předsunutí jezdci něčeho všimli.“

„Zdá se, že vojáci ho mají v úctě,“ řekl Gilan. „Nemusí na ně křičet a pouštět hrůzu, aby udělali, co je třeba.“

„Ano. Od té doby, co jsme na cestě, jsem ho skoro neslyšel zvýšit hlas. To je zpravidla znamení, že vojáci věří, že se vyzná sám v sobě.“

Několik minut jeli oba mlčky a upřeně sledovali vzpřímenou postavu v bílém plášti, která osamoceně ujížděla pětadvacet kroků před nimi.

„Kdovíjak přátelský ale není,“ s úsměvem řekl Gilan. Snažil se Halta vtahovat do hovoru a bránit mu tak, aby si dělal starosti o Willa, který se vydal do neznámých končin zdejší pouště. Halt jeho záměr vycítil a oceňoval. Povídání s Gilanem mu poskytlo pár chvil úlevy od ustavičných a neodbytných obav o osud mladíka, který pro něj tolik znamenal. Aniž by to měl v úmyslu, zhluboka si povzdechl. Gilan na něj rychle pohlédl.

„Halte, on je v pořádku,“ řekl.

„To doufám. Jen si myslím…“

Ať už si Halt myslel cokoli, nezáleželo na tom, protože něco náhle upoutalo jeho pozornost. Zpředu se k nim přibližoval oblak prachu — jeden z předsunutých jezdců, uvědomil si, když v chvějícím se horkém vzduchu uviděl trochu jasněji a rozeznal tmavou postavu na čele oblaku i jednotlivé obláčky prachu zvedající se od kopyt.

„Copak to tu máme?“ řekl tiše. Dotkl se Abelarda kolenem, popojel a zařadil se vedle Seletina. Gilan ho s odstupem jednoho kroku následoval.

„Posel?“ zeptal se.

Seletin zavrtěl hlavou. „Jeden voják z doprovodu. Určitě vpředu něco zahlédli,“ sdělil jim. Jezdec se přiblížil a už dokázali rozeznat podrobnosti. Když voják poznal vysokou postavu vakíra, mírně koně natočil a jel přímo k nim.

„Supi,“ řekl náhle Gilan. Zatímco ostatní se soustředili na přijíždějícího jezdce, jeho ostrý zrak už pátral vpředu. Halt vzhlédl, ale Gilan měl mladší oči. Halt si myslel, že možná vidí, jak vpředu krouží nějaké černé skvrny. Nebo mu možná jen jeho mysl sdělovala, že když Gilan řekl, že tam jsou, tak je vidí také.

Všechny pochybnosti se rozptýlily, když jezdec přijel blíž, přitáhl koni otěže a zvířil mračno prachu.

„Excelence, zahlédli jsme vpředu supy,“ ohlásil. Seletin vyčkával. Všichni jeho muži měli dobrý výcvik a on věděl, že hlášení bude pokračovat.

„Vyslal jsem desátníka Ikbala a dva muže na průzkum,“ pokračoval voják. „Zatím jsem předvoj zastavil.“

Seletin přikývl na souhlas. „Dobře. My pojedeme dál, až dojedeme k předvoji. Do té doby Ikbal třeba něco zjistí. Vrať se na své místo,“ dodal. Posel otáčel koně a při spěšném pozdravu se dotkl úst, obočí a úst. S dusotem odcválal cestou, kterou přijel, a vířil přitom další jemný prach. Seletin pohlédl na oba hraničáře.

„Opatrnosti nikdy nezbývá. Supi znamenají, že někde před námi je mršina. Nemůžeme vědět, jestli to, co zabíjelo, není stále nablízku.“

Halt kývl na souhlas. Dávalo to smysl. Uvědomil si, že poušť je pro cestování nebezpečné místo. Seletin byl příliš dobrý voják, než aby hloupě jel dál a nezjistil, co supy přivábilo.

„Je jich hodně,“ upozorňoval Gilan. „Mohlo by to znamenat, že těch mršin bude víc.“

„Toho se právě obávám,“ poznamenal Seletin.

Seletinovy obavy byly opodstatněné. O hodinu později dojeli k místu, kde se odehrála bitva. Nebyla to vlastně tak docela bitva, ale spíše masakr. Mrtvá těla koní, mezků, velbloudů i lidí ležela roztroušena po poušti — bezduchá těla obklopená tmavými skvrnami zasychající krve vsáknuté do písku.

Byla to skupina obchodníků z Al Šaby a všichni do jednoho byli pobiti.

Když jezdci vklusali mezi supy, velcí černí ptáci nechali hodování a za líného mávání křídel se vznesli do vzduchu. Halt pokynul Evanlyn a Horácovi, aby se drželi vzadu. Oni s Gilanem sesedli a společně se Seletinem procházeli mezi těly.

Lidé i zvířata byli pobiti a potom v nějakém nesmyslném záchvatu šílenství rozsekáni. Stěží se našlo tělo, které by mělo jen jednu smrtelnou ránu. Vaky s nákladem byly roztrhané a jejich obsah rozházený po zemi. Vše, co mělo nějakou cenu, zmizelo. Dravci pak hrůzné dílo dokonali.

„Kdy se to stalo, co myslíš?“ zeptal se Halt. Seletin se rozhlédl kolem, jeho obvykle klidná tvář byla zdrcená a potemnělá zlostí.

„Řekl bych, že dnes ráno,“ odpověděl a Gilan, klečící vedle jednoho z těl, to kývnutím Haltovi potvrdil.

„Velké šelmy jako kočky a šakali se k nim ještě nedostaly,“ vysvětloval Seletin. „Mají ve zvyku připlížit se v noci, takže to muselo být dnes krátce po úsvitu. A supi se stále ještě slétají.“

Zatímco Seletin hovořil, Halt se vzdálil a pozorně obhlížel místo události. Seletin pohlédl vzhůru, kde nad nimi pomalu kroužili černí ptáci, lehce plující v proudech teplého vzduchu, který stoupal z pouště.

„Tušíš, kdo to mohl udělat?“ zeptal se Gilan. Seletin se na něj na chvíli upřeně zadíval a pokoušel se ovládnout rozhořčení.

„Tualagové,“ řekl stručně — téměř to slovo vyplivl. „Všechno tohle…“ Ukázal na rozsekaná těla. „… je dokonalá ukázka jejich práce.“ Rozpačitě potřásl hlavou. „Ale proč? Proč by útočili na dobře ozbrojenou výpravu? V doprovodu bylo víc než dvacet vojáků. Tualagové zpravidla přepadávají malé karavany. Proč tuhle?“

„Třeba jim někdo zaplatil,“ řekl Halt. Vrátil se z obhlídky hrůzného výjevu. Vakír na něj zachmuřeně pohlédl.

„Kdo? Kdo by jim platil?“ zapochyboval.

„V první řadě ten, kdo zradil Eraka,“ řekl Halt. „Rozhlédni se kolem. Nikde po něm není ani stopy. Ten, kdo zabil tvoje vojáky, ho odvedl s sebou.“