Výkupné za Eraka

Dvacet jedna

Bouře se přehnala. Will netušil, jak dlouho je drtila, ohlušovala a mučila. Určitě celé hodiny. Ale nakonec pominula.

Když zuřila kolem nich, bylo to, jako by se jeho smysly uzavřely, takže vnímal pouze ječivý, trýznivý řev větru. V náhlém tichu, které její odchod provázelo, si začal uvědomovat jiné pocity. Na nohou a na těle mu leželo něco těžkého, a také na pláštěnce, kterou jim Seletin oběma přetáhl přes hlavu. Cítil, že Seletin se hýbá, a zavrtěl se, aby se také zbavil svírající zátěže. Pochopil, že je to písek, kterým je zasypal běsnící vítr.

Seletin vedle zakašlal a podařilo se mu vyprostit cíp pláštěnky. Svezl se na ně proud špinavého žlutohnědého písku. Will se přetočil na záda, stáhl pláštěnku z obličeje a pohlédl na své tělo.

Nikde neviděl ani známku po trupu nebo nohou. Nebylo tu nic než kopec písku. Will se s námahou posadil a rukama ze sebe odhrnoval písek. Všiml si, že Seletin dělá to samé.

Hromada za Willovými zády jako by se pohnula a on se polekaně otočil právě včas, aby spatřil, jak se Seletinův kůň převaluje a hrabe nohama. Hřebec se s námahou postavil a oba muže, kteří se za ním ukrývali, zavalila obrovská dávka písku. Jakmile stál hřebec na nohou, mocně se otřepal a lítal další písek.

Will se s námahou posunul na místo uvolněné koněm a cítil, že se mu tím pohybem nohy uvolňují. Ještě jednou zabral, vymanil se ze sevření písku a ztěžka vstal.

Dole pod nimi, na dně vádí, si ostatní počínali stejně. Všiml si pohybu v řadách nahromaděného písku, které označovaly místa, kde se ukryli. Potom se asi na dvaceti místech písek začal vzdouvat jako pod vlivem nějakého menšího zemětřesení, a postupně se objevovala těla. Protože ostatní byli chráněni břehem, dopadli lépe než on se Seletinem. Vrstva písku, která je přikryla, nebyla tak vysoká a těžká. Koně se pod ochranou břehu mohli postavit zadkem proti větru, a tak byli v lepším stavu. Přinejmenším byli zasypaní jen z poloviny.

Will se podíval na Seletina. Celý obličej měl pokrytý přilnavým škraloupem jemného žlutavého písku. Oči, zarudlé a rozbolavělé, z něj vykukovaly jako z otvorů nějaké strašidelné masky. Will pochopil, že sám nejspíš nevypadá o moc líp. Vakír unaveně potřásl hlavou. Z rozsochy sedla sejmul měch s vodou, navlhčil cíp kufíje a začal zvířeti stírat písek nalepený kolem očí. Tiše k němu přitom promlouval. Pohled na koně, důvěřivě se odevzdávajícího do péče svého jezdce, Willovi připomněl strašlivou skutečnost. Horečně se rozhlížel kolem a doufal v nemožné — že uvidí ještě jednu hromadu písku, z ní se vynoří huňaté Cukovo tělo a bude se škrábat na nohy. Jenže nic takového nespatřil.

Cuk byl pryč.

Ztracený někde v pusté poušti. Will klopýtavě ušel pár kroků od okraje vádí a snažil se volat jeho jméno. Sucho a písek v krku však zmařily jeho úsilí a nevydal ze sebe ani hlásku. Ucítil na rameni něčí ruku, a když se otočil, Seletin mu podával měch s vodou. Nabral doušek do úst, vypláchl je a vodu vyplivl. Pak se napil a cítil, jak mu teplá voda svlažuje hrdlo.

Uvědomil si, že Seletin se ještě nenapil, vrátil mu měch a sledoval, jak si vypláchl ústa, vyplivl a potom polkl jeden nebo dva doušky.

„Jsi… v pořádku?“ ptal se trhaně. Will zavrtěl hlavou a máchl rukou směrem do pouště za nimi.

„Cuk,“ řekl zničeně. Víc říct nemohl. Zaslechl smekání a klouzání bot po písku a otočil se. Uviděl Halta, jak vyčerpaně šplhá nahoru na břeh vádí. I jemu pokrýval obličej nános žlutého písku. Oči měl zarudlé a zanícené.

„Jsi v pořádku?“ zopakoval Halt Seletinův dotaz. Pak rychle přejel očima ze strany na stranu a v tváři se mu mihlo zděšení. „Kde je Cuk?“ zeptal se s obavami. Will svěsil hlavu a bylo mu do breku. Ale stejně jako předtím se slzy neměly z čeho vytvořit.

„Pryč,“ řekl smutně. Dostal ze sebe jen to jediné slovo. Máchl rukou směrem do pouště.

„Pryč?“ podivil se Halt. „Kde pryč? Jak?“

„Kůň se ve vichřici splašil a vytrhl se,“ vysvětlil Seletin. Will usouženě pohlédl na Halta a zavrtěl hlavou.

„Já ho neudržel,“ vyhrkl. „Pustil jsem otěže! Je to moje vina… moje vina!“

Cítil, že mu Halt položil ruku kolem ramen, přitáhl ho k sobě a objal. Will v tom však nenašel žádnou útěchu. Nikdo a nijak nemohl zmírnit bolest, kterou prožíval. Jeho kůň, jeho milovaný Cuk byl pryč. A on za to mohl, protože pustil koníkovy otěže. Zklamal svého kamaráda Cuka ve chvíli, kdy on byl zmatený a vyděšený a kdy pomoc a podporu svého pána nejvíc potřeboval.

A konečně se dostavily i slzy, protlačily se spečenou vrstvou žlutého prachu na tvářích a Will položil hlavu Haltovi na rameno a nezadržitelně se rozvzlykal. Mlhavě slyšel hlasy přátel, kteří se vyčerpaní shromáždili kolem a vyptávali se, a slyšel i strašlivou, děsivě nezměnitelnou odpověď, kterou jim Halt dal.

„Cuk je pryč.“

Tři slova. Tři slova, která všem vzala řeč. Gilan, Horác i Evanlyn věděli, jak mnoho koník pro Willa znamenal. Věděli o zvláštním poutu, které se mezi hraničářem a jeho koněm vytvoří. A i když Svengal to vlastně nedokázal plně pochopit, pomyslel si, že to lze přirovnat ke smutku, jaký by zažíval Skandijec, kdyby přišel o svou loď, a také s Willem soucítil.

Will nejasně slyšel, jak té hrozné zprávě nemůžou uvěřit. Hraničář a jeho kůň byli něco víc než jen jezdec s koněm. To věděli všichni. Hraničář srůstal se svým koněm od prvních dnů, kdy se stal učněm, a společně se učili zvláštním dovednostem.

Seletin nechápavě přihlížel. Miloval koně jako všichni Aridové. Ale věděl, že v zemi drsné jako tahle jsou ztráty nevyhnutelné. Zlomená noha, nedostatek vody, žár slunce, samotářští pouštní lvi, písečné kobry číhající v každém vlhčím nebo stinném zákoutí, to vše mohlo koně zabít. Takové ztráty byly politováníhodné. Ale bylo nutné je snášet. Pohlédl na slunce a poznal, že už je po poledni.

„Pár hodin si tu odpočineme,“ řekl. „Budeme pokračovat později odpoledne, až nebude takové vedro.“

Nařídil svým mužům, aby rozdělali oheň a připravili kávu. Pochyboval, že po utrpení, kterým prošli, bude mít někdo pomyšlení na jídlo. Věděl však, že káva je vzpruží. Sledoval, jak starší hraničář odvádí svého učně stranou do skrovného stínu pod břehem vádí a pomáhá mu usednout.

Princezna a mladý bojovník se k nim chtěli připojit a nabízeli útěchu, ale starší muž je pokynem ruky zadržel. Ještě nebyla vhodná doba.

Seletin věděl, že mladík musí být vyčerpaný. Všichni byli. Taková bouře, jakou přestáli, nedala vydechnout nikomu, koho zastihla. Svaly, nervy, mysl, vše měli napjaté k prasknutí. Strach drtil zejména ty, kdo písečnou bouři ještě nikdy nezažili. Tělesné a duševní vyčerpání bylo zničující.

Druhý hraničář, ten, co se jmenoval Gilan, se přesunul k vojákům rozdělávajícím oheň. Počkal, až uvaří kávu, a potom odlil trochu do misky a odnesl ji ke schoulené postavě pod břehem vádí. Dřepl si vedle mladíka a misku mu podával.

„Wille, no tak,“ řekl tiše. „Napij se.“

Will misku chabě odsunul. Utápěl se v neštěstí. Gilan misku znovu přistrčil a šťouchl s ní do Willa mnohem důrazněji.

„Budeš to potřebovat,“ řekl. „Jestli pojedeme hledat Cuka, budeš potřebovat sílu.“

Halt se po něm podíval, zaskočený jeho slovy.

„Co jsi to říkal?“ zeptal se nevěřícně, ale Gilan se otázkou nenechal vyvést z míry.

„Pojedu s ním,“ prohlásil. „Cuka najdeme.“

Will poprvé zvedl hlavu, vzal si misku a přes okraj hleděl na Gilana. V očích mu blikla slabá naděje. Velmi slabá, viděl Gilan, ale byla tam.

Halt prudce vstal — přidržel se Gilanovy ruky a vytáhl se na nohy. Odváděl mladého hraničáře pár kroků stranou.

„O čem to mluvíš?“ namítl tlumeně. „Cuk je pryč. Je mrtvý.“

Gilan zavrtěl hlavou. „To nevíme. Možná se ztratil, ale jak můžeš říct, že je mrtvý?“

Halt rozpačitě rozhodil rukama. Ukázal na hromady navátého písku všude kolem. „Zažil jsi stejnou bouři jako my?“ zeptal se.

Gilan klidně kývl hlavou. „Ano. A přežil jsem. Stejně tak Blaze. Zdá se mi, že se trochu ukvapuješ v úsudku, že Cuk je mrtvý. Hraničářští koně mají tuhý kořínek.“

Halt uznal, že na tom něco je. „Dobrá. Předpokládejme, že máš pravdu. Přežil. Jenže se někde tady ztratil. A jen bůh sám ví, kde.“

„Ztratil,“ zopakoval Gilan. „A co je ztracené, to se dá najít. Musíme to zkusit. Kdyby se ztratil Abelard, udělal bys to,“ dodal a Halt spolkl námitku, že je to beznadějné. „Pojedu s ním. Dej nám dva dny. Za tu dobu Cuka buď najdeme, nebo se k vám připojíme v Mararoku.“

„Ne, Gile. Ty nejezdi. Pojedu sám.“

Oba hraničáři se otočili, zaražení zvukem Willova hlasu. Víc než samotná slova je zaskočila jistota, s jakou zazněla. Will byl ještě před pár minutami zničený žalem, ale teď se mu ukázal paprsek naděje. A on se ho dychtivě chopil.

„Nemůžeme Evanlynin doprovod ještě víc oslabit. Všichni jsme králi přísahali, že ji budeme chránit,“ řekl. „Já budu z nás ze všech chybět nejmíň, takže pojedu sám. Kromě toho,“ dodal, „já ho ztratil, a tak je na mě, abych ho hledal.“

„Nebuď jako blázen!“ vybuchl Halt. „Jsi ještě kluk!“

Willova tvář, plná prachu rozmazaného slzami, ztuhla a on tu stál proti svému učiteli, proti člověku, kterého ctil a vážil si nejvíc ze všech. Nadechl se k odpovědi, ale Gilan zvedl ruku, aby ho zadržel.

„Wille, než něco řekneš, nech nás prosím chvilku o samotě,“ požádal. Will zaváhal a Halt se zatvářil stejně zarputile jako on. Ale Gilan kývl hlavou a Will tedy souhlasil a stáhl se zpět na své místo u břehu vádí.

„Halte,“ spustil Gilan mírným hlasem, „zkusme si představit jednu věc. Kdyby se ztratil Blaze a já se rozhodl jít ho hledat, pokusil by ses mě zastavit?“

„Jis…“ bez rozmýšlení začal Halt. Pak se přihlásil rozum. „Jistěže ne,“ dořekl. „Jenže ty jsi hraničář. Will je kluk.“

Gilan se na něj usmál. „Ty sis toho nevšiml, Halte? On vyrostl. Už to není ten hubený patnáctiletý kluk, kterého jsi vzal pod svou ochranu. Už je hraničář se vším všudy, až na to označení.“

„Ještě je učeň,“ trval na svém Halt. Gilan znovu zavrtěl hlavou a usmál se na Halta.

„Vážně si myslíš, že nesloží závěrečné zkoušky?“ zeptal se. „Je to formalita a ty to víš. Mohl bych jmenovat půl tuctu hraničářů, které předčí schopnostmi a šikovností — a chytrostí.“

„Ale je moc mladý, aby…“ Halt nedokázal větu dokončit. Věděl, že to, co říká Gilan, je pravda. Jeho rozum to věděl. Cit však napovídal, aby mladého učně chránil a staral se o jeho bezpečí. Kdyby Will odjel sám do pouště, kdo ví, jaká nebezpečí by tam na něj číhala? Gilan položil Haltovi ruku na rameno. Je to zvláštní pocit, pomyslel si, dávat rady člověku, kterého si vážím víc než kohokoli jiného.

„Halte, ty víš, že přijde čas, kdy ho budeš muset nechat jít. Nemůžeš být u něj a ochraňovat ho po celý jeho další život. Kvůli tomu jsi ho na hraničáře necvičil. U mě ses o to snažil, pamatuješ?“

Halt se na něj při těch slovech ostře podíval. Gilan, stále s úsměvem, odpověděl Haltovi na nevyslovenou otázku.

„Když jsem byl učněm posledních několik měsíců, začal ses chovat jak starostlivá kvočna,“ prohlásil. „Pamatuješ na toho medvěda zabijáka, kterého jsme měli vystopovat? Snažil ses mě pod kdejakou záminkou nechat na Redmontu.“

Halt svraštil čelo a usilovně přemýšlel. Opravdu to udělal? A musel připustit, že možná ano. Přemýšlel znovu o Willovi a musel s Gilanem souhlasit. Ten kluk — mladý muž — opravil se, se za několik měsíců nepochybně stane hotovým hraničářem. Už nebylo co ho učit. Zkoušky byly formalitou.

„Halte, svěřil bys mu svůj život?“ vyrušil ho Gilan a Halt k němu vzhlédl.

„Ano,“ řekl tiše. Gilan ho znovu poplácal po rameni.

„Pak mu svěř jeho vlastní,“ řekl prostě.