Výkupné za Eraka

Patnáct

Vlčí vítr proklouzl úzkou mezerou ve vlnolamu, který chránil přístav města Al Šaby. Byl poháněn vesly, plachtu skasali a svinuli k ráhnu. Na vrcholu stěžně vlála Evanlynina vlajka s červeným jestřábem v bílém poli — byla dlouhá třináct stop a vlnila se v slabém větru vanoucím od pevniny.

I kdyby zde znak jestřába nikdo neznal, mimořádná délka zástavy a její tvar — byla široká v místě obrazu jestřába, pak se prudce zužovala a tři stopy od konce rozdvojovala na způsob vlaštovčího ocasu — dávaly najevo, že loď veze královské poselstvo, a to přinejmenším vyslance, nebo možná dokonce člena královského rodu. Svengal nařídil rozvinout vlajku, když k pobřeží zbývalo něco přes půl míle, aby bylo jasné, že loď nemá žádné nepřátelské úmysly.

Navzdory této skutečnosti posádky zhruba tuctu obchodních lodí, které v přístavu kotvily nebo byly přivázané k molu, sáhly pro zbraně, rozestoupily se podél paluby a byly připravené odrazit každý skandijský pokus o útok. Námořníci v této části světa, i ve většině jiných, když na to přijde, znali až moc dobře pověst Skandijců. Přítomnost královské zástavy nedůvěru nijak nezmírnila.

Vlčí vítr, štíhlý, dlouhý a hrozivý, hladce proklouzl kolem první ze zakotvených lodí, přesně jako vlk plížící se stádem vykrmených, vyděšených ovcí.

„Zdá se, že tu máme uvítací výbor,“ prohlásil Halt a ukazoval k hlavnímu molu, které se táhlo podél břehu přístavu. Spatřili tam seřazený oddíl — celkem asi padesát mužů — a čas od času se od jejich nablýskané výzbroje a výstroje odrazil záblesk slunce. Na molu se třepetala zelená vlajka — všem srozumitelné znamení, že připlouvající loď může přistát.

Svengal se opřel do kormidla a příď se natočila do nitra přístavu. Příďový veslař hlasitě udával tempo a vlčí loď hladce projížděla přístavem.

„Měla bych si obléct slavnostní šaty,“ řekla Evanlyn. Nenápadně se vytratila do malé trojúhelníkové kabiny na zádi. Bylo tam stěží tolik místa, aby se mohla postavit vzpřímeně, ale aspoň měla trochu soukromí. O pár minut později se znovu objevila. Místo obvyklé kožené haleny si vzala kabátec z matně rudého atlasu, sahající až téměř ke kolenům. Byl krásně vyšívaný, na levé straně hrudi nesl malý znak červeného jestřába a v pase byl nařasený širokým koženým opaskem. Will si letmo všiml, že opasek je zdobený po celé délce do kříže vplétanými řemínky.

Vysoké boty a kalhoty si nechala, stejně jako bílou hedvábnou košili pod kabátcem. Na plavých vlasech, narychlo učesaných a svázaných, jí seděl rudý klobouk s úzkým okrajem a výrazným štítkem. Za stuhou na klobouku bylo zastrčené jestřábí pero.

Kolem krku měla náhrdelník, jaký Will nikdy předtím neviděl. Byl z matně šedých kamenů stejné velikosti. Nevypadaly, že by byly drahé, dokonce ani vzácné. Vlastně vypadaly spíš jako ohlazený mramor. Usoudil, že je to zřejmě jen její oblíbený doplněk k šatům, který snad nosila pro štěstí.

Evanlyn si upravila kabátec a v místech, kde opasek přiléhal příliš těsně, uhladila poslední záhyby. Nervózně si odkašlala.

„Jak vypadám?“ zeptala se Halta.

Pochvalně kývl hlavou. „Přesně ta pravá míra jednoduchosti a formálnosti,“ odvětil.

Blýskla po něm úsměvem. Halt viděl, že je napjatá.

„Prozatím obstaráme mluvení já se Svengalem. Tohle budou jen nižší úředníci — velitel přístavu a tak podobně,“ řekl. „Na tebe přijde řada, až se setkáme s vakírem. Zatím se tvař zpupně a povýšeně.“

Pousmála se a hned si uvědomila, že takový výraz tváře Haltovým pokynům neodpovídá. A tak místo toho stáhla obočí, vystrčila bradu a hlavu pánovitě zaklonila malinko dozadu, aby se dívala náležitě spatra.

„Jak vypadá tohle?“ zeptala se. Připadalo jí, jako by v stínu pod kapucí zahlédla slabý náznak úsměvu.

„To je dokonalé. Asi ses pro takový výraz narodila.“

„Nepokoušej se mě rozesmát, nebo tě dám zbičovat,“ řekla tiše.

Halt pokýval hlavou. „Zřejmě se učíš dost rychle,“ poznamenal. Pak jeho pozornost upoutalo vplouvání lodi do přístavu.

Svengal uměl loď ovládat mistrně a přistával obratně. V posledním okamžiku zavrčel nějaký rozkaz a veslaři zpětným záběrem prudce zpomalili.

„Vesla!“ zvolal Svengal a mokré lopatky se vynořily z vody a zvedly do výše. Pak se ozvalo obvyklé klapání dubového dřeva, jak veslaři ukládali vesla do lodě.

Loď ještě tiše klouzala po hladině pár desítek stop. Mířila šikmo k molu a jeden z námořníků vyhodil z přídě lano. Jakýsi aridský dělník ho rychle popadl, hbitě ho přehodil kolem uvazovacího pacholete a začal přitahovat.

O několik vteřin později proletělo nad vodou lano ze zádi. I to se dostalo do správných rukou a muži na břehu začali loď táhnout. Posádka přehodila přes bok plstěné a proutěné chrániče, aby se dřevěné lodní trámy neodřely o kameny mola. Když byla lana pevně přivázána vpředu i vzadu, Vlčí vítr se za slabého skřípění a vrzání chráničů mírně pohupoval u přístavní hráze.

Hrazení lodi se nacházelo asi tři stopy pod úrovní mola. Evanlyn vykročila, ale Haltův tichý hlas ji zadržel.

„Zůstaň, kde jsi. Tvař se majestátně. Nejdřív nás musejí pozvat na břeh.“

Ozbrojenci, které předtím spatřili z dálky, stáli nyní seřazeni ve dvou řadách na přístavním molu čelem k vlčí lodi. Všichni měli připravené štíty a ruce těsně u jilců mečů. Z tvaru se oddělil důstojník a kráčel k okraji mola. Svengal ho poznal.

„To je ten zdejší kohoutek, co jsme mu vlezli do pasti tam na náměstí,“ pronesl hlasem, který považoval za šepot. Halt zpražil Svengala pohledem.

„Nepochybně je celý šťastný, že to od tebe slyší,“ utrousil.

Vysoký aridský bojovník se zastavil pár kroků od okraje mola. Halt si ho pronikavě změřil a rychle dospěl k závěru, že tohohle muže je třeba brát vážně. Vyzařovala z něj sebejistota. Halt cítil, že ten muž se nenechá zastrašit ani obelstít. Věděl, co dělá, a šířil kolem sebe klidnou sebedůvěru. Na toho si musíme dávat pozor, pomyslel si.

Arid je uvítal tradičním pozdravem užívaným v poušti — pravou rukou se dotkl rtů, potom čela a opět rtů. Halt věděl, že tento posunek pochází ze starého kmenového rčení, které se týká prvního setkání: Pojíme. Popřemýšlíme. Pohovoříme.

Správnou odpovědí bylo posunky zopakovat, jenže to Svengal nevěděl. Neurčitě máchl rukou a nemotorně napodobil mužovy obřadné pohyby.

„Vrátil ses, seveřane.“ Aridův hlas zněl hluboce a ušlechtile. Byl klidný a jistý. Jeho majitel si osvojil umění pronášet slova zřetelně, aniž by budil dojem, že zvyšuje hlas.

„Připlul jsem pro oberjarla,“ řekl Svengal. Jemnosti společenských pravidel ani chození kolem horké kaše nebyly nic pro něj.

Arid se usmál. „Ty jsi Svengal, že?“

Svengal výbojně přikývl. „Jo. To jsem. Ale ty jsi proti mě ve výhodě.“ Nedělalo mu dobře, že stojí níž než ten druhý a je přinucen k němu vzhlížet. Zajímalo by ho, odkud zná Arid jeho jméno, a usoudil, že ho před ním nejspíš zmínil Erak. Při posledním setkání k žádnému představování nedošlo. Svengal a posádka byli uvězněni jinde než Erak, a to až do dne, kdy je propustili a kdy dal oberjarl Svengalovi pokyny ohledně výkupného.

„U nás mi lidé říkají Selej el’Tín,“ představil se Arid. „Pro cizince je obvykle pohodlnější zkracovat mé jméno na Seletin. Jsem kapitán aridské gardy.“

„No… těší mě,“ řízně odpověděl Svengal. Ten obrat vydoloval z mlhavých vzpomínek na dobu, kdy ho jako malého kluka učili zdvořilému chování. Domníval se, že je přiměřený. Seletinova tvář zůstala nepohnutá, ale Will si byl jistý, že v tmavých očích zahlédl stopu úsměvu.

„Nečekali jsme, že se vrátíte tak brzy,“ řekl Seletin. Pak ukázal na dlouhou zástavu, stále se mírně nadouvající v slabém větru. „A nečekali jsme vás ani s takovou společností. Nepochybně jste neměli dostatek času, abyste se vrátili do vaší země. Čí je ta vlajka na vašem stěžni?“

Halt usoudil, že je na čase, aby někdo Svengala vystřídal. Skandijec byl mistr plavby a námořnického umění, ale jeho vyjednávací schopnosti byly omezené na mávání sekyrou a pokřik ‚Dej sem všechno, co máš‘. Zde však bylo zapotřebí uhlazenějšího přístupu.

„Kapitán Svengal je přítelem araluenského královského rodu,“ prohlásil a vystoupil vpřed. Za řeči si stáhl z hlavy kapuci, takže jeho obličej už nezůstával ve stínu. „Tato zástava je araluenská královská korouhev a patří zde mé paní.“

Ukázal na Evanlyn, která dělala, co mohla, aby vypadala lhostejně a nafoukaně zároveň. Arid na ni pohlédl a ona na sobě pocítila jeho upřený pohled. Napadlo ji, že pohrdavé pohození hlavou by teď bylo přesně to pravé. Pohrdavě pohodila hlavou.

Seletinovy oči přejely zpět k Haltovi.

„A tvá paní?“ otázal se.

„Má paní je připravena vyjednávat s tvým velitelem o podmínkách oberjarlova propuštění,“ uhlazeně mu oznámil Halt. „Erak je rovněž blízkým přítelem araluenského královského rodu.“

Domníval se, že pokud jde o Evanlynin skutečný původ a postavení, bude nejlepší nechat kapitána hádat. Nejistota tohoto druhu jim mohla být prospěšná. A vážně nebylo nutné prozrazovat její titul někomu, kdo je pouhý podřízený.

Seletin tu skutečnost pár vteřin zvažoval. Podle všeho se události pro něj vyvíjely nečekaně. Jeho tvář však ani náznakem neprozradila, že pod klidným a vyrovnaným výrazem horečně uvažuje. Konečně opět promluvil.

„S vakírem se dnes bohužel setkat nemůžete,“ sdělil jim. Pohlédl opět na Svengala. „Jak jsem řekl, nečekali jsme, že se vrátíte tak brzy. Tedy pokud…“ Nechal myšlenku nedokončenou.

„Pokud co?“ zajímal se Svengal. Arid omluvně nachýlil hlavu.

„Pokud jsi neshromáždil několik svých krajanů a nevrátili jste se, abyste ho osvobodili násilím,“ prohlásil.

Svengal zabručel. „Přesně to mě napadlo.“

Tentokrát v Seletinově snědé tváři všichni postřehli úsměv.

„Jsem si jistý, že ano. Skutečností však zůstává, že setkání s vakírem nelze zařídit v tak krátké lhůtě. Dříve než zítra nemůžeme o něčem takovém uvažovat.“

Halt kývl na souhlas. „Zítřek nám vyhovuje.“ Zaváhal. „Mohli bychom třeba mezitím vidět oberjarla Eraka?“

Seletin zavrtěl hlavou ještě dříve, než Halt svou otázku dokončil. „Ani to bohužel není možné. Ale mohu dámě do zítřka nabídnout příjemné ubytování. Máme obydlí pro hosty, které bude zajisté pohodlnější než skandijská nájezdní loď.“

Ukázal na pěkný jednoposchoďový dům postavený kousek od nábřeží. Na rozdíl od bezvýrazných hranatých skladišť podél nábřeží měl široký vchod a v horním poschodí okna a stíněné balkony.

„Tam se může odebrat dáma a její nejbližší doprovod,“ řekl. „Lodní posádka bude muset zůstat na palubě, je mi líto.“

Jeho klidný tón sděloval, že toho nelituje nijak hluboce. Halt pokrčil rameny. V žádném městě by si nepřáli, aby na břeh vystoupilo třicet po zuby ozbrojených Skandijců. Byl si jistý, že převážná část aridských vojáků, kteří byli na molu, zůstane na místě a bude Skandijce hlídat.

„Mně to nevadí,“ zabručel Svengal. V žádném případě by se mu nechtělo nechat loď prázdnou a bez dozoru v cizím, možná nepřátelském přístavu. Byl radši, když si mohl Vlčí vítr ohlídat sám. Žádný Skandijec na souši nikdy nezapomínal, že jeho loď je pro něj jediná cesta ústupu.

„Takže mohli byste mne laskavě následovat?“ Aridský kapitán ukázal rukou k pohostinskému domu a vykročil. Zadržel ho Evanlynin ostrý hlas.

„Kapitáne Seleji el’Tíne! Nezapomínáte na něco?“

Otočil se. Zapůsobil na něj její velitelský tón i skutečnost, že naprosto přesně vyslovila jeho jméno, i když ho slyšela jen jedinkrát. Hluboce se uklonil.

„Má paní?“ otázal se a Evanlyn důstojně dokráčela k lodnímu hrazení a natáhla pravou ruku, aby byl vidět velký pečetní prsten na ukazováčku.

„Není třeba, abyste vašemu vakírovi předal moji pečeť, než vysloví souhlas s naším setkáním?“

Její výslovnost byla opět dokonalá a začátek slova vakír se jí podařilo vyslovit s lehkým hrdelním přídechem. Seletin omluvně sklonil hlavu a vyňal malou schránku s voskem pro otisk. Byla velká přibližně jako krabička na prsten. Měla odklápěcí víčko a byla zhotovena z lesklého ebenového dřeva.

„Ale jistě, má paní,“ řekl. Podal schránku Haltovi, ten odklopil víčko a předal ji Evanlyn. Uvnitř byla vrstva vosku. Evanlyn do něj vtlačila prsten a ve vosku zůstal zřetelný obraz jejího znaku s jestřábem. Poté víčko zaklapla, aby se otisk nepoškodil, a podala schránku zpět Haltovi. Hraničář ji vrátil Seletinovi a ten ji uložil do váčku na opasku.

„Nyní bych vám snad mohl ukázat vaše ubytování?“ navrhl.

Seletin ustoupil a Halt s Gilanem se vyhoupli na molo, otočili se, podali ruce dolů Evanlyn a ona zlehka vystoupila za nimi. Will a Horác ji následovali. Svengal průvod uzavíral, když předtím předal několik stručných pokynů Axlovi, především v tom duchu, že „Nikdo cizí se nesmí dostat na loď“.

Seletin upřeně pozoroval tři postavy v šedo-zelených pláštěnkách s kapucí, všiml si mohutných dlouhých luků, které měli všichni navlečené přes rameno.

Zvláštní, pomyslel si. O těch se musím dozvědět víc.

Vydal tichý rozkaz, od jednotky na molu se oddělila řada deseti vojáků a vyrazila v čele k obydlí pro hosty. Když Seletina míjel Horác, oba válečníci pohlédli jeden na druhého a navzájem se dobře odhadli. Seletin viděl široká ramena, štíhlé boky a vyrovnaný lehký krok. Na opasku měl mladý Araluenec zavěšený dlouhý rovný meč.

Tomuhle rozumím, pomyslel si Seletin. To by byl nebezpečný nepřítel.

Ve stejném okamžiku Horác zhodnotil štíhlou postavu, tělesnou zdatnost a dlouhý zakřivený meč zavěšený po Seletinově boku.

S tímhle by asi nebylo lehké pořízení, pomyslel si.

Oba měli pravdu.