Výkupné za Eraka

Čtyřicet

„Oni je chtějí zabít — úplně všechny?“ nevěřícně se ptal Will.

Byli s Umarem zpátky v bedullinském táboře v úzkém slepém údolí severně od Mašaby.

Šarík, bedullinský zvěd, který za polorozpadlými mašabskými hradbami strávil celý den, kývnutím přisvědčil.

„Říkají to všichni Tualagové, které jsem viděl. Rozhlašují to mezi obyvateli města. Očividně z toho dělají velkou událost.“

Umar zamyšleně semkl rty. „Přesně to by se od Júsala dalo čekat,“ prohlásil. Will obrátil vyděšený pohled k asejchovi.

„Ale říkal jsi, že na nich bude chtít vydělat!“ připomněl a Umar pokrčil rameny.

„To by nejspíš udělal. Ale možná že ten Toskjak mu za to něco nabídl.“

Šarík jim rovněž sdělil, že v tualažském táboře je jeden Skandijec — muž, který se podle všeho svým postavením rovná Júsalovi. Will pochopil, že to musí být Toskjak. Svengal jim tehdy v Araluenu sdělil, že Erak má podezření, že tím zrádcem je Toskjak.

Umar hovořil dál: „A Júsal využije každou příležitost, aby ukázal, jak nemilosrdný umí být. Pomáhá mu to udržovat oběti v poslušnosti. Hromadnou popravu si tady budou pamatovat spoustu let. Rozhlásí se to a příště bude pro Júsala snadnější podrobit si nějakou vesnici.“

Will horečně přemýšlel. Co mohl Toskjak nabídnout Tualagovi, aby ho přesvědčil, ať se vzdá peněz za výkupné? Pochopil, že může být jen jedna odpověď.

„Našel příkaz k výplatě a Evanlyninu pečeť,“ řekl spíš sám k sobě. Umar se Šaríkem na něj zvědavě pohlédli.

„Příkaz k výplatě?“ zeptal se Umar a Will rychle vysvětlil, jak je to s placením výkupného, které zařizovali pro Eraka. Bedullinský vůdce souhlasně přikyvoval.

„Tak by to mohlo být. To je dost velká částka, aby Júsala přesvědčila.“

Will opět pohlédl na Šaríka. „Víš něco o tom, kdy se bude poprava konat?“

„Bude to v šestý den,“ odpověděl zvěd. „Jestli to má být slavnostní poprava, obvyklá doba je mezi devátou a desátou hodinou.“

Šestý den sedmidenního týdne se nepracovalo. Předcházel sedmému dni, který byl zasvěcen náboženským obřadům, a náměstí vždy zaplnili trhovci s potravinami a obchodním zbožím. Lidé odpočívali a bavili se. Will si pomyslel, že tak to nejspíš bývá v době, kdy město není obsazené kočovnými válečníky.

„Zbývají nám tedy dva dny,“ podotkl. Pak ho něco napadlo. „A co trh? Nezruší ho?“

Umar zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Čím víc lidí přijde a uvidí popravu, tím lépe pro Júsala.“

Will si mnul rukou bradu a myšlenky stíhaly jedna druhou. „Trh by se dal využít,“ prohlásil zamyšleně. „Čím víc lidí se sejde, tím jednodušeji tam nepozorovaně pronikne někdo z našich.“

„Už jsem ti to přece říkal,“ skočil mu do řeči Umar. „Jakmile mí muži promluví, pozná se, co jsou zač.“

„Tví muži snad,“ odpověděl Will. „Ale nezapomínáš, že s sebou máme pětadvacet aridských vojáků?“ Poznal Umarovi na očích, že mu svitlo, a rychle mluvil dál a myšlenky se hrnuly ven, jakmile ho napadly. „Každý by mohl utvořit dvojici s některým z tvých mužů. Mohli by se vmísit mezi rolníky přinášející úrodu na trh. Někteří by dokonce mohli projít i večer předtím. Všechno mluvení by obstarali Aridové, takže nikdo z obyvatel by neslyšel bedullinský přízvuk. Tak bychom měli ve městě padesát mužů.“

„To by mohlo vyjít,“ souhlasil Umar. „Dobrá práce, Šaríku,“ řekl, protože si uvědomil, že zvěd je unavený a není třeba ho dál zdržovat. „Teď jdi, najez se a odpočiň si.“ Potom pohlédl na Hasana — seděl poblíž a pozorně naslouchal rozhovoru. „Běž a najdi aridského poručíka,“ nařídil mu. „Přiveď ho sem.“

Když plán vysvětlili Alúmovi, nadšeně souhlasil. Poručík slíbil Seleji el’Tínovi, že on i jeho vojáci v poušti přežijí a že ho přijdou zachránit. Nyní se jim nabízela příležitost a on se jí okamžitě chopil.

Také se nemohl dočkat, až se opět setká s Júsalem — tentokrát se zbraní v ruce. Byla tu však jedna maličkost, kterou Will s Umarem přehlédli. Alúm ukázal na Umarovu kufíji.

„Tohle budeš muset vyměnit,“ řekl. „Vy všichni nosíte žlutě a bíle kostkované kufíje. Lidé v Mašabě nosí čistě bílé.“

Byl to dobrý postřeh. Bedullini byli tak zvyklí na své šátky, že je ani nevnímali. Umar několikrát pokýval hlavou a připomínku ocenil.

„Vyrobíme si bílé,“ prohlásil. „Můžeme použít pláště mužů, kteří do města nepůjdou. Bílé látky máme dost.“

„Myslím, že bys měl jít do města večer předem,“ řekl Will Alúmovi. „Já půjdu s tebou. Potřebuju si město prohlédnout a najít výhodné stanoviště, odkud se dá střílet. Kdyby se nás někdo vyptával, řekni, ať drží jazyk za zuby.“

„Mohl bys taky navrhnout, že až začne boj, můžou klidně pomáhat,“ suše poznamenal Umar. Alúm při odpovědi zavrtěl hlavou.

„Pochybuji,“ řekl. „Místní lidé nezvednou ani prst na svou obranu. A vládní úředníci nejsou oblíbení v městech, jako je tohle. Je pravděpodobné, že se na popravu těší.“

„Kde mám být já?“ zeptal se Umar. Bezděčně se v této věci podřizoval Willovu vedení. Umarovy válečnické zkušenosti spočívaly v rychlých útocích jízdy v otevřené krajině. V plánování boje zblízka a potyček v ulicích města se nevyznal a vycítil, že mladý cizinec ví, o čem mluví.

„Ty přivedeš ostatní bojovníky do města, až ti dáme znamení.“ Špičkou saxonského nože Will rychle vyryl na zem přibližnou mapu. „Na sever od města je malá rokle — viděli jsme ji dnes ráno.“

Pohlédl na Umara a asejch přikývl. Pamatoval si ji. „Večer předem ukryjeme tvoje muže tam. Je to asi sto kroků od města. Počkáme, až vyvedou Halta a ostatní ven…“ Odmlčel se a pohledem se obrátil k Alúmovi o radu. „Jak to obvykle dělají? Všechny najednou, nebo jednoho po druhém?“

„Všechny najednou,“ odpověděl Alúm. „Vyvedou je ven něco před devátou hodinou.“

„Mimochodem,“ zeptal se Will a na chvilku pocítil morbidní zvědavost, „jakým způsobem je budou popravovat? Pověsí je?“

Umar zavrtěl hlavou. „To tady není zvykem. My používáme meč. Júsal jim nechá setnout hlavy.“

Když asejch ta slova vyřkl, Willovi se děsem sevřely útroby. Přestavil si, jak Halt, Horác a Evanlyn klečí před popravčím mečem. Evanlyn! Žaludek se mu při tom pomyšlení zhoupl. Zrychleně dýchal a ve snaze zaplašit takovou hrůzu zavřel oči. Co když to nedokážu? Otázka mu ozvěnou zněla v hlavě. Co když to nedokážu?

Ucítil na ruce pevný stisk a otevřel oči. Umar se k němu nahnul a držel mu ruku.

„Nedopustíme, aby k tomu došlo,“ prohlásil. Přesvědčivost jeho hlasu zmírnila náhlý záchvat děsu, který Willa přepadl. Dýchání se zpomalilo, Will se uklidnil a vděčně souhlasil s pouštním bojovníkem. Umar viděl, že do mladíkových očí se vrací sebedůvěra, a stisk povolil.

„Napadá tě, kde zaujmeš postavení ty sám?“ zeptal se Umar.

Will přikývl. „Uvažuju o jedné ze strážních věží na severních hradbách.“

Potřeboval stanoviště s dobrým výhledem na náměstí a trh, kde se měla konat poprava. A potřeboval vyvýšené místo, aby mu nic nepřekáželo při střelbě z luku. Júsal své muže pravděpodobně soustředí v bezprostřední blízkosti popraviště, aby zabránil potížím. Nebude čekat, že přijdou ze vzdálenosti zhruba sto třiceti kroků.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Umar. Oba s Alúmem mladíka se zaujetím sledovali. Umar viděl, jak přesně Will střílí. Alúm byl svědkem Haltovy a Gilanovy zručnosti. Jestli je mladý hraničář z poloviny tak dobrý jako jeho druhové, bude to zajímavé dopoledne, pomyslel si.

„Máš tedy v plánu zastřelit Júsala?“ zeptal se Alúm. Ve skutečnosti doufal, že třeba dostane příležitost vypořádat se s vůdcem Tualagů, ale uvědomil si, že by mu nijak zvlášť nevadilo, kdyby to s Júsalem skoncovala rána šípem. Will si zamyšleně kousal ret a upíral oči na plán města načrtnutý v písku.

„Možná,“ připustil. „Nejdůležitější pro mě bude kat. Do blízkosti mých přátel se nedostane. Chci, aby se našich padesát mužů vmísilo do davu co možná nejblíž k místu popravy. Jakmile kat padne k zemi, zaměstnají Tualagy, dokud nepřijede Umar a jeho bojovníci. Já budu krýt Halta a ostatní pro případ, že by se někdo jiný rozhodl zkusit svoje štěstí jako kat. Pokud tam ještě bude Júsal, můžu zařídit, aby měl zkažený den.“

„Budu potřebovat znamení, abych věděl, kdy mám zaútočit,“ připomněl Umar.

„Jeden z mých vojáků je trubač naší posádky,“ řekl Alúm. „Jakmile uvidí, že Will střelil kata, může zatroubit.“

„To by bylo všechno,“ prohlásil Will. „Ale ještě zbývá pár věcí, které ušetří čas. Pořád sleduj věž. Jakmile uvidíš, že šplhám nahoru, začni se svými muži vycházet z rokle. Tím směrem se nikdo nebude dívat. Všichni budou sledovat, co se děje na tržišti.“

„Dobrá.“ Všichni tři upřeně hleděli na hrubě načrtnutou mapu a v duchu probírali podrobnosti. Will si pomyslel, že plán je dost jednoduchý, a to bylo dobře. U jednoduchých plánů je méně pravděpodobné, že selžou.

Umar zvedl oči a prohlížel si tvář hraničářského mladíka.

„Jestli tam půjdeš večer předem, bude možná zapotřebí udělat ti trochu tmavší obličej,“ řekl. Palcem a ukazovákem uchopil Willa za bradu, otáčel mu hlavou ze strany na stranu a v měsíčním světle si ho prohlížel. Za dobu strávenou v Aridě se Will opálil, ale zdaleka neměl kůži tak snědou jako Bedullini. Hnědé vlasy a tmavé oči by obstály, ale kůže ne.

„Asi vezmeme trochu kahvy a tvář ti ztmavíme,“ zauvažoval nahlas a potom se usmál a dodal: „Škoda že nemáš větší nos.“

Will se také usmál a vzpomněl si na neúmyslnou urážku, které se dopustil, když se na poušti probral k vědomí a zjistil, že se nad ním sklání Umar. Poté se asejch obrátil k Alúmovi.

„Kapitáne, měl bys to oznámit svým vojákům. Já vyberu pětadvacet nejlepších bojovníků, kteří půjdou s nimi. Zítra můžou začít tvořit dvojice a navzájem se seznámit.“

Alúm se začal zvedat, ale potom se zarazil. „Kapitáne?“ podivil se. „Já jsem poručík.“

Umar potřásl hlavou. „Právě jsem tě povýšil. Mezi lidmi ve městě se možná budeš muset opřít o svoji hodnost. A poručíka nikdo neposlouchá.“

Alúm se nad tím pousmál. „To je velká pravda,“ řekl posmutněle. „Velká pravda.“