Výkupné za Eraka

Čtyřicet tři

Umar se krčil za velkým žulovým balvanem v ústí rokle a přimhouřenýma očima sledoval strážní věž, kterou s Willem včera vybrali. Díky napůl spadlému trámu bylo snadné rozeznat ji od ostatních.

Něco se za ním pohnulo a on se otočil a uviděl Hasana. Mladík přišel ze zadní části rokle, kde tiše čekala hlavní část bedullinské jednotky.

„Viděl jsi ho, asejchu?“ zeptal se Hasan.

Umar zavrtěl hlavou. „Teď už by měl být na místě. Je skoro devět.“

„Co když popravu odložili?“ napadlo Hasana. Umar se zamyšleně poškrábal ve vousech.

„Možná. Ale neumím si představit, že ďábel Júsal se vzdá takové příležitosti, jak na místní lidi udělat dojem.“ Zvedl ruku, aby byl Hasan zticha, a nachýlenou hlavou se zaposlouchal. Mírný ranní větřík přinášel hluboké, rytmické dunění bubnů.

„Ne,“ prohlásil. „Poprava se koná. Co se k čertu stalo Willovi a Alúmovi?“

„Asejchu, mám přivést bojovníky?“ zeptal se Hasan.

Umar se rozmýšlel. Bylo pravděpodobné, že jejich směrem se nebude nikdo dívat, a tak by mohli vyrazit prašnou cestou k městu. Hned však nápad zavrhl. Stačilo, aby je zahlédly jedny zvědavé oči, a spustí se poplach.

„Počkáme na hraničáře,“ rozhodl.

Sedm vězňů obklíčených strážemi scházelo po dlouhém kamenitém svahu od skladiště k ulicím města.

Pod ranami a šťouchanci klopýtali po hrbolaté zemi. Byli svázaní v řadě za sebou a měli zakázáno spolu mluvit. Obyvatelé aridského města je většinou sledovali se směsicí lhostejnosti a zvědavého soucitu. Přesto, jak to obvykle u davu bývá, se našli i tací, kteří se vězňům pošklebovali a házeli po nich kamení, hroudy hlíny a odpadky. Halt rozzlobeně sledoval tlupu asi dvacetiletých mladíků. Na rozdíl od většiny Aridů předtím očividně popíjeli silnou pálenku, které se říkalo arariki. Vrávorali a naráželi do sebe, oči měli zarudlé a ztěžklými jazyky na řadu vězňů chrlili urážky. Halt otočil hlavu a přes rameno pohlédl na Seletina, který kráčel za ním.

„Myslel jsem, že vaše náboženství opojné nápoje zakazuje,“ poznamenal.

Seletin se znechuceně podíval na pokřikující a pískající hlouček a pokrčil rameny.

„V každé společnosti se najde spodina,“ řekl. „Lidi jako tihle jsou prostě moc rádi, že to nejsou oni, koho dnes vedou k popravčímu špalku.“

Jeden ze strážců k nim přikročil a šlehl je oba karabáčem.

„Ticho!“ zařval. „Řekli jsme žádné mluvení!“

Vyšli na náměstí. Bylo přeplněné lidmi a stráže, které je vedly, musely prorážet cestu. Halt viděl, že polovina přihlížejících jsou Tualagové. Dobře se bavili a doufali, že vězňové v posledním okamžiku dostanou strach a budou křičet a žadonit o milost.

Ne že by mohli být vyslyšeni. Soucit a milosrdenství byly pro Tualagy neznámé pojmy.

Z druhého konce náměstí, od vyvýšené dřevěné plošiny, kterou teď poprvé zřetelně spatřili, se začalo ozývat hluboké dunění bubnů. Pokračovalo v pomalém rytmu jako tlukot nějakého ohromného srdce. Pro dav shromážděný kolem to bylo znamení, aby zdvojnásobil křik.

Zástup vězňů byl postrkován davem, až stanul u schůdků vedoucích na plošinu.

Halt pohlédl nahoru. Nad nimi stál Júsal oblečený v tmavomodrém splývavém hábitu s nohama ve vysokých botách rozkročenýma a s rukama v bok. Tvář jako obvykle ukrýval za tmavomodrým závojem. Byly vidět pouze jeho oči, studené jako vždy. Stál čelem k davu, obhlížel tváře před sebou a čekal, až všichni ztichnou.

Všeobecný halas postupně přešel v ojedinělé výkřiky. I ty byly umlčeny, protože tualažští vojáci v davu uhodili každého, kdo by chtěl jejich vůdce v proslovu rušit. Na náměstí se rozhostilo nepřirozené ticho.

„Vyveďte vězně nahoru,“ nařídil Júsal a jeho pronikavý hlas zřetelně dolehl do všech koutů náměstí.

Stráže pobídly zajatce do kroku a Halt jako první vystoupil po hrubých schůdkách na plošinu. Cítil, jak se schody pod nohama otřásají, když na ně jako druhý vstoupil Seletin a za ním následoval Svengal.

Když chtěl Halt pokračovat dál po plošině, aby udělal místo ostatním, Júsal ho popadl za rameno.

„Ty zůstaneš tady,“ prohlásil Tualag. „Budeš první.“

Tualažští bojovníci v davu to zlostným bručením schvalovali. Poprava ostatních zajatců pro ně představovala rozptýlení a zábavu. Oba hraničáře však nenáviděli.

Hrozivé dunění bubnů, které předtím na chvíli ustalo, se opět rozeznělo.

Když na plošinu za Erakem a Evanlyn vystoupil Gilan, Júsal mu ukázal, ať si stoupne vedle Halta. Z řad přihlížejících Tualagů se opět ozvalo radostné mumlání.

Zástup dole se náhle rozvlnil a vpřed si razil cestu Toskjak. Zašklebil se na Halta.

„Tady dostaneš, co ti patří, hraničáři!“ vykřikoval.

Halt si ho nevšímal, hleděl jinam, pátral očima v davu, a i když žádná naděje už téměř nezbývala, doufal, že třeba někde zahlédne Willa. Stále slepě věřil, že jeho učeň přežil a že nedopustí, aby zemřeli, aniž by se nějak pokusil je zachránit.

Kdyby se ho někdo zeptal, proč tomu tak věří, nedokázal by dát rozumnou odpověď. Byla to víra. Víra v chytrost a odvahu mladíka, jehož vychoval a miloval, jako kdyby byl jeho vlastním synem. Will by tu měl být, protože ho tu potřebovali. A Will nikdy v minulosti nezklamal.

Matně vnímal, že Erak Toskjakovi odpovídá a zve ho nahoru.

„Toskjaku, vím jistě, že i se svázanýma rukama bych ti dokázal zakroutit tím tvým zrádným krkem!“ prohlásil. Toskjak se zlostně zachechtal.

„Odvezu tvou hlavu zpátky do Skandie, Eraku,“ sliboval. „Budu tvou lebku používat místo džbánu na pivo.“

Júsal upřel zrak na oba seveřany. Měl smysl pro divadelní výstup v pravou chvíli i cit pro napětí. Pro takové hrubé, hlasité hašteření tu ale nebylo místo.

„Buďte zticha!“ nařídil. Toskjak na něj pohlédl, lhostejně pokrčil rameny a opřel se o jeden z kůlů podpírajících plošinu. Júsal, spokojený, že je konec vyrušování, zvedl ruku.

„Nechť předstoupí Hasún!“ zakřičel. Tualagové všude na náměstí začali sborově skandovat.

Hasún! Hasún! Hasún!

Výkřiky se odrážely od domovních průčelí a držely rytmus s neutuchajícím duněním bubnů. Někteří Aridové podlehli síle okamžiku a ke skandování se přidali. Předtím už popravy viděli a dovedli si živě představit, co se bude dít. Pokřik nabíral na síle a hlasitosti.

Pak se na jedné straně náměstí objevila mohutná postava — tyčila se vysoko nad hlavami přihlížejících. Chvíli se zdálo, že se vznáší ve vzduchu, potom Halt pochopil, že muž stojí na velkém dřevěném štítu, který na ramenou nesli čtyři Tualagové a razili si davem cestu k popravišti.

Víření bubnů zrychlilo a spolu s ním i pokřik. Hasún byl obrovský, oblečený celý v černém. Dlouhý splývavý oděv povlával v ranním vánku a cípy černé kufíje se mírně pohupovaly. Dolní polovinu obličeje zakrýval všudypřítomný tmavomodrý tualažský závoj.

Hasúnovy ruce, zkřížené na prsou, spočívaly na jilci velkého obouručního meče s černou čepelí.

Will s Alúmem dorazili k bližší věži ve chvíli, kdy se spustilo hluboké a zvučné víření bubnů.

„Už to začíná!“ vykřikl Alúm. „Pospěš! Nemáme moc času!“

Will mlčel. Z plátna vybalil dlouhý luk, ohnul ho za lýtkem pravé nohy a přidržoval levým kotníkem, provlékl tětivu zářezem a trochu přitom hekl námahou, protože musel překonat tah, který se téměř rovnal tomu, kolik sám vážil.

Odhrnul plášť a na rameni se objevil toulec se dvěma tucty šípů. Zavěsil luk vedle něj a začal šplhat nahoru po trouchnivějící dřevěné stavbě.

Šlo to pomalu. Přestože ho Alúm pobízel ke spěchu a i on sám cítil stále větší nutkání pospíchat, věděl, že oporu pro ruce i nohy musí hledat velmi pečlivě. Věž byla v horším stavu, než očekával, a bylo velmi pravděpodobné, že při prudkém pohybu se může zřítit.

Dostal se do výšky patnácti stop nad úroveň hradeb — ještě opatrně vystoupit na poslední příčný trám a pak už bude na pozorovatelně.

Bubnování mezitím na pár minut utichlo, ale teď ho z dáli opět slyšel, bylo rychlejší a rychlejší. Pak k němu dolehlo skandování stovek hlasů: Hasún! Hasún! Hasún!

„Kdo je u všech všudy Hasún?“ zamumlal si pro sebe a opatrně se posunoval podél očividně zrádné dřevěné podpěry.

Visel ve vzduchu, nohama hledal nějakou pevnou oporu a váha těla spočívala pouze na rukou, takže když zdola uslyšel ten hlas, byl zcela bezmocný.

„Kdo k čertu jste? A co tu provádíte?“

Podíval se dolů. Pod ním stál Alúm, čelem obrácený k cestě, kterou přišli. Ze vzdálenosti patnácti kroků je podezíravě sledovali tři Tualagové. Za nimi se pomstychtivě usmíval tlustý kupec, kterého včera večer potkali v hostinci.