Výkupné za Eraka

Třináct

Po dvou dnech na moři byl Halt naštěstí už opět pánem svého žaludku. Což ovšem Svengalovi nebránilo, aby se při každé příležitosti se škodolibým úsměvem nezajímal o jeho zdraví nebo mu nenabízel vybrané lahůdky z omezených zásob vlčí lodi.

„Kuřecí stehno?“ zeptal se a nasadil úsměv neviňátka. „Trochu mastný, ale i tak dobrý. Něco takovýho člověka pěkně zasytí.“

„Svengale,“ řekl Halt už podesáté. „Mám to za sebou. Rozumíme si? Už nemám mořskou nemoc. A rozhodně je konec s možností, že mě přiměješ, abych vyhodil obsah žaludku přes bok lodi.“

Svengal nevypadal přesvědčeně. Znal Haltovu silnou vůli a byl si jistý, že hraničář to na něj hraje — že jeho útroby se ještě neusadily. Chtělo to jen správné rýpnutí.

„Jestli ti kuře samotný nechutná, mám taky výbornou kaštanovou omáčku, nechceš si ho do ní namáčet?“ navrhl s nadějí v hlase.

„Tak dobře,“ souhlasil Halt, „dej mi to stehno. A dones tu kaštanovou omáčku — a nějakou nakládanou zeleninu, když už tam budeš. Jo, a radši mi přines i pořádný džbán tmavého piva, jestli nějaké máš.“

Svengal se radostně zazubil, byl přesvědčený, že Halt se přetvařuje. Během několika minut bylo požadované jídlo rozloženo na malém skládacím stolku u kormidla. Svengal nedočkavě sledoval, jak se Halt zakousl do kuřete, zvolna žvýkal a polykal. Jurgen, jeden z členů posádky, naplnil džbán tmavým pivem, postavil ho na stolek a pak si s malým soudkem stoupl vedle a čekal na další příkazy.

„Chutná?“ zeptal se nedočkavě Svengal. Halt kývl.

„Vynikající. Trochu vysušené a tuhé, ale jinak dobré.“ Pořádně se napil tmavého piva, o němž věděl, že je Svengalovo nejmilejší a že jeho zásoba je malá. Přistrčil džbán k Jurgenovi.

„Ještě,“ řekl stručně. Skandijec odšpuntoval soudek a tmavé zpěněné pivo nechal proudit do džbánu. Halt se opět napil a rázem v něm zmizela většina piva. Hřbetem ruky si utřel ústa.

„Není špatné. Není vůbec špatné,“ prohlásil a znovu nastavil džbánek. Svengal přihlížel, jak jeho zamilované pivo teče do Haltova džbánku, a úsměv v jeho tváři povadal. Žert je žert, pomyslel si, ale tenhle se mu začínal nevyplácet.

„Kolik máme ještě soudků toho piva?“ zeptal se námořníka.

„Tenhle je poslední, skirle,“ zněla odpověď. Zkusmo potřásl soudkem, aby zjistil, kolik piva v něm zbývá, a Svengalovo cvičené ucho podle dutého šplouchání rozpoznalo, že je plný sotva z poloviny. Neboli, jak si náhle s hrůzou uvědomil, že je víc než z poloviny prázdný. Halt si opět pořádně zavdal a nastrkoval skoro prázdný džbánek.

„Radši až po okraj,“ poroučel si.

„Ne!“ Svengalův úzkostný výkřik zadržel námořníka, právě když soudek znovu zvedal. „Jurgene, dost.“

Jurgen kývl hlavou a potají se smál. Svengala měl rád. Ale jako všem Skandijcům i jemu se líbily zlomyslné žerty. Obdivoval způsob, jakým tenhle malý Araluenec dokázal všechno obrátit proti kapitánovi.

„Určitě?“ zeptal se. „Zdá se, že mu chutná.“

Halt to potvrdil slabým říhnutím a ukousl si další sousto kuřecího stehna namočeného v omáčce.

„Chutná mu až moc,“ stručně odvětil Svengal. Vrhl na Halta ukřivděný pohled. „Některý lidi nepoznají, kdy zajdou žerty moc daleko.“

Halt se na něj škodolibě usmál. „Taky jsem si všiml,“ poznamenal. „Tak pověz, skončili jsme už s dotazy na mé zdraví a stav mého žaludku?“

„Jo,“ nazlobeně zamumlal Svengal. „Jen jsem měl o tebe starost, to je všecko.“

„Tvoje starostlivá péče mě dojímá,“ s nehybnou tváří prohlásil Halt. Pak se zadíval přes bočnici lodě a ukázal na pobřeží Iberionu, které se odtud jevilo jako dlouhá bílá čára.

„Bylo by tamhle vhodné místo, kde by se koně dali vyvést na souš?“ zeptal se. Věděl, že pokud Cuk, Abelard, Blaze a Kikr budou příliš dlouho bez pohybu, svaly jim ztuhnou a ochabnou a koně ztratí sílu. Už se Svengalem hovořil o tom, že jednou za několik dní je zapotřebí koně vyvést na břeh a umožnit jim, aby se proběhli.

Svengal už byl opět klidný a s přimhouřenýma očima sledoval pobřeží.

„Vhodný jako všude jinde,“ řekl. „Tahle část pobřeží je daleko od velkých osad. Nerad bych, aby si Iberionci mysleli, že je chceme přepadnout.“ Vzal si od Halta nabízený džbán, do poloviny plný piva, a napil se. „Díky.“

„Není zač,“ odvětil Halt s téměř neznatelným úsměvem. „Já tohle pití stejně nemám rád.“

Svengal se na něj dlouze a upřeně zadíval.

„Nebuď překvapený, až tě i s těma drahocenýma koňma nechám na pobřeží,“ řekl. „Stejně nevím, proč je musíte mít s sebou. Přistaneme v Al Šabě, předáme peníze a pak zase poplujeme domů.“

„Doufejme,“ řekl na to Halt. „Mám tu zkušenost, že se vždycky vyplatí být připravený na něco nečekaného. A hraničář bez koně je jako Skandijec bez lodi.“

„To je rozumná řeč,“ souhlasil Svengal. Podíval se na lodní vějičku, lehké vlákno vlající z vrcholu stěžně a ukazující směr větru. Zjistil, že nebude nutné měnit nastavení plachty, a tak zatáhl za kormidlo a natočil příď vlčí lodi ke vzdálenému pobřeží.

O hodinu později najela příď Vlčího větru zlehka na písek a se skřípotem plynule zastavila.

Opět přišly na řadu zvedací popruhy a koně byli vyzdviženi a spuštěni přes bok lodi do mělké vody. Cuk se na Halta vyčítavě podíval. Poslední dva dny se měl dobře — spokojeně se pohupoval ze strany na stranu v pohodlném, měkce obloženém kotci, dostával pravidelně jídlo, podřimoval na sluníčku a bezstarostně se nechával unášet vlčí lodí. Nebylo to poprvé, kdy se s Haltem neshodovali v představě o tom, kolik odpočinku by měl kůň mít, kolik jablek smí sníst anebo kolik výcviku skutečně potřebuje.

Cítit zase pod nohama pevnou zem byl nicméně příjemný pocit a zatím nebyli na lodi tak dlouho, aby se projevila „suchozemská nemoc“, jak Skandijci nazývali pocit, kdy se země pod nohama houpe a zvedá jako paluba plující lodi.

Cuk se otřepal od uší a krátké hřívy až po huňatou oháňku, tak jak to koně dělávají. Pak trpělivě stál a čekal, až mu Will nasadí uzdu. Nechtěli se zdržovat sedláním koní. Jízda na holém hřbetě pro tyto účely stačila. Evanlyn s trochou závisti sledovala, jak čtyři její společníci naskakují na koně. Nebyl důvod, aby s sebou brali zvláštního koně pro ni. Kdyby koně potřebovala, mohli jí ho koupit v Al Šabě. Jenže Kikr a tři hraničářští koně měli zvláštní výcvik. Žádný narychlo koupený kůň by neuměl a nevydržel to co oni. Pokud by tři hraničáři nebo Horác potřebovali koně, potřebovali ty, na které byli zvyklí.

„První čtvrtinu míle jen zlehka,“ doporučoval Halt ostatním. „Budou se chtít rozběhnout, ale nemáme zapotřebí, aby přepínali síly.“

A vskutku, Cuk navzdory počáteční nelibosti nad přerušením plavby po moři zjistil, že se vlastně chce proběhnout. Toužil prostě ukázat Abelardovi, Blazovi a tomu velkému, zabedněnému, svaly obalenému bojovému koni, jak jsou na tom, když přijde na rychlost.

Když vyrazili směrem k jihu, napjal otěže. Ale Will ho držel zkrátka a povolil mu nejdřív jen chůzi, potom klus a pak ho konečně pustil do pomalého cvalu.

Čtyři koně se jeden vedle druhého hnali po dlouhém stáčejícím se mořském břehu, cválali bok po boku, pohazovali hlavami a vzdorovitě trhali otěžemi. Každý z nich byl přesvědčený, že ve světě koní je to právě on, který umí běžet nejrychleji, nejjistěji a nejvytrvaleji. Pokukovali jeden po druhém, funěli a popichovali jeden druhého — a každý se nechal popichovat ostatními. Ale pevné ruce na otěžích jim bránily v přehnaném rozletu.

Cuk cítil, jak se mu rozproudila krev a ztuhlé nohy se uvolňují. Cítil se dobře. Cítil, že žije. Cítil, že dělá to, k čemu byl zrozen. Písek pod nohama byl pevný, ale ne přehnaně tvrdý. V mokrých sprškách odletoval od kopyt. Plíce se naplňovaly slaným vzduchem a Cuk ho zhluboka vdechoval. Ucítil, že Willovy ruce trochu povolily, vyrazil kupředu a na několik okamžiků se dostal do čela před ostatní koně — dokud jim jejich jezdci nedovolili trochu přidat a Will Cuka nepřibrzdil. Čtyři koně bok po boku ujížděli tryskem po mořském pobřeží.

Na obrubě vysoké přídě vlčí lodi stála Evanlyn, stínila si oči a sledovala, jak se jezdci pomalu ztrácejí v dálce. Nelíbilo se jí, že ji tu takhle nechali. Horác jí sice nabídl, že může sedět za ním, ale ona odmítla. To nebylo ono. Nechtěla být spolujezdec. Chtěla ujíždět se svými přáteli na vlastním koni.

Svengal se vyhoupl na obrubu vedle ní a hleděl za jezdci.

„Já vážně nevím, jak to děláte,“ přiznal se tiše. Pozoroval Araluence, jak nasedají a potom odjíždějí. Seděli na koních tak přirozeně, jako by s nimi najednou srostli. Věděl, že tohle umění nikdy v životě neovládne. Vypadá to jako velká zábava, napadlo ho. To nemělo nic společného s křečovitou strnulostí, poskakováním v sedle a zoufalou neohrabaností, které zakoušel on, když se vydrápal na koňský hřbet.

Evanlyn si všimla stínu lítosti v jeho očích a zlehka se dotkla jeho ruky.

„Není to těžké. Chce to jen jezdit,“ řekla. „Mohla bych tě učit.“

Svengal však zavrtěl hlavou. „Právě to ježdění je nejtěžší,“ postěžoval si a bezděčně si třel zadnici, protože její svalstvo si ještě slabě připomínalo jízdu na Redmont a zpět.

„Skipre!“ zavolal Axel shora z ochozu stěžně. Svengal zvedl hlavu a viděl, že Axel ukazuje rukou k severu.

„Máme společnost,“ pokračoval Axel. Svengal si zastínil oči. V dálce, směrem na sever, mezi nízkými pahorky za mořským břehem zahlédl záblesk slunce odražený od nějakého kovu — od helmice nebo štítu. Byl vidět i malý oblak prachu. Jezdci, pomyslel si. A je jich hodně. Pokrčil rameny. Nebylo to zas až takové překvapení. I když tato část pobřeží byla řídce obydlena, Iberionci ji nejspíš pravidelně objížděli a vlčí loď, která přistála u břehu, byla pádným důvodem k průzkumu. Odhadoval, že jezdci jsou od nich vzdáleni ještě přinejmenším hodinu. Byla spousta času, aby čtyři Araluence zavolali zpátky, naložili koně a odpluli. Opatrnost však byla nejlepší.

„Radši je zavolej zpátky,“ řekl námořníkovi, který právě za tím účelem stál s beraním rohem vedle něj.

Muž kývl, zhluboka nabral dech a dvakrát dlouze zatroubil — domluvené znamení k návratu.

Necelé dvě míle od lodi zaslechl Halt táhlé troubení. Přitáhl koni uzdu a pokynul ostatním, aby udělali totéž. Otočil se v sedle a hleděl zpátky směrem k lodi. Blížící se jezdce ze svého místa vidět nemohl. Věděl však, že Svengal má jistě dobrý důvod, aby troubil k návratu.

„Je čas vrátit se,“ řekl. „Necháme je pořádně…“

Než stačil větu dokončit, Will s Cukem byli v prachu — koník vystřelil, nohy se mu jen míhaly a během několika skoků běžel plným tryskem. Blaze byl v závěsu za ním a Horác s Kikrem nemotorně vyrazili a zvolna se propracovávali k dunivé plné rychlosti bojového koně.

„…rozběhnout,“ dořekl Halt už jen sám pro sebe. Potom se zlehka dotkl Abelarda kolenem a výborně vycvičený kůň vystřelil jako šíp z luku. Halt věděl, že Kikra dostihne. Ale v žádném případě se mu nepodaří dotáhnout se na Blaze a Cuka.

Především Cuka.