Výkupné za Eraka

Dvacet devět

Will odhrnul přikrývku a Kijelíma mu pomohla vstát z lůžka umístěného pod palmami.

Rukou mu podepřela paži. Will několik vteřin nejistě vrávoral, pak se mu hlava přestala točit a stál mnohem pevněji. Žena na něj kývla, spokojená, že už je na tom mnohem líp.

„Silné, zdravé tělo se při troše odpočinku rychle zotavuje,“ prohlásila. „Pojď se seznámit s mocným Umarem.“

Opět se v jejích slovech objevil pobavený podtón. Will zjistil, že je bos, a nikde neviděl své boty. Pryč byla i pláštěnka. Žena si všimla, jak se rozhlíží.

„Tvoje věci jsou v bezpečí,“ řekla. Viděla, že ještě po něčem pátrá, a dovtípila se, co to asi je. Koník zůstal u něj přes den i v noci, když spal.

„Kůň je u stáda. Dostává vodu a krmení,“ sdělila mu. „Chvíli trvalo, než se nechal přesvědčit, že od tebe může odejít.“

Will se při tom pomyšlení usmál. Zažil strašnou chvilku, když si pomyslel, že se mu o Cukovi jen zdálo. Uklidněný pohlédl na své bosé nohy.

„Moje boty,“ řekl. „Potřebuju boty.“

Ale Kijelíma se jen usmála a odváděla ho do středu tábora. „Písek je jemný.“

Měla pravdu. Kráčel vedle ní a ona ho zlehka držela za ruku, aby neklopýtl. Písek ještě nebyl rozpálený palčivým sluncem, a tak byl na dotek chladivý a měkký. Začal si uvědomovat, že ho trochu pálí obličej a ruce. Podíval se na ruce a viděl, že na rudé spálené kůži se leskne nějaká olejovitá mast.

„To je léčivá mast, kterou naši lidé používají už spoustu let. Za pár dní se ti spáleniny zahojí,“ řekla. Pokýval hlavou.

„Díky,“ poděkoval a ona se na něj opět usmála. Pocítil vděčnost k této vlídné a veselé ženě. Asejch Umar je šťastný muž, napadlo ho.

Když procházeli táborem, všiml si, že lidé se zastavují a prohlížejí si ho — hlavně děti. Několikrát za zády zaslechl, jak kdosi zamumlal slovo cizinec. Taková zvědavost je přirozená, říkal si. Setkal se však i s úsměvy a pozdravy na uvítanou, nyní už známými posunky ústa-čelo-ústa, a on oplácel úsměvy a skláněl hlavu na pozdrav.

„Vaši lidé jsou velmi přátelští,“ poznamenal. Kijelíma v zamyšlení svraštila čelo.

„Ne vždy,“ řekla. „Zpravidla se staráme jen sami o sebe. Ale každý je šťastný, když se podaří zachránit někoho před krutým Pánem oblohy.“ Ukázala nahoru a Will pochopil, že tím míní slunce. Usoudil, že pro tyto lidi je neustálým nepřítelem a ohrožením.

Byli nedaleko středu tábora a Will spatřil skupinku šesti mužů sedících v kruhu. Všichni měli na sobě žlutě a bíle kostkované kufíje — takové, jaké si všiml u svého zachránce. Kijelíma ho jemným stiskem ruky zadržela.

„Musíme počkat,“ řekla. „Věnují se důležité obchodní záležitosti.“

Její hlas byl vážný, téměř uctivý. Oba se zastavili asi sedm kroků od skupinky mužů. Všichni se předkláněli a se zaujetím hleděli na vztyčený kámen umístěný uprostřed kruhu. Willa napadlo, že se určitě modlí, přestože žádná slova nepronášeli.

Pak se všichni naráz s výkřikem zklamání prudce narovnali.

„Uletěla!“ prohlásil jeden z nich a Will hlas poznal. Byl to muž, který ho zachránil. „Už byla skoro nahoře, a uletěla!“

Will tázavě pohlédl na Kijelímu a ta zakoulela očima. „Pochopíš to?“ zeptala se. „Dospělí muži a sázejí na dvě mouchy, které lezou po kameni!“

„Sázejí?“ opáčil. „Já myslel, že se modlí.“

Povytáhla obočí. „Pro ně je to skoro totéž. Bedullin si vsadí úplně na všecko. Je to bezmála náboženství.“ Kroužek mužů se rozpadl a většina z nich odcházela. Kijelíma pobídla Willa vpřed. „Asejchu Umare!“ zvolala. „Tvůj host se probudil.“

Její manžel se zvedl a se širokým úsměvem se k nim otočil. Will poznal mužnou tvář a velký, zlomený nos. Umar k nim kráčel s napřaženýma rukama. Chystal se Willovi na pozdrav stisknout předloktí, ale jeho žena varovně sykla.

„Opatrně, ty šprýmaři! Má spálené ruce!“

Asejch si uvědomil chybu a zadržel ruce ve vzduchu. „Jistě! Jistě! Prosím, pojď a usedni. Pověz mi své jméno. Já jsem…“

„Ví, kdo jsi. Jsi velký Umar sázející na mouchy. On se jmenuje Will.“

Umar se na svou ženu mile usmál. Will měl dojem, že je to nějaká hra, kterou tihle dva mezi sebou ustavičně hrají. Muž opět pohlédl na Willa.

„Mám radost, že jsi na nohou. Když jsme tě našli, měl jsi namále! Pojď si sednout a řekni mi, co jsi dělal?“ Podíval se na Kijelímu. „Milovaná ženo, přineseš nám kávu?“

Kijelíma zvedla jedno obočí a tázavě pohlédla na Willa. „Wille, chtěl bys ty kávu?“

Při pomyšlení na kávu se mu seběhly sliny, což bylo spolehlivé znamení, že se uzdravuje. „Kávu bych si dal rád,“ řekl.

Půvabně se uklonila. „V tom případě ji přinesu.“

S vysoko zdviženou hlavou odkráčela. Umar se za ní usmíval. Potom obrátil pozornost zpátky k Willovi a vedl ho ke kruhu polštářů.

„Takže ty se jmenuješ Will,“ prohlásil, když usedli se zkříženýma nohama.

„Ano.“ Will se odmlčel a pak dodal: „Asejchu Umare, chci ti poděkovat, že jsi mi zachránil život.“

Bedullin přešel slova díků mávnutím ruky. „Život ti zachránil ten kůň, na kterém jsi jel. A udělal to dvakrát.“

„Šíp!“ vzpomněl si Will. Od chvíle, kdy ho zachránili, Šípa neviděl. „Kde je? Jak to udělal?“

Umarův úsměv zmizel. „Je mrtvý, Wille. V noci ho uchvátil lev. To bylo poprvé, co tě zachránil. Lev zabil jeho a ne tebe. Viděli jsme lví stopy, prošel tři kroky od místa, kde jsi ležel. Kůň se zřejmě plašil a dělal hluk, takže lev si tě vůbec nevšiml.“

„Mrtvý,“ smutně zopakoval Will. Šíp byl dobrý kůň. Umar soucitně pokyvoval. Vážil si člověka, který má rád svého koně.

„Druhý den ráno ti zachránil život podruhé,“ pokračoval. „Supi se slétali, aby hodovali na jeho těle, a my jsme je uviděli. Jel jsem zjistit, co se stalo, a… našel jsem tebe.“ S úsměvem se vrátil k veselejšímu tématu.

Will s povděkem potřásl hlavou. „Ještě jednou, jsem ti moc vděčný,“ řekl.

Umar stejně jako předtím díky odmítl. „To se na poušti dělá. Vlastně to přináší štěstí, zachránit v poušti někoho, kdo je v nesnázích.“ Pak jeho tvář ožila zájmem. „Máme tvoje zbraně!“ prohlásil. Otočil se a zavolal směrem k nízkému, rozměrnému stanu, který stál pár kroků od nich. „Ahmúde! Přines cizincovy zbraně!“

Za několik vteřin se ze stanu vynořil jakýsi výrostek. Zubil se na ně a položil na zem Willovy nože v dvojité pochvě, luk a toulec. Přinesl i složenou mapu a hledač severu v koženém pouzdře. Will se zvedl a připnul si dvojitou pochvu k opasku. Doteď si připadal neúplný. Žádný hraničář se nikdy necítil dobře bez svých zbraní. Umar se na něj pozorně zadíval a pak zvedl povolený luk.

„Takový jsem nikdy předtím neviděl,“ řekl. „Určitě hodně dobře střílí.“

„To ano,“ potvrdil Will. Hbitě si přidržel luk mezi kotníkem levé nohy a pravým lýtkem. Zapojil zádové svaly, ohnul luk a nasadil tětivu do zářezu na konci. Podal luk Umarovi, ten zkusil sílu tahu, námahou trochu zkřivil obličej a pak zbraň vrátil Willovi.

„Ukaž mi to,“ řekl a podával Willovi jeden šíp z toulce.

Will vložil šíp do luku a rozhlížel se po vhodném cíli. Všiml si hloučku chlapců vzdáleného asi sedmdesát kroků, hráli nějakou hru s malým koženým míčem. Pomocí nohou, hlav a těl se ho snažili udržet ve vzduchu, pohrávali si míč mezi sebou, aniž by se dotýkal země. Will se začínal poohlížet po nějakém bezpečnějším místě pro ukázku střelby, ale pak náhle sjel pohledem zpět, protože něco upoutalo jeho pozornost. Nejmenší chlapec, ne víc než osmiletý, přihrávku nezvládl a míč odskákal a zakutálel se pod plochou skálu. Chlapec za ním se smíchem běžel, pak si klekl a rukou šmátral po míči.

Will v mžiku natáhl, zamířil a vystřelil. Šíp jako blesk prolétl oázou, těsně minul chlapcovu nataženou ruku a rozkmitaný skončil pod skálou. Hoch sebou cukl a vyděšeně zavřískl. Rozkřičeli se i jeho kamarádi a otáčeli se, aby zjistili, odkud šíp přilétl.

Mohutná pěst udeřila Willa přímo do brady. Zavrávoral a svalil se, luk mu vypadl z rukou. Umarova tvář byla zbrázděná hněvem.

„Ty bezohledný blázne! Myslíš, že na mě uděláš dojem, když ohrozíš život mého vnuka? Mohl jsi ho zabít!“

Jeho ruka uchopila mohutný jilec velké dýky za opaskem. Will, ohromený ranou pěstí, se pokoušel postavit na nohy, ale Umarův zuřivý kopanec s ním zatočil a poslal ho opět rozplácnutého k zemi. Z dálky slyšel, že dítě stále ječí, a také směsici hlasů, které něco volaly — křičely překvapením a zlostí a strachy.

Zaslechl kovové zařinčení dýky vytahované z pochvy. Pak všechny zvuky přehlušil Kijelímin hlas, ostrý a naléhavý.

„Umare, dost! Podívej se na tohle!“

Umar se odvrátil od postavy ležící na břiše před ním. Jeho žena se vracela s kávou, procházela kolem vnuka a byla svědkem celé události. Teď klečela na kolenou a sahala pro něco pod skálu. S námahou vyprostila Willův šíp. Na jeho ozubeném širokém hrotu bylo pevně napíchnuté tři a půl stopy dlouhé tělo písečné kobry, kterou Will zastřelil. Šíp čistě prošel hlavou a okamžitě hada usmrtil.

Vteřinu předtím, než by byl zaútočil na chlapce.

Dýka vypadla Umarovi z ruky, když si uvědomil, co se stalo a čeho se dopustil. Celý zděšený se shýbl, aby pomohl Willovi vstát.

„Odpusť mi! Mrzí mě to! Myslel jsem…“

Will se stále ještě snažil popadnout dech, když se přihrnula Kijelíma a mávala mrtvým hadem nabodnutým na šípu.

„Co to vyvádíš, ty blázne?“ osopila se. „Ten mladík zachránil Fajsala!“

Umar postavil Willa na nohy a se zkroušeným výrazem ho začal horečně oprašovat. Právě hodlal zabít mladého muže, který nepochybně zachránil život jeho vnukovi.

„Odpusť mi!“ žadonil o překot. Ale Kijelíma se prodrala mezi ně a od mladého cizince ho odstrčila.

„Jdi pryč!“ poručila mu hrubě. Hodila na zem mrtvého hada, rukama uchopila Willovu čelist, jemně s ní pohybovala ze strany na stranu a s hlavou nachýlenou naslouchala. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. Will se pokusil o chabý úsměv, ale když čelist zabolela, přál si, aby to byl nedělal.

„Trochu to oteklo,“ řekl ztěžka. „Ale jsem v pořádku.“

Žena odspěchala ke džbánu s vodou, který stál před velkým stanem opodál. Namočila do vody cíp svého šátku, vrátila se a přitiskla mokrou látku Willovi na čelist. Umar se opět pokusil ji obměkčit.

„Je mi to líto!“ řekl. „Myslel jsem, že…“ Dál se nedostal.

„Tys myslel?“ odsekla mu rozzuřeně. „Myslíš ty vůbec někdy? Chtěl jsi toho mládence zabít! Viděla jsem tě s tím tvým nožem!“

Will ji uchopil za ruce a odstrčil mokrý šátek od brady. Pohnul trochu čelistí a ujistil se, že nic není zlomené.

„Je to v pořádku,“ řekl jí. „Nic se nestalo. Z toho bude jen modřina. Bylo to nedorozumění.“

„Přesně tak!“ ozval se i Umar. „Nedorozumění.“ Kijelíma na něj zuřivě pohlédla.

„Zachránil Fajsalovi život,“ vyštěkla. „A cos udělal ty?“

Umar chtěl odpovědět, ale uvědomil si, že nemůže říct nic, co by jeho rozzlobenou ženu usmířilo, a bezmocně svěsil ruce. Věděl, že jednal ukvapeně, že chybu udělal on. Ale co byste čekali? Rozhodně to vypadalo, jako by cizinec střelil tak blízko jeho vnuka proto, aby domýšlivě a bezohledně předvedl své střelecké mistrovství. Když o tom teď Umar přemýšlel, pochopil, že cizincovo střelecké umění je na nejvyšším možném stupni. Nikdy neviděl nikoho takhle střílet. Opět pohlédl na svou ženu, všiml si hněvu v jejích očích, celkového držení těla a věděl, že není nic, co by mohl říct.

Do nepříjemného ticha se vložil Will. „On zachránil život mně, vzpomínáš?“ Malinko úkosem se usmál na asejcha. „Řekl bych, že jsme vyrovnáni.“ Napřáhl k Bedullinovi ruku, ten ji vděčně přijal a stiskl.

„Vidíš?“ řekl své ženě. „Nikdo se na nikoho nezlobí. Jen se stala chyba!“

Když Kijelíma viděla, jak se Will zachoval a že to, co se stalo, nebere jako příkoří, trochu se uklidnila. Když si oba muži potřásali rukama, dokonce se na ně nepatrně usmála.

„Tak dobře,“ řekla. Pak se obrátila k Willovi: „Musíš nám ale říct, co pro tebe můžeme udělat.“

Pokrčil rameny. „Už jste udělali víc než dost. Jen mě tu nechte den dva odpočinout a nabrat síly, dejte mi vodu, jídlo a mého koně. Pak mi ukažte cestu do Mararoku a už vás víc nebudu obtěžovat.“

Asejch však při jeho slovech svraštil čelo. „Tvého koně?“ divil se. „Tvůj kůň je mrtvý. Říkal jsem ti to. Zadávil ho lev.“

Will s úsměvem zavrtěl hlavou. „Toho ne. Cuka. Toho malého huňatého šedáka, který byl s vámi, když jste mě našli. To je můj kůň.“

Nyní byla řada na asejchovi, aby zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu způsobit cizinci nějaké zklamání. Ale musel mu sdělit holou pravdu.

„To není tvůj kůň,“ řekl. „Je náš.“