Výkupné za Eraka

Epilog

Will s Haltem seděli naproti sobě u prostého dřevěného stolu v Haltově chatě na kraji lesa.

Will se popáté v posledních pěti minutách pohledem přesvědčoval, že stejnokroj, který má na sobě, je čistý a upravený, že kožený opasek i dvojité pouzdro na nože jsou navoskované a nablýskané. Tak nenápadně, jak to jen šlo, zvedl ruku a přihladil si vlasy. Pak si prohlédl nehty, aby se ujistil, že během čtyřiceti vteřin od poslední prohlídky se za ně nedostala špína nebo mastnota.

„Nejdeš na módní přehlídku,“ usadil ho Halt. Vypadal naprosto uvolněně. Jenže Halt tak vypadal vždycky. Naproti tomu Will byl jako na jehlách. Za jednu věc byl vděčný — že si nemusí obléct nový slavnostní stejnokroj, který Crowley vymyslel na Haltovu svatbu. Tradice stanovila, že v Den vyřazení nosili učňové všední stejnokroj. Will pochyboval, že bílou košili a halenu z jemné kůže by dnes dokázal udržet v čistotě. Určitě by se mu podařilo je něčím pobryndat.

„Zajímalo by mě, co Crowleyho zdrželo?“ prohodil Halt. A jako na zavolanou se z malé verandy před chatou ozvaly kroky. Dveře se rázně otevřely a dovnitř se vhrnul Crowley, s hlavou skloněnou a s koženými deskami zastrčenými pod paží.

„Já vím! Já vím! Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat! Cestou jsem se zdržel, ale teď už jsem konečně tady, že?“

Když se znenadání objevil velitel sboru, Will vyskočil ze židle a postavil se do pozoru. Teď se divil, proč to udělal, protože nikdy předtím neměl pocit, že je to v Crowleyho přítomnosti nutné. Crowley na něj trochu rozpačitě pohlédl a pokynul mu, aby se zase posadil.

„Wille, sedni si, jsem přece starý známý. Vždyť víš, že na formality si moc nepotrpíme.“

„Ano, pane,“ odpověděl Will.

Halt povytáhl na Crowleyho jedno obočí. „Mně pane v životě neřekl,“ prohlásil.

Crowley pokrčil rameny. „Možná si mě chce naklonit. Abych třeba nezměnil názor a nenechal ho v učení ještě jeden rok.“

Halt moudře pokýval hlavou. „To by mohlo být ono.“

Will se díval z jednoho na druhého a neklidně si olízl rty. Nebyl si jistý, co by měl ode Dne vyřazení očekávat. Předpokládal, že bude trochu slavnostnější. Něčím výjimečný. Jenomže, jak pravil Crowley, byli hraničáři. Možná že Den vyřazení je jako každý jiný den. Pokud se ovšem nejedná o vaše vyřazení.

Crowley si přitáhl ke stolu židli, posadil se a vysypal z kožených desek papíry. Vytáhl psací brk a kalamář s inkoustem. Otevřel kalamář, začal listovat papíry a při pročítání úředních listin si pro sebe mumlal.

„Dobrá! Dáme se do toho! Tak… ty… Will… jsi se uplynulých pět let cvičil jako učeň hraničáře Halta z Redmontského léna a tak dále a tak dále. Prokázal jsi potřebnou úroveň dovedností při zacházení se zbraněmi, jaké hraničář používá — luk, saxonský nůž, vrhací nůž.“

Odmlčel se a pohlédl na Halta. „Takové dovednosti prokázal, že ano? Jistě že ano,“ pokračoval dřív, než Halt stačil odpovědět. „Dále jsi důstojníkem ve službách krále a tak podobně…“ Opět zvedl hlavu. „Ty papíry jsou trochu upovídané, že? Ale já se musím tvářit, že je čtu. A tak dále a tak podobně.“ Odmlčel se, několikrát pokýval hlavou a pokračoval.

„Takže, v podstatě…,“ prolétl několik dalších stránek, objevil tu, kterou hledal, a navázal, „jsi po všech stránkách připravený převzít jmenování a plnou moc samostatného hraničáře v království Araluenu. Správně?“

Opět zvedl oči a povytáhl obočí. Will pochopil, že očekává odpověď.

„Správně,“ odpověděl chvatně a potom pro případ, že by to nestačilo, dodal: „Ano. Tedy… jsem. Ano.“

„Tak to bychom měli. Tedy… ještě jedna maličkost. Potřebujeme ti dát delší jméno než hraničář Will, protože ve sboru jsou ještě tři další Willové. Něco takového se Halta pochopitelně netýká, protože ten je jenom jeden. Za běžných okolností by se použilo tvé příjmení, ale ty jsi sirotek. Takže v tvém případě jsme hledali jméno, které by poukazovalo na tvé úspěchy v uplynulých pěti letech. Uvažovali jsme o Willovi Kancobijci.“ Zatvářil se znechuceně. „Nelíbilo se mi to. Někdo navrhoval Will od Mostu na památku zničení Morgarathova mostu. Jenže to by se pletlo s Willem od Hvozdu, takže jsme to taky zamítli.

Nakonec tady tvůj učitel,“ kývl směrem k Haltovi, „navrhl jméno, které je spojené s jedním z tvých nejvýznamnějších skutků ve prospěch království. Připomněl, že jsi jeden z těch, kdo se zasloužili o vznik dohody mezi Araluenem a Skandií — což je v dějinách naší země velmi významná událost. Návrh je tedy takový, že od nynějška budeš Will Dohoda. Jak se ti to líbí?“

Will pomalu kývl. „Líbí se mi to moc. Děkuju, Crowley… pane,“ opravil se, jelikož měl pocit, že taková příležitost vyžaduje obřadnost.

„Výborně! Takže budeš Will Dohoda!“ Crowley vepsal jméno do spodní části jedné listiny, postrčil ji před Willa a podával mu brk. „Ještě se tady dole podepiš a je to.“

Sledoval, jak Will naškrábal svůj podpis dolů na listinu, a potom spokojeně plácl oběma rukama do desky stolu.

„Tak, všechno je hotovo! Blahopřeji, Wille, teď jsi hraničář. Výborně! Máte tu něco k pití?“ Poslední větou se obracel na Halta.

Will užasle seděl. To bylo všechno? Očekával… nevěděl, co přesně očekával, ale rozhodně nečekal, že to půjde takhle ráz na ráz stylem „Tady to podepiš a je z tebe hraničář“.

„To je všechno?“ vyhrkl.

Crowley s Haltem si vyměnili mírně nechápavé pohledy. Pak se Crowley zamyslel.

„Ehm… zdá se, že ano… Zmínit výcvik, uvést několik významných skutků, ověřit, že víš, na kterém konci je šíp ostrý… rozhodnout o novém jméně… já myslím, že to je…“ Pak vyvalil oči, jako kdyby mu najednou svitlo.

„No jistě! Musíš dostat stříbrný… tento, viď?“ uchopil do ruky řetízek, na němž mu kolem krku visel jeho vlastní stříbrný dubový list, a lehce s ním zakýval. Byl to odznak plně vycvičeného hraničáře. Pak začal rozčileně hledat po kapsách.

„Vždyť jsem ho měl! Kam jsem ho jen… počkej. Když jsem vcházel dovnitř, slyšel jsem, jak mi něco upadlo! Určitě jsem ho tam vytrousil. Wille, mohl by ses po něm za dveřmi podívat?“

Ohromený Will se nezmohl na slovo, vstal a šel ke dveřím. Když položil ruku na kliku, ohlédl se na oba hraničáře, stále usazené za stolem. Crowley ho máváním ruky popoháněl za dveře. Will, stále ještě otočený k nim, otevřel dveře a vykročil na verandu.

„BLAHOPŘEJEME!“

Mohutné zvolání vyšlo přinejmenším ze čtyřiceti hrdel. Will se polekaně otočil a zjistil, že venku na palouku jsou kolem slavnostně prostřeného stolu shromážděni všichni jeho přátelé a tváře jim září úsměvy. Byli tam baron Arald, sir Rodney, lady Paulina i mistr Chubb. Také Jenny a George, jeho bývalí kamarádi z opatrovny. Byl tam i tucet mužů v hraničářských stejnokrojích — s nimi se seznámil a spolupracoval v posledních pěti letech. A světe div se, byli tam Erak se Svengalem, hulákali Willovo jméno a na jeho počest mávali nad hlavou obrovskými sekerami. Vedle nich stáli Horác a Gilan, i oni mávali nad hlavou meči. Kolem nich bude v tom davu dost nebezpečno, napadlo Willa.

Po prvním společném zvolání začali všichni jásat, vykřikovat Willovo jméno, smát se a mávat.

Na verandě se k nim přidali Halt s Crowleym. Velitel se smíchy ohýbal v pase.

„Páni, kdyby ses tak mohl vidět!“ zajíkal se. „Ten obličej! Ten výraz! To byla taková nádhera! ‚To je všechno?‘“ napodobil Willův žalostný hlas a znovu se zlomil v pase.

Will se vyčítavě obrátil k Haltovi. Učitel se na něj smál od ucha k uchu.

„Tvůj výraz neměl chybu,“ sdělil mu.

„Děláte tohle všem svým učňům?“ zeptal se Will.

Halt horlivě kýval. „Úplně všem. Aby jim na poslední chvíli moc nenarostl hřebínek. Musíš přísahat, že to tajemství žádnému učni nikdy neprozradíš.“

Jemně zatahal Willa za rukáv a někam ukazoval.

„Ale tohle zažije jenom ten nejšťastnější, nebo nejlepší.“

Will pohlédl směrem, kam Halt ukazoval, a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Přes palouk k němu bok po boku zvolna přicházely Alyss a Evanlyn a společně nesly malou červenou hedvábnou podušku.

Alyss, vysoká, důstojná, popelavě plavá a krásná v slušivém diplomatickém stejnokroji.

Evanlyn, uličnická, usměvavá, medová plavovláska, krásná svým jedinečným způsobem.

A na podušce mezi nimi ležel a v paprscích dopoledního slunce se třpytil jednoduchý stříbrný dubový lístek navlečený na řetízku — symbol veškerého Willova snažení v uplynulých pěti letech. Teď mu konečně patřil.

Dívky ho společně zvedly z podušky a navlékly Willovi přes skloněnou hlavu. Shromážděný dav jásal do ochraptění. Obě dívky Willa políbily — Alyss na levou tvář, Evanlyn na pravou — obě ze stejného důvodu.

A potom se navzájem probodly očima.

„Oslava začíná!“ chvatně zvolal Crowley. A uchopil Willa za loket a táhl ho dolů ke skupině přátel, kteří čekali, aby mu mohli blahopřát.

Byla to oslava, která se zapíše do kroniky hradu Redmontu. Když začalo vycházet slunce, poslední hosté ještě slavili. Will a jeho nejstarší kamarád Horác seděli na malé verandě a sledovali, jak poslední tanečníci klopýtají pryč z palouku a míří k domovu.

„Cítíš se konečně jako hraničář?“ zeptal se Horác.

Will smutně zavrtěl hlavou. „Mám pocit, že mě to všechno úplně zavalilo,“ řekl. „Vždyť víš, ještě před pár týdny jsem si myslel, že na tohle nejsem připravený.“

„A teď?“ dotíral Horác.

„Teď vím, že pokud člověk bude čekat, až bude připravený, bude čekat celý život.“

Mladý rytíř pokýval hlavou. „Nedokázal bych to říct líp,“ prohlásil. „Přesně takový pocit jsem měl, když jsme se vrátili ze Skandie a Duncan mě pasoval na rytíře. Pořád se mi chtělo říkat ‚Ještě nejsem připravený‘.“

„Jenže jsi byl,“ řekl Will.

Horác kývl. „Ano. Možná že učitelé přece jen vědí, co dělají. Ty víš, že Halt si o tobě myslí jen to nejlepší. Když jsme byli ve vězení v Mašabě, věděl, že se objevíš a dostaneš nás z toho. Určitě byl moc pyšný, když včera viděl tvoje vyřazení. Jdeš v jeho stopách.“

„Ty stopy jsou hrozně velké,“ podotkl Will. „Řekl bych, že právě proto jsem si myslel, že ještě vůbec nejsem připravený. Věděl jsem, že nikdy nebudu tak moudrý, schopný nebo odvážný jako Halt. Nikdy nemůžu být jako on. Crowley to přece řekl také: Halt je jenom jeden.“

Horác se na něj velmi vážně a pozorně zadíval, vzpomínal, co všechno o tomto pozoruhodném mladíkovi za posledních pět let zjistil.

„Možná nebudeš nikdy přesně jako on,“ řekl. „Ale moc ti do něj chybět nebude.“

Potom se oba přátelé opřeli zády a sledovali, jak slunce stoupá mezi stromy.

„Tohle je nejhezčí část dne,“ prohodil Will.

„Ano,“ souhlasil Horác. „Co bude k snídani?“