Výkupné za Eraka

Třicet

Když se rozhodli, že ke studním Chor-Abaš pojedou přímější cestou, nemělo smysl, aby Gilan, Halt a Seletin jeli napřed.

Druhý den před úsvitem zrušil tábor celý oddíl a vyrazili všichni pohromadě. Nejprve je Seletin vedl dlouhým obloukem přímo na západ a pak se stočili kousek zpět, do severozápadního směru — základního směru, který udržovali Tualagové. Tak získali dostatečný odstup, aby se vyhnuli střetu s válečným oddílem Tualagů při některém z jeho ostrých odbočení k západu.

Už nebylo zapotřebí sledovat stopy, takže se mohli vrátit k původnímu způsobu jízdy a ujíždět v chladnějších temných hodinách před svítáním. Kromě toho po východu slunce pokračovali severozápadním směrem, což jim umožnilo jet každý den o jednu nebo dvě hodiny déle. Mohli tak získat značný náskok před nepřítelem. Když se druhý den přímé jízdy po setmění utábořili, vjel do tábora jeden ze Seletinových zvědů a podal vakírovi hlášení. Seletin ho vyslechl a pak se spokojeným úsměvem na tváři přistoupil k místu, kde seděla araluenská skupinka.

„Měli jsme pravdu,“ oznámil. „Moji zvědové říkají, že jednotka Tualagů postupuje rovnoběžně s námi. Utábořili se na noc, přibližně šest mil na severovýchod od nás.“ Významně pohlédl na malý, napůl zakrytý oheň na vaření, který byl to jediné, co si dovolili. Věděl, že jeho světlo není vidět ze vzdálenosti větší než jeden a půl míle. „Zřejmě jsou přesvědčeni, že jsme jejich stopu ztratili. Nedělají si starosti s maskováním ohňů.“

Halt se zamyšleně poškrábal na bradě. „Samozřejmě, kdyby to bylo jako obvykle, vzdali byste se a už dávno byste se vrátili, že?“

Aridský vůdce kývl. „Přesně tak. Zdá se, že naši přátelé přespříliš spoléhají na své schopnosti nás setřást.“

„A přespříliš na něco spoléhat,“ dodal Halt, „může být nebezpečná věc.“ Obrátil se k mladému hraničáři, který seděl na zemi, záda měl podepřená sedlem a s neodmyslitelnou kávou v rukou odpočíval. „Gile,“ oslovil ho Halt, „co kdyby ses dnes v noci podíval do jejich tábora?“

Gilan se usmál a dopil kávu. „Už jsem myslel, že se vůbec nezeptáš,“ řekl. Pohlédl na měsíc, který byl v první čtvrti a nízko nad západním obzorem. „Měsíc zapadne asi za půl hodiny. Můžu vyjet hned.“

„Podle Seletinova zvěda bys měl světlo z jejich ohňů uvidět po dvou mílích odsud. Tam nech Blaze a dál jdi pěšky. Dej pozor, abys zahlazoval stopy a…“ Halt se odmlčel, protože si všiml, že Gilan na něho hledí se shovívavým úsměvem ve tváři. „Odpusť,“ řekl. Jestli někdo věděl, jak si poradit s úkolem tohoto druhu, tak to byl Gilan. „Ty tohle všechno víš, že?“ dodal a omluvně se pousmál.

„Jistě,“ odtušil Gilan. „Ale nikdy neškodí si to připomenout. Mám hledat něco určitého?“

Halt se zamyslel, pak pokrčil rameny. „Obvyklé věci. Zkus najít Eraka. Zjisti, jak ho hlídají. Kdyby byla možnost, jak ho z tábora vysvobodit potají, bylo by to podle mě lepší než se s nimi utkat v boji. Počet, samozřejmě. Ať víme, kolik jich vlastně je. Všechno ostatní, co podle tebe bude stát za pozornost.“

„Považuj to za hotovou věc.“ Gilan zvedl sedlo na rameno a zamířil k místu, kde nechávali přes noc koně. Horác chvatně vyskočil a oprašoval si písek z kolenou.

„Gilane, počkej. Nechceš někoho s sebou?“ zeptal se.

Gilan zaváhal. Nechtěl se mladého bojovníka dotknout.

„Horáci, možná by bylo lepší, kdyby jel sám,“ rozmlouval mu to Halt. „Je vycvičený pohybovat se tiše, ty ne.“

Horác kývl, že rozumí. „To já vím. Ale já můžu čekat na místě, kde nechá Blaze — všechno ohlídat. Ani mě není slyšet na dvě míle daleko.“

„To není jisté,“ prohlásil Halt s dokonale kamennou tváří. Potom pohlédl na Gilana.

„Ale něco na tom je. Možná by nebylo špatné mít nablízku někoho v záloze.“

Teď když Gilan věděl, že není třeba Horáce odmítat, s ulehčením řekl: „Já to beru. Budu rád, když budu mít společnost. Jdeme sedlat.“

Horác se shýbl, uchopil svoje sedlo a oba společně odcházeli ke koním.

„Dál už bys asi jezdit neměl,“ řekl Gilan Horácovi. Mladík kývl a oba sesedli z koní. Horác přivázal Kikrovy otěže k trnitému keři. Gilan je po hraničářském způsobu prostě pustil na zem.

„Zůstaň stát,“ řekl Blazovi.

Hnědák, jak oba věděli, se bude držet v okruhu zhruba třiceti kroků, dokud se jeho pán nevrátí. Gilan s Horácem pozorovali severovýchodní obzor.

„Začínají být trochu moc namyšlení, co?“ prohodil Horác. Na obloze nad obzorem bylo i z takové dálky jasně vidět zář tualažských táborových ohňů.

„To tedy ano,“ souhlasil Gilan. „Vezmi si z toho poučení. Nikdy si nemysli, že jsi někomu unikl, dokud se o tom důkladně nepřesvědčíš.“

Stáhl z ramenou luk a toulec a položil je na zem. Na své výpravě je nepotřeboval a jen by mu překážely. Ze stejného důvodu odepjal od opasku pochvu s mečem. Zůstal mu tak saxonský a vrhací nůž, což byly dostatečné zbraně.

„Nemám Blazovi uvolnit sedlový popruh?“ zeptal se Horác a Gilan odpověděl bez zaváhání.

„Ne. Nech ho, jak je. Kikra taky. Kdyby se něco semlelo, možná odsud budeme muset hodně rychle spěchat pryč.“

Horác se na něj se zájmem zadíval. Věděl, že o mladém hraničáři se všeobecně ví, že v umění nenápadného pohybování patří mezi členy hraničářského sboru k nejlepším — možná byl úplně nejlepší ze všech. Povídalo se, že Gilan se dokáže přiblížit i k velmi ostražitému strážci na pár kroků, ukrást mu opasek a boty a nechat ho v údivu, proč mu padají kalhoty a je mu zima na nohy. Horác věděl, že to byly přehnané báchorky — ale jen trochu.

„Čekáš, že se něco semele?“ zeptal se. Gilan na něj vážně pohlédl a položil mu ruku na rameno.

„Vždycky čekej, že se něco semele,“ řekl mu. „Věř mi, když se v tom zmýlíš, vadit ti to nebude. A když budeš mít pravdu, tak na to budeš připravený.“

Byl to někdy divný pocit, dávat takové rady někomu, kdo je rytíř a navíc považovaný za vynikajícího bojovníka. Ale Gilan nesměl zapomínat, že bez ohledu na to, jak byl Horác dobrý, byl ještě mladý.

„Uvidíme se za pár hodin,“ řekl a ztratil se ve tmě.

Gilan rychle a tiše postupoval členitou krajinou. Když dorazil pod hřeben prvního kopce, který stál mezi ním a táborem Tualagů, ohlédl se za čekající vysokou postavou a dvěma koňmi. Potom se spustil k zemi a tiše se převalil přes hřeben do temnoty pod sebou, aby náhodný pozorovatel nezahlédl obrys jeho těla proti obloze. Pozorovatel by spatřil jen nízký, neurčitý stín, který se nakrátko mihl na obzoru a pak zmizel.

Jakmile byl Gilan bezpečně pod hřebenem, zvedl se a zamířil k ohňům.

Věděl, že tak jasné vodítko k cíli v sobě skrývá jisté úskalí. Bylo by příliš jednoduché prostě pokračovat směrem k záři ohňů čím dál víc viditelné nad obzorem a nestarat se o to, aby sám zůstal neviděn. Příliš na něco spoléhat, jak předtím všichni viděli, je nebezpečná věc. Proto postupoval, jako by těsně mimo jeho dohled byla dvacítka strážců, všichni bdělí a předem varovaní, že se někdo pokusí kolem nich proklouznout.

Tak obezřetný postup zabral mnohem víc času. Ale on věděl, že mu v konečném zúčtování může zachránit život.

K táboru Tualagů dorazil za hodinu. Stejně jako předtím se před hřebenem posledního kopce spustil k zemi a sunul se vpřed, s kapucí pláštěnky nasazenou, aby stínila světlý ovál obličeje.

Když se jeho oči dostaly nad vrchol kopce, tiše si pro sebe hvízdl. Tábor byl mnohem větší, než očekával. Mysleli si, že sledují oddíl asi osmdesáti mužů. V táboře jich muselo být víc než dvě stovky, a dvakrát víc ohňů, než čekal — další důvod, proč bylo jejich světlo tak dobře viditelné.

Buď se připojili k hlavní skupině, pomyslel si, nebo se setkali s jinou.

Uvědomil si, že na tom vlastně ani nezáleží. Důležité bylo, že je tu téměř čtyřikrát víc mužů, než s sebou mají oni. Což znamenalo, že přímý útok byl v podstatě vyloučen.

Zatímco se vyrovnával s tímto zjištěním, jeho oči pátraly po táboře a hledaly nějakou stopu po Erakovi. Najít ho netrvalo dlouho. Oberjarlova hromotlucká postava byla v táboře menších a štíhlých pouštních kočovníků dost výrazná. Jak se dalo čekat, nacházel se v podstatě uprostřed tábora, kam by se k němu případný zachránce dostával nejobtížněji. Tualagové nechali vězně venku a sami trávili noc v malých, nízkých stanech, podobných těm, které používali Seletinovi aridští vojáci. Erak byl za chladné noci ponechán sám sobě, aby si s jednou přikrývkou udělal pohodlí, jak uměl. Gilan viděl, že se Erak uložil na kamenitou zem, a dobře si povšiml pout, kterými byl zajištěn. Gilan nakrčil čelo v úsilí zjistit, k čemu je Erak vlastně připoutaný. Pak pochopil, že je přivázaný ne k jednomu, ale hned ke dvěma velbloudům, kteří leželi opodál. Zklamaně zavrtěl hlavou. Přestože v Aridě pobýval jen krátce, poznal už, jak tvrdohlavá tahle hrbatá zvířata dovedou být. Tím, že Eraka přivázali mezi dva velbloudy, mu dokonale znemožnili útěk. A kdyby někdo něco prováděl s jeho pouty, popudlivá zvířata by začala hlasitě hýkat.

Takže žádný přímý útok a žádná možnost připlížit se a osvobodit ho, pomyslel si Gilan. Bylo to čím dál složitější.

Netušil, co ho na ten drobný pohyb upozornilo. Spíš ho vycítil, než spatřil — jeho oči ho vnímaly jen okrajově. Na dlouhém hřebeni, kde se nalézal, se něco pohnulo, nebo někdo. Ale ať to bylo cokoli nebo kdokoli, bylo to pět nebo šest set kroků nalevo od něj, tam, kde se pás kopců stáčel doprava. Opět pohlédl přímo na to místo, ale v neurčité noční tmě neviděl nic. Nato uhnul pohledem stranou, aby mohl okrajovým viděním zachytit, jestli tam něco je. Byl to osvědčený způsob, jak si všimnout pohybu ve tmě. Okrajové vidění bylo spolehlivější.

Teď měl jistotu. Něco se tam pohnulo. Byl to náhlý pohyb, a proto si ho také prve všiml. Malá postava vklouzla zpátky pod hřeben kopce. Gilan znovu pohlédl přímo na to místo, ale nic už nespatřil. Hlídka? To sotva. Nebyl žádný důvod, aby se hlídka chovala tak pokradmu. A nic nenasvědčovalo tomu, že by tak daleko od tábora byly rozmístěné ještě další hlídky. To byla první věc, kterou Gilan prověřil, když se k táboru přibližoval. Hlídka postavená v místě, kde pohyb zahlédl, nedávala žádný smysl. Nemohl to být nějaký malý noční živočich? Možné to bylo, ale pochyboval o tom. Hraničáři byli vycvičení, aby naslouchali svým instinktům.

A ten Gilanův říkal, že tábor Tualagů pozoruje ještě někdo jiný než on.