Výkupné za Eraka

Pět

Stezka byla úzká a kostrbatá a prudce stoupala. Ale Skandijci byli navzdory mohutným tělům v dokonalé kondici a rázně postupovali za svým vůdcem. Občas někdo zafuněl námahou a tu a tam se někomu pod nohama uvolnil kamínek a s harašením se kutálel ze svahu dolů.

Celkem vzato však třicet nájezdníků klusajících vzhůru po stezce k Al Šabě nadělalo málo hluku.

Člověk musí umět vždycky slevit, napadlo Eraka. Tak jako se předtím rozhodl podstoupit menší ze dvou rizik a přiblížit se oklikou podél pobřeží, teď musel nějak skloubit rychlost a nenápadnost. Čím déle by jim trvalo dostat se k cíli, tím větší bylo nebezpečí, že budou odhaleni. Boj by potom byl mnohem tvrdší. A zároveň platilo, že kdyby se hrnuli vzhůru co nejrychleji, zvýšilo by se nebezpečí, že je někdo uslyší.

Takže nejlepší za daných okolností byla zlatá střední cesta a Skandijci udržovali rovnoměrný klus.

Boty z tulení kůže tiše dusaly po písku a kamení. Nadělali víc rámusu, než by se Erakovi líbilo, ale usoudil, že i kdyby na vrcholku útesu někdo byl, nejspíš je neuslyší.

Horká chvilka přišla, když muž, který klusal bezprostředně za Erakem, udělal chybný krok, zapotácel se na strmém srázu svažujícím se prudce k moři a zoufale rozhodil rukama. Sekeru měl naštěstí zavěšenou v poutku za pasem, jinak by při tom mávání rukama mohl někoho z kamarádů zkrátit o hlavu.

Námořník bezděčně vykřikl a hrabající nohy uvolnily spršku kamínků, které se s rachotem řítily dolů ze srázu. V okamžiku, kdy se už už zdálo, že se odporoučí za nimi, sevřel límec jeho ovčí kazajky železný stisk a muž ucítil, že ho oberjarl táhne zpátky na stezku.

„Bohové na nebi! Díky, veliteli…“ spustil. Ale velká tlapa mu zaklapla pusu a přetrhla řeč. Erak mu málem vrazil nos do obličeje a nikterak šetrně s ním zatřásl.

„Buď zticha, Axle!“ zašeptal zuřivě. „Jestli si chceš srazit vaz, tak to dělej potichu, nebo to pak udělám za tebe.“

Axel byl hromotluk, jeden z veslařů. Mezi členy posádky vlčí lodi nepatřili veslaři právě k nejchytřejším a Axel už chtěl Erakovi sdělit, že nemá smysl, aby mu vyhrožoval, že mu srazí vaz podruhé. To je proti rozumu.

Pak ho napadlo ještě něco. Věděl, že když je oberjarl rozzuřený, nespoléhá na rozum. Zato spoléhá na řešení sporů pěstmi, a i když byl Axel urostlý, rozhodně se mu nechtělo dostat se do křížku s Erakem.

„Promiň, veliteli. Já jen…“ zamumlal a Erak s ním znovu zatřepal.

„Sklapni už!“ zasyčel. Pak pustil Axlův límec a vrhl ustaraný pohled směrem k vrcholu útesu. Čekal, jestli se objeví nějaký náznak, že veslařovo rámusení a hulákání někdo zaslechl.

Celý nájezdnický oddíl několik minut tiše vyčkával. Když se jim nad hlavami nestrhl žádný poplach, všeobecné napětí se uvolnilo.

Erak ukázal vzhůru, opět se ujal vedení a vytrvale klusal do prudkého kopce. Těsně pod vrcholem dal mužům znamení, aby se zastavili, a pokynul Svengalovi, ať ho následuje. Pak se přikrčil a poslední úsek k hřebeni urazil v podřepu. Opatrně natahoval krk dopředu. Svengal se držel asi krok za Erakem a přesně napodoboval jeho pohyby. Dva velcí Skandijci klečeli bok po boku a obhlíželi situaci.

Od Al Šaby je dělilo zhruba padesát kroků volného prostranství. Město obklopovala nízká zeď asi šest stop vysoká. I kdyby byla střežena hlídkami, nepředstavovala by pro Skandijce vážnou překážku. V zlézání takových zdí byli zkušení. Dva muži si proti sobě stoupli u paty zdi a v úrovni pasu společně drželi násadu starého vesla. Ostatní členové oddílu se jeden po druhém rozbíhali, a jakmile naskočili na násadu vesla, ti dva, co ji drželi, ho nadzvedli a on se přenesl přes zeď. Správné načasování vyžadovalo cvik, ale právě tuhle dovednost všichni Skandijci nacvičovali už od dětství.

To ráno to však zřejmě nebylo zapotřebí. Na hradbách Erak neviděl žádné hlídky. Zato však spatřil klenutou bránu, asi pět metrů vpravo. Byla otevřená a nestřežená.

„Je to hračka,“ zakřenil se Svengal.

Jeho kapitán se zamračil. „Právě to jsem si myslel,“ řekl. „Kde jsou stráže? Kde jsou hlídky na pozorovatelně?“

Svengal pokrčil rameny. Přestože tu žádné hlídky nebyly, oba stále mluvili potichu, hlasem sotva silnějším než šepot.

„Nachytali jsme je s otevřenými zadními vrátky, veliteli,“ řekl. „Jestli tu nějaké stráže jsou, asi budou na druhé straně města, směrem k moři. Odtamtud by nejspíš očekávali útok.“

Erak si nedůvěřivě mnul bradu. „Možná,“ připustil. „Počkej tady, já se kouknu zblízka.“

Zvedl se do podřepu a přesunul se přes otevřené prostranství ke zdi. Každou vteřinu očekával výzvu k zastavení. Výkřik. Nebo zvonění na poplach. Jenže Al Šaba zůstávala tichá. Erak se dostal ke zdi a sunul se podél ní k otevřené bráně. Jedním plynulým rázným pohybem vytáhl velkou bojovou sekeru z poutka na opasku a potěžkal ji v pravé ruce. Pak s mrštností, která byla u někoho tak mohutného pozoruhodná, proskočil otevřenou bránou, rychle se rozhlédl vpravo, pak vlevo, se sekerou napřaženou a štítem zdviženým, aby si chránil levý bok.

Nic.

Směrem dolů se táhla úzká ulička bílých domů s rovnými střechami. Ve vápnem nabílené omítce se černalo několik čtverců oken. Dveře byly pevně zavřené. Nic se nehýbalo. Nikdo se nevzbudil. Al Šaba vypadala opuštěně.

Erak několik vteřin váhal. Zdálo se, že něco není v pořádku. Měla by tu být hlídka. Alespoň jeden muž střežící hradby. Pak pokrčil rameny. Možná měl Svengal pravdu a aridské stráže se soustřeďovaly na moře. Všechny hlídky možná napínaly zrak a snažily se zjistit, zda se k přístavu neblíží nějaká loď. Nebo byli alšabané jen moc bezstarostní. Od posledního nájezdu skandijské lodě uplynulo víc než dvacet let. Utajování doby příjezdu výběrčí karavany poskytovalo pobřežním městům bezpečí. Erak mohl uskutečnit tento nájezd jen díky tomu, že šťastnou náhodou získal časový plán.

Potřásl hlavou. Možná se zbytečně plašil. Možná že lenošení v Hallasholmu z něj začínalo dělat polekanou tetku. Náhle se rozhodl, vrátil se k bráně a dal znamení Svengalovi a ostatním, aby ho následovali do města.

Tichý dusot tuleních bot po písčité půdě nevyvolal ve městě žádnou odezvu. Svengal tázavě pohlédl na svého vůdce.

„Kam teď, veliteli?“

Erak ukázal sekerou. „Do středu města. Půjdeme touhle ulicí. Zdá se, že vede správným směrem. Mějte sekery připravené a oči otevřené.“

Opět se ujal vedení a oddíl nájezdníků následoval v dvojstupu za ním. Cestou se bedlivě rozhlíželi po tichých domech. Čas od času se poslední dvojice mužů otočila a rozhlédla se, aby se ujistila, že za nimi nejdou nepřátelští vojáci. Zároveň pohledem pátrala po případných nepřátelích na plochých střechách domů po obou stranách ulice. Nebylo ale nic vidět.

Ulička se vinula směrem do středu města a nakonec vyústila na malém náměstí, kde se Skandijci ocitli před větší stavbou, jež zaujímala celou jednu jeho stranu. Erak usoudil, že je to sídlo vládce města. Zapátral v paměti po názvu takové budovy — chadíf, vzpomněl si. Něco jako městská radnice nebo berní úřad v jiných městech.

Do náměstíčka ústilo půl tuctu úzkých ulic. Domy na dalších třech stranách — pravděpodobně krámky, jídelny a hostince — byly opatřeny vzdušnými verandami, které v poledne skýtaly vítanou ochranu před sálajícím sluncem. Při té myšlence pohlédl Erak k východu, kde se obloha už zbarvovala růžovými proužky. Přední část chadífu obrácená k náměstí byla rovněž stíněna. Budova jako taková byla jedinou poschoďovou stavbou na dohled. Stejně jako ostatní domy však měla rovnou střechu ukrytou za ozdobným průčelím, které budově dodávalo dojem výsadního postavení.

Uprostřed náměstí stála malá kašna. Nádržka byla plná vody, ale zařízení, které vodu hnalo chrličem uprostřed, zřejmě nepracovalo.

Erak vykročil na náměstí, jeho muži následovali za ním. Jakmile vyšli z úzké uličky, seřadili se do sevřenějšího kosočtvercového útvaru v čele s oberjarlem, Svengalem a Axlem. Přesunovali se po náměstí k patrovému domu a někteří z nich cvičně máchali sekerami. Město stále zůstávalo tiché. V přibývajícím světle se za postavami Skandijců tvořily prapodivné protáhlé stíny. Erak vystoupil k mramorovému krytému vchodu u velkých dvoukřídlových vrat chadífu. Chvíli si je pozorně prohlížel. Bytelné, pomyslel si. Tvrdé dřevo s mosazným kováním a dobrý, odolný zámek. Nicméně Skandijci nosili při sobě své vlastní klíče ke dveřím, jako byly tyhle, a Erak pokynul dvěma svalnatým veslařům, ať přistoupí blíž.

„Sekery,“ řekl a ukázal na dveře. Oba muži se široce usmáli. Jeden z nich na chvilku odložil sekeru, plivl si do dlaní a pak uchopil sekeru oběma rukama. Erak ustoupil stranou, aby měl veslař dost místa a mohl se proti zámku důkladně rozmáchnout.

„Ihned přestaň!“

Rozkaz se břitce rozlehl náměstím a Skandijci se překvapeně otočili. Z jedné z postranních uliček směřujících ven z města vyšla postava. Několik nájezdníků si ulevilo kletbou. Erak přivřel oči a žaludek se mu sevřel. Šlo to všechno moc jednoduše, blesklo mu hlavou.

Muž, který se objevil, byl vysoký, štíhlý a nastrojený, jak bylo u aridských válečníků zvykem. Přes splývavou bílou halenu a kalhoty, nepochybně z jemného plátna, měl koženou, kovem pobitou zbroj. Po boku mu visel dlouhý zakřivený meč a na paži měl okrouhlý kovový štít — pravděpodobně mosazný. Štít, jak si Erak všiml, byl uprostřed opatřen ostrým bodcem. Byl útočnou i obrannou zbraní zároveň. Jednoduchá špičatá helmice, rovněž s bodcem, seděla na svinuté jemné látce, kterou měl muž omotanou kolem hlavy. Erak usoudil, že nejspíš slouží k tomu, aby se kov, rozpálený v horkém poledním slunci, nedotýkal přímo kůže.

Helmice byla pečlivě naleštěná a visela z ní lesklá stříbrná kroužková rouška chránící tváře a zátylek. Spolu s nablýskanou kovovou zbrojí byla dostatečným důkazem, že příchozí je vysoký důstojník.

Sledovali, jak dvě řady vojáků, oděných podobně, ne-li stejně nákladně, rychle vyklusaly z postranní uličky a rozestoupily se po obou stranách vedle velitele. Erak odhadoval, že je jich nejméně čtyřicet. Když se aridští vojáci objevili, Erakovi muži zneklidněli.

„Ani se nehněte,“ zavrčel na ně. Koutkem úst ucedil k Svengalovi: „Jsou v přesile.“

„Moc velká není,“ prohodil Svengal. I on protivníky spočítal. „Řek bych, že naši chlapi si s těmahle slečinkama poradí raz dva.“

Na rozdíl od Eraka se nenamáhal mluvit potichu a jeho hlas dolehl přes náměstí až k aridskému důstojníkovi. Viděli, jak se mu v úzké, vousaté tváři objevila puklina úsměvu, když uslyšel Svengalovu poznámku. Zvedl ke rtům stříbrnou píšťalku a jednou zapískal.

Skandijci uslyšeli zvuky připomínající drhnutí dřeva o kámen a viděli, jak všech šest uliček vedoucích na náměstí náhle uzavřely těžké dřevěné zátarasy, přistrčené od stěn domů.

„Těch jsem si nevšiml,“ řekl Erak tiše Svengalovi. Kolem jednoho ze zátarasů určitě prošli při vstupu na náměstí, jenže Erak měl plnou hlavu jiných věcí a jeho význam si neuvědomil.

„Zdá se, že jste v pasti,“ prohlásil Arid.

Erak se zatvářil sebejistěji a zvedl štít do obranné polohy. Jeho bojovníci ho napodobili. „Vy taky,“ prohlásil.

Druhý muž se opět zasmál. Bílé zuby působily ve snědé vousaté tváři velmi nápadně.

„Aha,“ řekl. „A kolik s sebou máte lučištníků?“

Zvedl k ústům malou stříbrnou píšťalku a jednou dlouze a pronikavě zapískal. Shora bylo slyšet rychlé kroky, a když se Erak podíval, střechy domů na třech stranách směřujících do náměstí najednou ožily lučištníky. Vůbec nepochyboval, že další stojí i na ploché střeše chadífu.

I bez počítání viděl, že je to skoro stovka mužů. Všichni byli vyzbrojeni krátkým zakřiveným lukem a šípy ze všech natažených luků mířily na vzdorné Skandijce.

Erak zachmuřeně přejel pohledem řadu lučištníků. Jejich luky měly krátký dostřel. Na bitevním poli by na ně nedbal. Jenže tady, na uzavřeném náměstí, byly smrtelně nebezpečné.

„Nikdo ať se ani nehne,“ nařídil tiše. Jeden neopatrný pohyb by mohl mít za následek salvu šípů vyslanou proti nim.

Axel vedle něj tiše a bezmocně vrčel. Nelíbila se mu hrozba stovky namířených šípů a bojovná krev v něm vřela. Instinkt velel vyrazit a s někým si to vyřídit.

„Veliteli, všecky nás dostat nemůžou,“ řekl. „Podáme si aspoň tady toho krasavce.“

Vysoký Arid se při těch slovech usmál a ruka mu nenuceně sjela k jilci zakřiveného meče u boku. Erak poznal bojovníka, když se s nějakým setkal, a měl pocit, že navzdory veškeré té nablýskané nádheře je tento muž pravý válečník.

„Sklapni, Axle,“ řekl, toho rána nikoli poprvé. Arid postoupil o krok vpřed. Vzhlédl k mužům na střechách a rukou dal znamení. Lučištníci uvolnili napnuté luky, i když, jak si Erak všiml, šípy nechali vložené a připravené.

„Není třeba, abychom spolu bojovali,“ řekl důstojník. Hlas měl hluboký a příjemný. Hovořil mírně, nevyhrazoval. „Nás zajímá jenom jeden z vás. Vydejte nám ho a ostatní mohou svobodně odejít.“

„A kdo má být ten jeden muž?“ zeptal se Erak, i když dopředu tušil, jak bude znít odpověď na jeho otázku.

„Erak. Ten, kterému se říká oberjarl,“ odvětil Arid.

Axel bez rozmyslu vykročil vpřed a výhružně zvedl sekeru.

„Než ho dostanete, budete se nejdřív muset vypořádat s náma ostatníma!“ zakřičel vzdorně. Erak si zhluboka povzdechl a trpce potřásl hlavou.

„Dobrá práce, Axle,“ řekl. „Právě jsi jim oznámil, že jsem tady.“