Výkupné za Eraka

Čtyřicet pět

Tualažský lupič Talib pohlédl vzhůru, spatřil Willa, jak s lukem a toulcem navlečeným přes rameno visí na dřevěné strážní věži, a podezření se změnilo v jistotu.

Tualag nepoznal mladíka, ale poznal zbraně. Luky jako tenhle viděl už předtím — když se svými druhy útočil na aridský tábor.

„To je jeden z těch cizinců!“ zařval a vytasil meč. „Na něj!“

Oba jeho pochopové se vrhli vpřed spolu s ním a jejich meče s řinčením vyjely z pochvy. Alúm odstoupil od hradeb, odhodil plášť a tasil zbraň, aby je zadržel.

„Wille, lez dál!“ volal. „Já se o ně postarám!“

Jenže oni byli tři, všichni ostřílení rváči, sesypali se na něj a útočili, meče blýskaly, zvedaly se a dopadaly. Alúm se tvrdošíjně bránil, ale bojoval předem prohranou bitvu. Stál zády k hradební zdi a zoufale odrážel smršť úderů dopadajících ze všech stran. Pak, nevyhnutelně, jeden z mečů Alúmovu obranu prorazil a ošklivě ho poranil v nadloktí paže, která držela meč. Další úder ho sekl do stehna a Alúm zavrávoral a vzpamatoval se právě včas, aby se vyhnul ráně vedené na hrdlo.

Will bezmocně visel nad ním a bylo vyloučené, aby stačil včas sejmout z ramene luk. I kdyby to byl dokázal, nemohl by střílet, protože visel na rukou. Viděl však, že jeho druh může být během několika vteřin mrtev. Alúm odrážel údery stále neobratněji a chaběji, byl opět zraněn, tentokrát na čele, takže krev mu stékala do očí a oslepovala ho.

Will slyšel, jak dav na náměstí vyvolává stále hlasitěji a hlasitěji, rychleji a rychleji.

Hasún! Hasún! Hasún! Hasún!

Výkřiky vycházely ze stovek hrdel, valily se městem, jako když burácí hrom, a ozvěnou se odrážely od okolních roklí a hor.

Will kratičce váhal. Jestli Alúmovi nepomůže, zemře. Křik davu však napovídal, že události na náměstí se blíží k vyvrcholení. Halt ho potřebuje…

Jenže Alúm byl tady a teď, a zoufale bojoval, aby ho chránil. Bylo naprosto jasné, co by měl udělat. Odhadl vzdálenost, pustil se a rovnýma nohama skočil do nevyrovnané bitvy pod sebou.

Dopadl nohama na ramena vůdce Tualagů. Muž vykřikl leknutím i bolestí a pod tíhou těla, které se na něj zřítilo z výšky třinácti stop, se zhroutil. Will slyšel praskání kostí a pak strašnou dutou ránu, když lupičova hlava prudce dopadla na tvrdou, kamenitou zem. Will se překulil vpřed, aby náraz při dopadu byl co nejlehčí, i když pád z největší části ztlumilo Tualagovo tělo.

Vyskočil na nohy a oba další lupiči se k němu otočili. V překvapení nad jeho zásahem na vteřinu zaváhali — a už byli o vteřinu pomalejší. Will se k nim skokem vrhl a ocitl se tak na dosah meče bližšího z obou mužů.

Vždycky postupuj vpřed, když máš na vybranou.

Halt mu tu poučku stokrát vtloukal do hlavy. Ten, kdo postupuje vpřed, může v boji získat převahu. Will bez rozmýšlení vyrazil. Saxonský nůž syčivě vyjel z pouzdra a jedním hladkým a plynulým pohybem zasáhl bližšího muže do břicha.

Tualag krátce vykřikl, napůl překvapením, napůl bolestí, narazil zády na zeď, meč mu vypadl z ruky a zařinčel na kamení.

Will slyšel z náměstí ohlušující jásot a potom znovu přišel hlasitý pokřik a dav skandoval jméno Hasún. Pak náhle nastalo ticho. Nelíbilo se mu to. Času ubývalo a ještě pořád tu byl jeden Tualag, o něhož bylo potřeba se postarat.

Když Will skočil z věže na ramena prvního zlosyna, Alúm se vděčně opřel zády o zeď a snažil se zastavit krev prýštící z četných ran na rukou, nohou i trupu. Sledoval, jak se mladý hraničář během několika vteřin vypořádal se dvěma protivníky, viděl, že třetí Tualag je na dosah, a zkusil přispěchat na pomoc.

Klekl si a sekl po něm, ale úder byl slabý a špatně vedený. Tualag si všiml, že se blíží, snadno ho odvrátil a vyrazil Alúmovi meč z ruky. Pak se jeho meč zvedl do výše, aby s Aridem skoncoval. Tualag byl zkušený bojovník a věděl, že má čas na jeden rychlý smrtící úder a potom se musí otočit a utkat s cizincem.

Will vrhl saxonský nůž spodním obloukem, švihl s ním bez rozmýšlení, pohybem, který mu byl v uplynulých pěti letech znovu a znovu vštěpován.

Tualag měl ruku napřaženou k smrtícímu úderu a byl naprosto bezbranný proti saxonskému noži, který obloukem přelétl vzdálenost mezi ním a Willem. Muž ucítil silný náraz do boku a zapotácel se.

Pak v místě nárazu ucítil prudkou bolest a žasl, co to…

Pak už nic.

Will vyrazil k Alúmovi, ale hned se zastavil. Na náměstí opět křičely hlasy. Nejdřív ojediněle, ale potom se přidávaly další a další. Will svraštil čelo a snažil se rozeznat slova.

Pusťte ji! Pusťte ji!

Uvědomil si, že jde určitě o Evanlyn, a na chvíli ho zaplavila vlna naděje. Jeho přátelé budou propuštěni. Pak volání davu přerušil Júsalův tvrdý a neústupný hlas.

Už dost! Dost!

Dav ztichl. Alúm, s tváří zkroucenou bolestí, chabými posunky pobízel Willa, aby znovu vyšplhal na strážní věž.

„Pospěš! Pospěš! Rychle! Není čas!“

Zakašlal a šat mu potřísnila rudá krev. Ale nepřestával ukazovat na věž a Will pochopil, že má pravdu. O Alúma se mohl postarat později, ale teď musel zachránit své přátele a dát znamení Umarovi, aby se svými zbývajícími bojovníky vyrazil do útoku.

Šplhal na věž a neohlížel se na to, jestli pod ním trouchnivějící dřevo vrže a praská. Zatímco předtím lezl pomalu a opatrně, teď se pohyboval rychlostí blesku — soudil, že čím kratší dobu se bude držet rukou nebo opírat nohou, tím spíše sníží riziko, že věž se pod ním zřítí. Několik trámů skutečně prasklo a rozpadlo se, jakmile zvedl nohu a šlápl na další. Kusy dřeva s rachotem padaly na zem.

Zabij ho hned teď! Will uslyšel Júsalův hlasitý rozkaz a Will prostě vycítil, že mluví o Haltovi.

Pak se ocitl na poměrně pevném věžním ochozu. Setřásl luk z ramene do levé ruky. Pravá ruka sama od sebe vytáhla šíp z toulce a vložila ho do tětivy dřív, než Will zaznamenal, že něco takového dělá.

Ze svého stanoviště měl přes nízké ploché domy v této části města dobrý výhled na náměstí. Za stovkami hlav hemžícího se davu diváků vytáhli Halta vpřed a přinutili ho pokleknout u popravčího špalku. Jeho druhové stáli v řadě za ním. Z jedné strany špalku stála Júsalova ponurá postava v dlouhém temném oděvu a se zahalenou tváří. Z druhé strany stál nějaký netvor, obrovský Tualag vysvlečený do půli těla se zakrytou hlavou a tváří. Mohutný svalnatý trup se mu leskl olejem a oběma rukama třímal ohromný meč.

Kat. Hasún, došlo Willovi.

Viděl, jak Halt klečí, pak se obrací a něco říká Gilanovi, viděl Júsalův posunek a dva muže, kteří přistoupili a otočili Haltovi hlavu dopředu.

Přistoupil kat. Meč se začal zvedat nad jeho hlavu.

Will napínal luk, dokud se špička pravého ukazováčku nedotkla koutku úst. Ve zlomcích vteřiny jeho smysly a rozum vyhodnotily podmínky střelby. Vzdálenost? Něco málo přes sto padesát kroků. Hrot šípu se při míření nepatrně zvedl. Vítr? Nijak významný.

Kat už měl ruce s mečem téměř vzpřímené, vyměřoval si úder, než meč zamíří dolů. Will věděl, že tahle rámusí být přesná. Na druhý pokus nezbude čas. Zaplašil nejistotu, která za myšlenkou následovala a nahlodávala sebedůvěru.

Dělej si starosti, že možná netrefíš, a skoro určitě mineš, naučil ho Halt.

Uslyšel táhlé nedočkavé zašumění davu, pustil z hlavy obavy a nejistotu, nechal tětivu luku vyklouznout z prstů, jako by to provedla z vlastní vůle, a šíp vylétl na svoji dráhu.