Výkupné za Eraka

Čtrnáct

Vlčí vítr hladce plul po moři a pobřeží Aridy se jevilo jako tenká hnědá čára na pravoboku. Posádka mohla vytáhnout vesla a rozvinout velkou čtvercovou plachtu, a tak na lodi zavládlo podivné ticho. Poslední čtyři dny vál stálý vítr z východu, přímo proti směru plavby. Ale když dnes, patnáctého dne cesty, vyšlo slunce, vítr se stočil k jihu. Svengal poručil zvednout ráhno a nastavit ho pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů, aby nabrali vítr. Vlčí loď měla okamžitě snahu stáčet se po větru jako větrná korouhev. Jenže Svengal pevně vládl kormidlu i lanoví a příď stále mířila k východu. Vlčí vítr to sice stále táhlo k severu, ale v důsledku protichůdného působení větru, odporu kýlu a otáčení kormidla udržovala loď východo-severovýchodní kurs.

A i když se mírně posunovala k severu, východním směrem postupovala mnohem lépe, než kdyby ji poháněla vesla. Svengal navíc věděl, že moudrý kapitán šetří síly veslařů, jak jen to jde.

„Stáčíme se trochu na sever,“ řekl Haltovi, „ale poplujeme s větrem, dokud se nepřiblížíme k Al Šabě.“

Halt přikývl na souhlas. Svengal věděl, co dělá, a hraničář nemohl navrhnout nic, co by jejich postup vylepšilo. Věřil zkušenostem a úsudku velkého Skandijce skoro stejně, jako věřil Erakovi.

Halt, Evanlyn a Svengal byli na zádi a právě zevrubně probírali plán pro nadcházející vyjednávání. Horác seděl v podřepu u Kikra ve stání a snažil se odstranit kamínek, který bojovému koni uvízl pod podkovou při poslední vyjížďce na pobřeží.

Will stál osaměle ve špičce přídě a s bradou položenou na předloktí se opíral o lodní roubení. Snad už podesáté během posledních deseti dní sklíčeně uvažoval, co asi přinese budoucnost.

Nešlo o vyjednávání kvůli propuštění Eraka. Ta proběhnou hladce a úspěšně, tím si byl jistý. Konec konců, Evanlyn bude mít vedle sebe Halta, aby ji vedl a upozornil na všemožné nástrahy.

A v tom to právě vězí, uvědomil si Will. On sám podstatnou část posledních pěti let spoléhal na Halta, věřil jeho úsudku, nechával se jím vést. Totéž všichni udělají, až loď nakonec dopluje do Al Šaby a oni vystoupí, aby vysvobodili Eraka. Haltova přítomnost, jeho předvídavost, dovednosti, vrozená schopnost vyřešit každý problém, který se vyskytne, to byl pro Willa obrovský zdroj jistoty. Byl pevně přesvědčen, že neexistuje nic, co by Halt nedokázal, žádný problém, který by neuměl vyřešit.

A Will věděl, že o tuto ochranu brzy přijde a bude si muset umět poradit sám. Za tři měsíce ho čekaly závěrečné zkoušky a hodnocení — jejich cílem bylo ověřit, zda má či nemá to, co potřebuje mít úspěšný hraničář.

V posledním roce na závěrečné zkoušky myslel velice často. Viděl v nich vyvrcholení své přípravy, poslední překážku, kterou musel překonat — a potom získá stříbrný dubový list, odznak hotového hraničáře. S trochou netrpělivosti se na to těšil.

Teď si však uvědomil, že zkoušky a hodnocení neznamenají konec, ale jen začátek nové a dokonce delší části jeho života. Opravdové, životní zkoušky přijdou teprve pak. A dokud bude hraničářem, nikdy neskončí. Každý den bude podrobován zkouškám. Bude muset dělat důležitá rozhodnutí — a někdy nebude dost času na to, aby je náležitě uvážil. Lidé u něho budou hledat radu a vedení a on najednou pochyboval, zda jim je bude schopen poskytnout. Uvědomil si, že na práci hraničáře není připraven. Nemá na to. Nikdy nebude jako Halt — tak klidný, sebejistý, zkušený.

Ve všem tak neomylný.

Nebyl Halt. Byl Will. Mladý, zbrklý, nezkušený zelenáč. Aniž by o tom opravdu přemýšlel, žil v domnění, že až složí zkoušky, bude dál bydlet s Haltem v útulné chatě na okraji lesa. Jenže díky Haltovu sňatku si Will uvědomil, že ty časy pomalu končí, a i kdyby si to neuvědomoval Will, tak Halt ano. Halt se už přestěhoval do komnat, které na hradě obýval s lady Paulinou, i když chatu v lese hodlal nadále využívat jako základnu pro sledování dění v lénu.

Změnu podmínek posuzoval Will nejprve vyrovnaně. Představa, že bude mít chatu většinu času pro sebe, měla jistý půvab. Mohl by zvát kamarády na oběd nebo večeři. Horáce, když bude náhodou na Redmontu, jak se to občas stávalo. A Alyss.

Alyss, napadlo ho. Ano. Bylo by příjemné sedět u ohně v útulné chatce s hezkou, vysokou plavovláskou a probírat staré časy a nové události v práci každého z nich. Alyss už byla vyškolená diplomatka a lady Paulina, její nadřízená, ji už pověřovala poselstvími. Ráda sedávala s Willem, poslouchala, jak hraje na mandolu, a pokyvovala do rytmu.

Na rozdíl od Halta, pousmál se lítostivě. Pokaždé, když Will vytáhl malý hudební nástroj z koženého pouzdra, Halt zavzdychal a ošil se.

Jenže pak mu došlo, že takový život nepovede. Nebude v chatě bydlet s Haltem, ani bez něj. Nebude nikde v okolí hradu Redmontu. Jakmile složí závěrečné zkoušky, bude přidělen do jiného léna, do jednoho z padesáti v celém království. Může se dostat stovky mil daleko od všech, které zná. A až tam bude, lidé od něj budou očekávat, že ví, co dělá. Budou spoléhat na jeho úsudek, rady a ochranu.

Stručně řečeno, budou si myslet, že je jako Halt.

A on moc dobře věděl, že takový není. Zhluboka si při té myšlence povzdechl.

„Tady je nějak veselo,“ ozval se přívětivý hlas u jeho lokte. Will sebou překvapeně trhl. Přestože byl zcela ponořený do vlastních úvah, byl by čekal, že si všimne každého, kdo by se k němu blížil.

Každého kromě Gilana, opravil se. Možná ještě Halta, ale Gilana určitě. Mladý hraničář se podle všeho uměl pohybovat úplně neslyšně, když se mu zachtělo. V umění pohybovat se nenápadně byl v hraničářském sboru uznávaným mistrem.

Gilan se opřel vedle Willa a zvědavě se na něj zahleděl.

„Trápí tě něco?“ zeptal se tiše. Gilan věděl z vlastní zkušenosti, že existují věci, na které se učeň svého učitele nechce vyptávat. Věděl i to, že jeho vlastní postavení je jedinečné. Jako předchozí Haltův učeň dokázal pochopit většinu pochybností, které Willovi v tuto chvíli táhly hlavou. Ve skutečnosti se Gilan bystře dovtípil, proč si Will povzdechl.

„Ne… tedy, možná, totiž… dobrá, ano,“ přiznal Will.

Gilan se široce usmál. „A můžu si vybrat hned ze tří odpovědí. Nikdo nemůže říct, že na otázky neodpovídáš důkladně.“

Will se na něj pokusil usmát, dopadlo to ale chabě.

„Gile,“ promluvil nakonec, „když jsi měl dostat stříbro, nemyslel sis, že jsi…“ Zaváhal, nevěděl, jak to říct, a pak se pokusil znovu. „Myslím jako, jestli ses necítil tak trochu…“

Chystal se vyslovit „neschopný“, ale nedokázal si představit, že něco takového řekne o Gilanovi. Gilan měl nárok na Willovu úctu hned jako druhý za Haltem. Byl vynikající lukostřelec, jako všichni hraničáři. Ale na rozdíl od ostatních byl i znamenitý šermíř. On jediný z padesáti sloužících hraničářů nosil kromě obvyklých hraničářských zbraní i meč. Vynikal, jak Willovi právě připomněl, i v umění pohybovat se nenápadně. A ostatní ve sboru si ho vážili, i mnohem starší hraničáři než byl on. Will několikrát zaslechl, jak Crowley s Haltem hovoří o Gilanově budoucnosti u sboru, a věděl, že se s ním počítá na významné místo.

Willa nenapadlo, že by tu mohla být nějaká souvislost s tím, že Gilan je bývalý Haltův učeň. Ale slovo „neschopný“ by bylo urážkou někoho tak zdatného a zkušeného jako Gilan.

Gilan se upřeně zadíval na usouzeného mladíka vedle sebe a pocítil k němu velkou náklonnost.

„Chtěl jsi říct ‚nepřipravený‘?“ zeptal se a Will se toho slova vděčně chopil. Nebylo tak urážlivé jako výraz, který už málem vypustil z úst.

„Ano! Přesně tak! Neměl jsi pocit, že na to všechno nejsi připravený?“

Dříve než Gilan odpověděl, pokýval několikrát hlavou. S trochu zasněným úsměvem se v myšlenkách vrátil zpět do doby, kdy pociťoval přesně stejné pochybnosti, jaké teď patrně cítil Will.

„Víš, rok před závěrečnými zkouškami jsem si byl celkem jistý, že všechno umím.“

„Aha, ano. Samozřejmě,“ řekl Will. Je možné, že Gilan byl připravený o rok dřív než většina učňů. Pak si uvědomil, že před rokem se sám cítil úplně stejně. Otočil se a pohlédl na mladého hraničáře.

„Pak,“ pokračoval Gilan, „v posledních několika týdnech, jsem pochopil, co všechno ještě neumím.“

„Ty?“ nevěřícně zapochyboval Will. „Ale ty jsi —“

Gilan zvedl ruku a přerušil ho. „Začalo mě napadat: ‚Co si počnu, když mi Halt nebude radit? Co udělám, když nebude se mnou, aby mě upozornil na chyby, které dělám?‘ A klepal jsem se z toho strachy.

Myslel jsem si: ‚Já přece nemůžu dělat tuhle práci. Já nemůžu být Halt! Jak bych mohl někdy být tak moudrý a chytrý, a přiznejme si to, tak prohnaný jako on?‘ Cítíš se teď přesně takhle?“ zeptal se nakonec.

Will udiveně kroutil hlavou. „To je přesně ono! Jak můžu být jako Halt? Může být někdo takový?“ Znovu na něj všechno nesmírně těžce dolehlo a ramena mu poklesla. Gilan ho kolem nich povzbudivě objal.

„Wille, už sama skutečnost, že máš obavy, znamená, že tu práci zvládneš. Nezapomeň, že nikdo nečeká, že z tebe bude Halt. Konec konců, on je přece legenda. Copak jsi ji neslyšel? Je vysoký osm stop a medvědy zabíjí holýma rukama…“

Will se musel zasmát. V království měl Halt právě takovou pověst, jak líčil Gilan. Lidé, kteří se s ním setkali poprvé, byli překvapeni, když zjistili, že je vlastně o trochu menší než průměrný muž.

„Legendě se asi sotva můžeš vyrovnat. Pamatuj si ale jedno, učil tě ten nejlepší člověk v oboru. A měl jsi tu čest, že jsi posledních pět let mohl stát vedle něj a dívat se, jak řeší problémy. Věř mi, že to přejde. Jakmile budeš mít vlastní léno, brzy pochopíš, jak moc toho umíš.“

„Ale co když udělám chybu?“ zeptal se Will.

Gilan zaklonil hlavu a smál se. „Chybu? Jednu chybu? To bych ti přál. Uděláš jich tucty! Já udělal čtyři nebo pět hned první den! Jistě že budeš dělat chyby. Jen žádnou z nich neudělej dvakrát. Když přece jen něco zkazíš, nesnaž se to skrývat. Nesnaž se hledat výmluvy. Uznej to a pouč se z toho. Nikdy se nepřestáváme učit, nikdo z nás. Dokonce ani Halt,“ dodal vážným hlasem.

Will vděčně přikyvoval. Cítil se o trochu líp. Podezíravě zvedl hlavu.

„Neříkáš to proto, aby se mi ulevilo, že ne?“ zeptal se.

Gilan zavrtěl hlavou. „Kdepak. Jestli mi nevěříš, řekni Haltovi, ať ti poví, jaké jsem udělal boty. Rád mi je připomíná. A teď se půjdeme podívat, co to tam tak vážně probírají.“

A s rukou stále položenou kolem jeho ramen odváděl Willa z přídě k hloučku u kormidla. Když se blížili, Halt zvedl hlavu, zachytil Gilanův pohled a okamžitě si udělal přesnou představu, o čem hovořili.

„Kde jste byli, vy dva?“ zeptal se lehkým tónem.

„Kochali jsme se vyhlídkou na moře,“ odpověděl Gilan. „Napadlo nás, že možná potřebuješ nějakou radu od dvou nejchytřejších hlav na palubě.“

Halt na to neřekl nic. Ale jeho náhle povytažená obočí hovořila za vše.