Výkupné za Eraka

Dvanáct

Plavba po řece ubíhala bez zvláštních příhod. Několikrát zahlédli, jak se rolníci nebo pocestní na břehu zastavili a s otevřenou pusou civěli na plně obsazenou poklidně plující vlčí loď. Jednou či dvakrát při spatření lodi nasadil jezdec koni ostruhy a cválal pryč, pravděpodobně aby spustil poplach.

Will se pousmál, když si představil, jak se vesničané krčí za ohradou z kůlů nebo v některé z obranných věží, jež stály na strategických místech, a čekají na útok, který nikdy nepřijde.

I když v posledních třech letech k žádným skandijským nájezdům nedošlo, lidé žijící poblíž mořského pobřeží si pamatovali hodně. Na nájezdy trvající po staletí se nedalo jen tak zapomenout. Byla tu sice smlouva, jenže smlouvy jsou jen představy napsané na papíře. Vlčí loď za humny byla tvrdá skutečnost a jako taková samozřejmě musela vyvolat podezření.

Konečně Vlčí vítr proklouzl střeženými vodami ústí řeky a zamířil Úzkým mořem k jihu. Galické pobřeží se jevilo jako tenká linka na obzoru, kterou spíš tušili než viděli. Dost dobře to však mohly být i nízké mraky. Vlčí loď klesala a stoupala na mírných vlnách převalujících se pod kýlem. Evanlyn, Will a Horác stáli na přídi a vnímali, jak se s nimi loď pravidelně houpá.

„Dnes je to o trochu lepší než minule,“ poznamenal Will.

Evanlyn se na něj usmála. „Vzpomínám si, že něco podobného jsi říkal i tenkrát. Jestli je tohle to nejhorší, tak by to mohlo být dobré. Něco v tom smyslu.“

Will se omluvně usmál. „Copak jsem mohl vědět, co přijde?“

Horác se na ně zvědavě zadíval. „Co je na tom vtipného?“ zeptal se.

Evanlyn se loktem opřela o roubení lodi v místě, kde začínalo vybíhat směrem k přídi, zavřela oči a nechala vlasy povlávat ve slaném větru.

„Ách, to je příjemné,“ pochvalovala si. Pak odpověděla na Horácovu otázku. „Víš, brzy potom, co Will vyslovil tahle nesmrtelná slova, nás zasáhla jedna z nejhorších bouří, jaké kdy Erak se Svengalem zažili.“

„Vlny byly tehdy velikánské,“ vzpomínal Will. „Prostě obrovské.“ Ukázal na lodní stěžeň, kam námořníci právě vytahovali ráhno pro velkou čtvercovou plachtu. „Dosahovaly dvakrát nebo třikrát výš než tamhleten stěžeň.“

Horác se podíval na stěžeň, v duchu si ho prodloužil do dvojnásobné až trojnásobné délky a se zdvořilou nedůvěrou opět pohlédl na svého dlouholetého kamaráda. Horác už věděl, že když lidé vypravují o strašné bouři nebo krvavé bitvě, mají sklon přehánět podrobnosti.

Evanlyn si toho pohledu všimla a přispěchala Willovi na pomoc.

„Ne, vážně, Horáci. Byly obrovské. Myslela jsem, že to nepřežijeme.“

„Já si byl jistý, že umřeme,“ dodal Will. Horác se zamračil a znovu pohlédl nahoru na stěžeň. Willa by možná podezíral z přehánění. Ale Evanlyn? To bylo něco jiného.

„Jenže,“ namítl zdráhavě, „pak by ty vlny byly vyšší než celá vlčí loď…“ Něco takového nedokázal pochopit, ale viděl, jak oba jeho kamarádi horlivě přikyvují.

„Přesně tak!“ potvrdil Will. „Po některých z nich jsme vlastně veslovali nahoru.“

„Tedy, my ani ne,“ opravila ho Evanlyn. „Aby nás to nesmetlo z paluby, byli jsme přivázaní ke stěžni. Naštěstí,“ dodala, když se jí vybavilo, jak bezmocní byli proti nesmírné síle nazelenalé vody, která se valila přes palubu.

Horác se znepokojeně rozhlédl. Až doteď se z lehkého houpání lodi radoval.

„Tak doufám, že dnes nás nic takového nepotká,“ řekl.

Will nenuceně pokrčil rameny. „Ale, neměj strach. Vlčí vítr si poradí se vším, co na něj moře pošle. Je to výborná loď.“

Hovořil s přesvědčivou sebejistotou člověka, který na moři zažil nepřízeň počasí. Byla to ovšem i sebejistota někoho, kdo včera večer podrobně vyzpovídal Svengala a věděl, že podobná bouře je v tuto roční dobu málo pravděpodobná. Will však neměl pocit, že je nutné to Horácovi říkat. Alespoň ne teď. Kochal se kamarádovým neklidem a výrazem, s jakým ustavičně přejížděl očima po obzoru a pátral po prvních náznacích blížící se bouře.

„Taková bouřka tě přepadne dřív, než se naděješ, je to tak,“ prohlásil Will klidně. Evanlyn se na něj vyčítavě podívala. Pokrčil rameny jako učiněná nevinnost. Zavrtěla hlavou nad jeho pokusem vylekat Horáce.

„Jak tě tak poslouchám, mluvíš, jako bys strávil na palubě lodi celý život,“ řekla. Will se na ni zazubil. Evanlyn se otočila k Horácovi. „On se totiž zapomněl zmínit o tom, že v tuhle roční dobu je na tak velké bouře ještě brzy.“

Bylo vidět, že Horácovi se po těch slovech trochu ulevilo.

„Ale stejně, jeden nikdy neví,“ prohlásil Will vážným hlasem. Evanlyn naklonila hlavu směrem k němu.

„Přesně tak,“ souhlasila. „Hlavně ty nevíš. Taky proto jsi měl včera večer takovou starost a vyptával ses Svengala, jestli nás nemůžou potkat nějaké ošklivé bouře.“

„Co říkal?“ ptal se Horác a pochopil, že Will ho trochu tahá za nos.

„Říkal, že jeden nikdy neví,“ odpověděl Will s vážnou tváří.

Evanlyn nespokojeně vzdychla a mávla nad Willem rukou. „Řekl,“ odpovídala s pohledem na Horáce, „že celou cestu až do Stálého moře poplujeme jako po rybníce.“

Horác se rychle podíval na Willa a ten nasadil výraz uražené nevinnosti. Horác si zase jednou připomněl, že hraničáři jsou prohnaná cháska.

„Tak to je dobře,“ odtušil Horác. Usmál se na Evanlyn a ona se na něj také usmála.

Will nevesele potřásl hlavou a hleděl na Evanlyn.

„S tebou už prostě není žádná legrace, viď?“ prohlásil. Nedokázal se ale ubránit úsměvu, když to říkal. Po pravdě řečeno měl radost, že s ní zase může být.

Po návratu ze Skandie se jejich cesty rozešly a Will věděl, že jeho rozhodnutí, že odmítne jmenování důstojníkem královských průzkumníků a raději zůstane hraničářem Evanlyn zklamalo, ne-li dokonce ranilo. Netušil, jak hluboce se jí to dotklo. Nabídku stát se důstojníkem dostal Will proto, že Evanlyn otce prosila, aby našel nějakou cestu, jak Willa udržet na hradě Araluenu. Odmítnutí brala velmi osobně a při několika málo příležitostech, kdy se setkali ve společnosti, si dávala záležet, aby se chovala s královskou povýšeností a zachovávala mrazivý odstup. Nyní se zdálo, jako kdyby v drsném prostředí vlčí lodi, kde jim každá věc připomínala společně prožitá dobrodružství, všechny překážky roztávaly.

„Není ti něco?“ zeptal se Gilan Halta. Už se ho takto ptal potřetí. A Halt, stejně jako dvakrát předtím, stručně odpověděl: „Nic mi není.“

Gilan ale cítil, že něco není v pořádku. Jeho bývalý učitel byl nezvykle neklidný. Čelo měl lehce podmračené a rukama svíral obrubu paluby tak silně, že mu zbělely klouby prstů.

„Jseš si jistý? Nevypadáš, že bys byl v pořádku.“ Vousatý Halt se ve stínu kapuce skutečně zdál poněkud pobledlý. „Trápí tě něco?“

Haltova nasupená bledá tvář se k němu obrátila. „Jo,“ přitakal. „Něco mě trápí. Pořád se mě nějaký hlupák vyptává, jestli mi něco není. Vážně si přeju…“

Ať už si přál cokoli, větu nedokončil a Gilan viděl, jak se zatvářil sveřepě a zaťal zuby. Skutečnost, že se to časově shodovalo s trochu větším zhoupnutím Vlčího větru, mladému hraničáři unikla. Ustaraně pohlédl na svého starého učitele. Halt pro něj řadu let představoval nedostižný vzor. Byl neúnavný. Byl vševědoucí. Byl to nejschopnější člověk, jakého kdy Gilan poznal.

Trpěl však mořskou nemocí.

Trápila ho pokaždé prvních několik hodin plavby. Věděl, že za to může nejistota. Byl to stav mysli. Když se loď houpala, prudce stoupala, klesala nebo se nakláněla, pokaždé byl zaskočen — nevěřil, že něco tak velkého a pevného se může tolik kolébat.

Někde v hloubi duše věděl, že tentokrát nejsou podmínky nijak zlé. Jenže prvních několik hodin cesty po moři se jeho mysl potýkala s představou, že každou chvíli přijde mocnější vlna, nečekaně velké zhoupnutí nebo osudové naklonění a skončí to neblaze. Věděl, že jakmile si zvykne na pohyby lodi, na její stoupání a klesání, usadí se i jeho žaludek a nervy. Jenže to potrvá několik hodin. A do té doby, pomyslel si pochmurně, mu bude nejlíp, když zůstane stát u palubní obruby, ať si rozum říká co chce. Přál si, aby ho Gilan nechal na pokoji. Neuměl ale najít způsob, jak mu to sdělit, aniž by se dotkl jeho citů. Ať byl Halt sebevíc mrzutý, nenaložený a zamračený, něčeho takového by se nikdy nedopustil.

Rozložitý, hlučný a bodrý Svengal se objevil u bočnice vedle Halta. Zhluboka nabíral do plic slaný vzduch a s rozkoší ho vydechoval. Svengal se na moři vždycky cítil šťastný — což byla vlastnost, která podle Halta hraničila s bláznovstvím.

„Mmmmm! Áááách! Nic jednoho tak neposílí jako mořský vzduch, žejo?“ zahulákal. Halt na něj podezíravě pohlédl. Svengal se na něj nedíval, upřeně civěl do jiskřící vody. „Neznám nic lepšího!“ svěřoval se. Znovu se několikrát zhluboka nadechl, úmyslně přehlédl Haltův stav a nakonec promluvil na Gilana: „Víš, co nechápu?“

Gilanovi bylo jasné, že Svengal si hodlá na tu otázku odpovědět sám, a tak nepovažoval za nutné udělat víc než zvednout obočí.

„Já nechápu, jak lidi dokážou bez sebemenších potíží vydržet celý den jízdy na jednom z těch pekelných tvorů, co se pořád cukají, házejí, a poskakujou,“ ukázal palcem za sebe na čtyři koně umístěné ve stáních ve středu lodi, „ale postav je na rovnou, bytelnou lodní palubu, která se skoro ani nehne, a najednou jim při sebemenším zhoupnutí žaludek začne dělat kotrmelce.“

Široce se na Halta usmál a vzpomínal na hraničářův nedostatek soucitu, když na zpáteční cestě do Araluenu shodil pony Svengala na zem.

„Halte?“ zeptal se Gilan, jelikož mu svitlo. „Snad nemáš mořskou nemoc?“

„Ne,“ řekl stručně Halt. Troufl si jen na jednoslabičnou odpověď.

„Ne, jasně že ne,“ přisvědčil Svengal. „Možná jsi jen trochu ztratil barvu, protože jsi vynechal snídani. Vynechal jsi snídani?“

„Ne,“ odpověděl Halt. Tentokrát se zmohl ještě na dvě další slova. „Snídal jsem.“

„Nejspíš jen kousek chleba a trochu vody,“ přezíravě prohlásil Svengal. „Chlap potřebuje mít v břiše pořádnou snídani,“ pokračoval směrem k mladšímu z hraničářů. Gilan pozoroval Halta se zájmem a trochou nedůvěry. „Dobrý jsou klobásy. Nebo kus masa. A já mám rád brambory. I když někdo tvrdí, že nejlepší je kapusta. Že je dobrá na trávení, kapusta. Dobře se k ní hodí pěkně prorostlá slanina.“

Halt tiše zaúpěl. Ukázal na Svengala a zamumlal několik nesrozumitelných slov.

Svengal svraštil čelo a natáhl se blíž k němu. „Promiň, já nerozuměl,“ omlouval se vesele.

Haltovy ruce jako dva spáry sevřely lodní obrubu a hraničář se naklonil blíž k velkému Skandijci. S mimořádným úsilím ze sebe vypravil: „Půjč mi…“

„Půjčit? Co ti mám půjčit?“ zeptal se Svengal. Halt ukázal rukou, ale Svengal nerozuměl.

Halt se odmlčel, zvedl ruku, vzchopil se a zřetelně požádal: „Helmici. Půjč mi svou helmici.“

„No jistě. Proč jsi to neřek hned?“ řekl Svengal. Začal povolovat řemínky, které mu velkou rohatou helmici přidržovaly na hlavě. Pak se zarazil a všiml si záblesku temného, pomstychtivého úsměvu na Haltově bledé, zmučené tváři. Vynořila se mu vzpomínka na jinou dobu, jinou loď a jinou vypůjčenou helmici. Rychle odtáhl helmici od Haltovy napřažené ruky.

„Najdi si jinou putýnku!“ doporučil mu zarputile.