Výkupné za Eraka

Dvacet

Po znamení píšťalkou se jezdci z doprovodu stáhli k nim a v Seletinově chování se projevil dosud nepoznaný spěch. Pohledem se ujistil, že všichni cizinci mají na sobě kufíje, které jim dal, když vyjížděli z Al Šaby. Byly to pokrývky hlavy, v podstatě jednoduché čtverce z bavlny, přeložené do trojúhelníku a přehozené přes hlavu tak, aby cípy visely po stranách obličeje a v týle a chránily před sluncem. Utahovaly se pomocí kroucené šňůrky z velbloudí srsti.

Nyní jim rychle ukázal, jak se prodloužené cípy dají přetáhnout přes obličej a omotat tak, aby zakryly nos a ústa. Byl to jednoduchý, ale velmi účinný způsob, jak si v poušti chránit hlavu.

„Budete je potřebovat,“ sdělil. „Jakmile do nás udeří stěna písku, nebudete moct bez nich dýchat.“

Will pohlédl k jihu. Tenká temná čára, které si před pár minutami všiml, se změnila v široký pás táhnoucí se od jednoho konce obzoru k druhému. Vlastně měl pocit, jako by se obzor přiblížil. Pohlédl k severu, aby si to ověřil. Písečná bouře zakrývala celý jižní obzor. U země měla špinavě hnědou barvu, téměř černou. A nyní bylo vidět, že se zvedá do veliké výše a postupně zakrývá oblohu. Bouře jim rychle vymezovala hranice světa.

Seletin se zvedl v třmenech a rozhlížel se po nějakém úkrytu.

„Tamhle!“ zvolal. „Je tam mělké vádí. Pod břehem se trochu schováme.“

Pobídl koně směrem k vádí, suchému úzkému údolí, které se zařezávalo do tvrdé skalnaté půdy. Jeho stěny byly stěží deset stop vysoké, ale poskytovaly alespoň nějakou ochranu. Ostatní rychle pospíchali za ním. Seletin zastavil několik kroků před okrajem a pouštěl je napřed.

„Můj bože,“ hlesl Horác, „podívejte, jak rychle se valí!“

Vzhlédli. Špinavě hnědá stěna vířícího písku teď úplně zakryla výhled na jih. Nebylo tam nic než bouře a viděli, jak rychle postupuje k nim. Pohybuje se to jako vítr, napadlo Willa. Pak si uvědomil, že to je vítr.

Zjistil, že Evanlyn se na něj dívá. Vyměnili si ustarané pohledy a Will věděl, že oba myslí na totéž — na strašnou bouři, kterou zažili před lety, když se plavili jako zajatci na Vlčím větru. Pokusil se o uklidňující úsměv, ale v tu chvíli do nich udeřil první nápor bouře — neuvěřitelně horký a páchnoucí poryv milionů nepatrných letících zrníček písku.

Když písek šlehl Cuka po hlavě a do slabin, koník sebou polekaně trhl. Will držel otěže pevnou rukou. Zpravidla stačilo, když je držel zlehka, ale věděl, že za těchto okolností bude pro Cuka lepší, když ucítí pevný tlak udidla.

„Nic si z toho nedělej, hochu,“ řekl mu. „Je to jen písek.“

Najednou je obklopoval strašlivý ječící vítr. Světla ubývalo. Will polekaně zjistil, že Evanlyn, vzdálená ani ne sedm kroků, se mu teď jeví jako temný neurčitý obrys v šeru. Ostatní nebylo vidět o nic lépe.

Pak mezi ně vjel Seletin a oni se tlačili k němu, aby ho slyšeli. Koně neklidně pohazovali hlavami a řehtali. Seletin si uvolnil ochrannou kufíji na ústech a vykřikoval pokyny.

„Jeďte dolů do vádí. Sesedněte a otočte koně ocasem k větru. Jestli chcete, zkuste jim přikrýt hlavy pláštěnkami. Pak budeme…“

Ať už chtěl říct cokoli, slova zanikla v prudkém záchvatu kašle, protože se nadechl jemného vířícího písku. Předklonil se, opět si přetáhl šátek přes obličej a rukou mával směrem k vádí.

Halt jel první. Willa zachvacovala panika, protože si uvědomil, že učitel se mu po několika krocích ztratí z dohledu, pokud si nepospíší za ním. Poblíž vnímal další rozmazané postavy, byli to Gilan, Horác, Evanlyn a Svengal. O kus dál se v bouři pohybovaly matné skvrny a Will pochopil, že to jsou aridští vojáci a že také míří do úkrytu.

Temný stín, jímž byli Halt s Abelardem, jako by se propadl do země, a Will pochopil, že se museli dostat na okraj vádí. Cuk je viděl zmizet a zneklidněl, když ucítil, že půda pod nohama je nejistá. Pronikavě zaržál a navzdory Willovu pobízení odmítal jít dál. Vítr kolem nich skučel s hrozivou silou a koník byl úplně zmatený. Nikdy předtím neodmítl vykonat Willův povel, ale teď se ani nehnul. Vítr mu nedovolil slyšet konejšivý, důvěrně známý pánův hlas a on někde vpředu cítil nebezpečí. Viděl, jak se Halt s Abelardem ztratili, a byl vycvičený, aby za takových okolností chránil svého pána. Zapřel se předníma nohama a pevně stál, hlavu skloněnou proti ječícímu, řezavému větru.

Will si všiml, že ho míjí temná postava. Díky tomu, že Kikr byl o několik dlaní vyšší než Cuk, poznal, že je to Horác. Minul ho ještě někdo další. Will neměl tušení, kdo to je. Bouře se ještě zhoršovala, i když se to zdálo neuvěřitelné. Vítr byl horký jako závan z pece, vzduch rozžhavený, a miliony vířících, bodavých částeček písku rozdíraly každý kousíček nechráněné kůže. Zrnka písku se protlačila oblečením, pod obličejové roušky z kufíjí, do bot, za límec a do každého záhybu kůže — oční víčka, uši i nosní dírky ho byly plné a Will se bolestivě rozkašlal.

Zjistil, že kašel ho nutí vdechovat víc písku, než vykašle, ale nedokázal ho ovládnout.

Pochopil, že tady nemůže takhle stát. A nemůže opustit Cuka. Bude muset sesednout, koníka vést a doufat, že když Cuk před sebou uvidí svého pána, zklidní se natolik, aby se pohnul. Pevně sevřel otěže a zhoupl se dolů na zem. Jindy by spoléhal na Cuka, že při sesedání zůstane klidně stát. Věděl však, že ve řvoucí, pekelné písečné bouři nemá koník daleko k panice.

Pravou rukou zdola objal koníkův krk, hladil ho a slovy konejšil, levou rukou po celou dobu pevně držel otěže. Zřejmě to zapůsobilo. Cukovy zapřené přední nohy se uvolnily a kůň se na Willovo naléhání nechal přimět k několika nejistým krokům.

„Tak pojď, chlapče. Nic to není, jen písek.“ Snažil se mluvit tiše a konejšivě, ale vlastní hlas ho vyděsil, protože zněl jako drsné, přerývané skuhrání. Pochyboval, že ho kůň slyší, ale cítil, že dotykem pravé ruky a tělesnou blízkostí se mu daří koníka zvládat.

Sehnul se a táhl Cuka vpřed, snažil se najít místo, kde se půda svažuje do vádí. Bylo to jediné, co mohl udělat, aby rozeznal pevnou zem od prachu zvířeného bouří. Podíval se na Cukovu hlavu. Koník měl oči pevně zavřené před větrem. Jemný písek a prach vytvořil škraloup okolo vlhkých očních koutků a víček.

Kde je k čertu ten břeh? Will klopýtal vpřed, namáhavě za sebou vlekl neochotného Cuka. Pevně zatáhl za otěže a kůň se trochu podvolil, udělal tři další nejisté kroky vpřed. Will si uvědomil, že instinkt Cukovi velí postavit se ocasem proti větru a chránit si tak oči a uši před šlehajícím pískem. Jenže Will musel koníka nutit k postupu vpřed, do chabého úkrytu, který jim poskytnou břehy vádí. Tušil, že bouře ještě nedosáhla vrcholu.

Písek šlehal Willa do očí, oslepoval ho a Will na chvíli pustil koňský krk, aby si zkusil promnout oči. Byla to zbytečná námaha. Prskal a lapal po dechu, oslepený a přidušený bouří. Znovu zatáhl za otěže a vykročil vpřed, hlavu schýlenou proti řvoucí temnotě před sebou.

A ucítil, že noha šlápla do prázdna.

Ztratil rovnováhu a potácel se na okraji vádí, volnou rukou máchal ve vzduchu ve snaze stát znovu pevně. Mávající ruka udeřila Cuka do čenichu a koník překvapeně a polekaně couvl, oslepený dotěrným pískem kolem očí a neschopný zjistit, odkud rána přišla.

Will začínal padat a zoufale uskočil zpět od okraje vádí. Otěže se mu vytrhly z ruky, protože Cuk sebou škubnul, vyděšený burácením větru a náhlou a nečekanou ranou do hlavy. Úzkostí byl celý bez sebe, že necítí dotek svého pána. Oslepený pískem se Cuk instinktivně otočil proti větru a snažil se v bouři kolem sebe najít Willův pach. Jeho smysly, obvykle tak ostré a jemně vybroušené, však byly otupené vše prostupujícím řevem bouře, horkem a bičujícím zvířeným pískem. Ve snaze najít svého pána udělal krok, potom další a pronikavě přitom ržál úzkostí. Zamířil však úplně špatným směrem.

Will se vyhrabal na nohy. Pokoušel se na koně volat, ale z hrdla mu vycházelo jen chroptění. Myslel si — myslel — že o pár kroků dál něco vidí. Klopýtal tím směrem a věděl, že je to Cuk. Jenže nejasná postava, nic víc než napůl tušená tmavší skvrna v okolní tmě, se vzdalovala a zmizela Willovi z očí. Klopýtal kupředu a vítr se mu teď opíral do zad.

„Cuku!“ snažil se křičet. Ale neslyšel ani sám sebe, protože jeho křik zanikal ve vítězném jekotu silného větru. Will natáhl ruku, ale nenahmátl nic než letící písek.

Pak jako zázrakem uviděl, že z temné masy větru, písku a prachu se vynořuje stín.

„Cuku!“ zajíkl se. Jenže za límec pláštěnky ho popadla čísi ruka a táhla ho vpřed.

Mlhavě si uvědomoval, že má před sebou Seletina.

„Dolů… dolů!“ křičel na něj vakír a tlačil ho k tvrdé zemi. Will se železnému sevření bránil.

„Kůň…“ podařilo se mu ze sebe vypravit. „Můj kůň…“

„Nech… ho!“ Seletin mluvil pomalu a zřetelně, aby mu bylo v bouři rozumět. Nyní pobídl svého koně, vycvičeného a zvyklého žít v těchto podmínkách, aby poklekl, a druhou rukou pořád držel Willa za límec. Aridský kůň si lehl na bok a hlavu přitiskl k vlastnímu tělu. Will ucítil, že mu Seletin podrazil nohy, a když se oba ocitli na zemi, táhl ho do skromného závětří za koňským trupem.

„Cuk!“ ječel Will ze všech sil a vyprahlý krk při tom nesnesitelně pálil. Seletin zápolil s Willovou pláštěnkou, snažil se ji přetáhnout oběma přes hlavu, aby je chránila před pískem. Naklonil se, aby mluvil Willovi přímo do ucha.

„Tam venku zemřeš!“ křičel. „Teď ho nenajdeš. Zkus to, a umřeš! Je pryč! Rozumíš?“

Will si otupěle uvědomoval, že má pravdu. V oslepující a vířící spoustě písku, která je obklopovala, by neměl naději koně najít. Bodalo ho u srdce, když na Cuka pomyslel — jak je opuštěný a vyděšený v tom pekle — a nezadržitelně se rozvzlykal, bolestnými vzlyky, které otřásaly celým jeho tělem.

Slzy mu však netekly. Vedro a dotěrný dusivý písek a prach mu nedopřály dokonce ani takovou drobnou úlevu.