Výkupné za Eraka

Třicet jedna

Will cítil, jak se mu do tváří hrne krev. „Váš?“ opáčil a jeho hlas zazněl trochu pronikavěji, než měl v úmyslu. „O čem to mluvíš? Ty víš, že je můj.“

Kijelíma se na svého muže zamračila. Jenže asejch bezmocně rozhodil rukama. Nijak ho to netěšilo, ale nic s tím nemohl dělat.

„Byl tvůj,“ připustil. „Ale teď je náš. Tak to u nás chodí.“

„Vy kradete koně?“ obvinil ho Will a všiml si, že rozpaky v mužově tváři se při těch slovech mění v zlost.

„Nebudu si té urážky všímat, protože ty nevíš, jakými pravidly se řídíme v poušti,“ řekl. „Ale neudělej tu chybu, že to řekneš ještě jednou.“

Kijelíma přistoupila k manželovi. „Umare, přece můžeš udělat výjimku…,“ začala, ale Umar ji přerušil zdvižením ruky. Otočil se opět k Willovi a viděl, že každá částečka mladíkova štíhlého těla překypuje hněvem.

„Udělat takovou výjimku, to nezáleží jenom na mně.“ Obrátil se k Willovi a pokračoval. „Musíš chápat naše pravidla. Původně jsi toho koně vlastnil. To nikdo nepopírá.“

„Jak by mohl?“ namítl Will. „U sedla bylo náhradní pouzdro na šípy a v něm úplně stejné šípy, jako je tenhle.“ Ukázal na šíp, který propíchl písečnou kobru a pořád ležel na zemi u jejich nohou. Byl v tom úmysl. Chtěl, aby si Umar uvědomil, že Will právě zachránil život jeho vnukovi.

„Ano. V tom se shodneme. A když jsme tě našli, bylo jasné, že ten kůň tě zná. Ale o to tady nejde. Musel jsi mu dovolit, aby ti utekl.“

Willovi to prohlášení vyrazilo dech. Ještě pořád si dával za vinu, že v bouři pustil Cukovu uzdu. „Nu, ano… do jisté míry, řekl bych. Ale byla bouře a já jsem nemohl…“

Dál se nedostal, protože Umar se chopil příležitosti. „A podle našich zákonů kůň, který ti uteče, když ho pustíš, už není tvůj kůň. Patří tomu, kdo ho najde. A našel ho Hasan ibn Talúk. Byl zatoulaný, polomrtvý žízní. On ho zachránil, postaral se o něj a teď je to jeho kůň.“

Will kroutil hlavou. Jeho hlas zněl trpce. „Tomu nevěřím. Málem jsem zahynul, když jsem Cuka hledal, a ty mi tvrdíš, že teď patří tomu… Hasanovi… protože ho našel?“

„Přesně to ti říkám,“ prohlásil Umar.

„Umare, tomuhle mladíkovi za něco vděčíme,“ prosebným hlasem se ozvala Kijelíma. „Ty s tím určitě můžeš něco udělat.“

Umar potřásl hlavou. „Ano, vděčíme. A on vděčí nám za svůj život, jestli si vzpomínáš. V tom jsme vyrovnáni. On sám to řekl.“ I když byl Umar z celé věci nešťastný, cítil povinnost ctít kmenový zákon. „Podívej, kdybych toho koně našel já, s radostí bych ti ho vrátil. Ale na mně to nezáleží. Hasan si ho zamiloval. Moc se mu líbí a chce si ho nechat.“

„Nikdy se na něm nesveze!“ vykřikl Will. Hraničářští koně byli vycvičení tak, aby je nikdy nemohl ukrást žádný cizí jezdec. Než jezdec poprvé na koně sedne, musí mu říct tajné heslo.

„Ano. To jsme zjistili. Zřejmě je v tom nějaké tajemství. Bohužel to Hasana okouzlilo ještě víc. Pochybuju, že se ho vzdá.“

„Tak ho koupím!“ prohlásil Will.

Umar povytáhl jedno obočí. „Za co? Když jsme tě našli, neměl jsi u sebe žádné peníze. Ty ses v posledních hodinách k nějakým dostal?“

„Budu vám to dlužit. Máš mé slovo. Já zaplatím. Řekni si cenu!“ Věděl, že dokáže Evanlyn přemluvit, aby jeho slib splnila. Jenže Umar znovu vrtěl hlavou.

„Jak nám zaplatíš? Jak nás vůbec chceš znovu najít? Wille, my jsme kočovníci. Nás nezajímají sliby do budoucna. Zajímá nás zlato a stříbro, a to právě teď, když obchodujeme. Máš zlato nebo stříbro? Nemáš.“ Odpověděl si na otázku sám a znělo to neodvolatelně. Pak jeho hlas trochu změkl.

„Podívej, naše zákony říkají, že když najdeme na poušti člověka umírajícího žízní, musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom ho zachránili. Mohli jsme jen tak projet kolem a nechat tě umřít. Ale náš zákon říká něco jiného. A stejně tak jiný zákon říká, že kůň, který se zatoulal, se stává majetkem nálezce. Nemůžeš jeden zákon využívat a druhý popírat.“

„Umare, to je směšné a popletené,“ rozzlobeně prohlásila Kijelíma. „Promluvíš s Hasanem. Řekneš mu, že musí toho koně vrátit Willovi. Ty jsi asejch. Ty to můžeš udělat.“

Umarovy rty se úzce sevřely. „Ženo, ty nerozumíš, že to nemůžu udělat právě proto, že jsem asejch? Já nemůžu Hasanovi nařizovat, aby nedodržoval naše zákony! Když to udělám, jak potom můžu v budoucnu potrestat někoho, kdo udělá to samé? Kdo něco ukradne? Nebo někomu ublíží? Á, to je mi líto, asejchu, budou říkat, my jsme si mysleli, že nemusíme dodržovat zákony, když jsi Hasanovi řekl, aby to nedělal.“

„Pak ho požádáš, aby koně vrátil,“ naléhala, ale asejch opět zavrtěl hlavou.

„To ne. Nechci Hasana uvádět do rozpaků — ani sebe. Vím, že toho koně si chce nechat. Má na to plné právo. Nebudu se pokoušet vyvolávat v něm pocit viny kvůli tomu, že udělal něco, na co má právo.“

Kijelíma rozzlobeně odvrátila oči a její napjatý postoj a založené ruce jasně vypovídaly o tom, jak v duchu zuří. Will cítil, jak se v něm vzmáhá pocit beznaděje.

„Mohl bych si promluvit s Hasanem?“ zeptal se. Ovládal zlost v hlase a nutil se, aby mluvil klidně. Umar několik vteřin ten návrh zvažoval, pak pokrčil rameny.

„Nevidím důvod, proč ne,“ řekl. „Ale varuji tě, nic dobrého z toho nevzejde.“

Hasan byl mladý muž. Nemohlo mu být o moc víc než dvacet let. Měl přátelskou tvář a poněkud řídký vous, který se zjevně snažil pěstovat. Oči měl tmavé a veselé a za jiných okolností by se Willovi pravděpodobně zamlouval.

Právě teď se mu však z celé duše protivil.

Mladého Bedullina našli u koní, kde právě hřebelcoval Cuka. Umar s Kijelímou Willa doprovázeli, a zatímco procházeli táborem, rozneslo se, o co jde. Nyní se za nimi táhl hlouček zvědavců. Všichni viděli, že Will je plně ozbrojený, má saxonský a vrhací nůž a na rameni opět zavěšený mohutný dlouhý luk.

Když rázoval táborem, zaslechl, že někdo z davu za jeho zády šeptem poznamenal: „Slyšel jsem, že ten cizinec chce s Hasanem o koně bojovat!“ A čím víc o tom Will přemýšlel, tím méně mu ten nápad byl proti srsti.

Cuk radostně zařehtal, když viděl Willa přicházet. Poznal zvuk kroků svého pána. Hasan zvedl hlavu od práce a usmál se na uvítanou. Po aridském způsobu pozdravil Umara.

„Dobré ráno, asejchu Umare.“ Pohlédl na Willa, všiml si jeho rozzlobeného výrazu a říkal si, co ho asi trápí. „Vidím, že cizinec se uzdravil. To je dobře.“

Cuk se snažil dostat ke svému pánovi, ale Hasan ho pevnou rukou držel za uzdu a bránil mu. Koník se vzepjal a vypadal zmateně. Pronikavě zaržál. Willovi to mohlo utrhnout srdce.

„Hasane,“ promluvil Umar, „tohle je Will. Wille, seznam se s Hasanem ibn Talúkem.“

Hasan znovu pozdravil zdvořilým posunkem. Will odpověděl upjatou drobnou úklonou. Hasan opět zaznamenal hněv a svraštil čelo při úvaze, co ho vyvolalo.

„Zdá se, že ses uzdravil, Wille,“ pronesl. „To rád vidím.“ Zajímalo ho, co tady cizinec dělá. Hasan se vlastně nijak nezasloužil o to, že ho našli v poušti. On se jenom přidal, protože ten malý huňatý kůň, kterého našel několik dní předtím, utekl za asejchem, když ten vyjel zjistit, proč se slétají supi. Kůň musel zachytit pach svého bývalého pána, pomyslel si Hasan.

Bylo zřejmé, že koník původně patřil mladíkovi, kterého našli v poušti na pokraji smrti. Ale Hasan neměl žádné výčitky, že si Cuka ponechal. Pochopitelně nevěděl, že kůň se tak jmenuje. Sám ho pojmenoval Poslední paprsek podle části dne, kdy ho našel. Nálezce se stává vlastníkem, takový byl zákon pouště a Hasan i všichni Bedullini byli mnohokrát v minulosti svědky jeho uplatnění. Hasan neměl žádný důvod myslet si, že Will bude proti této skutečnosti něco namítat.

Nyní trpělivě čekal a cizinec se snažil ovládnout svůj hněv. Konečně Will promluvil klidným hlasem: „Hasane, prosím, chtěl bych zpět svého koně.“

Hasan se zamračil. Podíval se na Umara, aby u něj hledal radu, ale asejch uhnul pohledem. Hasan se přívětivě usmál na cizince.

„Ale on už není tvůj kůň. Je můj.“ Znovu pohlédl na Umara. „Asejchu, ty jsi mu nevysvětlil zákon?“

Umar rozpačitě přešlápl. „Vysvětlil. Ale je to cizinec. V jeho zemi mají jiný zákon.“

Hasan o jeho slovech přemýšlel, pak pokrčil rameny. „Potom jsem rád, že nejsme v jeho zemi. Protože tenhle koníček se mi líbí.“ Spatřil nešťastný výraz Umarova obličeje a odmlčel se. Vedle Umara uviděl Kijelímu. Stála prkenně a tvářila se nasupeně.

„Asejchu Umare,“ zeptal se, „přeješ si, abych svého koně cizinci vrátil?“

Umar dlouhou chvíli váhal. Věděl, že mladík k němu chová nejvyšší úctu. Vlastně ho zbožňoval. Kdyby Umar řekl, že si opravdu přeje, aby koně vrátil, Hasan by to učinil z úcty ke svému asejchovi. A právě to Umarovi zabránilo, aby ho o to požádal. Věděl, že tím by nečestně využil svého vlivu. Kůň byl Hasanův a Hasan nepocházel z bohaté rodiny. Mohlo trvat roky, než se zmůže na jiného koně.

„Já to po tobě nechci,“ prohlásil nakonec a zkřížil ruce na prsou. Kijelíma ho zpražila pohledem, ale mlčela.

Hasan znovu pohlédl na Willa. „Je mi líto,“ řekl. Obrátil se a pokračoval v hřebelcování.

„Zaplatím ti za něj!“ vyhrkl Will.

Hasan přestal hřebelcovat koně a otočil se k němu. „Ty máš zlato?“ zeptal se.

Will zavrtěl hlavou. „Budu ho mít. Dávám ti své slovo.“

Hasan se znovu usmál. Byl to zdvořilý mladík a nechtěl vypadat nevychovaně, ale cizinec prostě nepochopil, jak se věci mají.

„Za slova si nic nekoupím,“ namítl. Přál si, aby cizinec přestal být tak neodbytný. Ale když už tu byl, Hasana napadlo, že by se ho mohl zeptat na něco, s čím mu Poslední paprsek dělal starosti.

„Dá se na tom koni jezdit?“ zeptal se zvědavě. Pokaždé, když se pokusil dostat do sedla, malý sedák ho shodil. Hasan byl už samá modřina.

Will kývl. „Já na něm jezdit umím.“

Hasan přitáhl Cuka a podal Willovi uzdu. Chtěl vidět, jestli je to možné.

„Ukaž,“ řekl. Díval se, jak Will vložil nohu do třmenu a zlehka se vyšvihl do sedla. Hasan několik vteřin čekal. Tou dobou se koník obvykle náhle změnil ve skákajícího, zmítajícího se a vyhazujícího ďábla. Ale teď stál tiše, s ušima vztyčenýma.

Will seděl na Cukově hřbetě a nakrátko pocítil nutkání pobídnout ho do cvalu a prostě ujet. Bedullini jako by to vycítili, zúžili kruh kolem něj a ten okamžik pominul. Will si navíc uvědomil, že nemá tušení, kde je, nemá mapu a hledač severu zůstal v Umarově stanu. Umar udělal palcem jednoznačný posunek a Will neochotně sesedl. Vložil uzdu do Hasanovy nastavené ruky.

„Takže je v tom nějaké tajemství,“ řekl Hasan. „Budeš mi ho muset říct.“

Usmál se v naději, že cizinec prostě přijme nevyhnutelné. V mladíkově rozzlobeném výrazu však spatřil odmítnutí.

„Nikdy si na něm nezajezdíš,“ řekl Will.

Hasan pokrčil rameny. Tázavě pohlédl na Umara. Přál si, aby zasáhl a tu nepříjemnost ukončil.

„Já nějaký způsob najdu,“ pronesl sebejistě. Konec konců, byl vynikající jezdec a s koňmi to uměl. Vycítil, že Will dospěl k rozhodnutí.

„Když mi nedovolíš, abych za něj zaplatil, budu s tebou o něj bojovat,“ úsečně prohlásil Will. Nezdvořilost a nedostatek dobrých mravů Hasana tak zaskočily, že dokonce o krok ustoupil. V zástupu přihlížejících to zašumělo a Umar tentokrát zakročil.

„Žádný boj nebude!“ vyrazil ze sebe zlostně. Zabodl pohled do Willa. „Co jsi měl v úmyslu — že budete stát na padesát kroků od sebe a ty ho s tím svým lukem zabiješ dřív, než se on k tobě vůbec přiblíží? To není boj. To je vražda!“

Will sklopil oči. Umar měl pravdu. Jenže on byl zoufalý ze ztráty svého koně. Zase ho najít a pak o něj takhle přijít bylo nesnesitelné. V mysli, těsně pod prahem vědomí, se mu mihlo cosi, co předtím řekla Kijelíma. Nějaký způsob tu je, pomyslel si, jen kdyby si…

„Krom toho,“ říkal Hasan, „když na něm nebudu moct jezdit, budu ho používat jako nákladního koně. Silný je dost.“

To byla poslední kapka. S představou, že Cuk, jeho chytrý, věrný, úžasný Cuk prožije zbytek života jako soumar, se Will nedokázal smířit. A pak si docela jasně vybavil tu Kijelíminu větu a věděl, že existuje jeden zoufalý způsob, jak z toho ven.

„Budu s vámi o něj závodit,“ navrhl. „Pojedu na Cukovi o závod s nejlepším jezdcem a koněm, které v táboře máte.“

Teď to v zástupu zahučelo opravdovým zájmem. Umar se výzvy hned chytil. Jak pravila jeho žena, žádný Bedullin nedokáže odolat sázce. A ještě by se tím vyřešila nepříjemná situace, která nastala.

„Za jakých podmínek?“ zeptal se živě. Will rychle přemýšlel, pak se zhluboka nadechl a vyslovil závazek.

„Když vyhraju já, dostanu zpátky Cuka. Když vyhraje váš člověk, prozradím Hasanovi tajemství, aby na něm mohl jezdit. A vzdám se všech nároků na něj.“

Umar se rozhlédl po tvářích okolo stojících diváků. Viděl, že všechny oči svítí zájmem a nedočkavostí. Přesně taková nabídka uměla Bedulliny rozpálit. Přihlížející už mezi sebou začali uzavírat další sázky. Umar pohlédl opět na Willa a zaznamenal vyzývavý výraz mladíka, který dává v sázku vše.

„Hasane?“ zeptal se a mladý Bedullin dychtivě kýval.

„Pokud tím jezdcem budu já,“ řekl, „a ty mi dovolíš jet na tvém Samumovi.“

Umar přikývl. Hasan byl vynikající jezdec a Umarův plavý hřebec Samum byl zdaleka nejlepší kůň v jeho kmeni.

„Ujednáno,“ řekl Umar.