Výkupné za Eraka

Čtyřicet šest

Gilan ochromeně sledoval, jak mohutný meč, sevřený oběma Hasúnovýma rukama, stoupá vzhůru. Tvář mladého hraničáře se zkroutila bezmocnou hrůzou. Přihlížel, jak se jeho přítel a učitel chystá na smrt, a přemohl ho žal a pomyšlení, že nedokáže udělat nic, aby tomu zabránil. Snažil se zavolat Haltovo jméno, ale hlas mu uvízl v hrdle a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy.

Meč stále stoupal vzhůru. Gilan věděl, že každým okamžikem zahájí sestup a sekne.

Jenže meč se z nevysvětlitelného důvodu zvedal dál, překonal svislou polohu a minul bod, kdy měl popravčí zahájit smrtící úder.

V davu to na několika místech překvapeně zašumělo. Gilan svraštil čelo. Co to Hasún dělá?

Meč stoupal stále dál za hlavu a kat, s rukama vzpaženýma, se pomalu zhroutil na záda, až se pod ním bytelná prkna otřásla. Ti, kdo stáli na plošině, teprve potom spatřili to, co viděl dav z náměstí: šedě opeřený šíp pohroužený hluboko v katově hrudi. Hasún narazil na prkna, dočista mrtvý, a obrovský meč mu vypadl z rukou.

„To je Will!“ vykřikl Gilan a horečně pátral pohledem v davu, aby zjistil, kde se jeho přítel skrývá.

Halt v pokleku u špalku zvedl hlavu, zavřel oči a zašeptal modlitbu díků.

Kolem vězňů vypukla vřava. Júsal ohromeně sledoval, jak se kat před jeho očima kácí mrtev. Pak si všiml šípu a instinktivně vytušil, kam bude zacílená příští střela. S mečem v ruce vteřinu váhal, byl v pokušení popravu dokončit a klečící postavu zabít. Jenže věděl, že nemá čas. Obrátil se vpravo a chtěl se dát na útěk.

Druhý šíp byl na cestě ještě dřív, než první srazil Hasúna. V okamžiku, kdy vypustil první střelu, Will s instinktem mistrovského střelce věděl, že je dobrá. Dřív, než by to stihl vyslovit, vložil další šíp, natáhl, pohlédl na černě oděnou Júsalovu postavu a vystřelil.

Júsalovi zachránilo život právě to, že se otočil doprava. Šíp mířil do srdce. Místo něj zasáhl rameno levé paže. Júsal zařval bolestí a hněvem, upustil meč a pravou rukou sevřel poraněné místo. Klopýtal po plošině dozadu, aby uprchl, bolestí se ohýbal a svíral krvácející paži.

Will ho z výšky svého stanoviště viděl a pochopil, že minul. V tuto chvíli však měl důležitější starosti. Júsal už byl mimo hru, ale všude na plošině byli pořád ozbrojení Tualagové a ohrožovali jeho přátele. Willovy ruce se míhaly v sledu pohybů — vložil šíp, natáhl, vystřelil, vložil, natáhl, vystřelil, dokud náměstím obloukem neproletělo půl tuctu šípů a strážci na plošině se nezačali hroutit s výkřiky děsu a smrti.

Čtyři ze strážců klesli zranění nebo mrtví dřív, než se ostatní stačili vzpamatovat. Kdyby zůstali na plošině, vystavovali by se smrtonosné střelbě neviditelného lukostřelce, a tak se rozhodli pro útěk a seskakovali z plošiny dolů na náměstí.

Tam už vypukla řada potyček, protože dvojice bedullinských bojovníků a aridských vojáků, které na náměstí pronikly, odhodily pláště, vytasily zbraně a vrhly se na nejbližší Tualagy. Náměstí se záhy stalo obrovským chumlem bojujících mužů. Obyvatelé Mašaby se pokoušeli z bojiště uniknout, ale mnozí byli zraněni, protože Tualagové netušili, odkud náhlý útok přišel, a tak sekali naslepo kolem sebe.

Na plošině zbylo několik strážců. Ne však na dlouho. Erak se Svengalem spojenými silami jednoho zvedli ze země a mrštili s ním na tři další. Všechna čtyři těla se srazila a skutálela se přes okraj plošiny dolů mezi bojující dav. Gilan mezitím uchopil Júsalův odhozený meč a čepelí ostrou jako břitva přeřezával Evanlynina pouta.

Horác pochopil, co se stalo, a jednal s rychlostí správně vycvičeného válečníka. Vrhl se vpřed k Haltovi. Ten se pokoušel osvobodit od popravčího špalku, zvedal se na nohy a spoutané ruce provlékal kolem špalku vzhůru. Horác mu pomohl vstát a potom ho otočil směrem ke Gilanovi — stál několik kroků od nich a právě zbavoval Eraka a Svengala pout.

„Gilan provazy přeřízne,“ řekl Horác a postrčil hraničáře vpřed. Potom mladý rytíř pečlivě obhlížel náměstí a blízké okolí a pátral po kamarádovi. Vysoko na strážní věži spatřil nějakou postavu. Oblečení nepoznával, ale dlouhý luk v ruce se nedal s ničím splést. Horác se zhluboka nadechl a zakřičel jediné slovo: „Wille!“

Horácův hlas by vycvičený k tomu, aby uměl překřičet rámus bitevního pole. Will ho zřetelně slyšel. Horác viděl, jak krátce zamával. Horác zvedl svázané ruce na chvíli nad hlavu a pohlédl na ně. Pak se sehnul, položil ruce na vzdálenější okraj popravčího špalku a odtahoval je co nejdál od sebe, aby nastavil provaz, který mu poutal zápěstí. Odvrátil hlavu, zavřel oči a usilovně si přál, aby kamarád pochopil, co se po něm chce.

Sssss-Prask!

Horác ucítil, že pouta trochu povolila, otevřel oči a spatřil, jak se v dřevě popravčího špalku chvěje šíp. Will přeťal jeden ze tří pramenů, které Horáce držely v zajetí. Další dva zůstaly nepoškozené.

„Trochu ti to ujelo,“ zamumlal si pro sebe Horác. Řešením se stal široký a ostrý hrot šípu. Přeřezat o něj zbývající části provazu a vysvobodit ruce trvalo Horácovi jen pár vteřin.

Dole na náměstí se seskupilo půl tuctu Tualagů, utvořili klín a probíjeli se ke schodům vedoucím na plošinu. Horác se nevesele usmál, sáhl k zemi, zvedl mohutný dvojruční popravčí meč a několikrát jím máchl, aby vyzkoušel, jak je těžký a vyvážený.

„Není to špatné,“ poznamenal.

Když první dva Tualagové vystoupili po schodech na plošinu, čekal na ně výjev podobný nejhorší noční můře. Vysoký mladý cizinec na ně zaútočil a obrovský meč kroužil a hučel bručivou píseň smrti. Prvnímu se podařilo zachytit úder štítem. Mohutná čepel drtivě narazila do kruhu z kovu a dřeva a ohnula mu ho kolem ruky. Ohromující síla úderu smetla muže zpátky na schody, kde vrazil do dalších dvou, kteří mu šli v patách.

Druhý Tualag, mírně vpravo, napřáhl meč k útoku na Horáce. Jenže Horácův odvetný úder už byl na cestě, zachytil Tualagovu čepel asi palec pod jilcem a odsekl ji. Tenhle kočovník byl z tužšího těsta než jeho kumpáni. Ani se nezastavil, aby se zabýval rozsáhlou škodou napáchanou na jeho zbrani, pustil ji a prudce zaútočil. Když se Horácův dvouruční meč rozmáchlým švihem vracel zpět, sehnul se pod ním, zároveň vytáhl z opasku dýku a bodnutím zespoda zasáhl Horáce do ramene.

Okamžitě se objevila tenká červená linka a začínala se rozpíjet, jak krev vytékala z rány. Dotyk čepele Horác skoro necítil, ale cítil, že mu po paži stéká teplá krev, a věděl, že je zraněný. Neměl tušení, jak zlé to zranění je, a v žádném případě nebyl čas starat se o to teď, když Tualag pronikl pod obloukem obřího meče.

Ale meč měl i něco jiného než jen dlouhou čepel a Horác ho jednoduše trochu stáhl a masivním jilcem s mosaznou hruškou krátce a prudce udeřil muže do hlavy. Kufíje sice ránu trochu ztlumila, ale ne dost. Tualag obrátil oči v sloup, a když do něj Horác šťouchl ramenem, sletěl z plošiny a přistál na hromadě, která se válela pod schody.

Horác stál s nohama rozkročenýma nahoře na schodech a mečem mával sem a tam v hrozivých obloucích. Ostatní Tualagové viděli, jak dopadla skupina bojovníků, kteří se pokusili po schodech vystoupit, takže nikdo další neměl zájem zkusit své štěstí.

Halt a Seletin stáli v zadní části plošiny. Obyvatelé města Mašaby prchali z náměstí postranními ulicemi a uličkami a náměstí se postupně vyprazdňovalo. Brzy na něm zůstaly jen bojující hloučky Aridů, Bedullinů a Tualagů. A početní převaha Tualagů začínala být zřejmá.

„Domácí nám pěkně pomáhají,“ zamumlal Halt. Spolu s vakírem se ozbrojili meči, které upustili strážci. Meč měl i Gilan a oba Skandijci se oháněli kopími — rovněž bývalým majetkem stráží. Evanlyn zápolila se širokým koženým pásem na svém oděvu, vyplétala dlouhý kožený řemínek, který na něm vytvářel ozdobný křížový vzor. Halt na ni letmo pohlédl a přemýšlel, k čemu se asi chystá. Potom Seletin odpověděl na jeho poznámku a Haltova pozornost se od dívky odvrátila.

„Jsou zvyklí podrobit se, ne bojovat. Myslí jenom na sebe,“ řekl vakír. Nic víc od obyvatel Mašaby nečekal. Slyšel, jak někteří nad jeho nadcházející popravou dokonce jásali.

Aridští a bedullinští bojovníci se podle předem dohodnutého plánu stahovali a vytvořili kruh kolem popravčí plošiny. Seletin se s ustaraným výrazem ve tváři rozhlédl po náměstí.

„Není jich víc než padesát,“ odhadl. „Odkud se vzali?“

„Přivedl je Will,“ odpověděl Halt. Ukázal na polozbořenou strážní věž, kde konečně objevil malou postavu stojící mezi zkříženými trámy, s lukem připraveným v ruce. Halt zamával a srdce mu poskočilo, když postava jeho pozdrav opětovala. Will neměl žádné bezprostřední cíle, po nichž by pátral. Doufal, že ještě zahlédne Júsala.

„Will?“ opáčil Seletin a zatvářil se zmateně. „Tvůj učeň? Kde by našel bojovníky na naši záchranu?“

Halt se usmál. „Umí si poradit.“

Seletin svraštil čelo. „Škoda že si neporadil i s tím, aby jich sem dostal víc.“

„Neměli bychom jít dolů a přiložit ruku k dílu?“ Halt ukázal na řadu odhodlaných bojovníků, kteří se dole stavěli do kruhu kolem základu plošiny. Seletin na něj pohlédl, cvičně švihl mečem vzad a vpřed, aby poznal, jak je vyvážený, a kývl.

„Myslím, že je na čase to udělat,“ řekl.

Hasan stiskl Umarovi rameno a ukázal doleva od věže, kterou pozorovali.

„Tamhle!“ zvolal. „Je tam na té druhé věži!“

Slyšeli, jak město po Hasúnově smrti náhle ztichlo — i když nemohli tušit, proč k tomu došlo. Potom uslyšeli třesk zbraní a křik davu. Boj zřejmě začal, ale žádné znamení od cizince z věže nepřicházelo. Ani Alúmův trubač nezatroubil. Naneštěstí ho zabili hned v prvních vteřinách bitvy, skoro náhodou. Jak každý voják dříve či později zjistí, může-li se něco pokazit, tak se to pokazí.

Když Will zahájil rychlou palbu šípů, Hasan si všiml pohybu na vedlejší věži a upozornil na to Umara.

„Je na špatné věži!“ namítl asejch. Hasan potřásl hlavou.

„No a co? Je na věži. Tak na co čekáme?“

Umar cosi zabručel a vytasil meč. Otočil se k mužům přikrčeným vzadu v rokli.

„Kupředu!“ zvolal a s válečným pokřikem vyrazil v jejich čele na prašnou cestu, která vedla do Mašaby.

Gilan se přesunul ke skrovné řadě obránců obklopující plošinu a začal se ohánět cizím zahnutým mečem, jako kdyby byl zvyklý ho používat celý život. Díky rychlosti a síle prudkých útoků procházel tualažskou obranou jako nůž máslem. Muži před ním padali nebo vrávorali na stranu, drželi si rány a zvolna klesali k zemi. Navzdory okolnímu zmatku však Gilan pátral po jednom určitém zahaleném obličeji — po muži, který ho s takovým požitkem bil na cestě do Mašaby.

Nyní ho spatřil a viděl mu na očích, že i on Gilana poznává. Protlačoval se klubkem bojujících mužů, aby se s mladým hraničářem utkal. Gilan se na něj usmál, ale byl to úsměv zcela bez vlídnosti nebo humoru.

„Doufal jsem, že na sebe narazíme,“ prohodil hraničář. Tualag neříkal nic. Upíral na Gilana oči nad modrým závojem. Byl plný nenávisti k cizím lukostřelcům a dnes dopoledne byl opět svědkem, jak jejich šípy usmrtily další z jeho druhů. Teď se chtěl pomstít. Než se stačil pohnout, Gilan opět promluvil.

„Myslím, že je na čase, abych se podíval na celý tvůj šeredný obličej, ne?“ prohlásil. S rychlostí útočícího hada se zahnutý meč v jeho ruce nepatrně mihl šikmo vzhůru a přeťal modrý závoj po straně, v místě, kde byl připevněn ke kufíji. Modrá látka spadla a visela jen na jednom konci.

Na obličeji, který se objevil, nebylo nic pozoruhodného — až na to, že dolní polovina, obvykle zakrytá závojem, byla o několik odstínů světlejší než hnědá, větrem ošlehaná a sluncem opálená horní polovina. Ale oči, už předtím plné zášti ke Gilanovi a jemu podobným, teď zaplály ještě větší zuřivostí, Tualag skočil vpřed a rozmáchl se mečem ke smrtícímu úderu.

Meč s třesknutím narazil na Gilanův kryt a Tualag se stáhl zpět k dalšímu útoku, tentokrát přímému. Jenže Gilan zachytil čepel záštitou své zbraně, potom krouživým pohybem zápěstí odchýlil útočníkův meč stranou a přešel do neuvěřitelně rychlého protiútoku. Opakovaně vyrážel proti nepříteli, údery jako by přicházely ze všech stran najednou. Meč se mu v ruce míhal v rychlém sledu seků zleva i zprava, střech a bočních seků.

Tualag byl zkušený šermíř. Měl však proti sobě šermířského mistra. Gilan ho tlačil před sebou a pohyboval se s mečem tak, aby protivník nemohl provést boční výpad z jedné ani druhé strany. Tualag prudce oddychoval. Snažil se uhýbat kmitající blýskavé čepeli a Gilan si všiml, jak je v obličeji zpocený. Pak jeho bdělost na chvíli polevila, Gilan prudce vykročil pravou nohou a vyrazil v tradičním výpadu, otočením zápěstí vedl zahnutý meč vzhůru a pohroužil hrot hluboko do Tualagových plecí.

Protivníkovi vypadl z ruky meč a Gilan vytáhl čepel. Z rány se začala řinout krev a prosakovala černým oděvem. Gilan sklonil meč. Boj kolem na chvíli ustal, jako kdyby se všichni tiše smluvili a přihlíželi.

„Jestli chceš, můžeš se vzdát,“ řekl hraničář klidně. Tualag jednou kývl hlavou, ale oči mu stále hořely nenávistí.

„Vzdávám se,“ pronesl hlasem stěží silnějším než šepot. Gilan kývl. Ustupoval zpět a jednou nohou klopýtl, protože stoupl na paži bedullinského bojovníka, který už dříve v bitvě padl. Gilan se podíval na zem. Odvrátil oči nanejvýš na zlomek vteřiny, ale přemoženému Tualagovi to stačilo. Levou rukou vytáhl z opasku zahnutý nůž a skočil po mladém hraničáři.

Ozvalo se mocné zasvištění a potom hlasité vžum!

Tualag znehybněl uprostřed skoku a vypadalo to, jako by se zlomil v pase přes čepel obrovského meče, jímž se Horác rozmáchl ve vodorovném švihu. Horác přitáhl meč k sobě a tualažský bojovník se zhroutil na kamennou dlažbu náměstí se stejně malým vzdorem a sveřepostí, jaké projevovalo jeho oblečení nasáklé krví.

„Nikdy je nespouštěj z očí,“ připomněl Horác Gilanovi. „Copak ti to mistr MacNeil nikdy neřekl?“

Gilan místo slovního poděkování kývl. Přestávka v boji, která začala, když Gilan zranil svého protivníka, trvala dál a obě nepřátelské skupiny stály proti sobě tváří v tvář. Byl to okamžik, kdy by aridsko-bedullinská strana mohla vyhlásit vítězství, ale náměstím zazněl pronikavý hlas a ten okamžik byl pryč.

Júsal svolával vojáky k poslednímu útoku.