Výkupné za Eraka

Čtyři

„Skasat plachtu,“ rozhodl Erak, skandijský oberjarl a v té chvíli kapitán nájezdnické lodě Vlčí vítr.

Svengal a skupinka námořníků obsluhujících plachtu už stáli připraveni u stěžně. Na Erakův rozkaz uvolnili lana držící mohutné ráhno a začali plachtu, do níž se opíral pobřežní vítr, spouštět na palubu. Velká čtvercová plachta prudce sjela dolů a tři muži ji hbitě a přesně poskládali, aby ji mohli uložit do přední plachetní komory.

Samotné ráhno stáhli dolů ze stěžně a opatrně, aby zbytečně nenaráželo a neklapalo, ho položili do úložného prostoru podél zvýšeného bednění mezi dvojitými řadami veslařských lavic. Skandijci se obvykle při podobné činnosti tolik nesnažili nadělat co nejméně hluku. Jenže ten den nebyli v obvyklé situaci. Chystali se k nájezdu.

Po zbytek cesty zůstávali v tichosti na lodi, Erak stočil příď k přístavu a plul podle nízkého pobřeží Aridy, vzdáleného co by kamenem dohodil.

„Vesla,“ zavelel stále stejně tiše. Potom dodal: „A u Toraka, dělejte to potichu.“

Blesklo mu hlavou, že jednou z užitečných věcí na skandijském náboženství je velký počet bohů, bůžků a menších démonů, kterých se člověk může dovolávat, když potřebuje zdůraznit rozkaz. Posádka statných veslařů s téměř přehnanou opatrností vytáhla vesla a založila je do vidlic rozmístěných na obou bocích lodě. Neozvalo se přitom víc než několik slabých cvaknutí a dutých ťuknutí, ale i tak Erak zatínal zuby. I když tato část aridského pobřeží byla obvykle opuštěná, vždycky se mohlo stát, že nějaký osamělý pastýř nebo jezdec něco zaslechne a pustí do oběhu zprávu, že předjitřní tmou tiše klouže směrem k městu Al Šabě skandijská vlčí loď.

Erak věděl, že je nebezpečné plavit se tak blízko pobřeží. Ale ze dvou nebezpečí bylo tohle to menší. Celou noc vytrvale udržovali jihovýchodní směr, neúnavně poháněni severním větrem vanoucím v tuto roční dobu směrem k pobřeží. Nesen pouze větrem při pobřeží vplul Vlčí vítr do rozlehlé zátoky zaříznuté do linie pobřeží. Na východním konci zátoky na vyvýšeném výběžku stálo město Al Šaba. Erak věděl, že když nechá loď v zátoce a k městu se přiblíží od vnitrozemí, bude ho zezadu zaštiťovat temný pás pevniny. A až bude vycházet slunce, což nastane asi za tři čtvrtě hodiny, bude loď stále skryta ve tmě, zatímco výběžek pevniny a město budou ozářené.

Mohl loď obrátit k Al Šabě ještě na moři a vyhnout se tak nebezpečí, že je zahlédne někdo z pobřeží. Jenže tím by se zvýšilo nebezpečí, že je uvidí někdo ze samotného města. Na pozadí ocelově šedé mořské hladiny by se i za noci Vlčí vítr jevil jako temnější stín. A čím víc by se k městu blížili, tím větší by bylo nebezpečí, že je někdo odhalí.

Ne, takhle to bylo jistější. Stáhnout plachtu a pomalu se plavit blízko pobřeží v skrytu temné masy pevniny za zády.

Zaplašil myšlenky, které ho rozptylovaly. Dávno nebyl zvyklý se chovat v takovéhle chvíli roztěkaně.

„Připravit vesla,“ zašeptal. Veslařské lavice si předávaly příkaz. Dvě řady veslařů visely na Erakovi očima. Zdvihl ruku, pak ji spustil a vesla se zanořila do vody, aby zvolna poháněla Vlčí vítr k cíli. Erak cítil, jak mu páka kormidla ožívá pod rukou, a štíhlé plavidlo začalo klouzat po vodě. Vlnky bublavě šplouchaly do dubových boků a příď s jemným syčením prořezávala bíle světélkující zpěněnou černou vodu.

Je nádherné být opět na nájezdu, pomyslel si spokojeně Erak.

Život oberjarla měl své půvaby, to musel uznat. A bylo příjemné dostávat pětinu podílu z každé kořisti, kterou přivážela flotila nájezdních lodí do Hallasholmu. Jenže Erak se narodil pro to, aby byl mořským nájezdníkem, ne výběrčím daní a úředníkem. Těch několik let vysedávání v hallasholmské Velké dvoraně a probírání příjmů a výdajů s hilfmannem Borsou ho otrávilo a potřeboval rozptýlení. Zatímco jeho předchůdce Ragnak pohlížel na daně ukládané lodním kapitánům i rolníkům s nelíčenou a nenasytnou chamtivostí, Erak se při hromadění peněz v truhlách cítil trochu nesvůj. Jako vlčímu kapitánovi mu vždy byli milejší ti, kdo se placení daní snažili vyhnout, a ne oberjarl a hilfmann s ostřížím zrakem, kteří daně vybírali.

Nakonec haldu svitků, daňových odhadů, hlášení, číselných záznamů o sklizni, podrobných soupisů zboží a kořisti, kterou jeho jarlové získali, hodil Borsovi do náruče a oznámil mu, že znovu vyráží na nájezd.

„Jen jeden poslední nájezd,“ řekl rozhořčenému hilfmannovi. „Jestli budu ještě chvíli sedět za tímhle stolem, tak se dočista zblázním. Potřebuju zpátky na moře.“

Borsa mu zdráhavě dal za pravdu. Sám nikdy nebyl žádný válečník. Byl úředník a svou práci zastával velmi dobře. Nikdy nepochopil, proč ti velcí, divoce vyhlížející námořní kapitáni, kteří byli pravidelně zvoleni za oberjarly, nesdílejí jeho vášeň pro svět čísel a pátrání po nezdaněných příjmech. Ale věděl, že jsou takoví. I Ragnak v počátcích vlády pokračoval v občasných nájezdech. To až později, když zlenivěl a do jisté míry podlehl hrabivosti, se mu zalíbilo zůstávat v Hallasholmu a ustavičně přepočítávat své bohatství.

Erak hned poslal pro Svengala, svého bývalého zástupce, jemuž předtím svěřil kormidlo Vlčího větru, a sdělil mu, že opět přebírá velení a vypraví se ještě na jeden nájezd.

Někomu by vyhlídka, že bude opět jen prvním důstojníkem, možná nebyla po chuti. Ale Svengal se radoval, že vidí Eraka zpátky jako velitele. Byli dobří přátelé a Svengal věděl, že Erak je mnohem lepší mořeplavec.

A tak se ocitli zde, u pobřeží Aridy, a blížili se k malému obchodnímu městu Al Šabě.

Al Šaba byla jedno z měst, která lodím vplouvajícím do Stálého moře poskytovala zásoby, výstroj, dřevo, lanoví a provazy. Byla vcelku nezajímavá, stála na výběžku nad okrajem moře a na severní straně měla uměle vybudovaný přístav, k němuž se sestupovalo po stupních. V tuto roční dobu začínalo mířit do Stálého moře stále větší množství lodí z obchodních flotil — přivážely zboží z ostrovů na jihozápadě Nekonečného oceánu.

Když připluly, zastavily se v Al Šabě nebo v některém z podobných měst, aby doplnily zásoby vody, potravin a palivového dřeva a opravily škody způsobené mořskými bouřemi.

Když z přístavu odpluly, nechávaly za sebou úžasnou směsici zlatých mincí a prutů, jimiž zaplatily účty. Čas od času, na základě tajné zprávy, přijížděla z vnitrozemského sídelního města Mararoku ozbrojená karavana, vybrala od přístavů zlato a odvezla ho do emrikírových podzemních pokladnic.

Erak věděl, že první letošní karavana má přijet do dvou týdnů. Časový plán byl z pochopitelných důvodů přísně střeženým tajemstvím. Nebezpečí přepadení se snížilo, když případní útočníci nevěděli, zda byl poklad odvezen, nebo ne. Žádný poctivý pirát by nedal v sázku život kvůli naději, že v městské pokladnici je možná zlato. Utajení a nejistota byly nejlepší obranou Al Šaby — zejména proto, že jedinou další možností by bylo udržovat v městě celoročně velkou a drahou vojenskou posádku.

Jenže tajemství mohou být vyzrazena a Erak před týdnem zaplatil na pobřeží padesát mil jižněji jednomu špiclovi čtyřicet rílů stříbra, aby získal časový plán výběrů. Z něj se dozvěděl, že zatímco z ostatních přístavů už bylo bohatství vyzvednuto, truhlice Al Šaby jsou stále lákavě plné — a takové ještě po nějaký čas zůstanou.

Ve městě byla malá stálá posádka — ne víc než čtyřicet mužů. Čtyřicet ospalých, obtloustlých, pohodlných aridských měšťanů, kteří nejméně dvacet let proti nikomu doopravdy nebojovali, asi nebude klást veliký odpor třicítce řvoucích, hrozivých, krvežíznivých, zlata chtivých Skandijců, kteří se přiženou do přístavu jako smečka pekelných psů.

Erak upřeně hleděl do tmy před sebou a spatřil písčité pobřeží u paty výběžku, které se jevilo jako světlá skvrna. Vysoko nad ním se ponenáhlu objevovaly i bílé městské domy. Všiml si, že nikde nejsou světla. Žádné strážné ohně nebo třeba jen pochodně, jež by ozařovaly, kudy chodí na obchůzku hlídky. Pokrčil rameny. Docela dobrý nápad, pomyslel si. Hořící pochodeň může hlídce dodat pocit bezpečí a jistoty, ale zhoršuje vidění ve tmě a skoro znemožňuje spatřit cokoli, co se nachází mimo okruh ozářený pochodní.

Znovu si uvědomil, jak moudré bylo jeho rozhodnutí plavit se se staženou plachtou podél pobřeží.

Nyní k němu dolehlo jemné šplouchání vln o břeh. O příboji se mluvit nedalo, byly to jen malé vlnky převalující se jedna přes druhou. Mírně pootočil kormidlem a namířil loď šikmo směrem k písčitému pobřeží. Zvedl druhou ruku dlaní vzhůru v předem domluveném znamení a šestnáctero vesel se vynořilo z vody. Občas se ozvalo heknutí, když veslaři s námahou zvedali vesla vzhůru a pak je opatrně spouštěli a ukládali podél lavic. Jedno či dvě vesla hlasitě zarachotila a okolní ticho jako by ten hluk ještě znásobilo. Erak zabodl pohled do neopatrných veslařů. S nimi si to potom vyřídí — až se nebude muset krotit jako teď.

Zpředu zaznělo zaskřípění a Erak ucítil v nohou zachvění, když kýl najel na písek. Na kraji přídě byli připraveni čtyři muži, aby vyskočili do mělké vody a loď zajistili.

„Jen pomalu s těmi lany!“ zašeptal chraptivě Svengal.

Námořníci, kteří by jinak bezstarostně seskočili do mělké vody, se na poslední chvíli vzpamatovali a opatrně se sesmekli po boku lodě. Uchopili dvě příďová lana a rozběhli se po pobřeží. Písek jim vrzal pod nohama, když vytahovali loď dál na souš.

Zajistili vázací lana v písku hákovými kotvami a pak se s rukama na bojových sekerách otočili do vnitrozemí a pátrali po známkách nebezpečí.

Erak upřeně sledoval město nahoře. Zatím se neozval žádný poplach, po hlídkách nebylo ani památky. Vápnem obílené domy vypadaly v jitřním šeru skoro jako přízraky a tiše se rýsovaly nad vlčí lodí.

Z přídě se nyní spustili další muži. Ostatní opatrně vytahovali štíty a bojové sekery zpoza veslařských lavic a podávali je dolů svým druhům, kteří je velmi pečlivě odebírali a ukládali na hromadu na břehu nad čárou přílivu. Štíty, které visely podél vnější strany obrubnice lodi, zakrývalo tmavé plátno, aby nebyly nápadné. Námořníci plátno sejmuli, rozebrali si zbroj a čekali připravení u kapitána.

Erak podal svůj štít a sekeru jednomu z mužů, kteří už stáli v mělké vodě, a pak se také spustil z lodi. Pověsil se za ruce, pak je uvolnil. K mokrému písku mu zbýval jen asi palec. Vzal si od námořníka štít a sekeru a přešel k místu, kde čekala seřazena třicítka mužů z přepadového oddílu. Čtyři muži, kteří vystoupili jako první a vlekli lana, zůstali u lodi.

Erak ucítil, jak jím projel záchvěv vzrušení, a musel se pousmát. Je dobré být zase zpátky, pomyslel si.

„Nezapomeňte,“ nabádal oddíl nájezdníků, „musíte být co nejvíc potichu. Dávejte pozor, kam šlapete. Nechci, abyste zakopli a s rámusem se skutáleli z kopce. Potřebujeme se dostat, co nejblíž to půjde, dřív než nás zmerčí. Jak to tak vypadá, s kapkou štěstí budeme ve městě dřív, než někdo spustí poplach.“

Odmlčel se a obhlížel hrozivé vousaté tváře před sebou. Odpovědělo mu několik kývnutí. Pak pokračoval.

„Ale jestli nás zmerčí, je v sázce všechno. Začněte řvát jak zběsilí a vrhněte se na ně. Ať si myslí, že je přitáhla porazit celá armáda.“

Věděl, že když ospalá hlídka zaslechne řev hordy útočníků, může zkoprnět strachy. Někdy se i stalo, že strážní opustili svá stanoviště a vyděšeně uprchli do noci.

Rozhlédl se kolem. Od úpatí kopce se směrem k tichému spícímu městu klikatila hrbolatá stezka. Hlavou sekery ukázal k ní.

„Tudy se dostaneme nahoru,“ řekl. Pak si zavěsil štít na levé rameno a vydal osvědčený povel, jímž skandijský vůdce volá do útoku.

„Chlapi, za mnou.“