Nůž snů

7 Chladný medailon

Seančanští vojáci. Krev a zatracený popel! Tohle ještě Matovi scházelo, jak se mu v hlavě točily kostky. „Noale, najdi Egeanin a upozorni ji. Olvere, ty zas varuj Aes Sedai a Bethamin se Setou.“ Těch pět bude pohromadě, nebo aspoň blízko u sebe. Dvě bývalé sul’dam chodily za sestrami jako stín, kdykoliv Aes Sedai opustily vůz, jejž obývaly. Světlo, doufal, že se žádná zase nevydala do města. To by rozhodně bylo jako vypustit lasičku do kurníku! „Já zaběhnu ke vchodu a zkusím zjistit, jestli nám něco hrozí.“

„Ona na to jméno neodpoví,“ zamumlal Noal a postavil se. Na chlapíka, jenž vypadal, že mu postupně přerazili nejmíň polovinu kostí v těle, se pohyboval náramně hbitě. „Víš, že ne.“

„Víš, koho myslím,“ štěkl Mat ostře a zamračil se na Tuon a Selucii. Ta pitomost se jmény byla jejich vina. Selucia Egeanin řekla, že se odteď jmenuje Leilwin Bez lodi, a Egeanin od té chvíle užívala výhradně toto jméno. Nehodlal se s ní kvůli tomu hádat, ani kvůli sobě, ani kvůli ní. Dříve nebo později přece musí přijít k rozumu.

„Jenom to říkám,“ zabručel Noal. „Pojď, Olvere.“

Mat se vydal za nimi, ale než došel ke dveřím, Tuon promluvila.

„Nám nenařídíš, ať zůstaneme uvnitř, Tretko? Nikdo nás nebude hlídat?“

Kostky říkaly, že by měl najít Harnana nebo někoho z Rudých paží a postavit ho ke dveřím čistě pro jistotu, ale on ani nezaváhal. „Daly jste slovo,“ prohlásil a narazil si na hlavu klobouk. Úsměv, jehož se mu v odpověď dostalo, za to riziko stál. Světlo ho spal, úplně jí prozářil tvář. Ženy byly odjakživa hazardní hráčky, ale občas byl úsměv výhrou, jež stála za to sama o sobě.

Již od vchodu viděl, že dny Juradoru bez přítomnosti seančanských vojáků skončily. Přímo naproti přes silnici si několik set mužů sundávalo zbroj, vykládalo vozy, stavělo stany v dokonalých řadách a vázalo koně. Všechno probíhalo velmi spořádaně. Mat viděl Taraboňany s kroužkovými závěsy na přílbách a modrými, žlutými a zelenými pruhy namalovanými přes kyrysy, a muže, kteří očividně patřili k pěchotě, skládající dlouhé píky k sobě a ukládající luky mnohem kratší, než byly dvouříčské, ve stejně omalované zbroji. Usoudil, že to budou Amadičané. Ani Tarabon, ani Altara na pěší vojsko příliš nesázely, a Altařané v seančanských službách měli zbroj z nějakého důvodu natřenou jinými barvami. Pochopitelně tu byli i Seančané. Mat jich zahlédl dvacet nebo třicet. Jejich malovaná zbroj z překrývajících se plátů ani divné hmyzí přílby se nedaly s ničím zaměnit.

Přes cestu se přišourali tři vojáci, hubeni, tvrdí chlapi. Jejich modré kabáty se zelenožlutě pruhovanými límci, přes barvy velmi prosté, byly odřené od zbroje a nikde žádné označení hodnosti. Nebyli to tedy důstojníci, ale stejně mohli být nebezpeční jako červené zmije. Dva z nich možná pocházeli z Amadicie nebo Murandy, dokonce možná z Dvouříčí, ale třetí měl šikmé oči jako Saldejec a pleť barvy medu. Bez zastavení vstoupili do cirkusu.

Jeden z koňáků u vchodu pronikavě zapískal tři tóny, jež ostatní po cirkuse začali opakovat, a druhý, šilhavý Bollin, jim pod nos přistrčil džbán s penězi. „Cena je stříbrná pence za každýho, kapitáne,“ pronesl s klamnou mírností. Mat slyšel, že takhle mluvil i těsně předtím, než druhého koňáka praštil stoličkou přes hlavu. „Děti jsou za pět měďáků, když mně sahají nad pás, a tři měďáky, když jsou menší, ale zadarmo chodí jenom děti, co ještě neuměj chodit.“

Seančan s medovou pletí zvedl ruku, jako by chtěl Bollina odstrčit, pak zaváhal a zatvářil se ještě ponuřeji, což se předtím zdálo nemožné. Druzí dva se postavili vedle něj, pěsti zaťaté, jak dupot ohlásil příchod snad všech mužů od cirkusu, účinkujících v barevných hadřících a koňáků v hrubém suknu. Každý třímal palici, včetně Luky v jasně rudém kabátě s vyšitými zlatými hvězdami na přehmutých manžetách, a dokonce se objevil i polonahý Petra, což byl ten nejmímější muž, jakého kdy Mat poznal. Nyní byl zachmuřený.

Světlo, tohle hrozilo masakrem, protože ostatní vojáci byli jenom sto kroků daleko a měli po ruce nejrůznější zbraně. Teď by se z toho měl Mat Cauthon vyzout. Nenápadně sáhl na vrhací nože ukryté v rukávech a pokrčil rameny, jen aby se ujistil, že má i ten na zádech. Nože pod kabátem a v holínkách si nemohl překontrolovat, aniž by to nebylo nápadné. Kostky dál duněly. Už začal vymýšlet, jak odtud Tuon a ostatní dostat. Ještě se jí bude muset chvíli držet.

Než mohlo dojít k pohromě, objevil se další Seančan – žena v modrozelenožlutě pruhované zbroji, nesoucí si u pravého boku přílbu. Měla šikmé oči a medovou pleť a v nakrátko ostříhaných černých vlasech měla množství bílých pramínků. Byla dobře o půl lokte nižší než ostatní tři vojáci a na přílbě neměla chocholy, pouze malý hřeben, jako bronzovou šipku, vepředu. Jakmile ji vojáci uviděli, okamžitě se postavili do pozoru. „Proč mě nepřekvapuje, že tě vidím u něčeho, co vypadá na začátek pořádné pranice, Murele?“ Měla protáhlý a trochu drnčivý přízvuk. „Co to má znamenat?“

„Zaplatili jsme, praporonoši,“ odpověděl muž s medovou pletí stejným drnčivým přízvukem, „a pak nám řekli, že musíme zaplatit víc, poněvadž jsme vojáci císařství.“

Bollin otevřel ústa, ale žena ho gestem zarazila. Měla velitelské vystupování. Přelétla pohledem muže shromážděné v půlkruhu, s palicemi v rukou. Když uviděla Luku, zarazila se a zakroutila hlavou. Nakonec upřela oči na Mata. „Viděl jsi, co se stalo?“

„Viděl,“ odpověděl Mat. „Chtěli jít dál bez placení.“

„To je pro tebe dobré, Murele,“ pronesla žena, na což muž překvapeně zamrkal. „Je to dobré pro vás pro všechny. Znamená to, že nezůstanete bez peněz. Protože deset dní nevytáhnete paty z tábora, a já pochybuju, že tady cirkus zůstane tak dlouho. A všichni přijdete o desetidenní žold. Máte vykládat vozy, aby si místní nemysleli, že si myslíme, že jsme něco lepšího než oni. Nebo chcete být obvinění z vyvolávání nepokojů mezi vojáky?“ Všichni tri viditelně zbledli. Očividně to bylo vážné obvinění. „Nemyslím. Teď mi zmizte z očí a dejte se do práce, než z toho místo týdne udělám celý měsíc.“

„Ano, praporonoši,“ štěkli muži jako jeden a odběhli zpět přes cestu, přičemž si stahovali kabáty. Byli to tvrdí chlapi, ale velitelka byla tvrdší.

A očividně ještě neskončila. Luka popošel blíž a rozmáchle se jí poklonil, jenže ona ho uťala dřív, než mohl začít děkovat. „Nelíbí se mi, když někdo vyhrožuje mým mužům palicemi,“ protáhla a položila si ruku na jílec, „dokonce ani Murelovi, ani za těchto okolností. Přesto to ukazuje na pevnou páteř. Netouží někdo z těchto skvělých mužů po slávě a dobrodružství? Pojďte se mnou a já vás nechám zapsat. Ty v tom červeném kabátě. Mně připadáš jako rozený kopiník. Vsadím se, že z tebe za chvíli udělám hrdinu.“ Shromáždění muži vrtěli hlavou a někteří, když pochopili, že se nic hrozného nestane, už odcházeli. Petra byl mezi nimi. Luka se však tvářil, jako by sám dostal ránu palicí. Většinu ostatních nabídka zřejmě ohromila stejně. Vystupování v cirkuse vynášelo víc než vojákování, a člověku nehrozilo, že do něho někdo vrazí ostrý meč. „No, když už tady stojíte, třeba se mi podaří vás přesvědčit. Pravděpodobně nezbohatnete, ale žold obvykle přijde včas, a pokud je vydán rozkaz, je možné drancování. Občas se to stává. Jídlo je různé, ale obvykle je teplé a obvykle je ho dost. Služba je dlouhá, což ale znamená jen to, že jste večer dost unavení, abyste usnuli zdravým spánkem. Tedy, pokud nemusíte pracovat i v noci. Už to někoho zajímá?“

Luka se otřásl. „Děkujeme, kapitáne, ale ne,“ zachraptěl přiškrceným hlasem. Někteří hlupáci si myslí, že vojákům lichotí, když je někdo považuje za výše postavené, než jsou doopravdy. I mezi vojáky se najdou hlupáci. „Omluv mě, prosím. Musíme připravit představení. Lidi moc netěší, když budou muset čekat dýl.“ Ještě se na ženu ostražitě podíval, jako kdyby se bál, že by ho mohla popadnout za límec a odtáhnout, a otočil se k mužům za sebou. „Všichni se vraťte do práce. Co tady okouníte? Mám všechno pod kontrolou. Vraťte se, než lidi začnou chtít zpátky peníze.“ To by podle jeho názoru byla hotová pohroma. Kdyby si měl vybrat mezi vracením peněz a rvačkou, nejspíš by se nedokázal rozhodnout, co je horší.

Když se začali cirkusáci rozcházet a Luka spěchal pryč a jenom se ohlížel přes rameno, žena se obrátila k Matoví, jedinému muži, jenž tu kromě dvou koňáků zůstal. „A co ty? Vypadáš, že by z tebe mohl být dobrý důstojník, nakonec bys mohl velet i mně.“ Ta představa ji zřejmě pobavila.

Mat dobře věděl, co dělá. Lidé ve frontě viděli, jak zahnala tři seančanské vojáky, ovšem kdo mohl tušit, proč utekli, ale teď viděli, jak sama rozehnala mnohem větší dav. Ihned by ji přijal do své Bandy jako korouhevníka. „Ze mě by byl příšerný voják, praporonoši,“ opáčil a cvrnkl si do klobouku. Žena se zasmála.

Když se obracel, zaslechl, jak Bollin mírně říká: „Neslyšel jsi, co jsem říkal tomu muži? Je to stříbrňák za tebe a další za tvou ženu.“ Ve džbánu zacinkaly penízky. „Děkuju.“ Věci se vracely do normálu. A Matoví v hlavě pořád rachotily kostky.

Prošel cirkusem, kde akrobaté opět předváděli svá čísla na dřevěných pódiích, žongléři žonglovali, Clarinini pejsci běhali na velkých dřevěných koulích a Mijořini levharti stáli na zadních ve své kleci, která vypadala, že je snad ani nemůže zadržet. Rozhodl se, že se podívá na Aes Sedai. Panteři mu je připomněli. Obyčejní vojáci možná stráví celý den při práci, ale vsadil by se, že přinejmenším někteří z důstojníků se brzy přijdou podívat. Tuon kupodivu důvěřoval, a Egeanin měla dost rozumu, aby se držela z dohledu, když by se kolem mohli objevit další Seančané, jenomže Aes Sedai zřejmě zdravého rozumu moc nepobraly. Dokonce i Teslyn a Edesina, jež strávily nějakou dobu jako damane, pořád hloupě riskovaly. A Joline, která tím neprošla, se zřejmě považovala za nezranitelnou.

Teď už všichni u cirkusu věděli, že ty tři jsou Aes Sedai, avšak jejich velký vůz, natřený již poněkud opršelou barvou, stál poblíž zásobovacího vozu kousek od koní. Luka byl ochotný přestavět cirkus kvůli vznešené paní, jež mu dala glejt na ochranu, ne však kvůli Aes Sedai, které ho ohrožovaly už jenom svou přítomností a navíc byly v podstatě bez měďáku. Ženy od cirkusu se sestrami většinou soucítily a muži se do větší či menší míry měli na pozoru – s Aes Sedai to tak většinou bylo – ale Luka by je klidně vydal a obešel by se i bez Matova zlata. Dokud budou pobývat na území ovládaném Seančany, představovaly Aes Sedai větší nebezpečí než cokoliv jiného. Matu Cauthonovi se za to nedostalo nejmenšího poděkování, i když ne že by po tom toužil. Spokojil by se s trochou úcty, jakkoliv to bylo nepravděpodobné. Nakonec Aes Sedai byly Aes Sedai.

Jolinini strážci Blaerik a Fen nebyli nikde v dohledu, takže nebylo nutné je přemlouvat, aby ho pustili dovnitř. Když se však přiblížil k zabláceným schůdkům vozu, medailon s liščí hlavou ho přímo zamrazil na prsou a vzápětí zchladl ještě víc. Na okamžik strnul jako socha. Ty hloupé ženské tady usměrňují! Vzpamatoval se, vyběhl nahoru a rozrazil dveře.

Byly tu všechny ženy, které tu čekal, Joline, zelená, štíhlá, hezká, s velkýma očima, Teslyn, červená s úzkými rameny, která vypadala, že žvýká kamení, a Edesina, žlutá, spíš příjemná než hezká, s vlnitými černými vlasy až do pasu. Všechny tři zachránil před Seančany, Teslyn a Edesinu dostal přímo z kotců pro damane, a přesto byla jejich vděčnost přinejlepším pochybná. Bethamin, tmavá jako Tuon, ale vysoká a zakulacená, a žlutovlasá Seta, byly sul’dam, než je přinutil pomoct mu při útěku Aes Sedai. Všech pět bydlelo v tomto voze, Aes Sedai dohlížely na bývalé sul’dam a bývalé sul’dam zase na Aes Sedai. Žádná si to neuvědomovala, ale vzájemná nedůvěra je přinutila tento úkol neúnavně plnit. Jediná žena, kterou tu nečekal, byla Setalle Anan, která vedla hostinec U Tulačky v Ebú Daru, než se rozhodla přidat se z nějakého důvodu k zachráncům. Setalle se ovšem uměla prosadit. Vlastně do všeho strkala nos. Neustále se pletla mezi něj a Tuon. To, co dělaly, však bylo zcela nečekané.

Uprostřed vozu stály Bethamin a Seta nehybné jako kůly v plotě, vražené mezi dvě postele, které se nedaly zvednout ke stěnám, a Joline liskala Bethamin pořád dokola, nejdřív jednou, pak druhou rukou. Vysoké ženě po lících stékaly slzy a Seta se zřejmě bála, že vzápětí přijde na řadu. Edesina a Teslyn, ruce zkřížené na prsou, to bezvýrazně pozorovaly, zatímco panímáma Anan se nesouhlasně mračila Teslyn přes rameno. Mat nepoznal, zda nesouhlasí s fackováním či s tím, co Bethamin udělala, ale bylo mu to jedno.

Jedním krokem se dostal k Joline, popadl ji za zdviženou ruku a otočil ji k sobě. „Co pod Světlem to tady—?“ Dál se nedostal, protože mu druhou rukou vrazila takovou facku, až mu zazvonilo v uších.

„Tak tohle zabilo kozu,“ prohlásil. Před očima mu stále jiskřilo, když se posadil na postel a překvapenou Joline si přehodil přes kolena. Jeho pravice dopadla na její zadek s hlasitým plesknutím a ona překvapeně zaskřehotala. Medailon zchladl ještě víc a Edesina zalapala po dechu, když se nic nestalo. Mat se však snažil sledovat druhé dvě sestry i otevřené dveře, zda se v nich neobjeví Jolinini strážci, přičemž jednou rukou držel zelenou sestru a druhou ji vyplácel, jak rychle a tvrdě to jen šlo. Netušil, kolik spodniček a košil má pod modrou sukní, a chtěl se ujistit, že zanechá příslušný dojem. Měl pocit, že se mu ruka pohybuje do rytmu s kostkami chřestícími v hlavě. Joline se vzpírala a kopala a začala nadávat jako poháněč. Medailon jako by se změnil v led, po chvíli si už Mat říkal, jestli nebude mít omrzliny, ale do jejího sžíravého výraziva se brzy vloudil křik. Mat možná neměl tak pádnou ruku jako Perrin, ale slabý rozhodně nebyl. A ze cvičení s lukem a holí měl pořádné svaly.

Edesina a Teslyn jako kdyby přimrzly na místě, stejně jako dvě bývalé sul’dam s vytřeštěnýma očima – no, Bethamin se křenila, třebaže očividně žasla stejně jako Seta – ale právě když si začínal myslet, že Joline víc křičí než nadává, pokusila se kolem dvou Aes Sedai protlačit panímáma Anan. Kupodivu ji Teslyn posunkem zarazila! Jenom málo žen nebo mužů odporovalo Aes Sedai, avšak panímáma Anan po červené sestře vrhla mrazivý pohled a kolem Aes Sedai se i tak protlačila, mumlajíc cosi, na co se obě zatvářily zvědavě. Ještě se musela dostat přes Bethamin a Setu, a Mat toho využil k posledním několika plácnutím, načež si zelenou sestru shodil z klína. Stejně už ho pálila dlaň. Joline přistála na zemi a vyjekla.

Panímáma Anan se rozkročila před Matem dostatečně blízko, aby se Joline nemohla zvednout ze země, a s rukama zkříženýma na prsou, až se jí velký výstřih ještě zvětšil, si ho prohlížela. Přes oděv, co nosila, nebyla rozená Ebúdarka, ne s těma oříškovýma očima, ale v uších měla velké zlaté kruhy, svatební nůž, s jílcem posázeným červenými a bílými kameny za syny a dcery, pověšený na širokém stříbrném obojku na krku a zakřivenou dýku vraženou za pasem. Tmavě zelené suknice měla na levé straně vyhrnuté, aby byly vidět rudé spodničky. S mírně prošedivělými vlasy byla každým coulem majestátní ebúdarskou hostinskou, sebejistou a zvyklou vydávat rozkazy. Čekal, že ho pokárá – když došlo na káráni, uměla to stejně dobře jako Aes Sedai! – takže ho překvapilo, když jenom zamyšleně promluvila.

„Joline tě určitě chtěla zarazit a Teslyn s Edesinou taky, ale nepodařilo se jim to. To musí znamenat, že vlastníš ter’angrial, který dokáže přerušit prameny síly. Slyšela jsem o tom – Kadsuane Melaidhrin údajně jeden takový má – ale ještě nikdy jsem žádný neviděla. Moc ráda bych si ho prohlídla. Nepokusím se ti ho vzít, ale ocenila bych, kdybys mi ho ukázal.“

„A odkud znáš Kadsuane?“ chtěla vědět Joline a pokoušela se uhladit si suknice. Při prvním pohybu ruky po zadnici sebou cukla a zle se zamračila na Mata, aby mu ukázala, že na něj nezapomněla. Ve velkých hnědých očích a na lících se jí leskly slzy, ale pokud za to bude muset zaplatit, stálo mu to za to.

„Říkala něco o zkoušce na šátek,“ podotkla Edesina.

„Řekla: ‚Jak jsi mohla projít zkouškou na šátek, když v takové chvíli ztuhneš?‘“ upřesnila Teslyn.

Panímáma Anan na chvíli stiskla rty, nicméně pokud byla vyvedená z míry, nedala to jinak najevo. „Možná si vzpomenete, že jsem vlastnila hostinec,“ podotkla suše. „K Tulačce přicházelo mnoho lidí a mnozí se rozpovídali, možná víc, než měli.“

„Žádná Aes Sedai by nemluvila,“ začala Joline a najednou se obrátila. K vozu mířili Blaerik s Fenem. Oba byli z Pohraničních států, mohutní chlapi, a Mat rychle vyskočil, připravený v případě potřeby sáhnout po nožích. Možná ho zpráskají, ale bez boje se nevzdá.

Joline kupodivu doběhla ke dveřím a zavřela je Fenovi přímo před nosem, načež zastrčila petlici. Saldejec se nepokoušel dveře otevřít, ale Mat nepochyboval, že budou oba čekat, až vyjde ven. Když se Joline otočila, oči jí žhnuly, slzy neslzy, a na panímámu Anan zřejmě prozatím zapomněla. „Jestli tě ještě někdy jen napadne…“ začala a zahrozila mu prstem.

Mat udělal krok a sám jí strčil prst pod nos tak rychle, že uskočila a narazila do dveří, od kterých se se zakvičením odrazila a na lících jí naskočily rudé skvrny. Matoví bylo lhostejné, jsou-li ty skvrny od hněvu či rozpaků. Otevřela ústa, ale on ji jednoduše nepustil ke slovu.

„Nebýt mě, nosila bys kolem krku obojek damane, stejně jako Edesina a Teslyn,“ vybuchl stejně rozlícené, jako se ona tvářila. „Na oplátku se mě akorát všechny snažíte zastrašovat. Děláte si, co chcete, a všechny nás vystavujete nebezpečí. Zatraceně, klidně si tu usměrňujete, když víte, že přímo naproti přes silnici jsou Seančani! Můžou mít s sebou damane, i deset, co vy víte.“ Pochyboval, že by měli byť jedinou, ale pochybnosti neznamenají jistotu, a on rozhodně nehodlal sdělovat své pochybnosti jí. „S něčím se prostě smířím, i když byste měly vědět, že už mi začíná docházet trpělivost, ale nesnesu, abys mě mlátila. Udělej to ještě jednou a já tě vyplatím dvakrát tvrději. To si pamatuj!“

„A jestli to uděláš, už se ho příště nepokusím zarazit,“ přidala se panímáma Anan.

„Já taky ne,“ dodala Teslyn a vzápětí se k ní připojila i Edesina.

Joline se tvářila, jako by utržila ránu kladivem mezi oči. To bylo velmi uspokojivé. Tedy pokud vymyslí, jak si nenechat od Blaerika s Fenem zpřelámat žebra.

„A teď by mi mohla některá z vás zatraceně vysvětlit, proč jste se rozhodly usměrňovat, jako kdyby byla Poslední bitva? Musíš je takhle držet, Edesino?“ Ukázal hlavou na Setu s Bethamin. Byl to jenom odhad, ale Edesina vykulila oči, jako by si myslela, že mu jeho ter’angrial umožňuje vidět prameny jediné síly, nejenom je zastavovat. V každém případě už vzápětí obě ženy stály normálně. Bethamin si klidně začala plátěným kapesníčkem sušit oči. Seta se posadila na postel, položila si ruce na ramena a třásla se. Vypadala otřesenější než Bethamin.

Žádná Aes Sedai se zřejmě nechystala odpovědět, a tak to za ně udělala panímáma Anan. „Došlo k pořádně velké hádce. Joline se chtěla jít na ty Seančany podívat osobně a nenechala si to rozmluvit. Bethamin ji chtěla dát lekci, jako kdyby nevěděla, co se stane.“ Hostinská znechuceně potřásla hlavou. „Pokusila se přehodit si Joline přes kolena a Seta jí pomáhala. Tak je Edesina obalila prameny vzduchu. Předpokládám,“ dodala, když k ní Aes Sedai prudce vzhlédly. „Možná nedokážu usměrňovat, ale mám oči.“

„Ale to neodpovídá tomu, co jsem cítil,“ zavrčel Mat. „Tady se usměrňovalo hodně.“

Panímáma Anan a tři Aes Sedai si ho zamyšleně prohlížely, jako by pohledem pátraly po medailonku. Na jeho ter’angrial rozhodně hned tak nezapomenou, to bylo jisté.

Vyprávění se ujala Joline. „Bethamin usměrnila. Tkanivo, které použila, jsem jaktěživa neviděla, ale chvilku, než přišla o pravý zdroj, kolem nás tří tancovaly jiskry. Myslím, že použila všechnu sílu, kterou dokázala natáhnout.“

Bethamin se náhle rozvzlykala, sesula se a málem upadla na podlahu. „Nechtěla jsem,“ Skytala, tvář zkřivenou. „Myslela jsem, že mě chcete zabít, ale nechtěla jsem. Nechtěla.“ Seta se kymácela sem a tam a s hrůzou zírala na svou přítelkyni. Nebo možná bývalou přítelkyni. Obě věděly, že je a’dam udrží, možná každou sul’dam, jenže důsledky rozhodně popíraly. Že každá žena, která dokáže používat a’dam, se dokáže naučit i usměrňovat. Nejspíš se snažily tento fakt ze všech sil popřít, zapomenout na něj. Ale skutečné usměrňování všechno změnilo.

Světlo ho spal, tohle mu ještě scházelo, navrch ke všemu ostatnímu. „Co s tím budete dělat?“ Tohle zvládnou pouze Aes Sedai. „Když teď začala, nemůže jen tak přestat. Tohle vím.“

„Necháme ji zemřít,“ prohlásila drsně Teslyn. „Můžeme ji odstínit, dokud se jí nezbavíme, a pak může umřít.“

„To nemůžeme,“ vyhrkla Edesina šokované. Třebaže ji očividně nešokovala představa, že by nechaly Bethamin umřít. „Jakmile ji pustíme, bude nebezpečná pro všechny okolo sebe.“

„Už to víckrát neudělám,“ plakala Bethamin a téměř prosila. „Neudělám!“

Joline se protlačila kolem Mata, jako kdyby byl věšák, rozkročila se před Bethamin a s rukama v bok na vyšší ženu civěla. „Nepřestaneš. Nemůžeš, když jsi jednou začala. Mezi pokusy usměrňovat můžou uběhnout celé měsíce, budeš to však zkoušet znova a znova a pokaždé se nebezpečí zvýší.“ S povzdechem spustila ruce. „Na mladší novicku jsi příliš stará, ale s tím se nedá nic dělat. Budeme tě muset učit. Aspoň natolik, abys nikoho neohrožovala.“

„Učit ji?“ zaskřehotala Teslyn a pěsti v bok si dala ona. „Já říkám, nechrne ji umřít! Máš vůbec tušení, jak se mnou tyhle sul’dam zacházely, když mě věznily?“

„Ne, protože jsi to nikdy nerozvedla, jenom pořád kňučíš, jak to bylo hrozné,“ opáčila Joline suše a rázněji dodala: „Ale nenechám zemřít žádnou ženu, pokud tomu budu moct zabránit.“

Tím to pochopitelně neskončilo. Když se žena chce hádat, pokračuje v tom, i když je sama, a tady se chtěly hádat všechny. Edesina se přidala na stranu Joline, stejně jako panímáma Anan, jako kdyby měla co mluvit do záležitostí Aes Sedai. A ze všech věcí se Bethamin a Seta připojily k Teslyn a popíraly, že se chtějí učit usměrňovat, mávaly rukama a řvaly stejně hlasitě jako ostatní. Mat moudře využil příležitosti, vyklouzl z vozu a tiše za sebou přitáhl dveře. Nemusel se jim připomínat. Přinejmenším Aes Sedai si na něj určitě brzy vzpomenou. Aspoň si může přestat lámat hlavu s tim, kam se poděly ty zatracené a’damy a jestli se je sul’dam nepokusí znovu použít. Tahle záležitost byla vyřízená jednou provždy.

S Blaerikem a Fenem měl pravdu. Čekali pod schůdky a jejich výrazu se nemohla rovnat ani bouřková mračna. Bezpochyby věděli přesně, co se Joline stalo. Ne však, čí je to vina, jak se ukázalo.

„Co se tam stalo, Cauthone?“ vyštěkl Blaerik a modrýma očima mohl klidně prorážet díry. Byl o něco vyšší než Fen, oholil si svůj šajnarský pramen na temeni a strniště na lebce ho rozhodně netěšilo.

„Můžeš za to ty?“ otázal se chladně Fen.

„Jak bych mohl?“ opáčil Mat a seběhl ze schůdků, jako by ho nic na světě netížilo. „Je přece Aes Sedai, pokud sis nevšiml. Jestli chcete vědět, co se stalo, tak by ses měl zeptat jí. Nejsem takový pitomá, abych o tom mluvil. To vám povídám. Akorát bych se jí neptal hned teď. Ještě pořád se tam hádají. Využil jsem příležitosti a zmizel, dokud mám kůži celou.“

Možná že to nebyla nej lepší volba slov. Strážcům potemněly tváře ještě vic, jakkoliv to původně vypadalo nemožné. Nechali ho však jít, aniž by se musel uchýlit k nožům. Bylo to. A ti dva s návštěvou vozu také nijak nespěchali. Místo toho se posadili na schůdky a čekali, hlupáci. Mat pochyboval, že k nim bude Joline vstřícná, ale mohla by si na nich vybít vztek, protože věděli, co se stalo. Být jimi, našel by si nějakou práci, která by mu nedovolila přiblížit se k vozu na… řekněme, měsíc nebo dva. To by mohlo pomoct. Trochu. Ženy mají na jisté věci dlouhou paměť. Odteď se bude muset kvůli Joline sám ohlížet přes rameno. Ale stejně to stálo za to.

Když naproti přes cestu tábořili Seančané, Aes Sedai se hádaly, ženy usměrňovaly, jako kdyby nikdy neslyšely o Seančanech, a v hlavě mu rachotily kostky – ani dvojnásobná výhra nad Tuon ho toho večera nemohla uklidnit. Šel spát – na podlahu, protože s druhou postelí byla řada na Domonovi, první měla Egeanin jenom pro sebe – a kostky se mu odrážely od vnitřku lebky, ale byl si jistý, že zítra musí být lépe než dnes. No, nikdy netvrdil, že musí mít pokaždé pravdu. Jen si přál, aby se nemýlil tak často.