Nůž snů

28 V Maldenu

Těsně před svítáním si Faile připínala široký opasek ze zlatých ok už naposledy, když do malého, již tak přeplněného stanu, kde všichni spali, vstoupila Dairaine. Obloha venku teprve začínala šednout, uvnitř mohla být ještě noc. Failein zrak se ale přizpůsobil temnotě. Štíhlá, drobná žena s černými vlasy spadajícími ve vlnách až k pasu se přes zívání mračila. V Cairhienu stála těsně pod hlavou svého rodu, ale v noci ji probudili, protože Sevanna nemohla usnout a chtěla, aby ji předčítala. Sevanna měla ráda Dairainein hlas a nejspíš taky příběhy o údajných přehmatech Sevanniných gai’šainů, které jí donášela. Cairhieňanka nikdy nebyla mezi těmi, kdo nedokázal potěšit. Zvedla si ruce ke zlatému obojku a zaváhala, když uviděla Faile, Alliandre a Maighdin, již oblečené a na nohou.

„Zapomněla jsem vrátit knihu na správné místo,“ pronesla hlasem jako křišťálové zvonečky a obrátila se zpátky ke vchodu. „Sevanna mě nechá zbít, jestli ji uvidi jinde, až se probudí.“

„Ona lže,“ zavrčela Maighdin a Dairaine se pokusila utéct.

To stačilo, aby to Faile přesvědčilo. Popadla ženu za kapuci a vtáhla ji zpátky do stanu. Dairaine otevřela ústa, aby zaječela, ale Alliandre jí na ně přitiskla ruku a všechny tři ji strhly na pokrývky na podlaze. Musely na to být všechny tři. Dairaine byla malá, ale kroutila se jako had a snažila se škrábat a kousat. Zatímco ji druhé dvě ženy držely, Faile vytáhla druhý nůž, který si zajistila, celkem použitelnou dýku s prohýbanou ocelovou rukojetí a čepelí delší než její ruka, a začala pokrývky rozřezávat na pruhy.

„Jak jsi to poznala?“ zeptala se Alliandre, snažící se udržet Dairaineinu paži a zároveň druhou ruku na ústech, aniž by se nechala pokousat. Maighdin se postarala o nohy tak, že si na ně prostě sedla, a druhou paži jí zkroutila mezi lopatky. Dairaine se přesto dařilo kroutit, byť marně.

„Mračila se, ale když promluvila, měla najednou tvář hladkou. Zrovna mi to došlo. Kdyby se opravdu bála, že dostane výprask, zamračila by se víc, nepřestala by.“ Zlatovlasá žena nebyla příliš schopná služka, zato byla velmi všímavá.

„Co u ní ale vzbudilo podezření?“

Maighdin pokrčila rameny. „Možná se jedna z nás zatvářila překvapeně nebo provinile. I když netuším, jak si toho mohla všimnout, když tu není světlo.“

Brzy měli Dairaine spoutanou na kotnících a zápěstích, přivázaných ještě k sobě za zády. Takhle se daleko neodplazí. Kus látky stočený do chomáče, utržený z její spodničky a přivázaný dalším kusem pokrývky, sloužil jako roubík, takže mohla jenom chrčet. Zkroutila hlavu a zle se na ně mračila. Faile jí neviděla příliš dobře do tváře, ale mohla se jedině mračit nebo žadonit, a Dairaine žadonila jenom u Šaidů. Využívala svého postavení jako jedné ze Sevanniných gai’šainek, aby tyranizovala gai’šainy, kteří mezi ně nepatřili, a donášením na ty, kteří mezi ně patřili. Potíž byla, že ji tu nemohly nechat. Někdo sem mohl každou chvíli vpadnout, aby některou povolal do služby Sevanně.

„Můžeme ji z abít a tělo schovat,“ navrhla Alliandre a uhladila si dlouhé vlasy. Během zápasu sejí rozcuchaly.

„Kde?“ dotazovala se Maighdin, pročesávajíc si vlastní zlatou hřívu prsty. Nemluvila jako služka s královnou. Vězni si jsou v zajetí rovni, jinak pomáhají svým věznitelům. Trvalo dlouho naučit to Alliandre. „Musí to být někde, kde ji aspoň den nenajdou. Sevanna by mohla poslat lidi za Galinou, aby nás přivedli zpátky, pokud budeme v podezření, že jsme zabily někoho z jejího majetku.“ Do toho slova vložila veškeré opovržení, jehož byla schopna. „A já Galině nevěřím, že by jim nedovolila odvléct nás zpátky.“ Dairaine se znovu začala vzpírat a chrčela víc než předtím. Možná se nakonec rozhodla pro žadonění.

„Nezabijeme ji,“ řekla jim Faile. Nebyla ani choulostivá, ani slitovná. Prostě nebylo kam schovat tělo na dost dlouho, nikam by se nedostaly, aniž by je někdo uviděl. „Obávám se, že se naše plány trochu změnily. Počkejte tady.“

Vyběhla ven. Obloha se teprve začala měnit do perlova, a odhalila, co u Dairaine vzbudilo podezření. Byly tam Bain s Čiad v bílých šatech, jak bylo domluveno, aby je doprovodily na místo setkání. Rolan a jeho přátelé možná ještě snídali – doufala, že snídají, protože by jinak mohli udělat něco nepředloženého a všechno zkazit – a Bain a Čiad slíbily, že odlákají každého muže, který by se jim pletl do cesty. Nedokázala se přimět, aby se zeptala, jak toho hodlají dosáhnout. Některé oběti si zaslouží závoj tajemství. A plné srdce vděčnosti. Dvě gai’šainky s proutěnými koši by v Cairhieňance podezření nevzbudily, ale třicet nebo čtyřicet gai’šainů tlačících se v rozblácené uličce mezi stany už ano. Pod bílou kapucí viděla Aravineinu kulatou tvář i Lusařinu krásnou. Byl tam Alvon se synem Therilem v šatech ze zabláceného stanového plátna, a Alainia, baculatá amadicijská stříbrotepka ve špinavém bílém plátně, Domain, podsaditý cairhienský švec, Corvila, hubená tkadlena tady z Altary, a… Nebyla to ani desetina těch, kdo jí přísahali věrnost, ale takhle velké shromáždění gai’šainů už muselo vzbudit podezření i u kamene. Rozhodně muselo, když se k tomu přidalo, že ony tři byly oblečené. Dairaine nejspíš slyšela, koho dnes ráno povolali k Sevanně. Jak zjistili, že odchází dnes? Bylo pozdě dělat si s tím starosti. Pokud by o tom věděl jediný Šaido, už by je vyvlekli ze stanu.

„Co tady děláte?“ chtěla vědět.

„Chtěli jsme tě vyprovodit, má paní,“ řekl Theril s drsným, stěží srozumitelným přízvukem. „Dávali jsme dobrý pozor, abychom přišli jen po jednom, po dvou.“ Lusara šťastně přikyvovala, a nebyla jediná.

„No, tak teď se můžeme rozloučit,“ pronesla Faile rázně. Nebylo nutné jim říkat, jak jim málem útěk zhatili. „Dokud se pro vás nevrátím.“ Jestli jí nedá vojsko její otec, tak Perrin určitě. Jeho přátelství s Randem al’Thorem to zajistí. Světlo, kde je?

Ne! Musí být ráda, že je ještě nenašel. Že se nenechal zabít při pokusu vplížit se do tábora a zachránit ji. Musela být vděčná a nemyslet na to, co ho asi zdrželo. „Nyní jděte, než vás tady někdo uvidí a poběží o tom povědět. A s nikým o tom nemluvte.“ Její stoupenci byli v pořádku, jinak by už byla v řetězech, ale mezi gai’šainy bylo mnoho takových jako Dairaine, a to nejen mezi dlouho drženými Cairhieňany. Někteří lidé prostě přirozeně lízali paty, ať byli kdekoliv.

Klaněli se nebo klepali do čela, jako by nikdo nemohl vykouknout ze stanu, než se zklamaně rozprchli do všech stran. Opravdu čekali, že se budou dívat, jak odchází! Neměla čas se věnovat vzteku. Rychle se vrátila k Bain a Čiad a honem jim vysvětlila situaci ve stanu.

Když domluvila, Aielanky si vyměnily pohledy a odložily koše, aby mohly hovořit děví prstovou řečí. Faile se pohledu na jejich ruce vyhýbala, protože očividně chtěly soukromí. Ne že by toho stejně moc pochopila. Kmitaly prsty příliš rychle. Bain s vlasy jako plamen a tmavomodrýma očima byla skoro o půl dlaně vyšší než ona, šedooká Čiad jen o prst vyšší. Byly blízké přítelkyně, ale adoptovaly se jako první sestry, což vytvářelo pouta bližší než přátelství.

„O Dairaine Saighan se postaráme,“ řekla nakonec Čiad. „Ale znamená to, že musíte jít do města samy.“

Faile si povzdechla, ale nedalo se s tím nic dělat. Snad už bude Rolan vzhůru. Možná ji právě pozoruje. Vždycky se objevil zdánlivě odnikud, když ho potřebovala. Rozhodně by jí nepřekážel v odchodu, ne když slíbil, že ji vezme s sebou, až půjde. Stále doufal, dokud bude nosit bílou. On a jeho líbací hry! Mohl by ji chtít udržet v gai’šainské bílé o něco déle. Když chce muž pomáhat, vždycky to chce udělat jedině po svém.

Bain a Čiad vklouzly do malého, špičatého stanu a Alliandre s Maighdin vyšly ven. Uvnitř opravdu nebylo místo pro pět lidí. Maighdin obešla stan a vrátila se s košem, jako byl ten, jež nesly ostatní ženy. Nahoře byla hromádka špinavých gai’šainských šatů, aby to vypadalo jako náklad prádla na praní, ale pod nimi byly šaty, které jim jakž takž padly, sekera, prak, šňůry na oka, křesadlo a ocílka, balíčky mouky, masa, sušených fazolí, soli a kvasnic, pár mincí, co dokázaly najít, všechno, co jim usnadní cestu na západ za Perrinem.

Galina je vyvede z tábora, ale nedalo se odhadnout, kterým směrem ji ta „záležitost Aes Sedai“ zavede. Musely být od začátku soběstačné. Faile by Aes Sedai vůbec nepřekvapila, kdyby je opustila, jak jen to bude možné.

Maighdin nad košem stála s odhodlaným výrazem, zuby zaťaté, pohled pevný, ale Alliandre se zářivě usmívala.

„Snaž se nevypadat tak šťastně,“ napomenula ji Faile. Mokřinští gai’šainové se zřídkakdy usmívali, a nikdy ne vesele.

Alliandre se pokusila umírnit výraz, ale kdykoliv svůj úsměv zahladila, hned se zase přikradl zpátky. „Dneska utíkáme,“ řekla. „Je těžké se neusmívat.“

„Necháš toho, jestli tě uvidí nějaká moudrá a rozhodne se zjistit, proč jsi tak šťastná.“

„Mezi stany gai’šainů nebo v Maldenu těžko nějakou moudrou potkáme,“ namítla ta ženská s úsměvem. Odhodlaná nebo ne, Maighdin kývla na souhlas.

Faile to vzdala. Popravdě se jí samotné trochu točila hlava, i přes Dairaine. Dneska utíkají.

Bain vyšla ze stanu a podržela chlopeň Čiad, která nesla na zádech ranec zabalený v pokrývce a velký právě natolik, aby se do něj vešla zkroucená malá žena. Čiad byla silná, ale i tak se musela trochu předklánět, aby tu váhu unesla.

„Proč se nehýbe?“ zeptala se Faile. Ne že by se bála, že by Dairaine zabily. Velice usilovně dodržovaly pravidla gai’šainů a násilí bylo zakázané. Ale pokrývka mohla být plná dřeva, nakolik se hýbala.

„Hladila jsem ji po vlasech a popisovala ji, jak bych jí velice nerada ublížila,“ vysvětlila Bain tiše s pobaveným světlem v očích. „Je to pravda, vzhledem k tomu, kolik toh by mě stálo, i kdybych ji jen propleskla.“ Čiad se uchechtla. „Dairaine Saighan si očividně myslela, že jí vyhrožujeme. Myslím, že bude potichu a nebude se hýbat, dokud ji nenecháme běžet.“ Otřásala se tichým smíchem. Aielský humor byl pro Faile stále záhadou. Věděla však, že za to budou přísně potrestány. Napomáhání při útěku se trestalo stejně drsně jako samotný pokus o útěk.

„Jsem vám vděčná,“ řekla, „tobě i Čiad, odteď už navždy. Mám velké toh.“ Políbila Bain zlehka na tvář a ona pochopitelně celá zrudla. Aielové byli na veřejnosti velice prudérní. V některých věcech.

Bain se na Čiad podívala s lehkým úsměvem.

„Až uvidíš Gaula, řekni mu, že Čiad je gai’šainka muže se silnýma rukama, který má v srdci oheň. On to pochopí. Musím jí pomoct odnést břemeno na bezpečné místo. Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Faile Bašere.“ Zlehka se konečky prstů dotkla Faileiny tváře. „Jednou se opět sejdeme.“

Odešla k Čiad, popadla jeden konec pokrývky a obě rychle odešly.

Gaul to možná pochopí, ale Faile tedy nechápala nic. Tedy rozhodně ne ten oheň v srdci, a pochybovala, že Manderikovy ruce Čiad zajímají byť jen trochu. Ten chlap měl zkažený dech a začínal pít, jakmile se probudil, pokud se nevydal na nájezd nebo na lov. Zahnala Gaula i Manderika z mysli a hodila si koš na rameno. Už tak promarnily dost času.

Obloha začínala vypadat na skutečný den a gai’šainové se v nejrůznějších stanech v táboře poblíž maldenských hradeb začínali probouzet. Spěchali po nejrůznější práci, nebo aspoň něco nesli, aby vypadali, že pracují, a třem ženám v bílé, nesoucím koše s prádlem k městské bráně, nevěnovali pozornost. Vždycky bylo třeba něco vyprat, dokonce i mezi Sevanninými gai’šainy. Bylo tu příliš mnoho mokřinských gai’šainů, aby je Faile všechny znala, a žádného známého nepotkala, dokud nenarazily na Arrelu a Lacile, které přešlapovaly s koši na ramenou. Arella, vyšší než většina Aielanek, a tmavá, nosila vlasy ostříhané nakrátko jako Děva, a chodila jako muž. Lacile byla malá, bledá a štíhlá a ve vlasech, které nebyly o moc delší, měla červené stužky. V šatech kráčela s půvabem, a když na sobě měla spodky, pohoršlivě pohupovala boky. Ale úlevou si vydechly obě téměř stejně.

„Myslely jsme si, že se něco stalo,“ vyhrkla Arrela.

„Nic, co bychom nezvládly,“ sdělila jí Faile.

„Kde jsou Bain a Čiad?“ ptala se nervózně Lacile.

„Mají jiný úkol,“ vysvětlila Faile. „Jsme samy.“

Obě ženy si vyměnily pohledy, a tentokrát rozhodně nevzdychaly úlevou. Rolan by pochopitelně nezasáhl. Ne, když odcházejí. Určitě ne.

Železem obitá brána Maldenu byla otevřená, křídla byla přiražená až k žulové hradbě, jako tomu bylo od chvíle, co město padlo. Rez zabarvila široké železné pásy dohněda a panty byly tak rezavé, že by už nejspíš brána ani zavřít nešla. Na šedých kamenných věžích po stranách brány dnes hnízdili holubi.

Dorazily první. Aspoň Faile neviděla na ulici před nimi nikoho. Když procházely bránou, vytáhla z kapsy v rukávu dýku a držela ji čepelí přitisknutou nahoru k zápěstí.

Ostatní ženy udělaly stejný pohyb, byť ne tak obratně. Bez Bain a Čiad a s nadějí, že Rolan a jeho přátelé mají jinou práci, se musely o svou ochranu postarat samy. Malden nebyl tak nebezpečný pro ženu – pro gai’šainku, protože se Šaidy, kteří se snažili kořistit na vlastních, byl udělán krátký proces – ne tak nebezpečný jako šaidská část tábora, ale i tady byly ženy přepadeny, občas skupinou mužů. Světlo dej, aby je přinejhorším zastavil jeden, dva muži. Jednoho, dva by mohly překvapit a zabít, než si uvědomí, že i gai’šainové mají zuby. Pokud by jich bylo víc, udělají, co půjde, ale i aielský tkadlec nebo hrnčíř byli nebezpečnější než většina cvičených ozbrojenců. Koše nekoše, našlapovaly na špičky a rozhlížely se, připravené odskočit libovolným směrem.

Tato část města sice nebyla vypálená, ale působila opuštěně. Pod měkkými bílými botami jim křupaly střepy z nádobí. Šedá dlažba byla stále posetá kusy šatů, odřezaných z lidí, když z nich dělali gai’šainy. Ty ubohé, urousané cáry ležely nejdřív ve sněhu a pak na dešti déle než měsíc, a Faile pochybovala, že by je teď nějaký hadrář posbíral. Tu a tam ležely hračky, dřevěný koník či panenka, z nichž se začala loupat barva, odhozené dětmi, kterým dovolili utéct, stejně jako velmi starým, nemocným a churavým. Dřevěné či kamenné budovy s břidlicovými střechami kolem ulice měly díry místo dveří a oken. Šaidové odnesli z města všechno, co považovali za cenné, i snadno odstranitelné kusy dřeva, a pouze to, že strhnout dům bylo méně účinné než nasekat dříví v okolních lesích, dřevěné stavby zachránilo. Otvory Faile připomínaly jamky v lebce. Chodila touto ulicí často, ale dnes ráno jako by ji pozorovaly. Naskakovala jí z toho husí kůže.

V polovině cesty se ohlédla k bráně jen asi sto padesát kroků za nimi. Ulice byla prozatím stále prázdná, ale brzy se tu objeví lidé v bílém s vědry na vodu. Nošení vody bylo jedním z úkolů, které začínaly časně a trvaly celý den. Musely si pospíšit. Zahnula do boční uličky a zrychlila krok, i když měla potíže udržet koš. Ostatní musely mít stejné starosti, ale žádná si nestěžovala. Musely zmizet z dohledu, než přijdou ti gai’šainové. Žádný gai’šain, který vstoupil do města, nemohl mít důvod opustit hlavní ulici, dokud nedošel k cisterně pod pevností. Snaha získat přízeň či jen neopatrné slovo mohlo poslat do města Šaidy, aby je chytili, a ven existovala jediná cesta, pokud by nepřelezly hradby a neskočily deset kroků dolů s nadějí, že si nikdo nezlomí nohu.

U nyní bezejmenného dvoupatrového kamenného hostince s prázdnými okny se vrhla do šenku a ostatní ji následovaly. Lacile odložila koš a přitiskla se k rámu, aby mohla hlidat ulici. Místnost s trámovým stropem a zaprášenou dřevěnou podlahou byla prázdná a u kamenného krbu scházela mřížka i náčiní. Ze schodiště vzadu bylo odstraněno zábradlí a dveře do kuchyně byly také pryč. Kuchyň byla prázdná též. Zkontrolovala to. Hrnce, nože a lžíce byly užitečné. Faile položila koš na podlahu a spěchala ke schodišti. Bylo pevné, z těžkých trámů a vyrobené, aby vydrželo celá pokolení. Strhnout ho by bylo skoro stejně těžké jako strhnout celý dům. Sáhla pod něj podél jedné ze širokých vnějších podpěr a sevřela jako zápěstí silnou, ne tak úplně skleněnou tyč. Byla to nej lepší skrýš, jakou našla, místo, kam nikdo neměl důvod se dívat, ale překvapilo ji, že stejně zadržuje dech.

Lacile zůstala ve dveřích, ale ostatní už bez košů spěchaly k Faile.

„Konečně,“ vydechla Alliandre a opatrně se dotkla tyče konečky prstů. „Cena za naši svobodu. Co je to?“

„ Angrial, “ řekla Faile. „Nebo možná ter’angrial. Nejsem si jistá, jen vím, že ho Galina nutně potřebuje, takže to musí být jedno nebo druhé.“

Maighdin směle položila ruku na tyč. „Mohlo by to být obojí,“ zamumlala. „Často jsou zvláštní na dotek. Aspoň mi to tak řekly.“ Tvrdila, že nikdy nebyla v Bílé věži, ale Faile si nebyla tak jistá jako dřív. Maighdin mohla usměrňovat, ale tak slabě a s takovými obtížemi, že moudré neviděly důvod nenechat ji volně chodit. No, tak volně jako všechny gai’šainy. Její popírání mohlo být otázkou studu. Faile slyšela, že ženy, které poslaly z Věže pryč, protože se nemohly stát Aes Sedai, občas popíraly, že tam vůbec byly, aby svůj neúspěch utajily.

Arrela potřásla hlavou a couvla. Byla Tairenka, a i když cestovala s Aes Sedai, jediná síla i vše, co s ní mělo něco společného, ji stále zneklidňovala. Dívala se na hladkou bílou tyč, jako by to byla červená zmije, a olizovala si rty. „Galina už na nás možná čeká. Mohla by se rozzlobit, že ji necháváme čekat.“

„Je cesta pořád volná, Lacile?“ zeptala se Faile, když strkala tyč hluboko do koše. Arrela ztěžka vydechla, očividně se jí ulevilo, že už ta věc není v dohledu.

„Ano,“ hlásila Cairhieňanka, „ale nechápu proč.“ Stála tak, aby mohla vykukovat zpoza rámu. „První gai’šainové už by měli chodit pro vodu.“

„Možná se něco stalo v táboře,“ ozvala se Maighdin. Náhle se tvářila zachmuřeně a v ruce držela nůž, obyčejný, s dřevěnou střenkou a poďobanou čepelí.

Faile pomalu kývla. Možná už něco prasklo, třeba jako Dairaine. Nevěděla, kam Faile a ostatní šly, ale mohla poznat někoho mezi čekajícími gai’šainy. Jak dlouho by vydrželi výslech? Jak dlouho by vydržel Alvon, kdyby vyslýchali Therila? „V každém případě s tím nic nenaděláme. Galina nás dostane pryč.“

Přesto, když vyšly z hostince, běžely, koše držely před sebou a snažily se přidržovat si dlouhé šaty, aby nezakoply. Faile si nebyla jistá, jestli se jí ulevilo, nebo ne, když na křižovatce s hlavní ulicí konečně zahlédla gai’šainy s vědry na vahadlech. Rozhodně nezpomalila.

Nemusely utíkat daleko. Ve chvilce ucítily ohořelé dřevo z lesíka, který začínal znovu obrůstat. Jižní konec Maldenu byl v troskách. Zastavily se na kraji zničené oblasti a posunuly se za roh, aby je neviděl nikdo z ulice. Z místa, kde stály, bylo k jižní hradbě asi dvě stě kroků lemovaných zčernalými kamennými zdmi domů beze střech, proložených hromadami ohořelých trámů, z nichž deště spláchly popel. Místy nezůstaly ani nejtěžší trámy. Jedině na jižní straně ulice bylo několik staveb téměř celých. Tady byl konečně uhašen požár zuřící poté, co Šaidové dobyli město. Půl tuctu budov nemělo střechu, i když přízemí vypadalo nedotčené, a dvakrát tolik jich bylo jen hromadami zčernalých trámů a zpola zasypaných prken na pokraji zhroucení.

„Tam.“ Maighdin ukázala na východ. Tam, kam ukazovala, povlával ve větru dlouhý pruh červené látky. Byl přivázaný k domu, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Pomalu k němu došly a koše položily na zem. Rudá látka se znovu zatřepetala.

„Proč by se s námi chtěla sejít tady?“ zamumlala Alliandre. „Tohle může spadnout ve chvíli, kdy někdo kýchne.“ Otřela si nos, jako by u ní to slovo vyvolalo odezvu.

„Je docela pevná, prohlédla jsem ji,“ promluvila Galina za nimi a Faile prudce otočila hlavu. Ta ženská si to k nim rázovala ulicí, očividně vyšla z jedné z pevných budov na severní straně. Po tak dlouhé době, co ji vídaly s opaskem a obojkem ze zlata a ohnivých opálů, bylo divné vidět ji bez nich. Stále měla bílé hedvábné roucho, ale nepřítomnost šperků byla přesvědčivá. Nějak neobrátila pravdu vzhůru nohama. Opravdu dnes odcházela.

„Proč ne v nějakém pevném domě?“ chtěla vědět Faile. „Nebo přímo tady?“

„Protože nechci, aby to někdo uviděl v mých rukou,“ opáčila Galina a prošla kolem ní. „Protože do té ruiny se nikdo nepodívá. Protože jsem to řekla.“ Vstoupila do dveří, sehnula se pod těžkým, ožehlým trámem, ležícím šikmo přes otvor, a zabočila doprava a dolů po schodech. „Neloudejte se.“

Faile si vyměnila pohled s ostatními ženami. Tohle bylo víc než jen divné.

„Jestli nás odtud dostane,“ zavrčela Alliandre a popadla koš, „jsem ochotná jí to dát i na záchodě.“ Stále ale čekala, že Faile vezme svůj koš a půjde první.

Ohořelé trámy a zčernalá prkna visely nízko nad kamenným schodištěm, ale to, jak Galina klidně prošla, Faile uklidnilo. Ta ženská by neriskovala, že ji to pohřbí zaživa nebo rozmačká ve chvíli, kdy konečně získá hůl. Mezerami v troskách pronikaly sluneční paprsky a poskytovaly dostatek osvětlení, aby bylo vidět, že sklep je čistý, i přes to, co leželo nahoře. U jedné kamenné stěny byly nastavěné velké sudy, většinou ohořelé, s obručemi popraskanými žárem, což prozrazovalo, že to býval hostinec.

Nebo možná sklad prodejce vína. Kolem Maldenu se vyrábělo hodně průměrného vína.

Galina stála uprostřed v malém paprsku světla. Tvář měla samý aessedaiovský klid, podráždění ze včerejška bylo pryč. „Kde to je?“ otázala se chladně. „Dejte mi to.“

Faile postavila koš a strčila ruku dovnitř. Když vytáhla bilou hůl, Galině zacukaly ruce. Faile k ní hůl natáhla a ona po ní sáhla téměř váhavě. Pokud by Faile nevěděla, byla by řekla, že se jí bojí dotknout. Galininy prsty se sevřely kolem hole a ona ztěžka vydechla. Vytrhla Faile hůl z ruky, než ji stačila pustit. Třásla se, ale její úsměv byl… vítězoslavný.

„Jak nás hodláš dostat z tábora?“ zeptala se Faile. „Neměly bychom se převléknout?“

Galina otevřela ústa a pak náhle zvedla volnou ruku dlaní ven. Naklonila hlavu ke schodům, jako by poslouchala. „Možná to nic není,“ pronesla tiše, „ale radši se půjdu podívat. Počkejte tady a buďte zticha. Buďte zticha,“ zasyčela, když Faile otevřela ústa. Zvedla si lem hedvábných šatů a vyběhla po schodech jako žena, která si není jistá tím, co najde nahoře. Její nohy zmizely z dohledu za propadlými prkny a trámy.

„Slyšely jste něco?“ šeptla Faile. Všechny zavrtěly hlavou. „Možná drží jedinou sílu. Slyšela jsem, že můžeš—“

„Nedržela ji,“ přerušila ji Maighdin. „Neviděla jsem ji nikdy obejmout-“

Najednou dřevo nad nimi zasténalo a s hromovým zapraštěním se ohořelé trámy a prkna propadly. Oblaka černého prachu, která vyletěla vzhůru, vyvolala u Faile záchvat kašle. Pach spáleniny byl náhle silný jako v den, kdy Malden hořel. Něco padajícího shora ji udeřilo do ramene a ona si dřepla a snažila se chránit si hlavu. Někdo vykřikl. Slyšela na podlahu padat další předměty, prkna či kusy prken. Nic nebouchlo tak hlasitě jako střešní trám nebo těžký nosník.

Nakonec – bylo to jako celé hodiny, ale mohly to být minuty – déšť trosek ustal. Prach začal řídnout. Faile se rychle rozhlédla po svých společnicích a zjistila, že se choulí na podlaze a rukama si kryjí hlavu. Bylo tu víc světla než předtím. O trochu víc. Několik děr nahoře bylo větších. Alliandre stékal z vlasů po líci pramínek krve. Všechny byly od hlavy k patě zaprášené.

„Je někdo zraněný?“ zeptala se Faile a zakončila to kašláním. Prach úplně nesedl, navíc jím měla pokrytý jazyk a hrdlo. Chutnal jako dřevěné uhlí.

„Ne,“ řekla Alliandre a opatrně si sáhla na hlavu. „Jen škrábnutí, to je všechno.“ I ostatní popíraly zranění, i když Arrela pohybovala pravou rukou opatrně. Bezpochyby měly všechny podlitiny, a Faile soudila, že bude mít brzy rameno celé černomodré, ale to se nepočítalo jako skutečné zranění.

Pak jí padly oči na schody a bylo jí do pláče. Trosky shora zasypaly celé schodiště. Možná se jim ale podaří protáhnout se nějakou dírou. Faile si myslela, že by dosáhla, kdyby se postavila Arrele na ramena, ale pochybovala, že jen s jednou zdravou rukou by se dokázala vytáhnout nahoru. Nebo Arrela. A i kdyby se to některé podařilo, ocitla by se uprostřed vyhořelé trosky a nejspíš by způsobila pád celého zbytku.

„Ne!“ zaúpěla Alliandre. „Ne teď! Ne když jsme byly tak blízko!“ Vstala a rozběhla se k nejbližší hromadě, přitiskla se k ní a začala křičet: „Galino! Pomoz nám! Jsme v pasti! Usměrni a zvedni ta prkna! Udělej nám cestu, ať můžeme ven! Galino! Galino! Galino!“ Svezla se na změť trámů, ramena se jí třásla. „Galino,“ vzlykala. „Galino, pomoz nám.“

„Galina je pryč,“ pronesla Faile hořce. Kdyby byla ještě nad nimi nebo jím hodlala pomoct, už by se byla ozvala. „Když jsme tady v pasti nebo možná mrtvé, má dokonalou výmluvu, proč nás tu nechat. V každém případě nevím, jestli by Aes Sedai dokázala těmi trámy pohnout, i kdyby chtěla.“ Nehodlala se zmiňovat o možnosti, že si Galina tu výmluvu sama připravila. Světlo, neměla jí vrazit tu facku. Ale už bylo příliš pozdě na výčitky.

„Co si počneme?“ zeptala se Arrela.

„Vyhrabeme se,“ řekly Faile a Maighdin zároveň. Faile se na druhou ženu překvapeně podívala. Její služka měla na špinavé tváři královské odhodlání.

„Ano.“ Alliandre se narovnala. Obrátila se, a pokud měla v prachu na tvářích stopy po slzách, žádné nové slzy se neobjevily. Opravdu byla královna a nehodlala se nechat zahanbit služkou nějaké venkovské paní. „Vyhrabeme se. A pokud se nám to nepodaří… Pokud se nám to nepodaří, tak nechci umřít s tímhle.“ Rozepjala zlatý opasek a opovržlivě ho hodila do kouta. Zlatý obojek následoval.

„To budeme potřebovat na cestu skrz šaidský tábor,“ podotkla Faile mírně. „Galina nás možná pryč nedostane, ale já hodlám dneska odejít.“ Kvůli Dairaine neměly jinou možnost. Bain a Čiad ji nedokážou schovávat dlouho. „Nebo jakmile se vyhrabeme. Budeme předstírat že nás poslali sbírat bobule.“ Nehodlala však dupat po smělém gestu své lenice. „Ale teď to mít nemusíme.“ Sňala si opasek a obojek, narovnala koš a položila je na špinavé gai’šainské šaty. Ostatní ji napodobily. Alliandre si s lítostivým smíchem došla pro svoje. Aspoň že se opět dokázala smát. Faile by to taky ráda udělala.

Změť ohořelých trámů a zpola shořelých prken na schodišti připomínala kovářský hlavolam, co měl tak rád Perrin. Skoro všechno se opíralo o něco jiného. Horší bylo, že pod vším mohly být těžké trámy, které to držely pohromadě. Ale pokud by dokázaly vyčistit dost velký kus schodiště, aby prolezly, protáhly se mezi trámy… Bude to nebezpečné, ale když je nebezpečná cesta vaší jedinou do bezpečí, tak se po ní vydáte.

Pár prken se uvolnilo snadno. Naskládaly je dozadu. Pak už musely všechno vybírat opatrně, zkoumat, co spadne, když něco odstraní, a hmatat co nejdál, šátrat po hřebících, které se mohly zachytit, a snažit se nemyslet na to, že se celá ta hromada posune a rozdrtí jim ruku. Teprve pak mohly začít tahat, občas dvě společně, tahaly stále usilovněji, až kus konečně povolil. Šlo to pomalu, hromada občas zasténala a posunula se. Tehdy všechny odskočily a zadržovaly dech. Žádná se nepohnula, dokud si nebyly jisté, že se to celé nezřítí. Práce se stala jejich celým světem. Jednou měla Faile dojem, že slyší výt vlky. Vlci jí obvykle připomněli Perrina, ale ne tentokrát. Práce byla vším.

Pak Alliandre vyškubla kus prkna a masa se začala za velkého sténání posouvat. Směrem k nim. Všechny utekly dozadu. Hromada se zřítila za ohlušujícího rachotu a ještě větších mračen prachu.

Když přestaly kašlat a zase viděly, matně, se vším tím zvířeným prachem, byla zasypaná asi čtvrtina sklepa. Všechna jejich práce přišla vniveč, a horší bylo, že se změť nebezpečně nakláněla k nim. Se zaúpěním ještě trochu sedla a zastavila se. Všechno říkalo, že s prvním vytaženým prknem se jim to celé sesype na hlavu. Arrela se tiše rozplakala. Lákavé mezery propouštěly sluneční světlo a umožňovaly jim vidět ulici a nebe, ale nikde nebylo nic, kudy by mohly prolézt, dokonce ani Lacile ne. Faile viděla červený šátek, kterým Galina budovu poznačila. Třepetal se ve vánku.

S pohledem upřeným na šátek popadla Maighdin za rameno. „Chci, aby ses pokusila přimět ten šátek udělat něco, co by nezvládl vítr.“

„Ty chceš přilákat pozornost?“ zachraptěla Alliandre. „Je mnohem pravděpodobnější, že to bude Šaido, než někdo jiný.“

„Lepší než tady dole umřít žízní,“ opáčila Faile drsněji, než zamýšlela. Takže Perrina už nikdy neuvidí. Pokud ji ale Sevanna strčí do řetězů, aspoň bude živá, aby ji mohl zachránit. On ji zachrání, to věděla. Teď měla za úkol udržet naživu ženy, které šly za ní. A pokud to znamenalo zajetí, budiž. „Maighdin?“

„Mohla bych strávit celý den snahou obejmout pravý zdroj, a stejně se mi to nepodaří,“ poznamenala sluncovlasá žena nešťastně. Měla svěšená ramena a zírala do prázdna. Podle jejího výrazu před sebou viděla propast. „A pokud se mi ho podaří uchopit, stejně skoro nikdy nic nesetkám.“

Faile ji pustila rameno a uhladila jí vlasy. „Vím, že je to těžké,“ uklidňovala ji. „No, popravdě, nevím. Nikdy jsem to nezkoušela. Ale ty ano. A teď to dokážeš zase. Závisejí na tom naše životy, Maighdin. Vim, jakou v sobě máš sílu. Vidím to pořád. Ty se nevzdáváš. Vím, co dokážeš, a ty taky.“

Maighdin se pomalu narovnala a zoufalství jí z tváře sklouzlo. Možná stále viděla propast, ale pokud spadne, spadne bez zaváhání. „Zkusím to.“

Dlouho jen civěla na šátek, pak sklíčeně zavrtěla hlavou. „Pravý zdroj tam je, jako slunce těsně mimo dohled,“ šeptala, „ale pokaždé, když se ho pokusím obejmout, je to jako snažit se chytit prsty kouř.“

Faile honem vytáhla gai’šainské šaty z koše, pak další, a nevšímala si toho, že opasky a obojky padají na zem. „Posaď se,“ vybídla ji a upravila šaty na hromádku. „Udělej si pohodlí. Vím, že to dokážeš, Maighdin.“ Přitlačila ji dolů a sama se posadila vedle ní.

„Ty to dokážeš,“ pronesla Alliandre mírně a přisedla si k ní z druhé strany.

„Ano, dokážeš,“ šeptala Lacile a připojila se k nim.

„Já vím, že ano.“ I Arrela se spustila na podlahu.

Čas ubíhal a Maighdin zírala na šátek. Faile ji šeptem povzbuzovala a pevně se držela naděje. Náhle šátek ztuhl, jako by ho něco natáhlo. Když se šátek začal kývat sem a tam jako kyvadlo, Maighdin se blaženě usmála. Zhoupl se šestkrát, sedmkrát, osmkrát. Pak se zatřepetal ve větru a ochabl.

„To bylo úžasné,“ vydechla Faile.

„Úžasné,“ přidala se Alliandre. „Ty nás ještě zachráníš, Maighdin.“

„Ano,“ mumlala Arrela, „ty nás zachráníš, Maighdin.“

Existuje mnoho druhů bitev. Sedíce na podlaze a povzbuzujíce Maighdin, aby se snažila najít něco, co dokázala najít zřídkakdy, bojovaly o život, zatímco se šátek zhoupl a pak zase zavlál ve větru, zhoupl se a ochabl. Ale bojovaly dál.

Galina držela hlavu sklopenou a snažila se cestou z Maldenu nespěchat. Míjela zástupy bíle oděných lidí nosících vědra sem a tam. Nechtěla přilákat pozornost, ne bez toho prokletého opasku a náhrdelníku. Když se v noci převlékala, zatímco Therava dosud spala, vzala si je, ale bylo tak příjemné je sundat a schovat se šaty a ostatními věcmi, které si ukryla pro případ útěku, že prostě neodolala. Kromě toho by Theravu rozzlobilo, kdyby se vzbudila a zjistila, že tam není. Určitě by nechala hledat svou „malou Linu“ a každého označeného těmi šperky. No, zaplatí si jimi návrat do Věže, návrat na své právoplatné místo. Ta nafoukaná Faile a ostatní hlupačky už byly mrtvé, nebo brzy budou, a ona byla volná. Hladila hůl schovanou v rukávě a třásla se radostí. Volná!

Mrzelo ji, že musí nechat Theravu naživu, ale pokud by někdo vstoupil do jejího stanu a zjistil, že má v srdci vražený nůž, byla by Galina první podezřelá. Kromě toho… objevovaly se jí v hlavě obrazy, jak se naklání nad spící Theravou s jejím vlastním nožem v ruce, jak Therava otevírá ve tmě oči, jak ječí, ona nervózně pouští nůž, žebrá, prosí Theravu… Ne. Ne! Takhle by to nedopadlo. Určitě ne! Nechala Theravu naživu z nutnosti, ne protože je… Ne z žádného jiného důvodu.

Náhle zavyli vlci, byli všude kolem. Nohy se jí samy zastavily. Obklopovala ji nesourodá sbírka stanů, kulatých, špičatých, nízkých aielských. Prošla rovnou skrz gai’šainskou část tábora, aniž by si to uvědomila. Oči upřela na hřeben západně od Maldenu a trhla sebou. Kolem celého hřebene se převalovala hustá mlha halící stromy, kam až oko dohlédlo. Městské hradby zakrývaly hřeben na východě, ale byla si jistá, že i tam bude mlha. Ten chlap přišel! Veliký pán ji chraň, udělala to právě včas. No, tu svou hloupou ženušku nenajde, i když se mu podaří přežít, o co se pokoušel, a nenajde ani Galinu Casban.

Děkujíc Velikému pánovi, že jí Therava nezakázala jezdit – mnohem radši jí vnadila možností, že pokud se bude dostatečně plazit, tak ji pustí – spěchala ke svým ukrytým zásobám. Ať si tady hlupáci, kteří chtějí umřít, umřou. Ona je volná. Volná!