Nůž snů

5 Něco… divného

Déšť bušící skoro celou noc do plachty zeslábl, když se Faile přiblížila k Sevannině křeslu, silně vyřezávanému a zlacenému trůnu umístěnému uprostřed na barevných kobercích tvořících podlážku stanu. Oči měla sklopené, aby se vyhnula urážce. Jaro dorazilo rychle, ohřívadla nebyla zapálená a ranní vzduch byl chladný. Faile udělala hluboké pukrle a předložila stříbrný podnos. Aielanka si vzala zlatý pohár s vínem a napila se, aniž by se na ni byť jen podívala, nicméně Faile předvedla další pukrle, než couvla a položila podnos na mosazí obitou modrou truhlu, na níž už stál stříbrný džbán s vínem a další tři poháry. Poté se vrátila k ostatním jedenácti gai’šainům, stojícím mezi kandelábry u stěny stanu z červeného hedvábí. Byl to prostorný stan a vysoký. Sevanna neměla žádný nízký aielský.

Často bylo těžké považovat ji za Aielanku. Dnes ráno se tu rozvalovala v županu z červeného hedvábného brokátu, zavázaném tak, že měla výstřih skoro až do pasu a předváděla polovinu svého pozoruhodného poprsí, třebaže měla dost náhrdelníků se smaragdy, ohnivými opály a drahými opály a šňůry perel, aby působila skoro slušně. Aielové nenosili prsteny, avšak Sevanna měla na každém prstě nejméně jeden. Široký zlatý pásek s ohnivými opály přes složený modrý hedvábný šátek, který jí přidržoval žluté, po pás dlouhé vlasy, vypadal jako korunka, ne-li přímo jako koruna. Nebylo na ní nic aielského.

Faile a ostatní, tedy šest žen a pět mužů, probudili uprostřed noci, aby stáli u Sevanniny postele – se dvěma péřovými matracemi – pro případ, že by se vzbudila a něco chtěla. Copak na nějakého jiného vládce na světě dohlížel tucet sluhů, zatímco spal? Potlačila nutkání zívnout. Trest si mohla vysloužit za mnoho věcí, ale za zívání by přišel určitě. Gai’šainové měli být pokorní a dychtící potěšit, což zřejmě znamenalo, že mají být podlézaví na hranici ponižování se. Bain a Čiad, jak byly jinak zuřivé, to přišlo snadné. Faile nikoliv. Během měsíce poté, co ji svlékli a svázali jako kovářskou skládačku za to, že schovala nůž, ji devětkrát zpráskali za bezvýznamné přestupky, které byly v Sevanniných očích vážné. Poslední podlitiny jí ještě nezmizely, a ona si nehodlala vysloužit další nějakou neopatrností.

Doufala, že si Sevanna myslí, že ji ta noc, kdy byla svázaná na mrazu, zkrotila. Život jí zachránil jen Rolan a jeho ohřívadla. Doufala, že zkrocená není. Předstírejte něco hodně dlouho a stane se to skutečností. Nebyla zajatkyní ještě ani dva měsíce, ale už si ani nevzpomínala, kolik přesně dní to trvá. Občas měla pocit, že bílé šaty nosí přes rok. Občas jí široký pás a obojek z plochých zlatých kroužků připadal přirozený. To ji děsilo. Zuby nehty se držela naděje. Brzy uteče. Musí. Než ji Perrin najde a pokusí se ji zachránit. Proč ji ještě nenašel? Šaidové už u Maldenu tábořili dost dlouho. Určitě ji neopustil. Její vlk ji přijde zachránit. Musí uprchnout, než se při tom on nechá zabít. Než ona přestane předstírat.

„Jak dlouho hodláš trestat Galinu Sedai, Theravo?“ zeptala se Sevanna a zamračila se na Aes Sedai. Therava seděla před ní se zkříženýma nohama na modré podušce se střapci, vzpřímená a přísná. „Včera v noci mi připravila příliš horkou lázeň a má tolik podlitin, že jsem musela nařídit, aby ji zbili přes chodidla. To není příliš účinné, když musí být schopná chodit.“

Faile se pohledu na Galinu vyhýbala od chvíle, kdy ji Therava přivedla do jejího stanu, ale při zmínce o ní se jí po ženě oči samy stočily. Galina klečela mezi oběma Aielankami, kousek stranou, na tvářích hnědavé modřiny a kůži zvlhlou, jak zmokla cestou sem, nohy až po kotníky zablácené. Na sobě měla pouze zlatý obojek a opasek s ohnivými opály a vypadala víc než jenom nahá. Z vlasů a obočí jí zbývalo jen strniště. Každý chloupek od hlavy k patě jí byl spálen s pomocí jediné síly. Faile slyšela popis, i to, jak byla Aes Sedai pověšena za kotníky pro první výprask. Mezi gai’šainy se o tom povídalo celé dny. Jen hrstka z těch, kdo věděli, co znamená její bezvěká tvář, ji dosud považovala za Aes Sedai, a někteří z nich už taky vyjádřovali pochyby, jaké Faile mořily od chvile, kdy Aes Sedai mezi gai’šainy našla. Měla správnou tvář a prsten, ale nechala by nějaká Aes Sedai Theravu, aby s ní takhle zacházela? Faile si tuto otázku kladla poměrně často, aniž by měla odpověď. Pořád si opakovala, že Aes Sedai často dělají to, co dělají, z důvodů, jež nikdo jiný nepochopí, ale příliš ji to neuspokojovalo.

Ať měla Galina ke snášení takového týráni jakékoliv důvody, nyní upírala vykulené, vystrašené oči na Theravu. Supěla, až se jí dmula hruď. Měla důvod se bát. Každý, kdo prošel kolem Theravina stanu, musel Galinu slyšet, jak žebrá o slitování. Skoro týden Faile vídala Aes Sedai běžící co nejrychleji za nějakou posílkou, bez vlasů a oděná jako právě teď, s tváří zkřivenou hrůzou, a Therava každý den přidávala pruhy podlitin od ramen až ke kolenům. Kdykoliv některé modřiny zmizely, Therava nadělala další. Faile slyšela, jak Šaidové mumlají, že s Galinou zachází příliš tvrdě, ale nikdo se nechtěl zaplést s moudrou.

Therava, vysoká skoro jako aielští muži, si upravila tmavou loktuši, až jí zařinčely zlaté a slonovinové náramky, a upřela na Galinu pohled jako modrooký orel na myš. Její náhrdelníky, také zlaté a slonovinové, vypadaly ve srovnání se Sevanninou opulentností obyčejně a tmavé vlněné suknice a bílá blůzka z algode uboze, ale z nich dvou se Faile bála Theravy mnohem víc než Sevanny. Sevanna ji mohla potrestat za klopýtnutí, ale Therava ji mohla zabít či rozdrtit z pouhého rozmaru. Určitě by ji potrestala, kdyby se jí nezdařil útěk. „Dokud jí zůstane sebemenší modřina na obličeji, bude mít modřiny i na zbytku těla. Nechala jsem jí předek neoznačený, aby mohla být potrestána za jiné přestupky.“ Galina se roztřásla. Po lících se jí koulely slzy.

Faile odvrátila zrak. Nedalo se na to dívat. I kdyby se jí podařilo dostat hůl z Theravina stanu, mohla by jí Aes Sedai ještě pomoct s útěkem? Vypadala dočista zlomená. To byla drsná představa, ale vězeň musí být nade všechno praktický. Zradí ji Galina, aby se pokusila vykoupit z dalších výprasků? Vyhrožovala, že ji zradí, pokud se Faile nepodaří získat hůl. O manželku Perrina Aybary by se zajímala spíš Sevanna, avšak Galina byla zřejmě natolik zoufalá, že byla odhodlaná vyzkoušet všechno. Faile se modlila, aby ta ženská našla silu vydržet. Pochopitelně plánovala útěk sama pro případ, že by Galina nedodržela slib a nevzala je s sebou, ale kdyby to dokázala, bylo by to mnohem snazší, mnohem bezpečnější pro všechny. Ach, Světlo, proč je ještě Perrin nenašel? Ne! Musi se soustředit.

„Takto není příliš působivá,“ podotkla Sevanna a zamračila se do poháru. „Ani s tím prstenem nevypadá jako Aes Sedai.“ Podrážděně zavrtěla hlavou. Z nějakého důvodu, jemuž Faile nerozuměla, bylo pro Sevannu nesmírně důležité, aby všichni věděli, že Galina je sestra. Dokonce ji začala oslovovat titulem. „Proč tu jsi tak brzy, Theravo? Ještě jsem nejedla. Dáš si víno?“

„Vodu,“ prohlásila Therava rázně. „A brzy tu nejsem, slunce už vyšlo nad obzor. Pojedla jsem před jeho východem. Začínáš být líná jako mokřiňan, Sevanno.“

Lusara, baculatá domanská gai’šainka, rychle naplnila pohár ze stříbrného džbánu s vodou. Sevannu zřejmě pobavilo, jak moudré trvaji na tom, že budou pít jenom vodu, ale postarala se o to. Cokoliv jiného by byla urážka, které se chtěla vyhnout dokonce i ona. Domanka s měděnou pletí bývala obchodnice, byla ve středních letech, ale těch několik bílých vlasů v černé hřívě pod ramena ji nezachránilo. Byla ohromně krásná, a Sevanna sbírala bohaté, mocné a krásné, a pokud byli gai’šainy někoho jiného, jednoduše si je vzala. Gai’šainů bylo tolik, že si jen málokdo stěžoval, pokud mu nějakého sebrala. Lusara udělala půvabné pukrle a sklonila se, aby podala podnos Theravě, všechno hezky tak, jak měla, jenže cestou zpátky na svoje místo se na Faile usmála. Hůř, byl to spiklenecký úsměv.

Faile potlačila vzdych. Posledně dostala výprask za to, že si povzdechla ve špatnou chvíli. Lusara patřila k těm, kteří jí v minulých dvou týdnech odpřísáhli věrnost. Po Aravine se Faile snažila vybírat opatrně, jenomže odmítnout někoho, kdo požádal, aby směl přísahat, by znamenalo stvořit možného zrádce, a ona měla příliš mnoho stoupenců, z nichž většinou si nebyla jistá. Pomalu začínala věřit, že Lusara je důvěryhodná, nebo alespoň že by ji nezradila úmyslně, ale ta ženská brala všechny plány k útěku jako dětskou hru, při níž se za prohru neplatí. K obchodování zřejmě měla stejný vztah, několikrát vydělala a zase prodělala hotové jmění, jenomže pokud prohrají, Faile nebude mít šanci začít znovu. A Alliandre či Maighdin taky ne. Ani Lusara. Ti ze Sevanniných gai’šainů, kteří se skutečně pokusili uprchnout, byli drženi v řetězech, pokud jí zrovna neposluhovali nebo neplnili úkoly.

Therava se napila vody, odložila pohár na koberec vedle podušky a upřela na Sevannu ocelový pohled. „Moudré věří, že už uplynul čas, kdy jsme se měli přesunout na severovýchod. Tam v horách můžeme najít snadno bránitelná údolí, a dorazíme tam asi za dva týdny, i když nás tolik zpomalují gai’šainové. Tohle místo je na všech stranách otevřené a při nájezdech za jídlem se musíme vydávat pořád dál a dál.“

Sevanna její pohled bez mrknutí opětovala. Faile pochybovala, že by to sama zvládla. Sevannu dost štvalo, když se ostatní moudré sešly bez ní, a často si vztek vybíjela na gai’šainech, ale teď se usmála a napila se vína, než trpělivým hlasem odpověděla, jako by něco vysvětlovala někomu, kdo není dost bystrý, aby to pochopil. „Tady je dobrá půda pro setí a my máme kromě našeho i jejich osivo. Kdo ví, jaká půda je v horách? Při nájezdech jsme získali i dobytek, ovce a kozy. Tady jsou dobré pastviny. Co víš o pastvinách v těch horách, Theravo? Tady máme víc vody, než kdy měl kterýkoliv klan. Víš, kde se v horách nachází voda? A co se obrany týče, kdo proti nám vytáhne? Tihle mokřiňané před našimi oštěpy prchají.“

„Všichni ne,“ podotkla suše Therava. „Někteří jsou v tom tanci s oštěpy dobří. A co když proti nám Rand al’Thor pošle jeden z ostatních klanů? Zjistili bychom to, teprve když by se kolem nás sevřely rohy.“ Pro jednou se rovněž usmála, ale do očí jí úsměv nevystoupil. „Někdo říká, že máš v plánu nechat se zajmout a stát se gai’šainkou Randa al’Thora, abys ho mohla přimět, aby si tě vzal. Zábavná představa, nemyslíš?“

Faile sebou proti své vůli škubla. Nebezpečí od Galiny jí hrozilo právě kvůli Sevanninu záměru vdát se za al’Thora – musí být šílená, pokud si myslí, že to dokáže! Jestli Aielanka nevěděla, že Perrin je ve spojení s al’Thorem, pak jí to mohla Galina prozradit. Řekne jí to, pokud nedokáže získat tu zatracenou hůl. Sevanna by pak neriskovala, že ji ztratí. Uvázala by ji na řetěz stejně jistě, jako kdyby ji přistihla při útěku.

Sevanna se rozhodně netvářila pobaveně. Oči se jí zaleskly, když se předklonila, a župan se ji rozevřel, takže jí bylo vidět celé poprsí. „Kdo to říká? Kdo?“ Therava zvedla pohár a znovu se napila. Sevanna pochopila, že odpověď nedostane, narovnala se a upravila si župan. Oči se jí stále blýskaly jako leštěné smaragdy, a když promluvila, byla její slova stejně tvrdá jako její oči. „Já se vdám za Randa al’Thora, Theravo. Už jsem ho skoro měla, než jste mě ty a ostatní moudré zklamaly. Vdám se za něj, sjednotím klany a dobudu celé mokřiny!“

Therava ohrnula nos do poháru. „Kuladin byl Kar’a’karn, Sevanno. Nenašla jsem moudré, jež mu daly svolení jít do Rhuideanu, ale najdu je. Rand al’Thor je výtvorem Aes Sedai. Naučily ho, co má říkat u Alcair Dal, a byl to černý den, kdy vyjevil tajemství, jež mohou znát jenom silní. Buď ráda, že to většina považovala za lež. Ale já zapomněla. Ty jsi v Rhuideanu nikdy nebyla. Ty těm jeho tajným lžím sama věříš.“

Do stanu vstoupili gai’šainové a drželi si promočená bílá roucha u kolen, dokud nevešli. Každý měl zlatý obojek a opasek. Měli zašněrované měkké, bílé holínky a zanechávali na kobercích blátivé stopy. Až uschnou, budou je muset vyčistit, ale mít na šatech bláto byla jistá cesta k výprasku. Sevanna chtěla své gai’šainy kolem sebe bez poskvrnky. Ani jedna Aielanka jim nevěnovala pozornost.

Sevannu Theravina slova zřejmě zarazila. „Co se staráš, kdo dal Kuladinovi svolení? Na tom přece nezáleží,“ prohlásila a mávla rukou, jako by zaháněla mouchu, když nedostala odpověď. „Kuladin je mrtvý. Rand al’Thor má značky, ať je získal jakkoliv. Já se za něj vdám a využiju ho. Jestli ho dokážou ovládat Aes Sedai, a já viděla, že s ním zacházejí jako s dítětem, tak to dokážu taky. S trochou pomoci od tebe. A ty mi pomůžeš. Souhlasíš, že sjednotit klany stojí za to, ať k tomu dojde jakkoliv? Kdysi jsi souhlasila.“ V jejich slovech zazněl náznak hrozby. „My Šaidové se staneme jedním skokem nejmocnějším z klanů.“

Noví gai’šainové si shrnuli kapuce a mlčky se rozestavili kolem stěn, devět mužů a tři ženy, Maighdin mezi nimi. Sluncovlasá žena se tvářila zachmuřeně už ode dne, kdy ji Therava našla ve svém stanu. Ať už Therava udělala cokoliv, Maighdin jenom řekla, že ji chce zabit. Občas ale kňourala ze spánku.

Therava si to, co si myslí o sjednocení klanů, nechala pro sebe. „Mnoha lidem se nelíbí, že tu zůstáváme. Mnoho náčelníků klanů si každé ráno přitiskne na nar’baha červený kotouč. Radím ti, poslechni moudré.“

Nar’baha? To znamenalo „krabice bláznů“ nebo něco takového. Co to ale může být? Bain a Čiad ji dosud učily, jak to u Aielů chodí, kdykoliv si našly čas, ale o ničem takovém se nikdy nezmínily. Maighdin se postavila vedle Lusary. Štíhlý cairhienský šlechtic jménem Doirmanes se zastavil vedle Faile. Byl mladý a velmi hezký, ale nervózně si hryzal ret. Jestli se doslechne o přísahách věrnosti, budou ho muset zabít. Faile si byla jistá, že by s tím okamžitě běžel za Sevannou.

„Zůstaneme tady,“ vybuchla Sevanna rozzlobeně a mávla rukou, až víno vystříklo na koberec. „Mluvím za kmenového náčelníka a promluvila jsem!“

„Promluvila jsi,“ souhlasila Therava klidně. „Bendhuin, klanový náčelník Zelených solí, získal svolení jít do Rhuideanu. Odešel před pěti dny s dvaceti svými algai’d’siswai a čtyřmi moudrými jako svědky.“

Teprve když se všichni nově příchozí gai’šainové postavili vedle těch, kteří tu již byli, si Faile a ostatní zvedli kapuce a zamířili k východu. Cestou si už vyhrnovali roucha. Faile dost rozčilovalo takhle ukazovat nohy.

„On mě chce nahradit, a mně se o tom ani neřekne?“

„Ne tebe, Sevanno. Kuladina. Jako jeho vdova mluvíš za kmenového náčelníka, dokud se z Rhuideanu nevrátí nový náčelník, ale nejsi kmenový náčelník.“

Faile vyšla do chladného, šedého mrholení a stanová chlopeň ztlumila Sevanninu odpověď. Co se to mezi těmi dvěma ženskými děje? Občas, jako dnes ráno, působily jako protivnice, ale jindy zase spíš jako neochotné spiklenkyně spoutané něčím, co se ani jedné příliš nelíbilo. Nebo je možná rozčilovalo to, že je něco spojuje. Netušila, jak by jí to mohlo pomoct k útěku, takže to nebylo důležité. Nicméně jí ta záhada strašila v hlavě.

Před stanem stálo šest Děv, závoje svěšené na prsa a oštěpy prostrčené řemením, na němž měly na zádech upevněné luky v pouzdrech. Bain a Čiad Sevannou opovrhovaly, že používá Děvy oštěpu jako svou čestnou stráž, ačkoliv sama nikdy Děvou nebyla, a že nechává svůj stan neustále hlídat, ale nikdy jich tady nebylo méně než šest, ať ve dne, nebo v noci. Obě Aielanky opovrhovaly i šaidskými Děvami, že to dovolují. To, že je člověk kmenový náčelník nebo že za něj mluvi, ještě neznamená, že má takovou moc jako šlechtici. Tyto Děvy rychle kmitaly rukama v rozhovoru. Faile několikrát zachytila znak pro Kar’a’karna, ale jinak nepoznala dost, aby věděla, o čem se baví či jestli se to týká al’Thora nebo Kuladina.

Stát tady dost dlouho, aby to pochopila, pokud by to vůbec pochopila, nepřicházelo v úvahu. Ostatní už spěchali po rozblácené ulici a Děvy by začaly mít podezření, takže by ji mohly spráskat prutem samy, nebo hůř, použít k tomu její vlastní tkaničky do bot. Už si toho od některých Děv užila až až za to, že má „nestoudné oči“, a netoužila po dalším výprasku. Zvlášť když to znamenalo obnažit se na veřejnosti. Být Sevanninou gai’šainkou neznamenalo žádnou ochranu. Každý Šaido mohl vyplatit kteréhokoliv gai’šaina, pokud si myslel, že se chová nevhodně. Dokonce i dítě, pokud ho poslali, aby na člověka dohlédlo při plnění nějakého úkolu. A navíc jí studený déšť, ač nepršelo zvlášť hustě, promáčel vlněné šaty. Do jejího stanu to byl jen kousek, pouhé čtvrt míle, ale nedojde tam, aniž by ji cestou někdo zastavil.

Obrátila se od velkého stanu a zívla, až jí zapraskalo v kloubech. Toužila po pokrývkách a několikahodinovém spánku. Odpoledne bude mít další práci. Netušila však jakou. Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby se Sevanna rozhodla, kdo pro ni má co udělat, ale ona zřejmě vybírala jména náhodně a vždycky na poslední chvíli. Kvůli tomu bylo plánování čehokoliv, natož útěku, velmi obtížné.

Kolem Sevannina stanu stály stany všech tvarů a velikostí, nízké, tmavé aielské, špičaté a vysoké, všech možných barev, oddělené rozblácenými uličkami, které se změnily v řeky bláta. Jelikož Šaidové neměli dost vlastních stanů, sebrali každý, na jaký narazili. Kolem Maldenu již tábořilo čtrnáct klanů – sto tisíc Šaidů a stejně tolik gai’šainů – a povídalo se, že během několika dní dorazí další dva klany, Morai a Bílé útesy. Kromě malých dětí cachtajících se v bahně se psy měla většina lidí v ulicích bílé, zablácené šaty a nosila koše či k prasknutí nacpané pytle. Většina žen nespěchala, ony přímo běžely. Kromě kování dělali Šaidové málokdy nějakou práci sami, a potom nejspíš z nudy, jak usoudila Faile. S tolika gai’šainy bylo prací už najít pro všechny práci. Sevanna už nebyla jediná ze Šaidů, kdo se klidně posadil do vany a nechal si od gai’šaina drbat záda. Žádná moudrá zatím tak daleko nezašla, ale někteří jiní Šaidové se neobtěžovali udělat ani dva kroky, aby si něco vzali, když si pro to mohli poslat gai’šaina.

Už byla skoro v gai’šainské části tábora těsně u šedých hradeb Maldenu, když proti sobě uviděla moudrou s tmavou loktuší ovinutou kolem hlavy na ochranu před deštěm. Faile se nezastavila, jen při chůzi trochu pokrčila kolena. Meira nebyla tak děsivá jako Therava, ale byla zachmuřená, tvrdá a menší než Faile. Když musela jednat se ženou vyšší, než byla sama, vždycky tiskla rty do úzké čárky. Faile si myslela, že brzký příchod jejího klanu, Bílých útesů, ji potěší, avšak ta zpráva neměla na Meiru žádný viditelný účinek.

„Takže ses jenom loudala,“ prohlásila Meira, když přišla blíž. Oči měla tvrdé jako safíry, jež připomínaly barvou. „Nechala jsem Rhiale vyslechnout ostatní, protože jsem se bála, že si tě nějaký opilý hlupák zatáhl do stanu.“ Zlobně se rozhlédla kolem sebe, jako by hledala nějakého opilého hlupáka, který se hotoví právě k tomuhle.

„Nikdo mě nezastavil, moudrá,“ vyhrkla Faile. V minulých týdnech to několik hlupáků udělalo, opilých i střízlivých, ale na poslední chvíli se vždycky objevil Rolan. Dvakrát musel velký Mera’din bojovat, aby ji zachránil, a jednou dokonce druhého muže zabil. Cekala kvůli tomu hrozný povyk, ale moudré to považovaly za spravedlivý boj a Rolan řekl, že její jméno nikdy ani nepřišlo na přetřes. Ačkoli Bain a Ciad tvrdily, že je to proti veškerým zvyklostem, byly všechny gai’šainky v neustálém nebezpečí. Faile si byla jistá, že Alliandre byla jednou napadena, než si s Maighdin také opatřily mera’dinské stíny. Rolan popíral, že je požádal, aby jejím lidem pomohli, říkal, že se jenom nudí a hledají, jak se zabavit. „Moc mě mrzí, že jsem byla pomalá.“

„Neděs se, nejsem Therava. Nebudu tě tlouct jen pro potěšení.“ Slova pronášela tvrdě jako kat. Meira ji možná nezbije pro potěšení, ale Faile věděla z vlastní zkušenosti, že s proutkem má pořádně pádnou ruku. „Teď mi pověz, co Sevanna říkala a dělala. Tahle voda padající z oblohy je možná úžasná, ale je protivné v ní chodit.“

Poslechnout rozkaz bylo snadné. Sevanna se v noci neprobudila, a jakmile vstala, mluvila výhradně o šatech a špercích, které si oblékne. Zvláště o špercích. Její truhla na šperky byla původně určená na šaty, a byla naplněná až po vrch klenoty, jaké vlastní jenom královny. Než se vůbec oblékla, strávila dlouhou dobu zkoušením různých kombinací náhrdelníků a prstenů, přičemž se prohlížela ve zlaceném stojacím zrcadle. Bylo to velice trapné. Pro Faile.

Právě se dostávala k příchodu Theravy s Galinou, když se jí všechno před očima zavlnilo. Ona se zavlnila! Nepředstavovala si to. Meira vyvalila modré oči, až jí málem vylézaly z důlků. Taky to cítila. Všechno včetně ni se zavlnilo ještě jednou, silněji než předtím. Faile se v šoku narovnala a pustila si šaty. Svět se zavlnil potřetí, ještě silněji, a jak jí vlnění procházelo tělem, měla pocit, že ji snad odváné vítr nebo se prostě rozpustí v mlhu.

Ztěžka dýchala a čekala na čtvrté zavinění, o kterém věděla, že zničí ji i všechno ostatní. Když se nic nestalo, úlevou si vydechla. „Co se právě stalo, moudrá? Co to bylo?“

Meira se dotkla své ruky a zřejmě ji překvapilo, že jí prsty neprošly svaly a kosti. „To… to nevím,“ pronesla pomalu. Otřepala se a dodala: „Běž si po své práci, děvče.“ Zvedla si sukně a prošla kolem Faile málem klusem. Jak dusala, stříkalo kolem ní bláto.

Děti se z ulic ztratily, avšak Faile slyšela, jak brečí ve stanech. Opuštění psi se třásli a kňučeli, ocasy stažené mezi nohama. Lidé na ulicích se dotýkali jeden druhého, Šaidové i gai’šainové. Faile sepjala ruce. Pochopitelně měla tělo. Jenom se jí zdálo, že se rozpouští v mlhu. Pochopitelně. Vykasala si sukně, aby se vyhnula praní, které by nebylo nezbytně nutné, a vykročila. A rozběhla se, nevšímajíc si toho, kolik bláta si nastříká na šaty. Věděla, že před tím vlněním nikam neuteče. Ale stejně utíkala tak rychle, jak ji nohy nesly.

Stany gai’šainů tvořily široký pás kolem vysokých žulových hradeb Maldenu a byly stejně různorodé jako stany ve vnější části tábora, i když tady byla většina stanů malá. V jejím špičatém stanu by se pohodlně vyspali dva lidé. Přespávala v něm ona a tři další, Alliandře, Maighdin a bývalá cairhienská šlechtična jménem Dairaine, jedna z těch, kdo podlézali Sevanně a donášeli jí na ostatní gai’šainy. To věci komplikovalo, nicméně se s tím nedalo nic dělat, pokud by tu ženskou nezabily, a s tím se Faile nehodlala smířit. Ne, pokud se Dairaine nestane skutečnou hrozbou. Z nezbytí spaly schoulené k sobě jako štěňata a za chladných nocí byly rády, že se můžou navzájem zahřívat.

V nízkém stanu bylo šero. Oleje do lamp a svíček byl nedostatek a na gai’šainy se jimi neplýtvalo. Když Faile vstoupila, byla uvnitř pouze Alliandře, ležící na břiše na pokrývkách jen v obojku, s mokrým hadrem namočeným v bylinkovém odvaru, položeným přes hýždě plné podlitin. Aspoň že moudré byly ochotné dávat své léčivé bylinky gai’šainům stejně jako Šaidům. Alliandře neudělala nic špatně, ale byla označena jako jedna z pěti, kteří včera Sevannu potěšili nejméně. Na rozdíl od jiných si během trestu vedla dobře – Doirmanes začal fňukat dřív, než ho přehnuli přes truhlu – ale zřejmě byla mezi vybranými každé tři či čtyři dny. Být královnou vás nenaučí jak sloužit královně. Vlastně Maighdin byla vybírána skoro stejně často, a ona bývala komornou urozené paní, i když ne příliš schopnou. Sama Faile byla vybrána pouze jednou.

Jak hluboko Alliandře klesla na duchu, ukazovalo, že se ani nepokusila zakrýt, jen se zvedla na loktech. Přesto si učesala dlouhé vlasy. Kdyby to neudělala, Faile by věděla, že je úplně na dně. „Nestalo se ti teď něco… zvláštního… má paní?“ zeptala se hlasem plným strachu.

„Ano, stalo,“ ujistila ji Faile a přidřepla si pod nízkou střechou. „Nevím, co to bylo. Neví to ani Meira. Pochybuju, že to ví některá z moudrých. Ale neublížilo nám to.“ Pochopitelně že jim to neublížilo. Jak jinak. „A na našich plánech to nic nemění.“ Zívla, odepjala si široký zlatý opasek a hodila ho na pokrývky, načež si stáhla hábit přes hlavu.

Alliandre si položila hlavu na složené ruce a tiše se rozplakala. „Nikdy se nám to nepodaří. Večer mě zbijí znovu. Vím to. Budou mě bít každý den po zbytek života.“

Faile s povzdechem nechala ležet hábit na zemi, klekla si a pohladila svou leníci po vlasech. Výše postavení měli stejně tolik povinností jako ti pod nimi. „Občas se toho taky bojím,“ přiznala tiše. „Ale odmítám se tomu poddat. Já uniknu. My unikneme. Musíš si zachovat odvahu, Alliandre. Vím, že jsi odvážná. Vím, že jsi jednala s Masemou a nezalekla ses ho. A když se budeš snažit, dokážeš si zachovat odvahu i teď.“

Do stanu vstrčila hlavu Aravine. Byla to obyčejná, baculatá žena, šlechtična, tím si byla Faile jistá, třebaže to nikdy nepřiznala, a přes tmu Faile viděla, že přímo září. I ona měla Sevannin opasek a obojek. „Má paní, Alvon a jeho syn pro tebe něco mají.“

„Bude to muset chvíli počkat,“ prohlásila Faile. Alliandre přestala brečet, ale jenom tam ležela, nehybná a tichá.

„Má paní, tohle nepočká.“

Faile se zachytil dech v hrdle. Bylo by to možné? Připadalo jí to příliš skvělé, než aby si dovolila doufat.

„Zachovám si odvahu,“ slíbila Alliandre a zvedla hlavu, aby dohlédla na Aravine. „Jestli má Alvon to, v co doufám, zachovám si odvahu, i kdyby mě Sevanna nechala vyslýchat.“

Faile popadla opasek – objevit se venku bez opasku a obojku znamenalo trest téměř stejně vážný jako pokus o útěk – a vyběhla ze stanu. Mrholení trochu polevilo, ale přesto si hodila kapuci přes hlavu. Pořád bylo chladno.

Alvon byl podsaditý muž, jeho syn Theril, hubený mládenec, ho o kus přerostl. Oba měli zablácené, téměř bílé šaty ušité ze stanového plátna. Therilovi, Alvonovu nejstaršímu, bylo teprve čtrnáct, ale Šaidové mu to nevěřili, protože byl vysoký skoro jako muži v Amadicii. Faile byla Alvonovi ochotná věřit od samého začátku. Se svým synem byli mezi gai’šainy hotovou legendou. Třikrát se pokusili uprchnout, a Saidům pokaždé trvalo déle, než je přivedli zpátky. A přes stále přísnější tresty ode dne, kdy jí přísahali věrnost, plánovali čtvrtý útěk ke své rodině. Faile je nikdy neviděla se usmívat, avšak dnes Alvonův ošlehaný i Therilův hubený obličej rozzářil úsměv.

„Co pro mě máte?“ zeptala se Faile a chvatně si připínala opasek. Měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi.

„To Theril, moje paní,“ začal Alvon. Byl dřevorubcem a mluvil s drsným přízvukem, až mu téměř nebylo rozumět. „Právě šel kolem, víš, a kolem nikdo nebyl, vůbec nikdo, tak se rychle sehnul a… Ukaž to urozené paní Therile.“

Theril plaše sáhl do širokého rukávu – hábity tan. – a vytáhl hladkou bílou hůl, která vypadala jako ze slonoviny, byla asi půl lokte dlouhá a silná jako její zápěstí.

Faile se rozhlédla, jestli je snad někdo nepozoruje – ulice byla až na ně prázdná, přinejmenším prozatím – a Faile si hůl rychle vzala a zastrčila ji do rukávu do kapsy. Kapsa byla právě dost hluboká, aby jí hůl nevyklouzla, ale když ji teď měla v hrsti, nechtěla o ni přijít. Na omak byla jako ze skla, chladná, chladnější než ranní vzduch. Možná to byl angrial či ter’angrial. To by vysvětloválo, proč ji Galina chce, byť ne, proč si ji nevzala sama. S rukou zabořenou do rukávu Faile hůl pevně stiskla. Galina už neznamenala hrozbu. Teď představovala spásu.

„Je ti jasné, Alvone, že Galina tě se synem možná nebude moct vzít s sebou, až odejde,“ řekla Faile. „Slíbila to jen mně a těm, které zajali se mnou. Ale slibuju ti, že najdu způsob, jak osvobodit vás i všechny, kteří mně přísahali věrnost. I všechny ostatní, pokud to bude možné, ale hlavně své přívržence. To přísahám pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození.“ Neměla tušení, jak to dokáže, pokud by nepožádala svého otce o vojsko, ale udělá to.

Dřevorubec se zatvářil, jako že si chce odplivnout, pak se na ni podíval a zrudl. Polkl. „Ta Galina nikomu nepomůže, má paní. Říká, že je Aes Sedai a tak, ale podle mýho je akorát Theravina Tretka, a tahle Therava ji nikdy nenechá odejít. Na každý pád vím, že jestli ti pomůžeme na svobodu, vrátíš se pro nás ostatní. Na to nepotřebuju tvoji přísahu. Říkala jsi, že chceš tu hůl, pokud se k ní někdo dostane tak, aby ho u toho nechytili, a Theril ji pro tebe opatřil, to je všecko.“

„Chci být volný,“ ozval se Theril, „ale jestli dokážem osvobodit někoho jinýho, tak jsme je stejně porazili.“ Zřejmě ho překvapilo, že promluvil, a zčervenal jako rak. Otec se na něj zamračil a pak zamyšleně kývl.

„Dobře řečeno,“ pochválila Faile chlapce laskavě, „ale já přísahala a za tím si stojím. Ty a tvůj otec Odmlčela se, když jí Aravine, dívajíc se za ni, položila ruku na paži. Její úsměv nahradil děs.

Faile pootočila hlavu a u svého stanu uviděla stát Rolana. Byl o dobré dvě dlaně vyšší než Perrin, šufu měl ovinutou kolem krku a černý závoj mu visel na široká prsa. Déšť mu omýval tvář a krátké vlasy mu vlhkem zkudmatěly. Jak dlouho tam stojí? Ne dlouho, jinak by si ho už Aravine všimla. Maličký stan neposkytoval dobrý úkryt. Alvon se synem se nahrbili, jako by uvažovali, že na vysokého Mera’din zaútočí. To byl velmi špatný nápad. Horší, než kdyby myši napadly kočku, jak by řekl Perrin.

„Jděte si po své práci, Alvone,“ vyhrkla Faile. „Ty taky, Aravine. Tak běžte.“

Aravine s Alvonem měli dost rozumu, aby se jí před odchodem neklaněli, jen se ustaraně ohlédli po Rolanovi. Theril však pozvedl ruku k čelu, než se vzpamatoval. Zruměněl ještě víc a odběhl za otcem.

Rolan obešel stan a zastavil se před ní. V ruce kupodivu držel svazek modrých a žlutých květů. Faile přímo cítila hůl v rukávě. Kam ji schová? Jakmile Therava zjistí, že je pryč, nejspíš obrátí celý tábor vzhůru nohama.

„Musíš být opatrná, Faile Bašere,“ podotkl Rolan a usmál se na ni. Alliandre tvrdila, že není hezký, ale Faile došla k závěru, že nemá pravdu. S těma modrýma očima a úsměvem byl téměř krasavec. „To, co máš v plánu, je nebezpečné, a já tě už nejspíš nebudu moct déle ochraňovat.“

„Nebezpečné?“ Faile zamrazilo v žaludku. „Co tím myslíš? Kam jdeš?“ Z představy, že ztratí svého ochránce, se jí žaludek obrátil. Jen málokterá mokřinská žena unikla pozornosti šaidských mužů. Bez něj…

„Někteří z nás již uvažují o návratu do Trojí země.“ Přestal se usmívat. „Nemůžeme jít za falešným Kar’a’kárném, a navíc mokřiňanem, ale třeba nám bude dovoleno dožít život ve vlastních državách. Přemýšlíme o tom. Jsme už dlouho z domova a z těchto Šaidú se nám dělá špatně.“

Až bude pryč, najde způsob, jak to zvládnout. Bude muset. Nějak. „A co nebezpečného dělám?“ Snažila se mluvit nezávazně, ale bylo to těžké. Světlo, co s ní bez něj bude?

„Tito Šaidové jsou slepí, i když nejsou opilí, Faile Bašere,“ odtušil klidně. Shrnul jí kapuci a jednu květinu jí zasunul do vlasů za levé ucho. „My Mera’din používáme oči.“ Další květina skončila v jejích vlasech na druhé straně. „Poslední dobou sis udělala mnoho nových přátel a plánuješ s nimi uprchnout. Smělý plán, jenže nebezpečný.“

„A povíš to moudrým nebo Sevanně?“ Překvapilo ji, jak klidně to zní. Žaludek se ji pokoušel zavázat do uzlů.

„Proč bych to dělal?“ podivil se a přidal další květinu. „Džoradin si myslí, že s sebou odvede Lacile Aldorwin do Trojí země, i když je zabiják stromů. Věři, že ji přesvědčí, aby mu k nohám položila svatební věnec.“ Lacile si našla ochránce tak, že vlezla do pokrývek Mera’din, jenž z ní udělal svou gai’šainku, a Arella udělala totéž s jednou z Děv, které ji zajaly, avšak Faile pochybovala, že se Džoradinovi jeho přání splní. Obě ženy se soustředily na útěk jako šíp na terč. „A já na to myslím taky. Jestli odejdeme, mohl bych tě vzít s sebou.“

Faile na něj zírala. Déšť jí smáčel vlasy. „Do Pustiny? Rolane, já miluju svého manžela. Řekla jsem ti to a je to pravda.“

„Já vím,“ odtušil a pokračoval s květinami. „Ale prozatím stále nosíš bílou, a to, co se stane, zatímco nosíš bílou, je zapomenuto, jakmile ji svlékneš. Tvůj manžel ti to nemůže dávat za vinu. Kromě toho, jestli odejdeme, až se přiblížíme k nějakému mokřinskému městu, nechám tě jít. Vůbec jsem z tebe neměl udělat gai’šainku. Na tom obojku a opasku je dost zlata, aby ses dostala bezpečně zpátky k manželovi.“

Faile spadla ohromením brada. Překvapilo ji, když ho udeřila pěstí do prsou. Gai’šainové nesměli páchat násilí, ale on se na ni jenom zazubil. „Ty—!“ Praštila ho znovu a silněji. Začala ho tlouct. „Ty—! Nenapadá mě dost hrozné slovo. Nechal jsi mě, abych si myslela, že mě necháš mezi Šaidy, a ty jsi mi zatím chtěl pomoct k útěku?“

Konečně ji chytil za ruku a snadno ji udržel ve své obrovské dlani. „Jestli půjdeme, Faile Bašere,“ zasmál se. Ten chlap se smál! „Ještě to není rozhodnuto. A muž nesmí v žádném případě dovolit ženě, aby si myslela, že po ní příliš touží.“

Znovu překvapila samu sebe, když se rozesmála i rozplakala zároveň, a to tak, že se o něj musela opřít, aby neupadla. Ten zatracený aielský smysl pro humor!

„S květinami ve vlasech jsi tuze krásná, Faile Bašere,“ podotkl a zastrčil jí do vlasů další. „I bez nich. A prozatím stále nosíš bílou.“

Světlo! Měla tu hůl, studila ji na ruce, ale nemohla ji Galině dát, dokud jí Therava nedovolí zase volně chodit, a neměla jistotu, že ji ta ženská ze zoufalství nezradí. Rolan jí nabízel útěk, jestli se Mera’din rozhodnou odejít, ale dokud bude nosit bílou, bude se ji snažit vlákat do pokrývek. A jestli se Mera’din rozhodnou, že zůstanou, nevyzradí někdo z nich její plány na útěk? Pokud se dá věřit Rolanovi, tak to vědí všichni! Naděje a nebezpečí, nerozlučitelně propletené. Takový zmatek.

Ukázalo se, že s Theravinou reakcí měla úplnou pravdu. Těsně před polednem byli všichni gai’šainové vyhnáni na otevřené prostranství a museli se svléknout donaha. Faile se zakrývala rukama, jak to jen šlo, a choulila se s ostatními ženami nosícími Sevannin opasek a obojek – hned si je musely zase navléknout – a snažily se zachovat alespoň ždibec slušnosti, zatímco Šaidové prohledávali gai’šainské stany a vyhazovali všechno do bláta. Faile mohla pouze myslet na svou skrýš ve městě a modlit se. Naděje a nebezpečí, a nebylo, jak oddělit jedno od druhého.