Nůž snů

13 Obléhání

„Zatlačte na ně!“ křičela Elain. Ohnivák se pokoušel hopsat, jak byl netrpělivý, že se musí tlačit na úzké dlážděné ulici s jinými koňmi a opěšalými ženami, ale ona vraníka pevnou rukou uklidnila. Birgitte trvala na tom, aby zůstala hezky vzadu. Trvala! Jako kdyby byla nějaká pitomá nána! „Zatlačte na ně, Světlo vás spal!“

Žádný ze stovek mužů na širokém ochozu na městské hradbě z bíle žíhaného šedého kamene, zvedající se do výšky padesáti stop, jí pochopitelně nevěnoval pozornost. Těžko ji mohli vůbec slyšet. Přes jejich vlastní křik, nadávky a jekot se širokou ulicí podél hradby neslo v poledním slunci zavěšeném na vzácně bezmračné obloze řinčení oceli, jak se muži potili a navzájem hubili mečem, oštěpem či halapartnou. Potyčka se po hradbě táhla na dvě stě kroků kolem tří vysokých, kulatých věží, na nichž vlál Bílý lev Andoru, a hrozilo, že se přesune ještě ke dvěma dalším, i když zatím vše vypadalo bezpečně, díky Světlu. Muži sekali a bodali a nikdo neustupoval, pokud viděla. Kušovníci v červených kabátcích na věžích odváděli svůj díl zabíjení, ale jakmile jednou vypálili, chvíli trvalo, než bylo možné kuši znovu dobít, a jich bylo příliš málo, aby ten příliv odvrátili.

Byli zde jedinými gardisty. Zbytek byli žoldnéři. Kromě Birgitte. Takhle nablízko Elain dovolovalo pouto najít strážce velmi snadno. Složitý zlatý cop se pohupoval, jak Birgitte povzbuzovala své vojáky a lukem ukazovala, kde jsou zapotřebí posily. V krátkém červeném kabátku s bílým límcem a širokých, blankytně modrých kalhotách zastrkaných do bot, ona jediná na hradbě neměla žádnou zbroj. Trvala na tom, aby si Elain vzala obyčejné šedé šaty v naději, že se vyhne pozornosti a případné snaze ji zajmout či zabit – někteří muži měli na zádech kuše či krátké luky, a pro ty, kteří nebyli vepředu a nebojovali, bylo padesát kroků snadný výstřel – ale čtyři zlaté uzly hodnosti na vlastním rameni dělaly z Birgitte cíl v očích každého z Arymilliných mužů s očima. Aspoň že se skutečně nepouštěla do boje. Aspoň že…

Elain se zadrhl dech, jak se na Birgitte vrhl šlachovitý chlap v kyrysu, s kónickou ocelovou přílbou, a rozehnal se mečem, ale zlatovláska se výpadu klidně vyhnula – pouto říkalo, že si mohla vyjet na rychlejší vyjížďku, nic víc! – a lukem ho praštila z boku do hlavy a srazila ho z cimbuří. Měl ještě čas zaječet, než s ošklivým plesknutím dopadl na dlažbu. Nebyl jedinou mrtvolou zdobící ulici.

Birgitte říkala, že za ní muži nepůjdou, pokud nebudou vědět, že je připravená čelit stejnému nebezpečí a útrapám jako oni, ale pokud se nechá zabít kvůli téhle chlapské hlouposti…

Elain si neuvědomila, že pobídla Ohniváka, dokud ho Caseille nechytila za otěž. „Nejsem pitomá, gardový poručíku,“ pronesla mrazivě. „Nehodlám se přiblížit, dokud to nebude… bezpečné.“

Arafellanka ucukla rukou a pod mřížovým hledím nasadila kamenný výraz. Elain okamžitě svého výbuchu zalitovala – Caseille jenom dělala svou práci – ale také se stále zlobila. Neomluví se jí. Zastyděla se, protože si uvědomila, jak trucovitě se chová. Krev a zatracený popel, ale občas by Randa tak ráda propleskla, že do ní nasadil ty děti. Poslední dobou si nebyla jistá, který pocit vzápětí vyskočí. A že vyskakovaly.

„Jestli se ti tohle stane, když čekáš dítě,“ ozvala se Aviendha a upravovala si tmavou loktuši, „tak asi žádné nikdy nechci.“ Sedlo s vysokou rozsochou na její šedce jí vyhrnovalo bachraté aielské sukně až po kolena, ale jí nijak nevadilo ukazovat punčochy. Když stála kobyla klidně, vypadala na koni skoro jako doma. Ona ale Mageen, Sedmikráska ve starém jazyce, byla mírná a klidná, se sklonem k tloustnutí. Naštěstí Aviendha o koních nevěděla dost, aby si to uvědomila.

Tlumený smích přiměl Elain se otočit. Ženy z její osobní stráže – všech jedenadvacet, přidělených dnes ráno, včetně Caseille, ve vyleštěných přílbách a kyrysech, zachovávaly nehybné tváře – vlastně až příliš nehybné, protože v duchu se bezpochyby chechtaly – ale čtyři ženy z rodinky, stojící za nimi, si držely ruce před ústy a dávaly hlavy dohromady. Alise, obvykle s příjemnou tváří a stopami šedi ve vlasech, si všimla, že se dívá – vlastně mračí – a vyvrátila oči, což u ostatních vyvolalo další záchvat smíchu. Caiden, pěkná, baculatá Domanka, se smála tak, až se musela držet Kumiko, i když zavalitá prošedivělá žena zřejmě sama měla co dělat, aby se udržela na nohou. Elain projelo podráždění. Ne kvůli tomu smíchu – dobře, trochu kvůli smíchu – a určitě ne kvůli rodince. Tedy aspoň ne moc. Ty ženy byly nenahraditelné.

Boj na hradbě nebyl zdaleka prvním útokem Arymilliných sil v posledních týdnech. Popravdě, výpady byly stále častější, už i tři nebo čtyři denně. Arymilla velmi dobře věděla, že Elain nemá dost vojáků, aby udržela šest lig hradby. Světlo ji spal! Elain si až příliš dobře uvědomovala, že nemůže dokonce najít cvičené lidi, aby na všechny ty míle hradeb a věží připevnili prkna. Nezkušení lidé by to jenom zpackali. Arymille stačilo jenom dostat přes hradby dost mužů, aby se zmoncili jedné brány. Pak by mohla přenést boj do města, kde by byla Elain ve značné nevýhodě. Obyvatelé by mohli povstat na její obranu, což nebylo jisté, ale to by jenom znamenalo další mrtvé, tovaryši a podkoní a kramáři by bojovali se cvičenými ozbrojenci a žoldnéři. Ať by na Lví trůn usedl kdokoliv – a s největší pravděpodobností by to nebyla Elain Trakandovna – ten by byl zrudlý caemlynskou krví. A tak, kromě toho, že držela brány a nechávala strážné na věžích, musela stáhnout vojáky do Vnitřního Města blízko ke Královskému paláci a na nejvyšší věže paláce poslat muže s dalekohledy. Kdykoliv dala hlídka znamení, že se blíží útok, propojené ženy z rodinky vytvořily průchody a vojáky tam dopravily. Ony samy se bojů pochopitelně neúčastnily. Nedovolila by jim používat jedinou sílu jako zbraň, i kdyby chtěly.

Zatím to fungovalo, i když jen tak tak. Dolní Caemlyn vně hradeb byl bludiště domů, krámů, hostinců a skladů, umožňující mužům přiblížit se, aniž by je někdo viděl. Už třikrát museli její vojáci bojovat uvnitř hradeb a znovu dobývat přinejmenším jednu strážní věž. Zatracená práce. Byla by Dolní Caemlyn vypálila do základů, aby Arymilliným lidem odepřela úkryt, jenomže oheň by se mohl snadno rozšířit přes hradby a způsobit požár, bez ohledu na jarní deště. Zatím ve městě každou noc hořelo a udržet požáry pod kontrolou bylo samo o sobě dost obtížné. Kromě toho v těch domech žili i přes obléhání lidé a ona nechtěla, aby na ni vzpomínali jako na osobu, která jim zničila domov a živobytí. Ne, když ji žralo, že ji nenapadlo využít rodinku tímto způsobem dříve. Kdyby to byla udělala, nebyla by měla stále na krku Mořský národ, nemluvě o dohodě, jíž se vzdala čtvereční míle Andoru. Světlo, čtvereční míle! Její matka se nikdy nevzdala ani coulu. Světlo ji spal, s tímhle obléháním ani neměla čas truchlit kvůli máti. Nebo Lini, své staré chůvě. Matku zavraždil Rahvin a Lini nejspíš zahynula, když se ji snažila chránit. Bělovlasá žena, vyhublá stářím, by necouvla dokonce ani před Zaprodancem. Ale když si na ni vzpomněla, uslyšela její pisklavý hlas. Med zpátky do plástve nevrátíš, dítě. Co se stalo, stalo se, a ona s tím bude muset žít.

„Tak a je to,“ promluvila Caseille. „Míří k žebříkům.“ Byla to pravda. Po celé hradbě se Elainini vojáci tlačili dopředu a Arymillini ustupovali, prolézali prolukami, kde měli opřené žebříky. Na cimbuří stále umírali lidé, ale boj končil.

Elain sama sebe překvapila, když pobídla Ohniváka. Tentokrát nebyl nikdo dost rychlý, aby ji zarazil. S křikem za zády cválala ulicí. U nejbližší věže seskočila, ještě než vraník zastavil. Otevřela těžké dveře, vykasala si rozdělené suknice a hnala se ozlomkrk po točitém schodišti kolem výklenků, odkud na ni ohromeně zírali ozbrojenci. Věže byly postavené na obranu proti útočníkům, kteří by se pokoušeli proniknout do města. Poslední schodiště se otevíralo do velké místnosti, odkud na druhé straně stoupalo druhé schodiště točené obráceně. Odpočívalo tu dvacet mužů v různých přilbicích a kyrysech, hráli vrchcáby, seděli podél stěn, žvanili a smáli se, jako by za železem obitými dveřmi neleželi žádní mrtví.

Přesto všichni zůstali civět, když se objevila.

„Ehm, má paní, to bych nedělal,“ ozval se drsný hlas, když položila ruce na železnou tyč uzavírající dveře. Elain si ho nevšímala, otočila tyčí v čepu a dveře otevřela. Kdosi ji chytil za sukni, ale vytrhla se mu.

Na hradbě nezůstali žádní Arymillini muži. Tedy přinejmenším žádný z nich nebyl na nohou. Na zakrváceném ochozu ležely desítky mužů, někteří nehybní, jiní sténali. Libovolný z nich mohl patřit k Arymille, ale řinčení oceli ustalo. Většina žoldnéřů se starala o raněné nebo jenom dřepěla na patách a chytala dech.

„Setřeste je a vytáhněte ty zatracený žebříky!“ zařvala Birgitte. Střelila do masy mužů snažících se uprchnout nedlážděnou ulicí Dolního Caemlynu pod hradbou, nasadila další šíp a znovu vystřelila. „Ať si je musí znovu vyrobit, jestli se chtějí vrátit!“ Někteří žoldnéři se vyklonili z proluk, aby ji poslechli, ale byla jich jen hrstka. „Já věděla, že jsem ti dneska neměla dovolit jet s sebou,“ pokračovala, stále střílejíc, jak jen dokázala napínat luk. Šipky z kuší ze střech věží také kosily muže dole, ale skladiště s taškovými střechami poskytovala úkryt každému, kdo zaběhl dovnitř.

Elain chvíli trvalo, než si uvědomila, že poslední poznámka je určená jí, a zrudla. „A jak bys mě asi tak zastavila?“ štěkla a narovnala se.

Birgitte, s prázdným toulcem, sklonila luk a zamračeně se k ní obrátila. „Svázala bych tě a ji bych nechala, aby si na tebe sedla,“ prohlásila a ukázala na Aviendhu, jež právě vyšla z věže. Obklopovala ji záře saidaru, nicméně v pěsti svírala nůž s rohovinovou rukojetí. Za ní se hrnuly Caseille a ostatní gardistky s tasenými meči a zachmuřenými výrazy. Když viděly, že Elain nic není, jejich výraz se v nejmenším nezměnil. Ty zatracené ženské byly nesnesitelné a chovaly se k ní jako k váze z foukaného skla, která by se mohla při klepnutí prstem rozbít. A po tomhle budou ještě horší. A ona to bude muset snášet.

„Byla bych tě chytila,“ mumlala Aviendha a třela si bok, „akorát že mě ten hloupý kůň shodil.“ To bylo u tak klidné kobyly vysoce nepravděpodobné. Aviendze se prostě podařilo spadnout. Když se přesvědčila o situaci, vrátila rychle nůž do pochvy a předstírala, že ho vůbec nedržela. Světlo saidaru také zmizelo.

„Bylo to docela bezpečné.“ Elain se snažila dostat z hlasu sžíravý tón, ale moc se ji to nedařilo. „Min říkala, že svoje děti porodím, sestro. Dokud se nenarodí, nemůže se mi nic stát.“

Aviendha pomalu, zamyšleně kývla, ale Birgitte vrčela. „Byla bych radši, kdybys ta její vidění nepokoušela. Když budeš moc riskovat, mohla bys jí dokázat, že se mýlí.“ To bylo hloupé. Min se nikdy nemýlila. Rozhodně ne.

„To byla kumpanie Aldina Miherese,“ ohlásil vysoký žoldnéř se zpěvavým, byť drsným murandským přízvukem. Sňal si přílbu a ukázal hubený, zpocený obličej s prošedivělými kníry navoskovanými do špiček. Rhys a’Balaman si říkal, oči měl jako kameny a jeho úsměv vždycky vypadal chlípně. Poslouchal jejich rozhovor a neustále po Elain vrhal kradmé pohledy, i když mluvil s Birgitte. „Poznal jsem ho, to jo. Dobrý chlap. Miheres. Bojoval jsem s ním víckrát, než dokážu spočítat. Skoro se dostal až do toho skladiště, když ho tvůj šíp zasáhl do krku, hlavní kapitáne. Škoda.“

Elain se zamračila. „Zvolil si stejně jako ty, kapitáne. Možná lituješ smrti přítele, ale já doufám, že nelituješ své volby.“ Většina žoldnéřů, které vyhodila z města, možná všichni, se upsala Arymille. V současnosti se nejvíc bála toho, že se té ženské podaří uplatit kumpanie dosud setrvávající ve městě. Žádný z žoldnéřských kapitánů nic nehlásil, ale paní Harfor říkala, že nabídky dostávají. Včetně a’Balamana.

Muranďan ji poctil svým chlípným úsměvem a formální poklonou, kdy mávl pláštěm, který neměl. „Ale stejně často jsem bojoval proti němu, má paní. Byl bych ho zabil, nebo by on zabil mě, kdybychom se dneska ocitli tváří v tvář. Byl spíš známý než přítel, víš. A já si radši vezmu zlato za obranu hradby než za útok na ni.“

„Všimla jsem si, že někteří tvoji muži mají na zádech kuše, kapitáne, ale neviděla jsem, že by je použili.“

„To žoldnéři nedělají,“ pronesla suše Birgitte. Z pouta se neslo podráždění, třebaže nebylo jasné, jestli kvůli a’Balamanovi nebo Elain. Pocit rychle zmizel. Birgitte se naučila maskovat pocity, jakmile zjistila, jak se ty její a Elaininy skrze pouto zrcadlí. Nejspíš by ráda, aby Elain dokázala totéž. Což si ovšem přála i sama Elain.

A’Balaman si opřel přilbu o bok. „Víš, má paní, je to takhle. Když na chlapa příliš zatlačíš, zatímco se snaží dostat z pole, snažíš se ho přejet a tak, no, příště, až se pokusíš dostat z pole ty, mohl by ti to oplatit. Nakonec, pokud jeden odchází z pole, tak je po boji, no ne?“

„Dokud se zítra nevrátí,“ štěkla Elain. „Příště chci ty kuše vidět v práci!“

„Jak říkáš, má paní,“ opáčil a’Balaman škrobeně a stejně škrobeně se poklonil. „Pokud mě omluvíš, musím se podívat na svoje muže.“ Odkráčel, aniž by počkal na svolení, a cestou hulákal na muže, ať pohnou tou línou prdelí.

„Jak dalece se mu dá věřit?“ zeptala se Elain tiše.

„Jako každýmu žoldnéři,“ odpověděla stejně tiše Birgitte. „Pokud mu někdo nabídne dost zlata, tak to bude jako hod kostkami, a dokonce ani Mat Cauthon nedokáže říct, co padne.“

To byla podivná poznámka. Elain by ráda věděla, jak na tom Mat je. A drahoušek Tom. A chudák malý Olver. Každou noc se modlila, aby Seančanům bezpečně unikli. Nemohla jim však nijak pomoct. Měla toho sama prozatím na talíři až dost. „Poslechne mě? S těmi kušemi?“

Birgitte zavrtěla hlavou a Elain si povzdechla. Je špatné dávat rozkazy, které nikdo neposlechne. Lidé si pak zvyknou neposlouchat.

Popošla blíž a promluvila téměř šeptem. „Vypadáš unaveně, Birgitte.“ To nebylo určeno pro cizí uši. Birgitte měla napjatou tvář a uštvaný pohled. Kdokoliv to mohl vidět, ale pouto říkalo, že je k smrti utahaná, jako už celé dny. Ovšem Elain sama cítila stejnou únavu, jako by měla údy z olova. Jejich pouto nezrcadlilo jen pocity. „Nemusíš vést každý protiútok osobně.“

„A kdo jiný?“ Na okamžik jí únava pronikla i do hlasu a skutečně jí poklesla ramena, ale rychle se narovnala a zesílila hlas. Byla to čirá síla vůle. Elain to cítila přes pouto, tvrdé jako kámen, a bylo jí z toho do pláče. „Mí důstojníci jsou nezkušení kluci,“ pokračovala Birgitte, „nebo muži, kteří se vrátili z odpočinku a měli by si ohřívat kosti u krbu svých vnoučat. Teda kromě žoldnéřských kapitánů, a z nich nevěřím jedinýmu, pokud se mu někdo nebude koukat přes rameno. Což nás vrací k tomu původnímu: kdo jinej tu kromě mě je?“

Elain otevřela ústa, aby něco namítla. Ne ohledně žoldnéřů. Birgitte jí to vysvětlila, trpce a podrobně. Žoldnéři občas bojovali stejně tvrdě jako gardisté, ale jindy se raději stáhli, než by riskovali příliš mnoho obětí. Méně mužů znamenalo méně peněz pro příští práci, pokud je nedokážou nahradit muži stejně dobrými. Kvůli žoldnéřům byla ztracena nejedna bitva, která měla být vyhrána, protože se stáhli z pole, aby neztratili další muže. Ale to dělali neradi, pokud u toho byl někdo jiný kromě nich. Kazilo jim to pověst a sráželo ceny. Ale musel tu být někdo jiný. Nemohla si dovolit, aby se Birgitte zhroutila vyčerpáním. Světlo, přála si, aby tu byl Gareth Bryne. Egwain ho sice potřebovala, ale ona taky. Otevřela ústa a náhle z města za ní vyletěl dunivý rachot. Obrátila se a úžasem jí spadla brada.

Tam, kde byla před chvílí nad Vnitřním Městem čistá obloha, se nyní valila obrovská masa černých mraků jako hory se svislými stěnami a šedivou stěnu deště, zjevně pevnou jako městská hradba, protínaly blesky. Zlacené kupole Královského paláce, které se měly třpytit ve slunci, byly za tou clonou neviditelné. Příval se valil pouze na Vnitřní Město. Všude jinde zůstala obloha bez mráčku. Na tom nebylo nic přirozeného. Ohromení trvalo jen chvilku. Ty stříbromodré blesky, se třemi i pěti zuby, práskaly do Caemlynu, způsobovaly škody a možná i zabíjely. Jak se tam ty mraky ocitly? Sáhla pro saidar, aby je rozehnala. Pravý zdroj jí vyklouzl, a ještě jednou. Bylo to jako pokoušet se chytit korálek v misce omastku. Když už si myslela, že ho má, zase jí vyklouzl. Poslední dobou se to stávalo až příliš často.

„Aviendho, vyřídíš to, prosím?“

„Ovšem,“ opáčila Aviendha a snadno uchopila saidar. Elain potlačila záchvat žárlivosti. Její potíže byly vinou zatraceného Randa, ne její sestry. „A děkuju. Potřebuju cvičit.“

To nebyla pravda, jen pokus ušetřit její city. Aviendha začala splétat vzduch, oheň, vodu a zemi do složitého vzoru a dělala to skoro stejně hladce, jako by to bývala zvládla ona sama, byť pomaleji. Její sestře chybělo nadání pro počasí, ale ona také neměla výhodu, že ji učil Mořský národ. Mraky pochopitelně nezmizely jen tak. Nejdřív se blesky změnily v jednoduché a bylo jich méně, než ustaly docela. To bylo to nejtěžší. Povolat blesk bylo jako zatočit brkem v prstech ve srovnání s tím, jak ho zastavit. To bylo spíš jako zvedat holýma rukama kovářskou kovadlinu. Pak se začaly rozplývat mraky, řídly a bledly. I to bylo pomalé. Postupovat příliš náhle s počasím mohlo mít dopady šířící se jako vlny krajinou na celé ligy, a jeden nikdy nevěděl, jaký účinek by to mohlo mít. Zuřící bouře a bleskové povodně byly stejně pravděpodobné jako vlahé dny a mírné vánky. Než se mraky roztáhly až k vnějším hradbám Caemlynu, byly šedé a přinášely déšť, liják, který Elain rychle přilepil vlasy k lebce.

„Stačí to tak?“ Aviendha s úsměvem zvedla hlavu a nechala si déšť stékat po tvářích. „Miluju pohled na vodu padající z nebes.“ Světlo, člověk by si myslel, že už má deště dost. Od příchodu jara pršelo skoro každý zatracený den!

„Je čas vrátit se do paláce, Elain,“ prohlásila Birgitte a strčila si tětivu do kapsy. Začala ji sundávat, jakmile se mraky pohnuly směrem k nim. „Někteří z těch mužů potřebují péči sestry. A já naposledy snídala snad předevčírem.“

Elain se zamračila. Z pouta se nesla ostražitost, která jí prozradila vše, co potřebovala vědět. Musejí se vrátit do paláce, aby Elain v jejím choulostivém stavu dostaly do sucha. Jako by se mohla rozpustit! Náhle si uvědomila sténání raněných a zrudla. Ti muži potřebovali péči sestry. I kdyby dokázala udržet saidar, jejich sebelehčí zranění bylo mimo její skromné schopnosti a Aviendha nebyla v léčení o nic lepší.

„Ano, je čas,“ potvrdila. Kdyby jen dokázala udržet své pocity pod kontrolou! Birgitte by to taky potěšilo. I jí na tvářích naskočily rudé skvrny, ozvěna Elainina studu. Vypadala divně, jak se mračila, zatímco hnala do věže.

Ohnivák a Mageen i ostatní koně trpělivě stáli tam, kde jim jezdci pustili otěže, jak ostatně Elain čekala. Dokonce i Mageen byla dobře vycvičená. Měly ulici pod hradbou čistě jen pro sebe, dokud z boční ulice nevyšla Alise a další ženy z rodinky. Nikde nebyl vidět jediný vůz. Každé dveře v dohledu byly pevně zavřené, každé okno mělo zatažené záclony, i když za nimi možná ani nikdo nebyl. Většina lidí měla dost rozumu, aby odešla, jakmile zahlédli stovky mužů chystajících se v jejich blízkosti máchat meči. Jedna záclona se zavlnila a na okamžik se objevila ženská tvář, ale vzápětí zmizela. Někdo se zvrhle rád díval.

Čtyři ženy z rodinky se tiše bavily, když zaujaly místa tam, kde před několika hodinami otevřely průchod. Přelétly pohledem mrtvoly na ulici a potřásly hlavami, ale nebyli to první mrtví, jež viděly. Žádné nebyla dovolena ani zkouška na přijatou, a přesto byly klidné a sebejisté, důstojné jako sestry i přes promočené vlasy a šaty. Když se dozvěděly, jaké má Egwain s rodinkou plány, že ji chce spojit s Věží a mít ji jako místo, kam by mohly Aes Sedai odcházet do důchodu, přestaly se bát o budoucnost, zvlášť jakmile zjistily, že jejich pravidla budou dál platit a bývalé Aes Sedai se jimi budou muset řídit. Ne všechny tomu věřily – za poslední měsíc jich sedm uteklo, aniž by aspoň zanechalo dopis na rozloučenou – ale většina uvěřila a čerpala z toho sílu. Práce jim navrátila hrdost. Elain si neuvědomila, jak byla narušená, dokud v sobě nepřestaly vidět uprchlice plně závislé na ni. Teď se držely vic zpříma. Obavy zmizely. A naneštěstí se přestaly tak rychle klanět před sestrami. I když to začalo už dřív. Kdysi považovaly Aes Sedai za nadřazené běžným smrtelníkům, ale ke svému rozčarování zjistily, že šátek nedělá ze ženy víc, než čím je, když ho nemá.

Alise si prohlédla Elain, stiskla na chvilku rty a upravila si hnědé sukně, aniž by to potřebovala. Namítala proti tomu, aby se Elain dovolilo – dovolilo! – sem přijít. A Birgitte se jí skoro podvolila! Alise byla působivá žena. „Jste připravené, hlavní kapitáne?“ zeptala se.

„Jsme,“ řekla Elain, ale Alise počkala, až Birgitte kývne, než se propojila s ostatními ženami z rodinky. Elain si dál vůbec nevšímala. No vážně, Nyneiva se neměla pokoušet „vrátit jim páteř“, jak to nazvala. Až ji zase dostane do rukou, tak si s ní důrazně promluví.

Objevila se známá svislá čára, které se otočila a objevilo se palácové nádvoří, díra ve vzduchu čtyři kroky na čtyři, ale průhled otvorem na vysoké klenuté dveře jedné z bílých mramorových stájí byl trochu posunutý oproti tomu, co čekala. Když projela na mokrou dlažbu, pochopila proč. Byl tam otevřený další, o něco menší průchod. Když jste se pokoušeli otevřít průchod na místě, kde už nějaký byl, váš to posunulo natolik, aby se ty dva nedotýkaly, i když mezera mezi nimi byla užší než ostří břitvy. Z druhého průchodu vyjížděl jakoby ze zdi kolem nádvoří dvojřad mužů stáčející se k otevřené, železem obité bráně. Někteří muži měli leštěné přilbice a kyrysy či plátovou a kroužkovou zbroj, všichni však měli červené kabáty a bílé límce královniny gardy. V dešti tam stál vysoký, širokoplecí muž se dvěma zlatými uzly na levém rameni červeného kabátu, přílbu opřenou o bok, a pozoroval je.

„To je teda pohled pro bolavý oko,“ zamumlala Birgitte. Skupinky žen z rodinky pátraly po venkově po každém, kdo by chtěl přijít Elain na pomoc, ale byla to nejistá práce. Zatím přinesly zprávy o desitkách skupin snažících se najít cestu do města, ale podařilo se jim objevit pouze pět tlup, dohromady ani ne tisíc mužů. Roznesla se zpráva, kolik mužů má Arymilla kolem města, a lidé podporující Trakandy se nehledali snadno. A taky si vybírali, kým se nechají najít.

Jakmile se objevila Elain a ostatní, přiběhli štolbové v červené, s Bílým lvem na levém rameni. Otěže Ohniváka přebral hubený chlapík s chybějícími zuby a štíhlá, prošedivělá žena podržela Elain třmen, aby mohla sesednout. Nevšímajíc si lijáku, zamířila k vysokému muži. Čvachtalo to při každém kroku. Vlasy měl přilepené na obličeji, ale viděla, že je ještě celkem mladý.

„Světlo na tebe sviť, poručíku,“ řekla. „Jak se jmenuješ? Kolik jich přivádíš? A odkud?“ Menším otvorem viděla řadu jezdců táhnoucí se mimo dohled mezi vysokými stromy. Kdykoliv jedna dvojice projela, objevila se vzadu další. Nevěřila by, že tolik gardistů ještě někde zůstává.

„Charlz Guybon, má královno,“ odpověděl, poklekl a přitiskl pěst na dláždění. „Kapitán Kindlin z Aringillu mi dal svolení pokusit se dosáhnout Caemlynu. To bylo poté, co jsme se dozvěděli, že urozená paní Naean a ostatní unikli.“

Elain se zasmála. „Vstaň, člověče. Vstaň. Ještě nejsem královna.“ Aringill? Tam nikdy tolik gardistů nebylo.

„Jak říkáš, má paní,“ pravil, když vstal a uklonil se, jak se slušelo na dědičku.

„Můžeme jít dovnitř?“ ozvala se podrážděně Birgitte. Guybon si všiml jejího kabátku se zlatými pruhy na manžetách a uzly hodnosti a zasalutoval, což ona opětovala rukou přes prsa. Pokud ho překvapilo, že vidí jako hlavního kapitána ženu, byl dost moudrý, aby si to nechal pro sebe. „Jsem promočená na kůži a ty taky, Elain.“ Aviendha byla hned za ní, loktuši přehozenou přes hlavu, a už nevypadala tak nadšená, když se jí bílá halena lepila na tělo a tmavé suknice jí ztěžkly vodou. Gardistky odváděly koně ke stájím, kromě osmi, které zůstanou s Elain, dokud nedorazí střídání. Guybon neřekl nic ani na ně. Velmi moudrý muž.

Elain se nechala odtáhnout až do prostého sloupořadí, odkud byl přístup do samotného paláce. Dokonce i tady ji gardistky obklopovaly, čtyři šly před ní a čtyři za ní, až se cítila jako vězeň. Jakmile ale byly pod střechou, zabejčila se. Chtěla to vědět. Pokusila se znovu obejmout saidar – odstranit si vodu ze šatů by s jedinou silou bylo docela snadné – ale pravý zdroj jí opět uhnul. Aviendha tkanivo neznala, takže tam stály celé promočené. Obyčejné železné kandelábry podél stěny byly nezapálené a kvůli dešti tu bylo přítmí. Guybon si prohrábl vlasy, aby si je trochu učesal. Světlo, byl skoro krásný! Oříškové oči měl unavené, ale jeho obličej byl stvořený k úsměvu. Vypadal, jako by se neusmíval už pořádně dlouho.

„Kapitán Kindlin říkal, že se smím pokusit najít muže, které propustil Gaebril, má paní, a oni se začali scházet, jakmile jsem vydal prohlášení. Divila by ses, kolik si jich schovalo uniformy do truhlice pro případ, že by mohli jednoho dne zase nastoupit do služby. Hodně si jich odneslo i zbroj, což tedy neměli, ale já jsem rád, že to udělali. Když jsem se doslechl o obléhání, začal jsem se bát, že jsem čekal příliš dlouho. Uvažoval jsem, že se probojuju k městské bráně, když nás našla paní Zigane a ostatní.“ Zatvářil se zmateně. „Velice ji rozčílilo, že jí říkám Aes Sedai, ale sem nás přece musela přivést s pomocí jediné síly.“

„To ano, ale není,“ odsekla Elain netrpělivě. „Kolik, člověče?“

„Čtyři tisíce sedm set šedesát dva gardisté, má paní. A potkal jsem značný počet urozených pánů a paní, kteří se snažili dosáhnout Caemlynu se svými ozbrojenci. Neboj se. Ujistil jsem se, že jsou věrní, než jsem jim dovolil se ke mně připojit. Žádný není z velkého rodu, ale přivádějí dohromady téměř deset tisíc mužů, má paní.“ Říkal to, jako by na tom vůbec nezáleželo. Ve stáji je čtyřicet koní vhodných k jízdě. Přivedl jsem ti deset tisíc vojáků.

Elain se rozesmála a nadšeně zatleskala. „Nádhera, kapitáne Guybone! Nádhera!“ Arymilla měla stále přesilu, ale už ne tak velkou.

„Gardový poručík, má paní. Jsem poručík.“

„Od této chvíle jsi kapitán Guybon.“

„A můj zástupce,“ dodala Birgitte, „přinejmenším prozatím. Prokázal jsi nápaditost, a jsi dost starý, abys měl zkušenosti, a já potřebuju obojí.“

Guybon vypadal ohromeně, klaněl se a horlivě děkoval. Inu, muž jeho věku by za normálních okolností musel sloužit ještě aspoň deset nebo patnáct let, než by mohl začít uvažovat o získání kapitánského patentu, natož aby se stal zástupcem hlavního kapitána, jakkoliv dočasným.

„A teď je čas, abychom si šly usušit šaty,“ pokračovala Birgitte. „Zvláště ty, Elain.“ Ze strážcovského pouta se nesla neochvějnost naznačující, že pokud bude Elain dále otálet, mohla by ji Birgitte prostě odtáhnout.

Elain vzplála hněvem, ale hned se ovládla. Téměř zdvojnásobila počet svých vojáků a nedovolí ničemu, aby jí to pokazilo den. Kromě toho taky toužila po suchých šatech.