Nůž snů

36 Pod dubem

Slunce stálo vysoko nad horami, když Karede projížděl lesem k takzvané Malvidské soutěsce asi dvě ligy vzdálené. Pět mil širokým horským sedlem vedla silnice z Ebú Daru do Lugardu, nyní asi míli na jih od něj. Ale kousek před soutěskou najde tábor, který pro něj objevil Ajimbura. Ten nebyl tak hloupý, aby do tábora vstoupil, a tak Karede stále nevěděl, jestli nejede do pasti zbytečně. Ne, zbytečně ne. Pro vznešenou paní Tuon cokoliv. Každý smrtonoš pro ni byl připravený zemřít. Jejich ctí byla povinnost a povinnost často znamenala smrt. Na obloze byla jen vzdouvající se bílá oblaka, která ale nepřinesou žádný déšť. Karede odjakživa doufal, že zemře za rozbřesku.

Přivedl si jen malý oddíl. Ajimbura na svém kaštanovém hnědákovi s bílými punčoškami pochopitelně ukazoval cestu. Šlachovitý mužík si ustřihl prokvetlý ryšavý cop, což byla známka jeho velké oddanosti. Horské kmeny braly copy jako trofeje těch, jež zabily při nekonečných krevních mstách, a být bez něj byla v očích všech kmenů a rodin hanba, člověk se tak prohlašoval za zbabělce. Jeho oddanost však patřila spíš Karedemu než vznešené paní či Křišťálovému trůnu, ale Karede jim byl natolik oddaný, že to nakonec vyšlo nastejno. Za ním jeli dva gardisté v červenozelené, jasně vyleštěné zbroji. On měl na sobě stejnou. Hartha a dva zahradníci kráčeli se sekerami položenými na ramenou a snadno udržovali krok s koňmi. I jim se zbroj leskla. Melitene, der’sul’dam vznešené paní, s dlouhými, prošedivělými vlasy svázanými dnes jasně červenou stuhou, seděla na bělouši s lehkým krokem a stříbrný a’dam spojoval její zápěstí s Myleniným krkem. Aby ty dvě vypadaly ještě působivěji, už moc nešlo, ale a’dam a Meliteneiny modré šaty s červenými štítky na sukni a živůtku se stříbrnými blesky by měly přitáhnout pozornost. Vedle nich by si nikdo neměl všimnout Ajimbury. Zbytek oddílu čekal s Musengem pro případ, že by to opravdu byla smrtonosná past.

Karede zvážil, že použije jinou damane než Mylen. Drobná žena s tváří, jejíž věk nikdy nedokázal určit, téměř nadskakovala v sedle dychtivostí opět spatřit vznešenou paní. Vůbec nebyla vyrovnaná. Ale bez Melitene stejně nemohla nic udělat a jako zbraň nebyla k ničemu. Když to der’sul’dam řekl, Mylen svěsila hlavu. Potřebovala útěchu a její sul’dam jí vykládala, jaká krásná nebeská světla dělá a jak je úžasná v léčení. Už jenom při pomyšlení na to se Karede otřásl. Čistě teoreticky to vypadalo báječně, rány ve chvilce zahojené, ale on by musel být opravdu na prahu smrti, aby někomu dovolil dotknout se ho jedinou silou. Ale pokud by to mohlo zachránit jeho ženu Kalii… Ne, zbraně zůstaly s Musengem. Pokud dnes dojde k boji, bude jiného druhu.

První ptačí zavolání se téměř nelišilo od těch, co slyšel celé ráno, ale vepředu se zopakovalo a pak ještě jednou. Pokaždé jen jedno zavolání. Zahlédl muže na vysokém dubu s kuší v ruce, jenž ho cestou kolem sledoval. Zahlédnout ho nebylo snadné, protože měl kyrys a přílbu s otevřeným hledím matně zelené a splýval s listím. Červená látka ovázaná kolem levé paže však pomohla. Pokud se opravdu chtěl schovat, měl si ji sundat.

Karede pokynul Ajimburovi a mužík se zakřenil jako svraštělá modrooká krysa, než nechal kaštanového hnědáka zařadit se až za gardisty. Tesák měl dnes pod kabátcem. Měl by vypadat jako sluha.

Brzy nato Karede vjížděl do samotného tábora. Nebyly tu žádné stany či přístřešky, jen dlouhé, uspořádané řady koní a mnohem víc mužů v zelených kyrysech. Obraceli k němu hlavy, ale jen málokdo byl na nohou a ještě méně jich drželo kuše. Značný počet spal v pokrývkách, bezpochyby byli unavení po noční namáhavé jízdě. Takže ptačí volání jim prozradilo, že nepředstavuje nebezpečí. Vypadali jako dobře vycvičení vojáci, ale to on ostatně očekával. Ovšem nečekal to, jak málo jich je. Ano, stromy mohly schovávat další, ale v táboře nebylo víc než sedm nebo osm tisíc mužů, velmi málo na to, aby mohli vést tažení, jaké popisoval Loune. Najednou se mu stáhl hrudník. Kde je zbytek? Vznešená paní by mohla být s některou jinou tlupou. Doufal, že Ajimbura si těch počtů všiml taky.

Než ujel moc daleko, setkal se s ním pomenší muž na vysokém šedákovi a přitáhl otěže tak, že Karede buď musel zastavit, nebo ho přejet. Přední část hlavy měl muž vyholenou a zřejmě napudrovanou, ze všech věcí. Ale nebyl to žádný hejsek. Tmavý kabátec možná měl z hedvábí, ale nosil stejný matně zelený kyrys jako obyčejní vojáci. Oči měl tvrdé a bezvýrazné, když si prohlížel Melitene a Mylen a ogiery. Když se vrátil ke Karedemu, jeho výraz se nezměnil. „Urozený pán Mat nám tu zbroj popsal,“ pronesl a mluvil ještě rychleji, než byla odsekávaná řeč Altařanů. „Čemu vděčíme za tu čest, že nás navštívila Smrtonosná garda?“

Urozený pán Mat? Kdo pod Světlem je urozený pán Mat? „Furyk Karede,“ představil se. „Chci mluvit s mužem, který si říká Tom Merrilin.“

„Talmanes Delovinde,“ opáčil muž, když zase našel slušné vychování. „Tak ty chceš mluvit s Tomerrf! No, nevidím, proč by to nešlo. Zavedu tě za ním.“

Karede pobídl Aldazara za Delovindem. Ten muž se neznímil o něčem, co bylo nasnadě, totiž že jemu a ostatní nedovolí odjet, aby šířili zvěsti o poloze vojska. Nějaké vychování tedy měl. Aspoň jim nedovolí odjet, dokud se nenaplní Karedeho plán. Musenge mu dával jen jednu naději z deseti, jednu z pěti na přežití. On osobně považoval šance za ještě horší, ale musel se o to pokusit. A Merrilinova přítomnost ukazovala, že by tu vznešená paní skutečně mohla být.

Delovinde sesedl u podivně domácké scény mezi stromy, kde lidé seděli na táborových stoličkách a pokrývkách kolem ohýnku pod rozložitým dubem. Na ohni stála konev. Karede sesedl také a pokynul gardistům a Ajimburovi, ať také slezou. Melitene a Mylen zůstaly v sedlech kvůli lepšímu rozhledu. Ze všech lidí seděla na trojnožce a četla knihu panímáma Anan, která kdysi vlastnila hostinec, v němž v Ebú Daru přebýval. Už nenosila ty odvážné šaty, na něž se tak rád dívával, ale na těsně padnoucím náhrdelníku jí stále až na pozoruhodné poprsí visel malý nůž posetý drahokamy. Zavřela knihu a kývla na něj, jako by se vrátil po pár hodinách k Tulačce. Oříškové oči měla klidné. Možná bylo to spiknutí rafinovanější, než si hledač Mor myslel.

Se zkříženýma nohama na pruhované pokrývce naproti štíhlé ženě s vlasy spletenými do copánků s korálky seděl vysoký, štíhlý bělovlasý muž s kníry téměř stejně dlouhými jako Hartha. Zvedl obočí, potřásl hlavou a zase se jal studovat desku s namalovanou mřížkou. Žena samotná se na Karedeho a ty za ním mračila s čirou nenávistí. Na další pokrývce ležel pokroucený stařík s dlouhými bílými vlasy vedle pozoruhodně ošklivého kluka a hráli nějakou hru na kusu červené látky s pavučinou černých čar. Ti se teď posadili a chlapec si se zájmem prohlížel ogiery, zatímco muž držel ruku tak, jako by se chystal sáhnout pro nůž pod kabátem. Nebezpečný člověk a ostražitý. Možná to byl Merrilin.

Když se Karede objevil, na táborových stoličkách seděli dva muži a dvě ženy zabraní do hovoru. Nyní vzhlédli, a jak sesedal, žena s přísnou tváří vstala a upřela na něj modré oči téměř vyzývavě. Na širokém koženém řemeni přes prsa, jak to nosili námořníci, měla meč. Vlasy měla nakrátko ostříhané, ne ve stylu nízko urozených, a nehty krátké a nenalakované, ale on si byl jistý, že je to Egeanin Tamaranth. Vedle ní stál podsaditý muž s vlasy stejně krátkými jako ona a podivným illiánským plnovousem, s rukou na jílci meče, a zíral na Karedeho, jako by to byla druhá výzva. Hezká žena s tmavými, po pás dlouhými vlasy a stejně našpulenými rty jako Taraboňanka se zvedla a chvíli to vypadalo, že poklekne nebo padne na zem, ale pak se narovnala a podivala se mu do očí. Poslední muž, hubený chlapík v podivné červené čapce, jenž jako by byl vyřezaný z tmavého dřeva, se zasmál a objal ji. Veselý pohled, který vrhl na Karedeho, se dal označit pouze za vítězoslavný.

„Tome,“ řekl Delovinde, „toto je Furyk Karede. Chce mluvit s mužem, který ‚si říká Tom Merrilin‘.“

„Se mnou?“ Hubený bělovlasý dědek se neohrabaně zvedl. Pravou nohu měl mírně ztuhlou. Snad staré zranění z boje?

„Ale já si neříkám Tom Merrilin. Tak se jmenuju, i když mě překvapuje, že to víš. Co ode mě chceš?“

Karede si sňal přílbu, ale než mohl promluvit, přiběhla hezká žena s velkýma hnědýma očima, pronásledovaná dvěma dalšími. Všechny tři měly tváře Aes Sedai, jednu chvíli vypadaly na dvacet, vzápětí na dvakrát tolik a pak na něco mezi tím. Bylo to velmi znepokojivé.

„To je Šeraine!“ vykřikla ta hezká, zírajíc na Mylen. „Propusťji!“

„Ty to nechápeš, Joline,“ řekla druhá žena rozzlobeně. Měla tenké rty, úzký nos a vypadala, že by dokázala kousat kamení. „Už to není Šeraine. Kdyby dostala příležitost, zradila by nás.“

„Teslyn má pravdu, Joline,“ dodávala třetí žena. Nejen hezká, přímo krasavice, a dlouhé černé vlasy jí ve vlnách spadaly až k pasu. „Zradila by nás.“

„Já tomu nevěřím, Edesino,“ štěkla Joline. „Okamžitě ji propusť,“ nařídila Melitene, „nebo—“

„Já ti to říkala,“ podotkla Teslyn hořce.

Přicválal k nim mladý muž v širokém černém klobouku na tmavě kaštanovém, klabonosém hnědákovi a sjel ze sedla. „Co se to tady zatraceně děje?“ chtěl vědět a došel k ohni.

Karede si ho nevšímal. Vznešená paní Tuon dojela mladého muže na černobílém koni se značkami, jaké ještě nikdy neviděl. Vedle ní byla Selucia na šedákovi, hlavu zavinutou do šarlatového šátku, ale on měl oči jen pro vznešenou paní. Hlavu měla pokrytou krátkými černými vlasy, ale tu tvář by si nikdy nespletl. Věnovala mu jen bezvýrazný pohled, než se obrátila k mladému muži. Karede uvažoval, jestli ho poznala. Nejspíš ne. Už to bylo dávno, co sloužil jako její strážce. Neohlédl se přes rameno, ale věděl, že otěže Ajimburova hnědáka nyní drží jeden z gardistů. Zjevně neozbrojený, s výrazným copem ustřiženým, by neměl mít problém opustit tábor. Hlídky ho vůbec neuvidí. Ajimbura byl dobrý běžec a uměl se skrývat. Brzy se Musenge dozví, že vznešená paní je skutečně tady.

„Odstínila nás, Mate,“ hlásila Joline a mladý muž si strhl klobouk z hlavy a přistoupil k Meliteneinu koni, jako by ho hodlal uchopit za uzdu. Měl dlouhé končetiny, i když nebyl vyloženě vysoký, a kolem krku měl ovázáný černý hedvábný šátek, jenž mu spadal na prsa. Takže tohle je ten, jemuž říkali Tylinina Tretka, jako by být královninou hračkou bylo jeho nejdůležitějším rysem. Nejspíš i bylo. Hračky měly zřídkakdy další stránky. Zvláštní, ale nevypadal na to dost pohledně. Vypadal však schopně.

„Propusť ten štít,“ nařídil jí, jako by čekal, že poslechne. Karede zvedl obočí. Tohle že je hračka? Melitene a Mylen zalapaly po dechu jako jedna a mladý muž vyštěkl smíchy. „Vidíte, na mně to nefunguje. A teď zatraceně propustíte ty štíty, nebo vás zatraceně sundám ze sedla a naplácám vám na zadek.“ Melitene potemněla tvář. Jen málokdo se opovážil takhle mluvit s der’sul’dam.

„Propusť štíty, Melitene,“ řekl Karede.

„Ta marath’damane se chystala obejmout saidar,“ opáčila, misto aby poslechla. „Nedá se říct, co by mohla—“

„Propusť štíty,“ zopakoval důrazně. „A propusť jedinou sílu.“

Mladý muž spokojeně kývl a náhle se otočil a ukázal prstem na tři Aes Sedai. „A vy zatraceně nezačínejte! Pustila jedinou silu. Tak to udělejte taky. No!“ Znovu kývl, jako by si byl pro všechno na světě jistý, že poslechly. Podle toho, jak na něj Melitene zírala, to tak i mohlo být. Mohl by být aša’man? Možná aša’mané dokázali nějak zachytit usměrňování damane. To nebylo příliš pravděpodobné, ale Karedeho nic jiného nenapadlo. Ale rozhodně to neodpovídalo tomu, jak Tylin údajně s mladíkem zacházela.

„Jednou tě, Mate Cauthone,“ procedila Joline sžíravě, „naučí, jak prokazovat Aes Sedai úctu, a já doufám, že to uvidím.“

Vznešená paní i Selucia se zařehtaly. Bylo dobré vidět, že si i v zajetí uchovala dobrou náladu. Bezpochyby pomohla společnost služky. Ale teď byl čas jít dál. Čas na šílenou sázku.

„Generále Merriline,“ pronesl Karede, „bojoval jsi v krátkém, ale pozoruhodném tažení a dosáhl zázraků, když se ti podařilo zabránit odhalení svých oddílů, ale štěstí ti brzy dojde. Generál Čisen vyvodil tvůj skutečný záměr. Obrátil vojsko a co nejrychleji táhne k Malvidské soutěsce. Bude tu do dvou dnů. Mám nedaleko odtud deset tisíc mužů, dost na to, abych tě tu udržel, než dorazí. Ale to by ohrozilo vznešenou paní Tuon, a tomu se chci vyhnout. Nech mě s ní odejít a já dovolím totéž tobě a tvým mužům a nebudu vám bránit. Než Čisen dorazí, můžeš být na druhé straně hor v Molvainském sedle a v Murandy, než tě dohoní. Jediná další možnost je vyhlazení. Čisen má dost mužů, aby tě smetl. Nebude to bitva. Sto tisíc mužů proti osmi tisícům budou jatka.“

Vyslechli ho, tváře bezvýrazné, jako by byli ohromení. Dobře se ovládali. Nebo je možná opravdu ohromilo, že se Merrilinův plán na poslední chvíli rozpletl.

Merrilin si dlouhým prstem pohladil bílý knír. Zjevně skrýval úsměv. „Obávám se, že sis mě s někým spletl, generálpraporečníku Karede.“ Na okamžik zněl jeho hlas velmi zvučně. „Jsem kejklíř, což je jistě postavení vyšší než dvorní bard, ale nejsem generál. Muž, se kterým chceš mluvit, je urozený pán Matrim Cauthon.“ Zlehka se uklonil mladému muži, který si mezitím narazil klobouk zpátky na hlavu.

Karede se zamračil. Tylinina je generál? Hrají s ním nějakou hru?

„Máš asi sto mužů, smrtonosný gardisty a asi dvacet zahradníků,“ prohodil Cauthon klidně. „Podle toho, co jsem slyšel, dokážou bojovat proti pětinásobku počtu běžných vojáků, ale Banda nejsou obyčejní vojáci a já jich mám o něco víc než šest set. Co se Čisena týče, pokud je to ten chlap, co se stáhl zpátky přes soutěsku, tak i kdyby přišel na to, co mám za lubem, nemohl by se vrátit dřív než za pět dní. Moji zvědové hlásí, že ho viděli spěchat k jihozápadu po Ebúdarský silnici. Skutečná otázka je ale tohle: Dokážeš doprovodit Tuon do Tarasinskýho paláce bezpečně?“

Karede měl pocit, jako by ho Hartha kopl do břicha, a nejen proto, že ten chlapík použil jméno vznešené paní tak ledabyle. „Chceš říct, že mě necháš ji odvést?“ zeptal se nevěřícně.

„Jestli ti věří. Jestli ji dokážeš dostat v pořádku do paláce. Je v nebezpečí, dokud tam nedorazí. Pro případ, že to nevíš, je celý to vaše zatracený Vždyvítězný pitomý vojsko připravený podříznout jí krk nebo jí rozrazit hlavu šutrem.“

„Já vím,“ přiznal Karede klidněji, než se cítil. Proč by ten muž jen tak propouštěl vznešenou paní poté, co si Bílá věž dala takovou práci s jejím únosem? Proč, po tom krátkém, krvavém tažení? „Zemřeme pro ni do posledního muže, jestli to bude zapotřebí, aby byla v bezpečí. Bude lepší, když vyrazíme okamžitě.“ Než ten člověk změní názor. Než se Karede probudí z tohoto horečnatého snu. Určitě to musel být sen.

„Ne tak rychle.“ Cauthon se obrátil k vznešené paní. „Tuon, věříš, že tě tenhle muž bezpečně doprovodí do Ebú Daru?“ Karede potlačil trhnutí. Možná to byl generál a urozený pán, ale to mu nedávalo právo takhle používat jméno vznešené paní!

„Věřím Smrtonosné gardě, svěřím jí svůj život,“ odvětila vznešená paní klidně. „A jemu víc než komu jinému.“ Poctila ho úsměvem. Už jako dítě se usmívala vzácně. „Nemáš čirou náhodou mou panenku, generálpraporečníku Karede?“

Obřadně se jí uklonil. Způsob, jakým promluvila, mu prozradil, že je stále pod závojem. „Odpuštění, vznešená paní. Všechno jsem ztratil při velkém požáru Sohimy.“

„To znamená, žes ji nosil deset let. Mé politování kvůli ztrátě manželky a syna, i když bojoval udatně a dobře. Jen málokdo vstoupí do hořící budovy jednou. On zachránil pět lidí, než byl přemožen.“

Karedemu se stáhlo hrdlo. Sledovala zprávy o něm. Mohl se jen znovu uklonit, ještě hlouběji.

„To stačí,“ zamumlal Cauthon. „Jestli v tom budeš pokračovat, rozbiješ si hlavu o zem. Jakmile si se Selucii posbírají věci, odvedeš je odtud a pojedete rychle. Talmanesi, prober Bandu. Ne že bych ti nevěřil, Karede, ale budu spát lip za soutěskou.“

„Matrim Cauthon je můj manžel,“ pronesla vznešená paní hlasitě a jasně. Všichni ztuhli. „Matrim Cauthon je můj manžel.“

Karede měl znovu pocit, jako by ho Hartha nakopl. Ne, ne Hartha. Aldazar. Co je to za šilenství? Cauthon vypadal jako muž, který se dívá, jak proti němu letí šíp, o kterém ví, že mu nedokáže uhnout.

„Zatracený Matrim Cauthon je můj manžel. Tuto formulaci jsi použil, správně?“

Musel to být horečnatý sen.

Matovi chvíli trvalo, než mohl zase promluvit. Světlo ho spal, trvalo mu snad zatracenou hodinu, než se dokázal pohnout. Pak si strhl klobouk z hlavy, došel k Tuon a popadl břitvu za otěž. Tuon se na něj dívala chladně jako královna na zatraceném trůně. Všechny ty bitvy, kdy mu v hlavě rachotily prokleté kostky, všechny ty šarvátky a nájezdy, a ony se zastavily, když pronesla pár slov. No, aspoň tentokrát věděl, že to, co se stalo, bylo zatraceně osudné pro Mata zatraceného Cauthona. „Proč? Totiž, věděl jsem, že to dřív nebo později řekneš, ale proč teď? Líbíš se mi, možná něco víc, a rád tě líbám měl dojem, že Karede vrčí – „ale nechovala ses jako zamilovaná žena. Buď jsi jako led, nebo se mi snažíš dostat pod kůži.“

„Láska?“ Tuon mluvila překvapeně. „Možná dojdeme k tomu, že se do sebe zamilujeme, Matrime, ale já odjakživa věděla, že se vdám jako službu říši. Co myslíš tím, že jsi věděl, že to řeknu?“

„Říkej mi Mat.“ Jen jeho matka mu říkala Matrim, když byl v průšvihu, a jeho sestry, když vykládaly historky, které ho do toho průšvihu dostaly.

„Jmenuješ se Matrim. Co jsi tím myslel?“

Povzdechl si. Ta ženská nikdy nechtěla moc. Jen prosadit svou. Stejně jako každá jiná žena, co kdy poznal. „Prošel jsem ter’angrialem někam jinam, možná do jinýho světa. Lidi tam nejsou doopravdy lidi – vypadají jako hadi – ale odpověděj ti na tři otázky a jejich odpovědi jsou vždycky pravdivý. Kromě jinýho jsem se ptal, jestli se ožením s Dcerou Devíti měsíců. Ale tys mi neodpověděla. Proč teď?“

Lehce se pousmála a sklonila se ze sedla. A poklepala mu klouby na hlavu! „Tvoje pověrčivost je už tak dost špatná, Matrime, ale lži snášet nebudu. Zábavná lež, pravda, ale stále lež.“

„Je to pravda Světla,“ bránil se a narazil si klobouk. Možná mu poskytne nějakou ochranu. „Mohla sis to zjistit sama, kdyby ses namáhala promluvit s Aes Sedai. Ony by ti pověděly o Aelfinnech a Eelfinnech.“

„Mohla by to být pravda,“ pípla Edesina, jako by se snažila pomáhat. „K Aelfinnům lze dojít skrze ter’angrial v Tearském Kameni, jak jsem slyšela, a údajně dávají pravdivé odpovědi.“ Mat se na ni zamračil. To mu tedy opravdu pomohla s tím, jak jsem slyšela“ a „údajně“. Tuon na něj dál civěla, jako by Edesina neotevřela ústa.

„Odpověděl jsem ti, Tuon. Teď odpověz ty mně.“

„Víš, že damane dokážou předpovídat budoucnost?“ Upírala na něj přísný pohled, jako by čekala, že to nazve pověrčivostí, ale on jen rázně kývl. Některé Aes Sedai dokázaly věštit budoucnost. Proč ne damane? „Požádala jsem Lidji, aby mi předpověděla tu mou, než jsem přistála v Ebú Daru. Tohle řekla: ‚Střez se lišáka, který přiměje krkavce létat, protože se s tebou ožení a odnese tě. Střež se muže, který si pamatuje tvář Jestřábího křídla, protože se s tebou ožení a osvobodí tě. Střez se muže s červenou rukou, protože za něj se provdáš a za žádného jiného?‘ Právě tvůj prsten upoutal mou pozornost.“ Mimoděk si dlouhý prsten pohladil a ona se usmála. Zlehka, ale usmála se. „Lišák, který zjevně vyplašil dva krkavce k letu, a devět půlměsíců. To něčemu nasvědčuje, nemyslíš? A právě jsi splnil druhou část, takže jsem věděla jistě, že to jsi ty.“ Selucia vydala hrdelní zvuk, ale Tuon zašermovala prstem. Prsatá žena se podvolila a upravila si šátek, ale pohled, kterým střelila po Matovi, mohla doprovázet dýka v ruce.

Nevesele se zasmál. Krev a zatracený popel. Ten prsten řezbář udělal jen na zkoušku a on ho koupil, protože se mu zasekl na prstě, těch vzpomínek na tvář Jestřábího křídla by se klidně vzdal spolu se všemi ostatními starými vzpomínkami, pokud by tím dostal z hlavy ty zatracené hady. A přece mu tyto věci získaly ženu. Banda Rudé ruky by bez těch starých vzpomínek na bitvy nikdy nevznikla.

„Mám dojem, že být ta’veren funguje stejně tak na mě jako na kohokoliv jinýho.“ Chvíli si myslel, že ho zase klepne. Předvedl jí svůj nejlepší úsměv. „Poslední hubičku, než odejdeš?“

„Teď na to nemám náladu,“ opáčila chladně. Ten přísný soudce byl zpátky. Všichni zajatci budou okamžitě odsouzeni. „Možná později. Mohl by ses vrátit do Ebú Daru se mnou. Máš teď v říši čestné místo.“

Bez váhání zavrtěl hlavou. Žádné čestné místo tam nečekalo na Leilwin či Domona, ani na všechny Aes Sedai nebo Bandu. „Příště se uvidíme v Seančanu. Čekám, že to bude někde v poli, Tuon.“ Světlo ho spal, bude. Jeho život zřejmě vedl tímto směrem bez ohledu na to, co udělal. „Nejsi můj nepřítel, ale tvoje říše ano.“

„Nejsi můj nepřítel, choti,“ pronesla chladně, „ale žiju, abych sloužila říši.“

„No, asi budeš mít lepší věci…“ Odmlčel se, když zaslechl dusot cválajícího koně.

Vanin vedle Tuon zastavil nohatého šimla, prohlédl si Karedeho a druhé dva gardisty, plivl dírou mezi zuby a opřel se o vysokou sedlovou hrušku. „V jednom malým městě asi pět mil západně odtud je deset tisíc vojáků,“ sdělil Matovi. „Akorát jeden je Seančan, pokud můžu říct. Zbytek jsou Altařani, Taraboňani a Amadičani. Všichni na koních. Jde o to, že se vyptávají na chlápky v takovýhle zbroji.“ Ukázal na Karedeho. „A povídá se, že ten, co zabije holku, která vypadá hodně jako vznešená paní, dostane sto tisíc zlatejch korun. Úplně nad tím slintají.“

„Dokážu kolem nich proklouznout,“ řekl Karede. Jeho otevřený obličej působil otcovským dojmem. Jeho hlas zněl jako tasený meč.

„A pokud to nedokážeš?“ zeptal se Mat tiše. „Není náhodou, že jsou tak blízko. Nějak chytili tvou stopu. Další začichání a mohli by Tuon zabít.“ Karedemu potemněla tvář: „Hodláš vzít zpátky své slovo?“

Možná bude muset brzy tasit. Horší, Tuon se dívala, vlastně se na Mata dívala jako ten přísný soudce. Světlo ho spal, jestli zemře, něco se v něm scvrkne. A jediný způsob, jak to zarazit, bylo udělat to, co nenáviděl víc než práci. Kdysi si myslel, že bitvy, jakkoliv je nesnášel, jsou lepší než práce. Skoro devět set mrtvých během několika dní jeho názor změnilo.

„Ne,“ řekl. „Odejde s tebou. Ale necháš mi tucet svých smrtonošů a nějaký zahradníky. Jestli ti mám ty lidi svist ze stopy, potřebuju, aby si mysleli, že ty seš já.“

Tuon tu nechala většinu šatů, které jí Matrim koupil, protože bude muset cestovat nalehko. Ten svazek červených hedvábných růží, který jí dal, si strčila do sedlové brašny zabalený v plátně tak pečlivě, jako by to bylo foukané sklo. Neloučila se, jen s panímámou Anan – opravdu jí budou jejich rozhovory chybět – takže byly se Selucií připravené jet rychle. Mylen se při pohledu na ni usmívala tak zeširoka, až malou damane poplácala. Zřejmě se zpráva o tom, co se stalo, roznesla, protože když projížděla se Smrtonosnou gardou táborem, muži z Bandy vstávali a klaněli se jí. Bylo to skoro jako přehlídka pluků v Seandaru.

„Co si o něm myslíš?“ zeptala se Karedeho, když byli v lese a neklusali. Nemusela upřesňovat, koho má na mysli.

„Není na mně soudit, vznešená paní,“ odvětil vážně. Otáčel hlavou a sledoval okolní stromy. „Sloužím říši a císařovně, kéž žije věčně.“

„Stejně jako my všichni, generálpraporečníku. Ale ptala jsem se na tvůj názor.“

„Dobrý generál, vznešená paní,“ odpověděl bez váhání. „Chrabrý, ale ne příliš. Nenechá se zabít jen proto, aby ukázal svo odvahu, myslím. A je… přizpůsobivý. Muž mnoha vrstev. A pokud mi odpustíš, vznešená paní, muž zamilovaný do tebe. Všiml jsem si, jak se na tebe dívá.“

Zamilovaný do ní? Možná. Myslela si, že by ho nakonec mohla milovat. Její matka prý milovala jejího otce. Muž mnoha vrstev? Vedle Matrima Cauthona vypadala cibule jako jablko! Přejela si dlaní přes hlavu. Stále nebyla zvyklá cítit vlasy. „Ze všeho nejdřív budu potřebovat břitvu.“

„Možná by bylo lepší počkat do Ebú Daru, vznešená paní.“

„Ne,“ odmítla mírně. „Jestli zemřu, zemřu jako ta, kdo jsem. Sňala jsem závoj.“

„Jak říkáš, Výsosti.“ S úsměvem zasalutoval, udeřil se obměnou pěstí do prsou tak silně, až ocel zachřestila. „Jestli zemřeme, zemřeme jako ti, kdo jsme.“