Nůž snů

3 V zahradách

Aran’gar se dostavila v odpověď na Moridinovo povolání, které vyslovil v jejích vzteklých snech, jenže ho tam nenašla. Na tom nebylo nic překvapivého. Měl rád velkolepé vstupy. V kruhu uprostřed na pruhované dřevěné podlaze stálo jedenáct vysokých vyřezávaných a zlacených křesel. Semirhage, jako obvykle celá v černém, se obrátila, aby viděla, kdo přišel, a potom se znovu vrátila k tlumenému rozhovoru s Demandredem a Mesaanou v rohu. Demandred se tvářil namíchnuté, díky čemuž vypadal ještě pohledněji. Ji pochopitelně nepřitahoval. Na to byl příliš nebezpečný. Ale ten dobře padnoucí kabát z bronzového hedvábí se záplavou bílé krajky u krku a na manžetách mu slušel. Mesaana byla také oblečená podle módy současného věku, v tmavším, vyšívaném bronzovém hedvábí. Z nějakého důvodu vypadala unaveně a zasmušile, skoro jako kdyby byla nemocná. I to bylo možné. V tomto věku měli značný počet ošklivých nemocí, a nebylo příliš pravděpodobné, že by se s léčením svěřila Semirhage. Graendal, jediný další přítomný člověk, stála v rohu naproti s křišťálovou číší naplněnou tmavým vínem, ale místo pití spíš sledovala trojici. Jenom pitomec si nevšímal, když ho pozorovala Graendal, ale oni jenom pokračovali v mumlání.

Křesla neladila s okolím. Místnost jako by měla výhledové panely, třebaže kamenný oblouk dveří tuto iluzi ničil. Křesla mohla být tady v Tel’aran’rhiodu cokoliv, tak proč ne něco, co se hodilo do tohoto pokoje, a proč jedenáct, když to bylo o dvě víc, než bude zapotřebí? Asmodean a Sammael museli být mrtví stejně jako Be’lal a Rahvin. Proč ne obvyklé roztahovací dveře do výhledové místnosti? Tady to vypadalo, jako kdyby byli obklopeni Ansalinskými zahradami s obrovskými sochami stylizovaných lidí a zvířat Cormalinde Masoona, tyčícími se nad nízkými budovami, které samotné připomínaly křehké sochy z předeného skla. A v zahradách se podávalo jenom nejlepší víno, nejlepší jídlo, a téměř vždy tu bylo možné udělat dojem na krásnou ženu velkými výhrami u kol chinje, třebaže neustále podvádět bylo obtížné. Obtížné, ale nutné pro učence, jemuž scházel majetek. Třetím rokem války všechno skončilo v troskách.

Zlatovlasá, neustále se usmívající zomara v rozevláté bílé blůze a těsných spodcích se plavně uklonila a nabídla Aran’gar číši vína na stříbrném podnose. Tvor, půvabný a krásně androgynní, navenek lidský i přes ty mrtvé černé oči, byl jedním z Aginorových méně nápaditých výtvorů. Přesto v jejich věku, kdy se Moridin jmenoval Išamael – Aran’gar v nejmenším nepochybovala, kdo ve skutečnosti je – těmto tvorům věřil víc než lidským sluhům, třebaže se k ničemu jinému nehodili. Někde musel najít plnou stázovou skříň. Měl jich desítky, i když je s sebou brával málokdy. Ale deset dalších stálo a čekalo, půvab sám, i když jen nehybně stály. Musel toto setkáni považovat za nej důležitější ze všech.

Aran’gar uchopila číši a odehnala zomaru pryč, ačkoliv ta se odvracela, ještě než na ni kývla. Nenáviděla schopnost těch tvorů vědět, co má v hlavě. Alespoň nemohly nikomu prozradit, co zjistily. Vzpomínky na cokoliv kromě rozkazů se brzy vytrácely. Dokonce i Aginor měl dost rozumu, aby věděl, že to bude nutné. Objeví se dneska? Osan’gar se nedostavil na žádnou schůzku od svého neúspěchu v Šadar Logothu. Skutečnou otázkou bylo, je mezi mrtvými, nebo jedná potají, snad podle příkazů Velikého pána? V každém případě jeho nepřítomnost skýtala rozkošné příležitosti, přičemž poslední možnost byla nejnebezpečnější. Ona poslední dobou hodně rozmýšlela o nebezpečí.

Nedbale zamířila ke Graendal. „Kdo podle tebe dorazí první, Graendal? Stín mě vem, ten, kdo to vybíral, zvolil pořádně depresivní prostředí.“ Lanfear dávala přednost setkáním vznášejícím se v nekonečné noci, ale tohle bylo svým způsobem horší, jako setkání na hřbitově.

Graendal se slabě pousmála. Alespoň se o to pokusila, ale ať by se snažila sebevíc, její rty nemohly být slabé. Slovo okázalé Graendal vystihovalo mnohem lépe, byla celá okázalá, svěží a krásná, což šedá mlha jejího streithu stěží zakrývala. I když možná nemusela nosit tolik prstenů, všechny až na jeden s drahokamem. Korunka posázená rubíny se srážela s jejími zlatými vlasy. Smaragdový náhrdelník, který Aran’gar opatřila Delana, mnohem lépe ladil s jejími vlastními zelenými saténovými šaty. Pochopitelně smaragdy byly pravé, avšak hedvábí bylo výplodem světa snů. Kdyby v bdělém světě chodila s tak hlubokým výstřihem, budila by příliš velkou pozornost, i kdyby jí zůstal tam, kde byl. Ataky měla rozparek, který jí odhaloval levou nohu až ke kyčli. Nohy měla hezčí než Graendal. Zauvažovala nad dvěma rozparky. Neměla tak velké schopnosti jako jiní – Egwaininy sny nedokázala najít, pokud ta holka nebyla přímo vedle ní – ale šaty, které chtěla, zvládala docela dobře. Ráda se nechávala obdivovat, a čím víc se předváděla, tím míň ji ostatní brali vážně.

„První jsem dorazila já,“ prohlásila Graendal a zamračila se do vína. „Mám na zahrady příjemné vzpomínky.“

Aran’gar se zasmála. „Já taky, já taky.“ Ta ženská byla hloupá stejně jako ostatní, žila v minulosti mezi troskami toho, co bylo ztraceno. „Zahrady už nikdy neuvidíme, ale budou podobné.“ Ona byla jediná, kdo se hodil k tomu, aby se v tomto věku stal vládcem. Byla jediná, kdo rozuměl primitivním kulturám. Před válkou to bývala její specialita. Ale i Graendal měla užitečné schopnosti a širší kontakty mezi přáteli Temného, ačkoliv by určitě neschvalovala, jak je Aran’gar hodlala využít, jakmile se o nich dozví. „Nenapadlo tě, že všichni ostatní mají spojence, kdežto my dvě jsme samy?“ A Osan’gar, pokud je naživu, ale nebylo nutné ho do toho zatahovat.

Graendaliny šaty ztmavly a naneštěstí zakryly výhled. Byl to pravý streith. Aran’gar našla dvě stázové skříně, ale většinou v nich bylo jen samé smetí. „Nenapadlo tebe, že tenhle pokoj musí mít uši? Zomary už byly tady, když jsem dorazila.“

„Graendal.“ Přímo předla. „Jestliže Moridin poslouchá, bude si myslet, že se tě snažím dostat do postele. Ví, že já nikdy s nikým spojenectví neuzavírám.“ Pravdou bylo, že jich několik uzavřela, jenže její spojence vždycky potkalo nějaké hrozné neštěstí, jakmile jejich užitečnost vypršela, a všechno, co věděli o jejích stycích, si odnesli s sebou do hrobu. Tedy ti, kteří skončili v hrobech.

Streith zčernal jako půlnoc v Larcheen a Graendal na bílých tvářích naskočily rudé skvrny. Oči měla jako modrý led. Avšak její slova neladila s její tváří a šaty jí během řeči téměř zprůhledněly. Mluvila pomalu, zamyšleně. „Zajímavá představa. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela. Možná bych mohla teď. Možná. Budeš mě ale muset… přesvědčit.“ Výborně. Byla stejně bystrá jako obvykle. To Aran’gar připomnělo, že se musí mít stále na pozoru. Hodlala Graendal využít a zbavit se jí, ne se nechat chytit do jedné z jejích pastí.

„Umím moc dobře přesvědčovat krásné ženy.“ Zvedla ruku, aby Graendal pohladila po líci. Rozhodně nebylo příliš brzy začít přesvědčovat ostatní. Kromě toho by z toho mohlo vzejít něco víc než jen spojenectví. Graendal se jí vždycky líbila. Už si nevzpomínala, jaké to bylo, když byla muž. Ve svých vzpomínkách nosila tělo, které měla teď, což vyvolávalo jisté zvláštnosti, ale vliv těla nezměnil všechno. Její chutě to například nezměnilo, jen rozšířilo. Moc ráda by ten streith stáhla. I všechno ostatní, co by Graendal mohla mít a co by mohlo být užitečné, ale občas se jí zdávalo, že ty šaty nosí sama. Teď je na sobě neměla pouze proto, že nechtěla, aby si druhá žena myslela, že ji napodobuje.

Streith zůstal poloprůhledný, ale Graendal couvla a podívala se za Aran’gar. Ta se obrátila a zjistila, že k nim přichází Mesaana, s Demandredem a Semirhage po boku. Stále se tvářil rozzlobeně a Semirhage chladně pobaveně. Mesaana byla pořád bledá, ale už ne zasmušilá. Zasmušilá rozhodně ne. Byla jako syčící coreer plivající jed.

„Proč jsi ji nechala jít, Aran’gar? Měla jsi ji ovládat! Měla jsi tolik práce, jak jsi s ní hrála ty své malé snové hry, že jsi zapomněla zjistit, nač myslí? Bez ní v čele jako loutkou se povstání rozpadne. Všechno moje pečlivé plánování přišlo nazmar, protože jsi nedokázala zvládnout jednu hloupou holku!“

Aran’gar se musela ovládnout. Dokázala to, když byla ochotná vynaložit jistou námahu. Místo prskání se usmála. Opravdu se Mesaana dokázala usadit v Bílé věži? Jak by to bylo nádherné, kdyby přišla na způsob, jak tu trojici rozeštvat. „Včera v noci jsem poslouchala zasedání vzbouřenecké sněmovny. Ve světě snů se můžou scházet v Bílé věži s Egwain v čele. Není taková loutka, jak si myslíš. Už jsem se ti to snažila vysvětlit předtím, jenže ty nikdy neposloucháš.“ To znělo příliš tvrdě, a ona s námahou ztišila hlas. „Egwain jim povyprávěla všechno o situaci ve Věži, jak si jdou adžah navzájem po krku. Přesvědčila je, že se Věž už už rozpadá a že by tomu mohla napomoct tam, kde je. Být tebou, tak bych si lámala hlavu, jestli Věž vydrží dost dlouho, aby ten konflikt mohl pokračovat.“

„Jsou odhodlané se udržet?“ zamumlala Mesaana potichu a kývla. „To je dobře. Pak všechno jde podle plánu. Myslela jsem si, že budu muset zařídit nějakou ‚záchranu‘, ale asi to může počkat, dokud ji Elaida nezlomí. Její návrat by potom měl vyvolat ještě větší zmatek. Musíš zasít větší rozpory, Aran’gar. Než skončím, chci, aby se tyhle takzvané Aes Sedai nenáviděly až za hrob.“

Objevila se zomara, půvabně se uklonila a nabídla podnos se třemi číšemi. Mesaana a její společníci si víno vzali, aniž by se na tvora podívali, a on se uklonil a znovu odplul.

„Rozpory ona vždycky zasévat uměla,“ poznamenala Semirhage a Demandred se zasmál.

Aran’gar ovládla hněv. Napila se vína – bylo velice dobré, opojné, i když se zdaleka nevyrovnalo tomu podávanému kdysi v zahradách – položila ruku Graendal na rameno a pohrávala si se zlatou loknou. Druhá žena nehnula brvou a streith zůstal jako světlá mlha. Buď se jí to líbilo, nebo se ovládala lépe, než se dalo čekat. Semirhage se usmívala stále pobaveněji. I ona si brala potěšení, kde ho našla, třebaže její představa, co je to potěšení, Aran’gar nikdy nepřitahovala.

„Jestli si spolu chcete hrát,“ zavrčel Demandred, „tak to dělejte v soukromí.“

„Žárlíš?“ opáčila Aran’gar a zasmála se, když se zamračil. „Kde drží tu holku, Mesaano? Nechce to říct.“

Mesaana přimhouřila velké modré oči. Byly na ní to nejhezčí, ale když se zamračila, vypadaly naprosto obyčejně. „Proč to chceš vědět? Abys ji mohla ‚zachránit‘ sama? Nic ti nepovím.“

Graendal zasyčela a Aran’gar si uvědomila, že ji zaťala ruku do vlasů a zvrátila jí hlavu dozadu. Výraz zachovávala klidný, ale její šaty vypadaly jako rudá mlha a rychle tmavly. Aran’gar pustila Graendaliny vlasy, držela je jenom zlehka. Jeden z prvních kroků byl přimět kořist, aby si zvykla na váš dotek. Tentokrát se však nepokoušela zakrýt hněv v hlase. Vycenila zuby a zavrčela: „Chci tu holku, Mesaano. Bez ní musím pracovat s mnohem horšími nástroji.“

Mesaana se klidně napila vína, než odpověděla. Klidně! „Podle tvých vlastních slov ji vůbec nepotřebuješ. Od začátku to byl můj plán, Aran’gar. Upravím ho podle potřeby, ale je můj. A já rozhodnu, kdy a kde tu holku pustí.“

„Ne, Mesaano, já rozhodnu, kdy a kde a jestli vůbec ji pustí,“ oznámil Moridin a vstoupil kamenným obloukem. Takže měl na místě špehy. Tentokrát byl celý v černé, která byla ještě tmavší než ta, již nosila Semirhage. Jako obvykle ho následovaly Moghedien a Cyndane, obě ve stejných červenočemých šatech, které ani jedné neslušely. Čím je držel v područí? Aspoň Moghedien by dobrovolně za nikým nešla. A co se té krásné, prsaté, světlovlasé panenky Cyndane týče… Aran’gar za ní zašla, jen aby zkusila, co se bude dát zjistit, a ta holka jí vyhrožovala, že jí vytrhne srdce, jestli na ni Aran’gar ještě jednou sáhne. Tak rozhodně nemluvil někdo, kdo by se snadno podvolil.

„Zřejmě se znovu vynořil Sammael,“ pokračoval Moridin a šel si sednout. Byl velký, takže zdobené křeslo s ním vypadalo jako trůn. Moghedien a Cyndane se posadily vedle něj, ale kupodivu až po něm. Vzápětí se objevily zomary ve sněhobílém šatu s vínem a jako první ho obdržel Moridin. Ať se tu dělo cokoliv, zomary to vycítily.

„To přece není možné,“ namítla Graendal cestou ke křeslům. Teď měla šaty tmavošedé a zcela neprůhledné. „Musí být mrtvý.“ Nikdo se však nepohnul příliš rychle. Moridin byl Nae’blis, nicméně nikdo kromě Moghedien a Cyndane nebyl ochoten chovat se k němu podřízeně. Aran’gar tedy rozhodně nikoliv.

Posadila se naproti Moridinovi, odkud ho mohla pozorovat, aniž by to bylo znát. A Moghedien s Cyndane taky. Moghedien se vůbec nepohnula, a nebýt jejích jasných šatů, byla by splynula s křeslem. Cyndane byla královna s tváří vytesanou z ledu. Pokoušet se svrhnout Nae’blise bylo nebezpečné, ale ty dvě k tomu mohly mít klíč. Pokud přijde na to, jak jím otočit. Graendal se posadila vedle ní a křeslo bylo náhle blíž. Aran’gar jí mohla položit ruku na zápěstí, ale jenom se usmála. Lepší bude se prozatím soustředit.

„Nesnesl zůstat tak dlouho v úkrytu,“ přisadil si Demandred, rozvalil se v křesle mezi Semirhage a Mesaanou a zkřížil nohy, jako by byl naprosto klidný. To nebylo příliš pravděpodobné. Byl další z těch, kdo byli pořádně vrtkaví. „Sammael potřeboval, aby se všichni dívali jen na něj.“

„V každém případě Sammael, nebo někdo, kdo se za něj vydává, dává rozkazy myrddraalům a oni poslouchají, takže to byl jeden z Vyvolených.“ Moridin se rozhlížel kolem sebe, jako by dokázal zjistit, kdo to byl. Přes modré oči mu neustále proudila černá saa. Aran’gar v této chvíli nijak nelitovala, že pravou sílu může využívat jenom on. Cena byla příliš vysoká. Išamael byl rozhodně přinejmenším zpola šílený, a i když se stal Moridinem, nezměnilo se to. Jak dlouho potrvá, než ho dokáže odstranit?

„Hodláš nám sdělit, co to bylo za rozkazy?“ Semirhage mluvila chladně a klidně se napila vína, pozorujíc Moridina přes okraj číše. Při sezení měla záda rovná jako vždy. I ona se tvářila zcela nevzrušeně, což také nebylo pravděpodobné.

Moridin zaťal zuby. „Nevím,“ přiznal nakonec neochotně. Toto odjakživa říkal nerad. „Ale poslal stovku myrddraalů a tisíce trolloků na Cesty.“

„To vypadá na Sammaela,“ poznamenal Demandred zamyšleně, otáčel číší v prstech a sledoval kroužící víno. „Asi jsem se zmýlil.“ Od něj to bylo pozoruhodné přiznání. Nebo pokus zakrýt, kdo se za Sammaela vydával. Moc ráda by věděla, kdo začal hrát její vlastní hru. Nebo zda je Sammael opravdu naživu.

Moridin trpce zabručel. „Předejte rozkazy přátelům Temného. Všechny zprávy o trollocích a myrddraalech mimo Momu předáte mně, jakmile je obdržíte. Čas návratu se blíží. Nikdo si už nesmí vyrazit sám za dobrodružstvím.“ Znovu si je prohlédl, všechny kromě Moghedien a Cyndane. Aran’gar jeho pohled opětovala s úsměvem ještě lenivějším než Graendal. Mesaana před ním ucukla.

„Jak jsi ke svému vlastnímu zármutku zjistila,“ řekl Mesaaně, a jakkoli se to zdálo nemožné, ona zbledla ještě víc. Napila se a zuby jí zacvakaly o křišťál. Semirhage s Demandredem se pohledu na ni vyhýbali.

Aran’gar si vyměnila pohled s Graendal. Mesaana byla nějak potrestána za to, že se neobjevila v Šadar Logothu, ale jak? Kdysi by takové selhání znamenalo smrt. Na to jich však zbylo příliš málo. Cyndane s Moghedien se tvářily zvědavě, takže to taky nevěděly.

„Vidíme znamení stejně jasně jako ty, Moridine,“ zavrčel Demandred podrážděně. „Čas se blíží. Musíme najít zbytek zámků na věznici Velikého pána. Mí následovníci hledají všude, avšak zatím nic nenašli.“

„Aha, ano, zámky. Správně, ty musejí být nalezeny.“ Moridin se usmíval téměř samolibě. „Zůstávají jen tři a všechny vlastní al’Thor, i když pochybuju, že je má u sebe. Teď jsou příliš náchylné k rozbití. Určitě je někam schoval. Ať se vaši lidé podívají na místa, kde byl. Hledejte taky sami.“

„Nejsnazší je unést Luise Therina.“ V ostrém protikladu ke svému vzezření ledové panny měla Cyndane hlas zadýchaný a smyslný, hlas stvořený pro povalování se v měkkých polštářích jenom v nedbalkách. V modrých očích měla žár. Spalující žár. „Já ho přinutím prozradit, kde ty zámky jsou.“

„Ne!“ štěkl Moridin a upřel na ni přísný pohled. „Ty bys ho ‚náhodou‘ zabila. Čas a způsob al’Thorovy smrti zvolím já. Nikdo jiný.“ Zvláštním způsobem si položil ruku na přednici kabátu a Cyndane sebou trhla. Moghedien se otřásla. „Nikdo jiný,“ zopakoval tvrdě.

„Nikdo jiný,“ řekla Cyndane. Když dal ruku dolů, tiše si vydechla a napila se vína. Na čele se jí leskl pot.

Aran’gar ta výměna připadala nadmíru poučná. Jakmile se zbaví Moridina, bude mít zřejmě Moghedien a holku na vodítku. Výborně.

Moridin se v křesle narovnal a upřel zrak na ostatní. „To platí pro všechny. Al’Thor je můj. V žádném případě mu neublížíte!“ Cyndane sklonila hlavu nad číši a napila se, ale nenávist v jejích očích byla jasná. Graendal tvrdila, že to není Lanfear, že je slabší v jediné síle, ale na al’Thora byla rozhodně fixovaná a nazývala ho stejným jménem, jaké vždycky používala Lanfear.

„Jestli už chcete někoho zabít,“ pokračoval, „zabijte tyhle dva!“ Uprostřed kruhu se objevily podobizny dvou mladých mužů v hrubém venkovském odění a otáčely se, aby jim všichni viděli do obličeje. Jeden byl vysoký, rozložitý, se žlutýma očima, ze všech věcí, zatímco druhý nebyl zrovna hubený a přidrzle se usmíval. Výtvory Tel’aran’rhiodu se pohybovaly strnule a jejich výraz se v nejmenším nezměnil. „Perrin Aybara a Mat Cauthon jsou taveren. Lze je snadno najít. Najděte je a zabijte.“

Graendal se zasmála, a nebyl to veselý smích. „Najít ta’veren nebylo nikdy tak snadné, jak to vypadá, a dnes je to ještě těžší. Celý vzor je v pohybu, samý posuv a změna.“

„Perrin Aybara a Mat Cauthon,“ zamumlala Semirhage a podobizny si prohlížela. „Tak takhle vypadají. Kdo ví, Moridine. Kdybys nám to ukázal dřív, klidně už mohli být mrtví.“

Moridin praštil pěstí do lenochu křesla. „Najděte je! Ujistěte se, že vaši následovníci znají jejich obličej. Najděte Aybaru a Cauthona a zabijte je! Čas se blíží a oni musejí být mrtví!“

Aran’gar se napila vína. Neměla nic proti tomu ty dva zabít, pokud na ně náhodou narazí, ale s Randem al’Thorem bude Moridin pořádně zklamaný.