Nůž snů

22 Přinutit kotvu plakat

Přes kolébání způsobené dlouhými modrými vlnami stála Harine din Togara zpříma vedle své sestry těsně před nosiči slunečníků a kormidelníkem u vesla. Šalon zřejmě soustředěně studovala dvanáct lidí u vesel. Nebo byla možná zamyšlená. Poslední dobou bylo o čem přemýšlet, a nejen o setkání, na něž byla Harine povolána, ale přesto nechala myšlenky bloudit naslepo. Sebrala se. Pokaždé, když se prvních dvanáct Atha’an Miere sešlo od chvíle, kdy dosáhla Illianu, musela se sebrat. Když doplula do Tearu a zjistila, že Zaidin Modrý racek stále kotví v řece, byla si jistá, že Zaida je ještě v Caemlynu nebo se aspoň courá daleko za ní. To byla bolestná chyba. I když popravdě by se změnilo jen málo, i kdyby byla Zaida daleko. Přinejmenším pro Harine. Ne. Jen nemyslet na Zaidu.

Slunce stálo jen pěst nad východním obzorem a k dlouhému vlnolamu, chránícímu illiánský přístav, mířilo několik plavidel suchozemců. Jedno mělo tři stěžně, náznak plného oplachtění. Všechny hlavní plachty byly obdélníkové, i když byl loď přisedlý a špatně ovládaný a převaloval se v nízkých vlnách v gejzírech pěny, místo aby je prořezával. Většinou to byly menší lodě s trojúhelníkovými plachtami vykasanými. Některé mohly být docela rychlé, ale protože suchozemci zřídkakdy pluli mimo dohled pevniny a na noc zakotvili ze strachu z mělčin, rychlost jim nebyla k ničemu. Náklad vyžadující rychlost šel na lodě Atha’an Miere. A samozřejmě za slušnou cenu. Byla to malá část toho, co Atha’an Miere převáželi, částečně kvůli ceně, částečně proto, že jen máloco vyžadovalo rychlost. Kromě toho, cizí náklad zaručoval jistý výdělek, ale když správce nákladu obchodoval za svůj loď sám, připadl veškerý zisk plavidlu a klanu.

Kam až oko dohlédlo podél pobřeží kotvily atha’anmierské lodi, hrabelce, kluzce, letce a šipce, většinou obklopené pobřežními čluny tak namačkanými k sobě, až vypadaly jako opilé pobřežní slavnosti. Čluny nabízely k prodeji všechno od sušeného ovoce po hovězí a skopové čtvrtky, od železných hřebíků a železa na meče a dýky po křiklavé cetky z Illianu, které mohly upoutat plavčíka leskem zlata a drahokamů. I když zlato bylo obvykle jen tenkou vrstvou, která se během pár měsíců odřela a objevila se mosaz vespod, a drahokamy jen barevná sklíčka. A taky přivážely krysy, byť ne na prodej. Lodě kotvící tak dlouho sužovaly krysy. Krysy a zkažené zboží zajišťovaly, že malí obchodníčci budou mít vždycky odbytiště.

Čluny obklopovaly i masivní seančanská plavidla, desítky jich byly, použitá při útěku. Tak se tomu teď říkalo, velký útěk z Ebú Daru. Řekli jste útěk a nikdo se neptal, jaký myslíte. Byly to velké lodi s tupou přídí, dvakrát širší než hrabelce, i víc, vhodné pro překonávání rozbouřeného moře, avšak s podivnou takeláží a zvláštními, žebrovanými plachtami, příliš tuhými pro správné nastavení. Na stěžních a ráhnech se hemžili lidé a vyměňovali lana a plachty za použitelnější. Nikdo ta plavidla nechtěl, jenomže loděnice budou potřebovat léta, aby nahradily všechna plavidla ztracená v Ebú Daru. A ty náklady! Bez ohledu na široký trop budou sloužit ještě mnoho let. Žádná paní plavby netoužila zabřednout do dluhů a půjčovat si z klanových truhlic, když většinu jejího zlata, ne-li všechno, sebrali Seančané v Ebú Daru, nemluvě o tom, že neměla na vybranou. Některé, smolné natolik, že neměly ani vlastní loď, ani seančanský, neměly na vybranou.

Harine minula těžkou zeď vlnolamu pokrytou tmavým slizem a dlouhými, chlupatými chaluhami, s nimiž vlny mlátily o šedý kámen, ale nedokázaly je uvolnit, a otevřel se před ní šedozelený illiánský přístav lemovaný rozlehlými mokřady, které právě měnily zimní hnědou za jarní zelenou a brodili se tu dlouhonozí ptáci. Přes člun přehnal jemný vánek pás mlhy a jí zvlhly vlasy. Podél mokřadů vytahovaly sítě malé rybářské čluny a nad nimi kroužily desítky druhů racků a terejů, aby ukradli, co půjde. Město ji nezajímalo, kromě dlouhých kamenných mol lemovaných obchodními plavidly, ale přístav… Ta široká, téměř kruhovitá rozloha vody byla největším známým kotvištěm, a bylo tu plno námořních i říčních plavidel, většinou čekajících, až na ně přijde řada u mola. Bylo tu skutečně plno, stovky lodí všech tvarů a velikostí, a ne všechny patřily suchozemcům. Byly tu pouze hrabelce, štíhlé trojstěžníky, které předhonily i plískavice. Hrabelce a tři ohavné seančanské obludnosti. To byla plavidla paní vln a paní plavby tvořících prvních dvanáct z každého klanu, která se podařilo nacpat do přístavu, než tu přestalo být k hnutí. Dokonce i illiánské kotviště mělo své hranice a rada devíti, nemluvě o tom správci v Illianu pro Draka Znovuzrozeného, by dělala potíže, kdyby jim Atha’an Miere začali překážet při obchodování.

Náhle od severu zavál silný, ledový vítr. Ne, nezavál, náhle tu byl, v plné síle, až byl přístav plný bílých hřebenů, a nesl s sebou vůni borovic a něčeho… zemitého. O stromech věděla Harine málo, zato hodně o dříví používaném při stavbě lodí. I když si nemyslela, že by kolem Illianu rostly nějaké borovice. Pak si všimla linie mlhy. Zatímco se lodi kymácely pod poryvy větru, mlha dál pomalu plula k severu. Udržet ruce na kolenou vyžadovalo námahu. Tuze si chtěla vytřít vlhkost z vlasů. Myslela si, že po Šadar Logotu už s ní nikdy nic neotřese, ale viděla poslední dobou tolik… podivností, které ukazovaly, jak je svět pokřivený.

Stejně náhle, jako se objevil, vítr zase utichl. Ozvalo se mumlání, údery vesel zakolísaly a číslo čtyři na levoboku chytilo kraba. Do člunu cákla voda. Posádka věděla, že vítr se takhle nechová.

„Jenom klid,“ řekla Harine rázně. „Klid!“

„Zabírejte společně, vy suchozemští sběrači hadrů!“ zařvala z přídě její paní paluby. Štíhlá, houževnatá, Jadein měla houževnaté i plíce. „Nemusím vám snad hlásit záběry?“ Dvojitá urážka vyvolala v některých tvářích hněv, v jiných stud, ale vesla už se zase pohybovala hladce.

Šalon studovala mlhu. Co viděla a co si o tom myslí, se bude Harine ptát později. Rozhodně nechtěla, aby odpověď slyšela její posádka. Už bez toho byli vyděšení.

Kormidelník otočil člun k jednomu bachratému seančanskému lodi, odkud odehnali každý pobřežní člun, jenž se odvážil příliš blížko, než stačil prodavač vykřiknout dvě slova. Byl jeden z největších, s vysokánskou zadní nástavbou, která měla tři patra. Tři! A na zádi to mělo dokonce balkony] Nerada by viděla, co by s nimi udělalo moře poháněné cemarosy nebo jedním ze soheenů z Arythského oceánu. Další dvanáctiveslice a několik osmiveslic odbočilo, aby pustily přednostní pasažéry.

Jadein se postavila na příď a zařvala: „Šodein!“ Její hlas se nesl dobře a dvanáctiveslice blížící se k lodi uhnula. Ostatní dál čekaly.

Harine nevstala, dokud posádka nezabrala obráceně a na levoboku nevytáhla opačiny, takže se člun hladce zastavil, aby mohla Jadein zachytit lano a přidržet menší plavidlo u většího. Šalon si vzdychla.

„Odvahu, sestro,“ řekla jí Harine. „Přežily jsme Šadar Logot, i když Světlo mi pomáhej, nejsem si jistá, co jsme přežily.“ Vyštěkla smíchy. „Víc než to, přežily jsme Kadsuane Melaidhrin, pochybuju, že to by dokázal někdo z přítomných.“

Šalon se chabě pousmála, ale aspoň se usmívala.

Harine vylezla po provazovém žebříku stejně snadno jako před dvaceti lety a správce paluby, podsaditý chlapík s čerstvou jizvou pod klípcem na pravém oku, ji ohlásil. Mnozí při útěku utržili rány. Mnozí zemřeli. Dokonce i paluba tohoto lodi působila pod bosýma nohama divně, prkna byla položená ve zvláštním vzoru. Bok byl však správně osazen, dvanáct do pasu nahých mužů nalevo, dvanáct žen v jasných plátěných blůzách napravo, a všichni se klaněli, až se dívali přímo na palubu. Počkala na Šalon a nosiče slunečníků, než vykročila. Paní plavby a hledačka větru lodi na konci obou řad se klaněly méně hluboko a rukou se dotkly srdce, rtů a čela. Obě měly dlouhé bílé truchlící štoly, které téměř zakrývaly množství náhrdelníků. Stejně jako u ní a Šalon.

„Vítej na mém lodi, paní vln,“ řekla paní plavby a přivoněla k čichací krabičce, „a milost Světla tobě, dokud neopustíš jeho paluby. Ostatní na tebe čekají ve velké kajutě.“

„Milost Světla tobě též,“ odvětila Harine. Turane, v modrých hedvábných kalhotách a červené hedvábné blůze, byla tak podsaditá, až vedle ní její hledačka větru Serile vypadala štíhlejší, pohled měla jako nebozez a kysele zkřivená ústa, ale ani to, ani čichání, nebylo míněno jako nezdvořilost. Tak smělá Turane nebyla. Na všechny se dívala stejně, její plavidlo leželo na dně ebúdarského přístavu a zdejší přístav smrděl po čistém vzduchu otevřené soli.

Velká kajuta zabírala téměř celou délku vysoké zadní nástavby. Nebyl tu žádný nábytek kromě třinácti židlí a stolu, na němž stály vysoké džbány na víno a číše ze žlutého porcelánu a dva tucty žen v hedvábném brokátu ji zdaleka nemohly zaplnit. Byla poslední z prvních dvanácti Atha’an Miere, kdo dorazil, a reakci hledaček větru očekávala. Lincora a Wallein se k ní záměrně otočily zády. Kulatolící Niolle se na ni zamračila a pak si šla dolít. Lacine, tak štíhlá, že její poprsí vypadalo obrovské, potřásla hlavou, jako by se divila, co tu Harine dělá. Ostatní se bavily, jako by tu nebyla. Všechny měly pochopitelně truchlící štoly.

Pelanna zamířila k ní a dlouhá, růžová jizva na pravé straně hranatého obličeje jí propůjčovala nebezpečný vzhled. Kudmy měla téměř šedé a čestný řetízek na levé líci obtěžkaný zlatými medailonky označujícími její vítězství, včetně účasti na útěku. Na zápěstích a komicích dosud měla stopy po seančanských řetězech, i když je nyní zakrývalo hedvábí. „Doufám, že ses vzpamatovala, Harine, Světlo dej,“ prohodila, naklonila hlavu a sepjala baculaté, potetované ruce v hraném soucitu. „Už se můžeš posadit? Čistě pro jistotu jsem ti dala na židli polštář.“

Zařvala smíchy a podívala se na svou hledačku větru, ale Caire jí věnovala bezvýrazný pohled, jako by nic neslyšela, a pak se pousmála. Pelanna se zamračila. Kdykoliv se něčemu smála, očekávala, že ti pod ní se budou smát taky. Ale majestátní hledačka větru měla vlastní starosti, její dcera se ztratila mezi suchozemci, unesly ji Aes Sedai. Za to budou platit. Nebylo nutné mít Caire nebo Pelannu ráda, aby bylo jasné, co se musí udělat.

Harine jim věnovala strohý úsměv a prošla kolem Pelanny tak blízko, že druhá žena musela o krok ustoupit, protože jinak by ji pošlapala. Pochopitelně se u toho mračila. Dcera písků, pomyslela si Harine zachmuřeně.

Mareilin příchod však vyvolal upřímný úsměv. Vysoká, štíhlá žena s vlasy po ramena stejně bílými jako černými byla kamarádka; spolu začínaly jako plavčíci na stárnoucím hrabelce s paní plavby s tvrdou rukou a zahořklou nedostatkem vyhlídek. Zjištění, že Mareil utekla z Ebú Daru nezraněná, bylo radostné. Na Pelannu a Caire se zamračila. Tebreille, Mareilina hledačka větru, se na dvojici zašklebila, ale na rozdíl od nich to nebylo proto, že by Mareil vyžadovala rukolízalství. Tebreille a Caire byly sestry a obě se obávaly o Caiřinu dceru Talaan, ale jinak by si navzájem klidně podřízly pro měďák hrdlo. Lepší by podle nich ovšem bylo, kdyby musela sestra vyklízet podpalubí. Neexistuje hlubší nenávist než nenávist mezi sourozenci.

„Nenech se od těch blátotlaček poklovat, Harine.“ Mareil měla na ženu hluboký hlas, ale melodický. Podala Harine jednu ze dvou číší, které nesla. „Udělala jsi, co jsi považovala za správné, a Světlo dej, všechno se spraví.“

Harine proti své vůli zalétla ke kruhu upevněnému do jednoho trámu. Už ho mohli odstranit. Byla si jistá, že tu zůstal, jen aby ji provokoval. Ta zvláštní mladá žena Min měla pravdu. Její dohoda s Koramoorem byla považována za vadnou, kdy příliš dávala a příliš málo dostávala. Právě v této kajutě, s ostatními prvními dvanácti a pod dohledem nové paní lodí, ji svlékli, pověsili za kotníky na kruh a natáhli k dalšímu, zasazenému do podlahy, a pak ji třískali, až si vyřvala plíce. Podlitiny už vybledly, ale vzpomínka přetrvávala, jakkoliv seji snažila potlačit. Ona ale neřvala o smilování či přestávku. To nikdy, jinak by neměla jinou možnost než odstoupit, stát se znovu paní plavby, zatímco by za paní vln klanu Šodein vybrali někoho jiného. Většina žen v místnosti si myslela, že to po takovém trestu měla udělat tak jako tak, možná dokonce Mareil. Ale její odvahu posilovala jiná část Minina vidění. Jednoho dne se stane paní lodí. Podle zákona mohlo prvních dvanáct Atha’an Miere vybrat kteroukoliv paní plavby jako paní lodí, ale pouze pětkrát za tři tisíce let sáhly mimo svou skupinu. Aes Sedai řekla, že Minina podivná vidění se vždycky naplní, ale ona to nehodlala riskovat.

„Všechno bude v pořádku, Mareil. Dá-li Světlo,“ řekla. Nakonec. Jenom musela mít odvahu přeplout, co přicházelo.

Jako obvykle dorazila Zaida bez cirátů a za ní následovala Šielyn, její hledačka větru, vysoká, štíhlá a odtažitá, a Amylia, prsatá, světlovlasá Aes Sedai, kterou s sebou Zaida přivedla z Caemlynu. Bezvěká tvář vypadala neustále překvapená, nádherné modré oči měla vykulené a z nějakého důvodu funěla. Všechny se uklonily, ale Zaida tomu nevěnovala pozornost. V zeleném brokátu, s bílou truchlící štolou byla Zaida malá, prošedivělé kudmy jí seděly na hlavě jako čapka, ale přesto se jí dařilo vypadat vysoká jako Šielyn. Harine jí musela přiznat, že je působivá. Zaida to v sobě měla, i chladnokrevné myšlení, jímž neotřáslo, ani když ji zastihl cemaros na závětrné straně. Navíc k tomu, že se vrátila s první Aes Sedai, odsouhlasenou v dohodě ohledně použití Větrné mísy, se také vrátila s vlastní dohodou o pozemku v Andoru pod zákonem Atha’an Miere, a kde byla Harinina dohoda považována za nedostačující, tam byla Zaidina přijímána s obdivem. A taky to, že přišla rovnou do Illianu jedním z těch zvláštních průchodů setkaných její vlastní hledačkou větru. Nebyly to jediné důvody, proč byla nyní paní lodí, ale rozhodně jí neublížily. Harine považovala cestování za přehnané. Šalon taky dokázala udělat průchod, ale udělat ho z paluby lodi, aniž by napáchala škody, i na takhle klidné hladině, zvlášť z cizí paluby, bylo přinejmenším ošidné, a nikdo nedokázal udělat dost velký průchod, aby jím proplul loď. Velmi přehnané.

„Ten muž ještě nedorazil,“ oznámila Zaida a vybrala si židli zády k velkým oknům na zádi. Upravila si dlouhou, třásněmi lemovanou červenou šerpu, i úhel, jakým z ní vyčnívala smaragdy vykládaná dýka. Byla to velmi pečlivá žena. Bylo přirozené, že na palubě lodi chcete mít všechno na svém místě, takže se pořádek stal zvykem, stejně jako nezbytností – ale ona to přeháněla. Zbývající židle, které nebyly pevně přidělané, jak se patřilo, tvořily dvě řady proti sobě, a paní vln se začaly rozesazovat. Za každou se postavila její hledačka větru. „Vypadá to, že nás chce nechat čekat. Amylio, zajisti, ať jsou číše plné.“ Aha. Vypadalo to, že Amylia opět šlápla vedle.

Amylia vyskočila, vyhrnula si bronzové suknice ke kolenům a letěla ke stolu se džbány. Očividně hodně vedle. Harine si říkala, jak dlouho jí Zaida dovolí nosit šaty místo kalhot, což bylo na lodi mnohem praktičtější. Určitě ji bude šokovat, až doplují z dohledu pevniny a ženy si sundají blůzy. Amylia byla z hnědého adžah a chtěla studovat Atha’an Miere, ale na studium měla málo času. Měla za úkol pracovat, a Zaida na to dohlížela. Měla naučit hledačky větru všemu, co znaly Aes Sedai. Stále s tím váhala, ale suchozemští učitelé, jakkoliv byli vzácní, stáli jen o fous nad plavčíky – na začátku si ta žena očividně myslela, že se její důstojnost plně vyrovná Zaidině! – a důtky správce paluby dopadající pravidelně na její zadek měly její názor změnit, byť pomalu. Dokonce se třikrát pokusila utéct! Kupodivu nevěděla, jak udělat průchod, což se před ní pečlivě tajilo, a taky ji sledovali příliš důkladně, než aby se jí podařilo uplatit si plavbu na člunu. No, nejspíš to zkusí znovu. Údajně jí řekli, že čtvrtým pokusem si vyslouží veřejný výprask, tentokrát následovaný pověšením za kotníky z ráhnoví. Takovou hanbu určitě nikdo riskovat nebude. Paní plavby a dokonce i hledačky větru klesly až na plavčíky a ochotně, jak chtěly svou hanbu skrýt v mase lidí tahajících lana a ovládajících plachty.

Harine opovržlivě shodila polštář ze židle a zaujala své místo na konci levé řady, se Šalon za zády. Byla nejmladší kromě Mareil sedící naproti ní. Ale Zaida by byla seděla jen o jednu židli dál, kdyby si nebyla vysloužila šestou tlustou zlatou náušnici v každém uchu a řetízky s nimi spojené. Ještě ji nejspíš bolely uši z píchání. Příjemná představa. „Když nás nechává čekat, tak bychom možná měly my nechat čekat jeho, až se konečně objeví.“ S nedotčeným vínem v ruce odehnala nervózní Aes Sedai, která odběhla za Mareil. Hloupá ženská. Copak neví, že má nejdřív obsloužit paní lodí a pak následovat paní vln podle postavení!

Zaida si pohrávala s vonnou krabičkou pověšenou kolem krku na těžkém zlatém řetěze. Nosila i široký, těsný límec ze zlatých ok, dar od Elain Andorské. „Přichází od Koramoora,“ podotkla suše, „kterého se máme držet jako vilejš.“ Hlas měla vyrovnaný, ale každé slovo se do Harine zarývalo. „Bude to, skoro jako bych mluvila s Koramoorem bez vážných nesnází, protože jsi souhlasila, že za mnou nemusí přijít víc než třikrát během dvou let. Kvůli tobě musím snášet jeho nezdvořilost, pokud se ukáže, že je to sprostý ožrala, který musí každou druhou větu běžet k zábradlí a vyprázdnit se. Vyslankyně, kterou pošlu ke Koramoorovi, bude někdo, kdo umí poslouchat rozkazy.“ Pelanna se zahihňala a uculila se. Myslela si, že všichni jsou jako ona.

Šalon stiskla Harine rameno, aby ji uklidnila, ale ta to nepotřebovala. Zůstat s Koramoorem? Tohle nedokázala vysvětlit nikomu, ani Šalon, ty Kadsuaniny hrubé metody, jakji vnutit svou vůli, či naprostý nedostatek úcty k Harinině důstojnosti. Byla vyslankyní Atha’an Miere jen podle jména a musela tancovat, jak Aes Sedai pískaly. Byla ochotná přiznat, byť jen sobě, že málem zaplakala úlevou, když si uvědomila, že ji ta prokletá ženská pustí. Kromě toho se vidění té holky vždycky naplnila. Tak to říkaly Aes Sedai, a ty nemůžou lhát. To stačilo.

Do kajuty vklouzla Turane a poklonila se Zaidě. „Koramoorův vyslanec dorazil, paní lodí. On… vystoupil z průchodu na střední palubě.“ To vyvolalo mumlání mezi hledačkami větru a Amylia sebou trhla, jako by opět cítila důtky správce paluby.

„Doufám, že tu palubu moc nepoškodil, Turane,“ utrousila Zaida. Harine se napila vína, aby zakryla úsměv. Takže toho muže zjevně nechávají taky čekat.

„Vůbec ne, paní lodí.“ Turane mluvila překvapeně. „Průchod se otevřel stopu nad palubou a on prošel z mola ve městě.“

„Ano,“ šeptala Šalon. „Vím, jak to udělat.“ Myslela si, že všechno spojené s jedinou silou je úžasné.

„To musel být šok, vidět kamenné molo nad svou palubou,“ poznamenala Zaida. „No dobrá. Zjistím, co za sprostého ožralu mi Koramoor poslal. Pošli ho dál, Turane. Ale nespěchej. Amylio, to mám na víno čekat do setmění?“

Aes Sedai zalapala po dechu a zafňukala, jako by měla slzy na krajíčku, a letěla pro číši, zatímco se Turane otočila a odešla. Světlo, co to ta Amylia dělá? Uplynula delší doba a Zaida dostala víno dávno předtím, než do kajuty vstoupil velký muž s tmavými kudrnami po široká ramena. Rozhodně nebyl sprostý a nevypadal ani opilý. Na vysokém límci černého kabátu měl stříbrný špendlík v podobě meče na jedné straně a na druhé rudozlatý špendlík ve tvaru jednoho z těch tvorů ovíjejících Koramoorova předloktí. Drak. Ano, tak se mu říkalo. Kulatý špendlík na levém rameni ukazoval tři zlaté koruny na modrém smaltu. Snad erb? Je to suchozemský šlechtic? Mohl Koramoor Zaidě ve skutečnosti prokázat čest, když poslal tohoto muže? Jak znala Randa al’Thora, pochybovala, že to bylo záměrné. Ne že by se snažil někoho znectít, ale na cti jiných mu prostě nezáleželo.

Muž se poklonil Zaidě a hladce zvládl meč u boku, ale nedotkl se srdce, rtů a čela. Nicméně jisté nedostatky bylo třeba u suchozemců přehlédnout. „Omlouvám se, jestli přicházím pozdě, paní lodí,“ řekl, „ale připadalo mi zbytečné dorazit, než tu budete všechny.“ Musel mít opravdu dobrý dalekohled, aby sem dohlédl až z mola.

Zaida si ho zamračeně měřila a popíjela víno. „Máš jméno?“

„Jsem Logain,“ představil se prostě.

Polovina žen v místnosti prudce vydechla a většině ostatních spadla brada. Nejedna vycákla víno. Zaida nikoliv, Harine také ne, ale ostatní ano. Logain. To jméno znali dokonce i Atha’an Miere.

„Smím promluvit, paní lodí?“ zasupěla Amylia. Svírala porcelánový džbán tak pevně, až se Harine bála, že ho rozmačká, ale naučila se neříkat víc, dokud Zaida nekývne. Pak se z ní slova jen hrnula. „Tento muž je falešný Drak. Byl za to zkrocený. Nevím, jak to, že dokáže znovu usměrňovat, ale dokáže usměrňovat saidín. Saidín. Je pošpiněný, paní lodí. Jestli s ním budeš jednat, přivoláš na sebe hněv Bílé věže. Vím—“

„Dost,“ uťala ji Zaida. „Měla bys už vědět, jak moc se obávám hněvu Bílé věže.“

„Ale—!“ Zaida zvedla prst a Aes Sedai sklapla, jen se jí ošklivě kroutily rty. To jediné slovo mohlo znamenat, že bude opět líbat sestru správce paluby, a ona to věděla.

„Co říkala, je částečně pravda,“ podotkl Logain klidně. „Jsem aša’man, ale špína už je pryč. Saidín je čistý. Stvořitel se zřejmě rozhodl prokázat nám milost. Mám pro ni otázku. Komu sloužíš, Aes Sedai, Egwain al’Vere, nebo Elaidě a’Roihan?“ Amylia moudře mlčela.

„Příští rok slouží mně, Logaine,“ pronesla Zaida rázně. Aes Sedai zavřela světlé oči, a když je znovu otevřela, kulila je ještě víc, jakkoliv nemožné to původně vypadalo, a byla v nich hrůza. Mohla si opravdu myslet, že se Zaida slituje a nechá ji jít dřív? „Svoje otázky můžeš směřovat na mě,“ pokračovala paní lodí, „ale nejdřív mám dvě pro tebe. Kde je Koramoor? Musím k němu vyslat vyslankyni a on ji musí nechat u sebe podle dohody. To mu připomeň. A jakou zprávu mi od něj přinášíš? Nejspíš žádost o nějakou službu.“

„Kde je, to nemůžu sloužit.“ Pousmál se, jako by udělal vtip. On se usmál!

„Žádám,“ začala Zaida, ale on ji uťal, čímž vyvolal hněvivé mumlání a žhavé pohledy od ostatních žen. Ten hlupák si zřejmě myslel, že se vyrovná paní lodí!

„Chce, aby bylo místo jeho pobytu prozatím tajné, paní lodí. Zaprodanci se ho pokusili zabít. Jsem ale ochotný vzít s sebou Harine din Togara. Pokud jsem slyšel, tak ji, myslím, shledá přijatelnou.“

Harine sebou trhla tak silně, až si polila ruku vínem, a pak se zhluboka napila. Ale ne, Zaida se rozvede s Amelem a vdá se za balastní kámen, než pošle Harine din Togara jako svou vyslankyni. Přesto, už z pouhého pomyšlení na to se jí přilepil jazyk na patro. Ani stát se paní lodí by nemuselo být dostatečnou náhradou za to, že bude zase muset snášet Kadsuane.

Zaida upírala na Logaina bezvýrazný pohled a nařídila Amylii, aby mu nalila víno. Aes Sedai sebou cukla, a než došla ke stolu, třásla se tak silně, až jí hubička džbánu cvakala o okraj číše. Skoro tolik vína co v číši skončilo i na stole. Logain k ní kupodivu došel a položil jí ruku na její, aby ji uklidnil. Byl jedním z těch, kdo nedokážou nechat ostatní dělat svou práci?

„Ode mě se nemáš čeho bát, Amylio Sedai,“ řekl jí. „Už je to dávno, co jsem někoho snědl ke snídani.“ Zírala na něj s otevřenými ústy, jako by si nebyla jistá, jestli jen žertoval.

„A služba, kterou žádá?“ ozvala se Zaida.

„Není to žádost, paní lodí.“ Musel narovnat džbán, aby mu číše nepřetekla. S vínem v ruce se otočil od Amylie, ale ona tam stála a civěla mu na záda. Světlo, ale že ta ženská neustále nalézala způsoby, jak se dostat do potíži. „Žádá o splnění vaší strany dohody s Koramoorem. Mezi jiným jste mu slíbili lodi, a on potřebuje lodi na převoz potravin a dalších zásob z Illianu a Tearu do Bandar Ebanu.“

„To se dá zařídit,“ připustila Zaida, aniž by příliš maskovala svou úlevu, i když střelila zamračený pohled po Harine. Pelanna se taky mračila, jak jinak, ale mračily se i Lacine, Niolle a pár dalších. Harine potlačila vzdech.

Některé podrobnosti dohody byly opravdu příliš svazující, to musela připustit, jako třeba požadavek, aby byla paní lodí připravená přijít k němu třikrát za dva roky. Jendajské proroctví říkalo, že Atha’an Miere budou sloužit Koramoorovi, ale to, že by měla paní lodí přiběhnout, kdykoliv zavolá, se objevovalo jen v málo názorech na to, jak by měli sloužit. Jenomže ostatní tam nebyly, nesmlouvaly s Aes Sedai, přesvědčené, že nemají jinou možnost než uzavřít takovou dohodu, jaká půjde. Pravda Světla, byl div, že získala tolik!

„Zásoby pro víc než milion lidí, paní lodí,“ dodal Logain ledabyle, jako by žádal o další víno. „Nemůžu říct, o kolik víc, ale Bandar Eban hladoví. Lodi musejí dorazit co nejdřív.“

Kajutou proletěl šok. Harine nebyla jediná, kdo se zhluboka napil vína. Dokonce i Zaida vykulila ohromeně oči. „To by mohlo vyžadovat víc hrabelc, než máme,“ přiznala nakonec, neschopná potlačit v hlase nevíru.

Logain pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. „V každém případě od tebe požaduje toto. Použij jiné lodi, jestli musíš.“

Zaida ztuhla. Požaduje. Dohoda nedohoda, tohle bylo nerozumné užití jazyka před ní.

Do kajuty znovu vklouzla Turane a mimo protokol přiběhla k Zaidě, jen jí bosé nohy pleskaly o dřevo. Naklonila se a něco jí šeptala. Zaida se začala tvářit zděšeně. Pozvedla vonnou krabičku, otřásla se a nechala ji spadnout na prsa.

„Pošli ji dál,“ řekla. „Okamžitě ji pošli dál. Přišla zpráva, že by i kotva zaplakala,“ pokračovala, když Turane vyběhla z kajuty. „Chci, abyste si ji vyslechli od té, která ji přináší. Ty musíš počkat,“ dodala, když Logain otevřel ústa. „Musíš počkat.“ Měl dost rozumu, aby zachoval klid, ale ne dost, aby skryl netrpělivost. Odešel ke stěně, kde se zastavil se stisknutými rty a svraštělým obočím.

Mladá žena, jež vstoupila a hluboce se poklonila Zaidě, byla vysoká a štíhlá a mohla by být i milá, kdyby neměla tak ztrhanou tvář. Modrou plátěnou blůzu a zelené kalhoty měla pomačkané, jako by je na sobě měla několik dní, a únavou vrávorala. Na čestném řetízku měla jen hrstku medailonků, jak odpovídalo jejímu mládí, přesto Harine viděla, že má ne méně než tři za projevenou velkou odvahu.

„Jsem Cemeille din Selaan Dlouhé oči, paní lodí,“ představila se ochraptěle, „paní plavby ze šipce Větrný závodník. Plula jsem tak rychle, jak jsem mohla, ale obávám se, že na to, aby se dalo něco dělat, je příliš pozdě. Zastavila jsem u každého ostrova od Tremalkingu sem, ale vždycky jsem připlula pozdě.“ Po lících jí stékaly slzy, ale zřejmě si to ani neuvědomovala.

„Pověz prvním dvanácti svou smutnou zprávu svým způsobem a podle svého,“ vybídla ji Zaida laskavě. „Amylio, dones jí víno!“ To tedy laskavé nebylo vůbec. Aes Sedai hned skočila, aby splnila rozkaz.

„Téměř před třemi týdny,“ chopila se slova Cemeille, „začali Amayarové žádat o dar plavby na každý ostrov. Vždy muž a žena na jeden ostrov. Ti, kdo požádali o Aile Somera, požadovali, aby je naložili do člunů mimo dohled pevniny, když se doslechli, že se celé Somery zmocnili Seančané.“ Vzala si od Amylie číši, kývla jí a zhluboka se napila.

Harine si vyměnila tázavý pohled s Mareil, jež lehce zavrtěla hlavou. Žádný Amayar nepožádal o dar plavby, co Harine pamatovala, i když pro ně to byl skutečný dar bez očekávání daru na oplátku. Co na tom ale mohlo být zlověstného?

„Všichni Amayarové v přístavech odešli, dokonce i ti, kterým loděnice či provaznictví dlužily peníze, ale pár dní to nikomu nepřipadalo divné.“ Víno jí nesvlažilo hrdlo natolik, aby ulevilo chraptění. Hřbetem ruky si otřela slzy na tvářích. „Ne, dokud jsme si neuvědomili, že se nevrátí. Guvernér poslal lidi do amayarských vesnic, a ti zjistili…“ Pevně zavřela oči. „Amayarové byli všichni mrtví nebo umírali. Muži, ženy—“ zlomil se jí hlas, „i děti.“

Kajutou se neslo pohřební kvílení a Harine překvapila, že ten pronikavý zvuk vychází i z jejích úst. Smutná, že by i kotva zaplakala? Tohle by rozplakalo i nebesa. Žádný div, že paní lodi byla ochraptělá. Kolik hodin, kolik dní plakala, co se o této katastrofě dozvěděla?

„Jak?“ chtěla vědět Pelanna, když kvílení utichlo. Celá rozrušená se předkláněla. U nosu si držela vonnou krabičku, jako by vůně mohla nějak zahnat pach této zprávy. „Nějaká nemoc? Mluv, ženská!“

„Ne, paní vln,“ odpověděla Cemeille. Snažila se sebrat, ale slzy dál proudily. „Všude, kde jsem byla, to bylo stejné. Dali dětem jed, který je uspal tak hlubokým spánkem, z něhož se už neprobudily. Ale zřejmě ho neměli dost, a tak si mnoho dospělých vzalo pomalejší jedy. Někteří žili dost dlouho, aby ještě mohli vypovědět svůj příběh. Velká ruka na Tremalkingu se roztekla. Na místě, kopce, kde stála, je prý nyní hluboká jáma. Amayarové zřejmě měli proroctví, které o Ruce mluvilo, a když byla zničena, uvěřili, že to znamená konec času, oni to nazývali konec Iluze. Věřili, že nastal čas, aby opustili tuto… tuto iluzi hořce se zasmála, „které my řikáme svět.“

„Žádného jste nezachránili?“ zeptala se Zaida. „Ani jediného?“ I jí se na tvářích leskly slzy, ale Harine to nepřipadalo nepřípadné. I ona měla vlhké líce.

„Žádného, pani lodí.“

Zaida vstala. Slzy neslzy, působila velitelským dojmem a hlas měla vyrovnaný. „Na každý ostrov je třeba vyslat nejrychlejší lodi. I na ty v Aile Somera. Musíme najít způsob. Když se sůl poprvé uklidnila po Rozbití, požádali nás Amayarové o ochranu před bandity a nájezdníky, a my jim tu ochranu stále dlužíme. I kdybychom našli jen hrstku přeživších, stále jim to dlužíme.“

„Tohle je ten nejsmutnější příběh, co jsem kdy slyšel.“ Logainův hlas zněl příliš hlasitě, když se vrátil před Zaidu. „Ale ty musíš svoje lodi poslat do Bandar Ebanu. Pokud nemáš dost hrabelce, musíš použít i své ostatní rychlé lodi. Všechny, pokud to bude nezbytné.“

„Copak jsi nejen bezcitný, ale i šílený?“ vyjela Zaida. S rukama zaťatýma v pěst, rozkročená, jako by stála na palubě. Logaina probodávala pohledem. „Musíme truchlit. Musíme zachránit, koho můžeme, a truchlit pro ty nespočetné tisíce, které zachránit nedokážeme.“

Klidně se mohla usmívat, podle toho, jaký účinek její mračení na Logaina mělo. Když promluvil, měla Harine dojem, že v místnosti zavládl mráz a světlo pohaslo. Nebyla jediná žena, která se zimomřivě schoulila. „Truchlete, jestli musíte,“ řekl, „ale truchlete na pochodu k Tarmon Gai’donu.“