Nůž snů

29 Poslední uzel

Perrin stál těsně pod hřebenem poblíž okraje mlhy a prohlížel si tábor i hradbami obehnané město dole. Pod sebou měl dvě stě kroků dlouhý, poměrně strmý svah řídce porostlý nízkými keři, asi sedm set dalších kroků k prvním stanům, potom skoro půl míle k městu. Teď to vypadalo blízko. Nepoužíval dalekohled. Odraz vycházejícího slunce – zlatorudého střípku nad obzorem – od čoček by mohl všechno pokazit. Šeď kolem něj se kroutila, ale ve skutečnosti se ve větru nehýbala, i když se vzdouvala a povlával mu plášť. Hustá mlha na protějším hřebeni, halící větrné mlýny, byla také příliš nehybná, pokud jste di ji pořádně prohlédli. Jak dlouho potrvá, než si toho někdo všimne? Nedalo se s tím nic dělat. Mlha byla cítit jako každá mlha, vlhká a trochu studená, ale Neald ji nějak dokázal upevnit, než šel plnit další úkoly. Slunce ji nerozpustí ani v poledne, aspoň to asa’man tvrdil. Všechno bude do poledne stejně vyřízené, tak nebo onak, ale Perrin doufal, že měl pravdu. Obloha byla jasná, vypadalo to na teplý jarní den.

Mimo tábor bylo jen pár Šaidů, tedy relativně, ale mezi stany se hemžily tisíce postav v bílém. Desítky tisíc. Oči ho bolely, jak mezi nimi hledal Faile. Srdce ho bolelo, jak ji toužil vidět, ale stejně tak se mohl snažit vybrat jeden konkrétní špendlík z kýblu špendlíků vysypaných na zem. Místo toho hleděl k městské bráně, která byla otevřená jako pokaždé, když ji viděl. Lákavě. Volala ho. Brzy Faile a její společníci zjistí, že je čas zamířit k bráně a vysoké pevnosti tyčící se na severním okraji města. Možná má nějakou práci, pokud měly Děvy pravdu, že se se zajatci zachází jako s gai’šainy, ale bude vědět, že má vyklouznout do pevnosti. Ona i její přátelé, Alyse nejspíš taky. Ať už plánuje se Šaidy cokoliv, Aes Sedai nebude chtít zůstat na bojišti. Druhá sestra v pevnosti by se mohla hodit. Světlo dej, aby na to nedošlo.

Pečlivě plánoval pro každý případ, jaký si uměl představit, až po naprostou pohromu, ale tohle nebyl žádný kovářský hlavolam, jakkoliv by si to přál. Zkroucené kousky železa v hlavolamu se pohybovaly jen určitým způsobem. Když jste je posunuli správným způsobem, hlavolam se rozložil. Lidé jimi mohli pohybovat na tisíc způsobů, občas směrem, který byste nikdy nepovažovali za možný, než k tomu došlo. Obstojí jeho plány, až Šaidové udělají něco nečekaného? A že to téměř jistě udělaji, takže mohl jenom doufat, že to nepovede k pohromě. S posledním, toužebným pohledem na maldenskou bránu, se obrátil a vyšel zpátky na hřeben.

V mlze ani on neviděl dál než na deset kroků, ale brzy mezi stromy našel Dannila Lewina. Štíhlý, skoro hubený, s nosem jako skoba a silnými kníry podle tarabonské módy, a vyčníval z davu, i když jste mu neviděli jasně do tváře. Ostatní dvouříčtí muži byli jen obrysy za ním, s větší vzdáleností stále méně zřetelní. Většina dřepěla nebo seděla na zemi a odpočívala, dokud mohla. Jori Congar se snažil nalákat pár dalších na vrchcáby, ale mluvil potichu, tak to Perrin nechal být. Nikdo stejně výzvu nepřijal. Jori měl se svými kostkami nezvykle velké štěstí.

Když Dannil uviděl Perrina, ohnul koleno a zamumlal: „Můj pane.“ Ten chlap trávil příliš mnoho času s Faileinými lidmi. Říkal tomu, že získává vytříbenost, ať už to znamenalo cokoliv.

„Ať nikdo neudělá nějakou pitomost, jako právě já, Dannile. Někdo s bystrýma očima si mohl všimnout pohybu na okraji mlhy a poslat lidi, aby to prověřili.“

Dannil si nenápadně odkašlal do dlaně. Světlo, začínal být stejně hrozný jako ti Cairhieňané a Tairenové. „Jak říkáš, můj pane. Budu držet všechny zpátky.“

„Můj pane?“ ozval se z mlhy Balwerův hlas. „Á, tady jsi, můj pane.“ Mužík se objevil, následován dvěma většími stíny, ač ne o mnoho většími, než byl sám. Na jeho pokyn se zastavily, ve tmě nezřetelné, a on pokračoval dál sám. „Dole se objevil Masema, můj pane,“ vysvětloval tiše se sepjatýma rukama. „Za daných okolností jsem považoval za nejlepší držet Haviara a Neriona mimo dohled. Nemyslím, že by je podezíral. Myslím, že každého, kdo vzbudil jeho podezření, nechal zabít. Ale bude nejlepší, když je neuvidí.“

Perrin zaťal zuby. Masema měl být se svým vojskem za východním hřebenem, pokud se mu tak dalo říkat. Spočítal ty muže – a pár žen – jak se nejistě šourali průchody, vytvořenými dvěma aša’many, a pokud jich bylo dvacet tisíc, tak to bylo moc. Rozedraní a špinaví, jen tu a tam měl někdo přílbu, nemluvě o kyrysu, ale každá ruka svírala meč, oštěp, sekeru, halapartnu nebo kuši, a to včetně žen. Ženy mezi Masemovými následovníky byly mnohem horší než muži, a to už o něčem vypovídalo. Celá ta banda byla většinou dobrá jen k tomu, aby přinutila lidi přísahat, že budou následovat Draka Znovuzrozeného – v hlavě mu zavířily barvy a on je rozzlobeně smazal – k tomu a vraždění, pokud někdo odmítl. Dnes měli lepší úkol. „Možná přišel čas, aby se Haviar s Nerionem k Masemovým lidem už nevraceli,“ navrhl.

„Pokud si to přeješ, můj pane, ale podle mého soudu jsou stále v bezpečí, nakolik je to možné při jejich zaměstnání, a jsou ochotní.“ Balwer naklonil hlavu jako zvědavý vrabec na větvi. „Nejsou zkažení, pokud se toho bojíš, můj pane. Toto nebezpečí hrozí vždy, když někoho pošleš, aby předstíral, že je někým, kým není, ale já je pozorně hlídám.“

„Drž je tady, Balwere.“ Po dnešku a s trochou štěstí nezbude z Masemova vojska dost, aby je bylo nutné špehovat. Možná si dokonce ani nebudou muset dělat těžkou hlavou s Masemou.

Perrin slezl po opačném svahu zarostlém křovím kolem mayenerských a ghealdanských kopiníků, kteří čekali v mlze vedle svých koní, s kopími s fáborky opřenými o ramena, či zabodnutými do země. Červené přílby a kyrysy Okřídlené gardy mohly být na hřebeni celkem bezpečné, ne však leštěná ghealdanská zbroj, a protože by se jak Gallenne, tak Arganda naježili, pokud by dal jednomu přednost, čekali tady oba. Mlha se táhla ještě nějaký kus – Neald tvrdil, že to byl záměr, ale byl cítit překvapením a vzápětí radostí, když si uvědomil, co dokázal – a tak Perrin kráčel šedí až dolů, kde stály všechny vozy se zápřahy. Kolem se pohybovali nezřetelní cairhienští vozkové, kontrolovali postroje a dotahovali provazy na plachtách.

Masema čekal a Perrin by mu nejradši ukousl ruku, ale u jednoho vozu zahlédl bachratého Basela Gilla a zamířil k němu. Byla tu s ním Lini, zabalená do tmavého pláště, a Breana, s rukou kolem Lamželezova pasu. Lamželezo byl Perrinův mohutný sluha. Pantáta Gill si strhl klobouk a odhalil řídnoucí šedé vlasy sčesané přes pleš, kterou se jim však nedařilo zakrýt. Lini frkla a záměrně se pohledu na Perrina vyhýbala, zatímco předstírala, že si upravuje kapuci. Byla cítit hněvem a strachem, pantáta Gill pouze strachem.

„Je čas, abyste vyrazili na sever, pantáto Gille,“ řekl Perrin. „Až dorazíte k horám, sledujte je, dokud nenarazíte na Jehannahskou silnici. S trochou štěstí vás dohoníme, než se dostanete k horám, ale pokud ne, pošli Alliandřiny sluhy do Jehhanahu a sám se vydej průsmykem a zase na sever. Doženeme vás tak rychle, jak jen to půjde.“ Pokud se jeho plány příliš nezvrtnou. Světlo, byl jenom kovář, ne voják. Ale i Tylee nakonec souhlasila, že je to dobrý plán.

„Neopustím tohle místo, dokud nebudu vědět, že je Maighdin v bezpečí,“ oznámila Lini mlze slabounkým hláskem tvrdým jako železo. „A urozená paní Faile, pochopitelně.“

Pantáta Gill si přejel dlaní po hlavě. „Můj pane, říkali jsme si s Lamželezem, že bychom možná mohli pomoct tady. Urozená paní Faile pro nás hodně znamená a Maighdin… Maighdin je jedna z nás. Já vím, že nepoznám jeden konec meče od druhého, a Lamželezo taky ne.“ Jedním byl opásaný, ale pokud ho měl v ruce někdy během posledních dvaceti let, byl Perrin ochotný ten opasek kolem jeho teřichu celý sníst. Breane stiskla Lamželeza pevněji, ale on ji jen poplácal po rameni a položil ruku na jílec svého meče. Jizva zastírala jeho zjizvenou tvář a zapadlé klouby.

Byl hospodský rváč, ale i přesto dobrý chlap, nicméně šermíř nebyl.

„Jsi můj šambajan, pantáto Gille,“ prohlásil Perrin rázně. „Je tvou povinností doprovodit vozky, štolby a sluhy do bezpečí. Tvou a Lamželezovou. A teď už běžte.“ Tlouštík váhavě kývl. Breana si vydechla úlevou, když se Lamželezo klepl do čela na znamení, že se podvoluje. Perrin pochyboval, že ten vzdych slyšel, i když ji objal a něco uklidňujícího jí šeptal.

Lini nebyla tak poslušná. Se zády, jako by do nich měla vraženou tyč, znovu oslovila mlhu. „Neodejdu odtud, dokud nebudu vědět—“

Perrin hlasitě tleskl, až se polekala a podívala se na něj. „Tady můžeš tak nanejvýš chytit zimnici, jak stojíš v tom vlhku. A taky umřít, pokud se Šaidům podaří prorazit. Já Faile ven dostanu. Přivedu i Maighdin a ostatní.“ Přivede, nebo při pokusu o to zemře. Což nemělo smysl říkat nahlas, a taky to mělo dobrý důvod. Musel pevně věřit, že odejde s Faile a ostatními. „A ty pojedeš na sever, Lini. Faile by se na mě zlobila, kdyby se ti něco stalo. Pantáto Gille, zajistíš, že pojede s tebou, i kdybys ji měl svázat a naložit na vůz.“

Pantáta Gill drtil v rukou klobouk. Najednou byl cítit poplašeně a od Lini se táhlo rozhořčení. Do Lamželezova pachu proniklo pobavení, navíc si mnul nos, jako by zakrýval úsměv, nicméně Breana byla kupodivu taky rozhořčená. No, nikdy netvrdil, že rozumí ženám. Pokud nedokázal pochopit ženu, s níž byl sezdaný, což se mu spíš nedařilo než dařilo, potom nebylo pravděpodobné, že pochopí ostatní.

Nakonec Lini dokonce vylezla na kozlík sama, bez nutností použít násilí, ovšem pantátovi Gillovi srazila ruku, když se jí snažil pomáhat, a řada vozů vyjela mlhou k severu. Za jedním vozem, naloženým stany a majetkem moudrých, pochodoval hlouček bíle oděných gai’šainů, pokorných dokonce i teď, s nasazenými kapucemi a sklopenýma očima. Byli to Šaidové jatí v Cairhienu a za pár měsíců odloží bílou a vrátí se ke svému klanu. Perrin je nechával nenápadně hlídat, i přes to, že ho moudré ujišťovaly, že v tomto ohledu ji’e’toh dodrží bez ohledu na to, co ostatní všechno opustili, a vypadalo to, že měly pravdu. Stále jich bylo sedmnáct. Nikdo se nepokusil uprchnout a varovat Šaidy za hřebenem. Osy vozů byly namazané, ale jemu stále skřípaly a vrzaly. S trochou štěstí je dohoní ještě před horami.

Jak ho míjela řada náhradních koní na dlouhých opratích, jež drželi štolbové v sedlech, vynořila se z mlhy Děva a zamířila k řadě vozů. Ukázalo se, že je to Sulin, se šufou kolem krku, takže byly vidět krátké bílé vlasy, a závoj jí visel na prsa. Přes levou tvář měla nový šrám, jenž se přidá k ostatním jizvám, pokud nepřijme léčení od některé sestry. Možná to neudělá. Děvy měly na učednice moudrých divné názory, nebo možná šlo o to, že tyto učednice byly Aes Sedai. Dokonce i Annouru považovaly za učednici, jakkoliv jí nebyla.

„Šaidské hlídky na severu jsou mrtvé, Perrine Aybaro,“ ohlásila. „I muži, kteří je šli vystřídat. Tancovali dobře, na Šaidy.“

„Jsou nějaké oběti?“ zeptal se tiše.

„Elienda a Briain se probudily ze sna.“ Klidně mohla mluvit o počasí a ne o dvou mrtvých ženách, jež znala. „Všichni se nakonec musíme probudit. Aviellin jsme poslední dvě míle musely nést. Bude potřebovat léčení.“ Takže ho přijme.

„Pošlu s vámi jednu Aes Sedai,“ řekl. Oči upíral do tmy. Kromě řady koní před sebou ale nic neviděl. „Jakmile nějakou najdu.“

Ony ho našly, ještě pořádně nedomluvil. Annoura s Masuri vyšly z mlhy, vedouce své koně, spolu s Berelain a Masemou, jemuž se vyholená hlava vlhce leskla. Ani v mlze se nedalo přehlédnout, jak má pomačkaný hnědý kabát, ani hrubá záplata na rameni. Žádné zlato, které jeho následovníci naloupili, mu neuvízlo za nehty. Všechno šlo chudým. To byla jediná dobrá věc, která se dala o Masemovi říct. Ovšem značná část chudých, jimž šlo to zlato, zchudla proto, že jim majetek ukradli a krámy či hospodářství vypálili právě jeho lidé. Z nějakého důvodu měla Berelain dnes ráno na hlavě korunku první z Mayene, zlatého jestřába v letu na čele, přestože jezdecké šaty a plášť měla obyčejné tmavošedé. Pod její lehkou květinovou voňavkou byla cítit trpělivostí a úzkostí, což byla asi nejdivnější kombinace, jakou kdy Perrin cítil. Přišlo s nimi i šest moudrých, tmavé loktuše přehozené přes ramena, složené šátky kolem spánků jim přidržovaly dlouhé vlasy. Vedle všech těch náhrdelníků a náramků ze zlata a slonoviny vypadala Berelain pro jednou oblečená prostě. Byl mezi nimi i Aram, jílec meče s vlčí hlavou se mu zvedal nad červeně pruhované rameno a ani mlha nedokázala skrýt, že se tentokrát nemračí. Přesunul se k Masemovi a málem se hřál v jakémsi světle, co Masema vydával. Perrin si říkal, jestli neměl Arama poslat pryč s vozy. Jenomže kdyby to udělal, Aram by určitě seskočil a odplížil se zpátky, jen co by byl Perrin z dohledu.

Vysvětlil, proč Aviellin potřebuje dvě Aes Sedai, ale k jeho překvapení, když Masuri řekla, že půjde, světlovlasá Edarra zvedla ruku a štíhlou hnědou zarazila. Annoura se neklidně ošila. Nebyla učednice a vztah Seonid a Masuri k moudrým ji vyváděl z míry. Snažily se ji taky zahrnout, a občas se jim to dařilo.

„Janina to zařídí,“ řekla Edarra. „Je zručnější než ty, Masuri Sokawo.“

Masuri stiskla rty, ale mlčela. Moudré byly klidně schopné učednici spráskat, když promluvila v nevhodné chvíli, i když to náhodou byla Aes Sedai. Sulin odvedla Janinu, ženu s vlasy jako len, kterou snad nikdy nic nerozrušilo, do mlhy. Janina šla stejně rychle jako Sulin i přes bachraté suknice. Takže moudré se naučily léčení, co? To by mohlo být později užitečné. Světlo dej, aby to nebylo zapotřebí často.

Masema se díval, jak ty dvě mizejí v šeru, a zabručel. Hustá mlha skryla i věčně planoucí pohled jeho hluboko zapadlých očí a zahalila trojúhelníkovou bílou jizvu na tváři, ale Perrin měl plný nos jeho pachu, tvrdého a ostrého jako čerstvě nabroušená břitva, přesto chvějící se vzrušením. Z pachu šílenství měl občas dojem, že mu musí téct krev z nosu.

„Škoda, že používáš ty rouhačské ženy, aby dělaly, co smí dělat pouze pán Drak, jeho jméno budiž požehnáno,“ pronesl Masema hlasem plným toho žáru, jaký mlha v jeho očích zakrývala.

Perrinovi zavířily v hlavě barvy a nakrátko uviděl Randa a Min a jakéhosi vysokého muže v černém kabátě, aša’mana, a pocítil šok. Rand neměl levou ruku! Ale na tom nezáleželo. Ať se stalo cokoliv, už se to stalo. A dneska měl na práci jiné věci.

„… ale pokud znají léčení,“ pokračoval Masema, „bude mnohem těžší ty divošky pobít. Škoda, že jsi nenechal Seančany, aby je všechny uvázali.“

Pohled na Annouru a Masuri říkal, že v to zahrnuje i je, přestože ho nejednou potají navštívily. Pohlížely na něj s aessedaiovským klidem, i když Masuri pohnula útlýma rukama, jako by si chtěla uhladit hnědé suknice. Tvrdila, že změnila názor a nyní věří, že je ho nutné zabít, tak proč za ním chodila? A proč Annoura? A proč to Masema dovolil? Aes Sedai z duše nenáviděl. Možná by se dala odpověď najít v tom, že Haviar a Nerion už nepotřebovali ochranu.

Za Masemou se vrtěly moudré. Ohňovlasá Carelle, která vypadala jako vztekloun, ač nebyla, hladila rukojeť nože u pasu, a Nevarin, která by mohla Nyneivě dávat lekce ve vztekání se, ten svůj držela. Masema musel cítit jejich pohledy v zádech, ale jeho pach se nezměnil. Jakkoliv byl šílený, zbabělec nebyl.

„Chtěl jsi mluvit s urozeným pánem Perrinem, můj pane proroku,“ podotkla Berelain mírně, i když Perrin cítil, jak je její úsměv napjatý.

Masema na ni zíral. „Jsem prostě prorok pána Draka, žádný urozený pán. Pán Drak je nyní jediným pánem. Přichází, aby zpřetrhal všechna pouta a zničil všechny tituly. Králové a královny, urození páni a paní, ti jsou jenom prach pod jeho nohama.“

Vířící barvy opět zahrozily, ale Perrin je zahnal. „Co tady děláš?“ chtěl vědět. S Masemou to nikdy nebylo jednoduché. Byl tvrdý jako dobrý pilník. „Máš být se svými muži. Riskuješ, že tě někdo uvidí, jak sem jdeš, a cestou zpátky taky. Nevěřím, že se tví lidé udrží pět minut, pokud tam nebudeš, abys na ně dohlížel. Utečou, jenom uvidí, jak k nim Šaidové míří.“

„Nejsou to moji lidé, Aybaro. Je to lid pána Draka.“ Světlo, být v jeho blízkosti znamenalo, že musel každou chvíli dupat po těch barvách! „Nechal jsem ve velení Nengara. Bojoval ve víc bitvách, než o jakých se ti snilo. Včetně proti divochům. Taky jsem dal ženám rozkaz, aby zabily každého muže, který se pokusí uprchnout, a dal jsem ve známost, že si najdu každého, kdo unikne ženám. Vydrží do posledního muže, Aybaro.“

„Mluvíš, jako by ses nechtěl vracet,“ podotkl Perrin.

„Hodlám se držet u tebe.“ Mlha možná jeho oči skrývala, ale Perrin je cítil. „Byla by škoda, kdyby se ti přihodila nějaká nehoda právě ve chvíli, kdy opět získáš svou choť.“

Takže malá část plánu se již rozpletla. Byla to tedy spíš naděje než součást plánu. Pokud půjde všechno ostatní dobře, Šaidové, kterým se podaří utéct, se přes Masemovy lidi prosekají, aniž by museli zpomalit, ale místo aby skončil se šaidským oštěpem v žebrech, bude Masema… dohlížet na něj. Bezpochyby nebyla jeho tělesná stráž daleko v té mlze, asi dvě stě rváčů lépe vyzbrojených a s lepšími koňmi než zbytek vojska. Perrin se nepodíval na Berelain, ale obavy v jejím pachu zesílily. Masema měl důvod je oba zabít. Dá vědět Gallennemu, že jeho hlavním úkolem dnes bude ochránit Berelain před Masemovými muži. A sám si bude muset hlídat záda. V mlze se objevil záblesk modrostříbmého světla a Perrin se zamračil. Na Gradyho bylo příliš brzy. V mlze se zhmotnily dvě postavy. Jedna byl Neald a kupodivu se tentokrát nenaparoval. Vlastně spíš klopýtal. Vypadal vyčerpaný. Světlo ho spal, proč takhle plýtvá silami? Druhý byl mladý Seančan v lakované zbroji s tenkým chocholem na podivné přílbě, kterou nesl pod paží. Perrin ho poznal. Gueye Arabah, poručík, o němž měla Tylee velmi dobré mínění. Dvě Aes Sedai si vyhrnuly suknice, jako by mu chtěly zabránit, aby se o ně cestou kolem otřel, i když se k nim ani nepřiblížil. On sám klopýtl, když rozeznal jejich tváře, a Perrin slyšel, jak polyká. Najednou byl cítit leknutím.

Arabah se poklonil Perrinovi i Berelain a lehce se zamračil na Masemu, jako by si říkal, co dělá takový otrhaný chlapík v jejich společnosti. Masema ohrnul nos a Seančan zabloudil volnou rukou k jílci meče, než se zarazil. Seančané tedy rozhodně vypadali hodně nedůtklivě. Arabah však neplýtval časem. „Generálpraporečník Chirgan posílá pozdravy, múj pane, má paní první. Moraťraken hlásí, že se ty tlupy Aielů pohybují rychleji, než jsme čekali. Dorazí někdy během dneška, možná už v poledne. Skupina na západě čítá asi dvacet pět až třicet tisíc, ta na východě je o třetinu větší. Asi polovina z nich na sobě má bilou a samozřejmě tam budou děti, ale pořád je to hodně oštěpů za zády. Generálpraporečník chce vědět, jestli bys nechtěl probrat změnu rozmístění sil. Navrhuje přesunout pár tisíc altarských kopiníků k tobě.“

Perrin se zaškaredil. S každou bandou budou nejméně tři až čtyři tisíce algai’d’siswai. Opravdu hodně oštěpů v zádech. Neald zívl. „Jak se cítíš, Nealde?“

„A, jsem připravený udělat, co bude nutný, můj pane,“ opáčil chlapík jen s nádechem své obvyklé energie.

Perrin potřásl hlavou. Nemohl aša’many žádat ani o to, aby udělali byť jediný průchod navíc, než bylo nezbytné. Modlil se, aby jim nedošly síly předčasně. „Do poledne už tady skončíme. Vyřiď generálpraporečníkovi, ať pokračuje podle plánu.“ A modlil se, aby se nezvrtlo už nic jiného. Ale nahlas to neřekl. V mlze zavyli vlci, strašidelné volání se ozvalo kolem celého Maldenu. Doopravdy to začínalo.

„Vedeš si skvěle, Maighdin,“ zachraptěla Faile. Točila se jí hlava a hrdlo měla vyschlé od toho, jak ji povzbuzovala. Všechny ostatní na tom byly stejně. Podle sklonu paprsků pronikajících mezerami nad hlavou bylo pozdní dopoledne, a ony od rána nezavřely ústa. Narazily nerozbité sudy, ale víno bylo příliš zkyslé, než aby se jím daly byť jen navhlčit rty. Teď se v povzbuzování střídaly. Faile seděla vedle sluncovlasé služky, zatímco ostatní odpočívaly u zdi co nejdál od změti trámů. „Ty nás ještě zachráníš, Maighdin.“

Červený šátek nad nimi byl sotva viditelný mezerou v té spleti. Už nějakou dobu visel zplihle, pokud ho zrovna nezvedl vítr. Maighdin na něj upřeně hleděla. Špinavý obličej se jí leskl potem a dýchala, jako by utíkala. Náhle se šátek napjal a začal se houpat, jednou, dvakrát, třikrát. Vánek s ním zatřepetal a on spadl. Maighdin dál zírala.

„To bylo krásné,“ zachraptěla Faile. Druhá žena začínala být unavená. Mezi jednotlivými úspěchy uplynulo pokaždé víc času a šátek ztuhl na kratší dobu. „Bylo to—“

Náhle se vedle šátku objevila tvář a látku sevřela ruka. Chvíli si myslela, že se jí to jen zdá. Byl to Aravinein obličej rámovaný bílou kapucí.

„Vidím ji!“ zvolala vzrušeně. „Vidím urozenou paní Faile a Maighdin! Jsou naživu!“ Ozval se jásot, ale rychle utichl.

Maighdin se zapotácela, jako by měla spadnout, ale na tváři jí vykvetl úsměv. Faile za sebou uslyšela pláč. Samotné jí bylo radostí do pláče. Našli je přátelé, ne Šaidové. Ještě by mohly vyváznout.

Vstala a popošla blíž k nakloněné hromadě ohořelých trosek. Snažila se dostat do úst trochu vlhkosti, ale nedařilo se jí to. „Všechny jsme naživu,“ vypravila ze sebe. „Jak jste nás ve Světle našli?“

„To Theril, má paní,“ vysvětlovala Aravine. „Ten rošťák šel za vámi i přes tvoje rozkazy, a Světlo mu za to žehnej. Viděl Galinu odcházet, pak spadl dům, a on si myslel, že jste mrtvé. Sedl si a brečel.“ Kdosi zaprotestoval s hrubým amadicijským přízvukem a Aravine pootočila hlavu. „Poznám někoho, kdo brečel, když ho uvidím, chlapče. Buď rád, že jsi s tím přestal. Když uviděl, jak se ten šátek hýbe, má paní, přiběhl pro pomoc.“

„Řekni mu, že slzy nejsou žádná hanba,“ nakázala jí Faile. „Pověz mu, že jsem viděla plakat svého manžela, když byl čas na slzy.“

„Má paní.“ Aravine zaváhala. „Říkal, že když Galina odcházela, vytáhla jeden trám. Jako kdyby použila páku, povídal. Prý tu budovu shodila ona.“

„Proč by to dělala?“ chtěla vědět Alliandře. Pomohla Maighdin na nohy a podpírala ji, než došly k Faile. Lacile s Arrelou se k nim připojily a střídavě se smály a plakaly. Alliandře měla tvář jako bouřkový mrak.

Faile se ušklíbla. Kolikrát za poslední hodiny si přála, aby mohla vzít tu facku zpátky? Galina dala slovo. Mohla být černá adžah? „Na tom teď nezáleží. V každém případě jí to vrátím.“ Jak, byla jiná otázka. Nakonec, Galina byla Aes Sedai. „Aravine, kolik lidí jsi přivedla? Můžeš—“

Velké ruce popadly Aravine za ramena a odsunuly ji. „Dost řečí.“ V mezeře se objevil Rolanův obličej se šufou kolem krku a závojem na prsou. Rolan! „Nemůžeme nic odklidit, dokud tam stojíte, Faile Bašere. Až začneme, mohlo by to celé spadnout. Jděte na druhou stranu a držte se u zdi.“

„Co tady děláš?“ vyjela.

Uchechtl se. On se uchechtl! „Pořád nosíš bílou, ženská. Dělej, co ti říkám, nebo až tě odtamtud dostanu, pořádně ti naplácám. A pak ti možná osuším slzy líbací hrou.“

Vycenila na něj zuby a doufala, že to nebude brát jako úsměv. Měl pravdu, že musejí odejít, a tak všechny odvedla co nejdál, a tam se přikrčily u zdi. Slyšela venku hlasy, jako by se lidé bavili, jak přesně vyčistit cestu, aniž by jí zbytek budovy nespadl na hlavu.

„Všechno k ničemu,“ vyhrkla Alliandre hořce. „Kolik Šaidú tam nahoře asi je?“

Dřevo hlasitě zaskřípalo a hromada se nahnula trochu víc. Hlasy se ozvaly znovu.

„Nemám tušení,“ přiznala Faile. „Ale musejí to být Mera’din, ne Šaidové.“ Šaidové se s bezbratrými nemísili. „Ještě bychom mohly mít naději.“ Rolan ji určitě pustí, jakmile se dozví o Dairaine. Ovšemže ano. A pokud zůstane umíněný… V tom případě udělá, co bude nezbytné, aby ho přesvědčila. Perrin to nemusí zjistit.

Znovu zaskřípalo dřevo o dřevo a hromada trámů a prken se naklonila ještě víc.

Mlha zakrývala slunce, ale Perrin odhadoval, že už musí být pozdní dopoledne. Brzy se objeví Grady. Už by tu měl být. Pokud bude příliš unavený, aby udělal další průchod… Ne.

Grady přijde. Brzy. Ale ramena měl napjatá, jako by celý den pracoval v kovárně.

„Povídám ti, že se mi to ani trochu nelíbí,“ zamumlal Gallenne. V husté mlze byl jeho červený klípec jen dalším stínem. Jeho mohutný ryzák do něj strkal nosem, jak byl netrpělivý, a on ho netrpělivě poplácával. „Pokud chce Masema opravdu zabít mou paní první, tak ho vyřiďme hned. Máme přesilu. Tu jeho tělesnou stráž přemůžeme ve chvilce.“

„Hlupáku,“ zavrčel Arganda ohlížející se doprava, jako by ve vířící šedi Masemu a jeho muže viděl. Na rozdíl od Mayenera si postříbřenou přílbu se třemi bílými chocholy nasadil. A taky kyrys, vykládaný zlatem a stříbrem, lesknoucí se kapkami vody. Mlha nemlha, jeho zbroj jako by zářila. „Myslíš, že dokážeme zabít dvě stě mužů nehlučně? Křik by bylo slyšet na druhé straně hřebene. Ty máš svou vládkyni tam, kde ji můžeš obklopit devíti sty muži a možná ji dostat do bezpečí. Alliandre je pořád v tom zatraceném městě mezi Šaidy.“

Gallenne se naježil a sáhl po meči, jako by se chtěl pocvičit na Argandovi, než přejde k Masemovi.

„Dneska budeme zabíjet jenom Šaidy,“ prohlásil Perrin rázně. Gallenne zabručel, ale nehádal se. Přesto páchl nespokojeností. Ochrana Berelain znamenala, že se Okřídlená garda nedostane do boje.

Nalevo se objevil namodralý záblesk ztlumený hustou mlhou a Perrin se uvolnil. V mlze se objevil Grady a rozhlížel se kolem sebe. Když uviděl Perrina, zrychlil krok, ale šel nejistě. Byl s ním další muž a vedl vysokého, tmavého koně. Perrin se usmál poprvé za dlouhou dobu.

„Rád tě zase vidím, Tame,“ řekl.

„I já tebe, můj pane.“ Tam al’Thor byl stále hromotluk, který byl schopný pracovat od úsvitu do soumraku, ale vlasy mu úplně zbělely, co ho Perrin viděl naposledy, a na otevřeném obličeji mu přibyly vrásky. Argandu s Gallenem si pozorně prohlédl. Nóbl zbroj na něj dojem nedělala.

„Jak se držíš, Grady?“ zeptal se Perrin.

„Držím se, můj pane.“ Ošlehaný muž byl k smrti utahaný. Takhle v mlze vypadal starší než Tam.

„No, jakmile tady skončíš, připoj se k Mišimovi. Chci, aby na něj někdo dohlédl. Někdo, kdo ho znervózňuje natolik, aby nezačal uvažovat o tom, že by mohl změnit to, co slíbil.“ Moc rád by Gradymu řekl, ať průchod zaváže. Byla by to krátká cesta, vzít Faile zpátky do Dvouříčí. Ale pokud by se něco zvrtlo, byla by to krátká cesta i pro Šaidy.

„Nevím, jestli bych teď vyplašil i kočku, můj pane, ale dělám, co můžu.“

Tam se zamračil za Gradym, jenž zmizel v kalném šeru. „Kéž bych se sem mohl dostat jinak,“ povzdechl si. „Před nějakou dobou navštívili Dvouříčí takoví jako on. Jeden si říkal Mazrim Taim, a to jméno jsme všichni slyšeli. Falešnej Drak. Akorát že teď nosí černej kabát s nóbl výšivkou a říká si M’Hael. Všude mluvili, jak učí muže usměrňovat, o Černý věži.“ Mluvil trpce. „Vesnická rada se to pokusila zarazit, ženskej kroužek taky, ale nakonec s sebou odvedli přes čtyřicet kluků a mužů. Díky Světlu dostali někteří rozum, jinak by jich měli desetkrát tolik.“ Zalétl pohledem k Perrinovi. „Taim říkal, že ho poslal Rand. Rand je přej Drak Znovuzrozený.“ Byl v tom náznak otázky, snad naděje, že to Perrin popře, možná chtěl vědět, proč Perrin mlčel.

Tomu znovu zavířily v hlavě barvy, ale zahnal je a odpověděl bez odpovědi. Co bylo, bylo. „Teď se s tím nedá nic dělat, Tame.“ Podle Gradyho a Nealda nenechávala Černá věž muže jít jen tak, pokud se jednou upsali.

Do Tamova pachu pronikl smutek, i když na sobě nedal nic znát. Znal osud mužů, kteří dokážou usměrňovat. Grady a Neald tvrdili, že mužská polovina pravého zdroje je už čistá, ale Perrin si to neuměl představit. Co bylo, bylo. Uděláte práci, kterou dostanete, jdete po cestě, po které musíte, a to je všechno. Nemělo smysl stěžovat si na puchýře nebo kameny pod nohama.

Perrin pokračoval. „Toto je Bertain Gallene, pan kapitán Okřídlené gardy, a Gerard Arganda, první kapitán Hradební legie.“ Arganda se ošil. To jméno mělo v Ghealdanu politickou váhu a Alliandre očividně nebyla dost silná, aby prohlásila, že legii znovu vytváří. Balwer ale měl nos na vyčenichání tajemství. Tohle zajistí, že se Arganda nevrhne naslepo za svou královnou. „Gallene, Argando, tohle je Tam al’Thor. Je to můj první kapitán. Prostudoval sis mapu, Tame, a můj plán?“

„Prošel jsem to, můj pane,“ opáčil Tam suše. Ovšemže ano. „Podle mě je to dobrej plán. Stejně dobrej jako všechny, dokud nezačnou lítat šípy.“

Arganda vložil nohu do třmene. „Pokud je to tvůj první kapitán, můj pane, nemám námitky.“ Předtím jich měl spoustu. Ani jeho, ani Gallenneho nepotěšilo, že Perrin staví někoho nad ně.

Ze svahu se ozval poplašený křik čemokřídlé pisily. Jen jeden. Kdyby to byl skutečný pták, tak by se opakoval.

Perrin se vyškrábal nahoru. Arganda s Gallennem ho na koních předjeli, ale rozestoupili se a odjeli ke svým mužům, až zmizeli v mlze. Perrin pokračoval nahoru. Téměř na kraji mlhy stál Dannil a díval se do šaidského tábora. Ukazoval, ale důvod jeho úleku byl zřejmý. Velká skupina algai’d’siswai vybíhala ze stanů, asi čtyři stovky. Šaidové občas vysílali oddíly nájezdníků, ale tenhle mířil přímo proti Perrinovi. Šli krokem, ale na hřeben to nebylo daleko.

„Je čas se jim ukázat, Dannile,“ prohlásil Perrin. Odepjal si plášť a přehodil ho přes nízký keř. Vrátí se pro něj později. Pokud bude moct. Teď by se mu jenom pletl do cesty. Dannil naznačil poklonu a odspěchal mezi stromy. Objevil se Aram s mečem v ruce. Byl cítit nedočkavostí. Špendlík z pláště si Perrin pečlivě uložil do kapsy. Dala mu ho Faile. Nechtěl ho ztratit. Nahmátl kožený řemínek s uzly, které vázal každý den jejího zajetí. Vytáhl ho a bez ohlížení ho pustil na zem. Dnes ráno udělal poslední uzel.

Zastrčil si palce za široký opasek s kladivem a nožem a vyšel z mlhy. Aram postupoval po špičkách, připravený v šermířském postoji. Perrin jenom šel. Dopolední slunce, které bylo skutečně v polovině cesty k poledni, mu svítilo do očí. Zvážil, že zaujme postavení na východním hřebeni a Masemovy muže postaví sem, ale to by znamenalo delší cestu k bráně. Hloupý důvod, ale brána ho přitahovala jako magnet železné piliny. Uvolnil si těžké kladivo ve smyčce u pasu a nůž taky. Čepel měl dlouhou jako jeho ruka.

Příchod dvou mužů, zdánlivě lhostejně mířících k nim, Šaidy zarazil. No, možná ne lhostejně, vzhledem k Aramově meči. Museli by být slepí, aby tu čepel přehlédli. Museli sí říkat, jestli snad nejsou šílenci. V polovině svahu se Perrin zastavil.

„Uvolni se,“ řekl Aramovi. „Takhle se unavíš.“

Druhý muž kývl, aniž by spustil oči ze Šaidů, a rozkročil se. Byl cítit jako lovec nebezpečné kořisti, kterou je odhodlaný strhnout.

Po chvíli k němu pomalu vykročilo půl tuctu Šaidů. Nezahalili se. Nejspíš doufali, že ho s Aramem zaženou. Mezi stany si lidé ukazovali na ty dva hlupáky na svahu.

Dusot nohou a kopyt ho přiměl se ohlédnout přes rameno. Argandovi Ghealdaňané se z mlhy vynořili první, s leštěnými kyrysy a přílbami, a jeli za vlnícím se červeným praporcem se šestihrotými stříbrnými hvězdami Ghealdanu. Okřídlená garda se vzápětí objevila ve své červené zbroji za zlatým mayenerským jestřábem na modrém poli. Dannil mezi nimi začal řadit dvouříčské muže, do trojřadu. Každý muž měl toulec plný šípů a taky svazek střel, který zapíchl do hlny, než přeřízl provázek. Měli i meče, ale halapartny a ostatní tyčové zbraně nechali ráno na vozech. Jeden z nich přitáhl praporec s červenou vlčí hlavou, ale žerď byla šikmo zaražená do země za nimi. Neměl ji kdo nést. I Dannil držel luk.

Masema a jeho kopiníci zaujali postavení napravo od Okřídlené gardy a jejich špatně ovládaní koně se vzpínali a hopsali. Zbroj měli hnědou, jak z ní oškrábali rez, místo aby ji pořádně očistili. Masema byl vepředu s mečem u pasu, ale bez přílby a kyrysu. Ne, odvaha mu skutečně nescházela. Mračil se na Mayenery, v jejichž středu mezi lesem kopí Perrin rozeznával Berelain. Neviděl jí do tváře, ale předpokládal, že výraz bude mít mrazivý. Důrazně protestovala proti tomu, aby se její vojáci drželi v boji zpátky, a on musel být velmi důrazný, aby pochopila, co je rozumné. Světlo, ta ženská skoro navrhla, že je povede do útoku!

Moudré a dvě Aes Sedai prošly mezi Ghealdaňany a Dvouříčskými v doprovodu Děv, které měly kolem paže ovázaný dlouhý pruh červené látky, visící až k zápěstí. Aviellin nerozeznal, ale podle počtu musela být mezi nimi, jak byla čerstvě vyléčená. Černé závoje jim zakrývaly obličej kromě očí, ale nepotřeboval jim vidět do tváře či je cítit, aby věděl, jak jsou rozhořčené. Označení bylo nutné, aby se vyhnuly nehodám, ale Edarra si musela dupnout, aby si je vzaly.

Zachřestily náramky, jak si Edarra upravila tmavou loktuši. S hladkými, osmahlými tvářemi, které působily tmavší kvůli světle žlutým vlasům, vypadala o něco starší než Perrin, ale v modrých očích měla neotřesitelný klid. Měl podezření, že je mnohem starší, než vypadala. Ty oči viděly hodně. „Myslím, že to brzo začne, Perrine Aybaro,“ podotkla.

Perrin kývl. Brána ho volala.

Příchod skoro dvou tisíc kopiníků a dvou set lučištníků stačil, aby si Šaidové začali zvedat závoje a rozestupovat se, zatímco další běželi od stanů, aby se k nim připojili v prodlužující se linii. Ukazovali si prsty i oštěpy a Perrina to přimělo se znovu ohlédnout.

Na svahu byl Tam a další Dvouříčtí se hrnuli z mlhy s dlouhými luky v rukou. Někteří se snažili promísit s muži, kteří následovali Perrina, znovu se spojit s bratry, syny, synovci, kamarády, ale Tam je zahnal a klusem jezdil na svém černém valachovi sem a tam, jak je rovnal do trojřadu po obou stranách jezdců. Perrin zahlédl Hua Barrana a jeho stejně hubeného bratra Tada, stájníky z hostince U Vinného střiku, Bara Dowtryho s hranatým obličejem, jen o pár let staršího, než byl sám, z něhož se stával slavný truhlář, a vyzáblého Thada Torfinna, který zřídkakdy opouštěl svoje hospodářství, pokud tedy nešel do Emondovy Role. Byl tu Oren Dautry, hubený a vysoký, a stál mezi plešatým hromotlukem Jonem Ayellinem a Kevem Barsterem, jemuž se očividně konečně podařilo dostat zpod máminých sukní, když byl tady. Přišli Marwinové, al’Daiové, al’Seenové a Coleové. Thaneové a al’Caarové a Craweové, muži ze všech rodin, co znal, muži, které nepoznával, až z Devenského Průseku či z Hlídky nebo od Tarenského Přívozu, všichni zachmuření, se dvěma plnými toulci a dalšími svazky šípů k tomu. A mezi nimi byli vidět další, muži s měděnou pletí, muži s průhlednými závoji přes spodní část obličeje, muži se světlou pletí, kteří prostě nevypadali na Dvouříčské. Taky měli pochopitelně kratší luky – naučit se zacházet s dvouříčským dlouhým lukem trvalo celý život – ale každý, koho viděl, se tvářil stejně odhodlaně jako jakýkoliv Dvouříčský. Co ve Světle tady dělají cizinci? A zástupy přibíhaly dál, až nakonec v těch třech řadách stály nejméně tři tisíce mužů, možná čtyři.

Tam sjel k Perrinovi a obhlížel rostoucí řady Šaidů dole, ale jako by slyšel Perrinovu nevyslovenou otázku. „Požádal jsem o dobrovolníky z řad dvouříčskejch chlapů a vybral nejlepší střelce, ale pak začali po skupinkách přicházet ti, co jsi je vzal pod svoje křídla. Dal jsi jim a jejich rodinám domovy, a oni říkají, že teď jsou taky Dvouříčtí. Některý ty luky nemají dostřel víc než dvě stě kroků, ale chlapi, který jsem vybral, trefí, na co namíří.“

Šaidové dole začali bušit oštěpy do kůží potažených puklířů. RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat! Znělo to jako hromobití. Příval zahalených postav vybíhajících od stanů zeslábl do čůrku a nakonec ustal docela. Byli tu zjevně všichni algai’d’siswai. To bylo nakonec v plánu. Muselo jich být skoro dvacet tisíc a všichni bušili do štítů. RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat! RAT-tat-tat-tat!

„Po aielský válce jsem doufal, že tohle už nikdy neuslyším,“ pronesl Tam hodně nahlas. Ten zvuk dokázal jít člověku na nervy. „Dáš rozkaz ty, urozený pane Perrine?“

„Udělej to ty.“ Perrin si znovu uvolnil kladivo a nůž. Neustále přebíhal od Šaidů k městské bráně a tmavé hmotě pevnosti ve městě. Faile bude tam.

„Brzy to zjistíme,“ poznamenala Edarra. Měla na mysli účinnost čaje. Pokud nepočkali dost dlouho, jsou všichni mrtví. Ale hlas měla klidný. Aram vedle ní už byl zase na špičkách a meč držel před sebou.

Perrin slyšel Tama, jak volá, zatímco projížděl kolem řad lučištníků. „Dlouhý luky, nasadit! Krátký luky, čekejte, až budou blíž! Dlouhý luky, nasadit! Krátký luky, čekejte, až budou blíž! Nenapínej luk, ty pitomče! Máš přece rozum! Dlouhý luky…!“

Dole se asi čtvrtina Šaidů obrátila a rozběhla se k severu podél hřebene. Do puklířů ovšem třískat nepřestali. Dalši čtvrtina vyrazila k jihu. Hodlali je obejít a chytit muže na svahu do kleští. Flankování, tak tomu říkala Tylee. Ti, kdo zůstali, si zatím strkali oštěpy do postrojů k pouzdrům na luk, puklíře si věšeli k pasu a připravovali si luky.

„Moc brzo,“ zamumlala Edarra.

Od stanů k hřebeni vyletěla ohnivá koule větší než mužská hlava, pak další, dvakrát větší, a pak hotový proud. První dosáhla nejvyššího bodu své dráhy a začala padat dolů. S hlasitým zaduněním vybuchla asi sto kroků nad jejich hlavami. V rychlém sledu vybuchly neškodně i ostatní, ale blížily se další; plamenné koule se řítily k hřebeni v neutuchající záplavě. Z bezmračné oblohy sjel rozeklaný blesk a vybuchl s ohlušujícím prásknutím a za velké spršky jisker, aniž by se přiblížil k zemi.

„Tak patnáct, dvacet moudrých čaji uniklo,“ podotkla Edarra, Jinak by se už připojily další. Vidím usměrňovat jenom devět žen. Zbytek musí být ve stanech.“ Dohoda, kterou uzavřel se Seančany, se jí nelíbila skoro tolik co Aes Sedai, ale hlas měla klidný. Podle ní Šaidové porušili ji’e’toh do takové míry, že nebylo jisté, zda se ještě někdy budou moct nazývat Aiely. Pro ni byli něčím, co je nutné od aielského tělesa odříznout, a jejich moudré byly nejhorší částí té choroby, protože to dopustily. Masuri napřáhla ruku, ale Edarra jí položila ruku na rameno. „Ještě ne, Masuri Sokawo. Řekneme ti kdy.“ Masuri poslušně kývla, i když byla cítit netrpělivostí.

„No, například já se cítím v nebezpečí,“ prohlásila Annoura rázně a ruku napřáhla. Edarra se na ni upřeně podívala a Aes Sedai po chvíli dala ruku dolů. Korálky v copáncích zachřestily, jak odvrátila hlavu před upřeným pohledem moudré. V pachu měla silný neklid. „Tak možná můžu ještě chvíli počkat,“ zamumlala.

Ohnivé koule létající po nebi dál vybuchovaly ve výšce, i blesky mířící na hřeben, nicméně Šaidové nečekali. S řevem se hlavní voj rozběhl rychle k hřebeni. A z plných plic zpíval. Perrin pochyboval, že kdokoliv jiný na svahu rozezná víc než jenom hulákání, ale on slova slabě zachytával. Zpívali v kánonu.

Zahnal ten zvuk a zaletěl pohledem za ženoucí se masu zahalených postav k maldenské bráně. Železné piliny k magnetu. Postavy dole jako by trochu zpomalily, i když on věděl, že to neudělaly. Všechno mu v takové chvíli připadalo zpomalené. Jak dlouho, než budou v dosahu? Urazily zhruba polovinu vzdálenosti k hřebeni.

„Dlouhý luky, zvednout! Na můj povel!“ řval Tam. „Dlouhý luky, zvednout! Na můj povel!“

Perrin potřásl hlavou. Bylo to příliš brzy. Za ním zadrnčely tisíce tětiv. Šípy vylétly k obloze. Ta jako by zčernala. Brzy následovala druhá salva, pak třetí. Ohnivé koule mezi nimi vypalovaly pásy, ale stále na Šaidy padaly ve vražedném krupobití tisíce střel. No ovšem. Zapomněl připočítat elevaci lučištniků. Tím získali o něco větší dostřel. Věřte Tamovi, že si toho hned všimne. Ne každý šíp pochopitelně zasáhl cíl. Mnohé se zabodly do země. Asi polovina trefila algai’d’siswai, prorážela končetiny, zasahovala trupy. Ranění Šaidové sotva zpomalili, i když měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Ale nechávali za sebou stovky umírajících a druhá salva složila další stovky, stejně jako třetí, čtvrtá… a pátá už byla ve vzduchu. Šaidové běželi dál, předkláněli se, jako by se hnali v prudkém lijáku, zatímco ohnivé koule a blesky jejich moudrých vybuchovaly vysoko nad hlavou. Už se nezpívalo. Někteří zvedali luky a stříleli. Jeden šíp Perrina škrábl na ruce, ale zbytek nedoletěl. Ale ne o moc. Dalších dvacet kroků a—

Náhlý ostrý zvuk seančanských rohů přilákal jeho pozornost na sever a na jih právě včas, aby viděl, jak mezi oddíly na křídlech dopadají bleskové oštěpy. Damane se prozatím držely mezi stromy, ale konaly své vražedné dílo. Výbuchy ohně či blesky rozhazovaly lidi jako suché větvičky. Ti algai’d’siswai neměli tušení, odkud se útoky berou. Běželi ke stromům, ke svým vrahům. Některé ohnivé koule z tábora zamířily k lesu, kde byly damane, a blesky bodaly do stromů, ale se stejně malým účinkem jako ty na hřebeni. Tylee tvrdila, že damane se používají k nejrůznějším úkolům, ale pravdou bylo, že to byly zbraně a ony i sul’dam v tom byly opravdu dobré.

„Teď,“ řekla Edarra a do Šaidů začaly pršet ohnivé koule. Moudré a Aes Sedai pohybovaly rukama, jako by něco házely, jak nejrychleji dokázaly, a z konečků prstů jim pokaždé jako kdyby vyletěla koule plamenů. Mnohé pochopitelně vybuchly příliš brzy. Šaidské moudré pracovaly na vlastní obraně. Jenomže čím byli algai’d’siswai bliž k hřebeni, tím méně času měly na reakci. Mezi Šaidy se rozprskávaly ohnivé koule, odhazovaly lidi a vyhazovaly do vzduchu utrhané končetiny. Modrostříbrné blesky už také často zasáhly cíl. Perrin měl zježené chloupky na pažích. Vlasy na šíji se mu zvedaly. Ve vzduchu praštěly výboje.

Zatímco mezi lidi dole vrhaly smrt, Edarra a ostatní dál odrážely šaidské moudré, a Dvouříčtí muži celou dobu stříleli z luků, jak rychle to jen šlo. Cvičený střelec dokázal dostat do vzduchu dvanáct šípů za minutu, a vzdálenost byla menší. Šaidům k hřebeni scházelo sotva dvě stě kroků. Jejich střely stále dopadaly před Perrinem, ale dvouříčské šípy na tuto vzdálenost zasáhly cíl pokaždé. Každý lučištník si vybíral své cíle, takže Perrin viděl algai’d’siswai padat se dvěma, třemi, dokonce i čtyřmi střelami v sobě.

Tělo zvládne jenom něco. Šaidové se začali vracet. Nebyl to útěk. Neprchali. Mnozí stále stříleli proti hřebenu, i když neměli naději, že tam dostřelí. Ale otočili se jako na rozkaz a běželi, snažili se předběhnout dvouříčské střely a déšť ohně a blesků, které je pronásledovaly. Křídla se také stahovala, jak se mezi stromy objevili kopiníci, vytvořili řady tisíc koní široké a pomalu postupovali, zatimco Šaidy sužovaly blesky a oheň.

„Po řadách!“ houkl Tam. „Postoupit tři kroky a pal!“

„Krokem vpřed!“ zařval Arganda.

„Za mnou!“ ječel Masema.

Perrin měl jít pomalu s ostatními, ale jak vykročil ze svahu, stále zrychloval. Brána ho přitahovala. Krev se mu měnila v oheň. Elyas tvrdil, že je to přirozený pocit, když je v ohrožení života, ale on to neviděl. Kdysi se skoro utopil v Luhu, a tehdy necítil nic podobného vzrušení, které jím proudilo nyní. Někdo vzadu volal jeho jméno, ale on klusal dál a zrychloval. Vytáhl kladivo a levou rukou tasil meč. Uvědomil si, že vedle něj utíká Aram, ale on se soustředil jenom na bránu a Šaidy, kteří stáli mezi ním a Faile. Oheň, blesky a šípy mezi ně padaly jako krupobití a oni se už neobraceli, aby také stříleli, i když se občas přes rameno některý ohlédl. Mnozí ale podpírali raněné, kteří za sebou táhli nohu nebo se drželi za bok, z něhož trčel dvouříčský šíp, a on je doháněl.

Náhle se půl tuctu zahalených mužů obrátilo, popadlo oštěpy a vyrazilo proti němu a Aramovi. To, že nepoužili luky, znamenalo, že jim došly šípy. Slýchal příběhy o šampiónech, o mužích, kteří o budoucnosti rozhodovali soubojem a obě armády se zavázaly, že se podřídí výsledku. Aielové žádné takové příběhy neměli. On ale nezpomalil. Jeho krev byla ohněm. On byl ohněm.

Jednoho Šaida zasáhla do hrudi dvouříčská střela, a jak padal, hroutili se tři další s asi deseti šípy v sobě. Jenomže se s Aramem dostali už příliš blízko ke zbývajícím dvěma. Nikdo kromě nejlepšího střelce by neriskoval, že zasáhne jeho nebo Arama. Ten přeplul k jednomu Šaidovi, jako by tančil, a jeho čepel byla vidět rozmazaně, ale Perrin neměl čas se dívat, jak bojují ostatní. Zahalený muž o hlavu vyšší než on po něm bodl krátkým oštěpem drženým dole. Perrin ho odrazil nožem a rozmáchl se kladivem. Šaido se ho pokusil zastavit puklířem, ale Perrin nepatrně změnil dráhu a slyšel, jak kosti v mužově předloktí praskají pod deseti librami oceli poháněnými kovářskou paží. Prošel kolem oštěpu a bez zpomalení sekl Šaida nožem přes krk. Vystříkla krev a on běžel dál, zatímco muž ještě padal. Musel se dostat k Faile. Oheň v jeho krvi, oheň v jeho srdci. Oheň v jeho hlavě. Nikdo a nic ho neudrží, musel se dostat k Faile.