Nůž snů

10 Vesnice v Šiotě

Následující den přinesl přestávku, nebo to tak alespoň vypadalo. Tuon v jezdeckých šatech z modrého hedvábí se širokým koženým opaskem nejenže jela po jeho boku, když cirkus pomalu vyrazil k severu, ale zašermovala prsty na Selucii, když se pokoušela nacpat svého koně mezi ně. Selucia nějak získala vlastního koně, odolného šedáka, který se sice nevyrovnal Okovi nebo Akein, ale byl pořád o hodný kus lepší než grošák. Modrooká žena, dnes se zeleným šátkem pod kapuci, se zařadila z druhé strany vedle Tuon a na její výraz by byla hrdá každá Aes Sedai, když přišlo na to, nic neprozradit. Mat se musel zakřenit. Ať pro změnu skrývá pocity ona. Jelikož jim scházeli koně, skutečné Aes Sedai se musely vézt na voze. Metwyn byl daleko, na kozlíku, než aby slyšel, co Mat řekl Tuon. Na obloze po nočním dešti zůstalo jen pár obláčků a svět vypadal v pořádku. Dokonce i kostky v hlavě mu v tom nepřekážely. Pár ošklivých chvilek se objevilo, ale byly skutečně krátké.

Zpočátku nad nimi přeletělo hejno krkavců, asi desítka velkých černých ptáků. Letěli rychle, neuhnuli ze směru, avšak on je stejně sledoval, dokud mu nezmizeli z dohledu. Dnešek nic nepokazí. Aspoň jemu ne. Možná někomu dál na sever.

„Neviděl jsi v nich špatné znamení, Tretko?“ zeptala se Tuon. V sedle seděla půvabně, stejně jako všechno dělala s půvabem. Mat si nevzpomínal, že by byla při něčem neohrabaná. „Většina zlých znamení, co ohledně krkavců znám, se týkají toho, že někomu sedí na střeše nebo krákají za úsvitu či za soumraku.“

„Můžou to být špehové Temného,“ vysvětlil jí Mat. „Někteří. Taky vrány a krysy. Ale nezastavili se, aby si nás prohlídli, takže si nemusíme dělat starosti.“

Tuon si přejela přes hlavu rukou v zelené rukavičce a povzdechla si. „Tretko, Tretko,“ zamumlala a vrátila si kapuci na hlavu. „Kolika dětským povídačkám ještě věříš? Myslíš si snad, že když se za úplňku vyspíš na kopci starého šotka, hadi ti pravdivě odpovědí na tři otázky, nebo že lišky kradou lidské kůže a seberou ti výživu z jídla, takže můžeš umřít hladem, i když se najíš dosyta?“

Usmát se vyžadovalo značnou námahu. „Myslím, že nic takovýho jsem jaktěživ neslyšel.“ Mluvit pobaveně taky vyžadovalo námahu. Jaké byly šance, že se zmíní o hadech dávajících pravdivé odpovědi, což nakonec Aelfinnové dělají, a jedním dechem přihodí lišky kradoucí kůže? Byl si jistý, že tohle dělají Eelfinnové a z těch kůží si vyrábějí předměty. Ale cukl sebou hlavně kvůli starému šotkovi. To první mohl být jen vliv ta’veren na svět. O něm a hadech a liškách určitě nic nevěděla. V Šandalle, zemi, kde se narodil Artuš Jestřábí křídlo, ale byl starý šotek, Caisen Hob, jiné jméno pro Temného. Aelfinnové a Eelfinnové si určitě spojení s Temným zasloužili, ale rozhodně na to nechtěl myslet, když byl sám ve spojení s těmi zatracenými liškami. A co s hady? Z té možnosti se mu obrátil žaludek.

Přesto to byla příjemná jízda. Oteplovalo se, i když žádné horko nebude. Mat zažongloval se šesti dřevěnými koulemi a Tuon se smála a tleskala, což bylo v pořádku. Matův výkon udělal dojem na žongléře, od něhož si koule půjčil, navíc při jízdě to bylo těžší. Řekl několik vtipů, jimž se zasmála, a nad dalším zakoulela očima a chvíli si se Selucii vyměňovaly znamení rukama. Možná se jí nelíbily vtipy o šenkýřkách. A to zdaleka nebyl ten nejlechtivější. Nebyl žádný hlupák. Ale přál si, aby se byla zasmála. Měla úžasný smích, zvučný, hřejivý a volný. Mluvili o koních, hádali se o metodách výcviku tvrdohlavých zvířat. V té své hezké hlavičce měla podivné představy, jako že jankovitého koně uklidní, když ho kousne do ucha! To by ho spíš rozzuřilo, jako by podpálil stoh. A dosud nikdy neslyšela, že koně uklidní tiché broukání, a nevěřila, že ho tomu naučil otec, pokud jí to neukáže.

„To můžu těžko udělat, když nemám koně, který by potřeboval uklidnit, ne?“ namítl. Tuon znovu zakoulela očima a Selucia taky.

Ale nehádali se vztekle, jen s vervou. Tuon byla tak ohnivá, že se to do tak malého těla ani nemohlo vejít. Den však Matoví trochu kazilo její mlčení, víc než hadi a lišky. Byli daleko a nedalo se s nimi nic dělat. Ona byla vedle něj a on s ní měl hodně co do činění. O tom, co se přihodilo se třemi Aes Sedai, se slovíčkem nezmínila, ani o sestrách samotných. O jeho ter’angrialu taky neřekla ani popel, ani o tom, že to, co přiměla Teslyn nebo Joline proti němu použít, selhalo. Včerejší noc mohla být klidně sen.

Setalle říkala, že je jako generál plánující bitvu. Od dětství cvičená v intrikaření a pokrytectví, podle Egeanin. A to všechno používala na něj. Ale k čemu? Určitě to nemohlo být dvoření seančanských urozených. Egeanin o tom věděla jen málo, ale tímhle si byla jistá. Znal Tuon jenom pár týdnů a unesl ji, ona mu říkala Tretko a pokoušela se ho koupit, a jen hlupák by si to překroutil do chování zamilované ženské. Takže zůstávalo cokoliv, od nesmírně složitého plánu na pomstu po… Světlo ví co. Vyhrožovala, že si z něj udělá číšonoše. To podle Egeanin znamenalo da’covale, i když se nad tou představou pošklebovala. Číšonoši jsou údajně vybíráni pro tělesnou krásu, a ta mu podle Egeanina odhadu scházela. Tedy i podle jeho vlastního názoru, ale ne že by to byl ochotný někomu přiznat. Hodně žen obdivovalo jeho tvář. Nikdo neříkal, že Tuon by nemohla dokončit svatební obřad, jenom aby si myslel, že to má v suchu a je v bezpečí, aby ho vzápětí dala popravit. Ženy nikdy nejsou jednoduché, ale vedle Tuon ostatní vypadaly jako malé holky.

Dlouho neuviděli žádné stavení, avšak asi dvě hodiny po poledni narazili na slušně velkou dědinu. Zvonění kovářského kladiva o kovadlinu znělo tlumeně. Domy, některé i dvouposchoďové, byly z těžkých trámů a prostory mezi nimi byly vyplněné bílou omítkou. Všude byly vidět vysoké doškové střechy a kamenné komíny. Něco na nich bylo Matoví povědomé, nedokázal na to však ukázat prstem. V neporušeném lese okolo nebyl vidět jediný statek. Jenže vesnice jsou vždycky spojené se statky, které jim dodávají potraviny. Budou muset být dál od silnice mezi stromy.

Kupodivu lidé si blížící se cirkusové karavany nevšímali. Chlapík v košili hned vedle cesty vzhlédl od sekery, kterou si brousil na nohou poháněném brousku, ale hned zase sklonil hlavu, jako by nic neviděl. Zpoza rohu se vyřítilo klubko dětí a vrhlo se do další ulice, aniž by se na cirkus byť jenom kouklo. Velmi zvláštní. Většina vesnických dětí na projíždějící karavany civěla s otevřenou pusou a přemítala, odkud asi vozy přijíždějí, a u cirkusu bylo víc vozů než v několika kupeckých karavanách dohromady. Od severu se blížil formanský povoz tažený šestispřežím. Plachta vozu téměř nebyla vidět pod svazky hrnců, pánví a kotlíků. To by také mělo vyvolat zájem. Dokonce i větší vesnice na frekventované silnici byla na formanech silně závislá. Ale nikdo neukazoval ani nevykřikoval, že přijel forman. Všichni si prostě šli po své práci.

Asi tři sta kroků před vesnicí se Luka zvedl na kozlíku a ohlédl se přes střechu vozu. „Zabočíme tady,“ zařval a ukázal na velkou louku, kde jarní trávu, již půl lokte vysokou, zdobilo luční kvítí, kočičí kopretiny, vyskočky a něco, co vypadalo jako laskavky. Luka se zase posadil a zařídil se podle svých slov. Ostatní vozy ho následovaly a vyrývaly hluboké rýhy v podmáčené půdě.

Když Mat obrátil Oka k louce, zaslechl na dláždění kopyta formanových koní. Ten zvuk s ním trhl. Silnice nebyla dlážděná od… Otočil valacha. Vůz zakrytý plachtou rachotil po hladkých šedých dlažebních kamenech táhnoucích se na celou šířku vesnice. Forman, kulatý chlapík v širokém klobouku, hleděl na dláždění a potřásl hlavou, otočil se k vesnici a potřásl hlavou. Formani jezdí po stálých trasách. Musel tudy projíždět nejmíň stokrát. Teď zastavil spřežení a přivázal opratě k brzdě.

Mat si přiložil ruce k ústům. „Jeď dál, dobrý muži!“ křikl na něj z plných plic. „Jak nejrychleji to půjde! Jeď dál!“

Forman se po něm podíval a vyskočil zpátky na kozlík, na tak mohutného muže docela obratně. Mávl rukou stejně velkolepě jako Luka a cosi recitoval. Mat slovům nerozuměl, ale věděl, co asi říká. Zprávy o světě, které posbíral cestou, promísené seznamem svého zboží a jeho nemístným vychvalováním. Nikdo ve vesnici se nezastavil, aby si ho poslechl.

„Jeď dál!“ řval Mat. „Oni jsou mrtví! Jeď dál!“ Někdo za ním zalapal po dechu. Tuon nebo Selucia. Možná obě.

Formanovi koně náhle zařičeli a šíleně pohazovali hlavami. Řičeli jako vyděšení k smrti a nepřestávali.

Oko sebou ustrašeně trhl a Mat měl najednou plné ruce práce. Kůň skákal v kruzích, chtěl utéct, kamkoliv, jen aby nemusel být tady. Všichni cirkusoví koně to řičení slyšeli a ustrašeně se přidávali. Lvi a medvědi začali řvát a panteři nezůstávali pozadu. To vyděsilo koně ještě víc, začali se vzpínat v postrojích. Zmatek narůstal. Jak se Mat otáčel a snažil se zvládnout Oka, všichni, koho viděl, škubali za opratě a snažili se zabránit šílejícímu spřežení zdrhat nebo se zranit. Tuonina klisna i Seluciin sedák taky tancovali. Mat se chvíli bál o Tuon, ale zřejmě zvládala Akein stejně dobře jako při honičce v lese. Dokonce i Selucia seděla sebejistě, když už se jí kůň plašil. Mat zahlédl i formana, jenž si strhl klobouk a ohlížel se po cirkuse. Konečně Mat Oka zvládl. Ztěžka dýchal, jako by uběhl závod, ale už nikam neprchal. Bylo příliš pozdě. Pravděpodobně bylo vždycky příliš pozdě. Tlustý forman s kloboukem v ruce seskočil na zem, aby se podíval, co se děje s jeho koňmi.

Neohrabaně popoběhl a rozhlížel se ulicí. Klobouk mu vypadl z ruky a dopadl na udusanou hlínu ulice. Teď začal ječet i on. Dlažební kameny byly pryč a on byl po kotníky zabořený v silnici, stejně jako jeho ječící koně. A bořil se dál do jílu tvrdého jako kámen, jako by to byla bažina, i s koňmi a vozem. A vesnice, domy i lidé, se pomalu rozplývala v zemi. Lidé se v tom, co dělali, ani na chvíli nezastavili. Ženy dál nosily koše, řada mužů nesla na ramenou těžký trám, děti pobíhaly kolem, chlapík u brusu dál brousil sekeru, a to už byli všichni po kolena v hlíně.

Tuon chytila Mata za kabát z jedné a Selucia z druhé strany. Teprve tehdy si Mat uvědomil, že pobídl Oka. Směrem k formanovi. Světlo!

„Co bys asi tak mohl udělat?“ tázala se Tuon a velice se přitom vztekala.

„Nic,“ přiznal. Luk měl hotový, rohovinové špičky nasazené, lněnou tětivu spletenou a navoskovanou, ale hlavice šípů neměl připevněné k jasanovým dříkům a se vším tím deštěm bylo lepidlo na husím opeření stále lepkavé. Nic jiného ho nenapadlo, jen milosrdenství, šíp do srdce, než to formana úplně stáhne pod zem. Zemře tam, nebo ho to vtáhlo mezi mrtvé Šioťany? To ho na domech upoutalo. Takhle stavěli venkované v Šiotě před třemi tisíci lety.

Nedokázal od výjevu odtrhnout oči. Propadající se forman ječel dost hlasitě, aby ho bylo slyšet přes řičení jeho koní.

„Póóómóóóóóc!“ vřískal a mával rukama. Díval se snad přímo na Mata. „Póóómóóóóc!“ Pořád dokola.

Mat čekal, až zemře, doufal, že zemře – určitě to byla lepší z těch dvou možností – avšak muž ječel, i když už byl ponořený do pasu a pak po prsa. Zoufale zvrátil hlavu, jako člověk potápějící se do vody, a dostal do plic poslední vzduch. Pak zmizela i jeho hlava, zůstaly jen ruce, zoufale mávající, než byly pryč i ty. Jen jeho klobouk na silnici svědčil o tom, že tu někdy byl.

Když se ztratily i poslední doškové střechy a vysoké komíny, Mat si dlouze vydechl. Tam, kde předtím byla vesnice, se objevila další louka s kočičími kopretinami a vyskočkami, mezi nimiž poletovali červení a žlutí motýli. Všude panoval klid. Mat by byl moc rád věřil, že forman je mrtvý.

Kromě těch několika, kteří následovali Luku na louku, zůstali ostatní cirkusáci s vozy na silnici. Všichni byli dole, ženy uklidňovaly děti, muži se snažili utišit třesoucí se koně, všichni mluvili ustrašeně a nahlas, aby je bylo slyšet přes medvědy, lvy a levharty. Tedy všichni kromě tří Aes Sedai. Ty se rychle nesly po silnici, Joline s Blaerikem a Fenem v patách. Podle jejich výrazů, Aes Sedai i strážců, by si člověk myslel, že propadající se vesnice jsou běžné jako domácí kočky. Zastavili se u formanova širokého klobouku a tři Aes Sedai se na něj zadívaly. Teslyn ho zvedla, obrátila ho v rukou a zase ho hodila na zem. Zamířili na louku, kde prve stála vesnice. Sestry se cestou bavily, rozhlížely se, jako by mohly zjistit něco z květin a trávy. Žádná se neobtěžovala vzít si plášť, ale Mat jim za to nedokázal vynadat. Dokonce možná usměrňovaly, ale pokud ano, nepoužily dost jediné síly, aby liščí hlava zchladla. Ale ani tak by jim nespílal. Ne dnes, ne po tom, co právě viděl.

Hádky propukly okamžitě. Nikdo nechtěl vstoupit na ten kus udusané hlíny, který byl předtím vydlážděný kameny. Křičeli jeden přes druhého včetně koňáků a švadlen, a všichni Lukovi radili, co je třeba udělat hned teď. Někteří se chtěli vrátit a najít nějakou vedlejší silnici, po níž by se dostali do Lugardu. Jiní chtěli na Lugard úplně zapomenout a zamířit po vedlejších silnicích do Illianu nebo dokonce vrátit se až do Ebú Daru a dál. Pořád tu byla Amadicie a Tarabon. I Ghealdan. Spousta měst a vesnic, daleko od tohoto Stínem prokletého místa.

Mat seděl v sedle, pohrával si s otěžemi a zachovával klid. Oko se občas zachvěl, ale už se nepokoušel utíkat. Davem se protlačil Tom a položil Okovi ruku na krk. Juilin s Amatherou šli hned za ním. Amathera se chytače zlodějů držela jako klíště a ustrašeně si prohlížela cirkusáky. Za nimi se objevili Noal s Olverem. Chlapec vypadal, že by se taky rád někoho držel, ale byl dost starý, aby nechtěl, aby ho považovali ostatní za dítě, kdyby to uviděli. Noal se tvářil ustaraně, potřásal hlavou a cosi si pro sebe mumlal. Neustále pokukoval po Aes Sedai. Bezpochyby bude večer tvrdit, že něco podobného už viděl, jenom v mnohem větším měřítku.

„Myslím, že odtud dál pojedeme sami,“ poznamenal Tom a Juilin ponuře kývl.

„Jestli budeme muset,“ opáčil Mat. Pro ty, kdo hledají Tuon, unesenou dědičku Seančanské říše, bude malá skupinka nápadnější, jinak by byl cirkus opustil už dávno. Dostat se do bezpečí bez cirkusu, v němž se mohli ukrýt, bude mnohem riskantnější, ale dalo se to provést. Nemohl prostě změnit názor těchto lidí. Stačil mu jediný pohled na ustrašené tváře, aby věděl, že tolik zlata prostě nemá. Tolik ho možná nebylo ani na celém světě.

Luka mlčky poslouchal, jasně rudý plášť ovinutý kolem těla, dokud většině cirkusáků nedošla energie. Když pomalu přestávali řvát, odhodil si plášť dozadu a prošel mezi nimi. Tentokrát nedělal žádná velkolepá gesta. Tady poplácal muže po rameni, tam se poctivě podíval ženě do očí. Venkovské silnice? Ty budou po jarních deštích rozbahněné, spíš potoky než silnice. Dostat se do Lugardu takhle bude trvat dvakrát tak dlouho, možná třikrát. Mat se málem udávil, když slyšel, jak Luka zdůrazňuje rychlost, ale to se principál ještě ani pořádně nerozehřál. Mluvil o dřině při vyprošťování zapadlých vozů, a jeho posluchači se téměř viděli, jak pomáhají koním projet blátem sahajícím málem po náboje kol. Ne každá silnice bude v tak bídném stavu, ale podle jeho líčení to tak vypadalo. Přinejmenším Matovi to tak připadalo. Měst bude málo a budou dál od sebe a vesnice budou mrňavé. Bude méně míst k vystupování a bude obtížnější obstarat pro cirkus jídlo. Tohle se smutným úsměvem vykládal šestileté dívence vykukující mámě zpod sukní, a člověk prostě věděl, že si představuje, jak hladoví a pláče. Nejedna žena si přitáhla děti k sobě.

Co se Amadicie a Tarabonu, ano, i Ghealdanu týká, to jsou dobrá místa k vystupování. Velkolepý kočovný cirkus a úžasná výstava divů a zázraků Valana Luky ty země navštíví a přitáhne ohromné davy. Jednou. Aby se tam ale dostali, museli by se nejdřív vrátit do Ebú Daru a překonat stejnou vzdálenost, již urazili v minulých týdnech, projet stejnými městy a vesnicemi, jejichž obyvatelé budou stěží ochotní rozloučit se s penězi, aby znovu viděli to, co navštívili před tak krátkou dobou. Cesta to bude dlouhá, všem měšcům odlehčí a břicha budou mít každý den prázdnější. Nebo by mohli pokračovat do Lugardu.

Jeho hlas začal nabírat na síle. Mával rukama, avšak jednoduše. Pořád procházel mezi lidmi, ale rychleji. Lugard je velkolepé město. Ebú Dar je ve srovnání s ním pouhý stín. Lugard je opravdu jedním z největších měst, tak lidnatý, že by tam mohli vystupovat celé jaro a neustále by měli nové diváky. Mat v Lugardu dosud nikdy nebyl, ale slyšel, že je napůl v troskách a jeho král si nemůže dovolit udržet ulice čisté, nicméně podle Luky vypadal jako druhý Caemlyn. Někteři z cirkusáků tam určitě byli, přesto ho uchváceně poslouchali, když popisoval paláce, ve srovnání s nimiž byl Tarasinský palác v Ebú Daru chatrčí, hovořil o šlechticích oděných v hedvábí, kteří budou přicházet do cirkusu nebo si dokonce objednají soukromá představení. Král Roedran tedy určitě. Už někdy někdo z nich vystupoval před králem? Teď budou. Z Lugardu do Caemlynu, města, vedle kterého Lugard vypadá jen jako nápodoba města. Do Caemlynu, jednoho z největších a nejbohatších měst na světě, kde by mohli předvádět celé léto před neztenčujícími se davy.

„Ta města bych moc ráda viděla,“ poznamenala Tuon a pobídla Akein blíž k Okovi. „Ukážeš mi je, Tretko?“ Selucia držela šedáka vedle ní. Vypadala klidně, ale nepochybně byla tím, co viděla, pořádně otřesena.

„Možná Lugard. Tam už najdu způsob, jak tě poslat zpátky do Ebú Daru.“ S dobře chráněnou kupeckou karavanou a tolika spolehlivými strážci, kolik jich jenom najde. Tuon možná byla schopná a nebezpečná, jak tvrdila Egeanin, ale dvě samotné ženy by byly snadnou kořistí pro kdekoho, ne jen pro bandity. „Možná i Caemlyn.“ Nakonec by po Lugardu mohl potřebovat víc času.

„Uvidíme, co uvidíme,“ odtušila Tuon tajemně a začala si se Selucií vyměňovat gesta.

Mluví o mně za mými zády, akorát mi to dělají přímo pod nosem. Nesnášel to. „Luka je dobrý jako kejklíř, Tome, ale myslím, že je nepřesvědčí.“

Tom opovržlivě zafrkal a pohladil si dlouhé bílé kníry. „Není špatný, to mu přiznám, ale není žádný kejklíř. Přesto bych řekl, že je upoutal. Vsadíme se, chlapče? O jednu zlatou korunu?“

Mat se k vlastnímu překvapení rozesmál. Byl si jistý, že už se nedokáže zasmát, dokud se nezbaví obrazu formana propadajícího se do silnice. A koní. Skoro je ještě slyšel, jak řičí, dost hlasitě, že to málem přehlušilo kostky. „Ty se chceš vsadit se mnou? Tak dobře. Platí.“

„Kostky bych s tebou nehrál,“ pronesl Tom suše, „ale poznám, když někdo upoutá pozornost zástupu, pokud to vidím. Sám jsem v tom byl dobrý.“

Luka skončil s popisováním Caemlynu a narovnal se s jiskrou své obvyklé velkoleposti. Zase se naparoval. „A odtamtud,“ oznámil, „půjdeme do samotného Tar Valonu. Najmu lodě, aby nás tam všechny dopravily.“ Teď se Mat začal dusit doopravdy. Luka že najme lodě? Luka, který je tak skoupý, že by byl ochotný používat na svíce i myší sádlo? „A v Tar Valonu se sejdou takové davy, že v tom nádherném městě budeme moct strávit zbytek života. Tam i krámy, co postavili ogierové, vypadají jako paláce. Vládci, kteří Tar Valon uvidí poprvé, pláčou, že jejich města jsou jako vesnice a jejich vlastní paláce jako vesnické chýše. A v Tar Valonu je sama Bílá věž, nezapomeňte, největší stavba na světě. Sama amyrlin nás požádá o představení. Poskytli jsme útočiště třem Aes Sedai v nouzi. Kdo by nevěřil, že se za nás u amyrlin přimluví?“

Mat se ohlédl přes rameno. Tři sestry se už nepotulovaly po louce, na níž zmizela vesnice. Teď stály bok po boku na silnici a pozorovaly ho, dokonalá aessedaiovská vyrovnanost. Ne, uvědomil si, že nepozorují jej. Studovaly Tuon. Souhlasily, že ji už nebudou obtěžovat, a poněvadž byly Aes Sedai, byly svým slovem vázány, jenže jak dalece kdy slovo Aes Sedai platilo? Každou chvíli se jim podařilo obejít přísahu zapovídající lhaní. Takže Tuon neuvidí Caemlyn a nejspíš ani Lugard ne. Bylo vysoce pravděpodobné, že v obou městech budou další Aes Sedai. Co by bylo pro Joline a ostatní snazší než informovat ty Aes Sedai, že Tuon je seančanská vznešená paní? S největší pravděpodobností by byla Tuon na cestě do Tar Valonu dřív, než by stačil mrknout. Pochopitelně jako „host“, aby pomohla zastavit boje. Mnozí by řekli, že je to pro dobrou věc, že by ji měl předat sám a prozradit, kdo je doopravdy, ale on dal své slovo. Začal počítat, nakolik se odváží přiblížit k Lugardu, než pro ni najde dopravu do Ebú Daru.

Luka měl co dělat, aby Tar Valon vyličil ještě skvěleji než Caemlyn, a pakliže se někdy do Tar Valonu skutečně dostanou, někteří cirkusáci by mohli být zklamaní srovnáním s jeho šíleným popisem – Bílá věž vysoká tisíc kroků? Paláce zbudované ogiery, velké jako malé hory? Tvrdil dokonce, že kdysi byla ve městě ogierská država! – ale nakonec požádal o hlasování o pokračování v cestě. Všichni zvedli ruce včetně dětí a nic se nemuselo počítat.

Mat vytáhl z kabátu měšec a podal Tomovi ebúdarskou korunu. „Ještě nikdy jsem neprohrál radši, Tome.“ Tedy on nikdy neprohrával rád, ale v této situaci to bylo lepší než výhra.

Tom s úklonou přijal. „Myslím, že si ji nechám na památku,“ poznamenal a převaloval těžkou zlatou minci mezi prsty. „Aby mi připomínala, že i ten největší šťastlivec na světě může prohrát.“

Třebaže všichni hlasovali pro cestu, přejít ten kus silnice se všichni zdráhali. Když Luka k tomu místu přijel, jen seděl na kozlíku a civěl a Latelle se ho držela pevně jako Amathera Juilina. Nakonec zamumlal něco, co mohla být kletba, a opratěmi pobídl spřežení. Než koně dorazili k osudnému místu, hnali se cvalem a Luka je zastavil až hodný kus za ním. Stejné to bylo se všemi vozy. Zastávka, čekání, až na druhou stranu dorazí vůz vepředu, pak mávnutí opratěmi a rychlý cval. Mat sám se zhluboka nadechl, než Oka pobídl. Do kroku, ne do cvalu, ale bylo těžké nepobídnout ho do trysku, zvlášť když míjel formanský klobouk. Tuon i Selucia se tvářily stejně jako Aes Sedai.

„Jednoho dne Tar Valon uvidím,“ prohlásila Tuon uprostřed cesty. „Nejspíš si z něj udělám hlavní město. Nechám tě, abys mi to město ukázal, Tretko. Byl jsi tam někdy?“

Světlo! Ale že byla tvrdá. Úchvatná, ale tvrdá jako hřebíky.

Když Luca konečně zpomalil, nasadil celkem slušné tempo místo obvyklého ploužení se. Slunce klesalo a minuli několik palouků u silnice, které byly dost velké, aby se tam cirkus vešel, avšak Luca jel dál, dokud se daleko před něj netáhly stíny a slunce nebylo pouze ohnivou rudou koulí na obzoru. I pak jen seděl na kozlíku, držel opratě a civěl na travnatou pláň u cesty.

„Je to jenom pastvina,“ prohlásil nakonec, příliš hlasitě, a otočil spřežení.

Mat předal koně Metwynovi a doprovodil Tuon a Selucii k purpurovému vozu, ale večer ho žádná hra či večeře nečekaly.

„Dnes je noc pro modlitbu,“ sdělila mu, než odešla s komornou. „Copak ty nic nevíš, Tretko? Vidět mrtvé chodit je znamení, že se Tarmon Gai’don blíží.“ Tohle nepovažoval za jednu z jejích pověr. Nakonec si sám myslel něco podobného. Na modlení sice moc nebyl, nicméně občas nějakou tu modlitbičku odříkal. Občas se nedalo dělat nic jiného.

Nikomu se nechtělo spát, a tak lampy hořely dlouho do noci po celém táboře. A nikdo také nechtěl být sám. Mat se najedl sám ve svém stanu, ale hned jak dojedl, přišel si Tom zahrát, a brzy po něm se objevil Noal. Každou chvíli zaskočili Lopin s Nerimem, uklonili se a zeptali, zda Mat nebo ostatní něco nepotřebují. Ale jakmile donesli víno a poháry – Lopin přinesl vysoký hliněný džbán a ulomil zátku, Nerim donesl poháry na dřevěném podnose – Mat je poslal za Hamaném a ostatními vojáky.

„Určitě se někde opíjejí, což mi připadá jako dobrý nápad,“ prohlásil. „To je rozkaz. Vyřiď jim, že jsem řekl, ať se s várna podělí.“

Lopin se hluboko poklonil. „Pomáhal jsem veliteli, občas jsem mu obstaral pár věci, můj pane. Čekám, že bude s pálenkou velkorysý. Pojď, Nerime. Urozený pán Mat chce, abychom se opili, a ty se se mnou opiješ, i kdybych si na tebe měl sednout a nalít ti kořalku do krku.“ Střídmý Cairhieňan nesouhlasem vcucl tváře, nicméně se uklonil a ochotně za Tairenem odešel. Mat si nemyslel, že na něm bude muset Lopin sedět, ne dnes večer.

Přišel Juilin s Amatherou a Olverem, takže ke kamenům přidali na stůl ještě kus plátna pro hady a lišky. Amathera uměla hrát slušně, což nebylo divu, vzhledem k tomu, že bývala vládkyní, ale když s Olverem prohráli, našpulila rty ještě víc, třebaže v této hře nikdy nikdo nevyhrával. Jenže Mat tušil, že nebyla nijak zvlášť dobrá vládkyně. Ti, kdo nehráli, seděli na kavalci. Mat pozoroval, jak hrají ostatní, a Juilin se díval, jak hraje Amathera. Zřídkakdy od ní odtrhl oči, jen když byl s hraním na řadě sám. Noal žvanil jako obvykle – ale dokázal si vymýšlet i při hraní a mluvení na jeho hru zřejmě nemělo žádný vliv – a Tom si četl dopis, který mu Mat kdysi dávno přinesl. Stránka byla celá pomačkaná, jak ji nosil v kapse, a ušmudlaná, jak ji četl pořád dokola. Řekl, že je to dopis od mrtvé ženy.

K všeobecnému překvapení se objevil Domon s Egeanin. Ne že by se Matoví vyhýbali, co se vystěhoval ze zeleného vozu, ale ani ho nijak zvlášť nevyhledávali. Jako všichni ostatní, i oni měli lepší šaty, než byl jejich původní převlek. Egeanin měla rozdělené sukně a kabát s vysokým límcem, obojí z modrého sukna, žlutě vyšívaného na lemech a manžetách, což působilo trochu jako uniforma. Domon byl v dobře střiženém hnědém kabátě a pytlovitých kalhotách zastrčených do holínek s manžetami pod koleny. Vypadal na úspěšného, byť ne úplně bohatého illiánského kupce.

Jakmile Egeanin vstoupila, Amathera, která právě hrála s Olverem, se jí u nohou stočila do klubíčka. Juilin si povzdechl a vstal, ale Egeanin se k ní sklonila první.

„To nemusíš dělat, ani se mnou, ani s ostatními,“ protáhla, popadla Amatheru za ramena a zvedla ji na nohy. Amathera vstávala pomalu, váhavě, a pořád klopila oči, dokud jí Egeanin nedala ruku pod bradu a hlavu jí jemně nezvedla. „Dívej se mi do očí. Dívej se každému do očí.“ Taraboňanka si nervózně olízla rty, ale i když Egeanin odtáhla ruku, dál se jí dívala do obličeje. Na druhou stranu měla oči pořádně vykulené.

„To je změna,“ zabručel Juilin podezíravě. A s nádechem hněvu. Vypadal jako socha vyřezaná z tmavého dřeva. Nesnášel Seančany za to, co udělali Amatheře. „Nazvala jsi mě zlodějem, že jsem ji osvobodil.“ Vztekal se stále víc. Nesnášel zloděje. A pašeráky, což byl zase Domonův obor.

„Všechno se časem mění,“ opáčil Domon žoviálně a usmíval se, aby sebral ostří svým slovům. „Díváš se na poctivého muže, pane chytači zlodějů. Leilwin mě přiměla slíbit, že se vzdám pašování, než souhlasila, že se za mě provdá. Ať se propadnu, kdo kdy slyšel o ženě, jež se odmítne vdát za muže, dokud se on nevzdá výnosného obchodu?“ Smál se, jako by to byl nejlegračnější vtip na světě.

Egeanin ho praštila pěsti do žeber dost silně, aby se smát přestal. Co si ji vzal, musel mít žebra jednu podlitinu. „Čekám, že ten slib dodržíš, Bayle. Já se měním a ty musíš taky.“ Zalétla pohledem k Amatheře – nejspíš aby se ujistila, že ji pořád poslouchá. Egeanin chtěla, aby ostatní poslouchali její rozkazy – a napřáhla ruku k Juilinovi. „Já se měním, pane Sandare. A co ty?“

Juilin zaváhal, pak jí ruku stiskl. „Zkusím to.“ Mluvil pochybovačně.

„Žádám jen o upřímnou snahu.“ Zamračila se kolem sebe a zakroutila hlavou. „Viděla jsem paluby orlopů míň přecpané, než je to tady. Máme ve voze slušné víno, pane Sandare. Připojíš se k nám se svou dámou na pohár?“

Juilin opět zaváhal. „Už skoro vyhrál,“ prohlásil nakonec. „Nemá smysl v tom pokračovat.“ Narazil si na hlavu červený klobouk, upravil si tmavý, dole rozšířený tairenský kabát, což bylo zbytečné, a obřadně nabídl rámě Amatheře. Ona se ho chytila, a i když oči pořád upírala do tváře Egeanin, třásla se. „Předpokládám, že Olver tady bude chtít zůstat a hrát si, ale my s mou paní se s tebou a tvým manželem, paní Bez lodi, rádi napijeme.“ Tvářil se maličko vyzývavě. Jemu bylo zcela jasné, že se Egeanin bude muset ještě hodně snažit, než mu dokáže, že v Amatheře už nevidí ukradený majetek.

Egeanin kývla, jako by mu dokonale rozuměla. „Světlo na vás dnes večer i po všechny dny a noci, co nám zbývají, sviť,“ rozloučila se, na sebe docela vesele.

Po jejich odchodu zaduněl hrom. A ještě jednou, a do střechy stanu zabušil déšť a rychle se měnil v liják. Jestli Juilin a ostatní neutíkali, museli být promočení až na kůži.

Noal se usadil naproti Olverovi a převzal Amatheřinu hru. Hodil kostky pro Hady a lišky. Černá kolečka, představující Olvera a jej, byla na kraji látky s namalovanou pavučinou, ale každému bylo jasné, že to nezvládnou. Aspoň každému kromě Olvera. Ten hlasitě zasténal, když se světlé kolečko vlnivě protáhlo jako had, dotklo se jeho kolečka, a znovu, když se kolečko s trojúhelníkem dotklo Noalova.

Noal pokračoval ve vyprávění od místa, kde ho vyrušili Egeanin s Domonem, o nějaké údajné plavbě lodi Mořského národa. „Ženy Atha’an Miere jsou nejpůvabnější na světě,“ prohlásil a posunul černá kolečka do kruhu uprostřed látky, Jsou půvabnější než Domanky, a to o něčem svědčí. A když jsou mimo dohled pevniny—“ Náhle se odmlčel, odkašlal si a zadíval se na Olvera, který skládal hady a lišky do rohů.

„Co dělají?“ zeptal se Olver.

„No…“ Noal si ohnutým prstem přetřel nos. „Lezou v lanoví tak obratně, až by sis myslel, že mají místo nohou ruce. To dělají.“ Olver otevřel pusu a Noal si vydechl úlevou.

Mat začal sundávat černé a bílé kameny z desky a ukládal je do dvou vyřezávaných dřevěných krabic. Kostky v hlavě mu rachotily, i když hrom duněl stále víc. „Ještě hru, Tome?“

Bělovlasý muž vzhlédl od dopisu. „Myslím, že ne, Mate. Dneska v noci mám v hlavě zmatek.“

„Jestli se můžu zeptat, Tome, proč ten dopis pořád čteš? Teda, občas se tváříš, jako by ses snažil rozluštit nějakou hádanku.“ Olver nadšeně zavýskl nad dobrým hodem.

„Protože se právě o to snažím, jistým způsobem. Na.“ Natáhl ruku, ale Mat zavrtěl hlavou.

„To není moje věc, Tome. Je to tvůj dopis a já na hádanky nemám hlavu.“

„Ale je. Moirain ho napsala těsně před… No, napsala ho.“

Mat na něj dlouho jen zíral, než si pomačkaný papír vzal, a když mu zrak padl na rozmazaný atrament, zamrkal. Stránka byla pokrytá drobnými písmenky a začínala: „Můj nejdražší Tome.“ Kdo by si pomyslel, že právě Moirain bude starého Torna Merrilina oslovovat takto? „Tome, tohle je osobní, neměl bych—“

„Čti,“ přerušil ho Tom. „Uvidíš.“

Mat se zhluboka nadechl. Dopis od mrtvé Aes Sedai, který byl hádankou a nějak se ho týkal? Najednou se mu vůbec číst nechtělo. Ale stejně začal. A vstávaly mu z něj vlasy hrůzou.

Zaduněl hrom. Příhodné. Mat potřásl hlavou a vrátil dopis Tomovi. „Tome,“ začal mírně, „Lanovo pouto s ní bylo zlomeno. To udělá jenom smrt. Řekl, že je mrtvá.“

„A její dopis říká, že tomu všichni uvěří. Věděla to, Mate. Věděla to dopředu.“

„To je možný, jenže Moirain a Lanfear propadly tím dveřovým ter’angrialem a ten se roztavil. Byl z krevele, nebo tak aspoň vypadal, jako kámen, Tome, a přece se roztavil jako vosk. Viděl jsem to. Odešla tam, kde jsou Eelfinnové, ajestli je naživu, my se tam už nedostaneme.“

„Věž Gendžei,“ pípl Olver a všichni tři dospělí se k němu otočili. „Řekla mi to Birgitte,“ bránil se. „Věž Gendžei je cesta do zemí Aelfinnů a Eelfinnů.“ Udělal gesto, jímž začínala hra Hadi a lišky, trojúhelník načrtnutý ve vzduchu a vlnitou linku přes něj. „Ona zná ještě víc příběhů než ty, pantáto Charine.“

„Nemyslíš snad Birgitte Se stříbrným lukem, že ne?“ zavrčel Noal suše.

Chlapec se na něho významně podíval. „Nejsem malý, pantáto Charine. Ale s lukem to vážně umí, takže to možná je ona. Teda Birgitte znovu narozená.“

„To je jen málo pravděpodobný,“ prohlásil Mat. „Taky jsem s ní mluvil, víš, a poslední, co chce, je být nějaká zatracená hrdinka.“ Slovo držel a Birgittino tajemství u něj bylo v bezpečí. „V každým případě nám tohle moc nepomůže, leda by ti řekla, kde stojí.“ Olver smutně zavrtěl hlavou a Mat mu protřepl vlasy. „To není tvoje chyba, chlapče. Bez tebe bychom ani nevěděli, že existuje.“ Zřejmě to moc nepomůže. Olver sklíčeně hleděl na červené plátno.

„Věž Gendžei,“ ozval se Noal, posadil se se zkříženýma nohama a urovnal si kabát. „Ten příběh zná už jen málokdo. Jain vždy říkal, že ji jednou půjde hledat. Prý je to někde na Stínovým pobřeží.“

„To je ale pořádný kus země.“ Mat vrátil víko na krabičku s kameny. „Mohlo by to trvat celý roky.“ Jestli měla Tuon pravdu, tolik času neměli, a on si byl jistý, že pravdu má.

Tom zavrtěl hlavou. „Píše, že to víš, Mate. ‚Mat zná způsob, jak mě najít.‘ Pochybuju, že to napsala jen tak.“

„Já přece nemůžu za to, co píše, ne? O žádný věži Gendžei jsem doteď nikdy neslyšel.“

„Škoda,“ povzdechl si Noal. „Rád bych ji viděl, něco, co zatracený Jaim Dalekokroký nikdy nedokázal. Klidně to vzdej,“ dodal, když Tom otevřel ústa. „Nezapomněl by, kdyby ji viděl, a i kdyby to jméno nikdy neslyšel, musel by si vzpomenout, až by uslyšel o divný věži, která posílá lidi do cizích zemí. Prý se leskne jako leštěná ocel, je padesát sáhů vysoká, deset široká a není na ní žádný otvor. Kdo by zapomněl na tohle?“

Mat strnul. Černý šátek ho najednou tísnil kolem krku. Jizva po oběšení mu náhle připadala čerstvá a pálila ho. Nemohl se nadechnout.

„Jestli tam není žádný otvor, jak se dostaneme dovnitř?“ poznamenal Tom.

Noal jen pokrčil rameny, ale promluvil Olver. „Birgitte říkala, že bronzovým nožem uděláš znamení na kterýkoliv její straně.“ Zopakoval znamení začínající hru. „Říkala, že to musí být bronzový nůž. Uděláš to znamení a dveře se otevřou.“

„Co ještě ti říkala o—“ začal Tom a zamračeně se odmlčel. „Co tě trápí, Mate? Vypadáš, že začneš zvracet.“

Trápila ho vzpomínka, a pro změnu to nebyla vzpomínka jiného muže. Ty měl nacpané do hlavy, aby mu vyplnily mezery ve vlastní paměti, což dělaly, a víc, jak se zdálo. Rozhodně si pamatoval mnohem víc dní, než kolik jich prožil. Ale celé úseky vlastního života byly pro něj ztraceny a jiné byly jako moly prožrané pokrývky či byly šeré a nejasné. Na útěk ze Šadar Logothu měl jen útržky vzpomínek a velmi nejasné vzpomínky na útěk na Domonově říčním korábu, ale jedna věc z té plavby byla jasná. Věž lesknoucí se jako leštěná ocel. Na zvracení? To mu tedy rozhodně bylo.

„Asi vím, kde ta věž je, Tome. Nebo spíš, ví to Domon. Ale nemůžu jít s tebou. Eelfinnové budou vědět, že přicházím, a Aelfinnové možná taky. Ať shořím, už možná vědí o tom dopise, protože jsem si ho přečetl. Možná znají každý slovo, co jsme tu řekli. Nedá se jim věřit. Využijou každé příležitosti, a jestli zjistí, že přicházíš, naplánujou si udělat právě tohle. Stáhnou tě z kůže a udělají si z ní postroje.“ Jeho vzpomínky na ně byly jeho vlastní, ale další je podpořily.

Všichni na něho zírali, jako by se zbláznil, dokonce i Olver. Musel jim povědět o svém setkání s Aelfinny a Eelfinny. Alespoň to nejnutnější. Ne o odpovědích od Eelfinnů ani o dvou darech od Aelfinnů. Ale byly nutné vzpomínky jiných, aby mohl vysvětlit, jak přišel na to, že jsou s ním teď Eelfinnové a Aelfinnové spojení. A to světlé kožené řemení, co nosili Eelfinnové. To bylo důležité. A pokusili se ho zabít. To bylo velice důležité. Řekl, že chce odejít, ale zapomněl říct živý, a tak ho odvedli ven a oběsili ho. Dokonce si sundal šátek, aby jim ukázal tu jizvu, což dělával málokdy. Všichni tři ho mlčky poslouchali, Tom s Noalem pozorně, Olver užasle. Déšť bušící do stanu byl jediným hlasem zvenčí.

„Tohle všechno musí zůstat jenom mezi námi,“ dokončil. „Aes Sedai už tak mají dost důvodů dostat mě do rukou. Jestli zjistí to o těch vzpomínkách, už se jich nadosmrti nezbavím.“ A zbaví se jich někdy? Začínal si myslet, že ne, ale to nebyl důvod poskytnout jim další důvody, aby strkaly nos do jeho věcí.

„Nejsi nějak spřízněný s Jainem?“ Noal mírně zvedl ruce, aby ho uklidnil. „Mír, člověče. Věřím ti. Jde jen o to, že to překonává všechno, co jsem kdy dokázal já. Všechno, co kdy dokázal Jain. Nevadilo by, kdybych byl ten třetí? V nesnázích umím být užitečný, víš.“

„Ať shořím, copak ti všechno, co jsem říkal, jen prošlo jedním uchem dovnitř a druhým ven? Oni budou vědět, že jsem na cestě. Možná už teď vědí všechno!“

„Na tom nezáleží,“ přidal se Tom. „Ne mně. Půjdu sám, jestli to bude nutný. Ale jestli jsem to četl správně,“ začal znovu skládat dopis, téměř něžně, Jedinou naději na úspěch máme, když jedním z těch tří budeš ty.“ Dál se jen mlčky díval Matovi do očí.

Mat chtěl odvrátit zrak, jenomže nemohl. Zatracená Aes Sedai! Ta ženská je skoro určitě mrtvá, a přece se ho pořád snaží dokopat k tomu, aby byl hrdina. No, hrdiny akorát vždycky poplácají po hlavě a odstrčí z cesty, dokud je zase nepotřebují, teda, pokud vůbec přežijí být hrdiny. Což se nestávalo často. Moirain nikdy nevěřil a neměl ji ani rád. Jenom hlupáci věří Aes Sedai. Ale nebýt jí, byl by doma ve Dvouříčí, kydal stáje a staral se o tátovy krávy. Nebo by byl mrtvý. A starý Tom si tady jenom tak sedí a civí na něho. To ho štvalo. Měl Torna rád. Krev a zatracený popel.

„Ať shořím jako hlupák,“ zamumlal. „Tak já půjdu.“

Nad hlavou se jim zablýsklo tak oslnivě, že ve stanu bylo náhle jasno, a hned udeřil hrom. Když utichl, měl Mat v hlavě naprosté ticho. Zastavily se poslední kostky. Bylo mu do pláče.