Nůž snů

14 Mokré záležitosti

Uvnitř byly kandelábry zapálené, protože tak hluboko do paláce nikdy denní světlo neproniklo. Plamínky se mihotaly, protože některé lampy neměly skleněné punčošky. Zrcadla za lampami odrážela do rušné chodby dostatek světla, a že tu vládl ruch a shon, kdy olivrejovaní sloužící pobíhali sem a tam, zametali a vytírali. Sluhové s Bílým lvem na prsou červených kabátů lezli po žebřících a sundávali zimní koberce, převážně květiny a letní výjevy, a věšeli jarní, obvykle s barevným listovím podzimu. Pro většinu nástěnných koberců se stalo zvykem být nejméně o dvě roční doby napřed, aby poskytovaly úlevu před zimním chladem či letním žárem a připomínaly, že i když na stromech raší pupeny, listí opadá a opět přijde sníh, a také, když listí opadávalo a přišel první sníh a šedivé dny byly ještě chladnější, že zase přijde jaro. Bylo mezi nimi několik bitevních výjevů ze zvláště slavných dní pro Andor, ale Elain se na ně nedívala se zdaleka takovým zalíbením, jako když ještě byla malá holčička. Přesto měly i nyní své místo jako připomínky toho, co ve skutečnosti bitva představuje. Rozdíl mezi tím, jak se na takové věci dívá dítě a jak dospělá žena. Sláva vždycky přichází s krví. A kromě slávy se bitvou a krví často splácejí nezbytné věci.

Na takové práce bylo příliš málo sluhů, aby vše zvládali včas, a z nich byl značný počet bělovlasých penzistů s ohnutými zády, kteří se nepohybovali zrovna rychle. Jakkoliv pomalí ale byli, Elain byla ráda, že se dobrovolně vrátili z výslužby, cvičili nově najaté lidi a doplnili mezery zanechané těmi, kdo utekli za Gaebrilovy vlády nebo poté, co Caemlyn dobyl Rand, jinak by palác touto dobou už vypadal jako stodola. Špinavá stodola. Aspoň že všechny zimní běhouny už byly sklizené. Nechávala za sebou na červených a bílých dlaždicích mokrou stopu, a se všemi těmi jarními dešti by na navlhlých běhounech do večera vyrašila plíseň.

Sluhové v červenobílé, spěchající po své práci, vypadali konsternované, když se jí klaněli, což jí náladu příliš nespravilo. Promočená Aviendha či Birgitte je zdaleka tolik nerozčilovaly, ani gardistky ne. Světlo ji spal, jestli všichni nepřestanou čekat, že se nechá celý den hýčkat…! Mračila se tak, že před ní sluhové po co nejkratší úkloně či pukrleti vyloženě prchali. Její vznětlivost se už stávala námětem historek večer u krbu, i když se snažila nespouštět hrůzu na služebnictvo. Tedy nesnažila se o to vůbec, ale u sluhů si dávala lepší pozor. Oni si nemohli dovolit křičet na ni. Hodlala jít rovnou do svých pokojů a převléknout se, ale když boční chodbou, kde byla dlažba celá červená, uviděla přicházet Reanne Corly, odbočila. Reakce sluhů s tím neměly nic společného. Nebyla umíněná. Byla celá mokrá a chtěla suché šaty a teplý ručník, avšak uvidět ženu z rodinky bylo překvapení a její pozornost také upoutaly dvě ženy s ní. Birgitte zaklela, než se vydala za ní. Z pouta se nesla směs utrpení a podráždění, ale brzy to potlačila. Aviendha se Elain držela jako klíště, zatímco se snažila vykroutit si vodu z loktuše. Přes všechny ty deště, co viděla, a všechny řeky, které od přechodu Páteře světa přebrodila, i velkou cisternu pod městem, se mračila nad tím plýtváním, kdy voda neužitečně cákala na podlahu. Osm gardistek, jež svým náhlým zabočením opustila, spěchalo za ní, klidné a mlčící, jen hlasitě dupaly. Dejte komukoliv meč a holínky a začne dupat.

Jedna z žen s Reanne byla Kara Defane, jež bývala moudrou či léčitelkou v rybářské vísce na Tomově Hlavě, než jí Seančané nasadili obojek. Baculatá a veselá, oblečená do hnědého sukna s modrými a bílými kvítky vyšitými na manžetách, vypadala jen o málo starší než Elain, i když jí bylo skoro padesát. Druhá byla Jillari, bývalá seančanská damane. Přese všechno při pohledu na ni Elain zamrazilo. Ať už se o ní dalo říct cokoliv, byla to Seančanka.

Ani Jillari sama nevěděla, jak je vlastně stará, i když vypadala na střední věk. Štíhlá, s dlouhými, ohnivě rudými vlasy a očima zelenýma jako Aviendha, ona i Marille, druhá v Seančanu narozená damane, jež setrvávala v paláci, trvaly na tom, že jsou stále damane a že je třeba je uvázat kvůli tomu, co dokážou. Denní procházky s někým z rodinky je měly uvyknout na svobodu. Pochopitelně byly neustále pod dohledem, dnem i nocí, i na procházkách. Jinak by se mohly pokusit osvobodit sul’dam. Vlastně ani Kaře nebylo možné se sul’dam věřit, stejně jako ne Lemore, mladé tarabonské šlechtičně, uvázané, když padlo Tančiko. Samotné by je asi nic nenapadlo, ale nedalo se předpovědět, co by udělaly, kdyby jim sul’dam nařídila pomoct jí s útěkem. Zvyk poslouchat jim oběma zůstal.

Jillari při pohledu na Elain vykulila oči. Okamžitě padla na kolena, až to bouchlo. Pokusila se na podlaze stočit do klubíčka, ale Kara ji chytila za ramena a jemně ji zvedla na nohy. Elain se snažila nedat najevo znechucení. A doufala, že pokud by se jí to nepodařilo, všichni by si mysleli, že se mračí kvůli poklekání. Částečně to byla pravda. Jak může někdo chtít nechat se uvázat? Znovu uslyšela Linin hlas a zachvěla se. Důvody jiné ženy nepoznáš, dokud rok nenosíš její šaty. Světlo ji spal, jestli po tom toužila!

„To není třeba,“ řekla Kara. „My to děláme takhle.“ Předvedla pukrle, nijak půvabné ovšem. Ještě nikdy neviděla město větší než s pár sty obyvateli, než ji chytili Seančané. Po chvíli si rusovláska roztáhla tmavomodré suknice a byla přitom ještě neohrabanější. Vlastně málem upadla. Hned se ohnivě začervenala.

„Jillari to mrzí,“ málem šeptala a spínala ruce v pase. Oči pokorně upírala na podlahu. „Jillari se pokusí si to zapamatovat.“

,Já,“ napomenula ji Kara. „Pamatuješ, co jsem ti říkala? Já ti říkám Jillari, ale ty říkáš o sobě já. Zkus to. A podívej se na mě. Ty to dokážeš.“ Mluvila, jako by povzbuzovala dítě.

Seančanská žena si olízla rty a úkosem koukla po Kaře.

„Já,“ řekla tiše. A okamžitě se rozplakala. Slzy se jí koulely po lících rychleji, než si je dokázala otírat prsty. Kara ji objala a utěšovala ji. Vypadala, že je jí také do pláče. Aviendha nejistě přešlápla. Nešlo o slzy – Aielané, muži i ženy, plakali beze studu, když měli pocit, že je to třeba – ale dotýkat se rukama na veřejnosti pro ně bylo opravdu silné gesto.

„Co kdybyste se chvilku procházely samy?“ navrhla jim Reanne s uklidňujícím úsměvem, jenž jí prohloubil vrásky v koutcích modrých očí. Hlas měla vysoký a příjemný, vhodný pro zpěv. „Dohoním vás a pak se můžeme společně najíst.“ Udělaly před ní taky pukrle. Jillari ještě plakala a Kara jí položila ruku kolem ramen, když odcházely. „Jestli dovolíš, má paní,“ pokračovala Reanne, než udělaly dva kroky, „mohly bychom si promluvit ve tvých pokojích.“

Tvářila se klidně a její tón slovům nepropůjčoval žádnou zvláštní váhu, přesto Elain stiskla rty. Přinutila se uvolnit. Nemělo smysl být umanutě pitomá. Byla mokrá. Začínala se třást, i když nebyla zima. „Vynikající nápad,“ prohlásila a zvedla si promočené suknice. „Pojď.“

„Mohly bychom jít i trochu rychleji,“ zamumlala Birgitte ne tak docela pro sebe.

„Mohly bychom běžet,“ přidala se Aviendha, aniž by se snažila tlumit hlas. „Mohly bychom se usušit tou námahou.“

Elain si jich nevšímala a plula vhodným krokem. U máti by se nazýval vznosným. Nebyla si jistá, zda se jí to daří, ale nehodlala po paláci běhat. Ani spěchat. Pohled na ni, jak chvátá, by mohl vyvolat spoustu řečí o nějakých hrůzostrašných událostech, jedné horší než druhé. Už tak vzduchem poletovalo příliš mnoho drbů. Nejhorší byl, že město každou chvíli padne, a než se tak stane, ona se chystá uprchnout. Ne, všichni ji uvidí zcela nevzrušenou. Všichni museli věřit, že si plně věří. I když to byla jen fasáda. Cokoliv jiného, a klidně by se mohla rovnou vzdát Arymille. Strach z porážky prohrál stejně tolik bitev jako slabost, a ona si nemohla dovolit prohrát ani jedinou. „Myslela jsem, že tě hlavní kapitán posílá na výzvědy, Reanne.“

Birgitte používala dvě ženy z rodinky jako zvědy, ty, které nedokázaly udělat průchod dost velký, aby jím projel koněm tažený vozík, ale když jejich kruhy umožnily vytváření průchodů pro obchod i přesuny vojáků, zbývajících šest, které zvládaly cestovat aspoň samy, si zabrala. Vojsko obléhatelů je nijak neomezovalo. Přesto se Reanniny dobře střižené šaty z jemného modrého sukna, ač kromě červeného smaltovaného kroužku připíchnutého na vysokém límci nijak nezdobené, k číhání na venkově rozhodně nehodily.

„Hlavní kapitán věří, že zvědové potřebují odpočívat. Na rozdíl od sebe,“ dodala Reanne nevzrušeně. Z pouta vyšlehlo podráždění. Aviendha se z nějakého důvodu zasmála. Elain pořád aielskému humoru nerozuměla. „Zítra půjdu zase ven. Vracím se tak do časů, kdy jsem jezdila jako forman s jednou mulou.“ Všechny ženy z rodinky dělaly za svůj život mnoho řemesel, neustále měnily místo pobytu i řemeslo, než si někdo mohl všimnout, jak pomalu stárnou. Nejstarší z nich zvládaly i půl tuctu řemesel, Barathol víc, a bez potíží přecházely z jednoho do druhého. „Rozhodla jsem se, že volný den využiju, abych Jillari pomohla zvolit si příjmení.“ Reanne se zaškaredila. „V Seančanu je zvykem vyškrtnout dívčino jméno z rodinných záznamu, když jí nasadí obojek, a ta chudinka má pocit, že nemá právo na jméno, s nímž se narodila. Jillari dostala spolu s obojkem, ale chce si ho nechat.“

„K nenávidění Seančanů je víc důvodů, než dokážu spočítat,“ vybuchla Elain. Pak si opožděně uvědomila význam toho všeho. Učit se dělat pukrle. Vybrat si nové příjmení. Světlo ji spal, jestli je kvůli těhotenství navrch ke všemu ještě připitomělá…! „Kdy vlastně Jillari změnila názor ohledně obojku?“ Nebyl důvod ostatním prozrazovat, že je dneska zvlášť natvrdlá.

Druhá žena nezměnila výraz, ale zaváhala na dost dlouho, aby Elain pochopila, že klam nevyšel. „Teprve dnes ráno, po vašem odchodu s hlavním kapitánem, jinak bych ti to řekla.“ Reanne spěchala dál, aby to nemělo čas hnisat. „A je tu další dobrá zpráva. Aspoň trochu dobrá. Jedna ze sul’dam, Marii Noičin – vzpomínáš si na ni? – připustila, že vidí tkaniva.“

„Ach, to je dobrá zpráva,“ zamumlala Elain. „Velmi dobrá. Ještě jich zbývá dvacet osm, ale mohlo by to teď být snazší, když se jedna z nich zlomila.“ Sledovala pokusy přesvědčit Marii, že se může naučit usměrňovat, že už vlastně vidí tkaniva jediné síly. Baculatá Seančanka umíněně vzdorovala, i když se rozplakala.

„Trochu dobrá, jsem říkala.“ Reanne si povzdechla. „Podle Mariina názoru by klidně mohla přiznávat, že zabíjí děti. Teď trvá na tom, že musí být uvázána. Doprošuje se a’damu. Naskakuje mi z toho husí kůže. Nevím, co si s ní počít.“

„Pošli ji zpátky k Seančanům, jak jen to půjde,“ opáčila Elain.

Reanne ztuhla zděšením a zvedla obočí. Birgitte si hlasitě odkašlala – poutem se nesla netrpělivost, než ji potlačila – a žena z rodinky nadskočila. Znovu vykročila, rychleji než předtím. „Ale oni z ni udělají damane. K tomu nedokážu odsoudit žádnou ženu.“

Elain vrhla po svém strážci pohled, který sklouzl jako dýka z dobré zbroje. Birgittin výraz byl… mírný. Pro ni být strážcem znamenalo něco jako být starší sestrou. Občas dokonce matkou, což bylo ještě horší.

„Já ano,“ prohlásila důrazně a zrychlila krok. Neuškodí usušit se o něco dřív než později. „Pomáhala držet dost jiných zajatkyň, aby si zasloužila ochutnat vlastní medicínu, Reanne. Ale proto ji poslat zpátky nechci. Pokud některé chtějí zůstat a učit se, vynahradím jim, co udělala, a rozhodně ji zpátky k Seančanům nepošlu, ale pro pravdu Světla, doufám, že všechny cítí to co Marii. Nasadí jí a’dam, Reanne, ale nedokážou uchovat tajemství toho, co je zač. Každá bývalá sul’dam, kterou můžu poslat k Seančanům, aby ji uvázali, bude motykou podkopávající jejich kořeny.“

„Drsné rozhodnutí,“ podotkla Reanne smutně. Podrážděně se zatahala za suknice, uhladila si je a zase zatahala. „Možná by sis to mohla nejdřív pořádně promyslet, co? Určitě není třeba to udělat hned.“

Elain zaskřípala zuby. Ta ženská v podstatě naznačovala, že k tomuto rozhodnutí došla při jedné ze svých změn nálad! A nebylo tomu tak? Vypadalo to rozumně a logicky. Nemohli tu sul’dam věznit věčně. Poslat ty, které nechtěly být svobodné, zpátky k Seančanům byl způsob, jak se jich zbavit a zároveň Seančanům zasadit těžký úder. Bylo to víc než nenávist k Seančanům. Ovšemže ano. Světlo ji spal, nesnášela, když si nebyla jistá, jestli je její rozhodnutí rozumné! Nemohla si dovolit dělat nerozumná rozhodnutí. Přesto, spěch nebyl. V každém případě bude lepší poslat zpátky pokud možno celou skupinku. Potom bude méně pravděpodobné, že cestou dojde k nějaké „nehodě“. Seančané toho byli klidně schopní. „Promyslím si to, Reanne, ale pochybuju, že změním názor.“

Reanne si znovu těžce povzdechla. Dychtila po návratu do Bílé věže a k bílému šatu novicky – prý říkala, jak závidí Kirstian a Zarye – a velice toužila po vstupu do zeleného adžah, ale Elain měla své pochybnosti. Reanne byla laskavá, vlastně měkkosrdcatá, a Elain ještě nepotkala zelenou, o které by se dalo říct, že je měkká.

pDokonce i ty, co vypadaly křehce či frivolně na povrchu, byly uvnitř jako studená ocel.

Před nimi z boční chodby vyplula Vandene, štíhlá, bělovlasá a půvabná v tmavošedém suknu s tmavohnědými lemy, a zamířila stejným směrem, kterým šly ony, zjevně aniž by si jich všimla. Byla zelená a tvrdá jako kladivo. Její strážce Jaem šel vedle ni, hlavu skloněnou v důvěrném hovoru, a občas si prohrábl řidnoucí šedé vlasy. Byl pokroucený a hubený a tmavozelený kabátec na něm volně visel. Byl starý, ale stejně tvrdý jako ona, starý kořen, jaký otupí i sekeru. Kirstian a Zarya, obě v bílém šatu mladší novicky, je pokorně následovaly s rukama sepjatýma v pase, jedna bledá jako Cairhieňanka, druhá malá a s úzkými boky. Na uprchlice, jimž se podařilo to co málokomu, zbavit se Bílé věže na celá léta, v Kirstianině případě na tři sta let, se na svém místě jako novicky usadily pozoruhodně snadno. Ony ale zásady rodinky obsahovaly pravidla vládnoucí mladším a přijatým novickám. Možná pro ně bílé sukno a ztráta svobody chodit si, kdy a kam se jim zlíbí, byly jedinou skutečnou změnou, i když i to druhé rodinka do jisté míry řídila.

„Jsem ráda, že si vybrala ty dvě, aby ji zabavily,“ zamumlala soucitně Reanne. V očích se jí objevila starost. „Je dobré, že truchlí pro svou sestru, ale obávám se, že bez Kirstian a Zaryi by se stala Adeleasinou smrti posedlá. Možná už je. Myslím, že ty šaty patřily Adeleas. Snažila jsem se jí nabídnout útěchu – mám zkušenosti, už jsem pomáhala lidem překonat žal, bývala jsem vesnickou vědmou a před mnoha lety jsem taky v Ebú Daru nosila červený opasek – ale ona mi nevěnuje pozornost.“

Vlastně Vandene nosila pouze šaty své mrtvé sestry i jeji květinovou voňavku. Občas měla Elain dojem, že se snaží stát Adeleas, vzdát se sama sebe, aby sestru přivedla zpátky do života. Lze ale vinit někoho z toho, že je posedlý hledáním toho, kdo mu zavraždil sestru? Ne že by víc než jen hrstka lidí věděla, co dělá. Všichni ostatní věřili, stejně jako Reanne, že se cele věnuje výuce Kirstian a Zaryi a že je trestá za jejich útěk. Vandene pochopitelně dělala obojí a ochotně, přesto to bylo jen krytí pro její skutečné záměry.

Elain bez ohlížení natáhla ruku a našla čekající Aviendžinu dlaň a její uklidňující sevření. Taky jí stiskla ruku. Neuměla si představit ten žal, kdyby ji ztratila. Vyměnily si rychlý pohled a v Aviendžiných očích se zrcadlily její pocity. Opravdu si mohla někdy myslet, že jsou aielské obličeje netečné a nečitelné?

„Jak říkáš, Reanne, má Kirstian a Zaryi, aby ji zabavily.“ Reanne nepatřila k té hrstce, jež znala pravdu. „Všichni truchlíme svým způsobem. Vandene najde útěchu na své cestě.“

Snad až najde Adeleasina vraha. Pokud to aspoň trochu nezmírní její bolest… No, to bude řešit, až bude muset. Prozatím musela nechat Vandene, ať je po jejím. Zvlášť proto, že nepochybovala, že zelená bude ignorovat veškeré pokusy jí přitáhnout uzdu. To bylo nejen protivné, to bylo přímo k uzoufání. Musela se dívat, jak se Vandene možná ničí, ba hůř, musela toho využít. To, že neměla jinou možnost, neznamenalo, že je to snesitelnější.

Jak Vandene se společníky zabočila do další chodby, objevila se přímo před Elain Reene Harfor, statná, mlčenlivá žena s šedivým uzlem na temeni a královskou důstojností. Její formální šarlatový tabard s Bílým lvem Andoru vypadal jako vždycky čerstvě vyžehlený. Elain ji nikdy neviděla byť s jediným vláskem na nesprávném místě či že by po dlouhém dni stráveném dohlížením na chod paláce vypadala unaveně. Z nějakého důvodu vypadala nechápavě, ale při pohledu na Elain se zatvářila ustaraně. „Má paní, vždyť jsi celá promočená!“ vykřikla zděšeně a udělala pukrle. „Musíš si ty mokré šaty okamžitě svléknout.“

„Děkuju, paní Harfor,“ procedila Elain přes zuby. „Nevšimla jsem si toho.“

Okamžitě svého výbuchu zalitovala – první panská jí byla stejně věrná jako předtím máti – ale věci ještě zhoršilo, že pani Harfor vzala její výbuch s klidem a bez mrknutí oka. Nálady Elain Trakandovny už nikoho nepřekvapovaly.

„Půjdu s tebou, jestli smím, má paní,“ řekla klidně a připojila se k Elain. Pihovatá mladá služebná s košem složeného prádla začala dělat pukrlata a jen o vlásek víc k Elain než k první panské, ale Reene mávla rukou a dívka odběhla, než stačila pořádně ohnout kolena. Možná jí to mělo zabránit v poslouchání. Reene totiž nezavřela ústa. „Tři žoldnéřští kapitáni se s tebou chtějí sejít. Poslala jsem je do Modrého přijímacího pokoje a řekla sluhům, ať dávají pozor, že jim do kapes náhodou nespadnou žádné drobné cennosti. Ne že bych musela, jak se ukázalo. Brzy nato se objevily Kareane Sedai a Sareitha Sedai a uvolily se dělat jim společnost. Kapitán Mellar je s nimi taky.“

Elain se zamračila. Mellar. Snažila se ho zaměstnat, aby neměl čas na neplechy, ale on se dokázal objevit vždy tam a tehdy, když si to nejméně přála. Ostatně to samé platilo pro Kareane a Sareithu. Jedna z nich musela být vražedkyně z černého adžah. Pokud to nebyla Merilille, a ta byla zřejmě mimo dosah. Reene o tom věděla. Nic jí o tom neříct by bylo zločinem. Měla oči všude a mohla by si všimnout něčeho důležitého. „Co ti žoldnéři chtějí, paní Harfor?“

„Hádám, že víc peněz,“ zavrčela Birgitte a švihla lukem jako palicí.

„Nejspíš,“ přitakala Reene, „ale nechtěli mi to říct.“ Stiskla rty. Nic víc, ale bylo zjevné, že se žoldnéřům podařilo ji urazit. Pokud byli tak hloupí, aby nepoznali, že je víc než jen nadřízená služebná, tak byli opravdu natvrdlí hodně.

„Už se vrátila Dyelin?“ zeptala se Elain, a když první panská řekla, že ne, pokračovala: „Potom ty žoldnéře přijmu, jen co se převléknu.“ Mohla to s nimi vyřídit rovnou.

Zahnula za roh a ocitla se tváří v tvář dvěma hledačkám větru a stěží potlačila povzdech. Mořský národ byl to poslední, co zrovna teď chtěla řešit. První z nich, štíhlá, tmavá a bosá, na sobě měla kalhoty z červeného hedvábného brokátu a modrou brokátovou blůzu se zelenou šerpou zavázanou na složitý uzel. Chanelle din Seran Bílý žralok byla pojmenovaná příhodně. Elain netušila, jak takový bílý žralok vypadá – klidně to mohla být maličká rybička – ale Chanelle měla velké oči dost tvrdé, aby patřily lítému predátorovi, zvlášť když jí padly na Aviendhu. Tady vládla zlá krev. Potetovanou rukou zvedla zlatou prolamovanou čichací krabičku, již měla pověšenou kolem krku, a prudce vdechla kořenitou vůni, jako by překrývala nějaký ohavný smrad. Aviendha se zasmála nahlas, na což Chanelle stiskla plné rty. Tedy nakolik je mohla stisknout.

Ta druhá byla Renaile din Calon, kdysi hledačka větru paní lodí, v modrých plátěných kalhotách a červené blůze s modrou šerpou zavázanou na mnohem méně složitý uzel. Obě také měly dlouhé bílé truchlící štoly za Nestu din reas, přesto Renaile musela cítit Nestinu smrt nejsilněji. Nesla vyřezávanou dřevěnou skříňku s psacími potřebami, v jednom rohu se zazátkovaným kalamářem a listem papíru s několika načmáranými řádky připevněným nahoře. Bílé prameny v jejích černých vlasech skrývaly šest zlatých náušnic v uších, mnohem tenčích kroužků, než nosila, než se dozvěděla o Nestíně osudu, a zlatý čestný řetízek, křižující tmavou levou tvář, držel pouze medailonek se jménem jejího klanu. Podle zvyku Mořského národa znamenala Nestina smrt pro Renaile nový začátek se stejnou hodností, jakou má žena pozvednutá z učednictví v den, kdy se musela vzdát svých poct. Stále vypadala důstojně, přesto mnohem povolněji, když jednala jako Chanellina tajemnice.

„Jdu začala Elain, ale Chanelle ji povýšeně uťala.

„Co víš o Talaan? A o Merilille? Snažíš se je vůbec najít?“

Elain se zhluboka nadechla. Křičet na Chanelle nikdy k ničemu nebylo. Ta ženská klidně řvala taky a málokdy byla ochotná poslouchat rozumné důvody. Nepustí se do dalšího překřikování. Sluhové procházející kolem se ani nezastavili, aby se poklonili – vycítili panující náladu – ale na ženy Mořského národa vrhali ponuré pohledy. To Elain potěšilo, i když to neměli dělat. Jakkoliv byly hledačky větru protivné, byly to hosté. Jistým způsobem. Dohoda nedohoda. Chanelle si nejednou stěžovala na pomalé služebnictvo a vlažnou vodu v lázni. A to bylo také potěšující. Přesto si zachová důstojnost a slušnost.

„Zpráva je stejná jako včera,“ opáčila umírněně. Tedy pokoušela se mluvit umírněně. Pokud jí v hlase zůstaly stopy úsečnosti, bude s tím muset hledačka větru žít. „Stejná jako minulý týden a týden předtím. Vyptávají se v každém hostinci po celém Caemlynu. Tvoje učednice není k nalezení. Merilille není k nalezení. Zřejmě se jim podařilo opustit město.“ Stráže u brány dostaly příkaz hledat ženu Mořského národa s potetovanýma rukama, ale nepokoušely by se zastavit Aes Sedai odcházející z města či zadržet někoho, kdo šel s ní. A žoldnéři by už nechali klidně projít každého, kdo by jim dal něco peněz. „A teď, jestli dovolíš, musím jít.“

„To nestačí.“ Chanellin hlas byl dost rozpálený, aby popálil kůži. „Vy Aes Sedai držíte při sobě jako ústřice. Merilille unesla Talaan a ty ji podle mě schováváš. Budeme je hledat, a buď si jistá, že až je najdeme, Merilille bude přísně potrestána, než ji pošleme na lodi, aby splnila svou část dohody.“

„Zřejmě se zapomínáš,“ promluvila Birgitte. Hlas měla mírný, tvář klidnou, ale pouto se chvělo hněvem. Držela před sebou luk oběma rukama, jako by se bála, že je jinak bude zatínat v pěst. „Stáhneš svá obvinění, nebo si to odskáčeš.“ Možná se neovládala tolik, jak se zdálo. Takhle se s hledačkami větru nezacházelo. Mezi svými lidmi měly velkou moc a byly zvyklé jí vládnout. Birgitte ale nezaváhala. „Podle dohody, kterou uzavřela Zaida, spadáš pod vedení paní Elain. Pod mé vedení. Hledat budeš, pokud tě nebude zapotřebí. A jestli si to nepamatuju špatně, máš být právě teď v Tearu a přivážet vozy s obilím a soleným hovězím. Důrazně ti radím, abys tam okamžitě odcestovala, nebo by ses mohla sama dovědět něco málo o trestech.“ Ach, tohle byl rozhodně špatný způsob, jak mluvit s hledačkami větru.

„Ne,“ vyhrkla Elain stejně rozpálená jako Chanelle, čímž samu sebe překvapila. „Hledej si, co je ti libo, Chanelle, ty i všechny tvoje hledačky větru. Prohledejte si celý Caemlyn od jednoho konce k druhému. A jestli Talaan nebo Merilille nenajdete, omluvíš se mi, že jsi mě nazvala lhářkou.“ No, udělala to. Skoro jako by to udělala. Tuze ráda by Chanelle vyťala políček. Chtěla… Světlo, její hněv a Birgittin se krmily navzájem! Horečně se snažila uklidnit, než vybuchne, ale jediným výsledkem byla náhlá touha zaplakat, že musí tak tvrdě bojovat.

Chanelle se narovnala a zamračila se. „Chceš tvrdit, že jsme nesplnily dohodu? Poslední měsíce jsme pracovaly jako holky v podpalubí, a víc. Nevyhodíš nás bez toho, abys splnila svou část dohody. Renaile, těm Aes Sedai u Stříbrné labutě je třeba důrazně říct – důrazně, je to jasné! – že musejí přivést Merilille a Talaan, jinak samy zaplatí, co Bílá věž dluží. Nemůžou splatit všechno, ale bude to začátek.“

Renaile začala odšroubovávat stříbrné víčko kalamáře.

„Ne vzkaz,“ štěkla Chanelle. „Běž jim to říct sama. Hned.“

Renaile víčko zase zašroubovala, uklonila se téměř vodorovně s podlahou a rychle se dotkla prsty srdce. „Jak přikazuješ,“ zamumlala s tváří jako tmavou masku. Dál se nezdržovala a odklusala cestou, kterou přišla, psací skříňku zastrčenou pod paží.

Stále bojující s touhou proplesknout Chanelle a zároveň plakat, sebou Elain trhla. Tohle nebylo poprvé, kdy šel Mořský národ ke Stříbrné labuti, ani podruhé nebo potřetí, ale dosud vždy žádal, nepožadoval. V hostinci v současné době bydlelo devět sester – počet se měnil, jak sestry přicházely do města a zase odcházely, a povídalo se i o dalších Aes Sedai ve městě – a jí dělalo starosti, že se žádná neobjevila v paláci. Ona se držela od Labutě dál – věděla, jak moc ji chce Elaida dostat do rukou, ale ne, která ze sester u Labutě ji podporuje, ani jestli podporují vůbec někoho, protože před Kareane a Sareithou měly ústa zavřená jako škeble – přesto čekala, že některá nakonec do paláce dorazí, aby zjistila, co je za těmi žádostmi Mořského národa. Proč je jich ale tolik v Caemlynu, když je Tar Valon v obležení? Sama byla první odpovědí, co ji napadla, a o to byla odhodlanější vyhnout se každé sestře, o níž nevěděla, že podporuje Egwain. To ale nezabrání, aby se zpráva o dohodě, uzavřené kvůli pomoci při použití Větrné mísy, nešířila, i o ceně, kterou musí Věž za tu pomoc zaplatit. Světlo ji spal, ale ta zpráva byla jako náklad rachejtlí odpálených naráz, až se roznese mezi Aes Sedai. Hůř. Jako deset nákladů.

Dívala se, jak Renaile běží pryč, a snažila se ovládnout. A taky mluvit pokud možno zdvořile. „Tu změnu stavu zvládá velmi dobře, řekla bych.“

Chanelle jen zafuněla. „A to by taky měla. Každá hledačka větru ví, že se pozvedne a padne mnohokrát předtím, než bude její tělo odevzdáno soli.“ Ohlédla se za Renaile a do hlasu se jí vloudil nádech zlomyslnosti. Jako by mluvila sama k sobě. „Spadla z větší výšky než většina a nemělo by ji překvapovat, že přistála tvrdě po tom, na kolik prstů šlápla, když byla-“ Prudce zavřela ústa a trhla hlavou. Zamračila se na Elain, Birgitte, Aviendhu a Reene, dokonce i na gardistky, a vyzývala je, ať si zkusí něco říct.

Elain moudře držela pusu zavřenou, a díky Světlu i všichni ostatní. Myslela si, že se jí téměř podařilo utišit svůj hněv a potlačit touhu plakat, a nechtěla říct něco, co by Chanelle přimělo začít ječet a všechno zase pokazit. Vlastně ji nenapadlo nic, co by ještě mohla říct. Pochybovala, že patří mezi zvyky Atha’an Miere mstít se někomu, o kom jste si mysleli, že zneužil postavení nad vámi. Ale bylo to velice lidské.

Hledačka větru si ji přeměřila od hlavy k patě. „Jsi mokrá,“ řekla, jako by si toho všimla teprve teď. „Být ve tvém stavu dlouho mokrá není dobré. Měla by ses okamžitě převléknout.“

Elain zvrátila hlavu a zaječela z plných plic, byl to řev čirého pobouření a vzteku. Ječela, dokud neměla plíce úplně prázdné, až jenom lapala po dechu.

V tichu, jež následovalo, na ni všichni ohromeně zírali. Skoro všichni. Aviendha se smála tak hlasitě, že se musela opřít o nástěnný koberec s jezdci na koních lovícími pantera, jenž se obrátil proti nim. Jednu ruku si tiskla na břicho, jako by ji bolela žebra. Z pouta se také neslo pobavení – pobavení! – třebaže Birgittin obličej zůstával hladký, jako by byla Aes Sedai.

„Musím odcestovat do Tearu,“ zafuněla Chanelle po chvíli a bez dalšího slova či zdvořilého gesta se obrátila. Reene a Reanne udělaly pukrlata, aniž by se Elain podívaly do očí, a vymluvily se na povinnosti, než odběhly.

Elain si střídavě prohlížela Birgitte a Aviendhu. „Jestli některá z vás řekne jediný slovo,“ pronesla varovně.

Birgitte nasadila nevinný výraz, který byl hmatatelně falešný, a z pouta se neslo takové veselí, až i Elain musela potlačovat smích. Aviendha se jen smála o to víc.

Elain si zvedla suknice s důstojností, na jakou se vzmohla, a vyrazila do svých pokojů. Pokud šla rychleji než předtím, inu, chtěla se zbavit mokrých šatů. To byl jediný důvod. Jediný důvod.