Nůž snů

15 Jiná dovednost

K Elaininu vzteku, tichému, doutnajícímu vzteku, z něhož zatínala zuby, cestou do svých pokojů zabloudila. Byly to její pokoje, co opustila dětský pokoj, a přesto dvakrát zabočila a zjistila, že cesta nevede tam, kam čekala. A široké schodiště s mramorovým zábradlím ji zavedlo úplně špatným směrem. Světlo ji spal, co teď byla těhotná, úplně jí to mátlo myšlení! Když se vrátila a vydala se po jiných schodech, z pouta cítila rozpaky a sílicí obavy. Některé gardistky si neklidně mumlaly. Ne dost nahlas, aby jim rozuměla, dokud je velící praporečnice, štíhlá Saldejka s chladným pohledem jménem Devore Zarbajan, neumlčela ostrým slovem. Dokonce i Aviendha se začala tvářit pochybovačně. No, nenechá si předhazovat, že se ztratila – v paláci!

„Nikomu ani muk,“ zavrčela temně. „Nikomu!“ dodala, když Birgitte stejně otevřela ústa.

Zlatovlasá žena prudce zavřela ústa a zatahala se za silný cop, skoro jako to dělávala Nyneiva. Smazat si nesouhlas z tváře se ovšem nenamáhala a z pouta se stále nesly rozpaky a obavy. Dost na to, aby se Elain začala taky obávat. Snažila se s tím bojovat, než začne lomit rukama a omlouvat se. Tak silné to bylo.

„Myslím, že se pokusím najít svoje pokoje, jestli můžu ještě něco říct,“ pronesla Birgitte napjatě. „Chci se usušit, než si prošlapu boty. O tomhle si musíme promluvit později. Bojím se, že se nedá nic dělat, ale…“ Škrobeně kývla, sotva ohnula krk, a vyrazila, jen cestou mávala lukem.

Elain ji málem zavolala zpátky. Chtěla. Ale Birgitte potřebovala suché šaty stejně nutně jako ona. Kromě toho se jí změnila nálada v nevrlou a umíněnou. Nehodlala mluvit o tom, že zabloudila na chodbách, v nichž vyrůstala, ani teď, ani později. Že se nedá nic dělat? Co to znamenalo? Jestli Birgitte naznačovala, že má příliš zamlžený mozek, než aby se to dalo napravit…! Znovu zaťala zuby.

Aspoň že po dalším nečekaném zabočení našla vysoké dveře s vyřezávanými lvy, vedoucí do jejích pokojů. Vydechla si úlevou. Začínala si myslet, že má vzpomínky na palác opravdu úplně popletené. Při jejím příchodu ztuhly po stranách dveří dvě gardistky, oslnivé v kloboucích se širokou krempou s bílým peřím, krajkou lemovanými šerpami s vyšitým Bílým lvem šikmo přes leštěné kyrysy a další světlou krajkou na manžetách a u krku. Hodlala jim pořídit červeně lakované kyrysy, aby ladily s hedvábnými kabáty a spodky, až se bude moct věnovat takovým věcem. Pokud budou hezké, žádný útočník je nebude brát v potaz, dokud nebude příliš pozdě, a ona je hodlala vyfintit co nejvíc. Žádné gardistce to zřejmě nevadilo. Vlastně se na ty lakované kyrysy velice těšily.

Zaslechla pár lidí, když si nevšimli, že je poblíž – převážně ženy, nicméně včetně Doilina Mellara, jejich vlastního velitele-jak je znevažují, přestojím plně důvěřovala, že ji dokážou ochránit. Byly odvážné a odhodlané, jinak by tu nebyly. Yurith Azeri a ostatní, které sloužily u kupeckých stráží – pro ženu vzácné řemeslo – dávaly každý den lekce v šermu a obden přicházeli s druhou lekcí i strážci. Sareitin Ned Yarman a Vandenin Jaem je chválili, jak rychle se učí. Podle Jaema to bylo proto, že si nemyslely, že by už něco o zacházení s čepelí věděly, což byla hloupost. Jak si můžete myslet, že už něco o něčem víte, když se to potřebujete učit?

Přestože tu už stráže stály, poslala Devore dvě z jejich doprovodu, a ony tasily meč a vstoupily, zatímco Elain čekala na chodbě s Aviendhou a ostatními a netrpělivě podupávala. Všichni se pohledu na ni vyhýbali. Prohlídka nebyla urážkou žen hlídajících u dveří – Elain předpokládala, že by člověk dokázal vyšplhat po fasádě, na níž bylo rozhodně dost ozdob, aby poskytly vhodné chyty – přesto ji rozčilovalo, že musí čekat. Teprve když vyšly a ohlásily Devore, že uvnitř nečíhají žádní najatí vrahové ani Aes Sedai, která by Elain odtáhla k Elaidě do Věže, směla s Aviendhou vstoupit. Gardistky se postavily ke dveřím spolu s ostatními. Nebyla si jistá, jestli by jí skutečně fyzicky zabránily vstoupit dřív, ale zatím to nechtěla zkoušet. Kdyby ji držely vlastní tělesné strážkyně, bylo by to nesnesitelné, jakkoliv by jen dělaly svou práci. Lepší bude se tomu vyhnout.

V bílém mramorovém krbu v předpokoji hořel oheň, ale vydával jen málo tepla. Koberce s příchodem jara odnesli a podlaha byla pod podrážkami střevíců studená, i když měla pevné boty. Její služka Essande roztáhla šedé suknice s červeným lemem s překvapivým půvabem. Ač byla štíhlá, trpěla bělovláska bolestí kloubů, což popírala a odmítala léčení. Stejně důrazně odmítala i každý náznak, že by měla odejít na odpočinek. Na prsou měla vyšitou velkou Elaininu Zlatou lilii a hrdě ji nosila. Po jejím boku a kousek za ní stály dvě mladší ženy ve stejné livreji, jen s menšími liliemi, podsadité sestry Sefanie a Naris. Plaché, přesto dobře vycvičené. Předvedly tak hluboké pukrle, že dosedly málem až na zem.

Ač byla Essande pomalá a křehká, nikdy neplýtvala časem na jalové plácání, ani neříkala nahlas, co bylo očividné. Nevykřikovala kvůli tomu, jak jsou Elain s Aviendhou mokré, i když ji gardistky určitě upozornily. „Hned vás usušíme a zahřejeme, má paní, a převlékneme do něčeho vhodného pro setkání se žoldnéři. Červené hedvábí s ohnivými opály na krku by na ně mělo udělat dostatečný dojem. Už ses taky měla dávno najíst. Nesnaž se mi namluvit, že jsi jedla, má paní. Naris, zajdi do kuchyně pro jídlo pro urozenou paní Elain a urozenou paní Aviendhu.“ Aviendha vyprskla smíchy, přesto dávno přestala namítat proti oslovení urozená paní. A to bylo jen dobře, protože Essande by to stejně nevymluvila. U sluhů jsou věci, které můžete přikázat, a věci, které prostě musíte snášet.

Naris udělala obličej a z nějakého důvodu se zhluboka nadechla, ale pak jen předvedla další hluboké pukrle, tentokrát před Essande, a jen o málo hlubší před Elain – ona i sestra se starší ženy bály téměř stejně jako dědičky Andoru – než popadla suknice a vyrazila na chodbu.

Elain také udělala obličej. Gardistky zřejmě pověděly Essande i o žoldnéřích. A že nejedla. Nesnášela, když o ní lidé mluvili za jejími zády. Ale kolik z toho bylo jen jejími měnícími se náladami? Nevzpomínala si, že by jí předtím vadilo, když služka věděla, jaké šaty jí má připravit, nebo protože někdo zjistil, že má hlad, a bez ptaní poslal pro jídlo. Sloužící se mezi sebou baví – tedy neustále klevetí, to je prostě dané – a pokud jsou ve své práci dobří, předávají si vše, o čem si myslí, že by jim mohlo pomoct sloužit paní ještě lépe. Essande byla ve své práci velmi dobrá. Přesto ji to štvalo, a štvalo ji to o to víc, že věděla, jak je to iracionální.

Nechala se s Aviendhou odvést do převlékárny. Sefanie šla jako poslední. Tentokrát se Elain cítila bídně, byla mokrá a třásla se, nemluvě o tom, jak se zlobila na Birgitte za to, že odešla, a byla vyděšená, protože zabloudila v paláci, v němž vyrůstala, a také byla naštvaná, protože o ní její gardistky klevetily. Vlastně byla málem na dně.

Brzy ji ale Essande vysvlékla z mokrých šatů a zabalila do velké bílé osušky, která visela na nahřívacím stojanu před širokým mramorovým krbem na konci místnosti. To Elain uklidnilo. Oheň vůbec nebyl malý a v místnosti bylo pomalu horko. Vítané teplo jí pronikalo do těla a zahánělo třesavku. Essande jí vysušila vlasy a Sefanie poskytla stejnou službu Aviendze, kterou to pořád zlobilo, i když to nebylo poprvé. Často si s Elain navzájem rozčesávaly po nocích vlasy, ale přijmout tuto prostou službu od služky vyvolávalo na Aviendžiných opálených lících ruměnec.

Když Sefanie otevřela jeden ze šatníků u stěny, Aviendha si zhluboka vzdychla. Jednu osušku měla volně ovinutou kolem těla – jiná žena sušící jí vlasy vyvolávala rozpaky, ale téměř naprostá nahota žádné potíže nepředstavovala – a do druhého, menšího měla zamotané vlasy. „Myslíš, že bych si měla vzít mokřinské šaty, Elain, když se máme setkat s těmi žoldnéři?“ zeptala se zdráhavé. Essande se usmála. Tuze ráda oblékala Aviendhu do hedvábí.

Elain skryla vlastní úsměv, což nebylo snadné, protože jí bylo do smíchu. Její sestra předstírala, že hedvábím opovrhuje, ale zřídkakdy vynechala příležitost si je obléknout. „Jestli to vydržíš, Aviendho,“ řekla vážně a pečlivě si upravovala osušku na těle. Essande ji vídala nahou každý den, stejně jako Sefanie, ale nehodlala to dopustit bez dobrého důvodu. „Pro lepší účinek bychom je měly obě naprosto ohromit. Nebude ti to moc vadit, viď že ne?“

Aviendha už ale byla v šatníku, osušku bezstarostně rozevřenou, a ohmatávala šaty. V jiném šatníku visely několikery aielské oděvy, ale Tylin jí před odchodem z Ebú Daru věnovala truhlice pěkně střižených hedvábných a soukenných šatů, a že jich bylo! Zaplňovaly skoro čtvrtinu vyřezávaných šatních skříní.

Ten krátký výbuch pobavení způsobil, že Elain už neměla pocit, že by se měla kvůli všemu hádat, a tak bez ostýchavosti nechala Essande, aby ji oblékla do červeného hedvábí s ohnivými opály velkými jako článek prstu, našitými do pásu kolem výstřihu. Šaty by určitě udělaly dojem i bez drahokamů. Bělovlasá žena měla lehkou ruku, ale Elain sebou stejně trhla, když jí začala zapínat knoflíčky na zádech a stahovat tak živůtek kolem citlivého poprsí. Názory na to, jak dlouho to potrvá, se různily, přesto se všechny ženy shodovaly, že může čekat další zvětšení.

Jak si přála, aby byl Rand nablízku a mohl sdílet plný účinek jejího pouta s ním. To by ho naučilo, jen tak ji oplodnit. Pochopitelně mohla vypít srdečníkový čaj, než s ním ulehla – to pomyšlení důrazně zahnala. Je to Randova vina a basta.

Aviendha si vybrala modré šaty, což dělala často, s řadami perliček kolem živůtku. Neměly tak hluboký výstřih, jak bylo ebúdarským zvykem, přesto ukazovaly část ňader. Málokteré šaty šité v Ebú Daru neukazovaly výstřih. Když jí Sefanie začala zapínat knoflíčky, pohrávala si Aviendha s něčím, co vytáhla z váčku u pasu. Byla to malá dýka s hrubým jílcem z parohu ovinutým zlatým drátkem. Byl to také ter’angrial, i když Elain nedokázala přijít na to, co dělá, než jí těhotenství v dalším studiu zabránilo. Nevěděla, proč ho její sestra nosí. Aviendha měla při pohledu na něj téměř zasněný výraz.

„Proč tě to tak fascinuje?“ zeptala se Elain. Nebylo to poprvé, co ji viděla plně zaujatou tím nožíkem.

Aviendha sebou trhla a zamrkala na dýku v rukou. Železná čepel – tedy přinejmenším vypadala jako železná a na pohmat tak také působila – nebyla nikdy nabroušená, pokud Elain poznala, a byla o málo delší než její dlaň, zato dost široká. I hrot byl příliš tupý pro bodání. „Chtěla jsem ti to dát, ale nikdy ses o tom nezmínila, tak jsem si myslela, že bych se mohla zmýlit, a potom jsme si myslely, že jsi v bezpečí, přinejmenším před některými hrozbami, a nebyla jsi. Tak jsem se rozhodla, že si to nechám. Pokud mám pravdu, aspoň tě budu moct takhle ochránit, a pokud se mýlím, ničemu to neuškodí.“

Elain potřásla hlavou s ručníkem. „Pravdu v čem? O čem to mluvíš?“

„O tomhle,“ pravila Aviendha a zvedla dýku. „Myslím, že pokud to máš ve svém vlastnictví, Stín tě neuvidí. Ne Bezocí nebo Stínem pokřivení, možná dokonce ani Požírač listí. Akorát že se musím mýlit, pokud to nevidíš.“

Sefanie zalapala po dechu a znehybněla, dokud ji Essande potichu nenapomenula. Essande žila příliš dlouho, aby ji pouhá zmínka o Stínu rozhodila. Vlastně ji rozhodilo jen máloco.

Elain zírala. Snažila se Aviendhu naučit vyrábět ter’angrial, ale její sestra neměla ani ždibec této schopnosti. Možná ale měla jinou, možná se to dokonce dalo označit za nadání. „Pojď se mnou,“ řekla a vzala Aviendhu za ruku. Málem ji vyvlekla z převlékámy. Essande je s námitkami následovala a Sefanie také a cestou se snažila pozapínat knoflíčky na Aviendžiných šatech.

Ve větším ze dvou obývacích pokojů hořely v obou krbech ohně, a i když tu nebylo takové teplo jako v převlékárně, bylo tu rozhodně příjemně. Uprostřed stál na bílé podlaze stůl s rozvilinami a dvěma židlemi s nízkým opěradlem, kde s Aviendhou obvykle jídávaly. Na kraji stolu leželo několik v kůži vázaných knih z palácové knihovny, dějiny Andoru a knihy příběhů. Kandelábry se zrcadly dávaly dost světla, takže si tu často večer četly.

Důležitější bylo, že na dlouhém stolku u tmavého deštění byly naskládané ter’angrialy ze skrýše, kterou měla rodinka v Ebú Daru, poháry a misky, sošky a figurky, šperky, všechny možné krámy. Většina vypadala obyčejně, snad jen se zvláštním vypracováním, ale ani ty na pohled nejkřehčí nebylo možné rozbít, a některé byly mnohem lehčí či naopak těžší, než vypadaly. Už je nemohla bezpečně studovat – Min ji ujišťovala, že jejím dětem nic neublíží, ale jediná síla jí často vyklouzla, takže bylo mnohem pravděpodobnější než dřív, že ublíží sama sobě – přesto každý den měnila věci na stole, vybírala náhodně kousky z košů, jež uchovávala v pokoji, jen aby se na ně mohla dívat a přemýšlet o tom, co zjistila, než otěhotněla. Ne že by se toho dozvěděla moc — no vlastně nic – ale mohla nad nimi hloubat. Nemusela se bát, že by někdo něco ukradl. Reene většinu nepoctivců mezi služebnictvem vymýtila, možná všechny, a hlídka u dveří zajistila zbytek.

S ústy nesouhlasně stisknutými – oblékání se provádí v oblékámě, slušně, ne někde, kam může každou chvíli někdo vejít – se Essande znovu začala věnovat Elaininým knoflíčkům. Sefanie, nejspíš podrážděná nespokojeností starší ženy, jako čímkoliv jiným, ztěžka dýchala a zapínala Aviendhu.

„Vyber něco a řekni mi, co si myslíš, že to dělá,“ vybídla Elain svou sestru. Dívat se a přemýšlet nebylo k ničemu, a ona ani nečekala, že bude. Ale pokud Aviendha nějak pozná, co který ter’angrial dělá, pokud ho jenom vezme do ruky… Zmocnila se jí žárlivost, trpká a žhavá, ale hned ji potlačila a pro jistotu po ní ještě chvíli dupala, dokud nezmizela docela. Nebude žárlit na Aviendhu!

„Nejsem si jistá, jestli to dokážu, Elain. Myslím, že jenom tenhle nůž dělá nějakou ochranu. A musím se mýlit, jinak bys to věděla. Víš o těch předmětech víc než kdokoliv jiný.“

Elain rozpaky zrudly líce. „Nevím zdaleka tolik, kolik si zřejmě myslíš. Zkus to, Aviendho. Ještě jsem neslyšela, že by někdo dokázal… číst ter’angrial, ale pokud to dokážeš, byť trošku, tak to přece je úžasné, copak to nevidíš?“

Aviendha kývla, ale tvářila se dál pochybovačně. Váhavě se dotkla černé hole na krok dlouhé a tak pružné, že ji bylo možné ohnout do kruhu a ona se zase narovnala, ležící uprostřed stolu. Dotkla se a rychle ucukla a mimoděk si otírala prsty o sukni. „Tohle způsobuje bolest.“

„To nám říkala Nyneiva,“ podotkla netrpělivě Elain a Aviendha se na ni bezvýrazně podívala.

„Nyneiva al’Meara neříkala, že můžeš měnit, kolik bolesti každá rána způsobí.“ Opět ji přemohla nejistota a dál mluvila nejistě. „Aspoň myslím, že to jde. Myslím, že jedna rána může být cítit jako jedna nebo sto. Ale jenom hádám, Elain. Tohle si jenom myslím.“

„Pokračuj,“ povzbuzovala ji Elain. „Možná najdeme něco, co se potvrdí. Co tohle?“ Zvedla podivně tvarovanou kovovou čapku. Byla pokrytá podivnými hranatými vzory, které byly zřejmě zlehounka vyryté, ale byla příliš tenká, aby se dala použít jako přílba, ač byla dvakrát těžší, než vypadala. Kov byl kluzký, ne jenom hladký, jako by byl naolejovaný.

Aviendha váhavě odložila dýku a obrátila čapku v rukou, než ji vrátila na stůl a opět si vzala dýku. „Myslím, že ti to umožňuje řídit… nějaké zařízení. Stroj.“ Potřásla hlavou s namotaným ručníkem. „Ale nevím jak, ani jaký stroj. Vidíš? Zase jenom hádám.“

Elain jí ale nedovolila přestat. Aviendha se dotýkala jednoho ter’angrialu za druhým, občas ho chvilku podržela, a pokaždé měla odpověď. Mluvila zdráhavé a opakovala, že jenom hádá, ale vždycky měla odpověď. O malé krabičce s panty, zjevně ze slonoviny a pokryté zvlněnými červenými a zelenými proužky, si myslela, že obsahuje hudbu, stovky melodií, možná tisíce. S ter’angrialem by to bylo možné. Nakonec, dobrá hudební skříňka mohla mít válce až pro stovku melodií a některé dokázaly hrát i delší kousky na několika válcích, aniž by bylo třeba je vyměňovat. Bílá mísa ve tvaru platýse skoro krok napříč hledala věci, které jsou daleko, myslela si Aviendha, a vysoká váza ozdobená zelenou a modrou révou – modrou révou! – sbírala vodu ze vzduchu. To vypadalo, že není k ničemu, ale Aviendha ji málem hladila, a Elain si po chvíli uvědomila, že v Pustině by byla opravdu užitečná. Pokud by fungovala, jak si Aviendha myslela. A někdo přišel na to, jak ji přimět fungovat. Černobílá figurka ptáčka s dlouhými křídly roztaženými v letu byla pro mluvení s lidmi na velkou dálku, říkala. Stejně jako modrá figurka ženy, dost malá, aby se vešla do dlaně, v šatech a kabátě podivného střihu. A měla šest náušnic, šest prstenů a tři náramky.

Elain si začínala myslet, že to Aviendha vzdává a dává dokola stejné odpovědi v naději, že se Elain přestane ptát, ale pak si uvědomila, že sestřin hlas je stále sebejistější a že přestává zdůrazňovat, že jenom hádá. A její „odhady“ byly stále podrobnější. Ohnutá beztvará, matně černá tyč, široká jako její zápěstí – vypadala kovová, ale jeden konec padl do každé ruky, která ji sevřela – ji přiměla myslet na řezání buď kovu, nebo kamene, pokud nebyl materiál příliš tlustý. Ale nic, co by mohlo hořet. Zjevně skleněná figurka muže, stopu vysoká, se zdviženou rukou, jako by někoho zastavoval, měla zahánět žoužel, což by určitě bylo užitečné, vzhledem k tomu, jak Caemlyn sužovaly mouchy a krysy. Kamenná řezba velká jako dlaň, samá tmavomodrá křivka – na pohmat jako kámen, i když nějak nevypadala vyřezávaná – byla pro růst něčeho. Ne rostlin. Napadaly ji díry, akorát že to nebyly tak docela díry. A nevěřila, že by někdo musel usměrňovat, aby ji přiměl fungovat. Stačilo jenom zazpívat správný tón! Některé ter’angrialy nevyžadují usměrňování, ale tohle? Zpěv?“

Sefanie skončila s Aviendžinými šaty a ohromeně poslouchala, co říká, a stále víc kulila oči. Essande také se zájmem poslouchala, hlavu nakloněnou na stranu, a s každým novým odhalením vykřikovala, ale nenadskakovala tak jako Sefanie. „A co tohle, má paní?“ vyhrkla mladší žena, když se Aviendha odmlčela. Ukazovala na sošku statného vousáče s veselým úsměvem, držícího knihu. Byla dvě stopy vysoká, vypadala jako věkem ztmavlý bronz a rozhodně byla dost těžká, aby bronzová být mohla. „Kdykoliv se na ni podívám, je mi do smíchu taky, má paní.“

„Mně taky, Sefanie Pelden,“ řekla Aviendha a pohladila mužíka po hlavě. „Ale drží víc než jen tu knihu. Drží tisíce a tisíce knih.“ Náhle ji obklopilo světlo saidaru a ona se bronzové sošky dotkla prameny ohně a země.

Sefanie vypískla, když se nad soškou objevila dvě slova ve starém jazyce, černá, jako vytištěná kvalitním inkoustem. Některá písmena měla trochu zvláštní tvar, ale slova byla zcela jasná, ansoen a imsoen, vznášející se jen tak ve vzduchu. Aviendha vypadala skoro stejně polekaná jako služka.

„Myslím, že konečně máme důkaz,“ prohlásila Elain klidněji, než se cítila. Srdce měla v hrdle a bušilo jí jako o závod. Lži a pravda, tak se ta dvě slova dala přeložit. Nebo v kontextu by možná beletrie a fakta bylo přesnější. Pro ni to byl dostatečný důkaz. Označila si, kde se prameny dotkly sošky, až se bude moct vrátit ke studiu. „Ale neměla jsi to dělat, není to bezpečné.“

Záře kolem Aviendhy zmizela. „Ach, Světlo!“ zvolala a objala Elain, „to mě vůbec nenapadlo! Mám vůči tobě obrovské toh! Nechtěla jsem ohrozit tebe ani děti! To nikdy!“

„Já i moje děti jsme v bezpečí.“ Elain se zasmála a taky ji objala. „Minino vidění?“ Její děti přinejmenším v bezpečí byly. Dokud se nenarodí. Tolik dětí umírá v prvním roce života. Min neříkala nic kromě toho, že se narodí zdravá. A neříkala ani nic o tom, že se nespálí, ovšem to nehodlala vykládat své sestře, která se už tak tvářila provinile. „Nemáš vůči mně žádné toh. Já myslela na tebe. Mohla jsi zemřit, spálit se.“

Aviendha se odtáhla, aby se jí mohla podívat do očí. To, co v nich uviděla, ji uklidnilo, protože se pousmála. „Ale přiměla jsem to fungovat. Možná bych mohla převzít to studování. Když mě povedeš, mělo by to být naprosto bezpečné. Máme celé měsíce, než se do toho budeš moct pustit sama.“

„Ty žádný čas nemáš, Aviendho,“ prohlásila nějaká žena ode dveří. „Odcházíme. Doufám, že sis příliš nezvykla na to hedvábí. Vidím tě, Elain.“

Aviendha odskočila z objetí a prudce se začervenala. Do místnosti vstoupily dvě Aielanky, a ne jen tak nějaké. Světlovlasá Nadere, vysoká jako většina mužů a taky tak široká, byla moudrou se značnými pravomocemi mezi Gošieny, a Dorindha, s dlouhými ryšavými vlasy s bílými pramínky, byla manželka Baela, klanového náčelníka Gošienů, ale hlavně byla správkyní střechy držby Kouřové prameny, největší klanové držby. To ona promluvila.

„Vidím tě, Dorindho,“ řekla Elain. „Vidím tě, Nadere. Proč odvádíte Aviendhu?“

„Říkala jsi, že můžu zůstat s Elain a hlídat jí záda,“ bránila se Aviendha.

„To jsi říkala, Dorindho.“ Elain sestře stiskla ruku a ta její stisk opětovala. „Ty i moudré.“

Zlaté a slonovinové náramky zachřestily, jak si Dorindha posunula tmavou loktuši. „Kolik lidí potřebuješ, aby ti hlídali záda, Elain?“ zeptala se suše. „Máš jich asi stovku, kteří nedělají nic jiného, a jsou stejně tvrdé jako Far Dareis Mai.“ V úsměvu se jí prohloubily vrásky v koutcích očí. „Myslím, že ty ženy venku chtěly, abychom odevzdaly nože, než nás pustí dovnitř.“

Nadere se dotkla rohovinového jílce svého nože a v zelených očích jí plálo, i když nebylo pravděpodobné, že by gardistky něco takového skutečně žádaly. Dokonce i Birgitte, která, když šlo o Elainino bezpečí, podezírala kdekoho, neviděla, že by od Aielů hrozilo nějaké nebezpečí, a Elain přijala jisté závazky, když se s Aviendhou navzájem adoptovaly. Moudré, které se obřadu zúčastnily, jako to udělala Nadere, si mohly po paláci chodit, kam a kdy se jim zlíbilo: to byl jeden ze závazků. A Dorindha působila tak velitelským dojmem, až bylo nepředstavitelné, že by se ji někdo pokoušel zastavit.

„Tvůj výcvik se odkládal už příliš dlouho, Aviendho,“ prohlásila Nadere rázně. „Běž se převléknout do vhodného oděvu.“

„Ale já se toho od Elain tolik dozvídám, Nadere. Tkaniva, která ani ty neznáš. Myslím, že dokážu udělat v Trojí zemi déšť! A právě jsem se naučila, jak—“

„Ať ses naučila cokoliv,“ skočila jí Nadere do řeči rázně, „zřejmě jsí stejně tolik zapomněla. Jako třeba to, že jsi stále učednice. Jediná síla je to poslední, co musí moudrá znát, jinak by byly moudrými pouze ženy, které dokážou usměrňovat. Teď se běž převléknout a považuj za štěstí, že nechci, aby ses vracela jen ve své kůži a dostala řemenem. Stany už se skládají, a jestli se odchod klanu zdrží, tak tím řemenem dostaneš.“

Aviendha bez dalšího slova pustila Elaininu ruku a vyběhla z místnosti. Cestou vrazila do Naris, která zavrávorala a málem upustila velký, plátnem zakrytý podnos, který nesla. Essande mávla rukou a Sefanie hned spěchala za Aviendhou. Naris při pohledu na Aielanky vykulila oči, ale Essande ji napomenula, co že jí to trvalo tak dlouho, a nechala ji nachystat stůl. Mladá služebná se s mumlanými omluvami rozběhla.

Elain chtěla běžet za Aviendhou, zachytit každou chvilku s ní, ale Nadeřina slova ji zadržela. „Vy odcházíte z Caemlynu, Dorindho? Kam jdete?“ Jakkoliv měla Aiely ráda, nechtěla, aby se jí potulovali po venkově. Jak už byla situace nestabilní, představovali problém, i když si jenom vyrazili z tábora na lov nebo za obchodem.

„Opouštíme Andor, Elain. Za pár hodin budeme daleko za tvými hranicemi. Ohledně toho, kam jdeme, se musíš zeptat Kar’a’karna.“

Nadere se šla podívat, co Naris chystá, a ta se tak roztřásla, až málem nejeden pokrm upustila. „Vypadá to dobře, ale některé bylinky nepoznávám,“ poznamenala moudrá. „Tvoje porodní bába to všechno schválila, Elain?“

„Porodní bábu zavolám, až přijde můj čas, Nadere. Dorindho, myslím, že Rand by nechtěl, abys mi tajila, kde je. Co říkal?“

Dorindha zlehka pokrčila rameny. „Poslal posla, jednoho z těch černých kabátů, s dopisem Baelovi. Bael mi ho pochopitelně dal přečíst její tón naznačoval, že ohledně toho nikdy nebylo pochyb – „ale Kar’a’karn Baela požádal, aby to nikomu neříkal, takže ti to nemůžu prozradit.“

„Žádná porodní bába?“ ozvala se nevěřícně Nadere. „Kdo ti říká, co máš jíst a pít? Kdo ti dává správné bylinky? Přestaň se na mě dívat, jako bys měla v očích dýky, ženská. Melain je mnohem vzteklejší, než ty kdy budeš, ale i ona má dost rozumu, aby si nechala tyto věci určovat od Monaelle.“

„Má paní, chladne ti jídlo,“ poznamenala Essande mírně, ale právě s tím nádechem důrazu, jaký si déle sloužící sluha může dovolit.

Elain zaskřípala zuby a odplula k židli, za níž stála Essande. Jakkoliv si chtěla vykračovat, nedařilo se jí to. Plula. Essande vytáhla kartáč se slonovinovým hřbetem, odmotala Elain ručník z hlavy a začala jí česat vlasy, zatímco Elain jedla. Jedla hlavně proto, že pokud by to neudělala, někdo by byl poslán pro víc teplého jídla, protože Essande a její vlastní tělesná stráž by ji tu klidně držely, dokud to nesní, ale kromě vysušeného jablka, které se ještě nezkazilo, bylo jídlo rozhodně nechutné. Chleba byl křupavý, ale plný potemníků, a máčené sušené fazole, protože všechny naložené se zkazily, byly tuhé a bez chuti. Jablko bylo v misce smíchané s bylinkami – krájeným lopuchovým kořenem, několika druhy kalin, pampeliškou a kopřivovým listím – a trochou oleje a jako maso tu byl kousek kůzlete pomalu vařený v neslaném nemastném vývaru. Solí se rozhodně šetřilo, to poznala. Zabíjela by pro solené hovězí, z něhož kape omastek! Na Aviendžině talíři byl kousek hovězího, i když vypadal tuhý. To by klidně mohla požádat o víno. Na pití si mohla vybrat mezi vodou a kozím mlékem. Po čaji toužila téměř stejně jako po tlustém mase, ale i z nej slabšího musela běžet a vykonat potřebu, a i bez toho měla dost problémů. A tak jedla zcela mechanicky a snažila se myslet na cokoliv jiného než na to, co má v ústech. Aspoň kromě toho jablka.

Pokusila se z Aielanek vypáčit nějaké novinky ohledně Randa, ale zřejmě toho věděly ještě méně než ona. Nakolik to přiznávaly. Když chtěly, uměly mlčet. Ona aspoň věděla, že je někde daleko na jihovýchodě. Předpokládala, že někde poblíž Tearu, i když stejně tak mohl být na Maredské pláni nebo Páteři světa. Jinak už věděla jen to, že žije, a nic víc. Snažila se soustředit hovor na Randa v naději, že by si mohly nechat něco uklouznout, ale to by se klidně mohla snažit upravovat cihly prsty. Dorindha s Nadere měly vlastní cíl, přesvědčit ji, že okamžitě potřebuje porodní bábu. Pořád dokola mlely, jak by mohla ohrožovat sebe i děti, a nestačilo jim ani Minino vidění.

„No dobře,“ pro hlásila nakonec a praštila nožem a vidličkou. „Začnu ji dneska hledat.“ A pokud sejí to nepodaří, tak se to nikdy nedozvědí.

„Moje neteř je porodní bába, má paní,“ ozvala se Essande. „Melfane prodává bylinky a mazání v krámě na Svíčkové ulici v Novém Městě, a myslím, že se docela vyzná.“ Uhladila poslední kudmy a s potěšeným úsměvem ucouvla. „Tolik mi připomínáš svou matku, má paní.“

Elain si povzdechla. Zřejmě bude mít porodní bábu, ať chce, nebo nechce. Další, kdo zajistí, aby její jídlo nestálo za nic. No, možná by mohla porodní bába navrhnout něco na ty bolesti zad v noci a citlivá prsa. Díky Světlu, že byla ušetřena nevolností. Ženy, které dokážou usměrňovat, tímhle nikdy netrpí.

Když se Aviendha vrátila, měla na sobě opět aielské oblečení a dosud vlhkou loktuši měla přehozenou přes lokty, kolem spánků ovázaný tmavý šátek, aby jí přidržoval vlasy, a na zádech ranec. Na rozdíl od spousty náramků a náhrdelníků, co nosily Dorindha a Nadere, měla jediný stříbrný náhrdelník, složitě propracovaná kolečka, a slonovinový náramek z hustě vyřezávaných růží a trnů. Podala Elain tupou dýku. „Tohle si musíš nechat, tak budeš v bezpečí. Pokusím se tě navštěvovat, jak nejčastěji to půjde.“

„Občasná návštěva by mohla být možná,“ podotkla Nadere přísně, „ale zaostala jsi, takže se musíš snažit, abys to dohnala. Zvláštní,“ zamumlala a potřásla hlavou, „mluvit tak ledabyle o návštěvě z takové dálky. Překonat ligy, stovky lig jediným krokem. Zvláštní věci jsme se to naučili v mokřinách.“

„Pojď, Aviendho, musíme jít,“ řekla Dorindha.

„Počkejte,“ vyhrkla Elain. „Počkejte, prosím, chvilku.“ Sevřela dýku a rozběhla se do převlékárny. Sefanie právě věšila Aviendžiny modré šaty. Zarazila se a udělala pukrle, ale Elain si jí nevšímala. Otevřela vyřezávané víko slonovinové truhličky na šperky. Na náramcích, náhrdelnících a sponách ležela brož ve tvaru želvy, která vypadala jako jantarová, a sedící ženy zahalené do svých vlasů, zjevně vyřezávaná z věkem zašlé slonoviny. Byly to angrialy. Elain uložila dýku do truhličky, vybrala želvu a pak z náhlého popudu sebrala i pokroucený kamenný prsten pro snění. Jí od počátku těhotenství v podstatě nebyl k ničemu, a pokud by se jí podařilo setkat vzduch, stále měla stříbrný prsten ze spletených spirál, který sebrali Ispan.

Honem se vrátila do pokoje, kde se Dorindha s Nadere hádaly, nebo přinejmenším vedly vzrušenou debatu, zatímco Essande předstírala, že se dívá, zda tu není prach, a hladila stůl. Podle toho, jak nakláněla hlavu, ale pozorně poslouchala. Naris naskládala talíře zpátky na podnos a na Aielanky civěla s otevřenou pusou.

„Řekla jsem jí, že dostane řemenem, pokud zdržíme odchod,“ pronesla Nadere důrazně, když Elain vstoupila do místnosti. „Není to spravedlivé, když toho není příčinou, ale řekla jsem, co jsem řekla.“

„Udělej, co musíš,“ opáčila Dorindha klidně, ale hmouřila oči, což naznačovalo, že to nejsou její poslední slova. „Možná nic nezdržíme, a možná Aviendha zaplatí ráda, aby se mohla rozloučit se svou sestrou.“

Elain se nenamáhala s tím, že by se snažila Aviendhu obhajovat. Aviendha sama předváděla klid, na nějž by byla hrdá i Aes Sedai, jako by na tom, jestli dostane výprask kvůli někomu jinému, vůbec nezáleželo.

„Tyhle jsou pro tebe.“ Elain jí vtiskla do ruky prsten a brož. „Ne jako dary, obávám se. Bílá věž je bude chtít zpátky. Ale používej je podle potřeby.“

Aviendha se na předměty podívala a zalapala po dechu. „Už jenom zapůjčení je ohromný dar. Zahanbuješ mě, sestro. Nemám pro tebe dar na rozloučenou.“

„Dáváš mi své přátelství. Dala jsi mi sestru.“ Elain cítila, jak ji po tváři klouže slza. Přesto se zasmála, ale byl to slabý, rozechvělý smích. „Jak můžeš říkat, že mi nic nedáváš? Dala jsi mi všechno.“

I Aviendze se v očích leskly slzy. Přestože se ostatní dívaly, objala Elain a pevně stiskla. „Budeš mi chybět, sestro,“ zašeptala. „Moje srdce je studené jako noc.“

„Moje také, sestro,“ šeptala Elain.

„Taky mi budeš chybět. Ale dovolí mi tě občas navštívit. Tohle není navěky.“

„Ne, není to navěky. Ale stejně mi budeš chybět.“

Vzápětí by se byly možná rozplakaly, kdyby jim ovšem Dorindha nepoložila ruce na ramena. „Je čas, Aviendho. Musíme jít, jestli se máš vyhnout řemenu.“

Aviendha se s povzdechem narovnala a otřela si oči. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín, sestro.“

A takhle rychle byly pryč. Takhle rychle se Elain cítila velice osamělá. Aviendžina přítomnost se stala jistotou, měla sestru, se kterou si mohla povídat, smát se, dělit se s ní o naděje i obavy, a tato útěcha byla pryč.

Essande vyklouzla z místnosti, zatímco se s Aviendhou objímaly, a nyní se vracela s korunkou dědičky, již vložila Elain na hlavu. Byl to jednoduchý zlatý kroužek se zlatou růží na čele. „Ať ti žoldnéři nezapomenou, s kým to mluví, má paní.“

Elain si neuvědomila, že má svěšená ramena, dokud se nenarovnala. Její sestra byla pryč, ale ona musela bránit město a získat trůn. Nyní ji bude posilovat povinnost.