Nůž snů

11 Peklo v Maderinu

I když té noci zůstali všichni dlouho vzhůru, vyrazil cirkus ráno brzy. Všichni se zarudlýma očima a mátožní. Mat vylezl ze stanu, když byla ještě tma. Kolem pobíhali lidé s lucernami, aby vše připravili, a většina hulákala na ostatní, ať si pospíší. Mnozí měli nejistý krok lidí, kteří vůbec nešli spát. Všichni zřejmě měli pocit, že čím dál budou od vesnice, která jim zmizela před očima, tím lépe. Lukův barevný vůz vyjel na silnici, sotva se slunce ukázalo nad obzorem, a opět nasadil slušné tempo. Minuly je dvě kupecké karavany, každá asi o dvaceti vozech, mířící na jih, a pomalá karavana Cikánů, ale opačným směrem neputoval nikdo. Čím dále, tím lépe.

Mat jel vedle Tuon a Selucia se nepokoušela nacpat svého šedáka mezi ně. Přesto vládlo mlčení, jakkoliv se snažil načít hovor. Kromě občasného nečitelného pohledu, kdykoliv se pokusil o vtip či o prolomení ledů, jela Tuon s očima upřenýma přímo před sebe, a kapuce modrého pláště jí skrývala obličej. Ani žonglování nedokázalo upoutat její pozornost. V jejím mlčeni bylo cosi zadumaného, a Matovi to dělalo starosti. Když na vás žena mlčí, obvykle jsou potiže na spadnutí. A pokud je zadumaná, můžete si tím být jistí. Mat pochyboval, že ji trápí vesnice mrtvých. Na to byla příliš tvrdá. Ne, potíže byly na dohled.

Asi po hodině na cestě se ve zvlněné krajině objevil statek, kde trávu na rozlehlé pastvině a ve velkém olivovém háji okusovaly desítky černohlavých koz. Hoši plející mezi řadami olivovníků s tmavými listy pouštěli motyky a spěchali ke kamenným plotům. Dívali se, jak kolem pomalu projíždí cirkus, a vzrušeně se vyptávali, kdo jsou a kam jedou a odkud jsou. Z rozlezlého domu s taškovou střechou a dvou velkých stodol s došky vycházeli lidé a stínili si oči. Matovi se ulevilo. Mrtví se o živé věru nezajímali.

Jak pomalu pokračovali v cestě, hospodářství a olivových hájů bylo stále víc, až plynule navazovaly na sebe po obou stranách silnice a les zatlačily na míli daleko. Dopoledne dorazili do vzkvétajícího městečka o něco většího než Jurador. U brány, kterou strážil půltucet mužů v leštěných kónických přilbicích a kožených kabátcích pošitých ocelovými kolečky, s halapartnami v rukou, se obracela dlouhá kupecká karavana s vozy krytými plachtami. Vše sledovali další muži s kušemi, stojící na strážních věžích u brány. Pokud však pán Maderinu, jistý Nathin Sarmain Vendare, očekával potíže, stráže toho byly jedinou známkou. Statky a olivové háje sahaly až ke kamenným hradbám Maderinu, což bylo nemoudré a bylo by to hodně nákladné, pokud by bylo třeba město někdy bránit. Luka musel se sedlákem usmlouvat právo usadit cirkus na nepoužívané pastvině. Po návratu se vztekal, že tomu darebákovi právě koupil nové stádo koz, možná dokonce dvě. Ale plátěná stěna už brzy stála a Luka každého popoháněl. Měli vystupovat pouze dnes a odjet brzy ráno. Velmi brzy. Nikdo si nestěžoval, všichni mluvili, pouze pokud to bylo zapotřebí. Čím dále, tím lépe.

„A nikomu neříkejte, co jste viděli,“ napomínal je Luka znovu. „Neviděli jsme nic neobvyklého. Nechceme zahnat hosty pryč.“ Lidé se na něj dívali, jako by se zbláznil. Nikdo nechtěl ani pomyslet na tu rozpouštějící se vesnici či formana, natož se o nich bavit.

Mat seděl ve stanu jen v košili a čekal, až se Tom a Juilin vrátí z výpravy do města, aby zjistili, zda tu nejsou Seančané. Mimoděk si pohazoval kostkami. Zpočátku mu padala hlavně vysoká čísla, ale pak na něj desetkrát za sebou zíralo pět očí. Většina lidí považovala Temného oči za nešťastný hod.

Stanovou chlopeň odhrnula Selucia a vrazila dovnitř. Přes obyčejné hnědé, rozdělené suknice a bílou halenu se jí dařilo vypadat jako královna vstupující do stáje. Špinavé stáje, soudě podle jejího výrazu, třebaže když došlo na čistotu, Lopin s Nerimem by dokázali uspokojit i jeho matku.

„Chce tě,“ protáhla rázně a dotkla se květovaného šátku, aby se ujistila, že má krátké plavé vlasy zakryté. „Pojď.“

„Co ode mě vlastně chce?“ zeptal se a opřel se lokty o stolek. Dokonce si natáhl nohy a zkřížil je v kotnících. Jednou ženě dovolíte, aby si myslela, že vyskočíte, kdykoliv vás zavolá, a už se toho nezbavíte.

„To ti poví sama. Marníš čas, Tretko. Nebude mít radost.“

„Jestli ode mě Skvost čeká, že přiběhnu, kdykoliv kývne, tak by si měla zvykat na zklamání.“

S úšklebkem – i když její paní toto jméno snášela, Selucia ho považovala za osobní urážku – zkřížila paže přes to své působivé poprsí.

Bylo jasné jako sklo, že tu hodlá čekat, dokud s ní nepůjde, a on byl odhodlaný nechat ji čekat dlouho. Hodil kostky. Temného oči. Čekat, že skočí, kdykoliv Tuon řekne žába. Cha! Další hod, kostky se roztočily po stole a jedna málem spadla. Temného oči. Nicméně neměl zatím nic lepšího na práci.

Přesto si dával na čas s oblékáním kabátu z pěkného bronzového hedvábí. Než si vybral klobouk, začala netrpělivě podupávat. „No na co čekáš?“ zeptal se. Zasyčela. Podržela mu chlopeň otevřenou, ale syčela u toho jako kočka.

Když vstoupil do purpurového vozu, Setalle s Tuon seděly na posteli a bavily se, ale odmlčely se v okamžiku, kdy se ukázal ve dveřích, a krátce si ho přeměřily. Což mu prozradilo, že tématem jejich hovoru byl Mat Cauthon. Zježily se mu z toho vlasy. Bylo zjevné, že ať chce Tuon cokoliv, myslí si, že s tím on nebude souhlasit. A stejně zjevné bylo, že hodlá v každém připadě dosáhnout svého. Stůl byl vytažený ke stropu a Selucia se kolem něj protáhla, aby zaujala svoje místo za Tuon, která se usadila na stoličce. Tvářila se vážně a krásné oči měla klidné. Okamžitě oběste všechny zajatce.

„Chci navštívit šenk v hostinci,“ oznámila. „Nebo v krčmě. Tam jsem také ještě nikdy nebyla. Ty mě vezmeš do takového podniku ve městě, Tretko.“

Znovu začal dýchat. „To je snadný. Jen co se vrátí Tom s Juilinem a řeknou, že je to bezpečný.“

„Musí to být sprosté místo. Takové, čemu se říká peklo.“

Spadla mu brada. Sprosté? Pekla byla nejsprostší ze sprostých, špinavé, tmavé špeluňky, kde bylo víno a pivo laciné, a přesto nestály za polovinu toho, co jste zaplatili, a každá žena, která se vám posadila na klín, se vám pokusila vybrat kapsy nebo uříznout měšec, anebo nahoře čekali dva chlapi, aby vám nakřápli lebku, jen co vlezete do jejího pokoje. V každou denní či noční dobu se tu v tuctu her kutálely kostky, občas s překvapivě vysokými sázkami, vzhledem k prostředí. Ne ve zlatě – jenom naprostý blb by ukazoval v pekle zlato – ale majitele často měnilo stříbro. Pár hazardních hráčů přišlo ke svým penězům způsobem zdaleka ne poctivým, a těch pár bývalo stejně drsných jako muži s palicemi či noži, kořistící po nocích na opilcích. Pekla vždy mívala dva, tři siláky s obušky, kdyby se tu někdo začal rvát, a obvykle si svůj plat opravdu zasloužili. Většinou zabránili hostům navzájem se pozabíjet, ale pokud se jim to nepodařilo, mrtvolu vytáhli zadem a nechali někde v uličce nebo na hromadě odpadků. A pití mezitím nepřestalo téct, kostky se nepřestaly kutálet. To bylo peklo. Jak se vůbec o takovém místě dozvěděla?

„Ten pitomej nápad jsi jí do hlavy nasadila ty?“ zeptal se Setalle.

„Jak tě to ve Světle napadlo?“ opáčila a vykulila oči, jak to ženy dělají, když předstírají, že jsou nevinné. Nebo když chtějí, abyste si mysleli, že to předstírají, jen aby vás zmátly. Nechápal, proč se namáhají. Ženy ho mátly neustále, i když se vůbec nesnažily.

„Nepřichází v úvahu, Skvoste. Vlezu do pekla se ženskou jako ty a do hodiny budu po krk nejmíň v šesti soubojích na nože, pokud vůbec tak dlouho přežiju.“

Tuon se potěšeně usmála. Jen letmo, ale rozhodně potěšeně. „Opravdu si to myslíš?“

„To vím jistě.“ Což vyvolalo další nadšený úsměv. Nadšený! Ta zatracená ženská ho chtěla vidět bojovat na nože.

„I tak. Slíbil jsi to, Tretko.“

Pohádali se o to, jestli takový slib dal – tedy on klidně logicky vysvětloval, že říct, že něco je snadné, není žádný slib, zatímco Tuon tvrdohlavě trvala na tom, že to slíbil; Setalle se mezitim chopila vyšívacího kruhu a Selucia ho pozorovala s pobaveným výrazem někoho, kdo sleduje, jak se zoufalec snaží bránit nebránitelné, a on nekřičel, ať už Tuon tvrdila cokoliv – když se ozvalo zaklepání na dveře.

Tuon se odmlčela. „Vidíš, Tretko,“ prohlásila po chvíli, „takhle se to dělá. Zaklepeš a počkáš.“ Mávla rukou přes rameno na služku.

„Smíš vstoupit!“ zavolala Selucia a vznosně se narovnala. Nejspíš čekala, že příchozí padnou na zem!

Byl to Tom v tmavomodrém kabátě a tmavošedém plášti, v nichž by zapadl do každého ne příliš drahého či naopak laciného šenku či taverny. Muž, jenž si může dovolit zaplatit si pití, zatímco poslouchá drby, nebo koupí jinému víno, aby zaplatil za novinky a nejčerstvější klevety. Na zem nepadl, nicméně se elegantně poklonil, i přes pochroumanou pravou nohu. „Má paní,“ zamumlal k Tuon, načež se obrátil na Mata. „Harnan říkal, že tě viděl jít sem. Doufám, že neruším. Slyšel jsem … hlasy.“

Mat se zamračil. On nekřičel. „Nerušíš. Co jsi zjistil?“

„Že se ve městě čas od času objevují Seančani. Ne vojáci, ale zřejmě pár mil na sever po silnici stavějí dvě vesnice a tři další na jihu. Vesničani sem občas chodí nakupovat.“

Matovi se podařilo zachovat vážnou tvář. Dokonce se mu povedlo dostat do hlasu náznak lítosti. „To pro tebe, Skvoste, znamená, že žádnej výlet do Maderinu nebude. Je to moc nebezpečný.“

Tuon si založila ruce, čímž zdůraznila poprsí. Měla na sobě víc křivek, než si myslel. Ne jako Selucia, pravda, ale rozhodně to byly hezké křivky. „Jenom sedláci, Tretko,“ protáhla zamitavě. „Mou tvář nikdy žádný sedlák neviděl. Slíbil jsi mi krčmu nebo šenk, a s takovou chabou výmluvou se z toho nevykroutíš.“

„Šenk by žádný obtíže představovat neměl,“ podotkl Tom. „Tyhle sedláky nakonec zajímají nůžky nebo nový kotlík, ne pití. Zřejmě si vaří vlastní pivo a místní jim nejede.“

„Děkuju, Tome,“ procedil Mat mezi zuby. „Ona chce vidět peklo.“

Bělovlasý muž se sípavě rozkašlal a zuřivě si uhlazoval kníry. „Peklo,“ zamumlal. „Jo, peklo. Znáš tady ve městě peklo, kam bych ji mohl vzít, aniž by to vyvolalo nepokoje?“ Mínil to jako jízlivost, ale Tom ho překvapil a kývl.

„Možná takový místo znám,“ připustil pomalu. „U Bílýho kruhu. Stejně jsem tam chtěl jít kvůli zprávám.“

Mat zamrkal. Jakkoliv Tom jinde vypadal nenápadně, v pekle by se na něm s tímhle kabátem dívali úkosem. Barathol hůř. Tam se obvykle nosilo špinavé hrubé sukno a umolousané plátno. Kromě toho, klást v pekle otázky byl dobrý způsob, jak si vysloužit nůž do zad. Možná ale Tom mínil, že Bílý kruh vůbec není peklo. Tuon by nemusela poznat rozdíl, pokud to místo bude trochu drsnější než obvykle. „Mám sehnat Harnana a ostatní?“ zeptal se zkusmo.

„Myslím, že my dva bychom měli být pro paní dostatečnou ochranou,“ opáčil Tom s náznakem úsměvu a Mat se trochu uvolnil.

Přesto obě ženy upozorňoval – pochopitelně nepřipadalo v úvahu, že by Selucia zůstala tady, i když panímáma Anan Tomovo pozvání, aby je doprovázela, odmítla se slovy, že už viděla víc pekel, než jí bylo milo – aby si nechaly nasazené kapuce. Tuon si možná myslela, že žádný sedlák nikdy její tvář neviděl, ale pokud mohla kočka koukat na krále, jak znělo staré rčení, potom se mohl nějaký sedlák na Tuon podívat, a byla by náramná smůla, kdyby se někdo takový objevil v Maderinu. Být ta’veren podle jeho zkušeností obvykle znamenalo, že se vzor pokřiví k tomu nejhoršímu.

„Tretko,“ ozvala se Tuon mírně, zatímco Selucia si uhlazovala na ramenou modrý plášť. „Během návštěv venkova jsem potkala mnoho sedláků, ale všichni patřičně klopili oči k zemi, i když jsem jim dovolila vstát. Věř mi, mou tvář žádný neviděl.“ Aha. Došel si pro plášť. Slunce chvíli před polednem zakrývala bílá mračna a den byl na jaro chladný a navíc vál silný vítr.

Lidé z městečka se tlačili na hlavní ulici cirkusu, muži ve vlňácích či střízlivých kabátech z lepší látky jen s náznakem výšivky na manžetách, ženy s krajkovými čepečky, v tmavých šatech s bílou zástěrou či s vysokým límcem a výšivkou stáčející se přes prsa. Všude pobíhaly děti, utíkaly rodičům a ti je honili, a všechny žasly nad Mijořinými levharty či Latellinými medvědy, nad žongléry a Balatem a Abarem polykajícími oheň, přičemž se štíhlí bratři pohybovali jako jeden muž. Mat se ani nezastavil, aby se podíval na akrobatky, a s Tuon se proplétal mezi lidmi, její ruku položenou na svém levém zápěstí, aby ji neztratil. Když ji vzal za ruku, zaváhala, než zlehka kývla, královna dávající svoleni sedlákovi. Tom nabídl rámě Selucii, ale ta se držela vedle své paní z druhé strany. Aspoň se nepokoušela nacpat se mezi ně.

Luka, v šarlatovém kabátě a plášti, stál pod velkým praporem nad vchodem a díval se, jak do skleněného džbánu dopadají mince, a poslouchal, jak cinkají, když je vysypávali do truhlice. Usmival se. Fronta čekajících se táhla podél plátěné stěny dobře na sto kroků a od města přicházeli další lidé. „Za dva, tři dny bych tady mohl slušně vydělat,“ řekl Matovi. „Nakonec, je to tu pevné a odtamtud jsme daleko.“ Jeho úsměv zhasl jako sfouknutá svíčka. „Myslíš, že jsme dost daleko, viď?“

Mat si povzdechl. Zlato bylo silnější než všechny jeho obavy.

Když do něj byla Tuon zavěšená, nemohl si přidržovat plášť, a tak mu vlál ve větru, ale i to bylo ku prospěchu věci. Strážní u brány, choulící se v nerovné řadě, si ho zvědavě prohlédli a jeden se lehce uklonil. Hedvábí a krajky takhle působí, přinejmenším na venkovské ozbrojence, a tohle ti muži byli, byť měli vyblýskané přílby i zbroj. Většina se opírala o halapartny, jako se sedlák opírá o lopatu. Ale Tom se zastavil, a tak se musel zastavit po pár krocích i Mat. Nakonec netušil, kde ten podnik U Bílého kruhu leží.

„Silná stráž, kapitáne,“ prohodil Tom ustaraně. „Jsou tu někde banditi?“

„Tady nikde žádní psanci nejsou,“ zabručel prošedivělý strážný. Přes obličej se mu táhla svraštělá bílá jizva a spolu se šilháním mu propůjčovala zločinecký vzhled. On se o halapartnu neopíral, držel ji, jako by s ní uměl zacházet. „Seančani odklidili těch pár, které jsme nepochytali my. Tak už běž, dědo. Překážíš.“ V dohledu nebyl jediný vůz, ba ani kára, a těch pár pěších mělo spoustu místa. Brána byla dost široká pro dva vozy vedle sebe, i když by se musely trochu přimáčknout.

„Seančani říkali, že jsme nepostavili dost stráží,“ přisadil si podsaditý chlapík asi v Matově věku, „a pán Nathin pozorně poslouchá, když Seančani mluví.“

Prošedivělý strážný ho praštil zezadu do přílby, až mladší muž zavrávoral. „Dávej si pozor na pusu před lidma zdaleka, Keilare,“ zavrčel, Jinak budeš zpátky za pluhem, než stačíš mrknout. Můj pane,“ dodal k Matovi a zesílil hlas, „měl by sis sluhu zavolat, než se dostane do potíží.“

„Omlouvám se, kapitáne,“ pronesl Tom pokorně a sklonil hlavu, jako ztělesnění napomenutého sluhy. „Nechtěl jsem nikoho urazit. Omlouvám se.“

„Byl by tě taky klepl, kdybych tam nebyl,“ podotkl Mat, když je Tom dohonil. Ten viditelně kulhal. Musel být hodně unavený. „Skoro to udělal. A stálo to, co jsi zjistil, za to riziko?“

„Bez tebe v tomhle kabátě bych se neptal.“ Tom se zasmál. „První lekce je, na co se ptát. Druhá, a stejně důležitá, je kdy a jak se ptát. Zjistil jsem, že tu nejsou banditi, což je dobrý vědět, i když jsem slyšel jen o velmi málo tlupách, co by napadly podnik tak velký, jako je cirkus. Zjistil jsem, že Nathina mají Seančani pod palcem. Buď poslechl rozkaz a přidal stráže, nebo bere jejich návrhy jako rozkazy. A ze všeho nej důležitější je, že Nathinovým ozbrojencům Seančani nevadí.“

Mat zvedl obočí.

„Neuplivovali si, když vyslovovali jejich jméno, Mate. Neškaredili se, nevrčeli. Nebudou proti nim bojovat, pokud jim to Nathin nenařídí, a to on neudělá.“ Ztěžka vydechl. „Je to zvláštní. Totéž jsem zjistil všude od Ebú Daru sem. Tihle cizinci přijdou, ujmou se velení, zavedou svoje zákony, seberou ženy, co umějí usměrňovat, a i když snad vadí šlechticům, jen málokterý obyčejný člověk s nimi nesouhlasí. Pokud mu tedy neodvlečou ženu nebo příbuznou. Velice zvláštní. A nevěstí to nic dobrého pro toho, kdo by je chtěl vystrnadit. Ale zase, Altara je Altara. Vsadím se, že v Amadicii a Tarabonu se jim dostává chladnějšího přijetí.“ Potřásl hlavou. „Tedy doufejme, protože jinak…“ Neřekl, co jinak, ale bylo snadné si to představit.

Mat se podíval na Tuon. Jak se cítí při tom, když Tom takhle mluví o jejích lidech? Neřekla nic, jen šla vedle něj a zvědavě se rozhlížela zpod kapuce.

Převážně cihlové budovy měly dvě až tři poschodí a střechy z tašek a lemovaly dlážděnou hlavní ulici Maderinu. Vedle stájí se tlačily krámy a hostince, jejichž vývěsní štíty se kývaly ve větru, a k nim přiléhaly domy boháčů s velkými lucernami nad klenutými vchody a skromnější stavby pro chudší, kde z téměř každého okna viselo prádlo. Nepříliš hustým zástupem pomalu projížděly káry tažené koňmi či ruční dvoukoláky naložené žoky, bednami či sudy, lidé chodili rychle a mezi tím se honily děti. Tuon to vše zvědavě sledovala. Její pozornost upoutal chlapík, co tlačil kolečko s brouskem a vyvolával, že brousí nože a nůžky, až dokážou přeříznout i přání, stejně jako hubená žena s tvrdou tváří v kožených kalhotách a dvěma meči na zádech. Bezpochyby kupecká stráž nebo možná hledačka rohu, ale v každém případě vzácnost. Vnadné Domance v přiléhavých červených šatech, které div že nebyly průhledné, se dvěma velkými tělesnými strážci v šupinaté zbroji za zády se nedostalo o nic více či méně pozornosti než vytáhlému jednookému chlapíkovi v rozedraném suknu, prodávajícímu špendlíky, jehly a stuhy z podnosu. Takovou zvídavost u ní v Juradoru neviděl, tam ji zajímalo jenom hedvábí. Tady se zřejmě pokoušela uložit si do paměti všechno, co vidí.

Tom je brzy zavedl do bludiště křivolakých uliček, z nichž většina si označení ulice zasloužila jen proto, že byla dlážděná kamennými kvádry o velikosti dvou mužských pěstí. Nad nimi se tyčily budovy velké jako ty na hlavní ulici, občas s krámy v přízemí, až skoro nebyla vidět obloha. Mnoho ulic bylo příliš úzkých, aby se sem vešel vůz, a občas Matovi stačilo rozpřáhnout ruce, aby dosáhl na zdi po obou stranách, a nejednou musel přitisknout Tuon k fasádě, aby kolem mohl po nerovné dlažbě projet těžce naložený trakař, jehož majitel se omlouval za nepříjemnosti, aniž by zpomalil. Těsným bludištěm procházeli i nosiči, ohnutí téměř vodorovně se zemí, s žokem či bednou na zádech, přidržovanými koženým řemenem upevněným kolem boků. Při pohledu na ně Mata rozbolela záda. Připomínali mu, jak moc nesnáší práci.

Už se chtěl Torna zeptat, jak daleko to ještě je – Maderin nebyl zas tak velké město – když dorazili k Bílému kruhu na jedné z těch křivolakých uliček, kde člověk bez námahy dosáhl na obě strany. Byla to cihlová, dvouposchoďová budova naproti nožířství. Nad červenými dveřmi do hostince visel malovaný vývěsní štít s nabíraným kruhem z bílé krajky a on se znovu napjal. Možná se tomu říkalo kruh, ale ve skutečnosti to byl dámský podvazek, pokud někdy nějaký viděl. Možná to nebylo peklo, ale hostince s takovým znamením byly obvykle dost sprosté samy o sobě. Uvolnil si nože v rukávech i ty v holínkách, ujistil se, že má i všechny pod kabátem a pokrčením ramen zkontroloval nůž za krkem. I když, pokud to zajde až tak daleko… Tuon pochvalně kývla. Ta zatracená ženská se nemohla dočkat, až ho uvidí v souboji na nože! Selucia měla aspoň dost rozumu, aby se zamračila.

„Aha, ano,“ utrousil Tom. „To je rozumný.“ A taky si zkontroloval nože, z čehož se Mat napjal ještě o trochu víc. Tom nosil skoro tolik nožů co on, v rukávech a pod kabátem.

Selucia zakmitala prsty na Tuon a najednou došlo k tiché hádce, jen se prsty míhaly. Pochopitelně to nemohla být hádka – Tuon Selucii vlastnila, zatraceně, stejně jako by vlastnila psa, a se svým psem se taky nehádáte – nicméně to na hádku vypadalo a obě ženy umíněně zatínaly zuby. Nakonec Selucia založila ruce na prsou a uklonila se. Podvolovala se zdráhavé.

„To bude v pořádku,“ sdělila jí vesele Tuon. „Uvidíš. Bude to v pořádku.“

Mat by si tím byl taky rád tak jistý. Zhluboka se nadechl, znovu k ní natáhl ruku a následoval Torna.

V prostorném, dřevem obloženém šenku se silnými trámy u Bílého kruhu sedělo u stolů přes dva tucty lidí, z nichž téměř polovina byli cizinci. Všichni byli pěkně oblečení v jemném suknu téměř bez ozdob a většina se ve dvojicích tiše bavila nad vínem, s plášti přehozenými přes nízká opěradla židlí. Tři muži a žena s dlouhými copy s korálky u jednoho stolu házeli jasně červené kostky. Z kuchyně se nesly příjemné vůně, včetně vůně pečínky. Nejspíš skopové. Vedle širokého kamenného krbu, v němž hořel skromný oheň a na jehož římse stály hodiny z leštěné mosazi, pohupovala boky mladá žena s rozpustilým pohledem, jež se vyrovnala i Selucii – a měla halenu rozvázanou téměř do pasu, aby to předvedla – zpívající za doprovodu dulcimeru a flétny o ženě žonglující se všemi svými milenci. Hlas měla patřičně lascivní. Žádný z hostů ji zjevně neposlouchal.

„Jednou jsem si vyrazila, krásný jarní den to byl, potkala jsem venku Žaka, který seno naložil, vlasy plavé měl a oči jako len.

No dala jsem mu hubičku, a tak byl Zak políben.

A pak jsme se muchlovali, slunce jasně svítilo, neřeknu vám, milí páni, jak moc se mi to líbilo. “

Tuon si shodila kapuci, zastavila se hned za dveřmi a zamračila se. „Víš jistě, že tohle je peklo, pane Merriline?“ zeptala se. Díky Světlu mluvila potichu. Na některých místech by vás mohli za takovou otázku vyhodit, a dost drsně, i přes hedvábný kabátec. A jinde by jenom zdvojnásobili ceny.

„Ujišťuju tě, že v celým Maderinu nenajdeš touhle dobou větší sbírku zlodějů a lumpů,“ opáčil Tom a uhlazoval si kníry.

„A teď Žak dostane chvilku pod čistou oblohou a Willi zase chvilku, když je můj otec za vodou.

S Morim řádím na seníku, protože se nebojí,

Keilin přijde až v poledne a je, ach, tak smělý!

Pán Brelan dostane večer, když je noc chladná.

Pan Andrilzase ráno, je to starý děda.

Ach, co, ach, co má chudák holka dělat?

Tolik lásek mám, a hodin je jen pár. “

Tuon se tvářila pochybovačně, ale se Selucií se šla postavit před zpěvačku, která pod jejím upřeným pohledem zakolísala, než znovu chytila melodii. Zpívala přes Tuoninu hlavu a očividně se snažila nebrat ji na vědomí. Zřejmě s každým novým veršem přidávala žena v písni dalšího milence na seznam. Hráč na dulcimer se usmál na Selucii a dostalo se mu na oplátku mrazivého pohledu. Oběma ženám se dostávalo i dalších pohledů, kdy jedna byla drobná, s kratičkými černými vlasy, a druhá soupeřila se zpěvačkou, majíc hlavu zavinutou šátkem, ale dál než k pohledům to nezašlo. Hosté se věnovali svým věcem.

„Tohle není peklo,“ podotkl Mat tiše. „Ale co to je? Proč je tu v poledne tolik lidí?“ Šenky se takhle plnívaly spíš ráno a večer.

„Místní prodávají olivový olej, lakovaný zboží a krajky,“ vysvětloval stejně tiše Tom, „a cizinci kupují. Zjevně je to zdejší zvyk, nejdřív pár hodin popíjet a povídat si. A když na to nemáš hlavu,“ dodal suše, „po vystřízlivění zjistíš, že ta dohoda není zdaleka tak růžová, jak sis myslel ve víně.“

„Světlo, Tome, ona neuvěří, že tohle je peklo. Já myslel, že nás vezmeš někam, kde pijou kupecký stráže nebo tovaryši. Tam by tomu aspoň mohla uvěřit.“

„Věř mi, Mate. Myslím, že zjistíš, že v mnoha ohledech vedla velice chráněný život.“

Chráněný? Když se ji snažili zabít vlastní sourozenci? „Ale korunu by sis na to nevsadil, viď?“

Tom se uchechtl. „Od tebe si korunu vezmu vždycky rád.“

Tuon se Selucií připluly zpátky s nečitelným výrazem. „Čekala jsem u hostů hrubší oděv,“ podotkla Tuon tiše, „a jednu, dvě rvačky, ale ta píseň je na slušný hostinec příliš lascivní. I když na to, aby ji mohla správně zazpívat, je podle mě příliš zahalená. Za co to bylo?“ dodala podezíravě, když Mat podal Tomovi minci.

„Ach,“ opáčil Tom a strčil si korunu do kapsy, „myslel jsem si, že budeš zklamaná, že tu jsou jen úspěšnější strážci karavan – nejsou tak barevní jako ti chudší – ale Mat tvrdil, že si toho nevšimneš.“

Upřela pohled na Mata, jenž vzdorovitě otevřel ústa. A zase je zavřel. Co taky mohl říct? Už byl přece naložený v soudku s lákem. Nebylo třeba ještě přihazovat na oheň.

Když k nim zamířila hostinská, kyprá žena s podezřele černými vlasy pod bílým krajkovým čepečkem, nacpaná do šedých šatů s červenou a zelenou výšivkou na pozoruhodném poprsí, Tom s úklonou vyklouzl. „S dovolením, můj pane, má paní,“ zamumlal, nicméně dost hlasitě, aby ho panímáma Heilin slyšela.

Hostinská měla tvrdý úsměv, nicméně na pána a paní ho použila a udělala tak hluboké pukrle, až při narovnávání zabručela, a zřejmě ji zklamalo jen nepatrně, když si Mat objednal víno a možná něco k jídlu, ale ne pokoje. Její nejlepší víno. Přesto, když platil, dovolil jí zahlédnout, že kromě stříbra má v měšci i zlato. Hedvábný kabátek byl pěkný, ale zlato v hadrech prokáže lepší službu než měďáky v hedvábí.

„Pivo,“ protáhla Tuon. „Ještě nikdy jsem ho nepila. Pověz, dobrá ženo, je pravděpodobné, že někdo z těchto lidí se brzy pustí do bitky?“ Mat si málem spolkl jazyk.

Panímáma Heilin zamrkala a lehce potřásla hlavou, jako by si nebyla jistá, jestli skutečně slyšela to, co si myslela, že slyší. „Ničeho se neboj, má paní,“ řekla. „Občas se to stane, když se podívají příliš hluboko do poháru, ale v tom případě je hned srovnám.“

„Kvůli mně nemusíš,“ sdělila jí Tuon. „Měli by si dopřát zábavu.“

Hostinská se usmála jaksi pokřiveně, ale podařilo se jí další pukrle, když spěchala pryč s Matovou mincí v hrsti. „Jero, víno pro pána a paní!“ volala cestou. „Džbánek kiranailleského. A taky korbel piva.“

„Na takový věci se nesmíš ptát, Skvoste,“ napomínal Mat Tuon tiše, když ji a Selucii doprovázel k prázdnému stolu. Selucia odmítla židli. Popadla Tuonin plášť, přehodila ho přes židli, kterou Tuon podržela, a postavila se za ni. „Není to zdvořilý. A navíc ti to klopí oči.“ Díky Světlu za ty hovory s Egeanin, nebo pod jakým jménem to chtěla být známá. Seančané byli ochotní udělat cokoliv nebo naopak odmítli udělat rozumnou věc, jen aby nemuseli sklopit oči.

Tuon zamyšleně kývla. „Vaše zvyky jsou často prapodivné, Tretko. Budeš mě jim muset naučit. Už jsem se něco dozvěděla, ale musím znát zvyk lidí, kterým povládnu jménem císařovny, kéž žije věčně.“

„Rád tě naučím, co umím,“ přislíbil Mat. Odepjal si plášť a bezstarostně ho hodil přes opěradlo židle. „Bude pro tebe dobrý poznat naše způsoby, i když nakonec povládneš míň lidem, než čekáš.“ Položil na stůl klobouk.

Tuon a Selucia zalapaly po dechu jako jedna a natáhly se pro klobouk. Tuon dosáhla první a rychle ho položila na židli vedle sebe. „Tohle znamená velikou smůlu, Tretko. Nikdy nedávej klobouk na stůl.“ Udělala jeden z těch podivných posunků na zaháněni zla, kdy ohnula prostředník a prsteník a natáhla ukazovák a malík.

Selucia ji napodobila.

„To si zapamatuju,“ procedil suše. Možná příliš suše. Tuon po něm vrhla upřený pohled. Hodně upřený.

„Rozhodla jsem, že se na číšonoše nehodíš, Tretko. Ne, dokud se nenaučíš pokoře, a já si při výuce již téměř zoufám. Možná z tebe místo toho udělám běhacího podkoního. S koňmi to umíš. Líbilo by se ti klusat u mého třmene, až si vyjedu? Šat je hodně podobný tomu číšonošskému, ale nechám ten tvůj vyzdobit stuhami. Růžovými.“

Podařilo se mu zachovat kamenný výraz, i když cítil, jak mu hoří tváře. Existoval jediný způsob, jak se mohla dozvědět, že pro něj růžové stuhy mají zvláštní význam. Prozradila jí to Tylin. Muselo to tak být. Světlo ho spal, ženy jsou ochotné mluvit o čemkoliv.

Příchod šenkýřky s pitím ho zachránil před nutností odpovídat. Jera byla usměvavá mladá žena s téměř tolika křivkami jako zpěvačka, ač ne tolik vystavovanými na odiv, a přece je bílá zástěra přiliš neskrývala. I šaty z tmavého sukna měla hezky obepjaté. Ne že by jí věnoval víc než zběžný pohled, samozřejmě. Byl přece se svou nastávající. A vůbec, jenom naprostý tupec se dívá po jiných ženách, je-li sám s nějakou.

Jera postavila na stůl vysoký cínový džbán s vínem a dva leštěné cínové pohárky a Selucii podala hrnek piva a zmateně zamrkala, když ta přesunula hrnek před Tuon a sama si vzala pohár s vinem. Mat šenkýřce vtiskl stříbrnou penci za ty nepříjemnosti a ona mu spolu s pukrletem věnovala zářivý úsměv, než odběhla za hostinskou. Nebylo pravděpodobné, že by dostávala mnoho stříbra.

„Mohl ses na ni taky usmát, Tretko,“ prohodila Tuon. Zvedla hrnek, přičichla a nakrčila nos. „Je moc hezká. Tvářil ses tak škrobeně, že jsi ji nejspíš vylekal.“ Napila se a překvapeně vykulila oči. „Ono je to ve skutečnosti docela dobré.“

Mat si povzdechl a zhluboka si přihnul tmavého vína, jež vonělo slabě po květinách. V žádné ze vzpomínek, ať vlastní či cizí, si nevybavoval, že by rozuměl ženám. Jistě, jedna, dvě věci tu a tam, ale nikdy ne úplně, ani zdaleka ne.

Tuon popíjela pivo – nehodlal jí radit, že pivo se pije po malých doušcích, ne na jeden zátah, protože se mohla chtít opít záměrně, aby si peklo plně užila; dneska by se u ní nedivil ničemu, a vlastně ani jindy – a mezi loky se ho ta šílená malá ženská vyptávala na zvyky. Vysvětlit jí, jak se chovat v pekle, bylo celkem snadné. Do nikoho se nenavážet, na nic se neptat, sedět zády ke zdi, pokud to jde, nebo poblíž dveří pro případ, že by člověk musel náhle odejít. Nejlepší je pochopitelně tam nelézt vůbec, ale když už musíte… Přesto rychle přešla ke dvorům a palácům, jenomže tam moc odpovědí nedostala. Mohl jí povědět víc o zvycích u dvora v Eharonu či Šiotě nebo desítce dalších zničených států, než o těch v dnešních státech. Znal jen útržky o tom, jak se věci dělají v Caemlynu a Tearu a pár kousků z Fal Dary v Šajnaru. No, a taky z Ebú Daru, ale tam to už znala.

„Takže jsi hodně cestoval a byl i v jiných palácích než Tarasinském,“ zakončila a dopila pivo. On s vínem ještě neskončil a Selucia si jen dvakrát usrkla. „Ale zřejmě nejsi urozeného rodu. Myslela jsem si, že nejsi.“

„To taky nejsem,“ prohlásil důrazně. „Šlechtici…“ Odmlčel se a odkašlal si. Těžko jí mohl říct, že šlechtici jsou hlupáci s nosem tak vysoko, že si už ani nevidí pod nohy. Nakonec, byla, kdo byla.

Tuon si ho bezvýrazně prohlížela. Hrnek odstrčila stranou. Aniž by z něj spustila oči, luskla prsty levé ruky přes rameno a Selucia hlasitě tleskla. Několik hostů se překvapeně ohlédlo. „Označil ses za hráče,“ pokračovala Tuon, „a pan Merrilin tě považuje za nejšťastlivějšího muže na světě.“

Přiběhla Jera a Selucia jí podala hrnek. „Další, rychle,“ rozkázala, ač ne nelaskavě. Přesto se chovala královsky. Jera předvedla chvatné pukrle a odběhla, jako by na ni Selucia křičela.

„Občas mivám štěstí,“ přiznal Mat ostražitě.

„Tak zjistíme, jestli máš nějaké dnes, Tretko.“ Ohlédla se ke stolu, na němž rachotily kostky.

Mat v tom neviděl nic nebezpečného. Bylo jisté, že vyhraje víc než prohraje, ale nepovažoval za pravděpodobné, že by na něj některý z kupců vytáhl nůž, jakkoliv již jeho štěstí zafunguje. Nevšiml si, že by tu někdo měl u pasu zahnutý dlouhý nůž, jaký nosili všichni dál na jihu. Vstal, nabídl Tuon rámě a ona mu zlehka položila ruku na zápěstí. Selucia nechala víno na stole a popošla blíž ke své paní.

Když se zeptal, jestli se může ke hře připojit cizinec, dva Altařané-jeden hubený a holohlavý, až na tmavou ofinu, druhý kulatolící a se třemi bradami – se zamračili a třetí, prošedivělý, podsaditý chlapík s povislým rtem, ztuhl jako opařený. Taraboňanka nebyla tak nepřátelská.

„Ovšem, ovšem. Proč ne?“ řekla poněkud šišlavě. Tvář měla zruměnělou a úsměv, jenž mu předvedla, byl poněkud povolený. Očividně patřila k těm, kdo nemají hlavu na víno. Místní ji zřejmě chtěli udržet spokojenou, protože se přestali mračit, i když šedivý chlap zachovával prkenný výraz. Mat od vedlejšího stolu přitáhl židle pro sebe a Tuon. Selucia zůstala za Tuon, což mu vyhovovalo. V šesti lidech už se kolem stolu mačkali.

Dorazila Jera s pukrletem a oběma rukama podala Tuon plný hrnek pro „mou paní“. Džbán s vínem na stole hráčů vyměnila jiná šenkýřka, prošedivělá a téměř stejně tělnatá jako panímáma Heilin. Holohlavec s úsměvem dolil Taraboňance pohár až po okraj. Chtěli, aby byla spokojená a opilá. Ona vypila polovinu poháru a se smíchem si otřela rty kapesníčkem s krajkovým lemem. Do rukávu ho vracela nadvakrát. Dneska k žádné dobré dohodě nepřijde.

Mat chvíli pozoroval hru, než ji poznal. Používali čtyři kostky, nikoliv dvě, ale bezpochyby to byla verze Piri, hry, která byla oblíbená tisíc let před nástupem Artuše Jestřábí křídlo. V hromádkách stříbra před každým z hráčů bylo přimíšeno pár zlaťáků a on doprostřed stolu položil stříbrnou marku, aby si zakoupil kostky, zatímco tlouštík sbíral svou výhru z posledního hodu. Nečekal od kupců žádné potíže, a ty byly méně pravděpodobné, pokud hráči přicházeli o stříbro a ne o zlato.

Hubeňour vyrovnal sázku a Mat zachřestil karmínovými kostkami v cínovém poháru a ten otočil na stůl. Ukázaly se čtyři pětky.

„To je vítězný hod?“ zeptala se Tuon.

„Ne, pokud ho vyrovnám,“ opáčil Mat a shrnul kostky zpátky do poháru, „bez toho, abych nejdřív hodil čtrnáct nebo Temného oči.“ Vrchcáby zachřestily v poháru a pak na stole. Čtyři pětky. Rozhodně působilo jeho štěstí. Přesunul jednu minci ze středu stolu před sebe a druhou tam nechal.

Prošedivělý chlap náhle odstrčil židli a vstal. „Mám dost,“ zamumlal a začal si shrnovat mince před sebou do kapes. Altařané na něj nevěřícně zírali.

„Ty odcházíš, Vane?“ zeptal se hubený. „Teď?“

„Jak jsem řekl, mám dost, Kamrine,“ zavrčel prošedivělý a oddusal na ulici. Kamrin se za ním mračil.

Taraboňanka se nejistě předklonila, až korálky v jejích cůpcích cvakaly o stůl, a poplácala tlusťocha po zápěstí. „To jenom znamená, že to lakové zboží koupím od tebe, pane Kostelle,“ zašišlala. „Od tebe a pana Kamrina.“

Kostellemu se zakývaly všechny tři brady, jak se zasmál. „To ano, paní Alstaing. To ano. Viď, Kamrine?“

„Asi ano,“ opáčil nevrle plešoun. „Asi ano.“ A přistrčil k Matově marce svou na dorovnání.

Kostky se znovu roztočily na stole. Tentokrát padlo čtrnáct.

„Ach,“ pronesla Tuon a znělo to zklamaně. „Prohrál jsi.“

„Vyhrál, Skvoste. Tohle je vítězný vrh, pokud je tvůj první.“ Nechal na stole původní sázku. „Další?“ zeptal se s úsměvem.

Jeho štěstí působilo silně jako vždy. Jasně rudé kostky se kutálaly, poskakovaly, občas i odrážely od hromádek mincí, a vrh za vrhem se zastavovaly na čtrnácti bílých tečkách. Naházel čtrnáct každým možným způsobem. Dokonce i při sázení po jedné minci se stříbro před ním rozrostlo v hezkou sumičku. Polovina lidí v šenku už stála kolem stolu a dívala se. Zakřenil se na Tuon a ona lehce kývla. Tohle mu chybělo, vrchcáby v šenku či taverně, peníze na stole, kdy si říkal, jak dlouho se asi jeho štěstí udrží. A hezká žena po boku, zatímco hrál. Chtěl, aby se radostně smála.

Když opět zatřepal pohárkem, tarabonská obchodnice po něm loupla pohledem a na okamžik vůbec nevypadala opilá. Najednou už mu nebylo do smíchu. Okamžitě zase povolila svaly a rozostřila pohled, ale na tu chvilku měla oči jako nebozezy. Měla na víno mnohem lepší hlavu, než předpokládal. Kamrinovi s Kostellem se zřejmě nepodaří prodat odbytou práci jako prvotřídní zboží, nebo o co jim vlastně šlo. Jemu však dělalo starosti, že ho ta žena začala podezírat. Když o tom tak uvažoval, ještě proti němu nevsadila jediný penízek. Oba Altařané se na něj mračili, ale jen tak, jak se mračí muži, kteří prohrávají kvůli smůle. Taraboňanka si myslela, že přišel na způsob, jak podvádět. Nevadilo, že používal její kostky, nebo spíš kostky patřící hostinci. Obvinění z podvádění mohlo člověku přivodit výprask i v kupeckém hostinci. Lidé zřídkakdy čekali, až se to obvinění prokáže.

„Poslední vrh,“ prohlásil, „a asi to ukončím. Panímámo Heilin?“ Hostinská byla mezi diváky. Podal jí hrstku z nově nabytých stříbrňáků. „Na oslavu mého štěstí přines každému, co si bude přát, dokud nedojdou peníze.“ To vyvolalo uznalé mumlání a někdo ho poplácal po zádech. Člověk, který pije vaše víno, spíš neuvěří, že jste ho zaplatili z podvodně získaných peněz. Nebo by aspoň mohli váhat tak dlouho, aby mohl s Tuon uniknout.

„Tuhle šňůru nemůže udržet věčně,“ bručel Kamrin a prohrábl si vlasy, které už neměl. „Co říkáš, Kostelle? Poloviny?“ Přesunul z hromádky před sebou zlatou korunu vedle Matovy stříbrné marky. „Jestli to má být poslední hod, tak vsadíme pořádně. Po takovém štěstí musí následovat smůla.“ Kostelle zaváhal a zamyšleně si třel brady. Nakonec kývl a přidal svou korunu.

Mat si povzdechl. Mohl sázku odmítnout, ale kdyby odešel teď, mohl by odpálit podezření panímámy Alstaing. A taky mohl vyhrát. Váhavě přisunul tolik stříbrných marek, aby dorovnal jejich zlato. Takže před ním zůstaly jen dvě mince. Zatřásl pohárem zvlášť silně, než hodil. Nečekal, že se něco změní. Jenom dával průchod svým pocitům.

Červené kostky se rozletěly po stole, narazily do hromádky mincí, odrazily se a zatočily, než se zastavily. Na každé byla jediná tečka. Temného oči.

Kamrin s Kostellem se smáli, jako by zpátky nevyhráli jen vlastní peníze, a začali si dělit výhru. Diváci odcházeli; oběma kupcům blahopřáli a Mata litovali. Někdo zvedl pohár, který objednal, jeho směrem. Panímáma Alstaing se zhluboka napila a prohlížela si ho přes okraj poháru. Navenek vypadala dočista namol. Pochyboval, že si ještě myslí, že podvádí, ne když odcházel jen s jedinou markou navíc proti té, s níž začínal. Občas se může smůla ve štěstí obrátit.

„Takže tvoje štěstí není nekonečné, Tretko,“ prohodila Tuon, když ji doprovázel zpátky k jejich stolu. „Nebo máš snad štěstí jen v maličkostech?“

„Nikdo nemá nekonečný štěstí, Skvoste. Podle mě byl ten poslední vrh nejšťastnější ze všech, co jsem kdy udělal.“ Vysvětlil jí Taraboňančino podezření a proč koupil celému šenku víno.

U stolu jí podržel židli, ale zůstala stát a dívala se na něj. „V Seandaru by sis mohl vést velmi dobře,“ prohlásila nakonec a strčila mu téměř prázdný hrnek. „Hlídej to, dokud se nevrátím.“

Polekaně se narovnal. „Kam jdeš?“ Věřil jí, že neuteče, ale ne, že se nezaplete do průšvihu, pokud tam nebude on, aby ji z něj vytáhl.

Nasadila trpitelský výraz. I tak byla krásná. „Když už to musíš vědět, jdu na nutnou, Tretko.“

„Aha. Hostinská ti poví, kde to je. Nebo některá ze šenkýřek.“

„Děkuju, Tretko,“ opáčila sladce. „Nikdy by mě nenapadlo se zeptat.“ Kývla prstem na Selucii a společně zamířily do zadní části šenku. Cestou vedly jeden z těch svých hovorů beze slov a hihňaly se u toho.

Mat se posadil a zamračil se do vína. Ženy zřejmě baví objevovat způsoby, jak z muže udělat hlupáka. A on byl s touhle napůl ženatý.

„Kde jsou ženy?“ zeptal se Tom, když se spustil na židli vedle Mata k poháru s vínem. Zabručel, když mu to Mat vysvětlil. Opřel se o lokty, naklonil se k němu a potichu řekl: „Máme potíže vepředu i vzadu. Dost daleko vepředu, aby nám tady nemusely dělat starosti, ale měli bychom odejít, jakmile se vrátí.“

Mat se narovnal. „Jaký potíže?“

„Některý z těch kupeckých karavan, co jsme v posledních dnech minuli, přinesly zprávy o vraždě v Juradoru zhruba v době, kdy jsme odjížděli. Možná o den, dva později, je těžký to zjistit přesně. V posteli našli chlapa s rozervaným hrdlem, akorát že tam nebylo dost krve.“ Nemusel říkat nic dalšího.

Mat se zhluboka napil vína. Ten zatracený gholam ho stále sledoval. Jak zjistil, že je u Lukova cirkusu? Pokud je ale stále o den, dva pozadu, tak s tempem, jakým cirkus postupoval, ho nejspíš hned tak nedožene. Pohladil přes kabát stříbrnou liščí hlavu. Aspoň měl způsob, jak s ním bojovat, pokud se objeví. Gholam už nosil jizvu, kterou mu způsobil. „A ty potíže před náma?“

„Na hranici s Murandy je seančanský vojsko. Jak ho sehnali bez toho, abych to zjistil předem…“ Foukl si do knírů, jak ho vlastní selhání štvalo. „No, už je to jedno. Každýho, kdo tamtudy prochází, nutí vypít pohár jakýhosi bylinkovýho čaje.“

„Čaje?“ užasl Mat. „Co za potíže může přinýst čaj?“

„Občas se po něm nějaký ženě podlomí nohy, a pak přijde sul’dam a nasadí jí obojek. Ale to není to nejhorší. Velice usilovně hledají štíhlou tmavou mladou Seančanku.“

„Tak to samozřejmě. Čekal jsi snad, že ji nebudou hledat? To řeší můj největší problém, Tome. Až se přiblížíme, můžeme opustit cirkus a vzít to lesem. Tuon se Selucii můžou jet dál s Lukou. A on bude ten hrdina, kterej jim vrátí Dceru Devíti měsíců.“

Tom vážně zavrtěl hlavou. „Hledají podvodnici, Mate. Někoho, kdo o sobě tvrdí, že je Dcera Devíti měsíců. Akorát že na ni ten popis sedí až moc dobře. Nemluví o tom otevřeně, ale vždycky se najde někdo, kdo si příliš přihne a potom občas i hodně mluví. Až ji najdou, chtějí ji zabít. Něco o smazání hanby, kterou způsobila.“

„Světlo!“ vydechl Mat. „Jak je to možný, Tome? Generál, kterej tomu vojsku velí, musí znát její tvář, ne? A další důstojníci taky, myslím. Musej ji znát šlechtici.“

„To jí ale stejně moc nepomůže. Jakmile ji najdou, i poslední voják jí podřízne krk nebo rozbije hlavu. Mám to od tří různých kupců, Mate. I kdyby se všichni mýlili, hodláš to riskovat?“

Nehodlal. A tak začali nad vínem plánovat. Ne že by toho moc vypili. Tom už přes všechny návštěvy šenků a krčem pil málo a Mat chtěl mít jasnou hlavu.

„Luka se zblázní, že nám má nechat dost koní, aby mohli všichni jet, ať mu zaplatíš cokoliv,“ poukázal v jedné chvíli Tom. „A pak tu jsou soumaři na zásoby, pokud odejdeme do lesa.“

„Potom začnu nakupovat, Tome. Až budeme muset odejít, budeme mít tolik koní, kolik budeme potřebovat. Vsadím se, že pár dobrejch zvířat najdu i přímo tady. A Vanin má taky dobrý oko. Neboj se. Určitě za ně zaplatí.“ Tom pochybovačně kývl. Nebyl si tak jistý, nakolik se Vanin napravil.

„Aludra jde s náma?“ užasl po chvíli bělovasý stařík. „Bude chtít vzít všechno svoje nádobíčho. To znamená víc soumarů.“

„Máme čas. Tome. Hranice s Murandy je ještě daleko. Hodlám se vydat na sever do Andoru, nebo na východ, pokud zná Vanin cestu přes hory. Východ bude lepší.“ Každá cesta, kterou bude Vanin znát, bude pašerácká, úniková cesta zlodějů koní. Na takové bude mnohem menší pravěpodobnost, že dojde k nešťastnému setkání. Seančané mohli být v Altaře prakticky kdekoliv a cesta na sever by ho přivedla blíž k tomu vojsku, než by se mu líbilo.

Tuon se Selucii se vrátily do šenku. Mat vstal a zdvihl Tuonin plášť ze židle. Tom se také zvedl a vzal plášť Selucii. „Odcházíme,“ oznámil Mat a pokusil se přehodit plášť Tuon přes ramena. Selucia mu ho sebrala.

„Ještě jsem neviděla žádnou rvačku,“ namítala Tuon až příliš hlasitě. Lidé se obraceli a civěli, kupci i šenkýřky.

„Vysvětlím ti to venku,“ sdělil jí tiše. „Kde nás nikdo neuslyší.“

Tuon na něj bezvýrazně zírala. Věděl, že je tvrdá, ale byla tak drobná, jako hezoučká panenka, až bylo snadné uvěřit, že se při hrubším zacházení rozbije. Udělá, co bude nezbytné, aby zajistil, že jí žádné rozbití nebude hrozit. Cokoliv. Konečně kývla a Selucia jí položila modrý plášť na ramena. Tom se pokusil udělat totéž pro plavovlasou ženu, ale ona mu ho vyškubla a oblékla si ho sama. Mat si nevzpomínal, že by ji kdy viděl, jak někomu dovoluje, aby jí pomáhal s pláštěm.

V křivolakých uličkách venku nebylo živáčka. Ostražitě je pozoroval vyhublý hnědý pes, než odklusal za nejbližší roh. Mat téměř stejně rychle vyrazil opačným směrem a cestou vysvětloval, o co jde. Pokud by očekával ohromení či zděšení, byl by zklamaný.

„Mohly by to být Ravaši nebo Čimal,“ zahloubala se drobná žínka, jako by to, že se ji celé seančanské vojsko pokouší zabít, bylo pouhé rozptýlení. „Sestry mně nejbližší věkem. Aurana je, myslím, příliš mladá, je jí teprve osm. Ty bys řekl čtrnáct. Čimal o svých plánech mlčí, ale Ravaši byla odjakživa přesvědčená, že měla být jmenovaná ona jen proto, že je starší. Klidně mohla někoho poslat, aby zasel klevety, pokud bych na čas zmizela. To je od ní opravdu chytré. Pokud je za tím ona.“ Stejně chladně, jako by se bavila o tom, zda nebude pršet.

„Ten plán by bylo možné snadno zhatit, pokud by byla vznešená paní v Tarasinském paláci, kam patří,“ podotkla Selucia a Tuonin klid zmizel.

Tedy, tvář měla mrazivou jako kat, ale ke služce se prudce otočila a zuřivě zakmitala prsty, až málem létaly jiskry. Selucia zesinala, padla na kolena, sklonila hlavu a schoulila se. Krátce pohnula prsty a Tuon spustila ruce. Hleděla na Seluciinu hlavu zakrytou šátkem a ztěžka dýchala. Po chvíli se sklonila a zvedla druhou ženu na nohy. Stojíc velmi blízko, pronesla něco stručně prstovou mluvou. Selucia odpověděla. Tuon udělala stejný posunek znovu a pak si vyměnily rozechvělý úsměv. V očích se jim leskly slzy. Slzy!

„Povíš mi, co to mělo znamenat?“ dožadoval se Mat. Obrátily se a upřely na něj oči.

„Co máš v plánu, Tretko?“ zeptala se nakonec Tuon.

„Nejdu do Ebú Daru, jestli si to myslíš, Skvoste. Jestli tě chce zabít jedno vojsko, tak se o to budou nejspíš snažit všecky, a mezi náma a Ebú Darem stojí moc vojáků. Ale neboj se. Najdu způsob, jak tě v pořádku vrátit.“

„To vždycky…“ Podívala se za něj a vykulila oči a on se ohlédl přes rameno. Kolem rohu přicházelo sedm, osm mužů. Všichni drželi v rukou tasené meče. Při pohledu na něj zrychlili krok.

„Utíkej, Tuon!“ křikl a otočil se k útočníkům. „Tome, odveď ji odtud!“ V obou rukou se mu objevily nože, které vytáhl z rukávů. Plynule je hodil. Levá čepel zasáhla do oka prošedivělého chlapa, pravá skončila v krku jakéhosi hubeňoura. Složili se, jako by se jim rozpustily kosti, ale než jejich meče zařinčely na dlažbě, už vytáhl další dva nože z holínek a rozběhl se k nim.

Překvapilo je, že tak rychle přišli o dva muže a že běži Mat k nim, místo aby se pokoušel uprchnout. Jenomže když se tak rychle dostal tak blízko a oni se mačkali v úzké uličce, ztratili téměř veškerou výhodu, jakou jim poskytovaly meče nad noži. Naneštěstí ne úplně. Jeho čepele sice mohly odrazit meč, ale on se s tím namáhal, pouze pokud se někdo napřáhl k výpadu. Brzy měl pěknou sbírku šrámů na žebrech, na levém stehně a na pravé čelisti. Ten sek mu mohl proříznout hrdlo, kdyby neucukl včas. Jenomže kdyby se pokusil uprchnout, byli by ho prokláli zezadu. Živý a krvácející bylo lepší než mrtvý.

Pohyboval rukama stejně rychle jako oni; krátkými, téměř něžnými pohyby. Okázalost by ho byla zabila. Jeden nůž zajel do srdce tlouštíkovi a Mat ho vytáhl dřív, než se chlapovi podlomila kolena. Řízl zevnitř do lokte chlapa stavěného jako kovář, a ten pustil meč a neohrabaně vytáhl levačkou od pasu nůž. Mat si ho nevšímal. Chlap už vrávoral, oslabený ztrátou krve, než čepel vůbec vyjela z pochvy. Muž s hranatým obličejem zalapal po dechu, když ho Mat sekl z boku do krku. Přitiskl si na ránu ruku, ale podařilo se mu jenom odvrávorat o dva kroky, než se zhroutil. Jak muži umírali, další získávali prostor, jenomže Mat se pohyboval stále rychleji, odskočil, aby ho padající muž kryl před dalším mečem, a sám vkročil pod nápřah třetího. Pro něj se svět skládal z jeho dvou nožů a mužů přetlačujících se, aby se k němu dostali. Jeho nože hledaly místa, kde lidé nejvíc krvácejí. Některé z těch dávných vzpomínek pocházely od mužů, kteří vůbec nebyli milí.

A pak, zázrak zázraků, silně krvácející, ale s krví příliš rozpálenou, než aby plně cítil bolest, čelil poslednímu, jehož si předtím nevšiml. Byla to žena, mladá a štíhlá, v rozedraných hadrech, a mohla být i hezká, kdyby měla čistý obličej a necenila zuby v křečovitém šklebu. Dýka, již si přehazovala z ruky do ruky, měla dvojité ostří a čepel dvakrát delší než jeho ruka.

„Nedoufáš snad, že sama dokončíš to, v čem ostatní společně selhali?“ zeptal se jí. „Utíkej. Nechám tě jít.“

Vrhla se na něj s výkřikem jako divoká kočka a sekala a bodala jako šílená. Mohl jenom nemotorně uskakovat a snažit se ji odrazit. Uklouzl v kaluži krve, a jak vrávoral, věděl, že zemře.

Najednou tam byla Tuon, levou rukou popadla mladou ženu za zápěstí – nikoliv té ruky v níž držela nůž, jaká smůla – a zakroutila. Dívce ztuhla paže a ona se musela předkonit. A pak už nezáleželo na tom, ve které ruce drží nůž, protože Tuon švihla pravačkou, nataženou jako sekera, a zasáhla ji do hrdla tak tvrdě, až Mat slyšel praskající chrupavku. Chroptící dívka se popadla za zničené hrdlo, padla na kolena a pak s chrčením přepadla na zem.

„Řekl jsem ti, ať utečeš,“ řekl Mat, aniž by si byl jistý, kterou z těch dvou vlastně míní.

„Málem jsi jí dovolil, aby tě zabila, Tretko,“ pronesla Tuon přísně. „Proč?“

„Slíbil jsem si, že už nikdy žádnou ženu nezabiju,“ odvětil unaveně. Krev mu vychládala a Světlo, jak to bolelo! „Zřejmě jsem si zničil kabát,“ zamumlal a ohmatával krví nasáklou díru. Při tom pohybu sebou trhl. Kdy ho sekli do levé paže?

Její pohled jako by se mu zavrtával do lebky. Kývla, jako by došla k nějakému závěru.

Tom se Selucii stáli o kus dál na ulici před důvodem, proč Tuon byla stále ještě tady, asi půl tuctem těl válejících se na dlažbě. Tom měl v každé ruce nůž a skrz díru v kabátě si nechával od Selucie prohlédnout ránu na žebrech. Kupodivu, podle tmavých, lesklých skvrn na kabátě, měl zjevně méně zranění než Mat. Ten si říkal, jestli tam Tuon také vypomáhala, ale neviděl na ní ani kapku krve. Selucia měla krvavý šrám na levé paži, i když jí to očividně nijak nepřekáželo.

„Jsem starý člověk,“ promluvil náhle Tom, „a občas mám dojem, že vidím věci, který se nemůžou stát, ale naštěstí je vždycky hned zapomenu.“

Selucia se zarazila a chladně si ho přeměřila. Možná byla panina služka, ale krev ji v nejmenším nezarážela. „A co by ses tak asi mohl snažit zapomenout?“

„Už si nevzpomínám,“ opáčil Tom a Selucia kývla a jala se mu znovu prohlížet rány.

Mat potřásl hlavou. Občas si nebyl jistý, jestli je Tom ještě při zdravém rozumu. A když už byl u toho, tak Selucia občas taky vypadala, že nemá všech pět pohromadě.

„Tahle nebude žít, aby ji bylo lze vyslechnout,“ protáhla Tuon a zamračila se na dusící se a svíjející ženu u svých nohou, „a nebude moct mluvit, i když se jí to nějak podaří.“ Plavně se sklonila, sebrala ženin nůž a vrazila jí ho pod klíční kost. Chroptění ustalo, skelný zrak zíral na úzký pruh oblohy nad nimi. „Milosrdenství, jaké si nezasloužila, ale nevidím smysl ve zbytečném utrpení. Vyhrála jsem, Tretko.“

„Vyhrála? O čem to mluvíš?“

„Použil jsi moje jméno dřív než já tvoje, takže jsem vyhrála.“

Mat tiše hvízdl. Kdykoliv si myslel, že ví, jak tvrdá je, našla si způsob, jak mu ukázat, že ji nezná ani z poloviny. Pokud se někdo náhodou díval z okna, mohlo by to bodnutí vyvolat otázky u místního soudce, možná i u samotného pána Nathina. Nicméně v oknech žádné obličeje neviděl. Lidé se nechtěli zaplést do takových věcí. Pokud věděl, mohl se tu během rvačky objevit libovolný počet nosičů či pouličních prodavačů, ale ti by se zcela určitě co nejrychleji vrátili, odkud přišli. Jestli ovšem některý nezašel za strážemi pána Nathina, byla jiná otázka. Přesto se Nathina ani soudce nebál. Dva muži doprovázející dvě ženy se nerozhodnou zaútočit na víc než tucet lidí s meči. Ti chlapi a jedna nešťastná mladá žena dozajista nebyli strážím neznámí.

Kulhaje si došel pro vrhací nože. Zarazil se, když měl jeden vytáhnout dědkovi z oka. Ten obličej si předtím pořádně neprohlédl. Všechno se odehrálo příliš rychle. Opatrně otřel nůž muži o kabát, strčil si ho do rukávu a narovnal se. „Naše plány se změnily, Tome. Odjedeme z Maderinu co nejrychleji a cirkus taky opustíme co nejrychleji. Luka se nás bude chtít zbavit tak rychle, že nám dá všechny koně, co potřebujemee.“

„Tohle se musí ohlásit, Tretko,“ prohlásila Tuon přísně. „Neučinění je stejně nezákonné jako to, co udělali oni.“

„Ty toho chlapa znáš?“ chtěl vědět Tom.

Mat kývl. „Jmenuje se Vane a nikdo ve městě podle mě neuvěří, že nás na ulici napadl úctyhodný kupec. Luka nám dá koně, aby se nás zbavil.“ Bylo to opravdu zvláštní. Ten chlap s ním neprohrál, nevsadil ani měďák. Tak proč? Opravdu velice zvláštní. A důvod, proč co nejrychleji zmizet.