Nůž snů

12 Manufaktura

V poledne Perrina hřálo amadicijské slunce, když na Kliďasovi mířil ke střechám Almizaru pod ženoucími se bílými mraky sto mil jihozápadně od Amadoru. Netrpělivě hnal ryzáka klusem. Statky se táhly na obě strany podél silnice, kam až oko dohlédlo, kamenné domky s doškovými střechami, kde z komínů stoupal šedý kouř a před stodolami se popelily slepice. Na pastvinách obehnaných kamennými zídkami se pásly tlustoocasé ovce a černobílé krávy a muži a chlapci orali pole či osívali ta již zoraná. Zřejmě bylo velké prádlo. Za domy stály nad ohněm velké kotle a ženy a dívky věšely košile a haleny a povlečení na dlouhé šňůry. Divočiny tu bylo pomálu, jen tu a tam hájek, a většina byla stejně prořezaná kvůli dříví na topení.

Perrin se v duchu natáhl k vlkům a nenašel nic. Žádné překvapení. Vlci se od takového množství lidí a takové krotkosti drželi dál. Vítr zesílil a on si přitáhl plášť k tělu. Přes to, že potřeboval dobře vypadat, měl plášť z obyčejného hnědého sukna. Jediný hedvábný plášť, co měl, byl podšitý kožišinou a na takový den příliš teplý. Zelený hedvábný, stříbrem vyšívaný kabátec bude muset stačit. A taky spona, dvě vlčí hlavy ze zlata a stříbra. Dárek od Faile. Vždycky mu připadal příliš honosný, ale dnes ráno ho vylovil ze dna truhlice. Něco malého, co vylepšilo obyčejný plášť.

Překvapivé bylo, že na polích roztroušených kolem městečka tábořili Cikáni, napočítal celkem pět karavan. Podle Elyase se vždycky slavilo, kdykoliv se setkaly dvě karavany, a setkání tří znamenalo celé dny oslav, ale k větším shromážděním docházelo zřídkakdy s výjimkou v létě o neděli, kdy se scházeli na určených místech. Málem si přál, aby byl s sebou vzal Arama, i přes nebezpečí, že se Masema dozví příliš. Možná kdyby strávil trochu času mezi svými, mohl by zase odložit meč. To bylo nejlepší řešení ožehavého problému, na jaké Perrin přišel, i když nejspíš nebude fungovat. Aram měl meč rád, možná až příliš. Jenomže Perrin ho nemohl poslat pryč. Ten meč jako by Aramovi sám vložil do ruky, a teď byli Aram i meč jeho zodpovědností. Světlo ví, co by se z něj stalo, kdyby byl skutečně přešel k Masemovi.

„Prohlížíš si Tuatha’any a mračíš se, můj pane,“ protáhla generál Chirgan. Už jí rozuměl trochu lépe, když spolu strávili tolik času. „Máš s nimi ve své zemi problémy? My nic takového doma nemáme, ale jediné potíže s nimi spojené, o nichž vím, vyvolali místní, kteří se je snažili vyhnat. Zjevně to mají být zloději.“

S Mišimou měli oba na sobě parádu, modré pláště lemované červenou a žlutou a červené kabátce s modrými manžetami a klopami vroubenými žlutou. Tři malé svislé modré pruhy, tvarované jako tenké chocholy na seančanské přilbě, na levé straně kabátu označovaly její hodnost, dva pak Mišimovu. Tucet vojáků jedoucí za nimi však měl pruhovanou zbroj a malované přílby a nesl kopí s ocelovými hlavicemi v přesně stejném sklonu. Seančany následoval houf Faileiných nohsledů, celkem také dvanáct, a pyšně se předváděli v tairenských kabátech s nabíranými rukávy se saténovými pruhy a tmavých cairhienských kabátech s pruhy v rodových barvách na prsou, ale i přes meče vypadali mnohem méně nebezpeční než vojáci, a zřejmě to věděli. Kdykoliv přišel zezadu poryv větru, donesl Perrinovi stopy podráždění, a on pochyboval, že pochází od Seančanů. Vojáci byli cítit nehybností, vyčkávavostí, jako vlci, kteří vědí, že možná budou muset brzy vycenit zuby, ale až později. Zatím ne.

„Ach, občas ukradnou slepici, generále,“ zasmál se Neald a zakroutil si navoskovaný knír, „ale za velké zloděje bych je neoznačil.“ Úžas Seančanů u průchodu, který je sem přivedl, ho pobavil, a stále se naparoval, což se mu nějak dařilo i v sedle. Bylo těžké se rozpomenout, že pokud by si nevysloužil ten černý kabát, ještě by dřel na tátově hospodářství a možná za rok, za dva uvažoval o svatbě se sousedovic děvčetem. „Velká krádež vyžaduje odvahu, a té Cikáni nemají, co by se za nehet vlezlo.“

Balwer, schoulený v tmavém plášti, se zaškaredil nebo možná usmál. U něj se to občas těžko poznávalo, jak byl vysušený, pokud Perrin nezachytil jeho pach. Ti dva ho doprovázeli stejně jako prošedivělá sul’dam, spojená s chladnou damane, také s nádechem šedi v tmavých vlasech, doprovázely Chirgan a Mišimu, údajně aby vyrovnaly počty. Pro Seančany se sul’dam a damane počítaly jako jedna, když byly spojené článkovaným kovovým vodítkem. On sám by se spokojil jen s Nealdem, nebo tedy s Nealdem a Balwerem, ale Tallanvor měl se Seančany a protokolem pravdu. Hovory se táhly tři dny, a i když se část týkala toho, zda se budou řídit Perrinovým plánem, nebo to začlení do plánu, s jakým by časem přišla Tylee – a nakonec se podvolila jen proto, že nic lepšího nevymyslela – spousta času byla vyplýtvána na debaty, kolik lidí si která strana přivede. Obě musely mít stejný počet a generálpraporečník Chirgan chtěla přivést stovku svých vojáků a párek damane. Na počest. Ohromilo ji, že je ochotný přijít s méně lidmi, a odhodlala se to přijmout, až když poukázal, že všichni Faileini lidé jsou urození s vlastním panstvím. Měl dojem, že si myslí, že ji nějak podvedl, protože nedokázala jeho doprovod vyrovnat z vlastních řad. Zvláštní lidé, tihle Seančané. Ach, byly tu strany, to bylo jisté. Spojenectví bylo jen dočasné, nemluvě o tom, že bylo i křehké, a generálpraporečníkovi to bylo stejně jasné jako jemu.

„Dvakrát mi nabídli přístřeší, když jsem ho potřeboval, mně a mým přátelům, a na oplátku nežádali nic,“ vysvětloval Perrin tiše. „Nejvíc si ale vzpomínám na to, jak trolloci obklíčili Emondovu Roli. Tuatha’ani stáli na návsi s dětmi přivázanými na zádech, několika svými, co přežily, a našimi. Nebyli by bojovali – to není jejich způsob – ale pokud by se přes nás trolloci dostali, byli připraveni odnést děti do bezpečí. Naše děti by jim byly překážely, útěk by jim ztížily ještě víc, ale oni o to požádali.“ Neald si rozpačitě odkašlal a odvrátil zrak. Líce mu zalil nach. Přes všechno, co již zažil a vykonal, byl ještě mladý, bylo mu teprve sedmnáct. Tentokrát nebylo pochyb, že se Balwer usmívá.

„Myslím, že o tvém životě by mohl vzniknout příběh,“ poznamenala Chirgan a svým výrazem ho vyzývala, aby jí pověděl tolik, kolik bude chtít.

„Byl bych radši, kdyby byl můj život obyčejný,“ zabručel. Příběhy nejsou pro člověka, který chce jenom klid.

„Jednou bych velmi rád viděl nějaké ty trolloky, o kterých pořád slýchám,“ ozval se Mišima, když se ticho začalo natahovat. Do jeho pachu se vloudilo pobavení, přesto hladil jílec meče, možná nevědomky.

„Ne, to bys nechtěl,“ řekl mu Perrin. „Dřív nebo později tu příležitost mít budeš, ale nebude se ti to líbit.“ Po chvíli zjizvený muž vážně kývl a pobavení se vytratilo. Aspoň začínal věřit, že trolloci a myrddraalové jsou víc než jenom smyšlené povídačky pocestných. Pokud mu snad nějaké pochyby zůstaly, blížila se doba, která jeho pochybnosti vymaže nadobro.

Zamířili na úzkou vozovou cestu vedoucí k severnímu konci Almizaru. Balwer vyklouzl a Medore šla s ním. Byla vysoká a skoro stejně tmavá jako Tylee, ale s tmavomodrýma očima, v tmavých spodcích a mužském kabátci s nabíranými rukávy s červenými pruhy a mečem u pasu. Balwer seděl v sedle nahrbený jako pták vachrlatě hřadující na sedle, zatímco Medore jela hrdě, s rovnými zády, každým coulem dcera vznešeného pána a vůdkyně Faileina lidu, i když Balwera následovala, místo aby se mu držela po boku. Faileini nohsledové se kupodivu zřejmě smířili s tím, že je úzkostlivý mužík úkoluje. Byli díky tomu mnohem méně otravní než kdysi. Vlastně byli dokonce v jistých ohledech užiteční, což Perrin předtím považoval za nemožné. Generálpraporečník Chirgan neměla proti jejich odjezdu námitky, i když se za nimi zamyšleně dívala.

„Je od paní laskavé, že navštíví sluhovu přítelkyni,“ podotkla. Tuhle historku Balwer uvedl, že v Almizaru znal jednu ženu a že se s ní chce Medore setkat, pokud ještě žije.

„Medore je laskavá žena,“ opáčil Perrin. „Takový je náš způsob, být laskavý ke sluhům.“ Tylee se po něm koukla, jen to, přesto si hned připomněl, že ji nemá považovat za hloupou. Škoda že sám o seančanských způsobech nevěděl nic, co by stálo za řeč, jinak by byli mohli vymyslet lepší historku. On ale byl Balwer úplně posedlý – pravda, byla tu suchá, zaprášená posedlost, ale přesto posedlost – jak chtěl využít příležitosti zjistit něco o tom, co se děje v Amadicii pod nadvládou Seančanů. Perrinovi to bylo upřímně ukradené. Jemu prozatím záleželo pouze na Faile. S jinými věcmi si bude dělat starosti později.

Severně od Almizaru byly kamenné zídky, oddělující sedm nebo osm polí, odstraněny a vznikl pás holé hlíny, důkladně uvláčený branami. Hnalo se po něm podivné velké, dvounohé zvíře se dvěma lidmi v kapucích na zádech a jeho nohy vypadaly na jeho velikost příliš tenké. Vlastně „podivné“ ho ani zdaleka nevystihovalo. Kožovité, šedivé, větší než kůň, nepočítaje v to dlouhý, hadovitý krk a tenký, ještě delší ocas, který drželo natažené za sebou. Při běhu tlouklo kožovitými křídly, jaká mají netopýři, dlouhými jako říční koráb. Perrin už taková zvířata viděl, ale ve vzduchu a z dálky. Tylee mu prozradila, že jim říkají rakeni. Tvor se pomalu škrábal do vzduchu, sotva to zvládl nad vrcholky stromů upraveného hájku za polem. Perrin sledoval, jak raken pomalu šplhá k obloze; neohrabanost při letu úplně zmizela. To by byla nádhera, letět na jednom z nich. Rychle tu myšlenku zahnal, zahanbený a rozhněvaný, že se nechá takhle rozptylovat.

Tylee zpomalila ryzáka a zamračila se na pole. Na druhém konci krmili lidé další čtyři podivná zvířata, drželi jim velké koše a ona do nich nořila rohaté tlamy. Perrin nechtěl ani pomyslet na to, čím by se taková zvířata mohla živit. „Měli by tu mít víc rakenů,“ zamumlala seančanská velitelka. „Pokud je tohle všechno, co mají…“

„Vezmeme si, co půjde, a pojedeme dál,“ prohlásil. „Když na to dojde, tak nic. Už víme, kde jsou Šaidové.“

„Ráda vím o všem, co přichází zezadu,“ sdělila mu suše a znovu zrychlila.

Na nedalekém statku, který zřejmě převzali Seančané, hrálo vrchcáby půl tuctu vojáků u stolků nahodile rozestavených před domem s doškovou střechou. Další chodili do kamenné stodoly a jiní zase ven, i když kromě spřežení zapřaženého do vozu, nebyli nikde vidět žádní koně. Z vozu vykládali dva muži v hrubém suknu bedny a sudy. Tedy Perrin přinejmenším předpokládal, že ostatní jsou vojáci. Skoro polovina z nich byly ženy, muži byli stejně malí jako ženy, a pokud byli vyšší, byli hubenější, a nikdo neměl meč, zato všichni na sobě měli těsně padnoucí blankytně modré kabátce a dva nože v pochvách všitých do těsných holínek. Stejnokroje ukazovaly na vojáky.

Mat by se s nimi cítil jako doma, říkal si Perrin, jak je tak pozoroval, když se smáli nad dobrými hody a kvíleli nad špatnými. V hlavě mu zavířily barvy a on na okamžik spatřil Mata vjíždějícího do lesa v čele zástupu jezdců a soumarů. Byl to jenom okamžik, protože ten obraz hned zahnal, aniž by vůbec zauvažoval nad tím, proč Mat jede lesem nebo kdo je to tam s ním. Záleželo jedině na Faile. Dnes ráno zavázal padesátý první uzel na koženém řemínku, který nosil v kapse. Padesát jeden den byla uvězněná. Doufal, že je opravdu vězenkyní, protože to by znamenalo, že je stále ještě naživu a bude ji možné zachránit. Pokud by byla mrtvá… Zaťal ruku na kladivu, jež měl pověšené u pasu, a tiskl, až ho rozbolely klouby.

Uvědomil si, že ho generálpraporečník a Mišima pozorují. Mišima ostražitě, s rukou kousek od jílce meče, Tylee zamyšleně. Křehké spojenectví a na obou stranách pramálo důvěry. „Chvíli jsem se bála, že hodláš pozabíjet letce,“ poznamenala tiše. „Máš moje slovo. Osvobodíme tvou ženu. Nebo ji pomstíme.“

Perrin se roztřeseně nadechl a pustil kladivo. Faile musí být naživu. Alyse říkala, že je pod ochranou. Ale jakou ochranu jí může Aes Sedai poskytnout, když sama nosí gai’šainskou bílou? „Tady jsme skončili. Plýtváme časem.“ Kolik dalších uzlů bude muset zavázat na té šňůře? Světlo dej, aby jich nebylo moc.

Perrin sesedl a odvedl Kliďase ke Karlonovi Belcelonovi, hladce vyholenému Tairenovi s dlouhým nosem a nešťastně úzkou bradou. Karlon měl ve zvyku si tu bradu hladit, jako by přemýšlel, kam se poděla jeho bradka, nebo si projížděl vlasy, jako by uvažoval, proč je má na šíji svázané stuhou do ohonu spadajícímu mu na ramena. Jinak na sobě ale nedával znát, že by se vzdal toho hloupého předstírání, že se řídí aielskými způsoby, o nic víc než ostatní. Balwer jim dal rozkazy a tenhle aspoň poslechli. Většina už odcházela ke stolům a koně nechávala v péči ostatních. Někteří vytahovali peníze, jiní nabízeli čutory s vínem. Což vojáci kupodivu odmítli, i když kdokoliv s hrstí stříbra byl zjevně u hry vítaný.

Bez dalšího ohlížení si Perrin zastrčil rukavice za silný opasek a následoval oba Seančany dovnitř a odhrnul si plášť, aby byl vidět jeho hedvábný kabátec. Než vyjde ven, Faileini lidé – vlastně jeho lidé – zjistí hodně z toho, co vědí ti vojáci. Jedna věc, kterou se naučil od Balwera. Informace můžou být velice užitečné, a nikdy nevíte, který kousek nakonec bude mít větší cenu než zlato. Ale k tomu jedinému, co ho prozatím zajímalo, nemohly přijít z tohoto místa žádné informace.

Světnice na statku byla nacpaná stoly otočenými ke dveřím a za nimi se úředníci probírali papíry. Jediným zvukem bylo skřípání brků o papír a čísi vytrvalý suchý kašel. Muži měli tmavohnědé kabátce a spodky, ženy šaty stejné barvy. Někteří měli stříbrné či mosazné špendlíky ve tvaru brku. Seančané zřejmě měli uniformy na všechno. Jakmile Tylee vstoupila, vzadu povstal kulatolící chlapík se dvěma stříbrnými brky na prsou a hluboce se poklonil. Břicho mu řádně napínalo kabátec. Cestou mezi stoly jim holínky na dřevěné podlaze hlasitě cvakaly. Muž se narovnal, teprve když se zastavili před stolem.

„Tylee Chirgan,“ oznámila rázně. „Chci mluvit s tím, kdo tomu tady velí.“

„Jak generálpraporečník přikazuje,“ opáčil chlapík podlézavě, znovu se hluboce poklonil a odběhl dveřmi za sebou.

Kašlající úředník, mladík s hladkou tváří, který by podle vzhledu mohl pocházet z Dvouříčí, se rozkašlal ještě víc, zakrývaje si ústa dlaní. Hlasitě si odkašlal, ale drsný kašel se mu hned vrátil.

Mišima se na něj zamračil. „Jestli je nemocný, nemá tu co dělat,“ zamumlal. „Co když to je nakažlivé? Poslední dobou je slyšet o všech možných podivných nemocech. Člověk je při východu slunce zdravý a při západu je z něj mrtvola nafouknutá do dvojnásobné velikosti, a nikdo neví, na co zemřel. Slyšel jsem o ženě, která se během hodiny zbláznila, a každý, kdo se jí dotkl, zešílel také. Za tři dny byly ona i celá její vesnice mrtvé, tedy kromě těch, kdo utekli.“ Udělal zvláštní posunek, kdy palcem a ukazovákem vytvořil oblouk a ostatní prsty ohnul.

„Víš, že nemáš věřit klevetám, natož je opakovat,“ štěkla Tylee a udělala stejný posunek. Zřejmě si to ani neuvědomovala.

Tělnatý úředník se znovu objevil a podržel dveře prošedivělému muži s hubeným obličejem s černým koženým klípcem zakrývajícím pravé oko. Po čele se mu táhla svraštělá jizva a pod klípcem pokrčovala až na tvář. Byl stejně malý jako muži venku, měl tmavěji modrý kabátec a na prsou dva bílé proužky, i když do holínek měl všité stejné pochvy. „Blasik Faloun, generálpraporečníku,“ představil se s úklonou, zatímco úředník odběhl ke svému stolu. „Jak můžu posloužit?“

„Kapitáne Faloune, musíme si promluvit kvůli—“ Tylee se odmlčela, když se kašlající muž vymrštil, až převrátil svou stoličku.

Chytil se za břicho, předklonil se a vyzvracel na podlahu tmavý obsah, který se rozpadl na maličké černé broučky. Ti se rozběhli do všech stran. Někdo zaklel, děsivě nahlas v jinak naprostém tichu. Mladík na brouky zděšeně zíral a potřásal hlavou, jako by to chtěl popřít. Vykuleně se rozhlížel po místnosti a stále potřásal hlavou. Otevřel ústa, jako by chtěl promluvit, ale místo toho se předklonil a vyhodil další proud, delší, opět se proměnivší v broučky cupitající po podlaze. Kůže na obličeji se mu začala kroutit, jako by mu pod ní po lebce lezli další brouci. Jakási žena zaječela, bez sebe hrůzou, a hystericky uhýbala před pobíhajícími broučky a najednou všichni úředníci křičeli a uskakovali a ve spěchu převrhávali stoličky a stoly, ve snaze se těm černým tvorům vyhnout. Muž zvracel stále dál. Padl na kolena, pak se převrátil, trhal sebou a plival další brouky v neutuchajícím proudu. Jako by se nějak… zplošťoval. Vyfukoval se. Cukání ustalo, ale brouci z otevřených úst vybíhali dál. Zdálo se, že to trvá snad hodinu, ale musela to být jen chvilka, než proud hmyzu zeslábl a nakonec ustal docela. Z chlapíka zůstal jen světlý, plochý vak v šatech, jako vyprázdněný měch na víno. Křik pochopitelně pokračoval dál. Polovina úředníků byla na stolech, které ještě zůstaly stát, muži i ženy, a z plných plic nadávali nebo se modlili, občas střídavě obojí. Druhá polovina utekla ven. Černí broučci pelášili všude kolem. Místnost páchla hrůzou.

„Slyšel jsem historku,“ ozval se chraptivě Faloun. Na čele se mu perlil pot. Byl cítit strachem, ne děsem, ale rozhodně strachem. „Na východ odtud. Akorát to byly stonožky. Malé černé stonožky.“ Několik brouků se rozběhlo k němu a on je s kletbou zahnal a udělal tentýž posunek co Tylee s Mišimou.

Perrin brouky zadupával. Ježily se mu z nich chlupy, ale nezáleželo na ničem jiném kromě Faile. Na ničem! „Jsou to jenom červotoči. Najdete je skoro všude, kde je staré napadané dřevo.“

Muž sebou trhl, zvedl zrak a znovu ucukl, když uviděl Perrinovy oči. Všiml si i jeho kladiva a polekaně koukl po generálpraporečníkovi. „Tihle brouci nevylezli z žádného dřeva. To je práce Zhouby duše!“

„To je možné,“ opáčil Perrin klidně. Předpokládal, že Zhouba duše je jméno pro Temného. „Neznamená to žádný rozdíl.“ Zvedl nohu a ukázal rozdrcené mrtvolky asi sedmi či osmi broučků. „Lze je zabít. A já nemám čas, abych ho marnil na brouky, které můžu rozšlápnout.“

„Musíme si promluvit v soukromí, kapitáne,“ dodala Tylee. I její pach byl plný strachu, přesto se ovládala. Mišima měl ruku zaťatou v tom podivném posunku. Ovládal strach skoro stejně dobře jako ona.

Faloun se viditelně sebral, strach se mu z pachu vytratil. Nezmizel, přesto se už ovládal. Pohledu na brouky se nicméně vyhýbal. „Jak říkáš, generálpraporečníku. Atale, slez z toho stolu a nech ty… tvory vymést ven. A ať Mehtana řádně připraví k obřadům. Ať zemřel jakkoliv, zemřel ve službě.“ Tělnatý úředník se uklonil, než opatrně slezl na zem, a znovu, když už stál na podlaze, ale kapitán už se otočil. „Pojď, prosím, za mnou, generálpraporečníku.“

Jeho pracovna mohla být původně ložnicí, ale teď tu byl psací stůl s nízkými krabicemi plnými papírů a další, větší stůl pokrytý mapami zatíženými kalamáři, kameny a bronzovými figurkami. Na dřevěném stojanu u zdi byly role, zřejmě další mapy. Krb ze šedého kamene byl vychladlý. Faloun jim ukázal na půl tuctu různorodých židlí na podlaze před psacím stolem a nabídl, že pošle pro víno. Zjevně ho zklamalo, když Tylee obojí odmítla. Možná se chtěl sám napít, aby se uklidnil. Stále byl lehce cítit strachem.

„Potřebuju nahradit šest rakenit a osmnáct moraťraken, kapitáne,“ začala Tylee. „A celou setninu pozemských. Ta, kterou mám, je někde v Amadicii, míří na západ a nelze ji najít.“

Faloun sebou trhl. „Generálpraporečníku, jestli jsi přišla o rakeny, víš, všechno je obrané dohola kvůli…“ Zalétl okem k Perrinovi a odkašlal si, než pokračoval. „Žádáš o dvě třetiny zvířat, která mi tu zůstala. Nemohla bys to zvládnout s méně, jedním nebo dvěma?“

„Čtyři,“ řekla Tylee pevně, „a dvanáct létavců. S tím se spokojím.“ Když chtěla, ten šišlavý seančanský přízvuk od ní zněl opravdu rázně. „Tato oblast je podle toho, co jsem slyšela, stejně zabezpečená jako Seandar, ale čtyři ti nechám.“

„Jak říkáš, generálpraporečníku.“ Faloun si povzdechl. „Smím vidět rozkaz, prosím? Všechno je třeba zaznamenat. Co jsem přišel o schopnost sám létat, trávím veškerý čas zapisováním jako úředník.“

„Pane Perrine?“ otázala se Tylee a on vytáhl z kapsy dokument podepsaný Suroth.

Nad ním Faloun zvedal obočí během čtení ještě výš a zlehka hladil voskovou pečeť, ale nezpochybňoval nic, stejně jako předtím generálpraporečník. Seančané byli zřejmě na takové věci zvyklí. Ale když papír vracel, zjevně se mu ulevilo a mimoděk si otřel ruce do kabátu. Sice byli zvyklí, ale neměli z toho radost. Prohlížel si Perrina a snažil se být nenápadný. Perrin na jeho tváři skoro viděl otázku, jakou slyšel od generálpraporečníka. Kdo je, že má něco takového?

„Potřebuju mapu Altary, kapitáne, pokud něco takového máš,“ řekla Tylee. „Zvládnu to i bez ní, ale s ní to bude lepší. Severozápadní část země mě zajímá.“

„Světlo je ti nakloněno, generálpraporečníku.“ Muž se sklonil pro roli v dolní části stojanu. „Mám právě to, co potřebuješ. Tato mapa náhodou přišla s mapami Amadicie, které jsem obdržel a na které jsem zapomněl, dokud ses o nich nezmínila. Nezvyklé štěstí, řekl bych.“ Perrin lehce kroutil hlavou. Náhoda, ne dílo ta veren. Dokonce ani Rand nebyl dost velký taveren, aby tohle zařídil. Barvy zavířily a on je rozehnal, ještě než se srazily.

Faloun rozložil mapu na stole a zatížil rohy mosaznými těžítky v podobě rakenů. Tylee si ji prohlížela, až si zapamatovala významné body. Byla dost velká, takže pokrývala celý stůl, a ukazovala přesně to, oč žádala, spolu s úzkým pruhem Amadicie a Ghealdanu. Terén byl nakreslený do velkých podrobností se jmény měst, vesnic, řek, potoků, vše vyvedené velmi drobným písmem. Perrin věděl, že před sebou má vynikající ukázku kartografického umění, mnohem lepší než na většině map. Mohla to být práce ta’veren? Ne. Ne, to nebylo možné.

„Tady najdou moje vojáky,“ protáhla Tylee a ukazovala prstem. „Okamžitě vyrazí. Jeden létavec na rakena bez osobních věcí. Poletí nalehko a co nejrychleji. Chci, aby tam byli do zítřejšího setmění. Ostatní moraťraken poputují s pozemskými. Doufám, že odejdou během několika hodin. Nech je okamžitě svolat.“

„Káry,“ řekl Perrin. Neald nedokázal udělat průchod dost velký, aby jím projel povoz. „To, co si vezmou, musí být naložené na kárách, ne na vozech.“ Faloun nevěřícně pohyboval rty.

„Káry,“ potvrdila Tylee. „Zařiď to, kapitáne.“

Perrin z muže cítil dychtivost, kterou si vyložil jako touhu klást otázky. Přesto se jenom uklonil. „Jak přikazuješ, generálpraporečníku, tak se stane.“

Když opustili kapitána, vládl ve světnici zmatek. Úředníci pobíhali sem a tam, usilovně zametali nebo utloukali zbývající brouky košťaty. Některé ženy přitom plakaly a někteří muži vypadali, že je jim taky do pláče, a celá místnost stále páchla hrůzou. Po mrtvém nebylo ani stopy, ale Perrin si všiml, že úředníci obcházejí místo, kde ležel, a nechtějí se ho ani dotknout. Snažili se taky nešlápnout na žádného brouka, takže pozoruhodně poskakovali po špičkách. Když Perrin křupal cestou ke dveřím, zírali na něj.

Venku byla nálada klidnější, ale ne o moc. Tyleeini vojáci stáli v řadě u koní a Neald nasadil výraz bezstarostné lhostejnosti natolik, že zíval a poplácával si ústa, ale sul’dam hladila třesoucí se damane a uklidňovala ji a vojáci v modrých kabátech, v mnohem větším počtu než předtím, stáli ve velkém hloučku a ustaraně se bavili.

Cairhieňané a Tairenové přiběhli a semkli se kolem Petřina, vedli si koně a zároveň mluvili.

„Je to pravda, můj pane?“ ptala se Camaille s bledou tváři ustaraně zkřivenou a její bratr Barmanes neklidně vykládal, že čtyři muži vynesli ven něco v pokrývce, ale ať to bylo cokoliv, odvraceli od toho oči.

Všichni mleli jeden přes druhého a páchli téměř panikou. „Prý vyplivoval brouky,“ a „Prý se ti brouci z něj prokousali ven,“ a „Světlo nám pomáhej, vymetají brouky ze dveří, všechny nás zabijí,“ a „Světlo spal moji duši, to se Temný osvobozuje,“ a podobné nesmysly.

„Ticho,“ zavrčel Perrin a oni kupodivu zmlkli. Obvykle byli celí naježení, trvali na tom, že slouží Faile, ne jemu. Teď na něj zírali, čekali, až utiší jejich obavy. „Jeden chlap vyplivl brouky a umřel, ale byli to obyčejní brouci, jaký najdete všude v suchým dřevě. Pokud si na nějakýho sednete, tak vás štípne, ale nic horšího. Nejspíš to nějak byla Temného práce, to je pravda, ale s osvobozením paní Faile to nemá nic společnýho, a to znamená, že to nemá nic společnýho s náma. Takže se uklidněte a půjdeme se věnovat své práci.“

Kupodivu to zabralo. Nejedna líce zrudla a pach strachu nahradil – nebo přinejmenším potlačil – pach hanby, že téměř zpanikařili. Tvářili se rozpačitě. Začali nasedat, ale opět se projevovaly jejich povahy. Nejdřív jeden, pak druhý se chvástali, jak přispějí k záchraně Faile, každý skutek bláznivější než ten předchozí. Věděli, že je to jenom chvástání, protože se pokaždé ozval smích ostatních, přesto se ho další pokoušeli překonat.

Když si bral od Karlona Kliďasovy otěže, uvědomil si, že se na něj generálpraporečník opět zkoumavě dívá. Co vidí? Co si může myslet, že zjistí? „Kvůli čemu poslali všechny rakeny pryč?“ zeptal se.

„Měli jsme sem přijít dřív,“ odpověděla Tylee a vyhoupla se do sedla. „Teprve musím získat a’dam. Chci věřit, že mám naději, dokud to půjde, ale klidně můžeme přejít k tomu hlavnímu. Ten kousek papíru nyní stojí před skutečnou zkouškou, a pokud selže, shánět a’dam nemá smysl.“ Křehké spojenectví, pramálo důvěry.

„Proč by měl selhat? Tady zafungoval.“

„Faloun je voják, můj pane. Teď si musíme promluvit s říšským funkcionářem.“ Do posledního slova vložila spoustu opovržení. Obrátila ryzáka, a jemu nezbývalo než nasednout a následovat ji.

Almizar byl poměrně velké město a blahobytné, se šesti vysokými strážními věžemi kolem, ale bez hradeb.

Elyas říkal, že amadicijský zákon zakazuje hradby všude kromě Amadoru, zákon vytvořený z podnětu bělokabátníků a jimi prosazovaný stejně jako tím, kdo zrovna seděl na trůně. Balwer by bezpochyby dokázal zjistit, kdo by to mohl být nyní, když byl Ailron mrtvý. Ulice byly dlážděné žulovými kvádry a lemované pevnými budovami z cihel či šedého nebo černého kamene, mnohé dvou až třípatrové, většinou zastřešené tmavou břidlicí, zbytek došky. Ulice byly plné lidí, kteří se vyhýbali povozům, kárám taženým koňmi a trakařům. Pouliční prodavači vychvalovali své zboží, ženy v hlubokých čepcích, zakrývajících tváře, nesly košíky na nákupy, muži v kabátech po kolena si nadutě vykračovali, tovaryši v zástěrách či vestách běhali s posílkami. Na ulicích bylo stejně tolik vojáků jako místních, mužů i žen s pletí tmavou jako Tairenové či barvy medu, muži bledí jako Cairhieňané, avšak světlovlasí a vysocí, všichni v jasně barevných seančanských uniformách. Většinou neměli než nůž či dýku u pasu, ale občas se objevil meč. Ti s meči chodili po dvojicích, pozorně sledovali všechny kolem a taky nosili obušky. Zřejmě městská hlídka, ale na tak malé město jako Almizar jich bylo hodně. Nikdy neměl v dohledu méně než dvě dvojice.

Z vysokého hostince s břidlicovou střechou vyšli dva muži a žena a nasedli na koně, jež jim drželi štolbové. Že je to žena poznal pouze z toho, jak jí dlouhý, rozstřižený kabátec obepínal ňadra, protože měla vlasy kratší než mnozí muži a měla mužské odění a meč, stejně jako druzí dva. Obličej měla rozhodně stejně tvrdý jako oni. Když odklusali ulicí k západu, Mišima kysele zabručel.

„Hledači rohu,“ zamumlal. „Moje oči, jestli to nebyli oni. Ti dobří lidé vyvolávají potíže, kdekoliv se objeví, zaplétají se do rvaček a strkají nos tam, kam nemají. Slyšel jsem, že Valerský roh již byl nalezen. Co si o tom myslíš, můj pane?“

„Já taky slyšel, že už ho našli,“ opáčil Perrin opatrně. „Kolujou o něm nejrůznější řeči.“

Ani jeden se na něj nepodíval a zachytit jejich pach uprostřed plné ulice bylo téměř nemožné, přesto měl dojem, že si jeho odpověď z nějakého důvodu přebírají, jako by měla nějakou skrytou hloubku. Světlo, nemohli si přece myslet, že je s rohem spojený? Věděl, kde je. Moirain ho odnesla do Bílé věže. To jim ale nehodlal vykládat. Málo důvěry funguje na obě strany.

Místní lidé nevěnovali vojákům o nic větší pozornost než sobě navzájem, ani generálpraporečníkovi a ozbrojenému doprovodu, ale Perrin byl něco jiného. Tedy přinejmenším když si všimli jeho zlatých očí. A on okamžitě poznal, když se to stalo. To, jak jedna žena rychle trhla hlavou a spadla jí brada. Muž ztuhl a civěl na něj s otevřenými ústy. Jakýsi chlapík dokonce zakopl a padl na kolena. Ten ještě chvíli zíral, pak se vyškrábal na nohy a utekl, přičemž cestou odstrkoval lidi z cesty, jako by se bál, že by ho mohl Perrin pronásledovat.

„Hádám, že ještě nikdy neviděl žlutookýho chlapa,“ utrousil suše.

„Jsou žluté oči běžné tam, odkud pocházíš?“ zajímalo generálpraporečníka.

„Běžný ne, to bych neřekl, ale představím ti dalšího člověka, který je má.“

Tylee si s Mišimou vyměnila pohled. Světlo, doufal, že v těch proroctvích není nic o dvou žlutookých mužích. Barvy zavířily a on je rozbil.

Tylee věděla přesně, kam jde, do kamenné stáje na jižním okraji města, ale když sesedla na prázdném nádvoří, nepřiběhl jí vstříc žádný štolba. Vedle stáje stála kamenná ohrada, ale nebyli v ní žádní koně. Předala otěže jednomu z vojáků a stála tam a hleděla na dveře stáje. Jedny byly otevřené. Z jejího pachu Perrin usoudil, že se připravuje.

„Řiď se podle mě, můj pane,“ přikázala nakonec, „a neříkej nic, co nemusíš. Mohlo by to být špatně. Pokud už budeš muset mluvit, mluv ke mně. A ať je jasné, že mluvíš se mnou.“

To znělo hrozivě, přesto kývl. A začal plánovat, jak ločidlo ukrást, pokud by se věci zvrtly. Potřeboval zjistit, jestli to v noci hlídají. Balwer už to možná ví. Mužík dokázal sbírat informace, aniž by se zdánlivě vůbec snažil. Když se vydal za generálpraporečníkem dovnitř, Mišima zůstal u koní a zjevně se mu ulevilo, že je nemusí doprovázet. Co to znamená? A znamená to něco? Seančané. Už po pár dnech viděl skryté významy snad všude.

Kdysi to očividně bývala stáj, ale teď to bylo něco jiného. Kamenná podlaha byla čistě umetená, že by to i hospodyňku uspokojilo, a nebyli tu žádní koně. Vůně máty by překryla zbývající pach koní pro každého kromě něj a Elyase. Stáni vepředu byla vyskládaná dřevěnými bednami a vzadu byla odstraněná kromě nosných sloupů. Lidé, kteří tu pracovali, používali hmoždíře a paličky či síta a další se starali o pánve na kovových nohách nad ohřívadly s dřevěným uhlím a s pomocí kleští obraceli něco, co vypadalo jako kořínky.

Mladý, štíhlý muž jen v košili strčil do jedné bedny naditý pytel a pak se uklonil Tylee stejně hluboko jako prve úředník, s trupem drženým nad podlahou; nenarovnal se, dokud nepromluvila.

„Generálpraporečník Chirgan. Chci mluvit s tím, kdo tomu tady velí, smím-li.“ Mluvila úplně jiným tónem než předtím s úřednikem, vůbec ne rázně.

„Jak přikazuješ,“ opáčil hubený mladík s amadicijským přízvukem. Přinejmenším, pokud byl Seančan, mluvil správně rychle a slova nepolykal.

Znovu se uklonil, stejně hluboce, a odspěchal nalevo, kde bylo asi uprostřed uličky šest stání zazděných, nesměle zaklepal na dveře a čekal, až dostane svolení vejít. Když vyšel, zamířil dozadu, aniž by se na Perrina s Tylee byť jen podíval. Po delší době už Perrin otevíral ústa, ale Tylee se zaškaredila a zavrtěla hlavou, a tak ústa zase zavřel a čekal. Po čtvrt hodině čekání už byl stále netrpělivější. Z generálpraporečníka byla cítit odhodlaná trpělivost.

Konečně z místnosti vyšla uhlazená, baculatá žena v tmavožlutých šatech podivného střihu, ale zastavila se a začala pozorovat práci v budově, jeho a Tylee ignorovala. Polovinu hlavy měla holou! Zbývající vlasy měla prošedivělé a husté, spletené do copu spadajícího na ramena. Konečně spokojeně kývla a beze spěchu zamířila k nim. V oválném modrém štítku na prsou měla vyšité tři zlaté ruce. Tylee se jí uklonila stejně hluboko jako Faloun jí. Perrin si vybavil její napomenutí, a tak ji napodobil. Uhlazená žena sklonila hlavu. Nepatrně. Byla cítit pýchou.

„Přeješ si se mnou mluvit, generálpraporečníku?“ Měla uhlazený i hlas. A nijak srdečný. Byla to zaměstnaná žena, kterou někdo vyrušuje. Zaměstnaná žena, dobře si vědomá své důležitosti.

„Ano, ctihodná,“ odvětila Tylee uctivě. V pachu její trpělivosti vyskočil osten podráždění, ale hned ho potlačila. Zachovávala bezvýraznou tvář. „Povíš mi, kolik připraveného ločidla máš po ruce?“

„Zvláštní žádost,“ prohlásila druhá žena, jako by zvažovala, má-li odpovědět. Zamyšleně naklonila hlavu. „Nuže dobrá,“ pravila po chvíli. „Podle dopoledního sčítání mám čtyři tisíce osm set sedmdesát tři libry, devět uncí. Pozoruhodný výkon, jestli to tak můžu říct, vzhledem k tomu, kolik jsem ho odeslala a jak těžké je najít tu rostlinu v divočině, aniž bych posílala kopáče nerozumně daleko.“ Jakkoliv to vypadalo nemožně, její pýcha ještě zesílila. „Ale vyřešila jsem ten problém tak, že jsem místní sedláky přesvědčila, aby některá pole osázeli ločidlem. Do léta budu muset postavit něco většího, aby se tam manufaktura vešla. Svěřím se ti, že mě nepřekvapí, pokud mi za to nabídnou nové jméno. I když bych ho pochopitelně nemusela přijmout.“ Usmála se, lehkým, uhlazeným úsměvem, a zlehka se dotkla štítku, ale bylo to spíš pohlazení.

„Světlo ti určitě prokáže přízeň, ctihodná,“ zamumlala Tylee. „Můj pane, prokážeš mi laskavost a ukážeš ctihodné svůj dokument?“ S tím se Perrinovi uklonila o dost níž než prve ctihodné. Uhlazené ženě zacukalo obočí. Sáhla pro papír v jeho ruce, ztuhla a zírala mu do obličeje. Konečně si všimla jeho očí. Nepatrně se otřásla a četla bez viditelného překvapení. Papír poté znovu složila a poklepala na něj volnou rukou. „Zdá se, že kráčíš po výšinách, generálpraporečníku. A ve velmi zvláštní společnosti. Jakou pomoc si ty – či on – ode mě žádáš?“

„Ločidlo, ctihodná,“ odvětila Tylee mírně. „Všechno, co máš. Naložené na káry, jak nejrychleji to bude možné. A obávám se, že musíš poskytnout i káry a vozky.“

„Nemožné!“ štěkla uhlazená žena a povýšeně se narovnala. „Zřídila jsem přesný plán, kolik liber připraveného ločidla každý týden odešlu, ten přísně dodržuju a nenechám si pošpinit záznam. Škoda pro říši by byla ohromná. Suťdam chytají marath’damane, kam se podíváš.“

„Odpuštění, ctihodná.“ Tylee se znovu uklonila. „Pokud bys našla způsob, jak bychom mohli—“

„Generálpraporečníku,“ přerušil ji Perrin. Očividně to bylo choulostivé setkání a on se snažil zachovat kamenný výraz, ale nedokázal se vyhnout zamračení. Nebyl si jistý, jestli bude stačit i těch skoro pět tun, a ona se snaží vyjednat menší množství! Usilovně přemýšlel, snažil se najít cestu. Zbrklé myšlení je fušerské myšlení a podle jeho názoru vede k chybám a nehodám, ale neměl jinou možnost. „Toto se možná ctihodné netýká, samozřejmě, ale Suroth slíbila smrt i něco horšího, pokud bude jejím plánům někdo překážet. Nepředpokládám, že se její hněv snese na někoho jiného než na tebe a na mě, ale říkala, že to máme vzít všecko.“

„Ovšemže se ctihodné hněv vznešené paní nedotkne.“ Tylee mluvila, jako by si tím zdaleka nebyla jistá.

Uhlazená žena ztěžka dýchala a modrý štítek se zlatýma rukama se vzdouval. Uklonila se Perrinovi stejně hluboce jako Tylee. „Budu potřebovat skoro celý den, abych sehnala dost kár a naložila je. Postačí to, můj pane?“

„Bude muset, že,“ opáčil Perrin a sebral jí papír z ruky. Pouštěla ho neochotně a lačně ho sledovala, když si ho strkal zpátky do kapsy.

Venku Tylee potřásla hlavou a vyhoupla se do sedla. „Jednat s nižšíma rukama je vždycky obtížné. Nikdo z nich na sobě nikdy nevidí nic nižšího. Myslela jsem, že to tu bude mít na starosti někdo na čtvrté či páté úrovni, a to by už tak bylo dost těžké. Když jsem viděla, že je ze třetí úrovně – jen o dva stupně pod rukou samotné císařovny, kéž žije věčně, byla jsem si jistá, že nedostaneme víc než pár set liber, pokud vůbec něco. Ale ty jsi to zvládl náramně. Bylo to riziko, přesto krásně zamaskované.“

„No, nikdo nechce riskovat smrt,“ zabručel Perrin, když vyjeli ze dvora do města a všichni se řadili za nimi. Teď budou muset počkat na káry, možná si najít hostinec. Pálila ho netrpělivost. Světlo dej, aby tady nemuseli přespat.

„Ty jsi to nevěděl,“ vydechla tmavá žena. „Ona věděla, že stojí ve stínu smrti, jakmile si přečetla Surotina slova, ale byla připravená riskovat kvůli svým povinnostem vůči císařovně. Nižší ruka třetí úrovně má dost vysoké postavení, aby mohla uniknout smrti, pokud by se dovolávala plnění svých povinností. Jenomže ty jsi použil Surotino jméno. To je většinou v pořádku, pokud tedy neoslovuješ přímo vznešenou paní, ale u nižší ruky použití jména bez titulu znamená, že jsi buď nevědomý místní člověk, nebo důvěrník samotné Suroth. Světlo ti prokázalo laskavost a ona usoudila, že jsi důvěrník.“

Perrin se nevesele uchechtl. Seančan. A možná i ta’veren.

„Pověz mi, jestli tě ta otázka neurazí, přinesla tvá paní mocné spojenectví nebo snad velké panství?“

To ho překvapilo natolik, že se otočil v sedle a zůstal na ni zírat. Něco ho tvrdě zasáhlo do prsou, vyťalo ohnivou čáru přes hrudník a udeřilo do paže. Za ním zařičel bolestí kůň. Ohromeně zíral na šíp trčící mu z levé ruky.

„Mišimo!“ štěkla Tylee a natáhla ruku. „Ta třípatrová budova s doškovou střechou mezi dvěma břidlicovými. Zahlédla jsem nahoře pohyb.“

Následoval hlasitý rozkaz a Mišima odcválal ulicí plnou lidí se šesti seančanskými kopiníky, až podkovy křesaly z dláždění jiskry. Chodci jim uskakovali z cesty. Ostatní zírali. Nikdo na ulici si zřejmě neuvědomoval, co se stalo. Další dva kopiníci seskočili a pomáhali třesoucímu se koni, jemuž z plece trčel další šíp. Perrin pohladil zlomený knoflík visící na nitce. Hedvábí měl rozseknuté od knoflíku přes celá prsa. Košile mu tmavla krví, jež mu stékala po paži. Kdyby se byl právě v té chvíli neotočil, šíp by mu byl zcela jistě skončil v srdci, ne v paži. Možná by ho byl zasáhl i ten druhý, ale na vykonání díla bohatě stačil jeden. Dvouříčské šípy není snadné odrazit.

Když sesedl, shlukli se kolem něj Cairhieňané a Tairenové a všichni se mu snažili pomoct, což nepotřeboval. Vytáhl nůž, ale Camaille mu ho sebrala a obratně nařízla dřík, aby ho mohla čistě zlomit těsně nad ránou. Rukou mu projela bolest. Camaille zřejmě nevadilo, že se umaže od krve, prostě vytáhla z rukávu krajkou lemovaný kapesníček, světleji zelený, než bylo pro Cairhieňany obvyklé, prsty si otřela a zkoumala konec dříku trčící z rány, aby se ujistila, že na něm nejsou žádné třísky.

Generálpraporečník Chirgan už také seskočila z ryzáka a mračila se. „Mé oči jsou sklopené, že jsi byl zraněn, můj pane. Slyšela jsem, že poslední dobou stoupá počet zločinů, žhářství, loupeže i vraždy, kdy to nebylo nutné, zabíjení bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Měla jsem tě chránit lépe.“

„Zatni zuby, můj pane,“ přikázal Barmanes a ovázal těsně nad hlavici šípu kožený řemínek. „Připravený, můj pane?“ Perrin zaťal zuby a kývl a Barmanes vyškubl zbytek šípu. Perrin potlačil zaúpěni.

„Tvoje oči nejsou sklopené,“ zachraptěl. Ať už to znamenalo cokoliv. Podle toho, jak to vyslovila, to ale nemohlo být nic pěkného. „Nikdo tě nežádal, abys mě zabalila do zavinovačky. Tedy já rozhodně ne.“ Hloučkem kolem Perrina se protlačil Neald a už zvedal ruce, ale Perrin ho zahnal. „Tady ne, člověče. Lidi se dívají.“ Lidé na ulici si toho rozhodně všimli, přicházeli blíž, aby lépe viděli, a vzrušeně se mezi sebou bavili. „Dokáže mi to vyléčit, takže ani nepoznáš, že jsem byl zraněnej,“ vysvětloval a zkusmo ohnul ruku. Trhl sebou. Nebyl to dobrý nápad.

„Ty ho necháš na sebe použít jedinou sílu?“ vydechla Tylee nevěřícně.

„Abych se zbavil díry v ruce a šrámu přes celý prsa? Hned jak na nás nebude civět půlka města. Ty bys to neudělala?“

Zachvěla se a znovu udělala ten divný posunek. Bude se jí muset zeptat, co to znamená.

Připojil se k nim Mišima. Koně vedl za otěž a tvářil se vážně. „Z té střechy spadli dva muži s luky a toulci,“ vysvětloval tiše, „ale nezabil je pád. Dopadli na dláždění z výšky, ale nebyla tam skoro žádná krev. Myslím, že když viděli, že se jim nepodařilo tě zabít, vzali si jed.“

„To nedává smysl,“ zamumlal Perrin.

„Pokud se někdo raději zabije, než by ohlásil neúspěch,“ podotkla vážně Tylee, „znamená to, že máš mocného nepřítele.“

Mocného nepřítele? Nejspíš by ho rád viděl mrtvého Masema, ale ten by takhle daleko nedosáhl. „Všichni nepřátelé, co mám, jsou daleko a nevědí, kde jsem.“ Tylee s Mišimou souhlasili, že to musí sám vědět nejlépe, nicméně se tvářili pochybovačně. Ale zase, vždycky tu byli Zaprodanci. Někteří se ho už pokoušeli zabít dřív. Jiní se ho pokoušeli využít. Nemyslel si ale, že by bylo dobré zatahovat je do hovoru. V ruce mu tepalo. I v ráně na hrudi. „Pojďme si najít hostinec, kde si můžu najmout pokoj.“ Padesát jeden uzel. Kolik ještě? Světlo, kolik ještě?