Nůž snů

2 Dotyk Temného

Beonin se probudila hned s prvním světlem, jak měla ve zvyku, i když přes zavřené stanové chlopně pronikal jen pramínek světla. Zvyky jsou dobré, když máte ty správné. Ona jich během let hodně získala. Do stanu proniklo trochu nočního chladu, ale ona ohřívadlo nezapálila. Nehodlala se zdržet dlouho. Krátce usměrnila a zažehla knot v mosazné lampě, pak si ohřála vodu v bíle polévaném džbánu a v umyvadle na rozvrzaném stolku se zrcadlem plným bublin si opláchla obličej. Téměř všechno v malém stanu bylo rozvrzané, od malého stolku po úzké polní lehátko, a jediným pevným kusem bylo křeslo s nízkým opěradlem, dost hrubé, aby se hodilo i do nejchudší kuchyně na venkově. Byla však na to zvyklá. Ne všechny rozsudky, k nimž byla povolána, se vynášela v palácích. I nejmenší víska si zasloužila spravedlnost. Spávala po stodolách i kůlnách.

Oblékla si nej lepší jezdecké šaty, jaké měla, z hladkého šedého hedvábí, dobře střižené, a k nim těsné holínky ke kolenům. Poté si rozčesala tmavě zlaté vlasy kartáčem se slonovinovým držadlem, který patříval její matce. Její odraz v zrcadle byl značně pokřivený. Z nějakého důvodu ji to dnes ráno rozčílilo.

Někdo zaškrábal na stanové plátno a jakýsi muž vesele zavolal s murandským přízvukem: „Snídaně, Aes Sedai, zlíbí-Ii se ti.“ Odložila kartáč a otevřela se pravému zdroji.

Neobstarala si vlastní služku a často měla dojem, že jí každé jídlo nosí někdo jiný, ale na podsaditého, prošedivělého muže, který se neustále usmíval a nyní vstoupil do stanu s podnosem zakrytým bílým plátnem, se rozpomněla.

„Nech to, prosím, na stole, Ehvine,“ požádala ho a propustila saidar. Byla odměněna ještě širším úsměvem a hlubokou úklonou, a další před odchodem. Příliš mnoho sester zapomínalo chovat se zdvořile k těm, kdo stáli pod nimi. Zdvořilost je mazadlem každodenního života.

Nadšeně se zadívala na podnos a pokračovala v kartáčování, což prováděla dvakrát denně jako obřad a pokaždé ji to uklidnilo. Tentokrát ji ale kartáč projíždějící vlasy neuklidnil, a musela se přimět dokončit sto tahů, než jej odložila na stolek s umyvadlem vedle stejného hřebene a zrcátka. Kdysi by mohla učit hory trpělivosti, ale od Salidaru to pro ni bylo stále těžší. A od Murandy téměř nemožné. A tak se k tomu nutila, jako se cvičila jít do Bílé věže proti přání své matky, jako se učila přijmout disciplínu Věže zároveň s její výukou. Jako mladá dívka bývala umíněná a vždycky toužila po něčem víc. Věž ji naučila, že pokud se dokáže ovládnout, dosáhne čehokoliv. Pyšnila se tou schopností.

Bez ohledu na sebeovládání, sníst pomalu dušené švestky a chleba pro ni bylo stejně těžké jako dokončit česání. Švestky byly původně sušené a nejspíš už příliš staré. Byly rozvařené na kaši, a ona snědla i ty černé kousky, které zdobily suchý chleba. Snažila se přesvědčit samu sebe, že to, co jí křupe mezi zuby, je jenom ječné nebo žitné zrno. Nebylo to poprvé, co jedla chleba plný potemníků, nicméně bylo těžké nechat si chutnat. Čaj měl také silnou pachuť, jako by se začinal kazit.

Když konečně vrátila plátno na vyřezávaný dřevěný podnos, téměř si povzdechla. Jak dlouho potrvá, než v táboře dojde jídlo? Děje se totéž i v Tar Valonu? Musí. Temný se dotýkal světa, což byla stejně bezútěšná představa jako pole plné ostrých kamenů. Ale vítězství přijde. Odmítala si připustit jakoukoliv jinou možnost. Mladý al’Thor se měl za co zodpovídat, opravdu toho bylo hodně, ale tohle dokáže – musí! Nějak. Jenže Drak Znovuzrozený byl mimo její pravomoc. Mohla jenom z dálky sledovat, jak se události vyvíjejí. Odjakživa nerada stála stranou a jen pozorovala.

Všechno to hořké přemítání nebylo k ničemu. Nastal čas jednat. Vstala tak rychle, až jí křeslo přepadlo dozadu, ale nechala je ležet na plátěné podlážce.

Vystrčila hlavu ze stanu a uviděla Tervaila, jak sedí na chodníku na stoličce, tmavý plášť odhrnutý, a opírá se o meč, který si přidržoval mezi nohama. Slunce stálo na obzoru, dvě třetiny jasně zlaté koule, ale na druhé straně kolem Dračí hory se stahovala temná mračna, ukazující na další sníh. Nebo možná déšť. Po předchozí noci slunce téměř hřálo. V každém připadě, bude-li mít štěstí, brzy bude pod střechou a v teple.

Tervail jí kývl, aniž by přestal ledabyle sledovat všechny lidi v dohledu. V této chvíli tu byli jenom dělníci, muži ve vlňácích, vláčející koše, muži i ženy stejně hrubě odění, vezoucí káry s vysokými koly, naloženými dřívím na topení, pytli dřevěného uhlí a sudy s vodou, rachotící po nerovné ulici. Přinejmenším by to ledabyle působilo na každého, kdo s ním nebyl spojen poutem. Tervail byl soustředěný jako napjatý luk s nasazeným šípem. Sledoval jenom muže a déle se věnoval těm, jež neznal osobně. Když muž, který dokáže usměrňovat, zabil dvě sestry a strážce – nebylo pravděpodobné, že by tu byli dva takoví vrahové – měli se před cizími muži všichni na pozoru. Alespoň všichni, kdo o tom věděli. Něco takového se, pravda, na veřejnosti příliš neprobíralo.

Netušila, jak si může myslet, že vraha pozná, pokud ten neponese prapor, ale nehodlala mu spílat nebo ho znevažovat za to, že plní své povinnosti. Byl hubený, měl silný nos a tlustou jizvu na bradě, kterou si vysloužil v jejích službách, a když ho našla, byl to ještě kluk, rychlý jako kočka a již jeden z nejlepších šermířů v jejím rodném Tarabonu, a během celé služby nedělal nic jiného. Nejméně dvacetkrát jí zachránil život. Kromě banditů a zlodějů, kteří byli příliš hloupí, než aby poznali Aes Sedai, mohl být zákon nebezpečný, když jedna strana začala být zoufalá, protože nechtěla vyslechnout rozsudek ve prospěch druhé strany, a on často rozpoznal nebezpečí dřív než ona.

„Osedlej mi Čečetku a přiveď si taky koně,“ nakázala mu. „Trochu se projedeme.“

Tervail nepatrně zvedl obočí, poohlédl se jejím směrem, připjal si pochvu s mečem k opasku a vykročil po chodníku ke koním. Šel dost rychle. Nikdy nekladl zbytečné otázky. Zřejmě byla podrážděnější, než si myslela.

Zalezla zpátky do stanu, pečlivě obalila zrcátko hedvábným šátkem s vetkaným černobílým tairenským bludištěm a strčila ho do jedné ze dvou velkých kapes, které měla všité do šedého pláště, ke kartáči a hřebenu. Složený šátek a krabička ze složitě vyřezávaného černého dřeva skončily v druhé kapse. V krabičce měla pár šperků, některé poděděné po matce a zbytek po babičce z matčiny strany. Ona sama šperky nenosila, kromě prstenu s Velkým hadem, ale krabičku, kartáč, hřeben a zrcátko si vždycky brala s sebou na cesty. Byla to památka na ženy, které milovala a ctila, a na to, čemu ji naučily. Babička – uznávaná advokátka v Tančiku – jí vnukla lásku ke složitostem práva, a matka jí ukázala, jak je možné neustále se zlepšovat. Advokáti málokdy zbohatli, i když Collaris se rozhodně nevedlo špatně, ale její dcera Aeldrine se přes její nesouhlas stala obchodnicí a nahromadila slušné jmění kupováním a prodáváním barev. Vždycky bylo možné se zlepšit, pokud člověk využil vhodné chvíle, jako když Elaida a’Roihan sesadila Siuan Sanče. Od té doby se pochopitelně nic nedálo tak, jak předvídala. To se ostatně stávalo málokdy. Proto měla moudrá žena vždycky v zásobě plány pro další alternativy.

Napadlo ji, že na Tervaila počká ve stanu – mohl sem koně dovést během chvíle – jenomže když nyní čas opravdu nastal, zřejmě ji opustily poslední zbytky trpělivosti. Přehodila si plášť přes ramena a zhasla lampu. Venku se přinutila stát na jednom místě, místo aby přecházela sem a tam po chodníku. Přecházení by přivolalo pozornost, a některou sestru by možná napadlo, že se bojí. Pravdou bylo, že se opravdu trochu bála. Když vás může zabít nějaký muž, aniž by ho bylo možné vidět či nějak odhalit, bylo velmi rozumné se bát. Ale po společnosti netoužila. Natáhla si kapuci, dávajíc tak znamení, že si přeje mít soukromí, a přitáhla si plášť těsněji k tělu.

O komiky se jí otřela hubená šedá kočka s natrženým uchem. Tábor byl plný koček. Objevovaly se všude, kde se sešlo pár Aes Sedai, krotké jako domácí mazlíčci, ať byly předtím sebedivočejší. Když ji nepoškrábala za ušima, kočka za chvíli odešla, hrdá jako královna, hledající někoho, kdo se o ni postará. Měla tu spoustu kandidátů.

Před chvílí byli venku jen hrubě odění dělníci a vozkové, ale teď už tábor kypěl činností. Hloučky bíle oděných novicek, takzvané „rodiny“, spěchaly po chodnících do výuky, pořádané v každém trochu větším stanu, do něbož se vešly, nebo i pod širým nebem. Ty, které procházely kolem ní, ustávaly v dětském žvanění a dělaly pukrlata. Z toho nikdy nepřestávala žasnout. A zlobit se kvůli tomu. Značný počet těchto „dětí“ byl ve středních letech či starší – nemálo jich mělo šedé vlasy, a některé byly dokonce babičky! – ale staré rutině se podvolovaly stejně jako dívky přicházející do Věže. A bylo jich tolik. Zdánlivě nekonečný proud. Kolik jich Věž ztratila kvůli tomu, že se soustředila na děvčata narozená s jiskrou a ta, která již byla na pokraji usměrňování díky vlastnímu úsilí, a zbytek ponechávala, aby si našly cestu do Tar Valonu, jenom pokud budou chtít či pokud to dokážou? Kolik jich ztratila, když trvala na tom, že se disciplíně nedokáže podvolit žádná žena starší osmnácti let? Ona nikdy netoužila po změně – život Aes Sedai ovládaly právo a zvyklosti pevné jako skála – a některé změny, jako tyto rodiny novicek, byly poněkud radikální, ale kolik toho Věž ztratila?

Po chodnících proplouvaly sestry, obvykle po dvojicích či trojicích, obyčejně se strážci v závěsu. Proud novicek se kolem nich rozestupoval ve vlnkách pukrlat, jež se zadrhávaly na ostrých pohledech sester, které předstíraly, že si toho nevšímají. Jenom málo Aes Sedai kolem sebe nemělo záři jediné síly. Beonin málem mlaskala podrážděním. Novicky věděly, že Anaija a Kairen jsou mrtvé – nikoho nenapadlo skrýt pohřební hranice – ale nikdo jim neřekl, jak zemřely, protože by to jen vyvolalo strach. I ty nejnovější, zapsané do knihy novicek až v Murandy, nosily bílou dost dlouho, aby poznaly, že je značně neobvyklé, aby se sestry jen tak procházely v záři saidaru. To samo je určitě vyděsilo, a navíc zbytečně. Vrah zřejmě nezaútočí na veřejnosti, když jsou kolem desítky sester.

K východu pomalu odjíždělo pět sester na koních, ale žádná nezářila. To ji upoutalo. Za každou se vezl malý doprovod, obvykle tajemnice, služka či sluha pro případ nošení těžkých nákladů, a nějací strážci. Všichni jeli s kapucemi na hlavě, ale jí nedělalo potíže poznat, kdo je kdo. Varilin, ze šedého jako ona sama, byla vysoká jako muž a hnědá Takima zase mrňavá. Saroija měla plášť samou bílou výšivku – musela použít saidar, aby byla tak jasná a lesklá – a dva strážci courající se za Faiselle ji prozrazovali stejně jasně jako zelený plášť. Což znamenalo, že poslední, zabalená do šedého pláště, je žlutá Magla. Co najdou, až dorazí do Dareinu? Určitě ne vyjednavačky z Věže, ne dnes. Možná si myslí, že tam stejně musí jet. Lidé často pokračovali v něčem, co už nějakou dobu probíhalo, i když to dávno ztratilo veškerý smysl. U Aes Sedai to ale málokdy vydrželo dlouho.

„Ani to nevypadá, že jsou spolu, že, Beonin? Mohla by sis myslet, že jen náhodou jedou stejným směrem.“

Tolik pro kapuci ukazující na touhu po soukromí. Naštěstí uměla potlačovat vzdychání i všechno ostatní, co by mohlo prozradit víc než by ráda. Dvě sestry, které se zastavily vedle ní, byly stejně velké, obě s drobnými kostmi, tmavými vlasy a hnědýma očima. Tady ovšem podobnost končila. Ašmanaille měla úzký obličej se špičatým nosem a málokdy dávala cokoliv najevo. Hedvábné šaty měla prostříhávané stříbrem a jako by byly čerstvě vyžehlené, a kožišinou podšitý plášť s kapucí měla na okrajích vyšívaný stříbrem. Faedrine měla šaty z tmavého sukna pomačkané, nemluvě o skvrnách, a její vlněný plášť bez ozdob potřeboval zašít. Často se mračila, jako právě nyní. Bez toho by mohla být hezká. Zvláštní párek kamarádek, obvykle neupravená hnědá a šedá, která věnovala pozornost všemu včetně svých šatů.

Beonin se ohlédla za odjíždějícími přísedícími. Opravdu vypadaly, že spíš jedou stejným směrem, než že jedou spolu. Že si toho nevšimla, ukazovalo, jak je dnes ráno rozčilená. „Možná,“ pravila, obracejíc se k nechtěným návštěvnicím, „přemýšlejí nad následky minulé noci, co, Ašmanaille?“ Nevítané nebo ne, zdvořilost bylo třeba zachovat.

„Aspoň že je amyrlin naživu,“ opáčila druhá šedá, „a podle toho, co jsem slyšela, zůstane naživu a… zdravá. Ona i Leana.“ Ani s tím, jak Nyneiva vyléčila Siuan a Leanu, nedokázaly sestry mluvit o utišení klidně.

„Naživu a v zajetí je asi lepší než přijít o hlavu. Ale ne o moc.“ Když ji Morvrin probudila, aby jí sdělila tu novinku, bylo dost těžké sdílet její nadšení. Hnědá se dokonce usmívala. Beonin však ani nenapadlo měnit plány. Bylo třeba čelit faktům. Egwain byla vězenkyně a konec. „Copak ty nesouhlasíš, Phaedrine?“

„Pochopitelně,“ odpověděla hnědá stroze. Stroze! Taková však byla Phaedrine, vždycky ponořená do toho, co upoutalo její pozornost, až zapomínala na dobré vychování. A ještě neskončila. „Kvůli tomu jsme tě ovšem nevyhledaly. Ašmanaille říkala, že se docela dobře vyznáš ve vraždách.“ Náhlý prudký závan větru jim zachytil pláště. Beonin a Ašmanaille ty svoje okamžitě uchopily, avšak Phaedrine nechala svůj plášť vlát a oči upírala na Beonin.

„Třeba jsi přemýšlela i o těch našich vraždách, Beonin,“ pokračovala Ašmanaille. „Podělíš se s námi o své myšlenky? S Phaedrine jsme daly hlavy dohromady, jenže jsme se nikam nedostaly. Já se vyznám spíš v občanských záležitostech. Vím, že ty ses dobrala až na dno několika nepřirozených úmrtí.“

Pochopitelně že o těch vraždách přemýšlela. Copak by se v táboře našla sestra, která by o nich nepřemýšlela? Ani ona by se tomu nevyhnula, i kdyby se snažila. Najít vraha byla radost – mnohem uspokojivější než urovnat pohraniční rozmíšku. Vražda je tím nejodpomějším zločinem, krádeží něčeho, co nikdy nelze nahradit, všech těch nedožitých let, všeho, co se ještě dalo udělat. A tady šlo navíc o smrt Aes Sedai, což bylo pro každou sestru v táboře osobní. Počkala, až projde poslední bílé hejno – dvě ženy měly šedé vlasy! – udělá pukrle a ztratí se. Počet mladších novicek na chodnících konečně začínal řídnout. A za nimi šly kočky. Novicky si s nimi hrály častěji než většina sester.

„Muž, který někoho probodne z chamtivosti,“ promluvila, když byly novicky z doslechu, „žena, která otráví ze žárlivosti, to je jedna věc. Tohle je něco zcela jiného. Došlo ke dvěma vraždám, určitě je spáchal stejný muž, ale uběhl mezi nimi týden. To ukazuje na trpělivost a plánování. Motiv není jasný, ale není pravděpodobné, že by si oběti vybíral náhodně. Je o něm známo pouze to, že dokáže usměrňovat, takže musíte hledat, co spojuje oběti. V tomto případě byly Anaija i Kairen obě z modrého adžah. Proto se ptám, co spojuje modré adžah s mužem, který dokáže usměrňovat? Odpověď je Moirain Damodredovna a Rand al’Thor. A Kairen s ním taky byla ve spojení, že?“

Phaedrine se zamračila téměř opovržlivě. „Nemůžeš naznačovat, že vrahem je on.“ Opravdu to začíná přehánět.

„Ne,“ opáčila Beonin chladně. „Chci říct, že musíte sledovat spojení. Což nás dovádí k aša’manům. Mužům, kteří dokážou usměrňovat. Mužům, kteří dokážou usměrňovat a umějí cestovat. Mužům, kteří mají všechny důvody bát se Aes Sedai, možná konkrétních Aes Sedai víc než ostatních. Spojení není důkaz,“ připustila neochotně, „ale je to zajímavé, že?“

„Proč by sem nějaký aša’man přišel dvakrát a pokaždé zabil jednu sestru? To zní, jako by vrah chtěl jenom ty dvě a nikoho jiného.“ Ašmanaille kroutila hlavou. „Jak mohl vědět, kdy budou Anaija a Kairen o samotě? Nemůžete si myslet, že tady číhá převlečený za nějakého dělníka. Podle toho, co jsem slyšela, jsou na tohle aša’manové moc nafoukaní. Podle mě tu máme nějakého dělníka, který dokáže usměrňovat a chová jistou zášť.“

Beonin opovržlivě zafrkala. Cítila, že se Tervail blíží. Musel běžet, aby byl zpátky tak rychle. „A proč by čekal až doteď? Poslední dělníky jsme nabíraly v Murandy, což je déle než měsíc.“

Ašmanaille otevřela ústa, ale Phaedrine se do toho vrhla jako vrabec po drobku. „Mohl to zjistit teprve teď. Mužská divoženka. Slyšela jsem dělníky, jak se baví. Aša’many jich obdivuje stejně tolik, kolik se jich bojí. Dokonce jsem slyšela, že by rádi měli kuráž odejít do Černé věže sami.“

Druhá šedá zacukala levým obočím. Jiná žena by ho zvedla až k vlasům. Ty dvě byly přítelkyně, ale ji nemohlo těšit, že ji Phaedrine takhle bere slova od úst. Řekla jen: „Aša’man by ho určitě dokázal najít.“

Beonin cítila Tervaila, čekajícího několik kroků za ní. Pouto přenášelo klid a trpělivost pevné jako hory. Jak si přála, aby toho mohla využít stejně jako jeho tělesné síly. „To je málo pravděpodobné, jak budete určitě souhlasit,“ namítla chabě. Romanda a ostatní mohly souhlasit s tím nesmyslným „spojenectvím“ s Černou věží, ale od té chvíle se jenom praly jako opilí vozkové kvůli tomu, jak to provést, jak sepsat dohodu, jak ji předložit, a každou podrobnost rozebraly na kusy, daly ji dohromady a zase ji rozebraly. Díky Světlu byla celá ta věc předem odsouzená k zániku.

„Musím jít,“ oznámila jim, obrátila se a vzala si od Tervaila Čečetčiny otěže. Jeho vysoký ryzák byl silný a rychlý, cvičený válečný oř. Její hnědka byla menší, ne tak rychlá, ale ona odjakživa dávala přednost vytrvalosti před rychlostí. Čečetka ji ponese dlouho poté, co vyšší a údajně silnější zvířata dávno odpadnou. Vložila nohu do třmene a zastavila se s rukama položenýma na sedle. „Dvě sestry jsou mrtvé, Ašmanaille, a obě modré. Najdi sestry, které je znaly, a zjisti, co měly společného. Abyste odhalily vraha, musíte sledovat spojení.“

„Silně pochybuju, že to povede k aša’manovi, Beonin.“

„Důležité je najít vraha,“ odtušila Beonin, vytáhla se do sedla a otočila Čečetku dřív, než mohla druhá žena pokračovat. Náhlý a nezdvořilý konec hovoru, ale už jim nemohla nic poradit a začínal na ni tlačit čas. Slunce bylo nad obzorem a stoupalo. Zanedlouho na ni bude tlačit velmi silně.

Jízda k pozemku pro cestování používanému k odchodům byla krátká, ale v řadě před vysokou plátěnou stěnou čekal skoro tucet Aes Sedai, některé s koňmi, jiné bez plášťů, jako by předpokládaly, že budou za chvíli zpátky, a jedna nebo dvě měly z nějakého důvodu šátek. Asi polovinu doprovázeli strážci, někteří v barvoměnivých pláštích. Sestry měly společné to, že kolem všech zářila jediná síla. Tervaila cíl jejich cesty pochopitelně v nejmenším nepřekvapil, ale navíc se i z pouta nesl naprostý klid. Věřil jí. Za zástěnou se objevil stříbrný záblesk a po nějaké době, než napočítaly do třiceti, vstoupil párek zelených, které by samy průchod nezvládly; vstoupily společně se čtyřmi strážci s koňmi. Pro cestování se již ujal zvyk soukromí. Pakliže některá sestra o své vůli neukázala, jak splétá průchod, snažit se zjistit, kam má namířeno, se považovalo za stejně nevhodné jako otevřeně se jí ptát na její záležitosti. Beonin trpělivě čekala na Čečetce s Tervailem tyčícím se nad ní na Kladivoví. Aspoň že tady sestry respektovaly její nasazenou kapuci. Nebo možná měly vlastní důvody k mlčení. V každém případě se nemusela s nikým bavit. V této chvíli by to pro ni bylo nesnesitelné.

Řada před ní se rychle zkracovala a ona s Tervailem brzy sesedali před třemi čekajícími sestrami. Tervail jí podržel plátno, aby mohla vstoupit první. Plátěná stěna byla napnutá na vysokých tyčích a obklopovala prostor dvacet kroků na dvacet. Na zemi byla zamrzlá břečka, nerovný povrch plný otisků nohou a kopyt, uprostřed rozrytá jako břitva tenkou čárou. Všechny používaly střed. Země se leskla, snad že začínalo tát, což zase všechno změní v břečku, která možná znovu zamrzne. Jaro tady v Tarabonu přicházelo pozdě, ale už se blížilo.

Jakmile nechal Tervail plátno sklouznout, Beonin uchopila saidar a téměř s láskou spletla ducha. Toto tkanivo ji fascinovalo, znovuobjevení něčeho, co bylo považováno za navěky ztracené, a určitě největší objev Egwain al’Vere. Pokaždé, když ho splétala, žasla, což dělala často jako mladší a přijatá novička, ale od získání šátku se jí to nestalo. Bylo to něco nového a úžasného. Objevila se před ní svislá stříbrná čára, která se náhle rozšířila, a díra se zvětšovala, jako by otvor rotoval, až před sebou měla čtvercovou díru ve vzduchu dva kroky na dva, v níž byly vidět zasněžené duby s mohutnými větvemi. Z díry vál lehký vánek a rozvlnil jí plášť. Ráda chodívala do toho háje nebo sedávala na nízké větvi a celé hodiny si četla, třebaže nikdy ne ve sněhu.

Tervail místo nepoznal a s mečem v ruce vrazil dovnitř, táhna Kladiva za sebou. Kůň na druhé straně vyhazoval obláčky sněhu. Beonin ho následovala pomaleji a téměř neochotně nechala tkanivo rozpustit. Opravdu to bylo úžasné.

Tervail se díval na to, co se v dálce zvedalo nad vrcholky stromů, světlý sloup tyčící se proti obloze. Bílá věž. Tvář měl nehybnou a i z pouta se nesl klid. „Myslím, že máme v plánu něco nebezpečného, Beonin.“ Pořád třímal v ruce meč, ač ho již sklonil.

Položila mu ruku na paži. To by ho mělo uklidnit. Nikdy by mu nesahala na ruku s mečem, kdyby hrozilo skutečné nebezpečí. „Není to o nic nebezpečnější než…“

Slova se vytratila, když o třicet kroků dál zahlédla ženu. Pomalu se k ní blížila mezi mohutnými kmeny. Musela se schovávat za stromem. Aes Sedai ve staromódně střižených šatech s rovnými bílými vlasy, přidržovanými síťkou ze stříbrného drátku s perlami, spadajícími až k pasu. To není možné. Ta výrazná tvář s tmavýma, šikmýma očima a zahnutým nosem však byla nezaměnitelná. Nezaměnitelná, ale Turaine Merdagon zemřela, když byla Beonin ještě přijatá. Žena uprostřed kroku zmizela.

„Co se děje?“ Tervail se otočil a zvedl meč, aby se podíval směrem, jímž se dívala. „Co tě polekalo?“

„Temný se dotýká světa,“ opáčila tiše. To není možné! Není, ale ona přece nemívá halucinace. Viděla, co viděla. Netřásla se proto, že stála po kotníky ve sněhu. V duchu se modlila. Kéž na mě Světlo svítí po všechny mé dny a kéž najdu přístřeší ve Stvořitelově dlani, v jistotě a jisté naději na spasení a znovuzrození.

Když Tervailovi řekla, že spatřila sestru, která je čtyřicet let mrtvá, nesnažil se to přejít jako halucinaci, a jen se polohlasem pomodlil. Necítila z něj však strach. Ona sama se bála, on nikoliv. Mrtvá nemohla vyděsit muže, který každý den považoval za svůj poslední. Když mu vyjevila, co má v plánu, nebo alespoň část, nebyl už zdaleka tak klidný. Při řeči se dívala do zrcátka a pečlivě splétala. Nebyla v iluzích zběhlá tak, jak by ráda, avšak tvář v zrcátku se změnila, když se tkanivo usadilo. Nebyla to velká změna, nicméně tvář už nepatřila Aes Sedai, už to nebyla Beonin Marinje, jenom žena, která ji matně připomínala a měla mnohem světlejší vlasy.

„Proč chceš jít za Elaidou?“ zeptal se Tervail poněkud podezíravě a z pouta se neslo napětí. „Hodláš se k ní dostat tak blízko, abys iluzi sňala, správně? Ona na tebe zaútočí a – Ne, Beonin. Jestli se to musi udělat, tak to nech na mně. Ve Věži je příliš mnoho strážců, aby je všechny znala od vidění, a ani ji nenapadne, že by na ni nějaký strážce mohl zaútočit. Můžu jí vrazit dýku do srdce dřív, než zjistí, co se děje.“ Ukázal jí to, krátká čepel se mu objevila v pěsti rychle jako blesk.

„To, co udělám, musím udělat sama, Tervaile.“ Obrátila iluzi a zavázala ji, a pak si připravila několik dalších tkaniv čistě pro případ, že by se věci zvrtly, taky je obrátila a pustila se do dalšího, velmi složitého, jež položila na sebe. To zakryje její schopnost usměrňovat. Odjakživa ji zajímalo, proč některá tkaniva, kupříkladu iluze, lze použít na sebe, kdežto jiná, jako léčení, se nedají přimět, aby se dotkla vlastního těla. Když se na to jako přijatá zeptala, Turanine jí tím pozoruhodným hlubokým hlasem odpověděla: „To se můžeš ptát, proč je voda mokrá a písek suchý, dítě. Věnuj se tomu, co je možné, a ne tomu, proč některé věci možné nejsou.“ Dobrá rada, ale ona tu druhou část nějak nikdy nedokázala přijmout. Mrtví chodí. Kéž na mě světlo svítí po všechny mé… Zavázala poslední tkanivo, stáhla si prsten s Velkým hadem a strčila ho do měšce. Teď mohla stát vedle každé Aes Sedai, ale nikdo by ji nepoznal. „Vždycky jsi mi důvěřoval, že vím, co je nejlepší,“ pokračovala. „Platí to ještě?“

Tvář měl stejně hladkou jako sestra, ale z pouta se nesl šok. „No ovšem, Beonin.“

„Tak vezmi Čečetku a jdi do města. Najmi pokoj v hostinci, dokud za tebou nepřijdu.“ Otevřel ústa, ale ona zvedla ruku. „Jdi, Tervaile.“

Dívala se za ním, jak mizí mezi stromy s oběma koňmi, a pak se otočila k Věži. Mrtví chodí. Důležité však bylo jen to, aby se dostala k Elaidě. Jenom to.

Závan větru zarachotil okny. Oheň v bílém mramorovém krbu ohříval vzduch natolik, že na skleněných tabulkách se srážela vlhkost a stékala dolů jako kapky deště. Elaida do Avriny a’Roihan, strážkyně pečetí, plamen Tar Valonu, amyrlin, seděla za svým pozlaceným psacím stolem s rukama položenýma na desce a zachovávala klidnou tvář, zatímco poslouchala, jak muž před ní žvaní, ramena svěšená, a mává pěstí.

„… svázaný a s roubíkem skoro celou cestu, ve dne v noci zavřený v kajutě, která nebyla větší než skříň! Za to žádám, aby byl kapitán té lodi potrestaný, Elaido. A víc, žádám omluvu od tebe a od Bílé věže. Ať se propadnu, amyrlin už nemá právo unášet krále! Bílá věž na to nemá právo! Žádám…“

Už se zase opakoval. Skoro se nenadechoval. Bylo těžké věnovat mu pozornost. Oči jí zalétly k barevným nástěnným kobercům a úhledně naaranžovaným červeným růžím na bílých podstavcích v rozích. Bylo únavné zachovávat během celé té tirády navenek klid. Nejradši by vstala a vrazila mu pořádnou facku. Jakou ten má drzost! Takhle mluvit s amyrlin! Ale klidně to snášet jí poslouží lépe. Nechá ho, ať se vyčerpá.

Mattin Stepaneos den Balgar byl velmi svalnatý a v mládi mohl být i pohledný, jenomže léta se k němu nezachovala laskavě. Bílou bradku měl úhledně zastřiženou, horní ret oholený, ale většina vlasů mu dávno vypadala, nos měl nejednou přeražený, a jak se mračil, vrásky na zruměnělém obličeji se mu prohlubovaly, což rozhodně nepotřeboval. Zelený hedvábný kabátec se zlatými včelami Illianu vyšitými na rukávech měl vykartáčovaný a vyčištěný, téměř jako by na to sestry vzaly jedinou sílu, ale byl to na celou cestu jeho jediný kabát, a ne všechny skvrny pustily. Loď plula pomalu a dorazila včera pozdě večer, ale jí pro jednou něčí pomalost nevadila. Jen Světlo ví, jaký zmatek by v tom nadělala Alviarin, kdyby byl dorazil včas. Ta ženská si zasloužila skončit na popravčím špalku za bahno, do kterého Věž uvrhla, bahno, které musí Elaida vykopat, a navíc se opovážila vydírat amyrlin.

Mattin Stepaneos se náhle odmlčel a couvl. Elaida se přestala mračit. Pomyšlení na Alviarin u ní vždycky vyvolávalo mračení, pokud si nedala pozor.

„Pokoje máš dost pohodlné?“ zeptala se do ticha. „Sluhové jsou poslušní?“

Muž nad náhlou změnou tématu zamrkal. „Pokoje jsou pohodlné a sluhové poslušní,“ odvětil mnohem mírnějším tónem, možná proto, že si vybavoval její mračení. „Ale stejně žádám—“

„Měl bys být vděčný Věži, Mattine Stepaneosi, a mně. Rand al’Thor se zmocnil Illianu jen několik dní po tvém odjezdu z města. Vzal si i Vavřínovou korunu. Přejmenoval ji na Korunu z mečů. Umíš si představit, že by ti nechal hlavu na krku, aby si mohl vzít tvou korunu? Věděla jsem, že bys dobrovolně neodjel. Zachránila jsem ti život.“ Tak. Měl by věřit, že to bylo provedeno v jeho nejlepším zájmu.

Ten hlupák měl tu drzost, že zafrkal a zkřížil ruce na prsou. „Ještě nejsem bezzubý starý pes, matko. Při obraně Illianu jsem mnohokrát čelil smrti. Myslíš si, že se tolik bojím smrti, že radši budu po zbytek života tvým ‚hostem‘?“ Bylo to však poprvé, kdy ji od vstupu do místnosti oslovil správně.

Zdobené zlacené stojací hodiny u zdi zazvonily a zlaté, stříbrné a smaltované postavičky na třech úrovních se pohnuly. Na té nejvyšší, nad ciferníkem, poklekal král s královnou před amyrlininým stolcem. Na rozdíl od široké štoly na Elaidiných ramenou měla štola amyrlin sedm pruhů. Ještě se nedostala k tomu, aby si zavolala zlatníka. Bylo zapotřebí vykonat spoustu mnohem důležitějších věcí.

Upravila si štolu na jasně rudých hedvábných šatech a opřela se, takže měla plamen Tar Valonu, vyložený měsíčními kameny na zlaceném opěradle, přímo nad hlavou. Hodlala tomu muži předvést všechny symboly svého postavení a toho, co zastupuje. Kdyby měla v ruce hůl s plamenem, byla by mu ji přidržela pod křivým nosem. „Mrtvý muž už nemůže požadovat nic, synu. Odtud, s mou pomocí, je možné, že se ti podaří získat zpět korunu i stát.“

Mattin Stepaneos otevřel ústa a zhluboka se nadechl, jako člověk, který cítí domov, o němž si už nemyslel, že ho ještě někdy uvidí. „A jak to hodláš zařídit, matko? Slyšel jsem, že Město drží ti… aša’manové,“ prokleté jméno mu nešlo z úst, „a Aielové, kteří jdou za Drakem Znovuzrozeným.“ Někdo s ním mluvil a prozradil mu příliš. Informace pro něj měly být přisně omezené. Zřejmě bude nutné vyměnit jeho sluhu. Ale naděje mu spláchla hněv z hlasu, a to bylo dobré.

„Získat tvou korunu bude vyžadovat čas a plánování,“ sdělila mu, třebaže v této chvíli neměla sebemenší tušení, jak toho dosáhnout. Ale rozhodně hodlala na něco přijít. Únos krále Illianu měl ukázat její moc, ale vrátit mu ukradený trůn to ukáže ještě lépe. Znovu vybuduje plnou slávu Bílé věže z časů, kdy se amyrlin zamračila a trůny se třásly.

„Určitě jsi po cestě ještě unavený,“ prohlásila vstávajíc. Jako kdyby ji podnikl o vlastní vůli. Doufala, že je dost inteligentní, aby to také předstíral. V příštích dnech jim to poslouží oběma mnohem lépe než pravda. „V poledne spolu pojíme a probereme, co se dá podniknout. Kariandre, doprovoď Jeho Veličenstvo do jeho pokojů a sežeň mu krejčího. Bude potřebovat nové šaty. Dárek ode mě.“ Obtloustlá ghealdanská červená, která stála tiše jako myška u dveří do předpokoje, k němu připlula a položila mu ruku na loket. Mattin Stepaneos zaváhal, nechtělo se mu odejít, ale Elaida pokračovala, jako by už byl na odchodu. „Vyřiď Tarně, ať za mnou přijde, Kariandre. Mám dneska plno práce,“ dodala kvůli králi.

Mattin Stepaneos se konečně nechal otočit a ona se posadila dřív, než dorazil ke dveřím. Na stole měla přesně rozestavené tři lakované kazety. V jedné měla poslední dopisy a hlášení od adžah. Červené jí sdělovaly, co zjistili jejich špehové – aspoň si myslela, že ano – ale ostatni adžah poskytovala jen ždibíčky, ačkoliv za poslední týden dostala spoustu nevítaných informací. Nevítaných částečně proto, že ukazovaly na styky se vzbouřenkyněmi, které musely jít daleko za to fraškovité vyjednávání. Otevřela však tlusté, zlatém vykládané kožené pouzdro, které leželo přímo před ní. Sama Věž získávala dostatek zpráv, aby jí zasypaly celý stůl, kdyby se je pokoušela všechny přečíst, a Tar Valon desetkrát víc. Většinu zvládali úředníci a pro ni vybírali jen ty nejdůležitější. Přesto byla složka dost silná.

„Chtěla jsi mě vidět, matko?“ otázala se Tama chladně a zavřela za sebou dveře. Nebyla v tom žádná neuctivost. Žlutovlasá žena byla chladná od přírody a oči měla ledově modré. Elaidě to nevadilo. Rozčilovalo ji však, že jasně rudá štola kronikářky, kterou měla Tama kolem krku, je široká jenom jako stuha. Světle šedé šaty měla červeně prostříhávané natolik, aby bylo jasné, že je na své adžah hrdá, tak proč má štolu tak úzkou? Ale hodně jí důvěřovala, což bylo poslední dobou vzácné zboží.

„Jaké jsou zprávy z přístavu, Tamo?“ Nebylo třeba zdůrazňovat, z kterého. Jenom v Jižním přístavu byla naděje, že zůstane funkční bez velkých oprav.

„Vplout mohou jen říční lodě s nejnižším ponorem,“ hlásila Tama a postavila se před psací stůl. Klidně se mohla bavit o tom, že snad bude pršet. Ji nic nerozrušilo. „Ale ostatní se střídají a přirážejí k té části řetězu, co je z cuendillaru, aby mohly náklad přeložit na bárky. Lodní kapitáni si stěžují a trvá to mnohem déle, nicméně prozatím to zvládáme.“

Elaida stiskla rty a zabubnovala prsty o stolní desku. Prozatím. Nemohla začít s opravami přístavů, dokud se vzbouřenkyně konečně nepoloží. Díky Světlu zatím neprovedly žádný větší útok. Ten mohl začít jen s vojáky, ale určitě by do něj byly zataženy i sestry, čemuž se určitě chtějí vyhnout stejně jako ona. Jenže pokud zboří přístavní věže, což opravy vyžadovaly, zůstanou přístavy otevřené a bez ochrany, což by vzbouřenkyně mohlo přimět k zoufalému činu. Světlo! Boji je nutné se vyhnout, pokud to půjde. Hodlala včlenit jejich vojsko do věžové gardy, jakmile si uvědomí, že jsou vyřízené, a vrátí se do Věže. Částečně už měla pocit, jako by věžové gardě pro ni velel Gareth Bryne. Pro hodnost vrchního kapitána se hodil mnohem víc než Jimar Chubain. Svět se potom dozví o vlivu Bílé věže! Nechtěla, aby se její vojáci navzájem zabíjeli, o nic víc, než aby se Věž oslabila tím, že její Aes Sedai budou zabíjet jedna druhou. Vzbouřenkyně jí patřily stejně jako Aes Sedai ve Věži, a ona je hodlala přinutit, aby to uznaly.

Zvedla papír, který ležel nahoře ve složce, a rychle ho přelétla pohledem. „Ulice očividně nejsou poklizené i přes moje výslovné rozkazy. Proč?“

Tarně se v očích objevilo neklidné světlo, poprvé, co ji Elaida viděla ustaranou. „Lidé se bojí, matko. Neopouštějí domovy, pokud to není nezbytně nutné, a i pak jen velmi neochotně. Říkají, že vídají, jak ulicemi kráčejí mrtví.“

„Bylo to potvrzeno?“ zeptala se Elaida tiše. Náhle jí ztuhla krev. „Viděla je některá sestra?“

„Žádná červená, pokud vím.“ Ostatní s ní jako s kronikářkou sice mluvily, ale ne dobrovolně a rozhodně se jí nesvěřovaly. Jak to pod Světlem má napravit? „Ale lidé z města na tom trvají. Viděli, co viděli.“

Elaida pomalu odložila papír. Nejradši by se otřásla. Tak. Přečetla o Poslední bitvě všechno, co našla, dokonce i studie a věštění tak staré, že je nikdo nepřeložil ze starého jazyka a ležely pod vrstvou prachu v nejtemnějších koutech knihovny. Ten al’Thorovic kluk byl zvěstovatelem, ale teď to vypadalo, že Tarmon Gai’don je blíž, než si kdokoliv myslel. Několik nejstarších věštění z počátků Věže tvrdilo, že chodící mrtví se objeví jako první znamení, řídnutí reality, zatímco bude Temný sbírat síly. A brzy bude hůř.

„Ať věžová garda vyvleče schopné muže z domů, pokud to bude nutné,“ pravila klidně. „Chci ulice čisté a chci slyšet, že se s tím začalo dnes. Dnes!“

Druhá žena překvapeně zvedla světlé obočí – ztratila své obvyklé ledové sebeovládání! – ale řekla jen: „Jak přikazuješ, matko.“

Z Elaidy vyzařovala vyrovnanost, ale byla to šaráda. Co přijde, přijde. A ona pořád neměla toho al’Thorovic kluka v hrsti. To pomyšlení, že ho kdysi měla v rukou! Kdyby to jen tenkrát věděla. Prokletá Alviarin a třikrát prokleté prohlášení, zakazující každému přiblížit se k němu jinak než skrze Věž. Byla by to odvolala, jenže by to teď vypadalo jako slabost, a škoda byla v každém případě napáchaná a už ji nebylo možné napravit. Přesto bude mít brzy v rukou Elain, a královský rod Andoru bude klíčem k vítězství v Tarmon Gai’donu. To vyvěstila už kdysi dávno. A zprávy o povstání proti Seančanům po celém Tarabonu byly příjemné počtení. Ne všechno bylo spletí tmí, které ji bodalo ze všech stran.

Přečetla druhou zprávu a zaškaredila se. Nikdo neměl rád žumpy, jenže byly třetinou živé krve města, kdy druhé dvě třetiny byly obchod a čistá voda. Bez žump se Tar Valon stane kořistí desítky nemocí, jež nezvládnou ani sestry, nemluvě o smradu, jakým musí hnijící smetí už teď plnit ulice. Třebaže byl obchod prozatím téměř nulový, voda dosud přitékala na horní konec ostrova a byla rozdělována do vodárenských věží po celém městě a odtud do kašen, zdobených i prostých, které mohl použít každý, ale teď to vypadalo, že výpusti na dolním konci ostrova jsou téměř ucpané. Namočila brk do kalamáře, naškrábala na stránku CHCI JE MÍT DO ZÍTRA VYČIŠTĚNÉ a podepsala se. Pokud mají úředníci trochu rozumu, práce už probíhají, ale ona si nikdy nemyslela, že by úředníci měli rozum.

Nad další zprávou zvedla obočí. „Krysy uvnitř Věže?“ To už nebylo jen vážné! Tohle mělo být hlášeno jako první! „Ať někdo zkontroluje ochrany, Tamo.“ Ochranná kouzla držela od zbudování Věže, ale po třech tisících letech mohla zeslábnout. Kolik krys je špehy Temného?

Ozvalo se zaťukání na dveře a vzápětí se objevila baculatá přijatá Anemara, která roztáhla pruhované sukně v hlubokém pukrleti. „Zlíbí-li se ti, matko, Felaana Sedai a Negaine Sedai přivedly ženu, kterou našly, jak se potuluje po Věži. Prý chce amyrlininu stolci předložit petici.“

„Řekni jí, ať počká, a nabídni jí čaj, Anemaro,“ rozkázala rázně Tama. „Matka je zaneprázdněná—“

„Ne, ne,“ přerušila ji Elaida. „Pošli je dál, dítě. Pošli je dál.“ Už to bylo dlouho, co jí někdo předložil petici. Byla ochotná žádost splnit, pokud nebude příliš nesmyslná. Snad to znovu nahodí celou činnost. Taky už bylo pořádně dlouho, co za ní nějaká sestra přišla, aniž by si ji předvolala. Ty dvě hnědé snad ukončí období sucha.

Do místnosti však vstoupila pouze jedna žena. Podle hedvábných jezdeckých šatů a dobrého pláště vypadala na šlechtičnu či úspěšnou obchodnici, což podporoválo její sebevědomé vystupování. Elaida si byla jistá, že tu ženu jaktěživo neviděla, přesto jí na tváři rámované vlasy světlejšími, než měla Tama, bylo cosi povědomé.

Elaida vstala a vykročila kolem stolu, ruce natažené a nezvyklý úsměv na tváři. Snažila se o hřejivé uvítání. „Slyšela jsem, že pro mě máš petici, dcero. Tamo, nalej jí čaj.“ Stříbrný čajník na stříbrném podnose na servírovacím stolku musel být dosud teplý.

„Řekla jsem jim, že se jedná o petici, abych se k tobě dostala bez modřin, matko,“ odvětila žena s tarabonským přízvukem, udělala pukrle a v polovině úklony se její obličej změnil. Teď vypadala jako Beonin Marinje.

Tarna popadla saidar a spletla kolem ženy štít, ale Elaida si jen dala ruce v bok.

„Říkat, že jsem překvapená, že se opovažuješ ukazovat zde svůj obličej, by věc zdaleka nevystihovalo, Beonin.“

„Podařilo se mi stát se součásti něčeho, co bys mohla nazvat vládnoucí radou v Salidaru,“ odtušila šedá klidně. „Zajistila jsem, že tam jen seděly a nedělaly nic, a rozšířila jsem klepy, že mnoho sester ve skutečnosti potají podporuje tebe. Sestry se na sebe dívaly velmi podezíravě a myslím, že se mohly brzy vrátit do Věže, jenomže kromě modrých se objevily další přísedící. Pak už jen vím, že si zvolily vlastní věžovou sněmovnu a vládnoucí radu a bylo. Přesto jsem dělala dál, co jenom šlo. Vím, že jsi mi přikázala, abych s nimi zůstala, dokud nebudou všechny připravené se vrátit, ale k tomu teď musí dojít každou chvíli. Jestli to tak smím říct, matko, nesoudit Egwain bylo moudré rozhodnutí. Kupříkladu je génius na odhalování nových tkaniv. Je v tom ještě lepší než Elain Trakandovna a Nyneiva al’Meara. A než ji pozvedly, Lelaine s Romandou se rvaly o to, aby se staly amyrlin. Dokud je Egwain naživu, budou se rvát dál, ale žádná nemůže uspět, že? Myslím, že brzy za mnou začnou přicházet další sestry. Za týden za dva zůstane s Lelaine a Romandou jen zbytek té jejich takzvané sněmovny.“

„Jak víš, že ta al’Vereovic holka nepůjde před soud?“ chtěla vědět Elaida. „Jak vůbec víš, že je ještě naživu? Dej pryč ten štít, Tarno!“

Tarna poslechla a Beonin kývla, jakoby vděčně. Pro své velké modrošedé oči Beonin sice vypadala, že je neustále vyplašená, ale ve skutečnosti se dokonale ovládala. To se spojovalo s oddaností zákonu a rovněž ctižádostí, které měla na rozdávání, takže Elaida okamžitě věděla, že Beonin musí poslat za sestrami prchajícími z Věže. A ta ženská naprosto selhala! Nebo zasela menší neshody, ale nedosáhla ničeho, co od ní Elaida očekávala. Ničeho! Její odměna bude odpovídat jejímu neúspěchu.

„Egwain dokáže vstoupit do Tel’aran’rhiodu jednoduše tak, že usne, matko. Já jsem tam sama byla a viděla ji, musím však použít ter’angrial. Nezískala jsem žádný z těch, které mě vzbouřenkyně donutily vzít s sebou. V každém případě ve snu promluvila k Siuan Sanče, i když podle mě to spíš bylo ve světě snů. Zřejmě jí řekla, že je vězenkyně, ale neřekla jí kde a zakázala pokusy o záchranu. Můžu si nalít ten čaj?“

Elaida byla tak ohromená, že se nevzmohla ani na slovo. Ukázala Beonin na stolek a šedá zopakovala pukrle, než šla opatrně sáhnout hřbetem ruky na čajník. Ta holka dokáže vstoupit do Tel’aran’rhiodu? A existuje ter’angrial, který dokáže totéž? Svět snů byl téměř legendou. A podle těch znepokojujících útržků informací, které se jí adžah obtěžovala sdělit, ta holka znovu objevila tkanivo pro cestování a pár dalších věcí. Kvůli tomu se rozhodla zachránit holku pro Věž, ale navrch tohle?

„Jestli to Egwain dokáže, matko, tak je určitě snílek,“ pokračovala Tama. „Varování, které dala Silvianě —“

„Není k ničemu. Tamo. Seančané jsou stále hluboko v Altaře a skoro se nedostali do Illianu.“ Aspoň že o Seančanech jí adžah sdělovala všechno. Nebo spíš doufala, že ji sdělují všechno. Z toho pomyšlení jí zhrubl hlas. „Pokud se naučily cestování, napadá tě nějaké další předběžné opatření, kromě těch, která jsou už používaná?“ Pochopitelně nenapadlo. Ta holka zakázala záchranu. To bylo dobré na povrchu, ale ukazovalo to, že se pořád považuje za amyrlin. No, Silviana jí ty nesmysly vyžene z hlavy, pokud se to nepodaří sestrám v hodinách. „Dá se do ní nalít dost toho odvaru, aby do Tel’aran’rhiodu nemohla?“

Tama se zaškaredila – ten ohavný odvar neměla ráda žádná, dokonce ani hnědé, které ho samy přinesly k vyzkoušení – a zavrtěla hlavou. „Můžeme ji přinutit spát celou noc, ale druhý den nebude k ničemu, a kdo pozná, jaký vliv to bude mít na tu její schopnost?“

„Můžu ti nalít, matko?“ zeptala se Beonin s šálkem z tenkého bílého porcelánu na konečcích prstů. „Tamo? Nejdůležitější ale je-”

„Nechci žádný čaj,“ štěkla Elaida. „Přinesla jsi z toho fiaska něco, kromě své kůže? Znáš tkanivo pro cestování nebo pro to klouzání nebo…“ Bylo toho tolik. Možná to byly schopnosti a nadání dávno ztracené, ale zřejmě jich většina ještě ani neměla jméno.

Šedá se na ni zadívala přes šálek, tvář nehybnou. „Ano,“ řekla nakonec. „Nedokážu udělat cuendillar, avšak dokážu udělat nová tkaniva léčení stejně dobře jako většina sester, a znám je všechna.“ Do hlasu sejí vloudilo vzrušení. „Nejúžasnější je cestování.“ Bez dovolení uchopila pravý zdroj a spletla ducha. U stěny se objevila svislá stříbrná čára a rozšířila se do pohledu na zasněžené duby. Do místnosti zavál chladný vánek, až plameny v krbu zatančily. „To je takzvaný průchod. Dá se použit jenom k cestě na místo, které dobře znáš, ale místo se naučíš, když tam uděláš průchod, a když chceš jít někam, kde to moc dobře neznáš, použiješ klouzání.“ Pozměnila tkanivo a otvor se změnil ve stříbrnou čáru, která se znovu rozšířila. Duby nahradila čerň a šedě natřená bárka, se zábradlím a vrátky, vznášející se v prázdnotě před otvorem.

„Propusť tkanivo,“ rozkázala Elaida. Měla pocit, že kdyby vstoupila na tu bárku, temnota by se táhla na všechny strany, kam až by dohlédla. Že by padala věčně. Byla z toho nesvá. Otvor – průchod – zmizel. Vzpomínka však zůstala.

Znovu se posadila za stůl a otevřela největší lakovou kazetu, ozdobenou červenými růžemi a zlatými spirálami. Z horní poličky vzala malou slonovinovou řezbu, vlaštovku zažloutlou věkem, a palcem pohladila křídla. „Nenaučíš tyhle věci nikoho bez mého svolení.“

„Ale… proč ne, matko?“

„Některé adžah se matce vzpírají stejně jako sestry za řekou,“ vysvětlila Tama.

Elaida po své kronikářce vrhla temný pohled, ale ona ho chladně vstřebala, aniž by hnula brvou, rozhodnu, kdo je… dost spolehlivý… aby se to naučil, Beonin. Chci tvůj slib. Ne, chci tvou přísahu.“

„Cestou sem jsem viděla sestry z různých adžah, jak se na sebe mračí. Mračí. Co se to stalo s Věží, matko?“

„Tu přísahu, Beonin.“

Žena se dívala do čaje tak dlouho, až už si Elaida myslela, že odmítne. Ctižádost však vyhrála. Přivázala se Elaidě k sukním v naději na povýšení, a teď se toho nevzdá. „Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, přísahám, že bez svolení amyrlin nenaučím tkaniva, která jsem se naučila mezi vzbouřenkyněmi, nikoho.“ Odmlčela se a napila se. „Některé sestry ve Věži jsou možná méně spolehlivé, než si myslíš. Snažila jsem se to zarazit, ale ta ‚vládnoucí rada‘ poslala deset sester, aby se vrátily do Věže a rozšířily povídačku o červeném adžah a Logainovi.“ Elaida poznala jen pár jmen, která Beonin odříkala, ale při posledním se prudce narovnala.

„Mám je nechat zatknout, matko?“ zeptala se Tarna, stále studená jako led.

„Ne. Nech je sledovat. A taky každého, s kým se stýkají.“ Takže mezi adžah ve Věži a vzbouřenkyněmi existuje spojení. Jak dalece se hniloba rozšířila? Nevadí, ona ji vyčistí!

„To by za daných okolností mohlo být obtížné, matko.“

Elaida praštila do stolu. „Neptala jsem se, jestli to bude těžké. Řekla jsem udělej to! A sděl Meidani, že ji dnes večer zvu na večeři.“ Ta žena trvala na navázání přátelství, které skončilo před mnoha lety. Teď věděla proč. „A udělej to hned.“ Tarně přelétl přes obličej stín. „Neboj se,“ prohlásila Elaida. „Tebe může Beonin naučit všechna tkaniva, jež zná.“ Tarně nakonec věřila, a ona se trochu rozzářila, když se přímo nerozehřála.

Když se za kronikářkou zavřely dveře, Elaida odstrčila kožené pouzdro, opřela se o stůl a upřela zrak na Beonin. „Teď mně ukaž všechno.“