Nůž snů

20 Zlatý jeřáb

Vítr utichl spolu s mizejícím deštěm, ale šedivé mraky dál zakrývaly slunce. Mrholení však stačilo Randovi smočit vlasy a zlatém krumplovaný černý kabátec měl také navlhlý, jak procházel mezi mrtvými trolloky. Logain spředl štít ze vzduchu, takže se od něj dešťové kapky odrážely nebo klouzaly jakoby po ničem a stékaly kolem něj, ale Rand nehodlal riskovat, že Luis Therin se opět zmocní saidínu. Ten muž se nemohl dočkat Poslední bitvy, aby mohl zemřít, ale jak dalece se dá šílenci v čemkoliv věřit?

Šílenci? šeptal Luis Therin. Jsem snad šílenější než ty? Divoce se rozchechtal. Nandera se občas ohlédla přes rameno po Randovi. Vysoká, šlachovitá žena s prošedivělými vlasy schovanými pod hnědou šufou, vedla Děvy, přinejmenším ty na této straně Dračí stěny, ale rozhodla se, že povede jeho tělesnou stráž osobně. Zelené oči, které jediné byly vidět z jejího opáleného obličeje nad černým závojem, byly bezvýrazné, ale určitě jí dělalo starosti, že se nechrání před deštěm. Děvy si všímaly, když se dělo něco neobvyklého. Doufal, že si to nechá pro sebe.

Musíš mi věřit, říkal Luis Therin. Věřit mi. Ach Světlo, doprošuju se hlasu ve vlastní hlavě! Musím být šílený. Nandera a ostatní z padesátky zahalených Děv vytvořily kolem Randa velký kruh, stály skoro těsně vedle sebe a šťouchaly oštěpy do každého trolloka a myrddraala, jehož minuly, a lhostejně překračovaly utrhané končetiny a hlavy s rohy, kly či ostrými zubisky. Občas nějaký trollok zasténal nebo se pokoušel odplazit – či se na ně s vrčením vrhnout – ale nikdy to netrvalo dlouho. Válka s trolloky byla jako válka se vzteklými psy. Zabijete je, nebo oni zabijí vás. Neexistovalo příměří, kapitulace, střední cesta.

Déšť udržoval supy mimo, ale vrány a krkavci poletovali všude. Černé peří se jim mokře lesklo a pokud někteří z nich byli očima Temného, nebránilo jim to vydloubávat trollokům oči nebo trhat maso. Žádný pták se však nepřiblížil k myrddraalům, i trollokům poblíž myrddraalú se vyhýbali. To ale ukazovalo jen na opatrnost. Myrddraalové jim nejspíš nevoněli. Myrddraalí krev dokázala rozleptat i železo, pokud působila dost dlouho. Krkavcům a vránám musela být cítit jako jed.

Přeživší Saldejci ptáky stříleli z luků nebo je nabodávali na zakřivené meče či je utloukali lopatami, motykami a hráběmi, čímkoliv, co měli po ruce – v Hraničních státech bylo nemyslitelné nechat vránu či krkavce naživu; tam byli příliš často očima Temného – ale tady jich prostě bylo příliš mnoho. Stovky černých opeřenců ležely mezi trolloky a na každé mrtvole se jich další stovky hlasitě hašteřily o měkčí kousky, včetně soust ze svých mrtvých druhů. Aša’manové a Aes Sedai se už dávno vzdali snahy je zabít všechny.

„Nelíbí se mi, když se moji muži takhle unavují,“ poznamenal Logain. Jeho muži. „Nebo sestry, když už jsme u toho. Gabrelle a Toveine budou do večera mrtvé únavou.“ S těmi dvěma Aes Sedai se spojil, takže by to měl vědět. „Co když přijde další útok?“

Všude kolem zámku a stodol plály jasné ohně, tak prudké, až si lidé museli stínit oči, jak Aes Sedai a aša’manové spalovali trolloky a myrddraaly přimo tam, kde leželi. Bylo jich příliš mnoho, než aby se je pokoušeli natahat na hromady. Aes Sedai bylo sotva dvacet, aša’manů méně než tucet a trolloků nějakých sto tisíc. Byla to úmorná práce. Nejspíš se, než skončí, připojí k již tak ohavnému smradu i zápach rozkladu. Zatím tu páchla krev zplozenců Stínu a to, co měli v útrobách, když je rozpárali. Lepší na to nemyslet příliš usilovně. Mezi zámkem a Páteří světa možná nezůstal jediný sedlák či vesničan. Trolloci totiž museli přijít odtamtud bránou u Državy Šangtaj. Aspoň že Loialův domov byl v bezpečí. Ani trolloci, ani myrddraalové by do državy nevstoupili, pokud by je někdo nepopoháněl. A to vyžadovalo značné úsilí.

„Byl bys radši, kdyby shnili přímo tady?“ zajímala se Kadsuane. Tvářila se, že jí je to vlastně jedno. Zelené suknice si držela zvednuté, aby se jí hedvábí necouralo v bahně smíchaném s krví či vnitřnostmi, ale nohy překračovala a hlavy obcházela stejně lhostejně jako Děvy. Taky si setkala deštník, stejně jako Alivia, i když ta to udělala, teprve když ho uviděla u zelené. Rand se snažil přimět sestry, které mu odpřísáhly věrnost, aby Seančanku naučily víc o jediné síle, ale podle jejich názoru tohle nemělo nic společného s jejich přísahou věrnosti. Nyneiva to odmítla taky kvůli Mininu vidění. Kadsuane mu chladně sdělila, že učit divoženky není její věc.

„To by tu pak byla opravdu márnice,“ poznamenala Min. Při chůzi se pohupovala v bocích, i když se očividně snažila nemyslet na to, do čeho šlape, a zároveň nepoložit modrou holínku s vysokým podpatkem do ničeho z toho, takže neustále klopýtala. A taky začínala být mokrá. Lokny se jí lepily k hlavě, ale v poutu nebyla ani stopa po rozmrzelosti. Jenom hněv, zřejmě směrovaný na Logaina, podle toho, jak přísně na něj pohlížela. „Kam půjdou sluhové a lidé, kteří pracují na polích a ve stájích? Jak budou žít?“

„Další útok nepřijde,“ prohlásil Rand. „Ne, dokud ten, kdo je poslal, nezjistí, že neuspěli, a možná ani pak ne. Poslali všechno. Myrddraalové by neútočili polovičatě.“ Logain zabručel, ale nic nenamítal.

Rand se ohlédl k zámku. Místy leželi mrtví trolloci až u zdi. Žádný nepronikl dovnitř, ale… Logain měl pravdu, pomyslel si, jak si tak prohlížel ta jatka. Bylo to těsné. Nebýt ašahnanů a Aes Sedai, jež přivedl, mohlo vše skončit jinak. Velmi těsné. Apokud později přijde další útok.. .?Někdo zjevně znal ten Išamaelův trik. Nebo ho ten modrooký muž v jeho hlavě opravdu dokáže najít. Další útok bude větší. Anebo z nečekaného směru. Možná by měl nechat Logaina, aby přivedl další aša’many.

Měl jsi je zabít, plakal Luis Therin. Teď už je pozdě. Příliš pozdě.

Pravý zdroj je čistý, hlupáku, pomyslel si Rand.

Ano? opáčil Luis Therin. Ale jsou oni? Jsem já?

Rand přemýšlel o sobě. Polovina té dvojité rány v boku pocházela od Išamaela, druhá od dýky Padana Faina, která v sobě nesla špínu Šadar Logotu. Často v nich tepalo, a tehdy působily jako živé.

Kruh Děv se nepatrně rozdělil, aby propustil bělovlasého sluhu s ostrým nosem, který vypadal ještě křehčí než Ethin. Snažil se schovat pod dvouřadým deštníkem Mořského národa bez poloviny třásní, jenomže staré modré hedvábí v sobě mělo několik děr, takže mu na žlutý kabátec stékaly čůrky a kapalo mu na hlavu. Řídnoucí vlasy se mu lepily k hlavě. Vypadal mokřejší, než kdyby šel bez deštníku. Bezpochyby jeden z Algarinových předků deštník získal jako upomínku, což musel být příběh sám o sobě. Rand pochyboval, že by se Mořský národ nějak snadno vzdával deštníku klanové paní vln.

„Můj pane Draku,“ začal děda s úklonou, kdy mu na záda stekla další voda. „Verin Sedai mi nařídila, abych ti to okamžitě předal.“ Zpod kabátu vytáhl složený a zapečetěný list.

Rand si ho rychle nacpal do kapsy, aby mu nezmokl. Inkoust se snadno rozpíjel. „Děkuju. Ale mohlo to počkat, až se vrátím do domu. Lepší bude, když počkáš vevnitř, než budeš úplně promočený.“

„Říkala okamžitě, můj pane Draku.“ Mluvil dotčeně. „Je to Aes Sedai.“

Když Rand kývl, znovu se uklonil a pomalu se vracel do zámku, záda ztuhlá pýchou, s kapajícím deštníkem. Byla Aes Sedai. Všichni před Aes Sedai skákali, dokonce i v Tearu, kde je neměli právě v oblibě. Co mu chce Verin sdělit, že to musela napsat? Pohladil pečeť a šel dál.

Mířil do jedné stodoly, jejíž došková střecha byla částečně zuhelnatělá. Sem se trolloci dostali. O futra se opíral urostlý chlapík v hrubém hnědém kabátě a zablácených botách. Když k němu Rand zamířil a Děvy se rozestoupily kolem stodoly, narovnal se a z nějakého důvodu se rychle ohlédl přes rameno.

Rand ve dveřích ztuhl, Min se zastavila vedle něj. Logain zaklel. Z trámů visely dvě lucerny a poskytovaly kalné světlo, ale stačilo, aby bylo vidět, že vše je pokryté lezoucími mouchami, dokonce i sláma na podlaze. Stejně tolik jich bzučelo ve vzduchu.

„Odkud se vzaly?“ zeptal se Rand. Algarin možná nebyl bohatý, ale stodoly a stáje udržoval tak čisté, jak měly být. Urostlý chlap sebou provinile trhl. Byl mladší než většina sluhů v domě, ale hlavu měl z poloviny holou a kolem širokých úst a v koutcích očí vrásky.

„Netuším, můj pane,“ zamumlal a špinavou rukou se klepl do čela. Soustředil se na Randa tak silně, až bylo jasné, že se do stodoly nechce dívat. „Přišel jsem se ven nadýchat čerstvého vzduchu, a když jsem se otočil, byly na všem. Myslel jsem… myslel jsem, že to jsou mrtvý mouchy.“

Rand znechuceně potřásl hlavou. Ty mouchy byly až příliš živé. Ne každý Saldejec bránící stodolu zemřel, ale byli sem přineseni všichni mrtví Saldejci. Saldejci neměli rádi pohřby v dešti. Nikdo nemohl říct proč, ale lidi se prostě nepohřbívají, když prší. V úhledné řadě na podlaze leželo devatenáct lidí, jak je sem opatrně položili přátelé a druhové, s omytými tvářemi a zatlačenýma očima. Proto sem Rand přišel. Ne aby se rozloučil nebo tak něco. Žádného z nich neznal víc, než aby občas poznal obličej. Přišel si sem připomenout, že i to, co vypadá jako naprosté vítězství, stojí krev. Přesto si zasloužili něco lepšího, než aby po nich lezly mouchy.

Nepotřebuji! žádné připomínky, zavrčel Luis Therin.

Já nejsem ty, pomyslel si Rand. Musím se zatvrdit. „Logaine, zažeň ty zatracený mouchy!“ štěkl.

Jsi tvrdší, než já kdy byl, poznamenal Luis Therin a náhle se zahihňal. Jestli nejsi já, tak kdo jsi?

„Jsem snad nějaká pitomá plácačka?“ zamumlal Logain.

Rand se k němu rozzlobeně otočil, ale než stačil promluvit, ozvala se Alivia tím svým šišlavým protahováním.

„Dovol, zkusím to, můj pane,“ požádala, tedy jen do jisté míry, protože stejně jako Aes Sedai nepočkala na svolení. Když objala saidar a usměrnila, naskočila mu husí kůže.

Mouchy se vždycky schovávají i před nejslabším deštěm, protože jediná kapka je dokáže srazit na zem, kde se stanou snadnou kořistí, dokud jim neuschnou křídla, ale najednou se ve dveřích rojily bzučící mouchy, jako by byl déšť lepší než stodola. Byly jako pevná clona. Rand si je smetal z obličeje a Min si svůj zakryla rukama. Z pouta byl silně cítit odpor. Ve chvilce byly všechny mouchy pryč. Plešatějící muž na Alivii zíral s otevřenými ústy. Náhle zakašlal a vyplivl si dvě mouchy do dlaně. Kadsuane po něm vrhla pohled, že zavřel ústa a rychle se klepl do čela. Stačilo se podívat, ale byla, kdo byla.

„Takže se díváš,“ řekla Alivii. Upírala na ni tmavé oči, ale Seančanka se nezarazila, ani se nezakoktala. Aes Sedai na ni dělaly mnohem menší dojem než na většinu lidí.

„A pamatuju si, co vidím. Nějak se musím učit, jestli mám pomáhat pánu Drakovi. Naučila jsem se víc, než tušíš.“ Min málem zavrčela a v poutu byl hněv, ale žlutovlasá žena si jí nevšímala. „Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala se úzkostlivě Randa.

„Nezlobím. Nauč se, co zvládneš. Vedeš si moc dobře.“

Alivia zruměněla a sklopila oči jako dívenka překvapená nečekanou poklonou. V koutcích očí měla jemné vrásky, ale občas bylo těžké nezapomínat, že je o sto let starší než kterákoliv žijící Aes Sedai a ne o deset let mladší než on. Musí najít někoho, kdo ji naučí víc.

„Rande al’Thore,“ vyjela rozzlobeně Min a založila si ruce, „nedovolíš té ženské—”

„Tvoje vidění se nikdy nemýlí,“ přerušil ji. „To, co vidíš, se vždycky stane. Pokoušela ses to změnit a nikdy to nevyšlo. Sama jsi mi to říkala, Min. Proč myslíš, že to tentokrát bude jiný?“

„Protože musí!“ vyhrkla. Naklonila se k němu, jako by se na něj chtěla vrhnout. „Protože chci, aby to bylo jiný. Protože to bude jiný. A vůbec, nevím všechno, co vidím. Lidi jdou dál. S Moirain jsem se zmýlila. Viděla jsem v její budoucnosti spoustu věcí a je mrtvá. Možná se nestanou i další věci, co vidím.“

Tentokrát to nesmi být jiné, supěl Luis Therin. Slíbil jsi mi to!

Logain se lehce zamračil a potřásl hlavou. Nemohlo se mu líbit, že Min svou schopnost zpochybňuje. Rand skoro litoval, že mu prozradil, co viděla u něj, i když to tenkrát vypadalo jako neškodné povzbuzení. Ten chlap dokonce požádal Aes Sedai, aby Mininu schopnost potvrdily, i když byl dost moudrý, aby svoje pochyby skryl před Randem.

Aby se vyhnul další hádce s Min – ona to tak ovšem nenazývala, podle ní si „promlouvali“, ale on znal rozdíl – vytáhl Verinin dopis, zlomil hroudu žlutého pečetního vosku s otištěnou hlavou Velkého hada z prstenu. Pavouci rukopis hnědé sestry pokrýval téměř celou stránku, jen pár písmen rozmazaly kapky deště. Rand přistoupil k lucerně. Byla slabě cítit zkaženým olejem.

Podepsáno prostě Verin.

Rand zabručel. Málokterá si myslí, že přísaha znamená naprostou poslušnost? Spíš žádná. Obvykle poslechly, ale litera ne vždy znamenala ducha. Například Verin samotná. Varovala ho před tím, že by ostatní mohly dělat věci, které by neschvaloval, ale neřekla, kam jde ani co tam hodlá dělat. Boji se, že by mohl nesouhlasit? Možná to bylo jenom aessedaiovské zatajování. Sestry zachovávaly tajemství stejně přirozeně jako dýchaly.

Když podal dopis Kadsuane, té zacukalo levé obočí. Musela být opravdu polekaná, když to na sobě dala takhle znát, ale vzala si dopis a podržela si ho u světla.

„Žena s mnoha maskami,“ pronesla nakonec a list mu vrátila. „Ale dává ti dobrou radu.“

Co myslela těmi maskami? Už se jí chtěl zeptat, když se ve dveřích náhle objevil Loial a starší Haman, každý s dlouhou sekerou se zdobenou hlavicí na rameni. Bělovlasý ogier měl uši přitisknuté k hlavě a tvářil se zachmuřeně, Loialovi uši cukaly. Vzrušením, hádal Rand. Nedalo se to poznat.

„Doufám, že nerušíme,“ poznamenal starší Haman a zvedl uši, zatímco se smutně díval na těla.

„Nerušíte,“ ujistil ho Rand a strčil si dopis do kapsy. „Mrzí mě, že nemůžu přijít na tvou svatbu, Loiale, ale—“

„Ále, už je po ní, Rande,“ řekl Loial. Musel být vzrušený, nepodobalo se mu, že by skákal ostatním do řeči. „Matka na tom trvala. Nebude ani moc času na svatební hostinu, nejspíš žádná ani nebude, když je pařez a já musím Starší ogier mu položil ruku na paži. „Co?“ zeptal se Loial a ohlédl se po něm. „Aha. Ano. Ovšem. Jistě.“ Podrbal se pod nosem prstem o velikosti klobásy.

Něco neměl říkat? Zřejmě i ogierové mají tajemství. Rand pohladil dopis v kapse. Ale ty má nakonec každý.

„Tohle ti slíbím, Rande,“ pokračoval Loial. „Ať se stane cokoliv, budu u Tarmon Gai’donu s tebou. Ať se stane cokoliv.“

„Chlapče,“ zamumlal starší Haman, „myslím, že bys neměl…“ Odmlčel se, potřásl hlavou a něco si zabručel. Znělo to jako vzdálené zemětřesení.

Rand k Loialovi rychle přistoupil a napřáhl ruku. Ogier ji se širokým úsměvem – to znamená velmi širokým – přijal a obalil svou. Takhle zblízka musel Rand zaklánět hlavu, aby příteli viděl do obličeje. „Děkuju ti, Loiale. Neumím ti ani povědět, jak moc to pro mě znamená. Ale budu tě potřebovat dřív.“

„Ty… mě potřebuješ?“

„Loiale, uzavřel jsem brány, který znám, v Caemlynu, Cairhienu, Illianu a Tearu a v té, která je rozříznutá a otevřená u Fal Dary, jsem nastražil ošklivou past, ale nenašel jsem tu u Far Maddingu. I když vím, že brána je přímo ve městě, nedokážu ji sám najít, a potom tu jsou města, která už neexistují. Potřebuju, abys pro mě našel ty ostatní, Loiale, jinak budou moct trolloci zaplavit naráz každou zemi, a nikdo nezjistí, že přicházejí, dokud nebudou v srdci Andoru nebo Cairhienu.“

Loialův úsměv zmizel. Uši se mu třásly a obočí měl svěšené, až se mu dotýkalo lící. „To nemůžu, Rande,“ řekl lítostivě. „Musím hned ráno odejít a nevím, jestli se ještě někdy dostanu ven.“

„Vím, že jsi byl velmi dlouho mimo državu, Loiale.“ Rand se snažil mluvit laskavě, ale znělo to tvrdě. Laskavost byla jen blednoucí vzpomínkou. „Promluvím s tvou matkou. Přesvědčím ji, aby ti dovolila odejít, až si odpočineš.“

„On potřebuje víc než jen trochu si odpočinout.“ Starší Haman opřel sekeru o podlahu, sevřel ji oběma rukama a upřel na Randa přísný pohled. Ogierové jsou mírumilovní, ale dokážou být i pravým opakem mírumilovnosti. „Byl venku déle než pět let, to je moc dlouho. Potřebuje v državě odpočívat několik týdnů přinejmenším. Měsíce by byly lepší.“

„Matka už nerozhoduje, Rande. I když popravdě si myslím, že ji to stále překvapuje, když si to uvědomí. Teď rozhoduje Erith. Moje choť.“ Vložil do toho slova tolik pýchy, až to vypadalo, že snad pukne. Rozhodně nadmul hruď a usmíval se od ucha k uchu.

„A já ti ani nepoblahopřál.“ Rand mu stiskl rameno. Snaha o srdečnost mu zněla falešně, ale lip to neuměl. „Jestli potřebuješ měsíce, budeš mít měsíce. Ale stejně potřebuju nějakého ogiera, který mi ty brány najde. Ráno vás všechny vezmu do Državy Sangtaj. Snad přesvědčím někoho odtamtud, aby to udělal.“ Starší Haman se zamračil na své ruce na sekeře a začal si zase něco mumlat, ale nebylo mu rozumět. Znělo to, jako když v obrovské nádobě vedle v místnosti bzučí moucha o velikosti mastifa. Zřejmě se hádal sám se sebou.

„To by mohlo nějakou dobu trvat,“ podotkl Loial pochybovačně. „Víš, že se neradi rozhodujeme ve spěchu. Nejsem si jistý, jestli kvůli pařezu do državy vůbec pustí člověka. Rande? Jestli se nebudu moct vrátit před Poslední bitvou… Povíš mi, co se stalo, zatímco jsem byl v državě, viď? Totiž, aniž bych z tebe musel všechno páčit?“

„Povím, jestli budu moct,“ slíbil mu Rand.

Jestli budeš moct, prskal Luis Therin. Dohodli jsme se, že v Tarmon Gai’donu konečně zemřeme. Souhlasil jsi, šílenče!

„Odpoví ti k tvý naprostý spokojenosti, Loiale,“ pronesla Min rázně. „I kdybych nad ním měla celou dobu stát.“ Poutem pronikl hněv. Ona snad opravdu věděla, co si myslí.

Starší Haman si odkašlal. „Mám dojem, že sám jsem zvyklejší na venek víc než kdo jiný kromě kameníků. Ehm. Ano. Vlastně si myslím, že jsem pro tvůj úkol nejspíš ten nej lepší kandidát.“

„Pche,“ řekla Kadsuane. „Vypadá to, že jsi nakazil i ogiera, chlapče.“ Mluvila přísně, ale obličej měla aessedaiovsky vyrovnaný, nečitelný, skrývající to, co se odehrávalo za těma tmavýma očima.

Loialovi zděšením ztuhly uši a málem upustil sekeru. Honem přehmátl. „Ty? Ale co pařez, starší Hamane! Velký pařez!“

„Myslím, že to můžu klidně nechat ve tvých rukou, chlapče. Tvá slova byla prostá, přesto výmluvná. Ehm. Ahm. Radím ti, neusiluj o krásu. Drž se prosté výmluvnosti a ještě můžeš někoho překvapit. Včetně své matky.“

Zdálo se nemožné, že by Loialovi mohly uši ztuhnout ještě víc. Pohyboval rty, ale nevycházela z nich žádná slova. Takže bude mluvit k pařezu. Co je na tom tak tajného?

„Můj pane draku, vrátil se urozený pán Davram.“ To promluvila Elza Penfell, jež Bašereho doprovodila do stodoly. Byla to hezká žena v tmavomodrých jezdeckých šatech. Když jí pohled padl na Randa, oči se jí horečnatě leskly. S ní si aspoň nemusel dělat starosti. Elza byla ve své oddanosti fanatická.

„Děkuju, Elzo,“ řekl. „Radši se vrať a pomoz s úklidem. Ještě je toho hodně.“

Lehce stiskla rty a pohledem žárlivě obsáhla všechny od Kadsuane po ogiera, než předvedla pukrle a odešla. Ano, fanatická ji vystihovalo.

Bašere byl pomenší, štíhlý muž ve zlatém vyšívaném šedém kabátě se slonovinovou holí vrchního maršála Saldeje zakončenou zlatou vlčí hlavou zasunutou na opačné straně, než měl meč. Pytlovité kalhoty měl zastrkané do holínek s obrácenými manžetami, jež byly navoskované, až se leskly, přestože byly zacákané od bláta. Jeho současná práce vyžadovala co nejvíc formálnosti a důstojnosti, a on jí dokázal dodat opravdu hodně. Dokonce i Seančané se o něm už museli doslechnout. Měl prošedivělé černé vlasy a silný knír otočený dolů jako rohy. Tmavé zešikmené oči měl smutné, když procházel kolem Randa s pohupováním muže uvyklého víc na sedlo než na vlastní nohy. Pomalu šel podél řady mrtvých a upřeně se zadíval do každé tváře. Jakkoliv byl Rand netrpělivý, dal mu chvíli na truchlení.

„Ještě nikdy jsem neviděl něco takového, jako co je venku,“ poznamenal Bašere tiše cestou. „Velký nájezd z Morny znamená tisíc trolloků. Většinou jen pár stovek. Ach, Kirkune, ty sis nikdy nehlídal levý bok, jak bys měl. Přesto jsi musel mít trojnásobnou nebo čtyřnásobnou přesilu, aby sis zajistil, že neskončíš v jejich kotli. Tam venku… Myslím, že jsem tam viděl předzvěst Tarmon Gai’donu. Malou část Tarmon Gai’donu. Doufejme, že to skutečně je Poslední bitva. Pokud ji přežijeme, tak už asi nikdy nebudeme chtít vidět další. Ale vždycky tu bude další bitva. Tak to asi bude, dokud se všichni nezmění v Cikány.“ Na konci řady se zastavil před mužem s obličejem roztátým až k lesklému černému plnovousu. „Tady Azkana čekala světlá budoucnost. Ale to samé můžeš říct o spoustě mrtvých.“

Ztěžka si povzdechl a obrátil se k Randovi. „Dcera Devíti měsíců se s tebou setká za tři dny v zámku v severní Altaře poblíž hranice s Andorem.“ Dotkl se prsou kabátu. „Mám mapu. Už je někde poblíž, ale prý není na území, které ovládají. Když dojde na tajnosti, vypadají Aes Sedai vedle Seančanů jako naivní vesnické holky.“ Kadsuane frkla.

„Tušíš léčku?“ Logain si uvolnil meč v pochvě, snad mimoděk.

Bašere mávl rukou, ale meč si uvolnil taky. „Vždycky čekám léčku. O to nejde. Vznešená paní Suroth pořád nechce, abychom já nebo Manfor mluvili s někým jiným kromě ní. Prostě s nikým. Naši sluhové byli němí, stejně jako když jsme šli s Loialem do Ebú Daru.“

„Ta moje měla vyřízlý jazyk.“ Loial mluvil znechuceně a klopil uši. Klouby mu na toporu zbělely. Haman šokované vyjekl a uši mu ztuhly jako kůly v plotě.

„Altara právě korunovala nového krále,“ pokračoval Bašere, „ale všichni v Tarasinském paláci chodí jako mezi vajíčky a ohlížejí se přes rameno. Seančané i Altařané. Dokonce i Suroth vypadala, jako by jí nad hlavou visel meč.“

„Možná se bojí Tarmon Gai’donu,“ podotkl Rand. „Nebo Draka Znovuzrozeného. Budeš muset být opatrný. Vyděšení lidé dělají hloupé věci. Jak zní dohoda, Bašere?“

Saldejec vytáhl mapu z kapsy kabátu, přistoupil k Randovi a rozevřel ji. „Jsou velice přesní. Přivede si šest sul’dam a damane, ale žádné jiné služebníky.“ Alivia vydala zvuk jako rozzuřená kočka a Bašere zamrkal, než pokračoval. Nepochybně si osvobozenou damane nebyl jistý. „Můžeš si přivést pět lidí, kteří dokážou usměrňovat. Předpokládá, že to dokáže každý muž, který jde s tebou, ale smíš si přivést ženu, která ani nemusí být služebná.“

Najednou vedle Randa stála Min a ovinula kolem něj paži.

„Ne,“ řekl rázně. Nehodlal ji vést do možné léčky.

„Promluvíme si o tom,“ zamumlala a z pouta se neslo umíněné odhodlání.

Nejděsivější slova, jaká může žena vyslovit, kromě „ zabiju tě”, pomyslel si Rand. Najednou ho zamrazilo. Byl to on? Nebo Luis Therin? Šílenec se mu tiše chechtal v hlavě. Nezáleželo na tom. Za tři dny se vyřeší jedna obtížná záležitost. Nějak. „Co dál, Bašere?“

Nyneiva si opatrně zvedla mokrý hadr, který měla položený přes oči, aby se jí nezachytil v angrialu v náramku a prstenech – nosila ho i šperkové ter’angrialy neustále – a posadila se na kraj postele. Když muži potřebovali léčení ze strašných zranění, kdy některému chyběla třeba ruka, působilo malicherně žádat o léčení bolesti hlavy, ale vrbová kůra zřejmě fungovala stejně dobře. Jenom pomaleji. Jeden z prstenů, ten se světle zeleným kamenem, jako by zářil slabým vnitřním světlem a vibroval jí na prstě, i když se ve skutečnosti nepohnul. Vzor vibrací byl smísený, reakce na saidar a saidín usměrňované venku. A někdo usměrňoval i uvnitř. Kadsuane si byla jistá, že by měl ukazovat i směr, ale ona nepřišla na to jak. Cha! pro Kadsuane a její údajně větší znalosti!

Přála si, aby jí to mohla říct do očí. Nešlo o to, že by ji Kadsuane zastrašovala – ona rozhodně stála nad ní – jenom chtěla udržovat určitou harmonii. To byl jediný důvod, proč před tou ženskou držela jazyk za zuby.

Pokoje, které sdílela s Lanem, byly prostorné, ale táhlo v nich, okna nebyla pořádně utěsněná a během pokolení se dům sesedl natolik, že museli oříznout dveře, aby se vůbec daly zavřít, čímž vznikly další škvíry, kudy dovnitř pronikal průvan. Oheň v krbu tancoval, jako by hořel venku, praskal a vyhazoval jiskry. Koberec, tak vybledlý, že už ani nerozeznala vzor, měl víc propálených děr, než dokázala spočítat. Postel, s těžkými sloupky a rozedraným baldachýnem, byla velká a pevná, ale matrace byla hrbolatá a víc peří z polštářů lezlo, než v nich zůstávalo. Prostěradla měla víc záplat než původní látky. Ale bydlel tu s ní Lan a to znamenalo celý rozdíl. Díky němu to byl palác.

Stál u okna, kde byl od začátku útoku, a zíral na práce pokračující venku. Nebo si možná prohlížel jatka, v něž se prostor kolem zámku změnil. Byl tak nehybný, že mohl být sochou, vysoký muž v dobře padnoucím tmavozeleném kabátě s rameny dost širokými, aby to vypadalo, že má štíhlý pas, s koženým řemínkem hadori, jenž mu přidržoval po ramena dlouhé vlasy, černé, s šedinami na spáncích. Tvrdý muž, a přesto krásný. V jejích očích byl, ať si ostatní říkají, co chtějí. Jenom by to neměli říkat před ní. Dokonce ani Kadsuane ne. Prsten s bezvadným safírem ji zastudil na pravé ruce. Cítil spíš hněv než nepřátelství. Ten prsten měl podle ní vadu. Bylo dobré vědět, že někdo poblíž je rozzlobený či nepřátelsky naladěný, jenomže to neznamenalo, že se to týká vás.

„Je čas, abych šla ven a pomohla,“ řekla.

„Ještě ne.“ Neotočil se od okna. Prsten neprsten, hluboký hlas měl klidný. A rázný. „Moirain říkávala, že bolest hlavy je známkou, že příliš usměrňovala. To je nebezpečné.“

Ruka jí zabloudila k copu, než ji strhla dolů. Jako by o usměrňování věděl víc než ona! No, jistým způsobem věděl. Dvacet let jako Moirainina strážce ho naučilo, kolik jen muž může o saidínu vědět. „Už mě to bolení přešlo. Jsem v naprostým pořádku.“

„Nebuď mrzutá, lásko. Do soumraku je jenom pár hodin. I na zítra zůstane spousta práce.“ Zaťal ruku na jílci meče, uvolnil ji a zase zaťal. Pohyboval pouze tou rukou.

Stiskla rty. Mrzutá? Zuřivě si uhlazovala suknice. Vůbec není mrzutá! Zřídkakdy používal právo v soukromí jí velet – ať je Mořský národ proklet, že ho něco takového vůbec napadlo! – ale když to udělal, nedalo se s ním hnout. Pochopitelně mohla jít i tak. Nepokoušel by se ji zastavit fyzicky. Tím si byla jistá. Docela jistá. Jenomže nehodlala porušit svatební přísahy ani v nejmenším. I když by milovaného manžela nejradši nakopla do holeně.

Místo toho si kopala do sukní. Postavila se u okna vedle něj a zavěsila se do něj. Jeho ruka byla tvrdá jako kámen. Měl nádherně pevné svaly, ale teď je měl tvrdé napětím, jako by se snažil zvednout něco těžkého. Jak si přála, aby měla jeho pouto, aby lépe poznala, co mu dělá starosti. Až dostane Myrelle do rukou… Ne, lepší na tu husu nemyslet! Zelené! Těm se s muži prostě nedá věřit!

Venku, ne moc daleko od zámku, uviděla dva z těch černě oděných aša’manů a sestry s nimi spojené. Vyhýbala se jim, nakolik to jen bylo možné – aša’manům ze zřejmých důvodů, sestrám, protože podporovaly Elaidu – ale nemohla pobývat v jednom domě, dokonce i tak velkém a rozlehlém domě, jako byl Algarinův zámek, s lidmi a nepoznat je. Arei Malevin byl Cairhieňan, který vypadal širší, než ve skutečnosti byl, protože Lanoví sahal stěží po prsa. Donalo Sandomer z Tearu nosil v levém uchu granát a prošedivělou bradku měl zastřiženou do špičky a naolejovanou, i když Nyneiva silně pochybovala, že ta vrásčitá, tuhá tvář patřila šlechtici. Malevin se spojil s Aisling Noon, ohnivou zelenou, která prokládala řeč hraničními kletbami, až sebou občas dokonce i Lan trhl. Nyneiva by jim ráda rozuměla, ale odmítl jí je vysvělit. Sandomerova zajatkyně byla Ajako Norsoni, drobná bílá s vlnitými, černými vlasy po pás, která měla pleť hnědou skoro jako Domanka. Působila plaše, což byla mezi Aes Sedai vzácnost. Obě ženy si hladily šátky. Zajatkyně to dělaly skoro pořád, snad jako projev vzdoru. Ale s těmi muži vycházeli překvapivě dobře. Nyneiva je často slýchala, jak přátelsky rozprávějí, což není zrovna běžné u vzdorovitých zajatců. A tušila, že Logain s Gabrelle nejsou jediní, kdo spolu spí, ač nejsou sezdáni. Bylo to nechutné!

Najednou dole vzplál oheň. Šest plamenů obklopilo mrtvé trolloky před Malevinem a Aisling, sedm před Sandomerem a Ajako. Nyneiva musela přimhouřit oči před tou září. Bylo to jako snažit se dívat do třinácti poledních sluncí planoucích na bezmračné obloze. Byli propojení. Poznala to podle toho, jak se pohybovaly prameny saidaru, strnule, jako by je na místo nutily, místo vedly. Nebo spíš se je muži snažili nutit. Nikdy nepracovali s ženskou polovicí pravého zdroje. Byl to čistý oheň a plál jasně, jasněji, než by čekala od samotného ohně. Pochopitelně používali také saidín, a kdo ví, co přidávali z toho vražedného chaosu? To málo, na co si vzpomínala z toho, kdy byla spojená s Randem, v ní zanechalo touhu už nikdy se k saidínu nepřiblížit. Ohně ve chvilce zmizely, zůstaly jen hromádky šedého popela na spálené zemi, která vypadala ztvrdlá a popraskaná. To půdě nemůže moc prospět.

„Tohle ti nemůže připadat moc zábavný, Lane. Na co myslíš?“

„Jen tak,“ opáčil a ruku měl pod její dlaní jako kámen. Venku vzplály nové ohně.

„Prozraď mi to.“ Podařilo se jí do hlasu vloudit tázavý tón. Povaha jejich přísah ho zřejmě bavila, ale když byli sami, naprosto odmítal řídit se nepatrnými náznaky. Žádosti plnil okamžitě – no, většinou – ale klidně nechal na botách bláto, až se začalo loupat, když mu řekla, ať nechodí v blátě.

„Jsou to nepříjemné myšlenky, ale když si to přeješ. Ti myrddraalové a trolloci mi připomněli Tarmon Gai’don.“

„To jsou opravdu nepříjemný myšlenky.“

Dál hleděl z okna, ale kývl. Tvář měl zcela bez výrazu – mohl by učit Aes Sedai, jak skrývat pocity! – ale do hlasu se mu vloudila trocha tepla. „Přijde brzy, Nyneivo, ale al’Thor si zřejmě myslí, že má věčnost, aby mohl tancovat se Seančany. Stinem zrození už můžou procházet Momou, zatímco my tu stojíme, až do—“ Zavřel ústa. Až do Malkieru, řekl skoro. Mrtvého Malkieru, jeho zavražděné rodné země. Byla si tím jistá. Pokračoval, jako by se nic nestalo. „Mohli by udeřit na Šajnar, na celé Hraniční státy, už příští týden nebo zítra. A al’Thor sedí a setkává ty svoje seančanské plány. Měl by poslat někoho, aby přesvědčil krále Easara a ostatní, aby se vrátili ke svým povinnostem u Morny. Měl by sebrat tolik mužů, kolik zvládne, a vzít je do Morny. K Poslední bitvě dojde tam a v Šajol Ghúlu. Válka je tady.“

Zvedl se v ní smutek, ale podařilo se jí ho potlačit. „Musíš se vrátit,“ řekla tiše.

Konečně k ní obrátil hlavu a zamračil se na ni. Jasné modré oči měl chladné. Bylo v nich míň smrti než kdysi, tím si byla jistá, ale stále byly chladné. „Moje místo je vedle tebe, srdce mého srdce. Vždycky bude. Navždy.“

Sebrala veškerou odvahu a držela se jí tak pevně, až to bolelo. Chtěla mluvit rychle, dostat to ze sebe ven, než její odvaha selže, ale přinutila se držet klidný tón i tempo. „Hraničníci mají rčení, co jsem kdysi od tebe slyšela. ‚Smrt je lehčí než pírko, povinnost je těžší než hora.‘ Moje povinnost leží tady, musím zajistit, že Alivia nezabije Randa. Ale vezmu tě do Hraničních států. Tvoje povinnost leží tam. Chceš jít do Šajnaru? Zmiňoval ses o králi Easarovi a Šajnaru. Je to nejblíž Malkieru.“

Dlouho se na ni díval, ale nakonec zlehka vydechl a napětí z něj vyprchalo. „Jsi si jistá, Nyneivo? Pokud jsi, tak ano. Do Šajnaru. Za trollockých válek používal Stín Tarwinovo sedlo, aby tamtudy přesunul velké oddíly trolloků, stejně jako to udělal před pár lety, když jsme hledali Oko světa. Ale jedině pokud si jsi naprosto jistá.“

Ne, nebyla si jistá. Bylo jí do pláče. Ječela by na něj, jaký je hlupák, že jeho místo je u ní, ne aby zemřel sám v nějaké marné soukromé válce se Stínem. Jenomže to nemohla. Pouto nepouto, věděla, že je rozervaný mezi svou láskou k ní a povinností, rozervaný a krvácí, jako by ho bodla mečem. Nemohla přidávat další rány. Ale mohla se pokusit zajistit, aby přežil. „Nabízela bych ti to, kdybych si nebyla jistá?“ opáčila suše a překvapilo ji, jak klidně to zní. „Nelíbí se mi posílat tě pryč, ale máš svoje povinnosti a já zase svoje.“

Objal ji a přitiskl si ji na prsa, zprvu jemně, pak silněji, až se bála, že jí vymáčkne vzduch z plic. Bylo jí to jedno. Objímala ho stejně náruživě, a když skončila, musela se od něj odlepit. Světlo, bylo jí do pláče. A věděla, že plakat nesmí.

Když si začal balit sedlové brašny, honem se převlékla do jezdeckých šatů ze žlutého, zeleně prostřihávaného hedvábí a vzala si pevné kožené střevíce. Vyklouzla z místnosti, než Lan skončil. Algarinova knihovna byla obrovská místnost s vysokým stropem, lemovaná policemi. Stálo tu půl tuctu plyšových křesel, dlouhý stůl a stojan na mapy. Kamenný krb byl studený a železné kandelábry nezapálené, ale ona si usměrnila a tři zapálila. Rychle hledala mezi mapami a našla, co hledala, ve stojanu. Mapy byly staré jako většina knih, ale země se za dvě či tři století příliš nezmění.

Když se vrátila do jejich pokojů, Lan byl v obývacím, sedlové brašny přes rameno. Strážcovský barvoměnivý plášť mu visel na zádech. Obličej měl jako kamennou masku. Jenom si vzala svůj plášť z modrého hedvábí, podšitý sametem, a mlčky zamířili do matně osvětlených stájí, kde byli koně. Cestou mu položila ruku zlehka na levé zápěstí. Ve vzduchu bylo cítit seno, koně a mrva, jako ve stájích vždy.

Hubený, plešatějící štolba s několikrát zlomeným nosem začal pracovat na Nyneivině statné hnědé kobylce a tři stárnoucí muži nauzdili a vyvedli ze stání Lanova vysokého vraného hřebce.

„Chci od tebe slib,“ řekla Nyneiva tiše, zatímco čekali. Mandarb tancoval, takže baculatý chlapík snažící se mu zvednout sedlo na záda, musel běhat kolem. „Přísahu. Myslím to vážně, Lane Mandragorane. Už nejsme sami.“

„Co za přísahu chceš?“ zeptal se opatrně. Plešatějící muž si zavolal další dva muže na pomoc.

„Že než vstoupíš do Morny, zajedeš do Fal Moranu, a pokud bude někdo chtít jet s tebou, tak ho necháš.“

Usmíval se lehce a smutně. „Vždycky jsem odmítal vodit muže do Morny, Nyneivo. Občas se mnou někdo vyjel, ale nehodlám—“

„Pokud s tebou muži jeli už předtím,“ přerušila ho, „tak můžou zas. Tvou přísahu, nebo já přísahám, že tě nechám celou cestu do Šajnaru jet.“ Štolba už dotahoval podpínku na sedle klisny, ale trojice mužů zápolila s Mandarbem, který si nechtěl nechat sedlo nasadit.

„Jak daleko v Šajnaru mě hodláš nechat?“ zeptal se. Když neodpověděla, kývl. „Dobrá, Nyneivo. Jestli to tak chceš, přísahám pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení.“

Bylo těžké neoddechnout si úlevou. Podařilo se jí to – a bez lhaní. Snažila se dělat to, co chtěla Egwain, a chovat se, jako by už složila tři přísahy na hůl přísah, ale je těžké jednat s manželem, pokud mu nemůžete lhát, když je to naprosto nezbytné.

„Polib mě,“ řekla mu a honem dodala, „to nebyl rozkaz. Jenom chci políbit svého manžela.“ Polibek na rozloučenou. Na další už nebude čas.

„Přede všemi?“ zeptal se se smíchem. „Vždycky jsi na to byla hrozně plachá.“

Klisna už byla připravená a jeden štolba držel Mandarba co nejpevněji a ostatní rychle dopínali přezky.

„Mají moc práce, než aby něco viděli. Polib mě, nebo si budu myslet, že to ty jsi Jeho rty na jejích ji umlčely. Zkroutily se jí prsty u nohou.

O něco později se mu opírala o široká prsa, aby popadla dech, a on ji hladil po vlasech. „Možná bychom mohli mít v Šajnaru poslední společnou noc,“ zamumlal tiše. „Chvíli asi potrvá, než budeme zase spolu, a mně budou ta poškrábaná záda chybět.“

Zahořely jí tváře. Nejistě se od něj odstrčila. Štolbové skončili a významně se dívali na slámu na podlaze, ale mohli být dost blízko, aby to zaslechli! „Asi těžko.“ Byla hrdá, že nesupěla. „Nechci nechat Randa s Alivií samotného tak dlouho.“

„On jí věří, Nyneivo. Nechápu to, ale tak to je a na tom jediném záleží.“

Frkla. Jako kdyby nějaký muž věděl, co je pro něj dobré.

Její statná kobyla nejistě zařičela, když projížděli mezi mrtvými trolloky k plácku kousek od stájí, který znala dost dobře, aby mohla setkat průchod. Mandarb, cvičený válečný oř, na krev a zápach a obrovské mrtvoly vůbec nereagoval. Vypadal stejně klidný jako jezdec, když teď mě! Lana na hřbetě. Ona to chápala. Na ni měl Lan taky velmi uklidňující vliv. Obvykle. Občas měl ale účinek přesně opačný. Přála si, aby mohli mít ještě jednu společnou noc. Zase zrudla.

Sesedla, natáhla saidar, aniž by použila angrial, a setkala průchod právě dost vysoký, aby mohla provést klisnu na trávu posetou houštinami buků a stromů, které nepoznala. Slunce bylo zlatou koulí těsně před vrcholem své dráhy, přesto tu bylo o dost chladněji než v Tearu. Dost chladno, aby se zavinula do pláště. Hory tu byly pokryté sněhem a na východě, severu a jihu se hnala mračna. Jakmile Lan prošel, nechala tkanivo rozplynout a okamžitě setkala nový průchod, větší, a vyškrábala se do sedla.

Lan odvedl Mandarba kousek na západ a hleděl. Země tu náhle končila útesem a odtud se až k obzoru táhl oceán. „Co to má znamenat?“ zeptal se a otočil se. „Tohle není Šajnar. Tohle je Konec světa v Saldeji, nejdál od Šajnaru, jak se v Hraničních státech můžeš dostat.“

„Řekla jsem, že tě vezmu do Hraničních států, Lane, a to jsem udělala. Nezapomeň na svou přísahu, srdce moje, protože já určitě nezapomenu.“ S tím pobídla kobylu a nechala ji proskočit průchodem. Slyšela ho, jak volá její jméno, ale nechala průchod zavřít. Ona mu dá šanci přežít.

Pár hodin po poledni bylo ve velkém šenku U Královnina kopí obsazeno jen pár stolů. Většinou dobře odění lidé, s úředníky a tělesnými strážci, kteří stáli pozorně za nimi. Tady se kupovaly či prodávaly ledové papričky. Ty dobře rostly na úpatí do vnitrozemí obrácené strany Banichanské hory, nazývané v Saldeji často Mořská stěna. Weilina Aldragorana ale papričky v nejmenším nezajímaly. Mořská stěna měla i jinou úrodu, bohatší.

„Moje poslední cena,“ řekl a mávl rukou nad stolem. Na každém prstě měl prsten. Ne velké kameny, ale pěkné. Muž, jenž prodává drahokamy, by si měl dělat reklamu. Obchodoval i s jiným zbožím – kožešinami, vzácnými dřevy pro výrobce nábytku, dobrými meči a zbrojí, a občas i jinými věcmi, které přinášely slušný zisk – ale drahokamy mu přinášely nejvíc. „Níž už nepůjdu.“ Stůl byl pokrytý kousky černého sametu, aby bylo zboží lépe vidět. Smaragdy, ohnivé opály, safíry a nejlepší ze všeho, démanty. Některé byly dost velké, aby zaujaly i vládce, a žádné nebyly malé. A žádný neměl vadu. Byl po celých Hraničních státech známý svými bezvadnými kameny. „Přijměte, nebo to udělá někdo jiný.“

Mladší ze dvou tmavookých Illiánců naproti němu, hladce oholený chlapík jménem Pavil Geraneos, rozzlobeně otevřel ústa, ale starší, Jeorg Damentanis, jemuž se prokvetlá brada doslova třásla, mu položil tlustou ruku na rameno a vrhl na něj zděšený pohled. Aldragoran se nepokoušel skrýt úsměv, v němž ukazoval zuby.

Když se do Malkieru nahrnuli trolloci, byl ještě batole a nevzpomínal si na nic – na Malkier zřídkakdy pomyslel, ta země byla mrtvá a ztracená – ale byl rád, že nechal strýčky, aby mu dali hadori. U jiného stolu se Managan hádal s tmavou Tairenkou s krajkovým okružím a velmi nekvalitními granáty v uších. Téměř přehlušovali mladou ženu hrající na dulcimer na nízkém pódiu vedle vysokého kamenného krbu. Ten štíhlý mladý muž hadori odmítl, stejně jako Gorenellin, jenž byl spíše v Aldragoranově věku. Nyní tvrdě smlouval se dvěma Altařany s olivovou pletí. Jeden z nich měl v uchu hezký rubín a Gorenellinovi se na čele perlil pot. Na muže s hadori a mečem, jako nosil Aldragoran, nikdo nekřičel a všichni se snažili, aby se nezačal potit. Takoví lidé měli pověst, že mají sklony k náhlému a nepředvídatelnému násilí. Pokud občas musel použít meč u pasu, vědělo se, že to umí a udělá.

„Přijímám, pane Aldragorane,“ řekl Damentanis a úkosem se zamračil na svého společníka. Geraneos si toho nevšiml. Vycenil zuby, což zřejmě doufal, že Aldragoran vezme jako úsměv. Aldragoran to nechal být. Nakonec, byl kupec. Pověst je hezká věc, když pomáhá vašemu smlouvání, ale jenom hlupák vyhledává rvačky.

Úředník, zarostlý, prošedivělý chlapík taktéž z Illianu, odemkl za pozorného dohledu dalších dvou tělesných strážců železem obitou pokladnici. Hlídači byli rozložití a nosili ten divný vous s vyholeným horním rtem a na sobě měli kožené kabáty pošité kovovými kolečky. Oba měli meče a obušky. Aldragoran měl za svými zády taky úředníka, pozorného Saldejce, který nepoznal jeden konec meče od druhého, ale sám nikdy tělesné strážce nepoužíval. Ve svém sídle stráže měl, ale ne tělesnou stráž s sebou. To jenom přispívalo k jeho pověsti. A taky je pochopitelně nepotřeboval.

Jakmile Damentanis podepsal dvě předávací listiny a tři kožené váčky nadité zlatem – Aldragoran mince přepočítal, nenamáhal se je vážit, i když některé z tlustých zlatých korun z deseti různých zemí budou lehčí než jiné, přesto byl ochotný přijmout nevyhnutelnou ztrátu – Illiánci pečlivě posbírali kameny, rozdělili je do kožených váčků a ty uložili do pokladnice. Aldragoran jim nabídl víno, ale zavalitý muž zdvořile odmítl. Odešli, pokladnici nesli strážci společně. Jak mohli něco chránit, když byli takhle obtížení, Aldragoran nechápal. V Kayacunu sice vládl zákon, ale poslední dobou bylo v ulicích víc zlodějů, vrahů a žhářů, víc každého zločinu, nemluvě o šílenství, na jaké člověk nechtěl ani pomyslet. Přesto teď byly drahokamy starostí llliánců.

Ruthan měl Aldragoranovu pokladnici otevřenou – dva nosiči čekali venku — ale posadil se a zíral na listiny a měšce. O polovinu víc, než čekal, že dostane. Lehké mince z Altary a Murandy nebo ne, tohle bude jeho nej výdělečnější rok. A to všechno proto, že Geraneos neovládl svůj hněv. Damentanis se pak už bál dál smlouvat. Pověst je skvělá věc.

„Pane Aldragorane?“ promluvila žena opírající se o stůl. „Ukázali mi vás jako kupce, který vede rozlehlou korespondenci po holubech.“

Ze všeho nejdřív si pochopitelně všiml jejích šperků. Úzký zlatý pás a dlouhý náhrdelník byly osazené velmi dobrými rubíny, stejně jako jeden náramek, jakož i nějakými světle zelenými a modrými kameny, jež nepoznal, a tak je zavrhl jako bezcenné. Zlatý náramek na jejím levém zápěstí měl podivný tvar, plochými řetízky byl spojený se čtyřmi prsteny a celé to bylo složitě ryté, ale nebyly v něm žádné kameny. Na zbývajících dvou náramcích měla pěkné safíry a další ty zelené kameny. Na dvou prstenech na pravé ruce také, ale druhé dva byly osazené zvlášť hezkými safíry. Zvlášť hezkými. Pak si uvědomil, že na té ruce má pátý prsten, opřený o jeden z prstenů s bezcenným kamenem. Zlatého hada kousajícího se do ocasu.

Prudce zvedl oči k její tváři a utrpěl druhý šok. Tvář rámovaná kapucí byla velmi mladá, ale nosila ten prsten, a jen málokterá žena by byla natolik hloupá, aby ho nosila, aniž by na něj měla právo. Už viděl mladou Aes Sedai předtím, dvakrát nebo třikrát. Ne, její věk ho nešokoval. Ale na čele měla ki’sain, červenou tečku vdané ženy. Nevypadala jako Malkieřanka. Nemluvila jako Malkieřanka. Mnoho mladých lidí mělo přízvuk ze Saldeje či Kandoru, Arafelu nebo Šajnaru – on sám mluvil saldejsky – ale ona vůbec nemluvila jako z Hraničních států. Kromě toho si nevzpomínal, kdy naposledy slyšel o malkierské dívce, která by odešla do Bílé věže. Věž Malkier zklamala v čase nouze a Malkieřané se k ní obrátili zády. Přesto honem vstal. S Aes Sedai bylo vždycky moudré chovat se zdvořile. V tmavých očích měla žár. Ano, zdvořilost byla velmi moudrá.

„Jak ti můžu pomoct, Aes Sedai? Mám poslat zprávu po holubovi? Bude mi ctí.“ Vždycky bylo moudré prokázat Aes Sedai laskavost, jakou chtěla, a holub byl jen malou laskavostí.

„Zprávu každému kupci, se kterým si píšeš. Tarmon Gai’don se blíží.“

Neklidně pokrčil rameny. „To se mnou nemá nic společnýho, Aes Sedai. Jsem kupec.“ Žádala hodně holubů. Psal si s kupci až v Šajnaru. „Ale pošlu tvou zprávu.“ Určitě to udělá, bez ohledu na nezbytný počet ptáků. Jenom úplně slepý pitomec nesplní slib daný Aes Sedai. Kromě toho se jí chtěl zbavit, jí a řečí o Poslední bitvě.

„Poznáváš tohle?“ zeptala se a vylovila z výstřihu řemínek.

Dech se mu zadrhl. Natáhl ruku a otřel se prstem o těžký zlatý pečetní prsten, který na něm visel. Byl to jeřáb v letu. Jak se k němu dostala? Pod Světlem, jak? „Poznávám,“ přiznal ochraptěle.

„Jmenuju se Nyneiva ti al’Meara Mandragoran. Zpráva, kterou chci poslat, zní takto: Můj manžel jede od Páteře světa k Tarwinovu sedlu, k Tarmon Gai’donu. Pojede sám?“

Roztřásl se. Nevěděl, jestli se směje nebo pláče. Možná obojí. Ona je jeho žena?

„Pošlu tvou zprávu, má paní, ale se mnou to nemá nic společnýho. Jsem kupec. Malkier je mrtvěj. Mrtvej, to ti povídám.“

Žár v jejích očích zesílil. Popadla se za dlouhý, tlustý cop. „Lan mi kdysi řekl, že Malkier bude žít tak dlouho, dokud bude aspoň jeden jediný muž nosit hadori jako slib, že bude bojovat proti Stinu, a tak dlouho, dokud aspoň jedna žena bude nosit ki’sain jako slib, že pošle své syny bojovat proti Stínu. Já nosím ki’sain, pane Aldragorane. Můj manžel nosí hadori. Ty taky. Pojede Lan Mandragoran do Poslední bitvy sám?“

Smál se, až se třásl. Ale přesto se mu po lících řinuly slzy. Bylo to šílenství! Naprosté šílenství! Ale nemohl si pomoct. „Nepojede, má paní. Nevím, jak jiní, ale já ti přísahám pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení, že nepojede sám.“ Chvíli si ho prohlížela, pak kývla a otočila se. Natáhl za ní ruku. „Smím ti nabídnout víno, má paní? Moje žena tě bude chtít poznat.“ Alida byla Saldejka, ale rozhodně se bude chtít setkat s manželkou nekorunovaného krále.

„Děkuju, pane Aldragorane, ale musím dneska ještě navštívit několik dalších měst a do večera musím být zpátky v Tearu.“

Zamrkal na její záda, když plula ke dveřím a sbírala si plášť. Musí dneska ještě navštívit několik dalšich měst a do večera musí být zpátky v Tearu! Aes Sedai skutečně dokážou zázraky!

V šenku zavládlo ticho. Ne že by lidé jen mluvili potichu, ale dokonce i dívka přestala hrát na dulcimer. Všichni zírali na něj. Většina cizinců měla otevřená ústa.

„No, Managane, Gorenelline,“ zavrčel, „pamatujete si ještě, kdo jste? Pamatujete si svou krev? Kdo se mnou vyjede k Tarwinovu sedlu?“

Chvíli si myslel, že nepromluví, ale pak Gorenellin stál a v očích se mu leskly slzy. „Zlatý jeřáb letí k Tarmon Gai’donu,“ pronesl tiše.

„Zlatý jeřáb letí k Tarmon Gai’donu!“ zařval Managan a vyskočil tak prudce, až převrátil židli.

Aldragoran se k nim se smíchem připojil a všichni hulákali z plných plic: „Zlatý jeřáb letí k Tarmon Gai’donu!“