Nůž snů

18 Zpráva pro Draka

„To stačí, Loiale,“ prohlásil Rand rázně a nacpal si palcem tabák do krátké fajfky. Bylo to tairenské listí s lehce olejnatou chuti po sušení, ale nic jiného nebylo k sehnání. Zaduněl hrom, pomalu a těžkopádně. „Se všemi těmi otázkami nakonec ochraptím.“

Seděli u dlouhého stolu v jednom z větších pokojů v sídle urozeného pána Algarina. Zbytky oběda byly odstrčené stranou. Sluhové byli většinou staří a pomalejší, co Algarin odešel do Černé věže. Liják zřejmě polevoval, i když poryvy větru hnaly do oken kapky deště dost prudce, aby sklo v šesti nažluto natřených špaletách chřestilo. Mnoho tabulek mělo bublinky a některé křivily to, co leželo na druhé straně, k nepoznání. Stoly a židle byly jednoduše vyřezávané, podobné se daly najít na mnoha statcích, a žluté lišty pod vysokým, trámovým stropem byly ozdobené jen o málo víc. Dva krby na opačných stranách místnosti byly široké a vysoké, ale z obyčejného kamene, a kozlík a náčiní masivní, z tepaného železa. Ač byl Algarin urozený pán, bohatý rozhodně nebyl.

Rand vrátil kozinkový váček s tabákem do kapsy, zašel ke krbu a mosaznými kleštičkami si vyndal hořící dubovou třísku, aby si mohl zapálit fajfku. Doufal, že to nikdo nebude považovat za divné. Vyhýbal se usměrňování, pokud to nebylo nezbytně nutné, zvlášť pokud u toho byl někdo jiný – závratě, které ho postihly, když to udělal, bylo těžké zamaskovat – ale nikdo se o tom doposud nezmínil. S poryvem větru se ozvalo skřípění, jako by se větve stromů otiraly o okna. Představivost. Nejbližší stromy byly přes pole, půl míle daleko.

Loial si přinesl židli s vyřezávaným révovým vzorem z mistnosti pro ogiery, takže měl kolena v úrovni stolu a musel se hodně předklánět, aby mohl psát do svého v kůži vázaného notesu. Knížečka na něj byla malá, vešla se mu do jedné z prostorných kapes kabátu, ale stále byla větší než většina lidských knih, co kdy Rand viděl. Na horním rtu měl Loial jemné chmýří a něco dokonce i pod bradou. Snažil se o kníry a bradku, i když po pár týdnech to zatím na příliš úspěšný pokus věru nevypadalo.

„Ale neřekl jsi mi skoro nic užitečného,“ stěžoval si ogier dunivě. Štětičky na uších měl svěšené. Přesto si otíral ocelový hrot pera z leštěného dřeva. Pero bylo tlustší než Randův palec a dost dlouhé, aby vypadalo tenké, a do Loialových tlustých prstů dokonale zapadalo. „Nezmínil ses o hrdinství, pokud nešlo o někoho jiného. Od tebe to všechno zní tak všedně. Když tě slyším vyprávět, byl pád Illianu asi stejně vzrušující jako dívat se na tkadlenu, jak si opravuje stav. A očištění pravého zdroje? S Nyneivou jste se propojili, pak jste si sedli a usměrňovali, zatímco všichni ostatní bojovali se Zaprodanci. Dokonce i Nyneiva mi pověděla víc, a to tvrdí, že si skoro nic nepamatuje.“

Nyneiva, se všemi svými šperkovými ter’angrialy a podivným angrialem v podobě náramku a prstenů, si poposedla v křesle před druhým krbem, ale pak se znovu zadívala na Alivii. Každou chvíli se ohlédla k oknu a zatahala se za silný cop, ale většinou se soustředila na žlutovlasou Seančanku. Ta stála na stráži u dveří a pobaveně se usmívala. Bývalá damane věděla, co Nyneivina výstavka znamená pro ni. Z orlích očí jí však ani na chvíli nezmizelo soustředění. To se stávalo málokdy, co jí v Caemlynu sundali obojek. Dvě Děvy dřepěly na patách a hrály kolíbku. Harilin ze Železné hory Taardadů a Enaila z Džarra Čareenů stavěly na odiv vlastní věci. Šufu měly ovinutou kolem hlavy a černým závojem jim visel na prsa, na zádech měly v postroji přidržujícím pouzdro s lukem zastrčené tři nebo čtyři oštěpy a na podlaze vedle sebe položené kožené puklíře. V zámku bylo padesát Děv, několik z nich šaidských, a všechny byly připravené v okamžení začít tancovat s oštěpy. Možná s ním. Zřejmě byly rozervané mezi radostí, že ho opět můžou hlídat, a nespokojeností kvůli tomu, jak dlouho se jim vyhýbal.

On sám se na žádnou nedokázal podívat, aniž by si nezačal v duchu odříkávat seznam žen, které kvůli němu zemřely, žen, které zabil. Moirain Damodredovna. Ta hlavně. Její jméno měl vepsané v lebce ohnivým písmem. Liah z Kosaida Čareen, Sendara ze Železné hory Taardadů, Lamelle z Kouřové vody Miagomů, Andhilin z Červené soli Gošienů, Desora z Musara Reynů… Tolik jmen. Někdy se probudil uprostřed noci a mumlal si ten seznam. Min ho objímala a utěšovala ho jako malé dítě. Vždycky jí řekl, že mu nic není a chce zase spát, ale když zavřel oči, spánek nepřišel dřív, než celý seznam dokončil. Občas ho s ním odříkával i Luis Therin.

Min vzhlédla od otevřeného svazku, který měla položený na stole. Byla to jedna z knih Herida Fela. Úplně je hltala a jako záložku používala poznámku, kterou před svým zavražděním poslal Randovi, kdy napsal, že ho rozptyluje, protože je příliš hezká. Krátký modrý kabátec s bílými kvítky vyšitými na rukávech a klopách jí těsně obepínal poprsí, kde smetanová hedvábná blůza odhalovala příliš velký kus kůže, a velké, tmavé oči, rámované tmavými loknami po ramena, se jí pobaveně leskly. Cítil její radost skrze pouto. Měla ráda, když se na ni díval. Bezpochyby jí pouto prozrazovalo, jak rád se dívá. Kupodivu taky říkalo, že se ona ráda dívá na něj. Hezký? Zabroukal a zatahal se za ušní lalůček. Min byla krásná. A spjatá s ním těsněji než kdy dřív. Ona, Elain a Aviendha. Jak je teď udrží v bezpečí? Přinutil se na ni taky usmát přes troubel. Nebyl si jistý, zda to zafungovalo. Do pouta od ní pronikl nádech podráždění, i když naprosto nechápal, proč by měla být podrážděná, kdykoliv si myslela, že si o ni dělá starosti. Světlo, ona chtěla chránit jeho.

„Rand toho moc nenamluví, Loiale,“ podotkla a už se neusmívala. Hluboký, téměř melodický hlas neprozrazoval ani stopu hněvu, ovšem pouto hovořilo o něčem jiném. Zřejmě přijde hodně mluvení, až spolu budou sami. „Já sama ti toho moc nepovím, ale Kadsuane a Verin ti určitě povyprávějí všechno, co chceš vědět. I jiní. Zeptej se jich, pokud chceš slyšet víc než ano a tak dvě další slova.“

Tělnatá malá Verin, pletoucí v křesle vedle Nyneivy, se zřejmě polekala, když uslyšela svoje jméno. Nepřítomně zamrkala, jako by přemýšlela, proč k tomu došlo.

Kadsuane na opačném konci stolu, s otevřeným košíkem na šití vedle sebe, vzhlédla od vyšívacího kruhu jen na tak dlouho, aby koukla po Loialovi. Zlaté ozdůbky, pověšené na šedivém drdolu, se zahoupaly. Byl to jenom pohled, ne zamračení, přesto se Loialovi zachvěly uši. Aes Sedai na něj odjakživa dělaly dojem a Kadsuane víc než ostatní.

„To udělám, Min. Udělám to,“ řekl. „Ale Rand je pro mou knihu hlavní.“ Jelikož neměl po ruce nádobku s pískem, foukal zlehka na stránku, aby mu inkoust zaschl. Ale protože Loial byl Loial, stačil mezitím mluvit. „Nikdy mi neprozradíš dost podrobností, Rande. Nutíš mě, abych z tebe všechno tahal. Vůbec ses nezmínil o tom, že tě ve Far Maddingu uvěznili, dokud to neudělala Min. Ani slůvko jsi neřekl! Co řekla rada devíti, když ti nabízela Vavřínovou korunu? A když jsi ji přejmenoval? Podle mě se jim to moc nelíbilo. Jaká byla korunovace? Byla hostina, slavnost, přehlídky? Kolik Zaprodanců proti tobě stálo v Šadar Logotu? A kteří? Jak to tam nakonec vypadalo? Jaký to byl pocit? Bez takových podrobností nebude moje kniha moc dobrá. Doufám, že mi Perrin s Matem dají lepší odpovědi.“ Zamračil se, až se mu dlouhé obočí otřelo o líce. „Doufám, že jsou v pořádku.“

Randovi v hlavě zavířily barvy, dvě duhy kroužící ve vodě. Věděl už, jak je potlačit, ale tentokrát se o to nepokoušel. Jedno se krátce ustálilo na obrazu Mata projíždějícího lesem v čele dlouhé řady lidí na koních. Zřejmě se hádal s jakousi malou, tmavou ženou jedoucí vedle něj; strhl si klobouk, zahleděl se do něj a pak si ho zase narazil na hlavu. Trvalo to jenom chviličku, vzápětí ho nahradil Perrin sedící u vína v šenku nebo krčmě s mužem a ženou ve stejných rudých kabátcích, složitě lemovaných modrou a žlutou. Podivný šat. Perrin se tvářil ponuře jako smrt, jeho společníci ostražitě. Kvůli němu?

„Jsou v pořádku,“ řekl a pronikavý pohled Kadsuane ignoroval. Neví všechno, a on to tak hodlal zachovat. Navenek klidný a spokojený vyfukoval kroužky kouře. V nitru to bylo něco jiného. Kde jsou? uvažoval rozhněvaně a potlačil další barvy. Teď to bylo snadné jako dýchání. Potřebuju je a oni si vyrazí na den do Ansalinských zahrad.

Najednou mu hlavou táhl jiný obraz, mužský obličej, a jemu se zadrhl dech. Poprvé to přišlo bez závrati. Poprvé ho viděl jasně, než zmizel. Modrooký muž s hranatou bradou, snad o pár let starší, než byl sám. Nebo spíš, poprvé ho viděl jasně za hodně dlouhou dobu. Byla to tvář cizince, jenž mu zachránil život v Šadar Logotu, když bojoval proti Sammaelovi. Hůř …

On o mně věděl, řekl Luis Therin. Pro změnu mluvil rozumně. Občas to dělal, ale nakonec se šílenství vždycky vrátilo. Jak může obličej, který se mi objevuje v hlavě, o mně vědět?

Jestli to nevíš ty, jak bych to asi měl vědět já? pomyslel si Rand. Ale taky o něm věděl. Byl to velmi zvláštní pocit, jako by se toho muže nějak… dotýkal. Akorát ne fyzicky. Reziduum přetrvávalo. Jako by stačilo pohnout se jen o vlásek libovolným směrem, aby se ho znovu dotkl. Myslím, že on mou tvář viděl taky.

Mluvit s hlasem ve vlastní hlavě už mu nepřipadalo divné. Vlastně už hodně dlouho. A teď…? Teď viděl Mata a Perrina, kdykoliv na ně pomyslel nebo uslyšel jejich jméno, a bez vyzvání se mu zjevoval ten druhý obličej. Zjevně víc než jenom obličej. Co ještě vede rozhovory v jeho lebce? Ale ten muž o něm věděl a Rand věděl o něm.

Když se naše odřivousy v Šadar Logotu dotkly, muselo to mezi námi vytvořit nějaké spojeni. Jiné vysvětleni mě nenapadá. To bylo jedinkrát, kdy jsme se setkali. On používal tu jejich takzvanou pravou sílu. Musí to být ono. Nic jsem necítil, nic jsem neviděl, jen jeho odřivous. Útržky informací, o nichž věděl, že pocházejí od Luise Therina, už mu taky nepřipadalo divné. Ansalinské zahrady, zničené za války stínu, si vybavoval stejně jako otcovo hospodářství. Informace proudily i opačným směrem. Luis Therin občas mluvil o Emondově Roli, jako by tam vyrostl. Dává to smysl?

Ach, Světlo, proč mám v hlavě ten hlas? sténal Luis Therin. Proč nemůžu zemřít? Ach, Ilieno, moje milovaná Ilieno, chci se k tobě připojit. Přešel do fňukání. To dělal často, když se zmínil o své ženě, kterou zabil během svého šílenství.

Nezáleželo na tom. Rand pláč potlačil až na slabé zvuky na hranici slyšitelnosti. Byl si jistý, že má pravdu. Kdo ale byl ten nový chlapík? Dozajista temný druh, ale ne jeden ze Zaprodanců. Luis Therin znal jejich tváře stejně dobře jako tu svou, a teď je znal i Rand. Najednou ho něco napadlo, až se zaškaredil. Jak moc o něm ten druhý muž ví? Taveren lze nalézt podle toho, jak ovlivňuje vzor, i když pouze Zaprodanci věděli jak. Luis Therin se rozhodně nikdy nezmínil, že by to věděl – ovšem jejich „rozhovory“ byly vždycky krátké a on zřídkakdy poskytoval informace ochotně – a od druhého objektu nic nepřišlo. Přinejmenším Lanfear a Išamael věděli, jak na to, ale co zemřeli, nikdo ho takhle nenašel. Dalo by se to spojení použít stejným způsobem? Všem by mohlo hrozit nebezpečí. Tedy větší nebezpečí než obvykle, jako by to obvyklé nebylo už tak dost velké.

„Není ti nic, Rande?“ zeptal se Loial ustaraně a našrouboval na kalamář stříbrné víčko s vyrytými lístky. Sklo bylo tlusté, aby přežilo všechno kromě toho, kdyby jím mrštil o kámen, přesto s ním Loial zacházel jako s křehkou věcí. V jeho obrovských rukou vypadal křehký. „Myslel jsem si, že ten sýr je už zkažený, ale ty jsi ho snědl opravdu hodně.“

„Nic mi není,“ zabručel Rand, ale Nyneiva mu samozřejmě nevěnovala pozornost. Už vstala a plula k nim, až jí modré suknice zavířily. Když objala saidar a natáhla ruce k jeho hlavě, naskočila mu husí kůže. Vzápětí ho zamrazilo. Ona se prostě nikdy neptala! Občas se chovala, jako by byla dosud moudrou v Emondově Roli a on se měl ráno vrátit na statek.

„Nejsi nemocný,“ prohlásila s úlevou. Zkažené jídlo způsobilo mezi čeledí nejrůznější potíže, některé vážné. Lidé by umírali, nebýt aša’manů a Aes Sedai s jejich léčením. Jelikož nechtěli stát svého pána peníze a vyhazovat jídlo, krmili se i přes napomínání Kadsuane, Nyneivy a ostatních Aes Sedai věcmi, které měly už dávno skončit na smetišti. Kolem dvojité rány v levém boku to na chvilku zasvrbělo jinak.

„Ta rána se vůbec nelepší,“ pokračovala Nyneiva zamračeně. Zkoušela léčení, ale neuspěla o nic víc než Flinn, což ji žralo. Brala neúspěch jako osobní urážku. „Jak se vůbec dokážeš postavit? Musí to hrozně bolet.“

„Nevšímá si toho,“ prohodila Min bezvýrazně. No ano, určitě bude mnoho mluvení.

„Nebolí to o nic víc, ať stojím nebo sedím,“ sdělil Nyneivě a jemně jí sundal ruce ze svých spánku. Naprostá pravda. I to, co říkala Min. Nemohl si dovolit, aby si z něj bolest udělala vězně.

Otevřelo se jedno křídlo dvojitých dveří a vstoupil bělovlasý muž v obnošeném žlutém kabátě s červenými a modrými lemy, volně visícím na jeho kostnatém těle. Klaněl se zdráhavé, což ale byla spíš vina jeho kloubů, než že by byl neuctivý. „Můj pane Draku,“ promluvil hlasem skřípajícím stejně jako panty, „vrátil se urozený pán Logain.“

Logain nečekal na pozvání a vstoupil hned za sluhovými patami. Byl vysoký, s kudrnatými tmavými vlasy po ramena, a na Ghealdaňana dost snědý. Ženy ho nejspíš považovaly za pohledného, ale měl v sobě i cosi temného. Na sobě měl černý kabátec s mečem a drakem na vysokém límci a u pasu meč s dlouhým jílcem, ale ještě něco přidal – na rameni měl kulatý smaltovaný špendlík se třemi zlatými korunami na modrém poli. Pořídil si snad erb? Stařík překvapeně zvedl obočí a podíval se na Randa, jako by se ptal, zda chce Logaina vyhodit.

„Zpráva z Andoru je docela dobrá,“ řekl Logain a zastrčil si černé rukavice za opasek. Předvedl Randovi nepatrnou poklonu, jen zlehka ohnul záda. „Elain stále drží Caemlyn a Arymilla ho stále obléhá, ale Elain má výhodu, protože Arymilla nedokáže zabránit tomu, aby se do města dostávalo jídlo, natož posily. Nemusíš se mračit, držel jsem se mimo město. Černé kabáty tam v každém případě nejsou zrovna vítané. Hraničáři jsou stále na stejném místě. Bylo zjevně moudré, že ses od nich držel dál. Povídá se, že je s nimi třináct Aes Sedai. Prý hledají tebe. Už se Bašere vrátil?“ Nyneiva se na něj zamračila a otočila se od Randa, přičemž si pevně stiskla cop. Aes Sedai spojující se s aša’manem, to podle ní bylo v naprostém pořádku, obrácená situace však nikoliv.

Třináct a hledají jej? Držel se dál od Hraničářů, protože Elain jejich pomoc nechtěla – říkala tomu zasahování, a on začínal chápat to, co ona viděla hned od začátku. Lví trůn musela získat ona, nemohl jí ho dát – ale možná bylo o to lépe, že to udělal. Vladaři Hraničních států měli všichni vazby na Bílou věž a Elaida ho chtěla bezpochyby stále dostat do rukou. To její šílené prohlášení, že se k němu nesmí nikdo přiblížit, jedině jejím prostřednictvím! Pokud si myslí, že ho to přinutí za ní přijít, tak je opravdu hloupá.

„Děkuju, to bude všechno, Ethine. Urozený pán Logain?“ zeptal se, když sluha s úklonou a posledním rozladěným pohledem na Logaina odešel. Rand měl dojem, že by se o to vážně pokusil, kdyby mu řekl, ať Logaina vyhodí.

„Ten titul mu právem náleží,“ podotkla Kadsuane, aniž by vzhlédla od výšivky. Ona to musela vědět, protože ho pomáhala chytit, když si říkal Drak Znovuzrozený, jeho i Taima. Ozdoby ve vlasech se zhouply, když kývla. „Pche! Menší panáček s kouskem půdy v horách, většinou na kopci. Ale král Johanin a korunní vysoká rada ho pozemků i titulu zbavila, když se stal falešným Drakem.“

Logainovi naskočily na tvářích rudé skvrny, přesto mluvil klidně a ovládané. „Mohli mi sebrat panství, ale nemohli mi sebrat to, čím jsem.“

Kadsuane, stále zdánlivě zabraná do vyšívání, se tiše zasmála. Verin přestala cvakat jehlicemi. Prohlížela si Logaina jako tlustý vrabec brouka. Alivia na něj také přesunula upřený pohled a Harilin a Enaila se očividně nesoustředily na hru. Min se tvářila, že si dál čte, ale ruce měla položené na manžetách kabátu. Nosila tam poschovávané nože. Nikdo z nich mu nevěřil.

Rand se zamračil. Ten člověk si mohl říkat, jak chce, pokud bude dělat, co má, ale Kadsuane do něj ryla, i do všech ostatních v černých kabátech, stejně, jako ryla do Randa. Nebyl si jistý, nakolik Logainovi sám důvěřuje, ale musel pracovat s nástroji, jaké měl po ruce. „Je to vyřízené?“ S Logainem v místnosti Loial už zase otevíral kalamář.

„Víc než polovina Černé věže je v Arad Domanu a Illianu. Poslal jsem všechny muže se spojenými Aes Sedai kromě těch, co jsi nařídil.“ Logain během řeči došel ke stolu, našel mezi talíři a zbytky modře polévaný džbán s trochou vína a nalil si do zeleně polévaného poháru. V domě bylo jen málo stříbrného nádobí. „Měl jsi mi dovolit přivést sem víc mužů. Počty se příliš naklonily ve prospěch Aes Sedai, než aby se mi to líbilo.“

Rand zabručel. „Protože je to částečně tvoje dílo, tak s tím dokážeš žít. Stejně tak i ostatní. Pokračuj.“

„Dobraine a Rhuark pošlou vojáka se zprávou, jakmile najdou někoho, kdo velí víc než jen vesnici. Kupecká rada tvrdí, že pořád vládne král Alsalam, ale nechtějí nebo nemůžou ho přivést ani říct, kde je, a zřejmě si jdou navzájem po krku. A Bandar Eban je napůl opuštěný a převzala to tam lůza.“ Zaškaredil se do vína. „Trochu řádu tomu dodávají bandy rváčů a vynucují si od lidí jídlo a peníze, přičemž tvrdí, že je ochraňují, ale berou si, co se jim zlíbí, včetně žen.“ Z pouta se náhle nesl doběla rozpálený vztek a Nyneiva zavrčela. „Rhuark s tím šel skoncovat, ale když jsem odcházel, měnilo se to v bitvu,“ dokončil Logain.

„Rváči se proti Aielům neudrží. Jestli Dobraine nenajde žádného vůdce, bude se jím muset prozatím stát sám.“ Pokud je Alsalam mrtvý, což vypadalo pravděpodobné, bude muset jmenovat správce pána Draka v Arad Domanu. Ale koho? Bude to muset být někdo, koho Domanci přijmou.

Druhý muž se zhluboka napil vína. „Taim neměl radost, že odvádím z věže tolik mužů a nechci mu říct, kam jdou. Myslel jsem, že tvůj rozkaz roztrhá. Vyzkoušel každý trik, aby zjistil, kde jsi. Hrozně rád by se to dozvěděl. Úplně mu plály oči. Nedivil bych se, kdyby mě nechal vyslechnout, pokud bych byl takový hlupák, abych se s ním sešel sám. Jedna věc mu ale udělala radost: nevzal jsem žádné z jeho nohsledů. To bylo jasné.“ Usmál se, ale temně, ne pobaveně. „Mimochodem, těch je dneska jedenačtyřicet. Asi tuctu z nich vydal dračí špendlík a ve svých ‚speciálních‘ hodinách jich má přes padesát, přičemž většinu zverboval teprve nedávno. Něco plánuje, a já pochybuju, že se ti to bude líbit.“

Říkal jsem ti, ať ho zabiješ, když jsi měl možnost, chechtal se šíleně Luis Therin. Říkal jsem ti to. A teď je pozdě. Příliš pozdě.

Rand naštvaně vyfoukl modrošený kouř. „Přestaň,“ řekl a mínil jak Logaina, tak Luise Therina. „Taim vybudoval Černou věž a ta se dnes počtem téměř vyrovná Bilé a každý den roste. Jestli je temný druh, jak tvrdíš, proč by to dělal?“

Logain se mu klidně podival do očí. „Protože to nemůže zarazit. Pokud jsem slyšel, už na začátku byli mezi muži, kteří dokážou cestovat, tací, co nebyli jeho patolízalové, a on neměl žádnou výmluvu, proč by měl verbovat jenom sám. Ale uvnitř Černé věže vybudoval a schoval svou vlastní věž a muži v ní jsou věrní jemu, ne tobě. Pozměnil seznam zběhů a omlouvá se za ‚upřímný omyl‘, ale můžeš se vsadit, že to žádný omyl nebyl.“

A jak věrný je Logain? Pokud se jeden falešný Drak zdráhá následovat Draka Znovuzrozeného, proč by se neměl zdráhat i ten druhý? Možná si myslí, že má důvod. Jako falešný Drak byl slavnější než Taim, úspěšnější, sebral vojsko, které se prohnalo Ghealdanem a cestou do Tearu téměř dosáhlo Lugardu. Polovina známého světa se při vyslovení jména Logain třásla. Přesto Černou věž ovládal Mazrim Taim a Logain Ablar byl jenom další aša’man. Min kolem něj viděla auru slávy. Jak té slávy dosáhne, to už ale neviděla.

Rand si vyndal fajfku z úst a hlavička ho pálila do dlaně s vypálenou volavkou. Musel bafat opravdu zuřivě, aniž by si to uvědomil. Potíž byla v tom, že Taim a Logain představovali menší problém. Museli počkat. Nástroje po ruce. Dal si práci, aby mluvil klidně. „Taim odstranil jejich jména ze seznamu. To je důležité. Jestli někoho protěžuje, tak to zarazím, až budu mít čas. Ale Seančané jsou první. A možná taky Tarmon Gai’don.“

„Jestli?“ zavrčel Logain a praštil s pohárem o stůl tak silně, až ho rozbil. Víno se rozlilo po stolní desce a kapalo na zem. Zamračeně si otřel mokrou ruku o kabát. „Myslíš, že si jenom něco představuju?“ Jeho tón byl stále rozhořčenější. „Nebo si to vymýšlím? Myslíš, že to je žárlivost, al’Thore? To si myslíš?“

„Poslouchej mě,“ začal Rand a zesílil hlas proti dunění hromu.

„Řekla jsem ti, že čekám, že se ty a tví přátelé v černých kabátech budete ke mně, k mým přátelům a hostům chovat slušně,“ pronesla Kadsuane přísně, „ale rozhodla jsem se, že se to musí rozšířit na ostatní.“ Stále se skláněla nad vyšívacím kruhem, ale mluvila, jako by jim šermovala prstem pod nosem. „Aspoň když jsem u toho. To znamená, že jestli se budete dál hádat, tak vám naplácám.“ Harilin a Enaila se smály, až se jim zašmodrchala kolíbka. Nyneiva se smála taky, i když se to snažila zakrýt rukou. Světlo, dokonce i Min se usmívala!

Logain se naježil a zaťal zuby, až měl Rand dojem, že slyší, jak mu skřípou. Sám se hodně snažil neježit. Kadsuane a její zatracená pravidla. Její podmínky, aby se stala jeho rádkyní. Předstírala, že si o to řekl, a občas dodala nějakou další. Pravidla nebyla vyloženě tíživá, ale způsob, jakým je prosazovala, byl vždycky jako dloubnutí ostrým klackem. Otevřel ústa, aby jí sdělil, že s jejím pravidly skončil, a s ní ostatně taky, jestli to už musí být.“

„Taim bude s tím, co má v plánu, nejspíš muset počkat na Poslední bitvu,“ promluvila náhle Verin. Pletení, beztvarou hroudu, která mohla být čímkoliv, měla položené v klíně. „Přijde to brzy. Podle všeho, co jsem o tom četla, jsou znamení jasná. Polovina sluhů poznala na chodbách mrtvé lidi, které znali zaživa. Stává se to dost často, aby je to už neděsilo. A tucet mužů, přehánějících dobytek na jarní pastviny, viděl, jak se poměrně velké město jen pár mil na sever rozplynulo v mlze.“

Kadsuane zvedla hlavu a upřela oči na obtloustlou hnědou sestru. „Děkuju, že tu opakuješ, co jsi nám říkala už včera, Verin,“ prohlásila suše. Verin zamrkala a opět se chopila pletení. Mračila se, jako by si sama nebyla jistá, co z toho má nakonec být.

Min zachytila Randův pohled a pomalu zavrtěla hlavou a on si povzdechl. Z pouta se neslo podráždění a ostražitost, což asi mělo být záměrné varování. Občas jako by mu dokázala číst myšlenky. No, jestli potřebuje Kadsuane, jak říkala Min, tak ji potřebuje. Jenom by moc rád věděl, co ho má naučit, kromě skřípání zubů.

„Raď mi, kapitáne. Co si myslíš o mém plánu?“

„Konečně se kluk ptá,“ zamumlala a odložila výšivku do košíku. „Všechny jeho plány jsou v pohybu, s některými se mi ani nesvěřil, a teď se ptá. Nuže dobrá. Tvůj mír se Seančany nebude oblíbený.“

„Příměří,“ opravil ji. „A příměří s Drakem Znovuzrozeným trvá jen tak dlouho, dokud tu je Drak Znovuzrozený. Až umřu, všichni si můžou jít do války se Seančany zas, jestli budou chtít.“

Min prudce zavřela knihu a založila si ruce. „Nemluv takhle!“ vyjela rudá hněvem. Z pouta se však nesl i strach.

„Proroctví, Min,“ poznamenal smutně. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Chtěl ji chránit, ji, Elain a Aviendhu, ale nakonec jim ublíží.

„Říkala jsem, ať takhle nemluvíš! Proroctví neříkají, jak máš umřít! Nenechám tě umřít, Rande al’Thore! S Elain a Aviendhou tě nenecháme!“ Zamračila se na Alivii, která podle jejího vidění pomůže Randovi zemřít, a pomalu sklouzla rukama k manžetám.

„Chovej se slušně, Min,“ napomenul ji. Pomalu ruce zase odtáhla, ale zuby měla zaťaté a pouto náhle zaplavila umíněnost. Světlo, bude se muset bát, že se Min pokusí Alivii zabít? Ne že by uspěla – hodit po ní nůž bylo stejné, jako hodit ho po Aes Sedai – ale mohla by se přitom zranit. Nebyl si jistý, jestli Alivia vůbec zná nějaká jiná tkaniva než ta na zbraně.

„Říkám neoblíbený,“ prohlásila Kadsuane přísně a zvedla hlas. Min poctila zamračením, než se obrátila zpátky k Randovi. Její obličej byl hladký, sebraný, tvář Aes Sedai. Tmavé oči měla tvrdé jako leštěné kameny. „Zvlášť v Tarabonu, Amadicii a Altaře, ale i všude jinde, pokud dovolíš Seančanům, aby si nechali, co už zabrali, jaké země jim dáš příště? Takhle to uvidí většina vládců.“

Rand se spustil na židli, natáhl si nohy a zkřížil je v kotnících. „Nezáleží na tom, jak neoblíbené to je. Prošel jsem tím zatraceným ter’angrialem dveřním rámem – v Tearu, Kadsuane. Víš o tom?“ Zlaté ozdoby se zahoupaly, jak netrpělivě kývla. „Jednou z mých otázek pro Aelfinny bylo: ‚Jak můžu vyhrát Poslední bitvu?‘.“

„Nebezpečná otázka,“ poznamenala tiše, „když se dotýká Stínu. Výsledek byl nejspíš nepříjemný. Jak zněla odpověď?“

„Sever a východ musejí být jako jeden. Západ a jih musejí být jako jeden. Dva musejí být jako jeden.“ Vyfoukl kroužek dýmu a další umístil do jeho středu, když se roztáhl. Nebylo to ovšem celé. Zeptal se, jak vyhrát a přežít. Odpověď na druhou část zněla: „Abys žil, musíš zemřít.“ To není něco, co hodlal vykládat před Min. Vlastně před kýmkoliv kromě Alivie. Teď bude muset jenom přijít na to, jak žít přes smrt. „Nejdřív jsem si myslel, že to znamená, že musím všechno dobýt, ale tohle oni neřekli. Co když to znamená, že Seančani budou držet západ a jih, jak bys mohla říct, že už drží, a že do Poslední bitvy uzavřou spojenectví se všemi ostatními?“

„Je to možné,“ připustila. „Ale jestli chceš uzavřít tohle… příměří… proč přesouváš zřejmě velké vojsko do Arad Domanu a posiluješ to, co už je v Illianu?“

„Protože Tarmon Gai’don se blíží, Kadsuane, a já nemůžu bojovat se Stínem a Seančany zároveň. Budu mít to příměří, nebo je pozdržím za jakoukoliv cenu. Proroctví říkají, že k sobě musím připoutat devět měsíců. To jsem pochopil teprve před několika dny. Jakmile se Bašere vrátí, zjistím, kdy a kde se sejdu s Dcerou Devíti měsíců. Jediná otázka teď je, jak si ji k sobě připoutám, a ona na to bude muset odpovědět.“

Mluvil věcně a vyfoukl kouřový kroužek na zdůraznění. Reakce se lišily. Loial jenom rychle psal a snažil se zachytit každé slovo, zatímco Harilin s Enailou se vrátily ke hře. Pokud bude nutné tančit s oštěpy, byly připravené. Alivia důrazně přikyvovala, bezpochyby doufala, že dojde na rozdrcení těch, kdo ji nutili nosit a’dam celých pět set let. Logain si našel jiný pohár a dolil si zbytek vína z poháru, ale ten pak jenom s nečitelným výrazem držel a nepil. Teď si ho upřeně prohlížela Verin. Ale tu zajímal odjakživa. Proč ale pro Světlo cítí Min ten hluboký smutek? A Kadsuane…

„Pod dost tvrdou ránou kámen pukne,“ prohlásila s tváří jako maskou aessedaiovského klidu. „Ocel se rozbije. Dub bojuje s větrem a zlomí se. Vrba se ohne, když musí, a přežije.“

„Vrba Tarmon Gai’don nevyhraje,“ řekl jí.

Dveře se znovu otevřely a přiklopýtal Ethin. „Můj pane Draku, dorazili tři ogierové. Velmi je potěšilo, že tu je pan Loial. Jednou z nich je jeho matka.“

„Moje matka?“ vyjekl Loial, ale znělo to jako vítr ženoucí se jeskyní. Vyskočil tak rychle, že převrhl židli, zalomil rukama a svěsil uši. Obracel hlavu ze strany na stranu, jak hledal cestu ven. „Co si počnu, Rande? Ti druzí dva musí být starší Hainan a Erith. Co si počnu?“

„Paní Kovril říkala, že s tebou velmi nutně potřebuje mluvit, pane Loiale,“ pronesl Ethin tím skřípavým hlasem. „Velmi nutně. Všichni jsou zmoklí, ale prý na tebe počkají v ogierském obývacím pokoji nahoře.“

„Co si počnu, Rande?“

„Říkal jsi, že si chceš Erith vzít,“ podotkl Rand co nejjemněji. Bylo to pro něj těžké, jemný byl pouze k Min.

„Ale moje kniha! Nemám hotové poznámky a nikdy nezjistím, co se stane dál. Erith mě odvede zpátky do Državy Cofu.“

„Pche!“ Kadsuane znovu zvedla vyšívání a začala kmitat jehlou. Vyšívala starý symbol Aes Sedai: Dračí Špičák a Plamen Tar Valonu spojené v jeden kotouč, černá a bilá oddělená vlnovkou. „Jdi za matkou, Loiale. Jestli je to Kovril, dcera Elly dcery Soong, neměl bys ji nechat čekat. Což asi víš.“

Loial vzal její slova jako rozkaz. Začal si znovu otírat pero a zavírat kalamář. Ale všechno dělal velice pomalu a věšel uši. Občas smutně zasténal a mumlal si: „Moje kniha!“

„Myslím, že tady jsem udělala, co jsem mohla,“ prohlásila Verin a prohlížela si pleteninu. „Myslím, že půjdu najít Tomáše. Z toho deště ho bolí koleno, i když to popírá dokonce i přede mnou.“ Podívala se z okna. „Zdá se, že to polevuje.“

„A já asi půjdu najít Lana,“ řekla Nyneiva a zvedla si suknice. „Společnost je s ním lepší.“ Prudce se zatahala za cop a zamračila se na Alivii a Logaina. „Vítr mi říká, že se blíží bouřka, Rande. A ty víš, že nemyslím déšť.“

„Poslední bitva?“ zeptal se Rand. „Kdy?“ Když přišlo na počasí, naslouchání větru jí zřejmě prozradilo, kdy začne pršet, na hodinu přesně.

„Je to možný, ale nevím. Hlavně si to pamatuj. Přichází bouře. Hrozná bouře.“ Na obloze zaduněl hrom.