Nůž snů

9 Krátká cesta

Tuon se Selucii pochopitelně nebyly jediné ženské, které Matovi dělaly těžkou hlavu. Občas se zdálo, že většina jeho potíži pochází od žen, čemuž za nic na světě nerozuměl, protože se k nim odjakživa choval slušně. Dokonce i Egeanin mu způsobila svůj díl hoře, i když ten byl, pravda, nejmenší.

„Měla jsem pravdu. Myslíš si, že se s ní můžeš oženit,“ protáhla, když ji požádal o pomoc s Tuon. S Domonem seděli na schůdcích svého vozu a objímali se. Domon bafal z fajfky. Bylo hezké dopoledne, přestože mraky na obzoru slibovaly déšť, a cirkusáci předváděli svá čísla obyvatelům čtyř malých vesnic, které dohromady odpovídaly zhruba Runnienskému Brodu. Mat se nechtěl dívat. Hadi ženy ho stále bavily, a ještě víc akrobatky a žongléřky, ale když vídáte žongléře a polykače ohně každý den, dokonce i Miyora a její panteři začnou být o něco méně zajímaví, pokud už ne vyloženě obyčejní.

„Zapomeň, co si myslíš, Egeanin. Povíš mi, co o ní víš? Když se snažím přijít na to, co je zač, je to jako chytat poslepu a holýma rukama králíka v ostružiní.“

„Jmenuju se Leilwin, Cauthone. Už na to nezapomínej,“ pronesla hlasem hodícím se k vydávání rozkazů na palubě lodi. Modré oči měla jako kladiva. „Proč bych ti měla pomáhat? Myslíš příliš vysoko, jako krtek toužící po slunci. Můžeš čekat popravu jen za to, že řekneš, že se s ní chceš oženit. Je to nechutné. Kromě toho jsem to všechno nechala za sebou,“ prohlásila trpce a Domon ji rychle stiskl.

„Jestli jsi to všechno nechala za sebou, tak proč ti záleží, jak je nechutný, jestli se s ní chci oženit?“ Tak. Bylo to venku. Alespoň částečně.

Domon si vyndal fajfku z pusy a vyfoukl Matovi do obličeje malý kroužek dýmu. „Jestli ti nechce pomoct, tak to vzdej.“ Měl stejně velitelský hlas jako ona.

Egeanin si cosi zamumlala. Zřejmě se hádala sama se sebou. Nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, Bayle. Má pravdu. Jestli jsem unášená proudem, musím si najít novou loď a nový kurz. Do Seančanů se vrátit nemůžu, takže můžu klidně přeseknout lano a skoncovat s tím.“

O Tuon věděla jenom drby – císařská rodina zřejmě žije za vysokými hradbami, i když je všem na očích, a za ty hradby uniknou jen ždibíčky – ale stačilo to, aby se Matovi zježily vlasy. Jeho budoucí žena nechala zavraždit svého bratra a sestru? Poté, co se oni snažili zabít jí, pravda, ale stejně! V jaké rodině se vraždí navzájem? Seančanští urození a císařská rodina, pro začátek. Polovina jejích sourozenců byla mrtvá, většinou zavražděná, a ostatní možná taky. Něco z toho, co Egeanin – Leilwin — říkala, se mezi Seančany vědělo, a nebylo to nic potěšujícího. Tuon se intrikám učila odmalička, rovněž zacházení se zbraní a boji holýma rukama, třebaže kolem sebe měla spoustu stráží, ale čekalo se od ní, že se dokáže ubránit i sama. Všichni urození se učili podvádět, maskovat svoje záměry a ambice. Mezi urozenými se moc neustále přesouvala, někteří šplhali výš, jiní padali dolů, a v císařské rodině byl ten tanec ještě rychlejší a nebezpečnější. Císařovna – chtěla dodat: „Kéž žije věčně,“ a málem se udávila, než pokračovala – císařovna porodila mnoho dětí, jako každá císařovna před ní, takže ty, jež přežijí, budou schopné vládnout po ní. Na Křišťálový trůn nemohl usednout nějaký hlupák. A Tuon nikdo za hloupou nepovažoval. Světlo! Ta ženská, kterou si měl vzít, byla horší než strážce s Aes Sedai dohromady. A možná stejně nebezpečná.

S Egeanin – dával si pozor, aby před ní říkal Leilwin, jinak by po něm skočila s dýkou, ale myslel na ni jako na Egeanin – mluvil několikrát a snažil se zjistit víc, ale ona o urozených věděla jenom zvenčí a o císařském dvoře, podle vlastních slov, jen tolik co každý uličník v Seančanů. V den, kdy dal Tuon koně, jel vedle Egeaninina vozu a vedl jeden z těch neplodných rozhovorů. Chvíli doprovázel Tuon a Selucii, ale ony se po něm pořád dívaly úkosem, pak si vyměnily pohled a rozesmály se. Bezpochyby o tom, co navykládaly těm cikánkám. Muž snese takové věci jenom po určitou mez.

„Chytrý dárek, ta klisna,“ poznamenala Egeanin a vyklonila se z kozlíku, aby viděla na řadu vozů. Opratě držel Domon. Egeanin občas také řídila, ale na lodích se to zrovna moc dobře nenaučila. „Jak jsi to věděl?“

„Co jsem měl vědět?“ podivil se Mat.

Egeanin se narovnala a upravila si paruku. Nevěděl, proč ji pořád nosí. Černé vlasy měla krátké, avšak o nic kratší než Selucia. „O dvořících darech. Mezi urozenými, když se dvoříš někomu výš postavenému, je tradiční dar něco exotického nebo vzácného. Nejlepší je, když se ti podaří dar spojit s něčím, co příjemce dělá rád, a je všeobecně známo, že vznešená paní miluje koně. Taky je dobré, že jsi uznal, že jí nehodláš být roven. Ne že by to fungovalo, pochop. Netuším, proč je pořád ještě tady, když jsi ji přestal hlídat, ale nemůžu uvěřit, že ta slova skutečně pronese. Až se vdá, bude to pro dobro říše, ne proto, že jí nějaký damošlap dal koně nebo jí rozesmál.“

Mat zaskřípal zuby, jak polykal kletbu. On že něco uznal? Nebylo divu, že se kostky zastavily. Tuon ho na to nechá zapomenout, leda až o Letnicích nasněží. Tím si byl jistý.

Jestliže byl nešťastný ze zatracené Leilwin Bez lodi, Aes Sedai ho štvaly mnohem víc. A měly z toho ohromnou radost. Smířil se s tím, že se courají po každé vesnici a městě, u kterých zastaví, pořád se na něco ptají a provádějí Světlo ví co. Nemohl dělat nic jiného, než se s tím smířit, neměl je jak zastavit. Tvrdily, že si dávají pozor – přinejmenším Teslyn s Edesinou, Joline jenom štěkla, jaký je pitomec, že si dělá starosti – ale Aes Sedai, co si dává pozor, byla pořád důležitá žena, ať už někdo poznal, co je zač, nebo ne. Neměly peníze na hedvábí, a tak si v Juradoru koupily štůčky dobrého sukna a švadleny na ně dřely jako za Matovo zlato, takže se brzy naparovaly v šatech jako pro bohaté obchodnice a tvářily se sebejistě jako každá šlechtična. Nikdo je neuviděl udělat pět kroků, aniž by okamžitě poznal, že čekají, že se jim svět podřídí. Tři takové ženské u cirkusu, to muselo vyvolat řeči. Aspoň že Joline nechala prsten s Velkým hadem v měšci. Druhé dvě o ty své přišly u Seančanů. Kdyby Mat uviděl Joline s prstenem na prstě, nejspíš by zaplakal.

Od bývalých sul’dam už žádná hlášení o jejich činnosti nedostával. Joline měla Bethamin pevně v ruce. Vysoká tmavá žena se rozběhla, když Joline řekla běž, a skočila, když řekla žába. Edesina jí taky dávala lekce, ale Joline považovala z nějakého důvodu Bethamin za osobní projekt. Mat ji nikdy neviděl, že by se chovala drsně, ne po těch fackách, ale člověk by si myslel, že připravuje Bethamin na cestu do Věže, a Bethamin jí to vracela jistou vděčností, z čehož bylo jasné, komu je věrná nyní. Žlutovlasá Seta se sester bála tolik, že se už neodvažovala je sledovat. Když to Mat navrhl, otřásla se. Jakkoliv to bylo divné, Seta a Bethamin byly tak zvyklé na to, jak samy sebe vidí seančanské ženy, jež dokážou usměrňovat, že si myslely, že Aes Sedai nemůžou být jiné. Mimo vodítko byly nebezpečné, ale i nebezpečné psy zvládne někdo, kdo ví jak na ně, a ony byly na takové nebezpečné psy zvyklé. Teď věděly, že Aes Sedai nejsou psi, nýbrž vlci. Seta by radši spala někde jinde, kdyby to bylo možné, a od panímámy Anan se Mat dozvěděl, že si dává ruce přes oči, kdykoliv Joline nebo Edesina Bethamin něco ve voze učí.

„Jsem si jistá, že vidí tkaniva,“ dodávala Setalle. Mat by řekl, že mluví závistivě, až na to, že pochyboval, že by ona někomu něco záviděla. „Skoro to přiznala, jinak by si nezakrývala oči. Dřív nebo později se vzpamatuje a taky se bude chtít učit.“ Možná mluvila závistivě i teď.

Mat si velice přál, aby se Seta vzpamatovala spíš dřív než později. S další studentkou by měly Aes Sedai méně času dělat mu starosti. Když se cirkus zastavil, nemohl se ani otočit, aby po něm Joline nebo Edesina kradmo nekoukaly ze stanu nebo z vozu. Obvykle jeho liščí hlava zchladla. Nemohl dokázat, že usměrňují na něj, nicméně si tím byl jistý. Jen si nebyl jistý, která z nich našla díru v jeho obraně, jako předtím Adeleas a Vandene, že něco vržené jedinou silou ho zasáhne, ale pak nemohl ani vyjít ze stanu, aby ho nezasáhl kámen a později další věci, hořící uhlíky jako sprška z kovářské výhně, až nadskakoval a vlasy mu vstávaly hrůzou. Byl si jistý, že je za tím Joline. Když už pro nic jiného, tak proto, že ji nikdy neviděl bez Blaerika nebo Fena na ochranu. A usmívala se na něj, jako se kočka usmívá na myš.

Plánoval, jak ji někam dostat samotnou – buď to, nebo se před ní bude muset začít schovávat – když na sebe s Teslyn začaly řvát, při čemž Edesina vypadla z bílého vozu skoro tak rychle jako Bethamin se Setou, a ty dvě na vůz jen ohromeně civěly. Žlutá sestra se klidně vrátila k česání svých dlouhých černých vlasů, jednou rukou si je nadzdvihla a druhou jimi projížděla s kartáčem. Když uviděla Mata, usmála se na něj a pokračovala v česání. Medailon zchladl a řvaní utichlo, jako by je uřízl nůž.

Nikdy nezjistil, co si za tím s pomocí jediné síly spleteným štítem řekly. Teslyn mu z nějakého důvodu nadržovala, ale když se jí zeptal, jenom se po něm podívala a mlčela. Byla to věc Aes Sedai, a ne jeho. Ale ať se stalo cokoliv, kameny a jiskry přestaly. Chtěl Teslyn poděkovat, ale ona ho nenechala.

„Když se o něčem nemluví, tak se o tom prostě nemluví,“ sdělila mu rázně. „Bylo by dobré, kdyby ses to naučil, pokud se máš pohybovat mezi sestrami, a já myslím, že teď je tvůj život s Aes Sedai svázaný, jestli nebyl už předtím.“ To ho vážně nesmírně potěšilo.

O jeho ter’angrialu se nikdy ani slovíčkem nezmínila, jenže totéž se nedalo říct o Joline a Edesině, ani po té hádce. Snažily se ho každý den přinutit, aby jim ho dal. Edesina ho zaháněla do rohu sama, Joline se strážci mračícími sejí přes rameno. Ter’angrialy jsou prý právem majetkem Bílé věže. Ter’angrialy je třeba studovat, zvlášť takové, co mají podivné vlastnosti jako ten jeho. Ter’angrialy můžou být nebezpečné, pokud se ponechají v rukou nezasvěcených. Neřekly v rukou muže, ale Joline se k tomu hodně přiblížila. Mat se začínal bát, že zelená řekne Blaerikovi s Fenem, aby mu ho prostě sebrali. Ti dva si pořád mysleli, že měl prsty v tom, co se jí stalo, a jejich temné pohledy mu sdělovaly, že hledají důvod zmlátit ho jako žito.

„To by byla krádež,“ vysvětlila mu panímáma Anan a přitáhla si plášť k tělu. Slunce zapadalo a ochlazovalo se. Stáli před Tuoniným vozem a Mat doufal, že se dovnitř dostane včas na večeři. Noal s Olverem už tam byli. Setalle se zřejmě vydala na návštěvu Aes Sedai, což dělávala často. „Věžový zákon je v tomto ohledu jasný. Mohlo by dojít k velké… debatě… ohledně toho, jestli ti ho mají vrátit – myslím, že nakonec by ti ho zpátky nedaly – ale Joline by čelila drsnému trestu za krádež tak jako tak.“

„Možná si myslí, že to za ten trest stojí,“ zamumlal Mat. Zakručelo mu v žaludku. Nakládané pěnkavy a cibule na smetaně, které mu Lopin hrdě předložil k obědu, byly zkažené, což Tairena nesmírně mrzelo a taky to znamenalo, že Mat měl od snídaně jen skývu chleba. „Víš toho o Bílé věži opravdu hodně.“

„Co já vím, urozený pane Mate, je, že jsi udělal skoro všechny chyby, jaké může muž s Aes Sedai udělat, tedy kromě toho, že by ses nějakou pokusil zabít. Šla jsem s tebou místo se svým manželem a zůstávám s tebou hlavně proto, abych se ti pokusila zabránit udělat příliš mnoho chyb. Pravdou je, že nevím, proč by mi to mělo vadit, ale vadí, a tím to končí. Kdyby ses ode mě nechal vést, neměl bys s nimi teď potíže. Nevím, nakolik to ještě můžu napravit, ale pořád jsem ochotná to zkusit.“

Mat potřásl hlavou. S Aes Sedai se dalo jednat jen dvěma způsoby, aniž by se člověk spálil, a to nechat je mluvit člověku přes hlavu nebo se od nich držet co nejdál. To první nehodlal dopustit a to druhé udělat nemohl, takže si musel najít třetí způsob, a pochyboval, že by mu k tomu pomohly rady Setalle. Ženy obvykle vzhledem k Aes Sedai radily vydat se po první cestě, i když to tak nikdy neřekly nahlas. Mluvily o přizpůsobení, avšak od Aes Sedai se nikdy neočekávalo, že by se alespoň trochu přizpůsobily. „Hlavně proto? A co ten zbytek…?“ Zabručel, jako kdyby dostal pořádnou ránu pěstí do břicha. „Tuon? Myslíš si, že se mi ohledně Tuon nedá věřit?“

Panímáma Anan se mu vysmála. „Jsi rošťák, můj pane. Z některých rošťáků jsou nakonec dobří manželé, jakmile se poněkud ochočí – můj Jasfer byl taky rošťák, když jsem ho potkala – ale ty si pořád myslíš, že můžeš okousat paštiku tady a paštiku tam a pak odtancovat k jiné.“

„Od týhle se odtancovat nedá,“ zavrčel Mat zamračeně ke dvířkům do vozu. Kostky mu cvakaly v hlavě. „Aspoň teda já nemůžu.“ Nebyl si jistý, jestli ještě chce odtancovat, ale i kdyby chtěl, stejně v tom vězel až po uši.

„Tak takhle je to?“ opáčila Setalle. „To sis tedy vybral tu pravou, aby ti zlomila srdce.“

„To je možný, panímámo Anan, ale mám svý důvody. Půjdu dovnitř, než mi všechno snědí.“ Obrátil se ke schůdkům a ona mu položila ruku na paži.

„Můžu ho vidět? Jenom vidět.“

Nebylo pochyb, co myslí. Mat zaváhal, pak zalovil za výstřihem pro koženou šňůrku, na které měl medailon pověšený. Neuměl říct proč. Odmítl ho Joline s Edesinou jen ukázat. Byl to krásný stříbrný kousek, velký jako dlaň. Lišce bylo vidět jen jedno oko, a když se člověk podíval hodně zblízka, rozeznal, že duhovka je z poloviny zastíněná a vytváří starobylý symbol Aes Sedai. Když prstem sledovala oko, třásla se jí ruka. Řekla, že chce medailon jenom vidět, ale dovolil jí si sáhnout. Dlouze si povzdechla.

„Ty jsi kdysi bývala Aes Sedai,“ podotkl Mat tiše a panímáma Anan strnula.

Vzpamatovala se tak rychle, až si nebyl jistý, jestli si to jenom nepředstavoval. Byla pořád majestátní Setalle Anan, hostinská z Ebú Daru, s velkými zlatými kruhy v uších a svatebním nožem ve výstřihu. „Sestry si myslí, že lžu, že jsem nikdy nebyla ve Věži. Myslí si, že jsem tam jako mladá žena sloužila a poslouchala jsem, kde jsem neměla.“

„Neviděly tě dívat se na tohle.“ Nadhodil si medailon v dlani, než si ho zastrčil zpět za košili. Předstírala, že jí to nevadí, a on předstíral, že neví, že to předstírá.

Rty se jí zkřivily v lítostivém úsměvu, jako kdyby věděla, na co Mat myslí. „Sestry by to viděly, kdyby chtěly,“ prohlásila prostě, jako kdyby se bavila o tom, že bude pršet, Jenomže Aes Sedai čekají, že když se stanou… jisté věci… žena slušně odejde a brzy zemře. Já odešla, ale polomrtvou hladem a nemocnou mě v ulicích Ebú Daru našel Jasfer a odvedl mě ke své matce.“ Zasmála se jako žena vyprávějící, jak se seznámila se svým manželem. „Měl ve zvyku nosit jí i zatoulaná koťata. Teď znáš nějaká má tajemství a já znám tvoje. Necháme si je pro sebe?“

„Jaká moje tajemství znáš?“ vyhrkl Mat, okamžitě napružený. Některá jeho tajemství byla nebezpečná, a kdyby se o nich dozvědělo příliš mnoho lidí, už by to žádná tajemství nebyla.

Panímáma Anan se zamračeně ohlédla k vozu. „Ta dívka si s tebou hraje stejně jistě, jako ty si hraješ s ní. Ale není to stejná hra. Ona je spíš jako generál plánující bitvu než žena, které se někdo dvoří. Jestli zjistí, že jsi do ní blázen, získá další výhodu. Jsem ochotná tvoje šance vyrovnat. Tedy šance, jaké má muž u aspoň trochu chytré ženy. Platí?“

„Platí,“ vydechl ulehčené. „Rozhodně.“ Nepřekvapilo by ho, kdyby se kostky zastavily, ale ony rachotily dál.

Kdyby byla fixace sester na jeho medailon jediný problém, kdyby se spokojily s vyvoláváním řečí všude, kde se zastavili, byl by řekl, že tyto dny byly jen snesitelně špatné na to, že musí cestovat s Aes Sedai. Naneštěstí, když odjížděli z Juradoru, už věděly, kdo je Tuon. Ne že je Dcera Devíti měsíců, ale že je seančanská vznešená paní, žena s hodností a vlivem.

„Myslíš, že jsem pitomec?“ bránil se Luka, když ho Mat obvinil, že jim to prozradil. Rozkročil se před svým vozem, pěsti v bok, muž spravedlivě rozhořčený a připravený bojovat zamračenými pohledy. „To je tajemství, které bych chtěl hluboko pohřbít, dokud… no… dokud neřekne, že můžu použít ten glejt na ochranu. K ničemu by mi to nebylo, kdyby ho zrušila, protože jsem řekl něco, co chce uchovat v tajnosti.“ Ale mluvil příliš upřímně a uhnul pohledem těsně předtím, než se setkal s Matovýma očima. Pravdou bylo, že se Luka chvástal skoro stejně rád, jako rád vydělával. Musel si myslet, že je to bezpečné – bezpečné! – povědět to sestrám, a teprve když to vypustil z úst, uvědomil si, do jaké šlamastyky se dostal.

A šlamastyka to byla stejně nebezpečná jako jáma plná hadů. Vznešená paní Tuon, hezky po ruce, poskytla Aes Sedai příležitost, jíž nedokázaly odolat. Teslyn byla stejně hrozná jako Joline s Edesinou. Každý den Tuon navštěvovaly ve voze a vrhaly se na ni, když si vyšla na procházku. Žvanily o smlouvách a příměří a vyjednávání, snažily se zjistit, jaký má vztah k vůdcům invaze, a pokoušely se ji přesvědčit, aby jim pomohla navázat styky, až skončí boje. Často jí nabízely pomoc při odchodu od cirkusu a návratu domů!

Naneštěstí pro ně, Tuon ve třech Aes Sedai neviděla zástupkyně Bílé věže, možná největší moci na zemi, dokonce ani poté, co jim švadleny začaly dodávat jezdecké šaty a ony se mohly převléknout z hadrů, které jim Mat dokázal opatřit. Ona viděla dvě uniklé damane a marath’damane a neměla pro ně využití, dokud nebudou zase slušně na vodítku. To byla její slova. Když přišly k jejímu vozu, zavřela dveře na závoru, a pokud se jim podařilo vlézt dovnitř dřív, odešla. Když ji zahnaly do rohu, obešla je, jako by obcházela pařez. Mohly se umluvit k smrti, ale ona odmítala poslouchat.

Každá Aes Sedai by mohla učit kámen trpělivosti, pokud měla dobrý důvod, ale nebyly zvyklé na to, aby je někdo jednoduše ignoroval. Mat viděl, jak jsou stále vzteklejší, mhouřily oči a tiskly rty stále déle, než je to přešlo, a mačkaly si sukně a zatínaly pěsti, jako by nejradši Tuon popadly a zatřásly s ní. Všechno to ale přestalo dřív, než čekal, a ne tak, jak si představoval.

Večer poté, co dal Tuon koně, večeřel s ní a Selucii. A pochopitelně s Noalem a Olverem. Ti dva trávili s Tuon tolik času co on. Lopin s Nerimem, formální, jako kdyby obsluhovali v paláci, místo aby se tlačili ve voze, podávali typické jarní jídlo, tuhé skopové s hrachem a tuříny, které někomu ležely příliš dlouho ve sklepě. Na sklizeň čehokoliv bylo ještě příliš brzy. Přesto Lopin ke skopovému připravil pepřovou omáčku a Nerim našel dost piniových oříšků do hrachu, že bylo jídla dost a nic nechutnalo moc hnusně, takže to nakonec byla docela slušná krmě. Olver hned po večeři odešel, protože si s Tuon už zahrál, a Mat si vyměnil místo se Selucii, aby se dostal blíž k desce. Noal zůstal také, i přes významné pohledy, které po něm Mat vrhal, a žvanil něco o Sedmi věžích v mrtvém Malkieru, což očividně předčilo všechno v Cairhienu a Šol Arbele, Městě deseti tisíc zvonů, v Arafelu, i všechny možné divy z Hraničních států. Měly to být zvláštní věže vyrobené z křišťálu tvrdšího než ocel a kovová mísa sto kroků v průměru, zasazené do úbočí kopce. Občas během vyprávění poznamenal, že se Mat odkryl nalevo nebo že napravo chystá hezkou past ve chvíli, kdy se do ní Tuon chystala spadnout. A tak podobně. Mat mlčel, jen žvanil s Tuon, i když několikrát musel zaskřípat zuby, aby se udržel na uzdě. Tuon Noalovo kecání připadalo zábavné.

Studoval desku a říkal si, jestli má šanci aspoň na remízu, když Joline přivedla Teslyn a Edesinu do vozu jako nadutost na podstavci, Aes Sedai s hladkou tváří až po konečky prstů. Joline měla svůj prsten s Velkým hadem. Protáhly se kolem Selucie, a když jim hned neuhnula z cesty, vrhly po ní velmi chladný pohled. Noal strnul a úkosem sestry pozoroval. Jednu ruku měl pod kabátem, jako kdyby si ten hlupák myslel, že mu tady budou nože k něčemu platné.

„Tohle musí skončit, vznešená paní,“ začala Joline a Mata si jednoduše nevšímala. Sdělovala, neprosila, oznamovala, co je zapotřebí udělat. „Tví lidé přinesli do zdejších zemí válku, jakou jsme neviděli od stoleté války, možná ne od trollockých válek. Tarmon Gai’don se blíží a tahle válka musí skončit, než přivodí zkázu celého světa. A hrozí právě tohle. Takže bude konec tvé netýkavosti. Doručíš naši nabídku těm, kdo u vás velí. Dokud se nevrátíte do svých zemí za mořem, může být mír, jinak budete čelit plné moci Bílé věže s podporou každého trůnu od Hraničních států po Bouřlivé moře. Amyrlin už je nejspíš proti vám svolala. Slyšela jsem, že velká vojska z Hraničních států jsou na jihu a další vojska jsou na pochodu. Lepší ale bude skončit to bez dalšího krveprolévání. Tak odvrať zkázu svých lidí a pomoz nastolit mír.“

Mat neviděl Edesininu reakci, ale Teslyn jen zamrkala. Na Aes Sedai to bylo jako zalapání po dechu. Možná nečekala, že Joline řekne právě tohle. Joline nebyla šedá, zběhlá ve vyjednávání jako obratný žonglér, to bylo jisté, ale to nebyl ani Mat, a přece si myslel, že našla krátkou cestu, jak Tuon narovnat páteř.

Tuon však jen sepjala ruce v klíně a dívala se přímo skrz Aes Sedai. Tvářila se vážně jako na Mata. „Selucie,“ řekla tiše.

Žlutovlasá žena se přesunula za Teslyn a vytáhla něco zpod pokrývky, na které Mat seděl. Když se narovnala, všechno jako kdyby se stalo naráz. Cvaklo to a Teslyn zaječela a chytila se rukama za krk. Liščí hlava na Matových prsou se změnila v led a Joline otočila hlavu a upřela na červenou nevěřícný pohled. Edesina se obrátila a rozběhla se ke dveřím, které se rozletěly a zase s prásknutím zavřely. Předtím ještě shodily Blaerika a Fena ze schůdků. Edesina se prudce zastavila a strnula s rukama u boků. Neviditelné provazy jí tiskly sukně k nohám. Stačila jen chvilka a Selucia ještě neskončila. Sehnula se k posteli, na níž seděl Noal, a další stříbrný obojek a’damu zacvakla kolem krku Joline. Mat konečně viděl, co Teslyn oběma rukama drží. Nesnažila se ho sundat, jenom ho držela, klouby rukou bílé. Tvářila se zoufale a zničeně. Joline získala naprostý klid Aes Sedai, ale dotýkala se prsty článkovaného obojku na svém krku.

„Jestli si myslíš, že můžeš,“ začala, a náhle se odmlčela a stiskla rty. Oči jí svítily vzteky.

„Víš, a’dam je možné použít i k potrestání, i když to se dělá jen zřídkakdy.“ Tuon vstala. Na zápěstích měla náramky a’damu a pod pokrývkami vedle stolu mizela lesklá vodítka. Jak sejí pod Světlem povedlo si je nasadit?

„Ne,“ pravil Mat. „Slíbila jsi, že mým následovníkům neublížíš, Skvoste.“ Možná nebylo nejmoudřejší takto ji oslovit, ale bylo pozdě vzít slovo zpátky. „Zatím jsi svoje sliby dodržela. Nepokaz to teď.“

„Slíbila jsem, že mezi tvými následovníky nevyvolám rozkol, Tretko,“ odsekla, „a v každém případě je jasné, že tyto tři nejsou tvoje následovnice.“ Malá posuvná dvířka, přes které se mluvilo s vozkou nebo podávalo jídlo, se s prásknutím otevřela. Tuon se ohlédla přes rameno a dvířka se zavřela. Venku se ozvalo zaklení a bušení.

„A’dam lze také použít k poskytnutí potěchy, a to jako zvlášť velké odměny,“ sdělila Tuon Joline a nevšímala si pěstí tlukoucích do dřeva za ní.

Joline otevřela ústa a vykulila oči. Zakymácela se a stůl zavěšený na provazech se zhoupl, jak se ho oběma rukama zachytila, aby neupadla. Ale udělalo to na ni dojem, ačkoliv to dobře skrývala. Když se znovu narovnala, jen jednou si uhladila tmavošedé sukně, ale to nemuselo nic znamenat. Tvářila se vyrovnaně. Edesina se ohlédla přes rameno a tvářila se stejně klidně, i když teď měla kolem krku třetí a’dam – ačkoliv byla poněkud bledší než obvykle – nicméně Teslyn se tiše rozplakala, ramena sejí třásla a po lících jí tekly slzy.

Noal byl napjatý, muž chystající se udělat nějakou nepředloženost. Mat ho pod stolem kopl, a když se na něj muž zamračil, zavrtěl hlavou. Noal se zamračil ještě víc, ale dal ruku na stůl a opřel se o zeď vozu. Stále se mračil. No ať si. Nože tu byly k ničemu, možná by však něco zmohla slova. Bude mnohem lepší, když se to podaří vyřídit řečmi.

„Hele,“ obrátil se Mat na Tuon, „když si to promyslíš, uvidíš tisíc důvodů, proč to nebude fungovat. Světlo, ty se můžeš sama naučit usměrňovat. Copak se tím všecko nemění? Jsi stejná jako ony.“ Jako by se proměnil v kouř a nechal se odvát větrem, kolik mu věnovala pozornosti.

„Zkus obejmout saidar,“ protáhla, oči upřené na Joline. Ve srovnání s tím, jak se tvářila, mluvila mírně, očividně však očekávala poslušnost. Poslušnost? Vypadala jako zatracený levhart před třemi uvázanými kozami. A kupodivu jí to slušelo ještě víc než obvykle. Krásný levhart, který by ho mohl roztrhat stejně rychle jako ty kozy. No, už párkrát levhartům čelil, a to i podle vlastních vzpomínek. Střet s levhartem v něm vyvolával zvláštní vzrušení. „Jenom do toho,“ pokračovala. „Víš, že štít je pryč.“ Joline překvapeně zabručela a Tuon kývla. „Dobře. Poprvé jsi poslechla. A zjistila jsi, že když máš na sobě a’dam, nemůžeš se dotknout jediné síly, pokud si to nepřeju. Ale když jsem si teď přála, abys držela jedinou sílu, tak ji držíš, aniž bys objala pravý zdroj.“ Joline vykulila oči, malá trhlina ve zbroji. „A teď,“ pokračovala Tuon, „si přeju, abys nedržela jedinou sílu, a ta je pryč. První lekce.“ Joline se zhluboka nadechla. Začínala se tvářit… ne ustrašeně, ale znepokojeně.

„Krev a zatracenej popel, ženská,“ zavrčel ostře Mat, „copak si myslíš, že je tady můžeš vodit na vodítku, aniž by si toho někdo všiml?“ Ozvala se hlasitá rána na dveře. Při druhé dřevo zapraskalo. A na dřevěné okno taky někdo pořád tloukl. Ale nevyvolávalo to žádné napětí. I kdyby se strážci dostali dovnitř, co by mohli udělat?

„Nechám je ve voze, jejž používají, a budu je cvičit v noci,“ odsekla Tuon podrážděně. „Nejsem jako ony, Tretko. Rozhodně ne. Možná bych se to mohla naučit, jenže nechci, stejně jako nechci vraždit nebo krást. V tom je celý ten rozdíl.“ S viditelnou námahou se uklidnila, položila ruce na stůl a znovu se soustředila na Aes Sedai. „Se ženami jako ty mám pozoruhodné úspěchy.“ Edesina zalapala po dechu a zamumlala potichu nějaké jméno. „Ano,“ pravila Tuon, „musela ses s Mylen setkat v kotcích nebo při cvičeni. Všechny vás vycvičím stejně dobře jako ji. Byly jste proklety temnou skvrnou, ale já vás naučím, jak být hrdé na službu, kterou prokážete říši.“

„Nevyvedl jsem ty tři z Ebú Daru, abys je mohla odvést zpátky,“ prohlásil Mat odhodlaně a posunul se podél stolu. Liščí hlava zastudila ještě víc a Tuon vykřikla.

„Jak jsi to… udělal, Tretko? To tkanivo se… rozpustilo… když se tě dotklo.“

„To je dar, Skvoste.“

Když vstal, Selucia k němu vyrazila, přikrčila se a prosebně natáhla ruce. Tvář měla zkřivenou strachem. „To nesmíš,“ začala.

„Ne!“ vyjela Tuon ostře.

Selucia se narovnala a couvla, i když na něho stále upírala oči. Kupodivu se přestala tvářit ustrašeně. Mat užasle kroutil hlavou. Věděl, že prsatá žena Tuon okamžitě poslechne – nakonec byla só’džin, majetek, stejně jako Tuonin kůň, a ve skutečnosti to považovala za správné a dobré – ale jak poslušný musí člověk být, aby se na rozkaz přestal bát?

„Obtěžovaly mne, Tretko,“ pokračovala Tuon, když Mat položil ruku na Teslynin obojek. Ta se pořád ještě třásla a brečela a tvářila se, jako by nevěřila, že tu věc dokáže sundat.

„Mě obtěžovaly taky.“ Položil správně prsty a zatlačil – cvaklo to a zámek se otevřel.

Teslyn ho popadla za ruce a začala ho líbat. „Děkuju,“ Skytala pořád dokola. „Děkuju. Děkuju.“

Mat si odkašlal. „Nemáš zač, tohle nemusíš… Necháš už toho? Teslyn?“ Zbavil se jí s jistou námahou.

„Chci, aby mě přestaly obtěžovat, Tretko,“ pokračovala Tuon, když se obrátil k Joline. Od kohokoliv jiného by to mohlo znít trucovitě. Od ní jako požadavek.

„Myslím, že s tím teď už budou souhlasit,“ pronesl suše. Ale Joline se na něj dívala s umíněně zaťatými zuby. „Souhlasíš, že ano?“ Zelená mlčela.

„Já souhlasím,“ vyhrkla Teslyn. „Všechny souhlasíme.“

„Ano, souhlasíme,“ přidala se Edesina.

Joline na něj jen umanutě civěla a Mat si povzdechl.

„Mohl bych nechat Skvost, ať si tě na pár dní podrží, než změníš názor.“ Jolinin obojek cvakl. „Ale neudělám to.“

Stále mu zírala do očí a sáhla si na krk, jako kdyby se chtěla ujistit, že obojek je dole. „Nechtěl by ses stát dalším mým strážcem?“ zeptala se se smíchem. „Netvař se tak. I kdybych se s tebou chtěla spojit proti tvé vůli, nemůžu to udělat, dokud nosíš ten ter’angrial. Souhlasím, pane Cauthone. Sice jsme tak zřejmě přišly o nejlepší šanci, jak zastavit Seančany, ale už nebudu… Skvost… obtěžovat.“

Tuon zasyčela jako namočená kočka a Mat si znovu povzdechl. To, co získá na jedné straně, na druhé vzápětí ztratí.

Zbytek večera strávil tím, co na světě nejvíc nesnášel. Prací. Kopal hlubokou jámu pro tři a’damy. Tu práci dělal sám, neboť je kupodivu chtěla Joline. Nakonec to byly ter’angrialy a Bílá věž je musí prostudovat. To sice bylo moc hezké, ale Věž si bude muset své a’damy najít někde jinde. Mat si byl jistý, že by jí je žádný z Rudých paží nedal, kdyby jim prozradil, kde je zakopal, ale nehodlal riskovat, že se znovu objeví a vyvolají potíže. Než byla jáma hluboká po kolena, začalo pršet a on byl do pasu promočený a zablácený. Pěkný konec pěkného večera, a v lebce mu pořád rachotily kostky.