Nůž snů

8 Dračí vejce

Příštího rána Luka rozkázal zrušit tábor, strhnout velkou plátěnou stěnu kolem cirkusu a sbalit všechno do vozů ještě za tmy. Mata, nejistého a ztuhlého ze spaní na podlaze, probudilo řinčení a rachocení. Stejně nemohl pořádně spát kvůli kostkám, co mu chřestily v hlavě. Míval z nich sny, které spánek prostě zabíjely. Luka kolem pobíhal jen v košili, v ruce lucernu, vykřikoval rozkazy a s největší pravděpodobností spíš překážel, než že by věci urychloval, jenže Petra, dost rozložitý, aby vypadal podsaditý, třebaže nebyl o moc menší než Mat, se při zapřahání čtyřspřeží do svého vozu zastavil a vysvětlil mu, o co se jedná. Ubývající měsíc stál nízko nad obzorem, zpola zakrytý stromy, a lucerna na kozlíku vlastně poskytovala jediné světlo, mihotavou kaluž žluté záře, jíž podobné byly vidět po celém táboře. Clarine šla na procházku se psíky, protože většinu dne měli všichni strávit na voze.

„Včera…“ Silák zakroutil hlavou a poplácal koně vedle sebe, který trpělivě čekal, až zapne poslední přezky, jako kdyby zvíře projevovalo nervozitu. Možná byl sám trochu napjatý. Noc byla chladná, nebyla skutečná zima, ale on na sobě měl tmavý kabát a pletenou čapku. Jeho žena se bála, že se nachladí z průvanu či chladu, a dohlížela, aby k ničemu takovému nedošlo. „Jsme cizinci všude, víš, a spousta lidí si myslí, že může cizince zneužívat. Když to ale necháme projít jednomu, zkusí to deset dalších, pokud ne stovka. Občas místní soudce, nebo co v tom kterým městě mají, se nás zastane podle zákona, ale jenom občas. Protože jsme cizinci a zítra nebo pozítří budeme pryč a vůbec, každý ví, že cizinci obvykle nemají za lubem nic dobrýho. Takže se musíme bránit sami, bojovat za to, co je naše, když už to musí být. Ale jak to jednou uděláš, je čas vyrazit dál. Je to stejný teď, jako když nás bylo s Lukou jen pár tuctů, a to včetně koňáků, i když za těch časů bychom zmizeli hned potý, co odešli ti vojáci. Za těch dob bychom při odjezdu narychlo nepřišli o tolik peněz,“ dodal suše a potřásl hlavou, snad nad Lukovou hamižností, snad nad tím, jak se cirkus rozrostl.

Ti tři Seančani mají přátele nebo aspoň společníky, kterým se nebude líbit, že někdo usadil jejich lidi. Sice to udělala ta ženská, ten jejich praporonoš, ale můžeš si být jistý, že to budou dávat za vinu nám, protože si myslí, že na nás si to můžou vybít a na ní ne. Jejich důstojníci možná uplatní zákon, nebo jejich pravidla nebo co to mají, stejně jako ona, ale nejsme si tím jistí. Jistý ale je, že ti chlápci budou dělat potíže, pokud tu zůstaneme dýl. Nemá smysl zůstávat, když to znamená pranici s vojáky, a mohlo by dojít i ke zranění a lidi by pak nemohli vystupovat. A taky by to určitě vyvolalo potíže se zákonem, ať tak nebo tak.“ Byl to nejdelší proslov, jaký kdy Mat od Petry slyšel, a silák si navíc odkašlal, jako by ho taková řeč uvedla do rozpaků. „No,“ zamumlal a znovu se sklonil k postroji, „Luka bude chtít co nejdřív vyrazit. Měl bys dohlídnout na svoje koně.“

Mat nic takového udělat nechtěl. Nejúžasnější na penězich není to, co si může člověk koupit, ale to, za jakou práci může zaplatit jiným, aby to udělali za něj. Jakmile pochopil, že se cirkus chystá na cestu, vzbudil čtyři Rudé paže ve stanu, ve kterém muži přebývali s Chelem Vaninem, aby zapřáhli koně k jeho a Tuoninu vozu, opatřili břitvu a osedlali Oka. Zavalitý zloděj koní – co ho Mat znal, žádného koně neukradl, ale býval jím – se probudil na dost dlouho, aby oznámil, že vstane, až se ostatní vrátí, překulil se na druhý bok a už zase chrápal, dřív než si Harnan s ostatními stačili natáhnout boty. Vanin byl tak schopný, že nikdo nic nenamítal kromě obvyklého žehrání na časnou hodinu, a to by stejně žehrali všichni kromě Hamana, i kdyby je vzbudil až v poledne. Navíc všichni včetně Fergina věděli, že až budou Vanina potřebovat, on jim to splatí desateronásobně. Fergin, hubený mužík, nebyl příliš bystrý, pokud se zrovna nejednalo o vojákování, ale v tom se vyznal náramně. No, docela dobře.

Cirkus opustil Jurador, ještě než se slunce vyhouplo nad obzor, dlouhý had vozů hrkotajících tmou po široké silnici, s Lukovým křiklavě barevným vozem taženým šestispřežím v čele. Tuonin vůz se zařadil jako druhý. Na kozlíku seděl Gorderan, jenž měl tak široká ramena, až sám vypadal skoro jako cirkusový silák. Tuon a Selucia, zahalené a s kapucemi, se vmáčkly z obou stran vedle něho. Vozy se zásobami a zvířecími klecemi byly až vzadu. Seančanské hlídky se dívaly, jak odjíždějí, mlčící obměnci obcházející celou noc kolem tábora. V samotném táboře pochopitelně nebylo ticho. Mezi stany stály nehybně nezřetelné postavy, zatímco zvučný hlas vyvolával jména přítomných a další mu odpovídaly. Mat málem zadržoval dech, dokud volání neutichlo v dálce. Disciplína je úžasná věc. Aspoň pro jiné muže.

Jel na Okovi vedle vozu Aes Sedai uprostřed dlouhé řady a trhl sebou pokaždé, když ho liščí hlava zastudila na prsou, což začalo už asi po míli jízdy. Joline zřejmě nemamila čas. Fergin, sedící na kozlíku, klábosil s Metwynem o koních a ženách. Oba byli šťastní jako prasata v žitě, ale oni také netušili, co se děje ve voze. Naštěstí medailonek vždycky jenom zchladl, nic víc. Používaly malé množství jediné síly. Přesto se mu nelíbilo být u toho tak blízko. Podle jeho zkušeností nosily Aes Sedai potíže za pasem a málokdy se bály je rozhazovat kolem sebe, bez ohledu na to, kdo se jim mohl ocitnout v cestě. Ne, s kostkami v hlavě by se bez Aes Sedai klidně obešel.

Byl by jel vedle Tuon, aby si s ní mohl promluvit, i když by Selucia a Gorderan slyšeli každé slovo, jenže nechtěl, aby si nějaká ženská myslela, že je příliš dychtivý. Jednou to udělá, a ona toho pak buď využije, nebo zmizí jako kapka vody na rozpálené pánvi. Tuon si už nyní našla dost způsobů, jak ho využít, a on měl příliš málo času na to, aby ji sváděl. Dříve nebo později pronese slova, kterými dokončí svatební obřad, to bylo jisté, jako že je voda mokrá, a proto bylo tak důležité, aby zjistil, jaká je, což zatím nebylo snadné. Vedle té mrňavé ženy byl kovářský hlavolam jednoduchá záležitost. Jak může být muž sezdaný se ženou, kterou vlastně vůbec nezná? Horší bylo, že ji musel přimět, aby v něm viděla něco víc než jen Tretku. Svatba se ženou, která si ho v nejmenším neváží, byla jako nosit ve dne v noci košili z žahavek. A ještě horší než to, musel zajistit, aby jí na něm začalo záležet, jinak se bude muset schovávat před vlastni ženou, aby jí zabránil udělat si z něj da’covale! A navrch to musel stihnout do té doby, než ji bude muset poslat zpátky do Ebú Daru. Pěkná kaše, a bezpochyby chutné sousto pro nějakého hrdinu z pověstí, něco, čím by se mohl zabavit, než se vrhne splnit nějaký velký úkol, akorát že Mat Cauthon není žádný zatracený hrdina. Přesto to ale musel zařídit, a neměl čas ani prostor na chyby.

Poprvé vyrazili takhle brzo, ale naděje, že Seančané přimějí Luku k rychlejšímu tempu, brzy pohasla. Jak se slunce šplhalo výš, míjeli kamenné statky přilepené na svazích a občas i malou vesničku s domky s taškovými nebo doškovými střechami, uhnízděnou vedle silnice a obklopenou políčky ohrazenými kamennými zídkami, vyrvanými lesu. Lidé si je prohlíželi s otevřenou pusou a děti běžely podél vozů, dokud je rodiče neodvolali, ale odpoledne dorazili k větší osadě. Runnienský Brod poblíž řeky stejného jména, kterou bylo možné přebrodit pouhými dvaceti kroky, aniž by se člověk namočil víc než do pasu, i když vedle stál kamenný most, se sice Juradoru zdaleka nevyrovnal, ale byly tu čtyři hostince, kamenné, dvouposchoďové, se střechami ze zelených či modrých tašek, a mezi vesnicí a řekou bylo skoro půl míle udusané hlíny, kde kupci stavěli vozy na noc. Statky s ohrazenými poli, sady a pastvinami vypadaly jako prošívaná pokrývka na dobrou ligu podél silnice, a možná víc v kopcích za vsí. Rozhodně pokrývaly svahy po obou stranách vesnice. To Lukovi stačilo.

Rozkázal, aby na palouku u řeky, kde bude snazší napájet zvířata, postavili plátěnou stěnu, a pyšně si vyrazil do vesnice v kabátci a plášti dost rudých, aby z toho Mata rozbolely oči, a s vyšitými zlatými hvězdami a kometami, že by cikán zaplakal hanbou, kdyby si měl něco takového obléknout. Než se vrátil v doprovodu tří mužů a tří žen, byl nad vchodem natažený obrovský modročervený praporec, každý vůz byl na svém místě, pódia vyložená a stěna kolem cirkusu téměř vztyčená. Vesnice nebyla daleko od Ebú Daru, ale podle šatů jako kdyby lidé pocházeli z jiného státu. Muži měli krátké soukenné kabátce v jasných barvách, se stlačenými spirálami vyšívanými na ramenou a rukávech, a tmavé, pytlovité kalhoty zastrčené do holínek. Ženy, s vlasy spletenými do copu a stočenými na temeni do drdolu, měly šaty téměř stejně barevné jako Luka a úzké sukně zkrášlené květy od pasu k lemu. Všichni měli u pasu dlouhé nože, jen většinou s rovnou čepelí, a kdykoliv se na ně někdo podíval, hned hladili jílce. To bylo stejné, když došlo na nedůtklivost, Altara byla prostě Altara. Objevil se vesnický starosta, čtyři hostinští a hubená, ošlehaná, bělovlasá žena v červeném. Ostatní ji uctivě oslovovali matko. Protože byl břichatý starosta stejně šedivý jako ona, ač téměř plešatý, a všichni hostinští měli ve vlasech hodně bílých pramenů, usoudil Mat, že to bude vesnická vědma. Když šla kolem, usmál se a cvrnkl do klobouku, a ona ho sjela pohledem a zafrkala stejně dokonale jako Nyneiva. Určitě vědma, to bylo jisté.

Luka je prováděl se širokým úsměvem a rozmáchlými gesty, složitými poklonami a máváním pláštěm, a občas se zastavoval, aby přiměl žongléra či skupinku akrobatů, aby jeho hostům něco předvedli, jenže když odešli, jeho úsměv se změnil v pořádně kyselý výraz. „Volný vstup pro ně, jejich manželky a manžely a všechny jejich děti,“ vrčel před Matem, „a musím to sbalit, jakmile se na silnici objeví kupci. Nebyli tak neomalení, ale dali to jasně na srozuměnou, zvlášť matka Darvale. Jako kdyby tenhle zapadákov někdy přitáhl dost kupců, aby to tu zaplnili. Jsou to zloději a lumpové, Cauthone. Všichni venkovani jsou zloději a lumpové, a počestný muž jako já je jim vydaný na milost a nemilost.“

Brzy už počítal, kolik by tu mohl vydělat i přes volný vstup, ale nepřestal si úplně stěžovat, i když se řada u vchodu táhla skoro tak daleko jako v Juradoru. Právě přišel ještě se stížností na to, kolik by v solničním městě vydělal za další tři nebo čtyři dny. Teď to byly tři nebo čtyři dny, nejspíš by však byl zůstal, dokud by se davy neztratily. Ti tři Seančané možná byli dílem ta veren. Nejspíš ne, ale bylo příjemné pohlížet na ně takto. Ale to všechno už byla minulost.

A tak pokračovali. Přinejlepším dvě ligy, možná tři, neuspěchaným tempem, a Luka si obvykle našel nějaké malé město nebo několik vesnic, které podle něj vyžadovaly zastávku. Lépe řečeno, slyšel, jak ho volá jejich stříbro. I když narazili jen na zapadákovy nestojící ani za námahu, jakou vyžadovalo vztyčení plátěné stěny, stejně neujeli víc než čtyři ligy, než Luka nechal zastavit. Nechtěl riskovat, že bude muset tábořit podél silnice. Když už nemělo být představení, rád si našel palouk, kam bylo možné postavit vozy, aniž by se musely příliš tlačit, třebaže, pokud k tomu byl donucen, smlouval i se sedlákem, aby se mohl zastavit na nepoužívané pastvině. A celý další den remcal, jak to bylo drahé, i když si sedlák řekl jen o stříbrnou penci. Na svůj měšec byl náramně opatrný, to tedy ano.

V obou směrech je míjely karavany kupeckých vozů, jedoucí docela slušnou rychlostí a zvedající na udusané silnici obláčky prachu. Kupci chtěli dostat svoje zboží na trh, jak nejrychleji to bude možné. Občas zahlédli i karavanu cikánů, jejichž krabicové vozy byly stejně křiklavé jako u cirkusu, s výjimkou Lukova povozu, který byl mnohem křiklavější. Všichni kupodivu mířili do Ebú Daru, avšak postupovali stejně pomalu jako Luka. Nebylo pravděpodobné, že pokud někteří miřili opačným směrem, cirkus předjedou. Dvě, tři ligy za den, a kostky rachotily dál, takže Mat si stále říkal, co asi leží za dalším ohybem cesty nebo co se k nim blíží zezadu. Stačilo to, aby z toho dostal kopřivku.

První noc u Runnienského Brodu zašel za Aludrou. Vedle svého jasně modrého vozu si postavila malou plátěnou ohrádku, čtyři lokte vysokou, odkud odpalovala své noční květy, a když odtáhl chlopeň a vklouzl dovnitř, narovnala se se zlobným zamračením. Na zemi u stěny stála uzavřená lucerna a vydávala právě dost světla, aby viděl, že drží tmavou kouli velkou jako pořádný meloun. Runnienský Brod byl právě dost velký, aby si zasloužil jediný noční květ. Otevřela ústa, aby ho vyhodila. Sem nesměl dokonce ani Luka.

„Odpalovací roury,“ vyhrkl Mat a ukázal na dřevěnou, kovem obitou trubku, vysokou jako on, téměř půl lokte v průměru, stojící před ní na širokém dřevěném podstavci. „Proto chceš najít zvonaře. Aby ti odlil odpalovací roury z bronzu. Proto jsem na to nemohl přijít.“ Nápad to byl na první pohled dost směšný – dřevěné trubky zvedli s trochou námahy dva muži na vůz, na němž vozila své zásoby, ale na bronzovou trubku bude potřebovat jeřáb – nic jiného ho ale nenapadlo.

Lucernu měla za zády a obličej ve stínu, nicméně dlouho jen mlčela. „Takový chytrý mladý muž,“ poznamenala nakonec. Korálky v copáncích zachřestily, jak potřásla hlavou. Smála se tiše a hrdelně. „Měla bych si dávat pozor na jazyk. Vždycky se dostanu do problémů, když něco slíbím chytrým mladým mužům. Ale nemysli si, že ti svěřím tajemství, po kterých by ses červenal, to ani teď. Už teď to vypadá, že žongluješ se dvěma ženami, a já nedovolím, aby se mnou někdo žongloval.“

„Takže mám pravdu?“ Nedokázal zastřít svou nevíru.

„Máš,“ přiznala a nedbale mu hodila noční květ!

S kletbou ho zachytil a odvážil se dýchat, teprve až se ujistil, že ho pevně drží. Obal byl z tvrdé kůže a trčela z něho krátká rourka s rozbuškou. V menších nočních květech se trochu vyznal. Měly vybuchnout jenom tehdy, když se zapálí rozbuška nebo když se vzduch dostane k obsahu uvnitř – i když jednou jednu rachejtli rozřízl a nic se nestalo – jenže kdo mohl vědět, co noční květ odpálí? Rachejtle, kterou otevřel, se mu snadno vešla do dlaně. Něco takhle velkého by nejspíš roztrhalo jej i Aludru na kousky.

Náhle se začal cítit hloupě. Nejspíš by mu neházela něco, co by při pádu vybuchlo. Začal si koulí pohazovat. Ne že by chtěl odčinit to vyjeknutí nebo tak. Prostě jen aby se nějak zabavil.

„Proč budou bronzový odpalovací trubky lepší zbraň?“ Tohle chtěla, zbraně, které by mohla použít proti Seančanům, aby jim splatila zničení cechu ohňostrůjců. „Mně připadají už tak dost děsivý.“

Aludra mu sebrala noční květ z rukou a zamumlala něco o neohrabaných moulech. Obrátila kouli v rukou, aby přezkoumala kožený povrch. Nakonec možná nebyla tak bezpečná, jak si myslel. „Správná odpalovací trubka,“ vysvětlovala, když se nejdříve ujistila, že kouli nepokazil, „tohle se správnou náloží vyšle na tři sta kroků do vzduchu, a když je trubka skloněná pod správným úhlem, poletí to do ještě větší dálky. Ale ne tak daleko, jak bych chtěla. Nálož, která by rachejtli poslala ještě dál, by trubku roztrhla. S bronzovou trubkou bych mohla použít nálož, která by něco o málo menšího poslala na dvě míle. Menšího, ale těžšího, vyrobeného ze železa, a nebylo by v tom nic na hezké květy, jen výbušná nálož.“

Mat hvízdl mezi zuby, jak si to představoval, výbuch v nepřátelských řadách dřív, než budou dost blízko, aby je jasně viděl. Pořádně ošklivá věcička. To by bylo stejně dobré jako mít na své straně Aes Sedai nebo nějaké ty aša’many. Lepší. Aes Sedai musejí být v nebezpečí, aby mohly použít jedinou sílu jako zbraň, a i když slyšel o stovkách aša’manů, jejich počty se s každým vyprávěním zvětšovaly. Kromě toho, jestli jsou aša’manové jako Aes Sedai, tak budou rozhodovat, kde je jich zapotřebí, a pak převezmou velení docela. Začal si představovat, jak by se Aludřiny bronzové trubky daly využít, a hned si všiml pořádného problému. Veškeré výhody budou v háji, pokud se nepřítel přiblíží ze špatného směru nebo se dostane za vás, a když budete potřebovat jeřáby, abyste s tím pohnuly… „Ty bronzový odpalovací trubky—“

„Draci,“ přerušila ho. „Odpalovací trubky, aby kvetly noční květy. Pro potěchu oka. Budu jim říkat draci a Seančané budou řvát, až je mí draci kousnou.“ Mluvila ponuře a ostře.

„Tak dobře, draci. Ať jim budeš říkat jakkoliv, budou těžký a neohrabaný. Daly by se ty trubky posadit na kola? Jako vůz nebo kára? Utáhl by je kůň?“

Znovu se zasmála. „Je hezké vidět, že je na tobě víc než jen hezká tvářička.“ Vylezla po třech schůdcích k trubce a vsunula do ní noční květ rozbuškou dolů. Koule kousek sklouzla a zastavila se tak, že vyčnívala nad okraj. „Podej mi to,“ přikázala a ukázala na tyč dlouhou a silnou jako bojová hůl. Když uposlechl, zvedla tyč a kůží obaleným koncem zatlačila noční květ hlouběji. Zřejmě to vyžadovalo jistou námahu. „Už jsem nakreslila plány pro dračí vozy. Čtyři koně jeden snadno utáhnou i s druhým vozíkem na vajíčka. Ne noční květy. Dračí vejce. Víš, přemýšlela jsem dlouho a usilovně o tom, jak své draky využít, ne jen, jak je vyrobit.“ Vytáhla hůl z roury, slezla dolů a zvedla lucernu. „Pojď. Musím poněkud ozdobit oblohu, pak si chci dát večeři a jít si lehnout.“

Za plátěnou ohradou stál dřevěný stojan plný prapodivných nástrojů. Byla zde vidlice, kleště dlouhé, jak byl Mat vysoký, a další věci, stejně podivné a všechny ze dřeva. Aludra postavila lucernu na zem, vrátila tyč na stojan a z police vzala dřevěnou krabičku. „Asi by ses chtěl naučit vyrábět tajné prášky, že? No, slíbila jsem ti to. Jsem teď cech,“ dodala hořce a zvedla víko z krabičky. Krabička byla zvláštní, z jednoho kusu, s vyvrtanými dírkami. V každé dírce byla tenká tyčinka. Jednu vzala a vrátila víčko zpátky. „Takže se můžu rozhodnout, co je tajemství.“

„Ještě lepší by bylo, kdybys šla se mnou. Znám někoho, kdo ti moc rád zaplatí za tolik draků, kolik jich vyrobíš. A může přinutit každýho zvonaře od Andoru po Tear, aby přestal odlívat zvony a vrhl se na draky.“ Třebaže Randovo jméno nevyslovil, zavířily mu před očima barvy a vytvořily Randa – oblečeného, díky Světlu – jak v místnosti obložené dřevem ve světle lamp rozmlouvá s Loialem. Byli tam i další lidé, ale obraz se soustředil na Randa a zmizel příliš rychle, aby Mat stačil rozeznat, kdo to je. Byl si celkem jistý, že to, co viděl, se odehrává právě v té chvíli, jakkoliv to vypadalo nemožně. Bude dobré zase se vidět s Loialem, ale Světlo ho spal, musí existovat způsob, jak dostat ty zatracené kostky z hlavy! „A kdyby ho to nezajímalo,“ dodal a barvy znovu zavířily, ale on odolal a barvy zmizely, „můžu ti za stovku zaplatit sám. Nebo aspoň za hodně.“

Banda nakonec bude bojovat se Seančany a zřejmě i s trolloky. A on by tam měl být, až se to stane. Tomu se nemohl vyhnout. I kdyby se snažil sebevíc, ten zatracený vliv ta’veren ho šoupne přímo doprostřed. Takže byl ochotný rozlévat zlato jako vodu, pokud získá možnost, jak zabít víc nepřátel, než se dostanou natolik blízko, aby mu mohli nadělat díry do těla.

Aludra naklonila hlavu na stranu a našpulila růžové rtíky. „Kde je ten mocný muž?“

„Bude to muset zůstat naším tajemstvím. Tom a Juilin to vědí, i Egeanin a Domon a Aes Sedai, teda přinejmenším Teslyn s Joline, a taky Vanin a Rudý paže, ale nikdo jiný, a já chci, aby to tak zůstalo.“ Krev a zatracený popel, už tak to vědělo příliš mnoho lidí. Počkal, až krátce kývne, a řekl: „Drak Znovuzrozený.“ Barvy zavířily, i když je zaháněl, a opět se objevili Rand s Loialem. Nakonec to nebude tak snadné, jak to vypadalo.

„Ty znáš Draka Znovuzrozeného?“ zeptala se pochybovačně.

„Vyrůstali jsme ve stejný vesnici,“ zavrčel a už bojoval s barvami. Tentokrát se téměř srazily, než zmizely. „Jestli mi nevěříš, zeptej se Teslyn a Joline. Zeptej se Torna. Ale nikoho jinýho. Je to tajemství, nezapomeň.“

„Cech byl celý můj život od chvíle, kdy jsem ještě byla malá holka.“ Rychle škrtla tyčinkou o bok krabičky a ta se vzňala! Byla cítit sírou. „Teď jsou můj život draci. Draci a pomsta na Seančanech.“ Sklonila se a přiložila plamínek k zápalné šňůře, táhnoucí se pod plátno. Jakmile šňůra chytila, zamávala tyčinkou, dokud oheň nezhasl, a zahodila ji. Plamen se s prskáním hnal podél šňůry. „Myslím, že ti věřím.“ Natáhla ruku. „Až odejdeš, půjdu s tebou. A ty mi pomůžeš vyrobit spoustu draků.“

Když si s ní potřásal rukou, byl si jistý, že se kostky na kratičký okamžik zastavily. Vzápětí už ale chřestily dál. Musel si to jenom představovat. Nakonec by tato dohoda s Aludrou mohla pomoct Bandě a následně i Matu Cauthonovi zůstat naživu, i když se stěží mohla nazývat osudovou. Pořád bude muset vybojovat všechny ty bitvy, a i když je naplánuje sebelépe, jakkoliv dobře vycvičené muže bude mít, i v bitvách hraje svou roli štěstí nebo smůla, dokonce i v jeho případě. Draci na tom nic nezmění. Ale rachotily předtím kostky tak hlasitě? Myslel si, že ne, jenomže si nebyl jistý. Ještě nikdy předtím se nezpomalily, aniž by hned nato zastavily. Musela to být jen jeho představivost.

Za plátěnou ohrádkou to zadunělo a vítr přinesl štiplavý kouř. Vzápětí ve tmě nad Runnienským Brodem rozkvetl noční květ, velká zelená koule z červených a zelených světýlek. V jeho snech tu noc vykvétal pořád dokola, avšak tady kvetl mezi útočícími jezdci a stojícími pikenýry a rval z nich maso, jako když kdysi viděl jeden květ, jak trhá kámen. Ve snu se snažil chytat rachejtle do rukou, zastavit je, jenže ony pršely dál, nekonečné šmouhy světla na bezpočtu bitevních polí. Ve snu plakal pro všechnu tu smrt a zkázu. A měl dojem, že kostky v jeho hlavě znějí jako smích. Ne jeho smích. Smích Temného.

Příštího rána, když slunce vyšlo na bezmračnou oblohu, seděl na schůdcích svého zeleného vozu a nožem přepečlivě ořezával hůl – musel si dávat dobrý pozor, neboť špatný řez mohl celý luk zničit – když ven vyšli Egeanin a Domon. Kupodivu se dnes zřejmě oblékli se zvláštní péčí do nejlepších šatů, jaké zatím měli. Mat nebyl jediný, kdo musel v Juradoru nakoupit látky, ale bez Matova zlata, které by je popohnalo, by švadleny šaty pro Domona a Egeanin dosud nedokončily. Modrooká Seančanka měla jasně zelené šaty, na vysokém límci a na rukávech hustě vyšívané bílými a žlutými kvítečky. Dlouhou černou paruku jí přidržoval květovaný šátek. Domon vypadal rozhodně divně s tím strništěm na hlavě a plnovousem s vyholeným horním rtem. Svůj obnošený hnědý kabát kartáčoval, až skoro připomínal čistý kus oděvu. Oba se protáhli kolem Mata a beze slova spěchali dál. Mat je pustil z hlavy, dokud se asi o hodinu později nevrátili a neoznámili, že byli ve vesnici a nechali se matkou Darvale oddat.

Matoví spadla brada. Egeanin měla přísný výraz a pronikavé oči, což přesně odpovídalo její povaze. Co pro všechno na světě mohlo přimět Domona, aby si tu ženskou vzali To by snad bylo lepší oženit se s medvědicí. Mat si uvědomil, že se na něj llliánec začíná mračit, a tak honem vyskočil a přes tyč se uklonil. „Blahopřeju, pantáto Domone. Blahopřeju, panímámo Domonovic. Světlo na vás oba sviť.“ Co jiného mohl říct?

Domon se mračil dál, jako kdyby Matovi četl myšlenky, a Egeanin zafrkala. „Jmenuju se Leilwin Bez lodi, Cauthone,“ protáhla. „To jméno jsem dostala a s tímto jménem také zemřu. A je to dobré jméno, protože mi pomohlo učinit rozhodnutí, které jsem měla udělat už před mnoha týdny.“ Zamračila se a loupla okem po Domonovi. „Chápeš, proč si nemůžu vzít tvoje jméno, že ano, Bayle?“

„Ne, holka,“ odpověděl Domon mírně a položil jí masitou ruku na rameno, „ale vezmu si tě pod jakýmkoliv jménem, co budeš chtít používat, pokud budeš moje žena. To jsem ti řekl.“ Egeanin se usmála, položila ruku na jeho, a on se také usmál. Světlo, ti dva byli nechutní. Jestli se po svatbě začne muž usmívat jako ospalý sirup… No, Mat Cauthon tedy rozhodně nikoliv. Už jako by byl ženatý, ale nikdy se nezačne chovat jako blázen.

Proto skončil v zeleně pruhovaném stanu, ne příliš velkém, který patřil dvěma hubeným domanským bratrům, polykačům ohně a mečů. Dokonce i Tom připouštěl, že Balat s Abarem jsou dobří, a u ostatních účinkujících byli oblíbení, takže najít jim místo k táboření bylo snadné, i když jejich stan stál tolik co celý vůz! Všichni věděli, že Mat má zlata na rozhazování, a ti dva si jenom povzdychli, když se vzdali svého útulného domova, ačkoliv se on snažil smlouvat. Novomanželé potřebují soukromí, a on jim ho velice rád poskytl, pokud to znamenalo, že se nebude muset dívat na jejich přitroublé výrazy. Kromě toho už ho nebavilo spát každou chvíli na zemi. Ve stanu měl alespoň každou noc vlastní kavalec – úzký a tvrdý, pravda, ale byl měkčí než podlaha – a jelikož byl sám, měl tu víc místa, i když mu sem přestěhovali ostatní šaty a dvě mosazí obité truhlice. Měl vlastni stojan s umyvadlem, židli, která nebyla příliš vachrlatá, pevnou stoličku a stůl dost velký, aby se na něj vešel talíř, hrnek a dvě mosazné lampy. Truhlu zlata nechal v zeleném voze. Jen slepý hlupák by se pokoušel okrást Domona. Jen šílenec by se pokoušel okrást Egeanin. Leilwin, když na tom trvala, ačkoliv si byl Mat jistý, že nakonec se přece jen vzpamatuje. Po první noci strávené poblíž vozu Aes Sedai, kdy ho liščí hlava půlku noci studila, si nechal stan postavit vedle Tuonina vozu jednoduše tak, že se stanem poslal Rudé paže dřív, než mohl místo zabrat kdokoliv jiný.

„Teď se stavíš jako moje stráž?“ zeptala se Tuon chladně, když stan uviděla poprvé.

„Ne,“ odpověděl. „Jenom doufám, že tě uvidím častěji.“ To byla pravda Světla – no, částečně se chtěl dostat pryč od Aes Sedai, ale i tak to byla pravda – a přece ta ženská zakmitala prsty a se Selucii dostaly záchvat smíchu, než se vzpamatovaly a vrátily se do vybledlého purpurového stanu s důstojností královského průvodu. Ženské!

Ve stanu nebyl moc často sám. Po Naleseanově smrti přijal Lopina za svého osobního sluhu, a podsaditý Tairen, s hranatým obličejem a plnovousem dosahujícím téměř na prsa, vstrčil každou chvíli plešatou hlavu dovnitř a zeptal se, jestli si „můj pán“ nepřeje další jídlo či zda nepotřebuje víno nebo čaj nebo zda by nechtěl kandované sušené fíky, které někde sehnal. Lopin byl pyšný na to, že dokáže najít lahůdky i tam, kde žádné nejsou. Také se neustále probíral truhlicemi a hledal šaty, které by potřebovaly opravit nebo vyčistit nebo vyžehlit. Pokaždé si něco našel, třebaže Matovi připadaly šaty v pořádku. Často ho doprovázíval hubený, šedovlasý Cairhieňan Nerim, Talmanesův trudnomyslný osobní sluha, hlavně proto, že se nudil. Mat nechápal, jak se může někdo nudit, když nemá nic na práci, avšak Nerim neustále vedl truchlivé řeči, jak zle se musí Talmanesovi vést bez něj, asi pětkrát denně lítostivě vzdychal, že Talmanes už musel jeho místo dát někomu jinému, a v případě potřeby byl ochotný poprat se s Lopinem o svůj díl šití a praní. Dokonce chtěl Matovi leštit boty!

Zaskočil i Noal se svými příběhy a Olver na hru Hadi a lišky, když zrovna nehrál s Tuon. Tom začal hrát taky, aby se mohl podělit o klepy, které nasbíral ve městech a vesnicích, a nad šťavnatějšími sousty si uhlazoval kníry. Juilin také přinášel zprávy a vždy přicházel s Amatherou. Bývalá panarcha Tarabonu byla docela hezká, takže Mat chápal, proč se o ni chytač zlodějů zajímá. Měla našpulené rty stvořené k líbání a na Juilinovi visela, jako kdyby jeho city opětovala, avšak velké oči neustále ustrašeně obracela k Tuoninu vozu, i když byli všichni v Matově stanu, a Juilin měl co dělat, aby nepadala na kolena a nezabořila nos do země pokaždé, když Tuon nebo Selucii jen zahlédne. Totéž dělala i s Egeanin a taky s Bethamin a Setou. Vzhledem k tomu, že Amathera byla da’covale pár měsíců, Matoví z toho naskakovala husi kůže. Tuon přece nemohla chtít udělat da’covale z něj, až se za něj vdá. Nebo ano?

Brzy je požádal, ať přestanou nosit zprávy o Randovi. Bojovat s barvami před očima ho stálo velké úsilí, a boj v polovině případů stejně prohrál. Občas to bylo v pořádku, ale občas zahlédl Randa s Min, a zdálo se, že ti dva provádějí něco hrozného. V každém případě byly klepy pořád stejné. Drak Znovuzrozený je mrtvý, zabily ho Aes Sedai, zabili ho aša’manové, Seančané, půl tuctu jiných vrahů. Ne, schovává se, sbírá tajné vojsko, dělá tu či onu pitomost, což se od vesnice k vesnici, a obvykle i od hospody k hospodě lišilo. Jasné bylo jen to, že Rand už není v Cairhienu a nikdo nemá tušení, kde vlastně je. Drak Znovuzrozený zmizel.

Bylo zvláštní, kolika altarským sedlákům, vesničanům i měšťanům to zřejmě dělalo starosti, a stejně tak kupcům na cestách a lidem, kteří pro ně pracovali. Nikdo z nich o Randovi nevěděl víc než historky, které roznášeli, a přece je jeho zmizení děsilo. Tom s Juilinem o tom mluvili pořád, dokud jim to Mat nezarazil. Jestli je Drak Znovuzrozený mrtvý, co si svět počne? Tuto otázku si lidé kladli ráno nad snídaní a večer nad pivem a nejspíš i cestou do postele. Mat jim mohl říct, že Rand žije – ta zatracená vidění ho o tom ujišťovala – avšak vysvětlovat, jak to ví, byla jiná věc. Dokonce i Torna s Juilinem barvy znepokojovaly. Kupci a ostatní by ho považovali za šílence. A kdyby uvěřili, jen by o něm začali roznášet drby, nemluvě o tom, že by na něho poštvali Seančany. On chtěl jenom dostat ty zatracené barvy z hlavy.

Po přestěhování do stanu se na něj cirkusáci dívali divně, a nebylo divu. Nejdřív uteče s Egeanin – Leilwin, když na tom trvá – a Domon měl být její sluha, ale ona se teď vdala za Domona a Mat se úplně vystěhoval z vozu. Někteří cirkusáci si očividně mysleli, že si to zaslouží, když se tahá s Tuon, ale překvapivě velký počet jich s ním soucítil. Několik mužů ho politovalo kvůli ženské přelétavosti – přinejmenším když nebyly v doslechu žádné ženy – a některé nezadané ženy, hadí ženy, akrobatky a švadleny, na něj začínaly pohlížet s až příliš velkou něhou. Docela by se mu to líbilo, kdyby po něm nevrhaly žhavé pohledy přímo před Tuon. Když k tomu došlo poprvé, byl Mat tak překvapený, že mu málem oči vypadly z důlků. Tuon to zřejmě připadalo ze všech věcí zábavné! Zřejmě. Ale jenom hlupák si myslí, že ví, co má žena v hlavě, jen proto, že má na tváři úsměv.

Dál s ní každý den obědval, pokud cirkus stál, a začal přicházet na večerní hru časně, aby ho taky musela nakrmit. Pravdou Světla bylo, že když necháte ženu, aby vás pravidelně krmila, tak už má napůl vyhráno. Přinejmenším s ní večeřel, když ho pustila do vozu. Jednou večer našel dveře na závoru a ani ji, ani Selucii nepřesvědčil, aby mu otevřely. Ve dne vlétl do vozu pták, což zřejmě bylo zvlášť nepříznivé znamení, a ony musely strávit celou noc na modlitbách a v rozjímání, aby odvrátily to či ono zlo. Polovinu života se zřejmě řídily takovými pověrami. Obě dělaly divná znamení, kdykoliv zahlédly roztrženou pavučinu s pavoukem, a Tuon mu vysvětlila, smrtelně vážně, jako kdyby to mělo dávat smysl, že jistý důsledek vymetení pavučiny, pokud nejdřív nevyženete pavouka, je smrt někoho blízkého do měsíce. Když uviděly hejno ptáků zakroužit víc než jednou, věštily bouři nebo přejely prstem přes zástup mravenců, spočítaly, jak dlouho jim potrvá, než zástup znovu spojí, a z toho předpovídaly, kolik dnů dobrého počasí je čeká, přičemž jim vůbec nevadilo, že to tak nefunguje. Po ptácích – na smůlu to byly vrány – za tři dny pršelo, ale žádná bouřka, jen šedivý den s mrholením.

„Selucia se s mravenci očividně přepočítala,“ prohlásila Tuon a postavila bílý kámen na desku podivně a zároveň půvabně ohnutými prsty. Selucia se jí dívala přes rameno. Měla na sobě bílou halenu a rozdělenou hnědou sukni a jako obvykle i uvnitř měla krátké zlaté vlasy zakryté šátkem, dnes kusem červenozlatého hedvábí. Tuon byla v modrém hedvábném brokátu, měla divně střižený kabátec zvláštního střihu, který zakrýval boky, a rozdělenou sukni tak úzkou, až vypadala jako širší kalhoty. Hodně času strávila u švadleny, které dávala přesné příkazy, jak chce mít co ušité, a švadlena šila něco, co dosud nikdy ani neviděla. Mat usoudil, že to bude seančanská móda. Měla však i několikery jezdecké šaty, které nevyvolávaly připomínky, když vyšla ven. Na střechu vozu tiše bušil déšť. „Je zřejmé, že to, co nám řekli ptáci, bylo upraveno mravenci. Nikdy to není jasné, Tretko. Musíš se tyto věci naučit. Nechci, abys byl hloupý.“

Mat kývl, jako kdyby to dávalo smysl, a položil černý kámen. A ona nazývala to, že ho vrány a krkavci vyvádějí z míry, pověrami! Vědět, kdy má mít zavřenou pusu, se v přítomnosti žen vyplácí. V přítomnosti mužů taky, ale u žen to platí dvojnásob. Mohl si být celkem jistý tím, co tak asi namíchne muže.

Povídat si s ní bylo docela nebezpečné i jiným způsobem. „Co víš o Drakovi Znovuzrozeném?“ zeptala se ho jednou večer.

Mat se zakuckal vínem a vířící barvy se rozplynuly v záchvatu kašle. Víno chutnalo skoro jako ocet, jenže i Nerim měl v těchto dnech potíže najít něco slušného k pití. „No, je to Drak Znovuzrozený,“ prohlásil, když zase mohl mluvit, a rukou si utíral víno z brady. Na okamžik spatřil Randa u velkého tmavého stolu. „Co ještě chceš vědět?“ Selucia mu rychle dolila.

„Hodně, Tretko, hodně. Kupříkladu musí před Tarmon Gai’donem pokleknout před Křišťálovým trůnem. Proroctví jsou v tomto ohledu jasná, jenomže já nedokázala zjistit, kde se nachází. A je to ještě naléhavější, jestli je tím, kdo zatroubil na Valerský roh, jak si myslím.“

„Valerský roh?“ zopakoval chabě. Co říkala Proroctví? „Takže už ho našli?“

„Museli, ne, když na něj někdo zatroubil,“ protáhla suše. „Hlášení, která jsem obdržela z místa, kde k tomu došlo, z místa zvaného Falme, jsou velmi znepokojivá. Velmi znepokojivá. Zabezpečit toho, kdo zatroubil na Valerský roh, ať to byl muž či žena, může být stejně důležité jako zabezpečit samotného Draka Znovuzrozeného. Tak položíš už ten kámen, Tretko?“

Mat položil kámen, ale byl natolik otřesený, že všechny barvy zavířily a vybledly, aniž by vytvořily obraz. Vlastně dokázal stěží uhrát remízu, třebaže to původně vypadalo na jasné vítězství.

„Ke konci jsi hrál bídně,“ zamumlala Tuon a zamračila se na desku, nyní rozdělenou mezi černé a bílé kameny. Úplně ji viděl, jak se snaží přijít na to, o čem se bavili, když začal hrát jako pitomec. Mluvit s ní bylo jako kráčet po drolící se římse na vysokém útesu. Jeden špatný krok, a byl by mrtvý jako loňské skopové. Akorát že on na tu římsu musel. Neměl na vybranou. Vlastně se mu to i líbilo. Jistým způsobem. Čím delší čas s ní strávil, tím víc příležitostí měl, aby si zapamatoval její srdcovitý obličej. Teď už mu stačilo jen zavřít oči, aby ho viděl. Ale pořád hrozil ten špatný krok. I ten skoro viděl.

Pár dní poté, co jí dal kytičku hedvábných květů, jí nepřinesl žádný dárek a měl dojem, že rozeznává náznaky zklamání, když se objeví s prázdnýma rukama. Pak, čtyři dny po odjezdu z Juradoru, právě když slunce vyšlo na téměř bezmračnou oblohu, ji se Selucii dostal z vozu. Chtěl jít jenom s Tuon, ale Selucia byla jako její stín, když se je pokoušel rozdělit. Jednou se o tom zmínil, řekl to jako vtip, a obě ženy pokračovaly v hovoru, jako kdyby ani neotevřel ústa. Naštěstí věděl, že se Tuon umí zasmát žertu, protože občas to vypadalo, že nemá smysl pro humor, ani co by se za nehet vešlo. Selucia, zabalená v zeleném vlněném plášti s kapucí zakrývající červený šátek, si ho podezíravě prohlížela, ale to ona dělala pořád. Tuon se se šátkem neobtěžovala, protože když měla kapuci svého modrého pláště nasazenou, nebylo moc vidět, jak krátké vlasy má.

„Zakrej si oči, Skvoste,“ řekl jí. „Mám pro tebe překvapení.“

„Mám ráda překvapení,“ opáčila a zakryla si oči rukama. Na okamžik se v očekávání usmála, ale jen na okamžik. „Některá překvapení, Tretko.“ To znělo jako varování. Selucia stála za ním, a i když tato prsatá žena vypadala klidně, něco mu říkalo, že je napjatá jako kočka před skokem. Tušil, že ona překvapení ráda nemá.

„Počkej tady,“ pokračoval Mat a obešel purpurový vůz. Když se vrátil, vedl Oka a břitvu, oba nasedlané a nauzděné. Klisna našlapovala živě, těšila se na vyjížďku. „Už se můžeš podívat. Napadlo mě, že by ses chtěla projet.“ Měli několik hodin. Cirkus mohl být klidně opuštěný podle toho, kolik lidí bylo vidět mezi vozy. Jenom z hrstky komínů stoupal kouř. „Je tvoje,“ dodal a strnul, jak mu slova málem zamrzla v hrdle.

Tentokrát nebylo pochyb. Řekl, že kůň je její, a kostky mu náhle v hlavě netloukly zdaleka tak hlasitě jako předtím. Ne že by se zpomalily, tím si byl jistý. Spíš jako kdyby se jedna sada vytratila. Jedna se zastavila, když uzavřel dohodu s Aludrou, druhá, když řekl Tuon, že kůň je její. To bylo divné samo o sobě – ale jak pro něj mohlo být osudové, že jí obstaral koně? – ale Světlo, zlé to bylo, už když mu varování poskytovala jen jedna sada kostek. Kolik sad se mu odráží v hlavě? Kolik osudových okamžiků čeká, aby ho zdrtilo?

Tuon ihned vyrazila k břitvě a s úsměvem si ji prohlížela stejně pozorně jako předtím on. Cvičila koně pro zábavu. Koně a damane. Světlo mu pomáhej. Uvědomil si, že Selucia si prohlíží jeho se zcela bezvýraznou tváří. Kvůli koni, nebo kvůli tomu, že ztuhl jako kolík?

„Je to břitva,“ vysvětloval a poplácával Oka po nose. Valach měl hodně pohybu, ale nadšení břitvy se zřejmě přeneslo i na něj. „Domanští urození dávají přednost břitvám, a není pravděpodobný, že nějakou uvidíš mimo Arad Doman. Jak ji pojmenuješ?“

„Přináší smůlu pojmenovat koně, než se na něm projedeš,“ odsekla Tuon a vzala si otěže. Pořád zářila. Velké oči jí svítily. „Je to moc hezké zvíře, Tretko. Úžasný dar. Buď máš dobré oko, nebo jsi měl ohromné štěstí.“

„Mám dobrý oko, Skvoste,“ opáčil ustaraně. Tvářila se nadšeněji, než by se patřilo.

„Když to říkáš. Kde je Seluciin kůň?“

No výborně. Stálo to za zkoušku. Chytrý muž se zajišťuje na více stranách, takže Mat hvízdl, a Metwyn klusem přivedl osedlaného grošáka. Mat si nevšímal jeho širokého úsměvu. Cairhieňan si byl jistý, že mu neprojde nechat Selucii v táboře. Mat usoudil, že grošovaný desetiletý valach bude pro Selucii dost mírný – podle jeho vzpomínek nebývaly komorné urozených dam zrovna dobré jezdkyně – ale ona zvíře prohlédla stejně důkladně jako Tuon před ní. A když skončila, upřela na Mata pohled, jenž prozrazoval, že na tom koni pojede, aby nedělala potíže, ale rozhodně ji nepřipadá vhodný. Ženy dokážou do jednoho pohledu nacpat opravdu hodně.

Když vyjeli z pole, na kterém tábořil cirkus, Tuon chvíli vedla břitvu po silnici krokem, pak ji naklusala a nakonec nacválala. Povrch tu byl z udusaného žlutého jílu, z něhož vyčnívaly staré dlažební kameny. Pro dobře okutého koně to ale neznamenalo žádný problém, a on se ujistil, že břitva má dobré podkovy. Držel Oka vedle Tuon hlavně pro potěšení z jejího úsměvu. Když se Tuon bavila, byla přísná soudkyně zapomenuta a tvář jí zářila čistou radostí. Ne že by na ni pořádně viděl, protože Selucia se nacpala mezi ně. Žlutovlasá žena byla pozoruhodná komorná, a podle toho, jak po něm loupala pohledem a usmívala se, jí dělalo velkou radost pít mu krev.

Zpočátku měli silnici až na pár žebřiňáků jenom sami pro sebe, avšak po chvíli se před nimi objevila cikánská karavana, řada křiklavě barevných vozů pomalu se valící k jihu po druhé straně cesty. Kolem klusali mohutní psi. Ti psi byli jediná skutečná ochrana, jakou cikáni měli. Vozka na prvním voze, rudém jako Lukův kabát, se žlutými rohy a se zelenožlutými koly, se pozvedl, aby na Mata lépe viděl, potom se zase posadil a řekl něco ženě vedle sebe. Bezpochyby ho přítomnost dvou žen vedle Mata uklidnila. Cikáni byli z nezbytí opatrní. Celá karavana by pobídla koně a prchala před jediným mužem, kdyby si mysleli, že jim chce uškodit.

Mat kývl na chlapíka na voze a projel kolem. Hubený šedovlasý muž měl kabát s vysokým límcem stejně zelený jako kola vozu a žena měla šaty s modrými pruhy. Většina pruhů byla tak křiklavého odstínu, že by to ocenili i cirkusáci. Šedovlasý muž zvedl ruku, aby mu zamával…

A Tuon náhle otočila koně a odcválala do lesa. Plášť za ní jen vlál. Selucia se okamžitě vrhla za ní. Mat si strhl klobouk, aby ho neztratil, stočil Oka a vydal se za ženami. Od vozů zněl křik, ale on si toho nevšímal a soustředil se jen na Tuon. Moc rád by věděl, co má za lubem. Určitě neutíkala, tím si byl jistý. Nejspíš se ho jenom snažila donutit, aby si rval vlasy. Pokud ano, tak se jí to podařilo.

Oko rychle dohnal grošáka a mračící se Selucii nechali za sebou tlouct koně otěžemi. Tuon na břitvě se držela vepředu a hnala se do kopců. Kobyle zpod kopyt vyletovala hejna polekaných ptáků, šedých holubů a hnědě skvrnitých křepelek, občas i nějaký ten jeřábek. Stačilo jen, aby se kobyla lekla nějakého ptáka, a katastrofa byla na světě. I nejlépe vycvičený kůň se může vzepnout a spadnout, když mu zpod kopyt vyletí pták. Horší bylo, že Tuon se hnala jako šílená, nezpomalila, jenom uhýbala před hustým křovím a přeskakovala vyvrácené stromy, jako by věděla, co leží za nimi. Musel se hnát jako blázen taky, aby s ní udržel krok, i když sebou trhl pokaždé, když pobídl Oka ke skoku. Některé kmeny byly skoro tak tlusté, jako byl sám vysoký. Pobízel valacha patami a štval ho stále rychleji, i když věděl, že Oko běží, jak nejrychleji to jde. Tu zatracenou břitvu vybral až příliš dobře. Řítili se lesem dál.

Tuon, stejně náhle jako vyrazila, zastavila koně asi míli od cesty. Stromy tu byly starši a rostly dál od sebe, černé borovice dvacet sáhů vysoké a rozložité duby s větvemi sklánějícími se k zemi, než se zase zvedly, a kdyby je rozřízl, mohl by z nich být stůl pro tucet lidí. Balvany a skaliska byly porostlé popínavkami, ale kromě toho se prstí protlačilo jen pár rostlin. Takhle velké duby zabíjejí podrost.

„Tvoje zvíře je lepší, než vypadá,“ prohlásila ta pitomá ženská a poplácávala klisnu po krku, když se k ni dostal. Byla sama nevinnost, jako by si jenom vyjela na příjemnou projížďku. „Možná máš opravdu dobré oko.“ Kapuce jí spadla a krátké vlasy se jí leskly jako černé hedvábí. Mat potlačil touhu si je pohladit.

„Světlo spal, jak dobrý mám oko,“ zavrčel a narazil si klobouk na hlavu. Věděl, že by měl mluvit klidně, jenomže nemohl potlačit vztek. „To vždycky jezdíš jako měsícem oslepený idiot? Mohla jsi tý kobyle srazit vaz, dřív než ji pojmenuješ. A horší, mohla sis srazit vaz sama. Slíbil jsem, že tě v pořádku dopravím domů, a to taky hodlám udělat. Jestli budeš riskovat, že se zabiješ, při každý vyjížďce, tak už tě na koně nepustím.“ Přál si, aby mohl ta poslední slova vzít zpátky, jakmile je vypustil z úst. Muž se mohl nad takovou výhrůžkou zasmát, pokud by měl štěstí, ale žena… Teď už mohl jen čekat na výbuch. Čekal, že Aludřiny noční květy budou ve srovnání s tím hadr.

Tuon si nasadila kapuci, prohlížela si ho a nakláněla hlavu sem a tam. Nakonec si pro sebe kývla. „Pojmenuju ji Akein. To znamená ‚vlaštovka‘.“

Mat zamrkal. To je všecko? Žádný výbuch? „Já vím. To je dobrý jméno. Hodí se k ní.“ Co má za lubem? Ta ženská nikdy neudělá ani neřekne nic, co čeká.

„Co je tohle za místo, Tretko?“ optala se a zamračila se na stromy. „Nebo bych měla říct, co to bylo? Víš to?“

Co tím myslí? Je to přece jenom zatracený les. Jenomže najednou se z toho, co vypadalo jako velký balvan téměř zakrytý hustým vínem, vyklubala obrovská kamenná hlava nakloněná poněkud na stranu. Ženská hlava, zřejmě. Hladké kruhy asi měly být šperky ve vlasech. Původní socha musela být ohromná. Hlava byla na sáh velká, a to z ní čouhaly pouze oči a vršek hlavy. A ta bílá skála, na které rostl dub, byl kus spirálovitého sloupu. Všude kolem rozeznával sloupy a velké opracované kameny, očividně patřící k nějaké velkolepé stavbě, a něco, co musel být kamenný meč dva sáhy dlouhý. Všechno bylo zanořené do hlíny. Ale trosky měst a pomníků se nalézaly na mnoha místech a jenom málokdo, včetně Aes Sedai, tušil, co tam původně stávalo. Otevřel ústa, aby řekl, že neví, když mezi stromy zachytil tři vysoké kopce v řadě asi o míli dál. Prostřední kopec měl rozeklaný vrcholek, jako kdyby ho rozštípl klín, a kopec nalevo měl dva vrcholky. Věděl, kde je. Takové tři kopce mohly být těžko někde jinde.

Kopce se nazývaly Tanečníci, když tady ještě stával Londaren Cor, hlavní město Eharonu. Silnice za nimi byla tehdy vydlážděná a vedla srdcem města, které se táhlo na míle kolem. Lidé říkali, že umění, jež ogierové vložili do kamene v Tar Valonu, zdokonalili v Londaren Coru. Pochopitelně lidé z každého ogiery postaveného města tvrdili, že to jejich je lepší než Tar Valon, ale všechna tato místa se podle Tar Valonu porovnávala. Mat měl na město několik vzpomínek – tancoval na bále v Měsíčním paláci, obrážel vojácké krčmy, kde se vrtěly zahalené tanečnice, a při Požehnání mečů pozoroval flétnové procesí – ale kupodivu měl na ty kopce vzpomínku z doby pět set let poté, co trolloci nenechali v Londaren Coru kámen na kameni a Eharon zahynul v krvi a plamenech. Proč museli Nerevan a Esandara vpadnout do Šioty, jak se to tady jmenovalo tenkrát, to nevěděl. Staré vzpomínky byly jen útržky, i když zahrnovaly delší dobu a byly plné děr. Netušil, proč se kopce jmenuji Tanečníci nebo co je Požehnání mečů. Ale pamatoval se, že byl esandarský pán v bitvě probíhající mezi těmito troskami, a vzpomínal si, že ty kopce viděl, když chytil šíp do krku. Musel padnout jenom půl míle od místa, kde teď seděl na Okovi, než se utopil vlastní krví.

Světlo, jak nenávidím vzpomínky na umírání, pomyslel si, a jako by měl v hlavě řeřavý uhlík. Uhlík, který byl stále rozžhavenější. Vzpomínal si na smrt těch mužů, a nebylo jich málo. Pamatoval si umírání.

„Tretko, je ti dobře?“ Tuon přivedla klisnu blíž a dívala se mu do obličeje. Tvářila se ustaraně. „Zbledl jsi jako měsíc.“

„Jsem v pořádku jako voda u pramene,“ zamumlal. Byla dost blízko, aby ji mohl políbit, kdyby sklonil hlavu, ale nepohnul se. Nemohl. Přemýšlel tak usilovně, že na hýbání už mu nezbylo. Jen Světlo vědělo jak, nicméně Eelfinnové nějak shromáždili vzpomínky, které měl nacpané v hlavě, ale jak dokázali vytáhnout vzpomínky z mrtvoly? A ještě k tomu z mrtvoly ve světě lidí? Byl si jistý, že na tuhle stranu ter’angrialu v podobě pokrouceného dveřního rámu se nikdy nedostali na déle než pár minut. Možná si vytvořili nějaké spojení s každým člověkem, který je navštívil, a ten jim umožňoval okopírovat všechny jeho vzpomínky až do okamžiku, kdy umíral. V některých vzpomínkách jiných mužů byl bělovlasý, v jiných jen o pár let starši, než byl ve skutečnosti, a cokoliv mezi tím, ale neměl žádné vzpomínky na dětství a dospívání. Jaká to byla pravděpodobnost, pokud mu jenom nacpali do hlavy náhodné útržky, nejspíš věci, které považovali za zbytečné nebo nepotřebné? A co vůbec dělali s těmi vzpomínkami? Museli mít nějaký důvod, proč je shromažďovali, kromě toho, aby je předali dál. Ne, jenom se snažil vyhnout tomu, kam ho tohle uvažování vedlo. Světlo ho spal, právě teď měl v hlavě zatracené lišky! Muselo to tak být. Jiné vysvětlení totiž nedávalo smysl.

„Vypadáš, že budeš zvracet,“ pokračovala Tuon a s úšklebkem couvla. „Kdo u cirkusu by mohl mít nějaké bylinky? Něco o nich vím.“

„Jsem v pořádku, vždyť to povídám.“ Ale opravdu mu bylo na zvracení. Mít v hlavě lišky bylo tisíckrát horší než kostky, jakkoliv hlasitě rachotily. Mohli Eelfinnové vidět jeho očima? Světlo, co bude dělat? Pochyboval, že by mu tohle nějaká Aes Sedai vyléčila, ne že by byl ochotný se jim svěřit, ne, když to znamenalo sundat liščí hlavu. Nedalo se nic dělat. Bude s tím prostě muset žít. Při tom pomyšlení zasténal.

Docválala k nim Selucia a na oba vrhla rychlý pohled, jako by zvažovala, jestli, když byli o samotě, něco nevyvedli. Ale zas tak moc se za nimi nehnala, právě aby jim ten čas poskytla. To bylo nadějné. „Příště pojedeš ty na tomhle hodném koni a já si vezmu tvého valacha,“ oznámila Matovi. „Vznešená paní, lidé z těch vozů nás sledují se psy. Jdou pěšky, ale brzy budou tady. Ti psi neštěkají.“

„Takže to jsou cvičeni strážní psi,“ poznamenala Tuon a chopila se otěží. „Na koních jim snadno ujedeme.“

„Není třeba to zkoušet, ničemu by to neprospělo,“ řekl jí Mat. Měl to čekat. „Jsou to cikáni, Tuatha’an, a neznamenají nebezpečí pro nikoho. Nemohli by spáchat násilí, ani kdyby na tom závisel jejich život. Nepřeháním, je to prostá pravda. Jenomže viděli vás dvě, jak zdrháte — muselo to vypadat, že utíkáte přede mnou a já vás honím. Psi určitě chytili stopu a cikáni za náma půjdou až zpátky k cirkusu, aby se ujistili, že vás dvě nikdo neunesl a nic vám neudělal. Půjdeme jim naproti, ať jim ušetříme čas a trable.“ Nezáleželo mu však na čase cikánů. Lukovi by nejspíš bylo fuk, kdyby tlupa cikánů zdržela odjezd, ale Matoví to rozhodně jedno nebylo.

Selucia se na něj rozčileně zamračila a zakmitala prsty, ale Tuon se hlasitě zasmála. „Tretka si přeje být dnes ve velení, Selucie. Nechám ho velet a uvidím, jak si povede.“ To od ní bylo zatraceně laskavé.

Klusali zpátky směrem, odkud přijeli – tentokrát padlé stromy objížděli, i když občas Tuon popadla otěže, jako by chtěla skočit, a vrhla po Matoví rozpustilý úsměv – a brzy se před nimi mezi stromy objevili běžící cikáni. Hnali se za obrovskými hafany jako hejno motýlů, asi padesát lidí v jasných barvách a často děsivých kombinacích. Muž mohl mít červenomodře pruhovaný kabát a pytlovité žluté kalhoty nacpané do holínek nebo fialový kabát a červené kalhoty nebo ještě něco horšího. Některé ženy měly pruhy všech možných barev, dokonce i těch, které Mat neuměl pojmenovat, a jiné měly sukně a haleny v různých třískajících se odstínech stejně jako muži kabáty a kalhoty. Hodně jich mělo šátky s dalšími barvami a z těch kombinací až oči přecházely. Až na šedovlasého vozku z prvního vozu vypadali ostatní ve středních letech. Stařík musel být hledač, vůdce karavany. Mat sesedl a po chvíli ho následovaly i Tuon a Selucia.

Cikáni se zastavili a přivolali si psy. Ti sebou plácli na zem, jazyky vyplazené, a lidé se k trojici blížili pomaleji. Nikdo neměl ani hůl, i když Mat nenesl viditelně žádné zbraně, a všichni si ho ostražitě prohlíželi. Muži se shlukli před ním a ženy obstoupily Tuon se Selucii. Nebyla v tom žádná hrozba, ale Tuon a Selucii od něj oddělili, aby se cikánky mohly vyptat, na co budou chtit. Mata napadlo, že Tuon by mohlo připadat zábavné, kdyby prohlásila, že se ji pokoušel obtěžovat. Mohla se Selucii odjet, zatímco on by se snažil uklidnit cikány stojící tak těsně kolem něj a Oka, že ani nemohl nasednout. Jinak by nehnuli prstem, a pokud by Mat nebyl ochotný se mezi nimi probojovat, mohli ho tak držet celé hodiny, aby měly ty dvě čas „uniknout“.

Šedovlasý muž se uklonil s rukama zkříženýma na prsou. „Mír s tebou i s tvými, můj pane. Odpusť, že zasahujeme, ale báli jsme se, že naši psi splašili dámám koně.“

Mat se uklonil stejně. „Mír buď vždy s tebou, hledači, i s celým lidem. Koně dam se nesplašili. Dámy jsou… občas zbrklý.“ Co si povídají ženy? Napínal uši, ale mluvily tlumeně.

„Ty víš něco o lidu, můj pane?“ Hledač mluvil překvapeně, a právem. Tuatha’an se drželi mimo všechny větší osady a lidi v hedvábných kabátech potkávali zřídkakdy.

„Jen málo,“ opáčil Mat. Velmi málo. Měl vzpomínky na setkání s cikány, ale on sám s žádným ještě nikdy nemluvil. Co si povídají ty zatracené ženské? „Odpovíš mi na otázku? V minulých dnech jsem viděl hodně karavan, víc, než bych čekal, a všechny mířily do Ebú Daru. Je k tomu nějaký důvod?“

Muž poněkud zaváhal a střelil pohledem po ženách. Ty stále něco huhlaly a jeho začínalo znepokojovat, že hovor trvá tak dlouho. Nakonec, říct ne, nepotřebuju žádnou pomoc, nebo opak, zabere jen chvíli. „Jedná se o lid zvaný Seančané, můj pane,“ promluvil konečně stařec. „Šíří se zvěst, že tam, kde Seančané vládnou, je bezpečno a stejná spravedlnost pro všechny. Jinde… Chápeš, můj pane?“

Mat chápal. Stejně tak jako cirkusáci, byli i cikáni všude cizinci, a navíc cizinci s nezaslouženou pověstí zlodějů – no, kradli, ale ne víc než všichni ostatní – a zaslouženou pověstí lidí, kteří se snaží přimět mládež, aby se k nim připojila. A navrch u cikánů neexistovalo, že by se bránili, když je chtěl někdo oloupit nebo vyhnat. „Opatruj se, hledači. Jejich bezpečí není zadarmo a některý jejich zákony jsou drsný. Víš, co dělají se ženami, který dokážou usměrňovat?“

„Děkuju za připomenutí, můj pane,“ odtušil muž klidně, „ale jen málokterá z našich žen začne usměrňovat, a v tom případě s ní uděláme to, co vždycky, a odvedeme ji do Tar Valonu.“

Ženy pojednou vybuchly smíchem. Hledač se viditelně uklidnil. Když se ženy řehtají, není Mat muž, jenž by jim ublížil nebo je zabil za to, že se mu připletli do cesty. Mat se ale zamračil. Ten smích se mu rozhodně nezamlouval.

Cikáni odešli s dalšími omluvami, že obtěžovali, avšak ženy se ohlížely a chechtaly se do dlaní. Někteří muži se k nim nakláněli, očividně se ptali, co se stalo, ale ženy jen vrtěly hlavami. A se smíchem se ohlížely.

„Co jste jim řekly?“ zeptal se Mat nasupeně.

„Do toho ti nic není, že, Tretko?“ odvětila Tuon a Selucia se smála. Řehonila se jako blázen. Mat usoudil, že lepší bude nic nevědět. Ženy prostě k smrti rády vrážejí do mužů jehly.