Nůž snů

27 Obyčejná dřevěná bedna

V poledne v Altaře slunce hřálo, i když Randovi občas zvedl plášť vítr.

Na kopci byli už dvě hodiny. Masa tmavých mraků, blížící se od severu nad modrošedým oparem, hovořila o dešti a ochlazení. Andor ležel jen pár mil tím směrem za nízkými, zalesněnými kopci s duby, borovicemi, kalinami a tupelami. Tato hranice viděla bezpočet pokolení krádeží dobytka z obou strach. Dívá se Elain v Caemlynu, jak prší? Město leželo sto padesát lig na východ, příliš daleko, aby byla víc než jenom slabou přítomností vzadu v jeho hlavě. Aviendha v Arad Domanu byla ještě slabší. Nenapadlo ho, že ji moudré vezmou s sebou. Přesto bude mezi desítkami tisíc Aielů ve stejném bezpečí jako Elain za caemlynskými hradbami. Tai’daišar zadupal a pohodil hlavou, nemohl se dočkat, až vyrazí. Rand poplácal vraníka po krku. Elřebec by na hranici dorazil během hodiny, ale dnes mířili na západ. Kousek na západ už za krátkou dobu.

Musel dneska udělat dojem, a tak si šaty vybíral pečlivě. Na hlavě mu ale seděla Koruna z mečů nejen proto, aby udělal dojem. Polovina mečíků v širokém pásu vavřínových listů ukazovala dolů, takže byla koruna nepohodlná a neustále se připomínala svou váhou jak ve zlatě, tak v zodpovědnosti. Uštípnutý kousek vavřínu se mu zarýval do spánku a připomínala mu bitvu proti Seančanům, kde vada vznikla. Bitva prohraná, když si nemohl dovolit prohrát. Tmavozelený hedvábný kabát měl na rukávech, ramenou a vysokém límci zlatou výšivku, opasek s mečem mu přidržovala zlatem vykládaná přezka ve tvaru draka a v ruce držel Dračí žezlo, dvě stopy oštěpu s dlouhými zelenobílými střapci pod hlavicí z leštěné oceli. Pokud v tom Dcera Devíti měsíců pozná kus seančanského oštěpu, uvidí také draky, které kolem zbytku ratiště vyřezaly Děvy. Dnes neměl rukavice a hlavy zlatohřívých draků na hřbetech rukou se mu na slunci kovově leskly. Jakkoliv vysoké postavení mezi Seančany má, pozná, před kým stojí.

Hlupáku. V hlavě se mu rozléhal šílený smích Luise Therina. Hlupák, který vlezl do pasti. Rand si ho nevšímal. Možná to byla past, ale on byl připravený ji spustit. Za to riziko to stálo. Potřeboval toto příměří. Mohl by Seančany rozdrtit, ale co by to stálo krve a času, které možná neměl? Znovu pohlédl k severu. Obloha nad Andorem se pročišťovala, zůstalo jen pár vysokých, nadýchaných bílých oblaků. Poslední bitva přicházela. Musel to riskovat.

Opodál si Min pohrávala s otěžemi bílé klisny a cítila se samolibě, což ho dráždilo. Ve slabé chvilce z něj vyloudila slib a odmítla se ho vzdát. Mohl by slib porušit. Měl by ho porušit. Jako kdyby slyšela jeho myšlenky, podívala se na něj. Tvář rámovanou tmavými lokýnkami spadajícími až po ramena měla hladkou, ale z pouta se náhle nesla podezíravost a náznak hněvu. Zřejmě se snažila obojí potlačit, ale upravila si manžety složitě vyšívaného červeného kabátce jako vždy, když si kontrolovala schované nože. Pochopitelně by nůž nepoužila na něj. Pochopitelně ne.

Láska ženy může být násilnická, mumlal Luis Therin. Občas muži ublíží víc, než si myslí, hůř, než zamýšlely. Občas je jim to dokonce pak líto. Pro tuto chvíli mluvil rozumně, ale Rand ho stejně zahnal.

„Měl jsi nám dovolit pátrat ještě dál. Rande al’Thore,“ řekla Nandera. Byla se dvěma tucty dalších Děv na řídce zalesněném vrcholku kopce a všechny měly závoje nasazené. Některé měly v rukou luky s nasazenými šípy. Ostatní Děvy byly mezi stromy na svahu a dávaly pozor na nepříjemná překvapení. „Země je volná až k zámku, ale pořád mi to smrdí jako past.“ Bývaly doby, kdy by u ní slovo jako „zámek“ znělo divně. Už ale byla v mokřinách dost dlouho.

„Nandera mluví pravdu,“ zamumlala náhle Alivia a pobídla prokvetlého valacha blíž. Zlatovlasá žena zjevně stále nesla nelibě, že nepůjde s ním, ale její reakce na její rodný přízvuk v Tearu to zcela znemožnil. Připustila, že jí to otřáslo, ale tvrdila, že to bylo prostě překvapení. Jenomže to nemohl riskovat. „Nesmíš důvěřovat nikomu z vysoce urozených, zvlášť ne dceři císařovny, kéž ži-“ Sklapla ústa a zbytečně si uhladila tmavomodré suknice. Šklebila se nad tím, co téměř vyslovila. Rand jí věřil, doslova by jí svěřil vlastní život, ale měla příliš mnoho hluboce zakořeněných instinktů, než aby riskoval, že ji pustí před ženu, s níž se měl sejít. Z pouta se nesl hněv, tentokrát bez sebemenší snahy ho ovládat. Min prostě nerada viděla Alivii kdekoliv vjeho blízkosti.

„Mně to taky smrdí jako past,“ podotkl Bašere a uvolnil si hadovitě zakřivený meč v pochvě. Byl v prostých šatech, s leštěnou přílbou a kyrysem, a pouze kabátcem ze šedého hedvábí se odlišoval jedenaosmdesáti saldejských kopiníků nastoupených na kopci. Husté, dolů zahnuté kníry se mu pod mřížovým hledím přílby málem ježily. „Dal bych deset tisíc korun, abych zjistil, kolik vojáků tam má. A kolik damane. Tahle Dcera Devíti měsíců je dědičkou jejich trůnu, člověče.“ Byl zděšený, když jim to Alivia prozradila. Nikdo v Ebú Daru se mu o tom nezmínil, jako by to nebylo důležité. „Sice tvrdí, že ovládají vše až daleko na jih odtud, ale můžeš se vsadit, že s sebou bude mít přinejmenším menší vojsko, aby jí zajistilo bezpečí.“

„A jestli naši zvědové to vojsko najdou,“ opáčil Rand klidně, „můžeme si být jistí, že je neuvidí?“ Nandera opovržlivě frkla. „Lepší je nepředpokládat, že jsi jediná, kdo má oči,“ napomenul ji. „Pokud si budou myslet, že je chceme napadnout nebo tu ženskou unést, všechno se rozpadne.“ Možná proto to udržovali v tajnosti. Říšská dědička by byla mnohem lákavějším cílem pro únos než pouhá vysoko postavená šlechtična. „Prostě dávejte pozor, aby nás určitě nepřekvapili. Pokud se něco zvrtne, Bašere, víš, co dělat. Kromě toho sice možná bude mít vojsko, ale já taky. A ne tak malé.“ Na to Bašere kývl.

Kromě Saldejců a Děv se na kopci tlačili i aša’mané a Aes Sedai se strážci, celkem pětadvacet, stejně pozoruhodná skupina jako menší vojsko. Mísili se navzájem s překvapivým klidem a na málokom byly vidět známky napětí. Ano, Toveine, malá červená s měděnou pletí, se mračila na Logaina, ale Gabrelle, snědá hnědá se zelenýma očima, s ním mluvila celkem přívětivě, dokonce snad s ním i koketovala. To byl možná důvod, proč se Toveine mračila, i když to byl spíš nesouhlas než žárlivost. Adrielle a Kurin se objímali kolem pasu, i když ona byla o dost vyšší než domanský aša’man, a krásná, zatímco on byl obyčejný, s bílými vlasy na spáncích. Nemluvě o tom, že se se šedou spojil proti její vůli. Beldeine, dost mladá na šátek, aby vypadala prostě jako každá mladá Saldejka, s lehce zešikmenýma hnědýma očima, se každou chvíli dotkla Manfora a on se na ni pokaždé usmál. Že se s ním spojila, přišlo jako překvapení, ale on byl očividně víc než ochotný. Nikdo se předtím Randa nezeptal na jeho názor.

Asi nejdivnější ze všech byla Jenare, bledá a statná, v šedých jezdeckých šatech s červenou výšivkou na suknicích, a Kajima, úřednicky vypadající chlapík ve středních letech, s účesem jako Narišma, ve dvou copech se stříbrnými zvonečky na koncích. Ona se zasmála něčemu, co Kajima řekl, a zamumlala něco, čemu se zasmál zase on. Červená žertující s mužem, který dokáže usměrňovat! Taim možná přinesl změnu k lepšímu. A Rand al’Thor možná taky žil ve snu. Aes Sedai byly vyhlášené svou přetvářkou. Ale dokázala by se červená přetvařovat tak dalece?

Ne všichni ale byli dnes milí. Ajako měla při pohledu na Randa téměř černé oči, ale zase, vzhledem k tomu, co se stane strážci, když jeho Aes Sedai zemře, malá, tmavá bílá měla důvod se obávat, že Sandomere jde do nebezpečí. Aša’manské pouto se v některých ohledech lišilo od strážcovského, ale v jiných bylo stejné, a zatím nikdo neznal účinky aša’manovy smrti na ženu, se kterou se spojil. Elza se na Randa mračila taky, ruku položenou na rameni svého vysokého, štíhlého strážce Fearila, jako by držela za obojek hlídacího psa a uvažovala, že ho vypustí. Ne na Randa, to jistě ne, ale bál se o toho, o kom by si mohla myslet, že ho ohrožuje. Dal jí ohledně toho rozkazy a kvůli své přísaze je zřejmě plnila, ale Aes Sedai dokáže najít díru téměř ve všem.

Merise rázně mluvila s Narišmou, zatímco její druzi dva strážci seděli opodál na koních. Podle toho, jak žena s přísnou tváří během řeči gestikulovala a nakláněla se k němu, aby mohla mluvit potichu, nebylo pochyb, co říká. Něco mu přikazovala. Randovi se to za daných okolností nelíbilo, ale moc toho dělat nemohl. Merise nesložila žádnou přísahu, a když přišlo na její strážce, bude ho ignorovat. Vlastně ho nejspíš bude ignorovat ve všem.

Kadsuane Randa pozorovala taky. S Nyneivou na sobě měly navěšené všechny ter’angrialové šperky. Nyneiva se celkem úspěšně pokoušela o aessedaiovský klid. Zřejmě to hodně cvičila, co poslala Lana tam, kam ho poslala. Její baculatou hnědku od Kadsuanina ryzáka samozřejmě dělila polovina kopce. Nyneiva by to nikdy nepřiznala, ale Kadsuane ji děsila.

Mezi Randa a Bašereho vjel Logain a jeho černý valach tancoval. Kůň byl téměř stejné barvy jako jeho kabát a plášť. „Už je skoro poledne,“ poznamenal. „Už je čas jít?“ Byl v tom jen náznak otázky. Ten muž nesnášel rozkazy. Nečekal na odpověď. „Sandomere!“ zavolal hlasitě. „Narišmo!“

Merise držela Narišmu ještě chvíli za rukáv a něco dodala, než mu dovolila odjet. Logain se zamračil. Opálený Narišma s tmavými copánky se zvonečky vypadal mnohem mladší než Rand, i když byl ve skutečnosti o pár let starší. Na šedákovi seděl zpříma a Logainovi kývl jako sobě rovnému, čímž si vysloužil další zamračení.

Sandomere něco potichu řekl Ajako, než nasedl na grošáky, a když už byl v sedle, ona mu ještě položila ruku na stehno. Jak byl vrásčitý, s ustupujícími vlasy a prošedivělou bradkou zastřiženou do špičky a naolejovanou, vypadala vedle něj spíš mladistvě, než bezvěce. Na vysokém límci černého kabátu teď nosil kromě stříbrného meče i zlatočerveného draka. Ostatně jako všichni aša’mani na kopci, dokonce i Manfor. Na zasvěceného byl povýšen teprve nedávno, ale byl jedním z prvních, kdo přišli do Černé věže, ještě než Černá věž vůbec existovala. Většina mužů, kteří začínali s ním, byla mrtvá. Dokonce ani Logain nepopíral, že si to zasloužil.

Logain měl dost rozumu, aby nevolal na Kadsuane nebo Nyneivu, ale ony stejně k Randovi přijely a postavily se mu po boku. Každá si ho krátce přeměřila s tváří tak bezvýraznou, že si mohly myslet cokoliv. Jejich pohledy se setkaly a Nyneiva se rychle odvrátila. Kadsuane lehce frkla. A přijela i Min. Jeho .jedna navíc“, aby vyrovnala pocty. Muž by nikdy neměl nic slibovat v posteli. Otevřel ústa a ona zvedla obočí a upřeně se na něj podívala. Pouto bylo plné… něčeho nebezpečného.

„Až tam dorazíme, budeš se držet za mnou,“ nařídil jí, což původně vůbec říct nehodlal.

Nebezpečí se vytratilo a na jeho místo přišlo to, v čem se naučil poznat lásku. A taky tam z nějakého důvodu bylo suché pobavení. „Ovšem, jestli se mi bude chtít, ty přitroublej ovčáku,“ opáčila příkře, jako by mu pouto neprozrazovalo její pravé pocity. Jakkoliv těžko se daly rozluštit.

„Pokud máme tu hloupost udělat, tak do toho, ať už to máme za sebou,“ pronesla Kadsuane rázně a pobídla tmavého ryzáka dolů z kopce.

Kousek pod kopcem se podél silnice, udusané léty používání, ale stále rozblácené po včerejším dešti, vinoucí se lesem začínaly objevovat statky. Komíny nad doškovými střechami kamenných domů vydávaly kouř z poledního vaření. Občas na zápraží seděly dívky a ženy s kolovraty. Muži v hrubých kabátech obcházeli pole ohrazená kamennými zídkami a kontrolovali obilí rašící mezi chlapci vykopávajícími plevel. Na pastvinách se pásl hnědobílý skot či čemoocasé ovce, obvykle pod dohledem jednoho, dvou chlapců s lukem či prakem. V lesích žili vlci a levharti a další tvorové, kterým hovězí a skopové chutnalo. Někteří si stínili oči a dívali se na zástup projíždějící kolem; bezpochyby uvažovali, kdo jsou ti dobře oblečení lidé, kteří přijeli navštívit urozenou paní Deirdru. Jejich přítomnost a cesta k zámku, tak vzdáleného všemu důležitému, nemohla mít jiný důvod. Nikdo však nevypadal vzrušeně či polekaně, jen si šli po své práci. Povídačky o vojsku v kraji by je určitě rozrušily, a že se takové řeči šíří jako lesní požár. Zvláštní. Seančané nedokázali cestovat a objevit se bez toho, aby se před nimi neroznesly zprávy o jejich příchodu. Bylo to velice zvláštní.

Cítil, jak Logain a druzí dva muži uchopili saidín a naplnili se jím až po okraj. Logain udržel skoro tolik, co zvládl Rand sám, Narišma a Sandomere o něco méně. Byli ale nejsilnější mezi asa’many a oba byli u Dumajských studní. Logain prokázal, že se neztratí, na jiných místech, v jiných bitvách. Pokud to byla past, budou připravení, a druhá strana to zjistí, teprve až bude pozdě. Rand po pravém zdroji nesáhl. Cítil, jak mu Luis Therin číhá v hlavě. Teď nebyla vhodná chvíle, aby dovolil šílenci převzít jedinou sílu.

„Kadsuane, Nyneivo, měly byste uchopit pravý zdroj,“ podotkl. „Už jsme blízko.“

„Já saidar držím, co jsme byli na tom kopci,“ sdělila mu Nyneiva. Kadsuane frkla a vrhla po něm pohled, kterým ho označila za idiota.

Rand potlačil škleb, než mohl začít. Necítil svrbění, nenaskočila mu husí kůže. Takže svou schopnost maskovaly, čímž odstínily i jeho schopnost citit v nich jedinou sílu. Když došlo na usměrňování, měli muži nad ženami jen pár výhod, ale teď o ně přišli, zatímco ženy si ponechaly všechny svoje. Někteří z aša’manů se snažili přijít na to, jak zopakovat, co vytvořila Nacelle, najít tkanivo, které by mužům umožnilo odhalit ženská tkaniva, ale zatím bez úspěchu. No, s tím se bude muset potýkat později. Zatím měl na talíři skoro víc, než dokázal zvládnout.

Statky pokračovaly, některé na samotě, jiné ve shluku po třech, čtyřech i pěti. Pokud by po cestě jeli dost daleko, dorazili by za pár mil do vesnice Královský Brod, kde přes úzkou řeku Rešalle vedl dřevěný most, ale dávno předtím silnice míjela velký palouk vyznačený dvěma vysokými kamennými sloupy, ač tu nebyla brána ani plot. Asi sto kroků za nimi ležel na konci rozblácené cesty zámek urozené paní Deidru, patrový, ze šedého kamene a s doškovou střechou, který jako velký statek nevypadal jen díky těm sloupkům a vysokým dvoukřídlým dveřím. Stáje a hospodářské budovy vypadaly prakticky a bytelně a byly bez ozdob. V dohledu nebylo živé duše, žádní stájníci či služky, které by šly sbírat vajíčka, ani muži na polích kolem cesty. Z vysokých komínů se nekouřilo. Smrdělo to jako past. Ale krajina byla tichá, sedláci klidní. Existoval jediný způsob, jak to zjistit.

Rand navedl Tai’daišara mezi sloupy a ostatní ho následovali. Min nedala na jeho varování. Nacpala šimla mezi Tai’daišara a Nyneivinu kobylu a zakřenila se na něj. Z pouta se nesla nervozita, ale ta ženská se křenila!

Když byli v polovině cesty k domu, otevřely se dveře a ven vyšly dvě ženy, jedna v tmavošedé, druhá v modré s červenými nášivkami na prsou a suknicích po kolena. Sluneční světlo se odrazilo od stříbrného vodítka, které je spojovalo. Objevila se další dvojice, a ještě dvě a postavily se do řad podél cesty. Když dorazil do tří čtvrtin cesty, vyšla ze dveří další žena, velmi tmavá a velmi malá, v bílých plisovaných šatech, s hlavou zakrytou průhledným šátkem, jenž jí spadal přes obličej. Dcera Devíti měsíců. Bašeremu ji popsali až po tu vyholenou hlavu. Napětí v ramenou, jež si neuvědomoval, opadlo. Že je opravdu tady znamenalo, že to není past. Seančané by neriskovali dědičku svého trůnu v tak nebezpečné situaci. Přitáhl otěže a sesedl.

„Jedna z nich usměrňuje,“ poznamenala Nyneiva právě tak hlasitě, aby ji slyšel, když slézala ze sedla. „Nic nevidím, takže tu schopnost maskuje a obrátila tkanivo – moc by mě zajímalo, jak se Seančani naučili tohle – ale usměrňuje. Jen jedna, není toho dost, aby to byly dvě.“ Její ter’angrial neprozradí, jestli je usměrňován saidín nebo saidar, ale nebylo pravděpodobné, že to bude muž.

Říkal jsem ti, že je to past, sténal Luis Therin. Říkal jsem ti to!

Rand předstíral, že kontroluje podpínku. „Poznáte která?“ zeptal se tiše. Stále nesáhl pro saidín. Nedalo se říct, co by mohl za daných okolností Luis Therin udělat, pokud by se mu podařilo opět získat kontrolu. Logain si taky pohrával s podpínkou a Narišma se díval, jak Sandomere kontroluje grošákovi kopyta. Slyšeli to. Drobná žena čekala u dveří, nehybná, ale zcela nepochybně netrpělivá, a jejich zjevný zájem o koně sejí nejspíš dotkl.

„Ne,“ odvětila Kadsuane ponuře. „Ale můžu s tím něco udělat. Až budeme blíž.“

Zlaté ozdoby ve vlasech se jí zhouply, jak si odhodila plášť, jako by vytahovala meč.

„Drž se za mnou,“ nařídil Rand Min a ona k jeho úlevě kývla. Lehce se mračila a z pouta se nesly obavy. Ale ne strach. Věděla, že ji ochrání.

Nechali koně stát a vykročili k suťdam a damane. Kadsuane s Nyneivou šly vedle Randa; Logain, s rukou položenou na jílci meče, jako by to byla jeho skutečná zbraň, kráčel z druhé strany vedle Kadsuane, Narišma se Sandomerem za Nyneivou. Ta malá tmavá žena se pomalu vydala směrem k nim a plisované sukně držela nad mokrou zemí.

Náhle, jen deset kroků od nich… zablikala. Na okamžik byla vyšší než většina mužů, oděná celá v černém, překvapení ve tváři, a i když stále měla závoj, hlavu měla pokrytou krátkými, kudrnatými černými vlasy. Vzápětí se malá žena vrátila, ale zakolísala, jak jí bílé sukně spadly, a znovu to bliklo a stála tu vysoká tmavá žena s tváří pod závojem zkřivenou vzteky. Poznal tu tvář, ač ji ještě nikdy neviděl. Ale Luis Therin ji znal, a to stačilo.

„Semirhage,“ vyhrkl šokované, než se stačil zarazit, a náhle se všechno dělo naráz.

Sáhl po pravém zdroji a zjistil, že se po něm sápe i Luis Therin, a navzájem se odstrkovali, aby se k němu dostali první. Semirhage švihla rukou a z konečků prstů k němu zamířila malá ohnivá koule. Možná něco křičela. Nemohl odskočit, protože těsně za ním stála Min. Horečně se snažil popadnout saidín a zoufale zvedl ruku s Dračím žezlem. Svět vybuchl v ohni.

Uvědomil si, že leží na mokré zemi. Před očima se mu míhaly černé skvrnky a všechno bylo trochu rozmazané, jako by se díval skrz vodu. Kde to je? Co se stalo? Hlavu jako by měl vycpanou vlnou. Něco ho dloubalo do žeber. Jílec meče. Staré rány byly tvrdým uzlem bolesti těsně nad ním. Pomaloučku si uvědomil, že se dívá na Dračí žezlo, nebo to, co z něj zbylo. Hlavice a kousek ohořelého ratiště ležely opodál. Dlouhé třásně stravovaly tančící plamínky. Za ním ležela Mečová koruna.

Náhle mu došlo, že cítí usměrňovaný saidín. Po celém těle měl husí kůži, jak někdo používal saidar. Zámek. Semirhage! Pokusil se zvednout a s výkřikem se zhroutil. Pomalu natáhl levou paži, která ho celá bolela, až si viděl na ruku. Tam, kde míval ruku. Zbývala jen znetvořená, ohořelá troska. Z pahýlu, trčícího z manžety, stoupaly pramínky kouře. Ale kolem něj stále někdo usměrňoval jedinou sílu. Jeho lidé bojovali o holé životy. Možná umírali. Min! Pokoušel se zvednout, ale znovu upadl.

Jako by ji jeho myšlenka přivolala, dřepla si k němu Min. Uvědomil si, že ho zaštiťuje vlastním tělem. Z pouta se nesl soucit a bolest. Ne tělesná. Věděl by, kdyby měla byť jen škrábnutí. Cítila bolest od něj. „Lež klidně,“ řekla. „Jsi… Jsi zraněný.“

„Já vím,“ zachraptěl. Znovu sáhl pro saidín a Luis Therin se tentokrát kupodivu nepokusil zasáhnout. Naplnila ho jediná síla, a to mu dalo sílu, aby se jednou rukou zvedl a cestou připravoval několik velmi ošklivých tkaniv. Zablácený kabát mu nevadil. Min ho popadla za zdravou ruku, jako by se ho snažila udržet ve stoje. Ale už bylo po boji.

Semirhage stála ztuhle s rukama u boků, sukně přitisknuté k nohám, bezpochyby ovinutá prameny vzduchu. Z ramene jí trčel jílec Minina nože. Musela být i odstíněná, ale v tmavé, krásné tváři měla jen opovržení. Už byla zajatá dřív, krátce, během války Stínu. Unikla z vězení, když vystrašila své žalářníky natolik, aby ji skutečně propašovali na svobodu.

Někteří byli zraněni vážněji. Malá tmavá sul’dam a vysoká, světlovasá damane, spojené a’damem, ležely na zemi a zíraly do slunce očima již potaženýma mázdrou, a další dvojice klečela, ženy se o sebe opíraly a po tvářích a ve vlasech jim stékala krev. Druhé dvojice stály stejně ztuhle jako Semirhage a na třech damane Rand viděl štíty. Vypadaly ohromeně. Jedna ze sul’dam, štíhlá, tmavovlasá mladá žena, tiše plakala. Narišma měl taky zakrvácenou tvář a jeho kabát vypadal ožehle. Stejně tak Sandomereho, a skrz levý rukáv mu trčela kost, bílá, potřísněná červení, dokud mu Nyneiva paži prudce nesrovnala a nevrátila kost na místo. Zašklebil se bolestí a hrdelně zasténal. Nyneiva položila dlaně na zlomeninu a vzápětí už rukou hýbal, pohyboval prsty a potichu jí děkoval. Logain vypadal nedotčeně, stejně jako Nyneiva a Kadsuane, která si Semirhage prohlížela jako hnědá nějaké exotické zvíře, jaké ještě nikdy neviděla.

Náhle se všude kolem zámku otevíraly průchody a z nich se hrnuli aša’mani a Aes Sedai se strážci na koních, zahalené Děvy a Bašere jedoucí v čele svých jezdců. Jeden aša’man a Aes Sedai v kruhu dokázali otevřít průchod o dost větší než sám Rand. Takže se někomu podařilo dát znamení, rudou hvězdu na nebi. Každý aša’man byl plný saidínu a Rand předpokládal, že Aes Sedai jsou stejně plné saidaru. Děvy se rozestupovaly mezi stromy.

„Aghane, Hamade, prohledejte dům!“ křikl Bašere. „Matoune, seřaď lučištníky! Budou tu tak rychle, jak to jen zvládnou!“ Dva vojáci zabodli kopí do země, seskočili a rozběhli se do domu s tasenými meči, zatímco ostatní se začali řadit do dvouřadu.

Ajako se vrhla ze sedla a běžela k Sandomeremu a ani se nenamáhala držet sukně nad blátem. Merise dojela k Narišmovi, než před ním sesedla a beze slova ho popadla za hlavu. Zaškubal sebou, prohnul se v zádech a málem se jí vytrhl, zatímco ho léčila. S Nyneivinou metodou léčení to moc neuměla.

Nyneiva si nevšímala zmatku, jen si zakrvácenýma rukama zvedla suknice a spěchala k Randovi. „Ach, Rande,“ vyhrkla, když uviděla jeho ruku. „Je mi to líto. Udělám… udělám, co půjde, ale nedokážu ji vrátit.“ Oči měla utrápené.

Beze slova natáhl levou ruku. Tepala mu v ní bolest. Kupodivu stále svou ruku cítil. Jako by dokázal zatnout pěst, ač už neměl prsty. Husí kůže zesílila, jak natáhla hlouběji ze saidaru, a pramínky kouře z rukávu zmizely. Sevřela mu předloktí. Zasvrběla ho celá paže a bolest se vytratila. Zčernalou kůži pomalu nahradila hladká, která se zatáhla a pokryla pahýl zbývající z jeho ruky. Byl to hotový zázrak. I drak se šarlatovými a zlatými šupinami narostl zpátky, nakolik mohl, a skončil kouskem zlaté hřívy. Stále cítil celou ruku.

„Je mi to líto,“ zopakovala Nyneiva. „Dovol mi zarýt kvůli dalším zraněním.“ Zeptala se sice, ale pochopitelně na odpověď nepočkala. Uchopila jeho hlavu do dlaní a jeho zamrazilo. „Máš něco s očima,“ prohlásila zamračeně. „Bojím se to spravit, dokud to pořádně neprostuduju. Sebemenší chyba by tě mohla oslepit. Jak dobře vidíš? Kolik prstů držím?“

„Dva. A vidím dobře,“ zalhal. Černé skvrnky zmizely, ale stále viděl jakoby skrz vodu a chtěl přimhouřit oči před sluncem, které mu připadalo stokrát zářivější, než bylo. Staré rány v boku byly stažené bolestí.

Bašere před ním slezl z mohutného ryzáka a zamračil se na pahýl. Odepjal si přílbu a strčil si ji pod paži. „Aspoň že jsi naživu,“ prohlásil drsně. „Už jsem viděl chlapy, co na tom byli hůř.“

„Já taky,“ opáčil Rand. „Budu se muset naučit šermovat znovu od začátku.“ Bašere kývl. Většina forem vyžadovala dvě ruce. Rand se sehnul pro illiánskou korunu, ale Min ho pustila a honem mu korunu podala. Nasadil si ji na hlavu. „Budu muset vymyslet nové způsoby, jak dělat všechno.“

„Musíš být v šoku,“ prohlásila Nyneiva pomalu. „Utrpěl jsi těžký zranění, Rande. Možná by sis měl lehnout. Urozený pane Davrame, ať někdo z tvých mužů přinese sedlo, aby si měl kam položit nohy.“

„Není v šoku,“ namítla Min smutně. Pouto bylo plné smutku. Držela ho za ruku, jako by ho chtěla znovu zvednout. „Přišel o ruku, ale to s tím nemá co dělat, už to nechal za sebou.“

„Pitomec,“ zamumlala Nyneiva. Ruku, ještě umazanou od Sandomereho krve, zvedla k tlustému copu přehozenému přes rameno, ale hned ji strhla. „Byl jsi ošklivě zraněný. Truchlit je v pořádku. Je v pořádku být ohromený. Je to normální!“

„Nemám čas,“ řekl jí. Z pouta přetékal Minin smutek. Světlo, je v pořádku! Proč je tak smutná?

Nyneiva si cosi zamumlala o „pitomcích“ a „umíněných chlapech“, ale ještě neskončila. „Ta stará rána, co máš v boku, se znovu otevřela,“ málem vrčela. „Nekrvácí to moc, ale krvácí. Možná bych s nima konečně mohla něco udělat.“

Ale jakkoliv usilovně se snažila – a snažila se třikrát – nic se nezměnilo. Stále cítil, jak mu po žebrech stéká pramínek krve. Rány stále tepaly bolestí. Nakonec ji odstrčil.

„Udělala jsi, co jsi mohla, Nyneivo. To stačí.“

„Pitomče.“ Tentokrát opravdu vrčela. „Jak to může stačit, když pořád krvácíš?“

„Kdo je ta vysoká ženská?“ chtěl vědět Bašere. On to aspoň chápal. Nemá smysl plýtvat časem na něco, co nelze napravit. „Nepokoušeli se ji vydávat za Dceru Devíti měsíců, že ne? Ne po tom, co mi řekli, že je maličká.“

„Pokoušeli,“ ujistil ho Rand a krátce mu vše vysvětlil.

„Semirhage?“ vydechl Bašere nevěřícně. „Jak si můžeš být jistý?“

„Je Anath Dorje, ne… ne to, jak jsi jí říkal,“ vybuchla hlasitě sul’dam s medovou pletí huhňavě. Tmavé oči měla zešikmené a ve vlasech šediny. Vypadala ze sul’dam nejstarší a nejméně vyděšená. Tedy ne že by se nebála, ale dobře se ovládala. „Je to mluvčí pravdy vznešené paní.“

„Zmlkni, Falendre,“ okřikla ji Semirhage chladně, ohlížejíc se přes rameno. Její pohled sliboval bolest. Paní bolesti svoje sliby plnila. Vězňové páchali sebevraždy, když se dozvěděli, že je drží ona, pokud se jim podařilo otevřít si žíly zuby či nehty.

Falendre to ale zřejmě nepochopila. „Ty mi nevelíš,“ odsekla opovržlivě. „Nejsi ani só’džin.“

„Jak si můžeš být jistý?“ dožadovala se Kadsuane. Zlaté měsíčky, hvězdičky, ptáčci a rybičky se zahoupaly, jak obracela pronikavý zrak od Randa k Semirhage a zase zpátky.

Semirhage ho ušetřila námahy s vymýšlením lži. „Je šílený,“ pronesla chladně. Stála nehybně jako socha, s Mininým nožem zabodnutým u klíční kosti, přednice tmavých šatů se jí leskla krví, a mohla to být královna sedící na svém trůně. „Graendal by to uměla vysvětlit lépe než já. Šílenství bylo jejím oborem. Ale pokusím se. Znáš lidi, kteří v hlavě slyší hlasy? Občas, velmi zřídka, to jsou hlasy z minulých životů. Lanfear tvrdila, že zná věci z našeho vlastního věku, věci, které mohl vědět jedině Luis Therin. Očividně slyší hlas Luise Therina. Ale neznamená žádný rozdíl, že ten hlas je skutečný. Vlastně to situaci jenom zhoršuje. Dokonce ani Graendal se obvykle nepodařilo znovuzačlenění s někým, kdo slyšel skutečný hlas. Pád do konečného šílenství je prý… náhlý.“ Rty se jí zvlnily v úsměvu, který se nedotkl tmavých očí.

Dívali se na něj jinak? Logainova tvář byla jako vytesaná maska, zcela nečitelná. Bašere vypadal, jako by tomu stále nemohl uvěřit. Nyneiva měla otevřená ústa a vykulené oči. Pouto… Dlouhou dobu bylo pouto plné… ohromení. Nevěděl, zda vydrží, jestli se od něj Min odvrátí. Pokud se odvrátí, bude to pro ni to nejlepší na světě. Ale nakonec ohromení nahradily soucit a odhodlání a láska tak jasná, až si myslel, že by si v ní mohl ohřát ruce. Příliš pozdě se vzpamatoval a ucukl pahýlem, ale už se jí předtím dotkl. Pouto se nezachvělo ani o vlásek.

Kadsuane popošla k vysoké ženě a prohlídla si ji. Čelit jedné ze Zaprodanců ji zřejmě nevyvádělo o nic víc z míry než čelit Drakovi Znovuzrozenému. „Na zajatkyni jsi velice klidná. Místo abys popírala obvinění, poskytuješ důkazy proti sobě.“

Semirhage přenesla chladný úsměv z Randa na Kadsuane. „Proč bych se měla popírat?“ Z každého slova kapala pýcha. „Jsem Semirhage.“ Někdo zalapal po dechu a několik sul’dam a damane se začalo třást a plakat. Jedna sul’dam, hezká žlutovlasá žena, se náhle pozvracela, a další, hranatá a tmavá, vypadala, že by ji mohla následovat.

Kadsuane jenom kývla. „Jsem Kadsuane Melaidhrin. Těším se na dlouhé rozpravy s tebou.“ Semirhage ohrnula nos. Odvaha jí nikdy nescházela.

„Myslely jsme si, že je to vznešená paní,“ vysvětlovala honem Falendre, ale při řeči se zadrhávala. Málem jí cvakaly zuby, ale slova ze sebe dostala. „Myslely jsme si, že se nám dostává pocty. Vzala nás do pokoje v Tarasinském paláci, kde byla… díra ve vzduchu, a my jí prošly sem. Přísahám na svoje oči! Myslely jsme si, že je to vznešená paní.“

„Takže se k nám nežene žádné vojsko,“ poznamenal Logain. Z jeho tónu se nedalo poznat, jestli se mu ulevilo, nebo je zklamaný. Povytáhl meč a zase ho prudce zarazil do pochvy. „Co s nimi uděláme?“ Ukázal na sul’dam a damane. „Pošleme je do Caemlynu jako ostatní?“

„Pošleme je zpátky do Ebú Daru,“ prohlásil Rand. Kadsuane se k němu prudce otočila. Tvář měla jako dokonalou masku aessedaiovské vyrovnanosti, ale pochyboval, že je v nitru vyrovnaná. Nyneiva tedy rozhodně vyrovnaná nebyla. Rozzlobeně si stiskla cop, i když měla ruku od krve, a otevřela ústa, ale promluvil přes ni. „Já tohle příměří potřebuju, Nyneivo, a vzít tyhle ženy jako zajatkyně by mi ho nezískalo. Nehádej se. Takhle to budou nazývat, včetně damane, a ty to víš stejně dobře jako já. Můžou doručit zprávu, že se chci setkat s Dcerou Devíti měsíců. Dědička trůnu je jediná, kdo může skutečně uzavřít příměří.“

„Pořád se mi to nelíbí,“ prohlásila rázně. „Mohli bychom damane osvobodit. Ostatní můžou klidně doručit zprávu.“ Damane, které neplakaly předtím, teď propukly v pláč. A několik jich volalo na sul’dam, ať je zachrání. Nyneivin obličej získal neduživý nádech, ale jen rozhodila rukama a přestala se hádat.

Dva vojáci, které Bašere poslal do domu, vyšli ven, mladí muži, co se při chůzi kolébali, jak byli zvyklejší na sedlo než na vlastní nohy. Hamad měl bujný černý vous, který mu spadal pod okraj přílby, a jizvu na obličeji. Aghan nosil tlusté kníry jako Bašere a nesl pod paží obyčejnou dřevěnou bednu. Poklonili se Bašeremu a volnou rukou si přidrželi meče.

„Dům je prázdný, můj pane,“ hlásil Aghan, „ale na kobercích v několika pokojích je zaschlá krev. Vypadá to jako jatka, můj pane. Myslím, že ti, kdo tu žili, jsou mrtví. Tohle leželo u předních dveří. Vypadá to, že to sem nepatří, tak jsem to vzal s sebou.“ Natáhl ruce s bedýnkou. Uvnitř ležel stočený a’dam a několik kroužků z článkovaného černého kovu, některé větší, jiné menší.

Rand natáhl levou ruku, než se vzpamatoval. Min pohyb zachytila a pustila ho, aby mohl kovové kousky zvednout pravačkou. Nyneiva zalapala po dechu.

„Ty víš, co to je?“ zeptal se jí.

„Jsou to a’damy pro muže,“ vybuchla rozzlobeně. „Egeanin slíbila, že ho hodí do moře! Věřili jsme jí, a ona ho někomu dala, aby ho okopíroval!“

Rand pustil kovové součástky zpátky do bedýnky. Bylo tam šest větších kroužků a pět stříbrných vodítek. Semirhage byla připravená, bez ohledu na to, koho s sebou přivede. „Ona si opravdu myslela, že nás dokáže všechny chytit.“ Z toho pomyšlení se zachvěl. A měl dojem, že cítí, jak se chvěje i Luis Therin. Nikdo nechtěl padnout do rukou Semirhage.

„Křičela na ně, ať nás odstíní,“ vykládala Nyneiva, „ale nemohly, protože jsme už všichni drželi jedinou sílu. Kdybychom to neudělali, kdybychom s Kadsuane neměly naše ter’angrialy, tak nevím, jak by to dopadlo.“ Zachvěla se viditelné.

Rand se podíval na vysokou Zaprodankyni a ona jeho pohled naprosto klidně opětovala. Naprosto klidně. Její pověst mučitelky byla tak velká, až bylo snadné zapomenout, jak nebezpečná je jinak. „Zavažte na ostatních štíty, aby se rozvázaly za pár hodin, a pošlete je někam poblíž Ebú Daru.“ Chvíli si myslel, že Nyneiva bude zase něco namítat, ale ona se spokojila jen s tím, že si škubla za cop, a pak se otočila.

„Kdo jsi, že žádáš o setkání se vznešenou paní?“ chtěla vědět Falendre. Titul z nějakého důvodu zdůraznila.

„Jmenuju se Rand al’Thor. A jsem Drak Znovuzrozený.“ Jestliže plakaly při vyslovení Semirhageina jména, teď přímo zakvílely.

Mat seděl na Okovi ve tmě mezi stromy, ašandarei položené přes sedlo, a čekal, obklopený dvěma tisíci jízdních kušovníků. Slunce zašlo před chvílí a události už by měly být uvedené do pohybu. Seančané budou dnes v noci tvrdě zasažení na půl tuctu místech. Někdy menších, jindy větších, ale pokaždé to bude tvrdě. Měsíční světlo pronikající větvemi nad hlavou poskytovalo právě dost osvětlení, aby ve tmě rozeznal Tuoninu tvář. Trvala na tom, že zůstane s ním, což znamenalo, že z druhé strany vedle ní seděla Selucia na svém šedákovi a jako obvykle se na něj mračila. Naneštěstí nebyla dost velká tma, aby to skryla. Tuon musela nést s nelibostí, co se mělo dnes v noci stát, ale nic z toho se jí neprojevilo ve výraze. Co si myslí? Tvářila se přísně jako soudce.

„Tvůj plán vyžaduje značnou dávku štěstí,“ řekla Teslyn, nikoliv poprvé. Dokonce i ve stínu vypadal její obličej tvrdě. Poposedla si v sedle a upravila si plášť. „Bude příliš pozdě, aby se něco změnilo, ale tahle část se dá rozhodně vynechat.“ Byl by tu měl raději Bethamin nebo Setu, které nepoutaly tři přísahy a obě znaly tkaniva, jež damane používají jako zbraně, což Aes Sedai děsilo. Ne tkaniva, jen to, že je Bethamin a Seta znají. Aspoň jemu by to asi vadilo. Leilwin rovnou odmítla bojovat proti Seančanům, pokud se nebude muset bránit. Bethamin a Seta by mohly udělat totéž, nebo se na poslední chvíli rozhodnout, že nedokážou jednat proti svým krajanům. V každém případě Aes Sedai odmítly připustit, že by do toho byly ty dvě zapletené, a jakmile to vyslovily, ty dvě už neotevřely ústa. Kolem Aes Sedai byly tak pokorné, že by se bály zahnat i husu.

„Milost tě provázej, Teslyn Sedai, ale urozený pán Mat má štěstí,“ poznamenal kapitán Mandevwin. Podsaditý jednooký muž byl s Bandou od prvních dní v Cairhienu a v bitvách proti Tearu a Andoru předtím si vysloužil šedé prameny ve vlasech, nyní schované pod otevřenou pěší přílbou natřenou na zeleno. „Vzpomínám si na doby, kdy jsme stáli proti přesile, s nepřítelem na každé straně, a on s Bandou tancoval kolem nich. Ne aby vyklouzl, víš, ale aby je porazil. Krásné bitvy.“

„Krásná bitva je taková, kterou nemusíš vybojovat,“ vyjel Mat ostřeji, než zamýšlel. Neměl bitvy rád. V bitvách do vás mohli vydloubat díry. Jenom do nich pořád zabředával, to bylo všechno. Většina toho tancování kolem proběhla, když se snažil vyklouznout. Ale dnes večer nic takového nebude, ani v nadcházejících nocích. „Naše část je důležitá, Teslyn.“ Co zdrželo Aludru, Světlo ji spal? Útok na zásobovací tábor už musel začít, jen dost silný, aby si vojáci, kteří ho brání, mysleli, že se udrží, dokud nedorazí pomoc, dost silný, aby si byli jistí, že pomoc potřebují. Ostatní budou od samého začátku v plné síle, aby překonali obránce, než zjistí, co se děje. „Hodlám Seančanům pustit žilou tak rychle, silně a často, aby reagovali na to, co děláme my, místo aby vymýšleli vlastní plány.“ Jakmile mu slova sjela z jazyka, přál si, aby to formuloval jinak.

Tuon se naklonila k Selucii a vyšší žena sklonila hlavu zakrytou šátkem a něco si špitaly. Na prstovou řeč byla příliš velká tma, ale stejně neslyšel, co říkají. Uměl si to ale představit. Slíbila, že ho nezradí, což muselo pokrývat i prozrazení jeho plánů, ale musela litovat, že mu dala slovo. Měl ji nechat s Reimonem nebo ostatními. To by bylo bezpečnější, než brát ji s sebou. Mohl, pokud by ji svázal, a Selucii taky. A pravděpodobně i Setalle. Ta zatracená ženská stála pokaždé na Tuonině straně.

Mandevwinův ryzák dupl a on ho poplácal po krku. „Nemůžeš popřít, že existuje štěstí v bitvě, když najdeš slabinu v nepřítelově linii, kterou jsi nečekal, která by tam být neměla, když zjistíš, že je nastoupený k obraně proti útoku ze severu, když ty přicházíš od jihu. Štěstí v bitvě ti jezdí na rameni, můj pane. Viděl jsem to.“

Mat zabručel a podrážděně si narazil klobouk na hlavu. Na každý případ, kdy korouhev zabloudila a narazila na zatracenou štěrbinu v nepřátelské obraně, jich bylo deset, kdy zatraceně nebyla tam, kde jste ji čekali, když jste ji zatraceně potřebovali. Takové je skutečné štěstí v bitvě.

„Jeden zelený noční květ!“ zavolal kdosi shora. „Dva! Oba zelené!“ Skřípání mu prozradilo, že muž rychle šplhá dolů.

Mat si vydechl úlevou. Raken byl pryč a mířil na západ. Počítal s tím — nejbližší větší těleso vojáků věrných Seančanům bylo na západě – a dokonce podváděl, když dojel tak daleko na západ, jak se opovážil. To, že si jste jistí, že váš protivník zareaguje jistým způsobem, neznamená, že to udělá. Reimon každou chvíli vpadne do zásobovacího tábora, smete obránce desetinásobnou přesilou a zajistí tolik potřebné zásoby.

„Běž, Vanine,“ řekl a tlusťoch pobodl šedáka patami. Ten odcválal do noci. Rakena nepředhoní, ale pokud doručí zprávu včas… „Je čas jít, Mandevwine.“

Hubený chlapík sešplhal z posledních větví a v ruce opatrně držel dalekohled, který podal Cairhieňanovi.

„Nasedej, Londraede,“ pobídl ho Mandevwin, když si nacpal dalekohled do koženého pouzdra uvázaného u sedla. „Connle, ať se muži seřadí po čtyřech.“

Krátká jízda je přivedla na úzkou, udusanou silnici vinoucí se mezi nízkými kopci, kterým se Mat vyhnul předtím. Bylo tu jen pár statků a ještě méně vesnic, ale nechtěl šířit řeči o velkých oddílech ozbrojených mužů. Ne, dokud nebude chtít, aby se začaly šířit. Nyní potřeboval rychlost a v dnešním podniku ho řeči nemohly předběhnout. Většina statků, kolem kterých proklusali, byly jen tmavé obrysy v měsíčním světle, lampy a svíčky už byly pozhasínané. Dusot kopyt a vrzání sedel byly jediným zvuky, kromě občasného slabého zavolání nějakého nočního ptáka nebo zahoukání sovy, ale asi dva tisíce koní nadělají dost hluku. Projeli malou vískou, kde se svítilo jen v hrstce domů s doškovými střechami a malém kamenném hostinci, ale lidé vystrkovali hlavy ze dveří a z oken a civěli. Bezpochyby si mysleli, že vidí vojáky věrné Seančanům. Ve většině Altary ostatně moc jiných nezbývalo. Někdo začal jásat, ale byl to osamělý hlas.

Mat jel vedle Mandevwina a Tuon a ostatní ženy za nimi a on se občas ohlédl přes rameno. Ne aby se ujistil, že tam ještě je. Jakkoliv to bylo zvláštní, nepochyboval, že dodrží své slovo a neuteče, dokonce ani teď ne. Ani aby se ujistil, že s nimi drží krok. Břitva měla plavný krok a ona jezdila dobře. Ani Oko by Akein nepředběhl, i kdyby se snažil. Ne, jenom se na ni rád díval, i v měsíčním světle. Možná zvlášť v měsíčním světle. Včera v noci se ji pokusil znovu políbit a ona ho praštila do boku tak silně, až si zprvu myslel, že mu zlomila žebro. Ale políbila ho těsně předtím, než dnes večer vyrazili. Jen jednou, a řekla, ať není nenasytný, když se pokusil o druhý. Ta ženská se mu rozplývala v náručí, když ji líbal, a ve chvíli, kdy odstoupila, se proměnila v led. Co si o ní měl myslet? Přeletěla nad nimi velká sova a tiše plácala křídly. Uvidí v tom neblahé znamení? Nejspíš ano.

Neměl by trávit tolik času přemýšlením o ní, ne dnes v noci. Popravdě do jisté míry závisel na svém štěstí. Ty tři tisíce kopiníků, co Vanin našel, většinou Altařanů s několika Seančany, mohly být ti, jež mistr Roidelle vyznačil do své mapy, ale také nemuseli, i když nebyli daleko od místa, kam je umístil, ale nedalo se s jistotou říct, kam se za tu dobu pohnuli. Téměř jistě na severovýchod směrem k Malvidské soutěsce a Molvainskému sedlu za ní. Kromě posledního úseku se Seančané zřejmě snažili vyhnout Lugardské silnici, pokud šlo o přesuny vojáků, bezpochyby proto, aby skryli jejich počty a cíle na venkovských cestách. Ale nemohl si být naprosto jistý. Pokud neodtáhli moc daleko, tak tohle byla silnice, kterou by se vydali k tomu zásobovacímu táboru. Pokud. Ale pokud jeli dál, než předpokládal, mohli by použít jinou cestu. Žádné nebezpečí nehrozilo, jenom promarněná noc. Jejich velitel by taky mohl vyrazit rovnou přes kopce. To by mohlo být zlé, pokud by na tuto silnici dorazil na nesprávném místě.

Asi čtyři míle za vsí narazili na místo, kde byly vedle silnice dva mírné kopce, a Mat nechal zastavit. Mapy mistra Roidelleho byly dobré, ale ty, které měl od jiných, byly také mistrovská díla. Roidelle sbíral jen to nejlepší. Mat místo poznal, jako by ho už viděl.

Mandevwin otočil koně. „Admare, Eyndele, vezměte muže nahoru na severní svah. Madwine, Dongale, na jižní. Jeden ze čtyř podrží koně.“

„Koně spoutejte,“ řekl Mat, „a dejte jim pytle s obilím, ať jsou potichu.“ Budou čelit kopiníkům. Jestli se to zvrtne a budou utíkat, ti kopiníci je přejedou, jako by lovili divoká prasata. Kuše z koňského hřbetu není k ničemu, zvlášť když se snažíte ujet. Musejí tady vyhrát.

Cairhieňan na něj zíral, výraz schovaný za mřížovým hledí, ale nezaváhal. „Spoutejte koně a dejte jim žrát,“ nařídil. „Všichni muži do linie.“

„Ať někdo taky drží hlídku na severu a jihu,“ pokračoval Mat. „Štěstí v bitvě se může obrátit proti tobě stejně snadno jako tě podpořit.“ Mandevwin kývl a vydal rozkaz.

Kušovníci se rozdělili a odjeli do řídce zalesněných svahů. Tmavé kabáty a matně zelená zbroj se ztrácely ve stínech. Leštěná zbroj je moc pěkná na přehlídky, ale může odrážet měsíční světlo stejně dobře jako sluneční. Podle Talmanese bylo nejtěžší přesvědčit kopiníky, aby se těch kyrysů vzdali, a šlechtici zase stříbření a zlacení. Pěšáci to pochopili okamžitě. Nějakou dobu to šustilo, jak se muži a koně pohybovali prstí a houštím, ale nakonec se rozhostilo ticho. Ze silnice by Mat nepoznal, že na kopcích někdo je. Teď už musel jenom čekat.

Tuon se Selucii mu dělaly společnost, stejně jako Teslyn. Závan větru od západu je zatahal za pláště, ale Aes Sedai pochopitelně takové věci ignorovaly, i když Teslyn si ten svůj držela u těla. Selucia nechala plášť vlát, ale Tuon si svůj přidržovala jednou rukou.

„Mezi stromy by vám bylo příjemněji,“ řekl jí. „Nefouká tam.“

Chvíli se třásla tichým smíchem. „Líbí se mi dívat se, jak odpočíváš na svém kopci,“ protáhla.

Mat zamrkal. Na kopci? Seděl na Okovi uprostřed pitomé silnice a zatracený vítr mu pronikal pláštěm, jako by se vracela zima. O čem to mluví?

„Buď shovívavý k Joline,“ řekla náhle a nečekaně Teslyn. „Umí být v jistých ohledech… dětinská a ty ji fascinuješ, jako nová, lesklá hračka fascinuje dítě. Spojí se s tebou, jestli usoudí, že tě tak přesvědčí, abys souhlasil. Možná i když si neuvědomíš, že souhlasíš.“

Mat otevřel ústa, aby řekl, že to tedy rozhodně nepřichází v úvahu, ale Tuon promluvila první.

„Nemůže ho mít,“ pronesla ostře. Nadechla se a pobaveně pokračovala: „Tretka patří mně. Dokud neskončím s hraním. Ale ani pak ho nedám marath damane. Rozumíš, Tessi? Řekni to Rosi. To jméno jsem jí chtěla dát. To jí taky můžeš říct.“

Studený vítr Teslyn možná nevadil, ale když uslyšela svoje damanské jméno, zachvěla se. Aessedaiovská vyrovnanost zmizela a jí se tvář zkřivila vzteky. „Já teda nechápu—“

„Nechte toho!“ přerušil je Mat. „Obě. Nemám náladu poslouchat, jak se vy dvě snažíte popíchat jehlama.“ Teslyn na něj civěla, její rozhořčení bylo zřejmé i v měsíčním světle.

„No, Tretko,“ prohlásila Tuon vesele, „zase rázný.“

Naklonila se k Selucii a pošeptala něco, po čemž prsatá žena vybuchla smíchy.

Mat se nahrbil, přitáhl si plášť k tělu a předklonil se v sedle. Pátral v noci po Vaninovi. Ženské! Byl by dal všechno své štěstí – no polovinu – kdyby pochopil ženy.

„Čeho hodláš těmi nájezdy a léčkami dosáhnout?“ vyptávala se Teslyn, opět nikoliv poprvé. „Seančané jenom pošlou dost vojáků, aby tě chytili.“ S Joline se snažily strkat nos do jeho plánování, stejně jako Edesina, do menší míry, dokud je nezahnal. Aes Sedai si myslely, že vědí včechno, a i když Joline věděla aspoň něco o válce, on rady nepotřeboval. Rady Aes Sedai zněly dočista, jako by vám říkaly, co máte dělat. Tentokrát se rozhodl, že jí odpoví.

„Počítám s tím, že pošlou víc vojáků, Teslyn,“ řekl a stále pátral po Vaninovi. „Vlastně celou armádu, co mají v Molvainským sedle. Aspoň větší část. Spíš použijí tohle než jiný. Podle všeho, co Tom s Juilinem vyzvěděli, směřuje tenhle tlak na Illian. Myslím, že vojsko v Sedle má zajistit, aby se na ně nevrhl nikdo z Murandy nebo Andoru. Ale pro nás jsou zátka v láhvi. A já tu zátku hodlám vytáhnout, abychom mohli projít.“

Po delším mlčení se ohlédl přes rameno. Ty tři jenom seděly na koních a pozorovaly ho. Kéž by bylo dost světla, aby viděl, jak se tváří. Proč na něj tak civí, zatraceně? Znovu začal vyhlížet Vanina, ale pořád měl pocit, že v zádech cítí jejich oči.

Podle posunu měsíčního srpku uběhly dvě hodiny a vítr nabíral na síle. Stačilo to, aby začala být zima. Opakovaně se snažil ženy přesvědčit, aby se schovaly mezi stromy, ale umíněně odmítaly. On musel zůstat, aby Vanina zachytil, aniž by musel řvát – kopiníci budou těsně za ním, možná hodně blízko, pokud je jejich velitel blbec – neposlechly ho. Předpokládal, že Teslyn odmítá, protože odmítají Tuon se Selucii. Nedávalo to smysl, ale tak to prostě bylo. Netušil, proč odmítá Tuon, pokud to nebylo kvůli tomu, že ho ráda poslouchala, jak se hádá až do ochraptění.

Nakonec vítr přinesl dusot běžícího koně a on se narovnal v sedle. Vaninův šedák vycválal ze tmy. Bachratý jezdec vždycky vypadal v sedle nepatřičně.

Vanin přitáhl otěže a plivl mezerou mezi zuby. „Jsou asi míli za mnou, ale je jich tak o tisíc víc než ráno. Ať jim velí kdokoliv, vyzná se. Jedou rychle, ale koně neuštvou.“

„Jestli je to dvojnásobná přesila,“ začala Teslyn, „možná bys mohl zvážit-“

„Nehodlám s nimi bojovat muž proti muži,“ přerušil ji Mat. „A nemůžu si dovolit nechat čtyři tisíce kopiníků, aby mě otravovali. Připojíme se k Mandevwinovi.“

Kušovníci klečící na severním svahu nevydali ani hlásku, když projížděl jejich linií se ženami a Vaninem, jen se posunuli do stran, aby mohli projet. Byl by měl raději dvě řady, ale musel krýt širokou frontu. Řídce rostoucí stromy chránily před větrem, ale ne moc, a většina mužů se choulila, zabalená do plášťů. Přesto byla každá kuše, kterou viděl, natažená, s nasazenou šipkou. Mandevwin viděl Vanina přijíždět a věděl, co to znamená.

Cairhieňan přecházel sem a tam za linií, dokud se neobjevil Mat a neseskočil z Oka. Mandevwinovi se ulevilo, když se dozvěděl, že už si nemusí hlídat zadek. Jenom zamyšleně kývl, když uslyšel, že je kopiníků o tisícovku víc, než čekal, a poslal běžce, aby přivedl hlídky z hřebene a muži mohli zaujmout místo v linii. Pokud to Mat Cauthon bral s klidem, bude to tak brát i on. Na tohle Mat zapomněl. Banda mu bezvýhradně důvěřovala. Kdysi z toho málem dostával kopřivku. Dnes v noci za to byl vděčný.

Kdesi za ním dvakrát zahoukala sova a Tuon si povzdechla.

„Je to špatný znamení?“ zeptal se, jen aby něco řekl.

„Jsem ráda, že tě to konečně začalo zajímat, Tretko. Možná se mi ještě podaří tě vzdělat.“ Oči měla v měsíčním světle vlahé. „Sova houkající dvakrát znamená, že někdo brzy zemře.“ Tohle hovor zatraceně ukončilo.

A brzy se objevili Seančané, ve čtyřstupu, vedouce koně klusem s kopími v rukou. Vanin měl pravdu, že jejich velitel se vyzná. Chvíli cválali v sedlech, chvíli klusali vedle koní, takže dokázali rychle urazit značnou vzdálenost. Hlupáci se snaží cválat celou cestu a skončí s mrtvými nebo zchromlými koňmi. Jen asi prvních čtyřicet mělo seančanskou článkovanou zbroj a podivné přílby. Škoda. Netušil, co si budou Seančané myslet o obětech v řadách altarských spojenců. Ztráta vlastních lidí ale určitě upoutá pozornost.

Když byl střed zástupu přímo před ním, hluboký hlas ze silnice náhle zařval: „Prapore! Stát!“ Slova byla pronesena se známým pomalým šišláním. Muži v článkované zbroji prudce zastavili. Ostatní s tím měli trochu potíže.

Mat se zhluboka nadechl. Tohle muselo být dílo ta’veren. Těžko se mohli zastavit na lepším místě, i kdyby ten rozkaz vydal sám. Položil ruku Teslyn na rameno. Lehce sebou trhla, ale potřeboval její pozornost upoutat potichu.

„Prapore!“ pokračoval ten hluboký hlas. „Nasednout!“ Vojáci začali plnit rozkaz.

„Teď,“ řekl Mat tiše.

Liščí hlava na prsou mu zchladla a najednou se vysoko nad silnicí vznášela koule rudého světla, zalévající vojáky nezemskou září. Měli jen kratičký okamžik na leknutí. Kuše po celé linii pod Matem zadrnčely a do formace se zarylo na tisíc šipek, které z takto krátké vzdálenosti prorážely i kyrysy, srážely muže na zem a plašily koně, kteří se vzpínali a řičeli. Vzápětí z druhé strany udeřila další tisícovka střel. Ne každá zasáhla cíl přesně, ale na tom s těžkou kuší příliš nezáleželo. Muži padali s přeraženýma nohama, s nohama zpola utrženýma, jiní se drželi za pahýly paží a snažili se zastavit krvácení. Lidé řvali stejně hlasitě jako koně.

Díval se, jak se jeden kušovník ohýbá, aby mohl připevnit dva háčky na bachraté, krabicovité klice, již měl zavěšenou vepředu na opasku, na tětivu. Jak se narovnával, z kliky se táhla šňůra, ale jakmile se napřímil, posadil kliku na patku kuše, zatočil kličkou po straně krabice a začal přitahovat tětivu. Tři rychlá otočení s vrčivým zvukem a tětiva se zachytila západky.

„Mezi stromy!“ řval hluboký hlas. „Dorazte k nim, než stačí dobít! Pohyb!“

Někteří seančanští vojáci se snažili nasednout a vyjet do útoku, jiní pouštěli otěže a kopí a vytahovali meče. Žádný se nedostal až ke stromům. Udeřily do nich dva tisíce střel srážejících muže, některé dokonce proletěly jedním a zabily toho za ním či porazily koně. Na svahu začali muži horečně pracovat s klikami, ale nebylo to zapotřebí. Na silnici tu a tam chabě kopal nějaký kůň. Jediní lidé, kteřé se pohybovali, se zoufale snažili použít cokoliv, co měli po ruce, jako škrtidla, aby nevykrváceli. Vítr přinášel zvuky prchajících koní. Někteří dokonce mohli mít jezdce. Hluboký hlas už se neozval.

„Mandevwine!“ křikl Mat. „Tady jsme skončili. Ať muži nasednou. Čeká nás jiný cíl.“

„Musíš zůstat a pomoct jim,“ prohlásila Teslyn důrazně. „Pravidla války to vyžadují.“

„Tohle je novej druh války,“ sdělil jí drsně. Světlo, na silnici bylo ticho, ale on stále slyšel křik. „Budou muset počkat, až jim na pomoc přijdou jejich lidi.“

Tuon cosi zamumlala. Měl dojem, že říká: „Lev nemůže mít slitování,“ ale to bylo směšné.

Sehnal svoje muže a odvedl je na severní stranu kopce. Nebylo třeba přeživším ukazovat, kolik jich je. Za pár hodin se připojí k mužům z druhého svahu a za pár dalších hodin ke Karlominovi. Do svítání na Seančany udeří ještě jednou. Hodlal je přinutit, aby mu vytáhli tu zatracenou zátku.