Nůž snů

33 Devět z deseti

Temné družky s Elain nic neriskovaly. Kromě toho, že ji odstínily, měla Temaile vyloženě zlovolnou radost z toho, že ji svázala do kozelce s hlavou mezi koleny. Už z toho dostávala křeče. Roubík, špinavý hadr s ohavnou, olej ovitou pachutí, zavázaný tak pevně, až se jí zarýval do koutků úst, jí měl zabránit křičet o pomoc u brány. Ne že by to byla udělala, protože by to znamenalo pouze rozsudek smrti pro muže hlídající bránu. Cítila, jak šest černých sester drží saidar, dokud nebyly kus za bránou. Ale ta páska přes oči byla zbytečná. Myslela si, že chtějí zesílit pocit bezmoci, ale ona se přesto odmítala cítit bezmocná. Nakonec byla v naprostém bezpečí, dokud se nenarodí její děti, a ty také. Min to říkala.

Podle vrzání postrojů a hrubých prken pod sebou věděla, že je na voze nebo káře. Nenamáhaly se dát na dno aspoň pokrývku. Takže vůz, usoudila. Zřejmě ho táhl víc než jeden kůň. Bylo to tu cítit starým senem tak silně, až málem kýchla. Její situace vypadala beznadějně, ale Birgitte ji nezklame.

Cítila, jak Birgitte přeskočila z místa několik mil za ní asi míli před ni a byla by se zasmála. Pouto říkalo, že Birgitte míří na svůj cíl, a Birgitte Se stříbrným lukem nikdy neminula. Když začalo usměrňování na obou stranách vozu, smích ji přešel. Z pouta se neslo odhodlání, ale ještě něco dalšího, silná nechuť a silicí… ne hněv, ale skoro. Budou tam umírat lidé. Místo smíchu bylo Elain do pláče. Zasloužili si někoho, kdo by pro ně zaplakal, a umírali pro ni. Jako zemřela Vandene a Sareitha. Znovu se v ní zvedl smutek. Ale ne pocit viny. Mohly být ušetřeny jedině tehdy, kdyby nechaly Falion a Marillin jít, a to ani jedna neschvalovala. Příchod ostatních nebo té divné zbraně, co měla Asne, se nedal předpokládat.

Hrom zaduněl někde blízko a povoz se zakymácel tak prudce, až to s ní hodilo. Bude mít potlučená kolena a holeně. Kýchla v prachu, který se tím také zvířil, a znovu. Cítila, jak se jí zvedají vlasy, které nedržel roubík a páska. Vzduch byl divně cítit. Vypadalo to na zásah blesku. Doufala, že se Birgitte podařilo zaplést hledačky větru, jakkoliv to vypadalo nepravěpodobné. Přijde chvíle, kdy bude muset jako zbraň použít rodinku – nikdo nebude moct stát stranou Tarmon Gai’donu – ale ať si svou nevinnost ponechají o něco déle. O chvíli později štít na ní zmizel.

Jelikož nic neviděla, nemohla usměrnit prameny k žádnému skutečnému účelu, ale cítila tkaniva poblíž, duch a vzduch. Jelikož tkaniva neviděla, netušila, k čemu slouží, ale mohla celkem hádat. Její věznitelky se samy staly vězenkyněmi, odstíněnými a spoutanými. A ona mohla jenom netrpělivě čekat. Birgitte se rychle blížila, ale ona se už nemohla dočkat, až ze sebe dostane ten zatracený provaz.

Vůz zavrzal, jak na něj někdo vylezl. Birgitte. Z pouta se nesla radost. Ve chvilce byl provaz dole a Birgitte jí sundala roubík. Elain, poněkud ztuhlá, si pásku z očí sundala sama. Světlo, ale že ji bude bolet celé tělo, dokud nebude moct někoho požádat o léčení. To jí připomnělo, že bude muset požádat hledačky větru, a znovu pocítila smutek kvůli Vandene a Sareitě.

Když mohla konečně vyplivnout roubík, chtěla požádat o vodu, aby spláchla tu pachuť, ale místo toho řekla: „Co tě zdrželo?“ Její smích a úděs druhé ženy uťalo další kýchnutí. „Pojďme pryč, Birgitte. Rodinka?“

„Hledačky větru,“ odpověděla Birgitte a podržela jí plátěnou chlopeň vzadu na voze. „Chanelle se rozhodla, že radši nebude Zaidě hlásit, že přišla o dohodu.“

Elain si opovržlivě frkla. Což byla chyba. Znovu se rozkýchala. Slezla z vozu tak rychle, jak dokázala. Nohy měla stejně ztuhlé jako paže. Světlo ji spal, toužila po horké lázni. A kartáči. Birgittin červený kabát s bílým límcem vypadal poněkud pomačkaný, ale Elain soudila, že vypadá, jako by právě vyšla ze šatny.

Když byla na zemi, gardisté v tlustém kruhu kolem vozu začali hlasitě jásat a mávat kopími ve vzduchu. Gardistky výskaly taky, zřejmě všechny do jedné. Dva muži měli andorského Bílého lva a její Zlatou lilii. To vyvolalo úsměv. Královnina garda přísahala, že bude bránit Andor, královnu a dědičku, přesto se Charlz Guybon rozhodl nosit i její osobní erb. Seděl na vysokém ryzákovi, přílbu na sedlové hrušce, a se širokým úsměvem sejí poklonil. Byla radost se na něj dívat. Možná by se hodil jako třetí strážce. Za gardou se zvedaly praporce rodů a žoldnéřských kumpanií, jeden za druhým. Světlo, kolik jich Birgitte přivedla? To se ale může zeptat později. Nejdřív chtěla vidět zajatkyně.

Asne ležela s roztaženými údy na cestě, prázdné oči zírající na oblohu. Štít na ni nebyl zapotřebí. Ostatní ležely nehybně, spoutané prameny vzduchu, které jim držely paže u boků a tiskly rozdělené suknice k nohám. Mnohem pohodlnější pozice, než v jaké byla ona sama. Většina vypadala pozoruhodně klidná, vzhledem k situaci, i když Temaile se na ni mračila a Falion se zřejmě chystala zvracet. Šiainin zablácený obličej by dělal čest každé Aes Sedai. Tři muži spoutaní vzduchem rozhodně klidní nebyli. Kroutili se a svíjeli a mračili se na jezdce kolem, jako by na ně nejradši na všechny zaútočili. To stačilo, aby bylo jasné, že to jsou Asneini strážci, i když to nutně nemuseli být temní druzi. Ať už jimi byli, nebo ne, stejně je bude nutné uvěznit a ochránit před smrtícím vztekem, jímž je Asneina smrt naplnila. Udělají cokoliv, aby zabili toho, kdo je za to zodpovědný.

„Jak nás našli?“ chtěla vědět Cesmal. Kdyby neležela na zemi se špínou na tváři, nikdo by ji nepovažoval za zajatkyni.

„Můj strážce,“ odpověděla Elain a usmála se na Birgitte. „Jeden z nich.“

„Žena strážce?“ ušklíbla se Česmal.

Marillin se chvíli otřásala tichým smíchem. „Já o tom slyšela,“ řekla, když se přestala třást, „ale připadalo mi to příliš neuvěřitelné.“

„Ty jsi o tom slyšela a nezmínila ses o tom?“ vyjela Temaile a zkroutila se, aby se na ni mohla zamračit. „Ty jsi tak pitomá!“

„Zapomínáš se,“ napomenula ji Marillin ostře a vzápětí už se hádaly, jestli se jí má Temaile podřizovat! Popravdě by Temaile měla – Elain cítila jejich sílu – ale nebylo to něco, o co by se měly v dané situaci dohadovat!

„Dejte jim někdo roubík,“ nařídila Elain. Caseille sesedla, předala otěže jiné gardistce a začala Temaile dýkou odřezávat pruhy ze sukně. „Naložte je na vůz a odřízněte toho mrtvého koně. Chci je za hradbami, než to Arymilliny lidi za tím hřebenem začne lákat.“ Poslední, co potřebovala, byla lítá bitva. Bez ohledu na výsledek si Arymilla mohla dovolit ztratit víc lidi než ona. „Kde jsou hledačky větru, Birgitte?“

„Pořád na hřebeni. Myslím, že si myslí, že budou moct popírat svou účast na těch jatkách, pokud se k nim příliš nepřiblíží. Ale nemusíš se bát útoku. Ty tábory za hřebenem jsou prázdný.“ Caseille si hodila Temaile přes rameno a odklopýtala, aby ji mohla hodit na vůz jako pytel zrní. Gardistky už zvedaly i ostatni ženy. Vzpírající se strážce moudře přenechaly gardistům. Na každého museli být dva. Další dva gardisté vypřahali mrtvého koně.

„Já viděl akorát markytánky, štolby a tak,“ ozval se Charlz.

„Myslím, že jsou prázdný všechny její tábory,“ pokračovala Birgitte. „Ráno vedla těžký útoky na severní hradbu, aby přilákala co nejvíc našich mužů, a dvacet tisíc nebo víc poslala do Dolního Caemlynu pod Farmaddinskou bránou. Někteří žoldnéři změnili barvu a útočí zevnitř, ale poslala jsem Dyelin se vším, co jsem mohla postrádat. Jakmile budeš bezpečně za hradbama, vezmu jí zbytek na pomoc. Abych přispěla k dobrým zprávám, tak Luan a zbytek tý bandy jedou na sever. Budou tu dneska odpoledne.“

Elain se zadrhl dech. Luana a ostatní vyřídí, až se objeví, ale ty zbývající zprávy! „Vzpomínáš, co hlásila paní Harfor, Birgitte? Arymilla a ostatní hodlají být s prvním oddílem, co vjede do Caemlynu. Musí být taky za Farmaddinskou bránou. Kolik mužů máš?“

„Jaký je řezníkův účet, Guybone?“ zeptala se Birgitte a ostražitě Elain pozorovala. Z pouta se také nesla ostražitost. Silná ostražitost.

„Ještě nemám všechna hlášení, má paní. Některá těla…“ Udělal obličej. „Řekl bych asi tak pět nebo šest set mrtvých, možná o něco víc. Dvakrát tolik raněných, tak nebo tak. Nejhnusnějších pát minut, co jsem kdy zažil.“

„Deset tisíc, Elain,“ řekla Birgitte a tlustý cop se jí zahoupal, jak pohodila hlavou. Strčila si palce za pás a z pouta se neslo odhodlání. „Arymilla musí mít u Farmaddinský brány dvakrát tolik, možná třikrát, pokud opravdu stáhla lidi z táborů. Jestli uvažuješ o tom, o čem si myslím, že uvažuješ… Řekla jsem Dyelin, že má bránu znovu dobýt, pokud padla, ale spíš bojuje s Arymillinýma lidma ve městě. Pokud se brána nějakým zázrakem drží, tak mluvíme o víc než dvojnásobný přesile.“

„Jestli se probojovali bránou,“ prohlásila Elain umíněně, „není pravděpodobný, že ji za sebou zavřeli. Pustíme se do nich zezadu.“ Nebyla to jen umíněnost. Ne tak docela. Necvičila se se zbraní, ale obdržela všechny ostatní lekce, jaké dával Gareth Bryne Gawynovi. Královna musela chápat bitevní plány svých generálů, ne je jen slepě přijímat. „Jestli se brána drží, tak je lapíme mezi náma a hradbou. V Dolním Caemlynu počty moc neznamenají. Arymilla nedokáže přes ulici seřadit víc mužů než my. Uděláme to, Birgitte. A teď mi najdi koně.“

Chvíli si myslela, že to druhá žena odmítne, což posílilo její umíněnost, ale ta jen ztěžka vydechla. „Tzigan, doveď urozený paní Elain tu vysokou šimlu.“

Všichni kolem kromě temných družek si vzdychli. Ty si myslely, že uvidí vyhlášený záchvat vzteku Elain Trakandovny. Což málem jeden vyvolalo. Světlo spal ty přeskakující nálady!

Birgitte popošla blíž a ztišila hlas. „Ale pojedeš obklopená svou osobní stráží. Tohle není nějakej hloupej příběh o královně, co nese svou korouhev do bitvy v čele svých vojáků. Vím, že jedna z tvých předchůdkyň to udělala, ale ty nejsi ona a nemusíš shánět dohromady rozbitý vojsko.“

„Přesně to jsem měla v plánu,“ opáčila Elain sladce. „Jak jsi to uhodla?“

Birgitte vyprskla smíchem a zamumlala: „Zatracená ženská.“ Ne dost potichu, aby to uniklo pozornosti. Z pouta se však nesla náklonnost.

Pochopitelně to nebylo tak prosté. Bylo třeba poslat muže, aby pomohli raněným. Někteří mohli jít sami, ale mnozí to nezvládli. Příliš mnoho mělo škrtidla kolem krvavých pahýlů. Charlz a šlechtici se hromáždili kolem Elain a Birgitte, aby se seznámili s plánem útoku, což byla nutnost, ale pak Chanelle odmítla změnit průchod, dokud nebude Elain souhlasit, že tentokrát budou poskytovat jenom dopravu, a dohodu nezpečeti. Poté si obě políbily konečky prstů a přitiskly je druhé ženě na rty. Jedině pak se průchod stáhl do svislé stříbřité čáry a znovu se rozšířil do sto kroků širokého průhledu na Caemlyn od jihu.

Na tržnici lemující širokou silnici vedoucí od brány k severu k Fannaddinské bráně nebylo živé duše, ale na silnici mimo dostřel z hradeb se tlačila velká spousta lidí, na koních i pěších. První byli jen pár set kroků od brány. Vypadalo to, že se nahrnuli i do ulic. Jezdci byli vepředu s houštím praporců, ale ať kavalerie, nebo pěchota, všichni hleděli k bráně do Caemlynu. K zavřené bráně. Elain by nejradši křičela radostí.

Projela průchodem první, ale Birgitte nehodlala nic riskovat. Okamžitě ji obklopila osobní stráž a hnala ji do strany. Birgitte byla po jejím boku, ale nějak to nevypadalo, že ji ženou. Naštěstí nikdo nenamítal, když bílou klisnu popohnala dopředu, až mezi ní a silnicí byla jen jedna řada gardistek. Ta řada ale byla jako kamenná zeď. Klisna však byla opravdu vysoká, takže viděla, aniž by si musela stoupnout ve třmenech. Měla si je nechat prodloužit. Byly trochu krátké. Takže to musel být Česmalin kůň, protože ona jediná byla tak malá jako ona. Koně nemohl jeho jezdec pošpinit – to, že Česmal byla černá adžah, neznamenalo, že je i kůň zlý – ale ona se cítila nepříjemně – a nejen kvůli krátkým třmenům. Klisnu prodají, stejně jako všechny ostatní koně temných družek, a peníze rozdělí chudým.

Z brány za Charlzem šla kavalerie i pěšáci, celý ho vyplnili. Guybon, následovaný Bílým lvem a Zlatou lilií, vyrazil klusem s pěti sty gardisty, kteří se rozestoupili po celé šířce cesty. Další stejně velké oddíly se oddělily a zmizely v ulicích Dolního Caemlynu. Když z průchodu vyšli poslední muži, ten zhasl. Teď už nebude rychlá cesta pryč, pokud se něco zvrtne. Teď museli vyhrát, nebo Arymilla v podstatě získá trůn, ať už získá i Caemlyn, nebo ne.

„Potřebujeme dneska zatracený štěstí Mata Cauthona,“ zamumlala Birgitte.

„Něco podobného jsi už říkala,“ podotkla Elain. „Co tím myslíš?“

Birgitte na ni vrhla zvláštní pohled. Z pouta se neslo… pobavení! „Viděla jsi ho někdy u vrchcábů?“

„Těžko trávím čas na místech, kde se hraje, Birgitte.“

„Tak řekněme jen, že má větší štěstí než kdokoliv jinej, koho znám.“

Elain potřásla hlavou a pustila Mata Cauthona z hlavy. Charlzovi muži jí překáželi ve výhledu. Ještě neútočili, snažili se nadělat co nejmíň hluku. S trochou štěstí budou mít Arymillu obklíčenou, než někdo zjistí, co se děje. A pak na ni zaútočí ze všech stran. Mat že má největší štěstí, jaké kdy Birgitte viděla? V tom případě musel mít opravdu hodně velké štěstí.

Náhle se Charlzovi gardisté pohybovali rychleji a skláněli kopí s ocelovými hroty. Někdo se musel ohlédnout. Ozval se křik, polekaný, i hromový řev, jaký slyšela z mnoha stran. „Elain a Andor!“

Zněl i jiný křik. „Měsíce!“ a „Liška!“ a „Tři klíče!“ a „Kladivo!“ a „Černý prapor!“ A další, za menší rody. Ale z její strany zněl jen jeden, opakovaný stále dokola. „Elain a Andor!“

Náhle se třásla, zpola se smála, zpola plakala. Světlo dej, aby ty muže neposílala na smrt pro nic za nic.

Křik slábl, nahradilo ho hlavně třískání oceli o ocel, křik a jek, jak muži zabíjeli nebo umírali. Náhle si uvědomila, že se brána otvírá. A ona nic neviděla! Vyhodila nohy ze třmenů a postavila se na sedlo. Klisna nervózně přešlapovala – nebyla zvyklá sloužit jako stolička – ale ne tolik, aby Elain ztratila rovnováhu. Birgitte zamumlala zvlášť sžíravou nadávku a vzápětí už taky stála na sedle. Z Farmaddinské brány se hrnuly stovky kušovníků a lučištníků, ale byli to její muži, nebo odpadlí žoldnéři?

V odpověď začaly do natlačených Arymilliných jedzců padat šípy tak rychle, jak střelci stíhali natahovat zbraně. První kuše vyslaly salvu. Muži začali okamžitě pracovat s klikami, aby znovu navinuli kuše, ale další proběhli kolem nich a vypustili druhou salvu, která srazila muže a koně jako kosa žito. Z brány vyběhli další lučištníci a stříleli co nejrychleji. Třetí řada kušovníků popoběhla dopředu a vystřelila, čtvrtá, pátá… a pak muži drželi halapartny a protlačili se kolem kušovníků. Halapartna je děsivá zbraň spojující ostrý hrot oštěpu a čepel sekery s hákem ke strhávání jezdců ze sedel. Jezdci neměli prostor na útok na kopí a halapartny měly delší dosah než meče, a tak začali padat. Z brány se hrnuli muži v červených kabátcích a leštěných kyrysech a rozestoupili se do stran, aby si našli další způsob, jak protřidit Arymilliny řady. Proud stále pokračoval bez ustání. Jak ve Světle může mít Dyelin tolik gardistů? Leda… Světlo ji spal, musela sebrat i zpola vycvičené muže! No, v každém případě budou dneska pomazáni krví.

Náhle z brány vyjeli tři jezdci ve zlacených přílbách a kyrysech, meče v rukou. Dva byli velmi malí. Křik, který se ozval, když se objevili, byl kvůli dálce slabý, přesto byl slyšet i přes bitevní vřavu. „Černí orli!“ a „Kovadlina!“ a „Tři levharti!“ V bráně se objevily dvě ženy na koních a praly se, dokud se vyšší z nich nepodařilo odtáhnout koně té druhé mimo dohled.

„Krev a zatracenej popel!“ štěkla Elain. „Konail asi bude dost starý, ale Branlet a Perival jsou kluci! Někdo je měl držet zpátky!“

„Dyelin je držela dost dlouho,“ poznamenala klidně Birgitte. Z pouta se nesl naprostý klid. „Dýl, než bych si myslela, že Konaila udrží. A podařilo se jí udržet Katalyn mimo. V každým případě mají kluci mezi sebou a frontou pár set mužů a já nevidím, že by se jim někdo snažil udělat místo, aby se mohli protáhnout dopředu.“ To byla pravda. Všichni tři jen bezmocně mávali meči nejméně padesát kroků od místa, kde umírali lidé. Nicméně pro luk nebo kuši je padesát kroků malá vzdálenost.

Na střechách se začali objevovat muži, nejdřív desítky, pak stovky, lučištníci a kušovníci šplhali po strmých střechách a lezli jako pavouci, dokud nemohli střílet do masy těl dole. Jeden sklouzl a spadl a jeho tělo zůstalo ležet na mužích na ulici a cukalo sebou, jak do něj bodali. Další se náhle zvedl s dříkem trčícím z boku a přepadl dolů. Také zůstal ležet na ostatních na ulici a škubal sebou, jak byl bodán.

„Jsou příliš namačkaní,“ vyhrkla Birgitte vzrušeně. „Nemůžou ani zvednout luk, natož ho napnout. Vsadím se, že mrtví ani nemají místo, aby měli kam spadnout. Už to nebude trvat dlouho.“

Ale zabíjení pokračovalo ještě dobré půl hodiny, než se ozvalo první „Milost!“. Muži začali věšet přílby na meče a zvedat je nad hlavu, riskujíce smrt v naději na život. Pěšáci si strhávali přílby a zvedali prázdné ruce. Jezdci odhazovali kopí, přílby a meče a taky zvedali ruce. Šířilo se to jako horečka, nyní už to slovo vycházelo z tisíců hrdel. „Milost!“

Elain se posadila pořádně do sedla. Hotovo. Teď musí zjistit, jak dobře to bylo provedeno.

Boj samozřejmě neustal okamžitě. Někteří se snažili bojovat dál, ale bojovali sami a umírali, nebo je strhli muži kolem nich, kteří už nebyli ochotní zemřít. Nakonec ale i ti nejodhodlanější začali odhazovat zbraně a zbroj, a třebaže ne každý prosil o milost, stále to byl hromový řev. Muži beze zbraní, již se sundanými přílbami a kyrysy a veškerou ostatní zbrojí, kterou mohli mít, klopýtali skrz řadu gardistů, ruce položené na hlavách. Halapartníci je sháněli jako ovce. A oni měli lehce ohromený výraz jako ovce jdoucí na porážku. Totéž se muselo opakovat v desítkách úzkých uliček Dolního Caemlynu a u bran, protože jediné, co Elain slyšela, byly prosby o milost, a i ty utichaly, jak si muži pomalu uvědomovali, že jim byla udělena.

Slunci chyběla do poledne ještě hodina a všichni šlechtici už byli odděleni. Nižší doprovodili do města, kde budou drženi kvůli výkupnému. Které zaplatí, jakmile bude trůn zabezpečený. Prvními z výše postavených šlechticů, které k ní Charlz a tucet gardistů doprovodil, byly Arymilla, Naean a Elenia. Charlz měl krvavý šrám na levém rukávu a zub v lesklém kyrysu, jenž musel vzniknout po ráně kladivem, ale pod mřížkou hledí své přílby se tvářil vyrovnaně. Elain si vydechla úlevou, když ty tři ženy uviděla. Mezi mrtvými a zajatými najdou i ostatní. Připravila opozici o hlavu. Přinejmenším dokud nedorazí Luan a ostatní. Gardistky před ní konečně ustoupily, aby mohla čelit zajatkyním.

Všechny tři byly oděné, jako by se dnes chystaly na Arymillinu korunovaci. Arymilla sama měla šaty z červeného hedvábí pošité perličkami na živůtku, s vyšitými kráčejícími bílými lvy na rukávech. Kymácela se v sedle a v očích měla stejně ohromený pohled jako její vojáci. Naean, štíhlá, s rovnými zády, v modré, se stříbrnými Třemi klíči Arawnů na rukávech a stříbrnými spirálami na živůtku, s lesklými černými vlasy zachycenými ve stříbrné síťce se safíry, vypadala spíš zaražená než omámená. Dokonce se jí dařilo ohrnovat rty, byť chabě. Elenia s medovými vlasy, v zelených šatech s bohatou zlatou výšivkou, se střídavě mračila na Arymillu a Elain. Z pouta se nesla stejnou měrou vítězosláva a nechuť. Birgitte ty ženské nesnášela stejně důrazně jako Elain.

„Prozatím budete mými hosty v paláci,“ sdělila jim Elain. „Doufám, že vaše truhlice jsou hluboké. Vaše výkupné zaplatí tuhle válku, kterou jste způsobily.“ To od ní bylo zlé, ale najednou ji přemohla nenávist. Truhlice vůbec nebyly hluboké. Vypůjčily si mnohem víc, než dokážou splatit, aby mohly najmout žoldnéře. A podplatit žoldnéře. I bez výkupného by byly na mizině. S výkupným to bude bankrot.

„Nemůžeš si myslet, že to skončí takhle,“ zachraptěla Arymilla. Mluvila, jako by se snažila přesvědčit hlavně sama sebe. „Jarid je pořád v poli se značným vojskem. Jarid a ostatní. Řekni jí to, Elenie.“

„Jarid se bude snažit co nejvíc uchránit Sarandy před tou pohromou, do které jsi nás natlačila,“ prskla Elenia. Začaly na sebe křičet, ale Elain si jich nevšímala. Uvažovala, s jakou radostí budou sdílet postel s Naean.

Vzápětí k ní doprovodili Lira Baryna a poté Karind Anšar. Lir, štíhlý jako čepel a stejně silný, se tvářil spíš zamyšleně než vzdorovitě nebo mrzutě. Jeho zelený kabátec se stříbrem vyšitým Okřídleným kladivem Barynů na vysokém límci nesl stopy, že přes něj nosil kyrys, který už na sobě neměl, a tmavé vlasy měl slepené potem. Obličej se mu také leskl. Určitě by se nezpotil, kdyby se jen díval, jak bojují jiní. Karind byla stejně velkolepě oděná jako ostatní ženy – v měňavém modrém hedvábí ztěžklém stříbrnými stuhami – a v prošedivělých vlasech měla perly. Její hranatý obličej vypadal odevzdaně, zvlášť poté, co je Elain obeznámila s výkupným. Ti dva si sice nepůjčovali tolik co první tři ženy, nicméně výkupné je stejně zabolí.

Pak se objevili dva gardisté se ženou jen o málo starší než Elain, v jednoduchých modrých šatech, kterou měla dojem, že poznává. Jejím jediným šperkem zřejmě byla pouze smaltovaná brož, červená hvězda a stříbrný meč na lesklém černém poli. Proč k ní ale vodí Sylvase Kaeren? Hezká žena s pozornýma modrýma očima, jež upírala Elain do tváře, byla dědičkou urozeného pána Nasina, nikoliv hlava rodu Kaerenů.

„Kaerenové stojí za Trakandy,“ prohlásila Sylvase, jen co zastavila koně, čímž všechny šokovala. Z pouta se nesla ozvěna Elainina překvapení. Arymilla na ni vytřeštila oči, jako by se snad mladá žena pomátla. „Mého děda ranila mrtvice, Arymillo,“ pokračovala Sylvase klidně, „a mí bratranci a sestřenice se mohli přetrhnout, aby mě potvrdili jako hlavu rodu. Dám ti to veřejně, Elain, jestli chceš.“

„To by asi bylo nejlepší,“ přiznala Elain pomalu. Zveřejnění by znamenalo, že svou podporu nebude moct odvolat. Nebylo by to poprvé, co rod změnil strany, ani nemuselo dojít ke smrti jeho hlavy, ale nejlepší bude mít jistotu. „Trakandové vřele vítají Kaereny, Sylvase.“ Lepší bude nebýt příliš odtažitá. O Sylvase Kaeren toho věděla pramálo.

Sylvase kývla. Takže nebyla úplně hloupá. Věděla, že jí Elain nebude úplně věřit, dokud svou věrnost neprokáže a nevydá prohlášení o podpoře veřejně. „Pokud mi aspoň trochu věříš, mohla bys mi svěřit dohled nad Arymillou, Naean a Elenií? V královském paláci, samozřejmě, nebo kde se rozhodneš mě ubytovat. Myslím, že můj nový tajemník pan Lounalt je dokáže přesvědčit, aby tě také podpořily.“

Naean z nějakého důvodu vykřikla a byla by spadla z koně, kdyby ji jeden z gardistů nechytil za ruku a nepodepřel ji. Arymilla a Elenia zesinaly, jako by se jim udělalo nevolno.

„Myslím, že ne,“ řekla Elain. Žádný navrhovaný rozhovor s nějakým tajemníkem nemohl vyvolat takové reakce. Sylvase zřejmě měla hodně tvrdé jádro. „Naean a Elenia veřejně prohlásily, že podporují Arymillu. Těžko samy sebe zničí tím, že by to odvolaly.“ To by je skutečně zničilo. Nižší rody, které jim přísahaly věrnost, by začaly odpadat, dokud by jejich vlastní rody nezačaly ztrácet na důležitosti. Samy by nejspíš jako jejich hlavy nepřežily moc dlouho po prohlášení, že nyní podporují Trakandy. A co se Arymilly týče… Elain jí nedovolí změnit písničku. Její podporu odmítne, i kdyby jí ji nabídla!

Sylvase se při pohledu na tři ženy v očích objevilo něco ponurého. „Mohly by, při správném přesvědčování.“ Ano, velmi tvrdé jádro. „Ale jak si přeješ, Elain. Buď s nimi ale velmi opatrná. Proradnost mají v krvi.“

„Barynové podporují Trakandy,“ oznámil náhle Lir. „I já ti to dám veřejně, Elain.“

„Anšarové podporuji Trakandy,“ řekla důrazně Karind. „Vydám prohlášení ještě dnes.“

„Zrádci!“ ječela Arymilla. „Za tohle zemřete!“ Zašátrala na opasku, kde jí visela pochva na dýku, samý drahokam, ale prázdná, jako by to chtěla udělat sama. Elenia se rozesmála, ale neznělo to pobaveně. Spíš jako vzlykání.

Elain se zhluboka nadechla. Teď měla devět z deseti rodů, které potřebovala. Nedělala si iluze. Bez ohledu na Sylvasiny důvody se Lir a Karind jenom snažili zachránit, co půjde, tím, že se odřízli od ztracené věci a zavěsili se na osobu, která náhle vypadala na vzestupu. Budou čekat, že je povýší za to, že se za ni postavili, ještě než získala trůn, a zároveň zapomene, že kdy podporovali Arymiliu. Neudělá ani jedno. Ale nemohla je ani rovnou odmítnout. „Trakandové vítají Baryny.“ Ale ne vřele. To tedy ne. „Trakandové vítají Anšary. Kapitáne Guybone, doprovoď zajatce do města, jak nejdřív to půjde. Ozbrojenci Kaerenů, Barynů a Anšarů dostanou zpátky zbraně a zbroj, jen co budou vydána prohlášení, ale prozatím jim můžeš vrátit korouhve.“ Zasalutoval a otočil ryzáka. Už vykřikoval rozkazy.

Když obracela šimlu k Dyelin, jež vyjela z boční ulice s Katalyn a třemi mladými hlupáky ve zlacené zbroji, Sylvase, Lir a Karind se zařadili za ni a Birgitte. Elain nijak neznepokojovalo, že je má za zády, ne se stovkou gardistek za jejich zády. Budou pod přísným dohledem, dokud nevydají ta prohlášení. Včetně Sylvase. Elain už přemýšlela dopředu.

„Jsi hrozně zamlklá,“ podotkla Birgitte tiše. „Právě jsi získala velký vítězství.“

„A za pár hodin zjistím, jestli jsem získala další,“ opáčila Elain.