Nůž snů

35 Důležitost Dyelin

„Oni chtěli bezpečný průchod?“ řekla Elain nevěřícně. „Aby vstoupili do Caemlynu?“ Venku se zablýsklo a zaduněl hrom. Za okny zaplavoval Caemlyn liják. Slunce už muselo být vysoko nad obzorem, ale kandelábry byly zapálené, protože byla tma jako večer.

Stál před ní štíhlý mladý muž, celý rudý rozpaky, ale přesto jí hleděl do očí. Byl to v podstatě ještě kluk, hladké líce si holil spíš kvůli dojmu, než že by břitvu potřeboval nějak často. Hanselle Renšar, Arathellin vnuk, neměl meč ani zbroj, ale na jeho zeleném kabátě zůstávaly stopy po kyrysu, vtištěné jeho dlouhým nošením. Velká vlhká skvrna na levém rameni ukazovala, kde mu pláštěm protekla voda. Zvláštní, čeho si jeden v takové chvíli všimne. „Dostal jsem příkaz o to požádat, má paní,“ opáčil vyrovnaně.

Dyelin, s rukama sepjatýma na prsou, kysele zabručela. Skoro se mračila. Paní Harfor, jako vždy oslnivá v karmínovém tabardu s Bílým lvem na pozoruhodném poprsí, si hlasitě frkla. Hanselle znovu zrudl. Byli v Elainině malém obývacím pokoji, kde ohýnek v mramorovém krbu ohříval chladný ranní vzduch a z lamp se nesla vůně růží. Elain si přála, aby tu byla Birgitte. Podle mírného podráždění, jež se neslo z pouta, vyřizovala hlášení. Její podráždění ale nebylo velké, takže se nemohlo jednat o nic naléhavého.

Když Luan a ostatní předevčírem přitáhli k městu se svými šedesáti tisíci ozbrojenci, vyvolalo to nemálo vzrušení a spontánní oslavy v ulicích, jakmile bylo jasné, že nehodlají zabrat tábory opuštěné po odchodu Jarida Saranda. A odvedl s sebou muže z rodů, které nyní stály při Elain, ač to ještě nemohli vědět. Světlo ví, jaké potíže ten chlap ještě napáchá. Ale Hanselleho zpráva dodala obrovskému táboru jen míli na jih od Dolního Caemlynu zcela nový rozměr. Pokud Arathelle, Luan a ostatní věděli, že město je zásobováno z Tearu a Illianu skrze průchody, a tohle dnes už musel vědět v Andoru každý, možná usoudili, že obléháním ničeho nedosáhnou. Bezpečná cesta byla otázka bitevních linií. Možná hodlali žádat o kapitulaci Caemlynu, aby se vyhnuli plnému útoku. Prohlášení o podpoře, které roznášely ženy z rodinky místo kurýrů, bylo vyvěšeno od Aringillu po havířské vesnice v pohoří Oparů, nebo brzy bude, ale i když se Sumeko a ostatní dřely při léčení, ani s ozbrojenci Caerenů, Anšarů a Barynů, které s sebou nestáhl Jarid, se počty jejích mužů neblížily šedesáti tisícům. Poté, co se rozneslo, že je opět bezpečné přiblížit se ke Caemlynu, začínaly proudit do města malé tlupy ozbrojených mužů, ale zdaleka to ještě nestačilo. Než se objeví větší oddíly, může to trvat týden i déle. Ty se zatím držely mimo město z obavy před Arymilliným vojskem. Výsledek plného útoku nebyl nikdy předem jasný – muži na hradbě mají značnou výhodu nad těmi, kdo se ji snaží překonat – ale i v nejlepším případě by to bylo těsné a nebyla žádná naděje na brzkou pomoc. Dyelin znovu navštívila Danine Kandraed na západě, ale ta se stále rozmýšlela. Elain měla devět rodů a potřebovala jich deset, všechno viselo na vážkách a Danine se zatraceně nemohla rozhodnout, jestli se postaví za Trakandy, nebo ne.

„Proč se mnou chtějí mluvit?“ Podařilo se jí, že jí do hlasu neproniklo Birgittino podráždění, ani její vlastní.

Hanselle znovu zrudl. Zřejmě rudl snadno. Světlo ji spal, oni opravdu poslali kluka! „To mi nesdělili, má paní. Jenom mi řekli, ať požádám o bezpečný průchod.“ Zaváhal. „Bez něj do Caemlynu nevstoupí, má paní.“

Elain vstala a přešla k psacímu stolu, z krabičky z palisandrového dřeva vzala list dobrého bílého papíru a namočila brk do křišťálového kalamáře se stříbrným hrdlem. Po stránce plynula přesně vyvedená písmena bez jejích obvyklých kudrlinek. Byla stručná a k věci.

Snažila se zachovat klid, ale při posledních písmenech trhal brk papír. Bezpečný průchod. Usměrnila a zapálila pečetící svíci. Když kapala zlatý vosk na papír, ruka se jí třásla. Naznačili, že by je mohla držet násilím. Ne, víc než naznačili! Skoro jako by to rovnou řekli! Otiskla do vosku svou pečeť, rozkvétající lilii, jako by se snažila prorazit stůl.

„Na,“ řekla a podala list mladíkovi. Hlas měla jako led a nepokoušela se s tím nic dělat. „Jestli se teď nebudou cítit bezpečně, tak by se mohli zabalit do zavinovačky.“ Její slova podtrhl hrom.

Hanselle znovu zrudl, tentokrát očividně hněvem, ale moudře jen poděkoval, když skládal list. Opatrně si ho strčil do kabátu, když ho paní Harfor vyprovázela ven. Osobně ho doprovodí až k jeho koni. Kurýrovi šlechticů tak mocných jako Luan a ostatní bylo třeba prokázat určitou úctu.

Náhle se Elainin hněv změnil ve smutek. Nevěděla, kvůli čemu je smutná. Její nálady se často měnily bez důvodu. Možná kvůli všem těm lidem, kteří zemřeli a kteří ještě zemřou. „Víš jistě, že nechceš být královnou, Dyelin? Luan a ta jeho banda tě okamžitě podpoří, a pokud tě podpořím já, ti, kdo podpořili mě, budou stát za tebou. Světlo mě spal, i Danine tě nejspíš podpoří.“

Dyelin se posadila a pečlivě si roztáhla modré suknice, než odpověděla. „Jsem naprosto jistá. Vést můj rod pro mě znamená už dost práce i bez toho, abych si ještě přidala celý Andor. Kromě toho neschvaluju změnu rodů na trůnu bez dobrého důvodu – není-li dědička nebo, což je horší, je-li hloupá, neschopná, krutá nebo hamižná. Ty nejsi ani jedno. Kontinuita přináší stabilitu a stabilita přináší prosperitu.“ Kývla. Tohle rčení se jí líbilo. „Věz, že pokud bys zemřela předtím, než ses vrátila do Caemlynu a vznesla svůj nárok, byly bych ho vznesla já, ale prostou pravdou je, že z tebe bude lepší vládkyně, než by byla ze mě. Lepši pro Andor. Částečně i kvůli tvým stykům s Drakem Znovuzrozeným.“ Dyelin zvedla obočí, žádajíc Elain, aby to spojení rozvedla. „Ale hlavně je to kvůli tobě,“ pokračovala, když Elain mlčela. „Viděla jsem tě vyrůstat, a už když ti bylo patnáct, věděla jsem, že budeš dobrou královnou, možná tou nejlepší, jakou kdy Andor měl.“

Elain zahořely tváře a do očí jí vhrkly slzy. Světlo spal ty změny nálad! Jenomže věděla, že tentokrát není na vině její těhotenství. Chvála od Dyelin byla jako chvála od máti, nikdy ne skoupá, ale nikdy nezasloužená.

Měla rušné dopoledne a to musela řešit jen Caemlyn a palác, ne celý Andor.

Paní Harfor hlásila, že špehové v paláci, o kterých se s jistotou ví, že se hlásí Arymille nebo jejím spojencům, velice ztichli, jako myši bojící se, že je pozoruje kočka.

„Aspoň je bezpečné je teď propustit, má paní.“ Reene mluvila spokojeně. Nelíbilo se jí, že má v Královském paláci špehy, stejně tolik jako Elain, možná víc. Dědička či královna možná v paláci bydlely, ale podle první panské patřil jí. „Všechny.“ Špehové pro ostatní byli ponecháni v paláci, aby nikdo netušil, že o nich Reene ví.

„Nech je tu a dál je sleduj,“ nařídila jí Elain. „Nejspíš začnou brát peníze od někoho jiného, a my víme, kdo jsou.“ Špehovi, o němž se to ví, lze zabránit, aby zjistil něco, co by neměl, a můžete zajistit, aby zjistil přesně to, co chcete vy, aby věděl. To platilo i pro špehy adžah, jež paní Harfor odhalila taky. Adžah neměla žádné právo ji špehovat, a pokud jim občas podstrčila falešnou informaci, byla jejich vina, že podle ní jednala. Nemohla to ale dělat příliš často, protože jinak by jim došlo, že jejich špehy odhalila, ale v případě potřeby se to hodilo.

„Jak říkáš, má paní. Svět se změnil, že?“

„Obávám se, že ano, paní Harfor.“

Kulatá žena smutně kývla, ale hned zase mluvila věcně. „Jedno z oken do Velkého sálu začalo zatékat, má paní. Cokoliv menšího bych zařídila, aniž bych tě s tím obtěžovala, ale tady je prasklé sklo, což znamená zavolat…“ Seznam problémů vyžadujících Elainin souhlas – a papíry, vyžadující její podpis – se táhl dál.

Pan Norry tím svým suchým hlasem hlásil vozy zrní a bobů a zboží, a s jistým překvapením oznámil, že počet případů žhářství neklesl. V noci bylo vypáleno sedmnáct budov. Byl si jistý, že zajetím Arymilly to skončí, a litoval, že se zmýlil. Přinesl jí k podpisu a zpečetění rozsudky smrti se jmény Rhyse a’Balamana a Aldreda Gomaisena. Žoldnéři, kteří změní strany, nemohli čekat nic jiného, pokud jejich nový pán nevyhrál. Evard Cordwyn padl u brány, jinak by byl skončil na šibenici také. Hafeen Bakuvun poslal žádost o odměnu za své skutky u Farmaddinské brány, ale tu bylo snadné odmítnout. Přítomnost domanských žoldnéřů a jeho mužů mohla napomoct tomu, že bránu udrželi, dokud nedorazila Dyelin, ale tím si jenom odpracovávali žold, nic víc.

„Zajatci stále mlčí, obávám se,“ řekl Norry a strčil si odmítnutou žádost zpátky do složky. Zřejmě měl pocit, že pokud to udělá dost rychle, bude to stejné, jako by ji nikdy ani nevyndal. „Myslím ty Aes Sedai temné družky, má paní. A ty další dvě osoby. Jsou velmi uzavřené, tedy kromě… ehm… nadávek. Mellar je z nich nejhorší, vykřikuje, co všechno hodlá udělat ženám, které ho zatkly.“ Deni vzala její příkazy doslova. Gardistky Mellara pořádně ztloukly, takže byl od hlavy k patě samá podlitina. „Ale Aes Sedai umějí být docela… ehm… jedovaté také. Obávám se, že bude možná nezbytné je podrobit výslechu, pokud se máme dozvědět něco užitečného.“

„Neříkej jim Aes Sedai,“ štěkla Elain. Slyšet „Aes Sedai“ ve spojení s temnými družkami u ní vyvolávalo nevolnost. „Ty ženy se vzdaly veškerých práv nechat si říkat Aes Sedai.“ Jejich prsteny s Velkým hadem jim sebrala osobně a nechala je roztavit. To byl přednostní příkaz Egwain, ne její, a možná ji za to pokárají, ale nedokázala se ovládnout. „Požádej urozenou paní Sylvase o jejího tajemníka.“ Sama nikoho, kdo by uměl vyslýchat, neměla, a podle Aviendhy nezkušený tazatel spíš zabije osobu, která je výslechu podrobována zbytečně. Kdy její sestře dovolí návštěvu? Světlo, že jí Aviendha scházela. „Soudím, že nic takového není.“ Za oknem se blýsklo a skleněné výplně roztřásl hrom.

Norry si přitiskl k sobě konečky prstů, složku si k inkoustem potřísněnému tabardu tiskl dlaní a vážně se mračil. „Jen málokdo si drží soukromého tazatele, má paní. Naznačuje to… ehm… temnou stránku. Ale jak to chápu já, její děd odehnal každého muže, který o ni projevil zájem, dokud muži nepřestali zájem projevovat, a ona byla od dosažení dospělosti v podstatě vězenkyní. To pak v člověku vznikne temný pohled na svět. Možná nebude tak… ehm… důvěryhodná, jak by sis přála, má paní.“

„Dokázal bys podplatit někoho z jejích sluhů, aby pro nás špehoval?“ Jak snadné bylo se na to zeptat. Špehové se stali součástí jejího života stejně jako kameníci a sklenáři.

„To by mělo být možné. S jistotou to budu vědět zítra nebo pozítří.“ Kdysi by ji samotná představa, že by měla mít něco společného se špehováním, vyděsila. Všechno se zřejmě nakonec změní. Posunul ruce na složce, ale neotevřel ji. „Obávám se, že stoky v jižní části Nového Města naléhavě vyžadují pozornost.“

Elain si vzdychla. Nikdy se nic nezmění. Světlo ji spal, jak bude mít jednou na starosti celý Andor, těžko bude mít aspoň hodinu pro sebe. Co ten Luan a ostatní chtějí?

O něco později se objevila Melfane Dawliš a nechala Essande a Neris Elain svléknout do naha, aby ji mohla zvážit na obrovské váze s dřevěnými rameny, kterou přinesla pro denní obřad. Na mosazné plošině byla pokrývka, díky Světlu! Statná malá žena si dřevěnou trubičkou přitisknutou na prsa a záda poslechla srdce, zvedla jí víčka a prohlédla oči a přičichla jí k dechu. Přinutila Elain se vymočit a pak si přidržela skleněnou nádobu u kandelábru. I k té čichla, dokonce do ní namočila prst a olízla ho! Byl to další denní obřad. Elain odvrátila oči a pevně si k sobě přitiskla květy vyšívané hedvábné šaty, ale stejně se otřásla. Tentokrát si toho Melfane všimla.

„Některé nemoci poznám ze změny chuti, má paní. Ale jsou horší věci. Můj chlapec Jaem, to je ten, co mi nosí váhu, dostal jako první práci kydání maštale. Tvrdí, že všechno, co pak jedl, chutnalo jako-“ Kulatý břich sejí zatřásl smíchem. „No, umíš si to představit, má paní.“ Elain uměla a byla ráda, že nemá sklony zvracet. Stejně se znovu otřásla. Essande vypadala celkem klidně, ruce sepjaté v pase, a pochvalně svou neteř sledovala, ale Neris bylo zjevně nevolno. „Škoda, že se nemůže naučit moje řemeslo, ale od muže by bylinky nikdo nekupoval. Ani by ho nechtěl za porodní bábu.“ Zařehtala se té směšné představě. „Chce se vyučit na platnéře, ze všech věcí. Je na to dost starý, ale tak to je. A ty svému dítěti určitě čti.“ Silně pochybovala o Elainině tvrzení, že bude mít chlapečka a holčičku. Odmítala to přijmout, dokud si neposlechne jejich tep, a to ještě pár týdnů potrvá. „A ať mu hudebníci hrají. Naučí se zvuk tvého hlasu. Naučí se mít ráda čtení a hudbu. Pomůže to i jinak. Dítě je pak bystřejší.“

„To říkáš pokaždé, paní Dawliš,“ pronesla Elain mrzutě. „Já si věci pamatuju, víš. A dělám to.“

Melfane se znovu zasmála a v tmavých očích jí zajiskřilo. Přijímala Elaininy změny nálad stejně jako déšť nebo blesk. „Divila by ses, kolik lidí nevěří, že dítě v lůně slyší, ale já vidím rozdíl u těch, komu se čítávalo, a komu ne. Nebude ti vadit, když si před odchodem promluvím s tetou, má paní? Přinesla jsem jí koláč a mast na klouby.“ Essande zrudla. No, když teď byla její lež odhalena, přijme léčení, nebo bude chtít Elain slyšet, proč to odmítá.

Po svačině Elain předložila svoje záměry s Luanem a ostatními Birgitte. Jídlo bylo úžasné a ona ho přímo hltala. Melfane pokárala kuchařky a všechny ženy v doslechu za jídla bez chuti, která jí předkládaly. Dnes to byl malý jezerní pstruh, dokonale ogrilovaný, zelné závitky nadívané drobivým sýrem z mléka bílých ovcí, široké fazole s piniovými oříšky a kyselý jablečný dort. Další důvod, proč bylo jídlo úžasné, byl ten, že v něm nebyl ani náznak něčeho zkaženého. K pití byl dobrý černý čaj s mátou, z něhož zpozorněla, dokud si neuvědomila, že to je opravdu máta. Jediné, co jí Melfane zakázala, bylo víno, jakkoliv zředěné. Birgitte dokonce sama přestala pít, i když to nemohlo mít přes pouto žádný vliv. Elain se o tom ale nezmínila. Birgitte pila příliš, aby otupila bolest ze ztráty Gaidala. Elain to chápala, i když to neschvalovala. Neuměla si představit, co by dělala, kdyby Rand zemřel.

„Já ti nevím,“ řekla Birgitte, když zhltala svůj dort. „Podle mě tě přišli požádat o pomoc proti Hraničářům. Jisté je jedině to, že zatraceně nepřišli, aby tě podpořili.“

„To si taky myslím.“ Elain si na prst nalepila drobky sýra a strčila si je do úst. Klidně by dokázala sníst ještě jednou tolik, ale Melfane oznámila svůj záměr omezit její přibývání na váze. Nesměla nabrat moc. Takhle se možná cítila kráva vykrmovaná na jatka. „Pokud nepřišli žádat, abych vydala Caemlyn.“

„To je možný,“ usoudila Birgitte téměř vesele. Ale pouto prozrazovalo opak. „Pořád máme na věžích hlídky a Julanja s Keraille pracují jako pradleny v jejich táboře, takže zjistíme, jestli vytáhnou proti městu, ještě než se pohne první voják.“

Elain by ráda tolik nevzdychala. Světlo ji spal, měla Arymillu, Naean a Elenii pod stráží a ta společná postel se jim rozhodně nelíbila – věděla, že by jí to nemělo činit radost, ale činilo – a získala další tři spojence, byť ne ty nejdůvěryhodnější. Aspoň k ní ale byli pevně připoutáni. Měla by se cítit vítězoslavně.

Odpoledne ji Essande se Sefanií oblékly do tmavozeleného, na sukních smaragdově prostřihávaného hedvábí, se stříbrnou výšivkou na živůtku, rukávech a lemu. Jako šperky měla svůj prsten s Velkým hadem a velký stříbrný špendlík s modrým smaltem a trakandským Klenákem. Z toho špendlíku byla nevrlá. V rodě se říkalo, že Trakandové jsou klenákem, který drží Andor pohromadě. Zatím neodvedla zrovna nej lepší práci.

S Birgitte se střídaly ve čtení jejím dětem. Pochopitelně z dějin. Pokud měla Melfane pravdu, nechtěla je směřovat k frivolním příběhům. Bylo to suchopárné. Kyprý muž v červenobílé hrál na flétnu a štíhlá žena v livreji hrála na dvanáctistrunný sitár veselou, živou melodii. Aspoň dokud je nepřehlušil rachot hromu. Bardové nerostou na stromech a Birgitte nehodlala k Elain pustit někoho mimo palác, ale paní Harfor našla dost schopných hudebníků, kteří skočili po možnosti obléknout livrej. I jejich plat byl o dost vyšší v paláci než v šenku, a dostali k němu oblečení. Elain uvažovala, že najme kejklíře, ale to jí připomnělo Torna. Je v pořádku? Je aspoň živý? Mohla se jenom modlit. Světlo dej. Prosím.

Paní Harfor přišla ohlásit příchod Luana, Arathelle a ostatních a Elain si nasadila korunku dědičky, prostou zlatou obroučku se zlatou růží obklopenou tmím na čele. Když vycházely z komnat, zařadily se za ni, Birgitte a Essande Caseille s osmi gardistkami, a jejich holínky hlasitě dupaly do rytmu. Devět gardistek bylo mezi mrtvými, když ji zachránili ze spárů temných družek, a to zřejmě ostatní k sobě připoutalo ještě víc. Dvakrát cestou do Velkého sálu zabloudily, ale nikdo ani necekl. Co byly nějaké měnící se chodby proti ohni a bleskům stvořeným s pomocí jediné síly? Velké dveře do Velkého sálu s vysokými vyřezávanými lvy se otevřely a Caseille odvedla gardistky, aby se postavily před ně, zatímco Elain, Birgitte a Essande vstoupily.

Za vysokými okny byla tma, pokud se zrovna nezablýsklo, ale všechny kandelábry u zdí a kolem vysokých bílých sloupů, táhnoucích se v řadách podél stěn, byly zapálené. V rozlehlém prostoru se ozývalo hlasité, pravidelné cákání, jak voda kapala do obyčejného dřevěného vědra pod jedním oknem s barevnými skly, zasazeným ve stropě ve výšce deseti sáhů, kde se jednomu z kráčejících Bílých lvů leskly kapky podél praskliny poblíž bitevních výjevů a tváří prvních andorských královen. Jako vždycky v tomto sále měla Elain pocit, že ji ty ženy cestou po červených a bílých dlaždicích soudí. Ony vybudovaly Andor díky své bystré mysli a krvi svých synů a manželů, na počátku jen s jediným městem, a z trosek říše Artuše Jestřábí křídlo vytvořily silný národ. Měly právo soudit každou ženu, která usedla na Lví trůn. Nicméně tušila, že tam jejich portréty umístili, aby každá královna cítila, jak jsou její činy poměřovány historií.

Samotný trůn seděl na stupínku z bílého mramoru na druhém konci sálu, vyřezávaný a pozlacený, velký právě pro ženu, přesto masivní, na nohách zakončených lvími tlapami. Bílý lev, vyskládaný z měsíčních kamenů na poli třpytivých rubínů na vysokém opěradle, byl vidět nad hlavou i té nejvyšší ženy, jež by na trůn usedla. Dyelin už stála pod stupínkem a dívala se, jak Sylvase rozmlouvá s Konailem a Katalyn, zatímco Branlet s Perivalem pozorně poslouchali. Perival si prohrábl vlasy a kývl. Měla Dyelin pochyby i ohledně Sylvase? Lir a Karind stáli stranou od ostatních i od sebe a ani se na sebe nepodívali. Jelikož byli spojenci proti Elain, nechtěli, aby si myslela, že jsou stále ve spojení. Essande se připojila ke sloužícím v livrejích osmi ostatních rodů, shromážděným kolem stolu s vysokými stříbrnými džbány s vínem a čajem. To v tomto kontextu znamenalo neformální chování. Každý si na shromáždění přivede jednoho sluhu. U formálního sezení by veškeré služebnictvo poskytovala Elain a Velký sál by byl nacpaný všemi šlechtici z Caemlynu i z táborů pod ním.

„Ellorien možná bude provokovat, Elain,“ varovala Dyelin už asi popáté od chvíle, co se doslechla o žádosti o bezpečný průchod. Tvářila se klidně a vyrovnaně, ale musela být nervózní. Neustále si zbytečně uhlazovala zlatem krumplované suknice.

„Nenechám se vyprovokovat,“ opáčila Elain. „A ani nikdo jiný. Tím myslím tebe, Konaile, a tebe, Lire.“ Konail, ve zlatem vyšívané modré, zrudl stejně rychle jako předtím Hanselle. Zapletl se do rvačky s žoldnéřem, o němž usoudil, že mluví opovržlivě o Elain, a málem ho zabil. Měl jediné štěstí, že druhý muž tasil jako první. Dokonce i žoldnéři si zaslouží spravedlnost a Andor nebyl Tear, kde mohli šlechtici zabíjet kmány beztrestně. No, přinejmenším než jim Rand změnil spoustu zákonů. Světlo ho spal, proč pořád tak skáče sem a tam?

„Podporuju tebe, Elain, a to znamená, že tě budu podporovat vždy,“ pronesl Lir uhlazeně. Ve stříbrem vyšívaném zeleném hedvábí se stříbrným Okřídleným kladivem rodu Barynů na límci vypadal každým coulem jako sebevědomý dvořan, ale byl až příliš uhlazený. „Ale ovládnu se, ať Ellorien řekne cokoliv.“ Z pouta se vyhrnulo opovržení. Ve snaze ukázat, jak je jí věrný, se Lir se žoldnéři popral už třikrát. Za dva dny. Musel spory vyhledávat, aby se mu to podařilo.

„Jestli nás bude chtít vyprovokovat, proč bychom se měli držet zpátky?“ chtěla vědět Katalyn. Červené šaty se širokými pruhy zlaté výšivky na lemu a rukávech jí nešly k pleti, zvlášť když měla baculaté líce zrudlé hněvem. A zvednutou bradu. Možná nosila ten velký smaltovaný špendlík s haevinským Modrým medvědem schválně tak, aby musela zvedat bradu a na každého se dívala svrchu. „Nedovolím nikomu, aby si do mě rýpl a pak odešel bez újmy.“

„Vůl reaguje na rýpnutí a dělá, co po něm poháněč chce,“ pronesla Dyelin suše. „Stejně tak budete vy dělat, co chce Ellorien, pokud budete reagovat na její rýpání.“ Rudé lice Katalyn zůstaly, bezpochyby nyní ale ze studu.

Ve dveřích se objevila Reene Harfor. „Mé paní,“ pronesla hlasitě a její hlas se v téměř prázdném sále rozléhal ozvěnou. „Pánové.“

To byla neformálnost, když se setkaly dvě strany a nikdo nevěděl, jak dalece rozdílné jsou. Paní Harfor ohlásila nově příchozí urozené pány a paní v přesném pořadí nadřazenosti, i když mezi shromážděnými rody nebylo mnoho rozdílů. Luan Norwelyn, s tvrdou tváří a více šedinami, než když ho Elain viděla naposledy, v modrém kabátě bez ozdob kromě norwelynského Stříbrného lososa na vysokém límci. Arathelle Renšar, s vrásčitým obličejem a hnědými vlasy silně prokvetlými, v červených jezdeckých šatech složitě krumplovaných, s velkým, rubíny vykládaným špendlíkem se třemi Zlatými psy. Pelivar Coelan, vysoký a štíhlý, s ustupujícími tmavými vlasy, až to skoro vypadalo, že si vyholil čelo jako Cairhieňan, ve stříbrem vyšívaném modrém kabátě a dvěma červenými růžemi vyšitými na límci – coelanskými Růžemi. Aemlyn Carand, baculatá v šedém hedvábí se třemi zlatými šípy na rukávech a na živůtku tak hustě vyšitými, až vypadala jako ježící se toulec. Ellorien Traemane, ne tak kyprá, jak si ji Elain pamatovala, ale stále hezká v zeleně prostřihávaných modrých šatech s vyšitými bílými jeleny se zlatým parožím, Bílým traemaneským jelenem na rukávech. Abelle Pendar s přísným výrazem v hranatém obličeji, se šedivými vlasy, v tmavošedém, se třemi Zlatými hvězdami na límci. Vstoupili do Velkého sálu společně, se sluhy za patami, ale ne podle pořadí, jak byli ohlášení.

Ellorien a Abelle šli s Luanem, Pelivar a Aemlyn s Arathelle, a mezi oběma skupinami byly dva kroky. Takže… Požádali o bezpečný průchod jako jedna skupina, ale jednotní nebyli. Proto byla žádost o kapitulaci méně pravděpodobná. Dokonce i otevření nepřátelé můžou občas jednat ve shodě. Rozdělené suknice a těsné spodky se vlhce leskly. Ani nejlepší plášť by před takovým lijákem nedokázal ochránit úplně. Nebudou mít nejlepší náladu.

„Buďte vítáni,“ pravila, když se jejich sluhové připojili k ostatním. „Dáte si víno nebo čaj? Víno je horké a kořeněné. Na to, že je jaro, je den jako v zimě.“

Luan otevřel ústa, ale Ellorien promluvila první. „Aspoň že nesedíš na trůně.“ Tvář měla jako vytesanou z mramoru a hlas stejně tvrdý a chladný. „Skoro jsem čekala, že tam budeš.“ Zaduněl hrom.

Luan se tvářil nešťastně. Arathelle vyvrátila oči, jako by slyšela něco, co už slyšela mockrát. Lir se zavrtěl, ale Elain na něj upřela přísný pohled, a on se lehce omluvně uklonil.

„Nemám právo sedět na trůně, Ellorien,“ opáčila klidně. Světlo, prosím, ať jí nálada vydrží. „Zatím.“ V tom byl nechtěný osten. Nakonce možná nebyla tak klidná, jak by si přála.

Ellorien ohrnula nos. „Jestli čekáš, až ti Danine dá tvých deset, tak se hodně načekáš. Danine strávila poslední boj o nástupnictví návštěvou svých zámků. Nikdy se pro nikoho nevyslovila.“

Elain se usmála, ale bylo to těžké. K boji o nástupnictví docházelo, když jeden rod střídal druhý na trůně. „Dám si čaj.“

Ellorien zamrkala, ale ostatní to pobídlo, aby si také dali něco k pití. Pouze Elain, Birgitte, Branlet a Perival si vybrali čaj. Všichni čichali k pohárům, ať stříbrným na víno, nebo porcelánovým šálkům s čajem, než se napili. Elain se neurazila. Jídlo a víno mohlo být v kuchyni v pořádku, a než dorazilo na stůl, už mohlo být zkažené. Nikdy se nedalo říct, kdy k tomu dojde. Čaj slabě chutnal po zázvoru, ale nebylo ho tam tolik, aby přerazil chuť dobrého tremalkinského černého.

„Vidím, že jsi podporu získala hlavně mezi dětmi a těmi, kdo přešli od Arymilly,“ pokračovala Ellorien. Katalyn zrudla jako její šaty a Branlet se rozzlobeně narovnal, dokud mu Perival nepoložil ruku na paži a nezavrtěl hlavou. Rozvážný kluk, tenhle Perival, a na svá léta bystrý. Lirovi se tentokrát podařilo ovládnout, ale Konail začal říkat něco ostrého, než cvakl pusou pod Elaininým přísným pohledem. Karind jen vyrovnaně opětovala Ellorienin záštiplný pohled. Nebyla příliš chytrá, ale jen máloco ji dokázalo rozčílit.

„Musíte mít důvod, proč jste požádali o schůzku,“ řekla Elain. „Jestli to bylo jen kvůli urážkám…“ Odmlčela se. Měla vlastní důvody, proč o schůzku stála. Pokud by ji požádali, aby přišla za nimi, byla by to udělala. Bez žádosti o bezpečný průchod. Z pouta pocítila záchvěv hněvu a pevně ovládla ten svůj. Birgitte se mračila na Ellorien, jako by měla v očích dýky. Pokud začnou svůj vztek navzájem doplňovat. .. Na to radši ani nemyslet, ne tady a ne teď.

Ellorien znovu otevřela ústa, ale tentokrát ji Luan uťal. „Přišli jsme žádat o příměří, Elain.“ Okna na severní straně a ve stropě ozářil blesk, ale podle doby, než zahřmělo, uhodil někde daleko.

„O příměří? Jsme snad ve válce, Luane? Přihlásil se o trůn někdo, o kom jsem neslyšela?“ Šestero párů očí se obrátilo k Dyelin, jež zabručela.

„Hlupáci. Říkám to pořád dokola a vy mi nevěříte. Možná uvěříte tomuhle. Když Sylvase, Karind a Lir vydali svá prohlášení o podpoře, vydala jsem ho taky. Taravinové stojí za Trakandy a celý Andor se to brzy dozví.“

Ellorien vzteky zrudla, ale podařilo se jí, aby i to vypadalo chladně. Aemlyn se zhluboka napila a tvářila se zamyšleně. Arathelle si dovolila nádech zklamání, než zase nasadila masku stejně tvrdou jako Ellorien.

„Ať je to, jak chce,“ prohlásil Luan, „stále chceme… ne-li tedy příměří, aspoň dočasnou dohodu.“ Napil se a smutně potřásl hlavou. „I kdybychom sebrali všechno, co máme, budeme mít problém porazit Hraničáře, ale pokud nebudeme jednat společně, tak jakmile se jednou rozhodnout pohnout, prosekají se přes celý Andor. Upřímně řečeno jsem překvapený, že zůstali tak dlouho na jednom místě. Jejich muži už si museli odpočinout i po tom tisícilígovém pochodu.“ Blesk jasně ozářil jižní okna a zahřmělo tak hlasitě, až se skleněné tabulky zatřásly. Tohle bylo blízko.

„Já čekala, že touhle dobou už budou v Murandy,“ poznamenala Elain. „Ale myslím, že na jednom místě sedí, protože se bojí, že pokud se příliš přiblíží ke Caemlynu, vyvolají válku. Zřejmě se snaží najít cestu do Murandy po vedlejších cestách. A sami víte, v jakém jsou touhle roční dobou stavu. Nechtějí válku s námi. Když jsem jim dala svolení projít přes Andor, řekli mi, že hledají Draka Znovuzrozeného.“

Ellorien zaprskala a z úst jí měly létat kusy ledu. „Když jsi udělala co? Žvaníš o tom, jak nemáš právo sedět na trůně – zatím – a pak si osobuješ právo—!“

„Aes Sedai, Ellorien.“ Elain zvedla ruku, aby viděli prsten s Velkým hadem na prsteníku. Sama měla hlas mrazivý, ač se snažila. „Nemluvila jsem jako dědička, dokonce ani jako hlava rodu Trakandů. Mluvila jsem jako Elain Aes Sedai ze zeleného adžah. Kdybych to neudělala, stejně by přišli. Docházelo jim jídlo a píce. Kdybych se je byla snažila zastavit, kdyby se je kdokoliv pokoušel zastavit, byla by válka. Jsou odhodlaní najít Draka Znovuzrozeného. Byla by to válka, kterou by Andor neměl šanci vyhrát. Ty mluvíš o společném jednání, Luane? Sežeň všechny andorské brance a jen tak tak se jim vyrovnáme počtem, ale dva ze tří našich budou muži, kteří sice zvládnou halapartnu nebo oštěp, ale většinu času tráví za pluhem. Každý jejich je délesloužící ozbrojenec, kterého nepřekvapí ani trollok. Místo války, která by zalila Andor krví a zmrzačila ho na celé pokolení, máme Hraničáře přecházející mírumilovně naší zemí. Nechávám je sledovat. Za jídlo a píci platí a platí dobře.“ Jindy, s jinými posluchači, by se tomu zasmála. Andorský sedlák by se snažil nasadit cenu i Temnému. „Nejhorší, co zatím udělali, bylo, že zmrskali pár zlodějů koní, a i když je měli předat soudci, nemůžu jim to dávat za vinu. Tak mi teď řekni, Ellorien: Byla bys udělala něco jiného, a pokud ano, co?“

Ellorien mrkala, ledová, mrzutá, opovržlivě frkla a napila se vína.

„A co máš v plánu s tou Černou věží?“ zeptal se Abelle tiše. „Tedy… předpokládám, že s ní máš taky něco v plánu.“ Tuší její další důvod, proč nechává Hraničáře přejít přes Andor? Aťsi, dokud to nevysloví nahlas. Dokud bude mlčet, budou její motivy vypadat jen pro dobro Andoru. Bylo to pokrytecké, nemělo to páteř, ale také to bylo realistické. Ohledně těch ostatních důvodů mluvila pravdu, ale tento, pronesený nahlas, by ji mohl stát hodně. Stále potřebovala ještě jeden rod, a vypadalo to, že to budou muset být Kandraedové, ale Danine se nikdy nerozhoupá, pokud si bude myslet, že se ji Elain snaží nutit.

„Nic,“ odpověděla. „Vysílám gardisty, kteří kolem projíždějí a připomínají jim, že jsou v Andoru a podléhají andorským zákonům, ale jinak nemůžu dělat nic víc, i kdyby se Bílá věž nějak přesunula do Caemlynu.“ Dlouho na ni jen zírali, všech šest, bez mrknutí.

„Pendar podporuje Trakandy,“ prohlásil náhle Abelle a hned vzápětí Luan: „Norwelynové podporují Trakandy.“ Blesk náhle ozářil všechna barevná stropní okna.

Elain měla co dělat, aby se nezakymácela. Birgitte se tvářila vyrovnaně, ale z pouta se neslo ohromení. Bylo to. Měla jedenáct rodů, trůn byl její.

„Čím větší bude mít podporu, tím lépe pro Andor.“ I Dyelin mluvila trochu omámené. „Podpořte se mnou Trakandy.“

Nastala další odmlka, delší, kdy si vyměňovali pohledy, ale pak, jeden po druhém, Arathelle, Pelivar a Aemlyn vyhlásili podporu svých rodů Trakandům. Ale dělali to pro Dyelin. Elain si to bude muset pamatovat. Možná si časem získá jejich věrnost, ale prozatím ji podpořili jen kvůli Dyelin.

„Má trůn,“ řekla Ellorien, chladná jako vždycky. „Zbytek je jenom pápěří.“

Elain se snažila mluvit přívětivě. „Povečeříš s námi, Ellorien? Aspoň zůstaň, dokud nepoleví déšť.“

„Mám vlastní kuchaře,“ opáčila Ellorien a obrátila se ke dveřím. Přiběhla její služka, převzala pohár a vrátila ho na stůl. „Až přestane pršet, aspoň odjedu do Šeldynu. Už jsem byla pryč příliš dlouho.“

„Tarmon Gai’don se blíží, Ellorien,“ podotkla Elain. „Pak nebudeš moct zůstat na svém panství.“

Ellorien se ohlédla přes rameno. „Až přijde Tarmon Gai’don, Traemaneové vyjedou do Poslední bitvy a pojedeme za Andorským lvem.“ Když odcházela z Velkého sálu se služkou za patami, zahřmělo.

„Připojíte se ke mně v mých komnatách?“ pozvala Elain ostatní.

Za Andorským lvem, ale ani slovo o Elain Trakandovně. Skoro polovina těch, kdo ji podporovali, byla podezřelá, Jarid Sarand stále někde volně pobíhal s nemalým vojskem a Ellorien jí nakonec bude dělat potíže. Nikdy to nebylo takové jako v příbězích. Tam bylo všechno nakonec vždycky úhledně zabalené. Skutečný život byl mnohem… komplikovanější. Ale pořád měla trůn. Pořád tu sice byla ještě korunovace, ale to už byla jenom formalita. Když vedla průvod z Velkého sálu a povídala si s Luanem a Pelivarem, zaduněl hrom jako válečné bubny provázející pochod k Tarmon Gai’donu. Jak dlouho potrvá, než budou muset andorské korouhve vytáhnout do Poslední bitvy?