Nůž snů

17 Bronzový medvěd

Opustila paní Harfor a pana Norryho a dychtivě vyrazila do Mapového sálu, stále držíc saidar. Dychtivě, ale ne uspěchaně. Deni a tři gardistky šly před ní a rozhlížely se, jak neustále pátraly po hrozbách, a další čtyři dusaly za nimi. Elain pochybovala, že se bude Dyelin mýt dlouho, bez ohledu na to, jaké zprávy přinášela. Světlo dej, aby byly dobré. Birgitte, zamračená, s rukama sepjatýma za zády, zřejmě trucovala, i když si prohlédla každou boční chodbu, jako by z ní čekala útok. Z pouta se nesly obavy. A únava. Elain zapraskaly klouby, jak si zívla, než se dokázala zarazit.

Nechuť vyvolávat řeči nebyly jediným důvodem pro majestátní krok. Na chodbách bylo víc sluhů. Zdvořilost vyžadovala, aby poskytla pokoje v paláci šlechticům, kterým se podařilo dosáhnout města se svými ozbrojenci, z nichž někteří byli vycvičení a každý den se oháněli mečem, kdežto jiné odvolali od pluhu, aby následovali svého pána či paní, a mnozí z nich přijali. Většinou ti, kdo nebydleli v Caemlynu nebo měli hluboko do kapsy. Sedláci a dělníci možná považovali všechny šlechtice za boháče, a většina z nich skutečně bohatá byla, i kdyby jen ve srovnání s nimi, ale náklady vyžadované na udržení postavení a plnění povinností znamenaly, že mnozí počítali stejně pečlivě jako každá hospodyňka. Nevěděla, co udělá s nejnovější várkou. Šlechtici už spali po třech, po čtyřech v posteli, pokud byla větší. Na všech kromě nejužších se mohli vyspat dva, a taky tam spali. Mnoho žen z rodinky se muselo spokojit se slamníkem na podlaze v čeledníku, a díky Světlu, že to jarní počasí umožňovalo.

Vypadalo to, že spousta urozených hostů si vyšla na procházku, a když ji zdravili, musela se zastavit a prohodit s nimi pár slov. Se Sergase Gilbeam, malou a štíhlou v zelených jezdeckých šatech, s tmavými vlasy lehce prokvetlými, která Elain do služby přivedla všech svých dvacet ozbrojenců, a kyselým dědkem Kelwinem Janevorem, šlachovitým, v nenápadně zalátaném tmavém kabátci, jenž jich přivedl deset, mluvila stejně vlídně jako s vytáhlým Barelem Laydenem i zavalitou Anthelle Šarplyn, i když byli hlavami rodů, byť malých. Všichni ji přijeli podpořit s tím, co měli, a žádný se neobrátil zády, když zjistil, jak na tom je. Mnozí se však dnes tvářili znepokojeně. Nikdo o tom nemluvil – všichni jí přáli všechno nejlepší a doufali v rychlou korunovaci a jak jsou poctěni, že můžou jít za ní – ale ve tvářích měli vepsané obavy. Arilinde Branstorm, obvykle tak nadšená, až byste si mysleli, že jejích padesát ozbrojenců zvrátí příliv úplně samo, nebyla jediná, kdo si hryzal ret, a Laerid Traehand, tělnatý a málomluvný a obvykle pevný jako skála, nebyl jediný, kdo se mračil. Dokonce i zprávy o pomoci, kterou přivedl Guybon, vyvolaly jen krátké úsměvy, rychle pohlcené neklidem.

„Co myslíš, slyšeli o té Arymillině sebedůvěře?“ zeptala se v krátké chvilce, kdy neodpovídala na úklony a purklata. „Ne, to by Arilinde nebo Laerida neznepokojilo.“ Ty dva by nezneklidnila ani Arymilla uvnitř hradeb se třiceti tisíci muži.

„To ne,“ souhlasila Birgitte. Rozhlédla se kolem, aby zjistila, kdo kromě gardistek by mohl poslouchat, než pokračovala. „Možná se bojí kvůli tomu, co dělá starosti mně. Když jsme se vraceli, ty jsi nezabloudila. Nebo spíš, někdo tomu pomáhal.“

Elain se zastavila a pronesla pár chvatných slov s prošedivělým párkem v soukenných šatech, jaké by se hodily k blahobytným sedlákům. Sídlo Brannina a Elvain Martanových vypadalo spíš jako velké hospodářství, bylo rozlezlé a bydlelo v něm několik pokolení rodu. Třetinu jejich ozbrojenců tvořili jejich synové, vnukové, synovci a prasynovci. Pouze ti příliš mladí nebo příliš staří na jizdu na koni zůstali doma, aby dohlíželi na polní práce. Doufala, že usmívající se pár příliš nešokovala, když ho vzala tak zkrátka, ale vzápětí už kráčela dál. „Co tím myslíš, že jsem měla pomoc?“ zeptala se.

„Palác je… jiný.“ Chvíli se z pouta nesl zmatek. Birgitte udělala obličej. „Zní to šíleně, já vím, ale jako by ho celý někdo přestavěl podle trochu jinýho návrhu.“ Jedna z gardistek vepředu klopýtla, než se vzpamatovala. „Mám dobrou paměť…“ Birgitte zaváhala a pouto naplnila směsice pocitů, rychle potlačených. Většina jejích vzpomínek na minulé životy zmizela stejně jistě jako loňský sníh. Nezůstalo nic z doby před založením Bílé věže a čtyři životy, jež prožila mezi založením a koncem trollockých válek, se začínaly rozpadat na útržky. Děsilo ji máloco, ale bála se, že přijde i o zbytek, zvláště vzpomínky na Gaidala Caina. „Nikdy nezapomenu cestu, po který jsem už jednou šla,“ pokračovala, „a některý tyhle chodby nejsou stejný jako dřív. Některý chodby se… posunuly. Jiný tady už vůbec nejsou a další jsou nový. Nikdo o tom nemluví, pokud vím, ale myslím, že lidi mlčí hlavně ze strachu, že přicházejí o rozum, a ti mladší se zase bojí, že přijdou o místo.“

„To je—“ Elain zavřela ústa. Očividně to nebylo nemožné. Birgitte nemívala náhlé představy. Narisina neochota opustit komnatu náhle dávala smysl a možná i Reenin dřívější zmatek. Skoro si přála, aby jí opravdu pomotalo myšlení těhotenství. Jenomže jak? „Nejsou to Zaprodanci,“ prohlásila rázně. „Kdyby dokázali něco takového, udělali by to už dávno, i něco horšího… Dobrý den i tobě, urozený pane Aubreme.“

Aubrem Pensenor, hubený, s ostře řezanými rysy a plešatý, kromě bílého prstence kolem hlavy, měl houpat na koleni svoje pravnoučata, ale záda měl rovná a oči jasné. Byl mezi těmi, kdo do Caemlynu dorazili jako první, s téměř stovkou mužů, při první zmínce, že Arymilla Mamě táhne na město a Naean a Elenia ji podporují. Začal vzpomínat na to, jak jel na pomoc její matce při sporu o nástupnictví, dokud Birgitte nezamumlala, že na ni čeká urozená paní Dyelin.

„Ach, v tom případě se ode mě nenech zdržovat, urozená paní,“ pronesl starý pán srdečně. „A vyřiď, prosím, mé pozdravy urozené paní Dyelin. Má tolik práce, že jsem s ní od jejího příchodu do Caemlynu vyměnil stěží dvě slova. Že ji velmi uctivě zdravím.“ Rod Pensenorů byl spojencem Dyelininých Taravinů od nepaměti.

„Nejsou to Zaprodanci,“ promluvila Birgitte, jen co byl Aubrem z doslechu. „Ale co to způsobilo, je teprve první otázka. Stane se to znovu? A pokud ano, budou změny vždycky neškodné? Nebo se jednou probudíme a zjistíme, že jsme v pokoji bez oken nebo bez dveří? A co se stane, když budeš spát v pokoji, který zmizí? Jestli se může ztratit chodba, tak pokoj taky. A co když se nejedná jen o palác? Musíme zjistit, jestli ulice pořád vedou tam, kam vždycky. Co když tady příště nebude kus města?“

„Ty máš opravdu neveselé myšlenky,“ poznamenala Elain sklíčeně. I s jedinou silou v sobě se jí z těchto možností obracel žaludek.

Birgitte si pohladila čtyři zlaté uzly na rameni červeného kabátce s bílým límcem. „Přišly s tímhle.“ Kupodivu se z pouta neslo míň obav, než když o tom mluvila. Elain doufala, že si nemyslí, že má odpovědi. Ne, to bylo nemožné. Na to ji Birgitte znala až příliš dobře.

„Děsí tě to, Deni?“ zeptala se. „Přiznávám, že mě ano.“

„O nic víc, než je třeba, má paní,“ odvětila mohutná žena, aniž by přestala pozorně sledovat, co leží před nimi. Ostatní šly s rukou na jílci meče, ona na svém obušku. Hlas měla klidný, věcný, stejně jako výraz. „Jednou mi jeden velkej vozka, Eldrin Hackly se jmenoval, málem zlomil vaz. Obvykle nebyl drsnej, ale tu noc byl opilej víc, než je zdrávo. Neměla jsem správnej úhel a můj obušek se mu odrazil od hlavy, aniž by zanechal šrám. To mě vyděsilo víc, protože jsem si byla jistá, že umřu. Tohle je jenom možná, a každej den, co se probudíš, taky můžeš umřít.“

Každý den, co se probudíš, taky můžeš umřít. Existovaly určitě horší způsoby jak pohlížet na život. Přesto se Elain zachvěla. Byla v bezpečí, přinejmenším do narození dětí, ale ostatní už nikoliv.

Dva gardisté u širokých dveří s vyřezávanými lvy do Mapového sálu byli ostřílení hoši, jeden menší a skoro vychrtlý, druhý dost rozložitý, aby vypadal podsaditý, ač byl průměrně vysoký. Nic je viditelně neodlišovalo od ostatních mužů v gardě, ale tuto službu dostávali pouze zkušení šermíři a důvěryhodní muži. Menší kývl Deni a pak se prudce narovnal, když se na něj Birgitte zamračila. Děni se na něj plaše usmála – Deni! plaše! – zatímco dvě gardistky vstoupily kvůli nevyhnutelné prohlídce. Birgitte otevřela ústa, ale Elain jí položila ruku na paži a ona se na ni podívala a potřásla hlavou, až se jí cop pomalu kýval.

„Není to dobrý, když jsou ve službě, Elain. Měli by plnit svoje povinnosti, ne na sebe kulit oči.“ Nezvedla hlas, přesto Deni na kulatých tvářích naskočil ruměnec. Přestala se usmívat a znovu začala sledovat chodbu. Snad to tak bylo lepší, přesto to byla škoda. Někdo by měl mít v životě trochu radosti.

Mapový sál byl druhý největší plesový sál v paláci, prostorný, se čtyřmi krby z červeně žíhaného mramoru, kde pod vyřezávanými římsami hořely menší ohně, klenutým, zlaceným stropem podpíraným sloupy na dva sáhy od bílých mramorových stěn, z nichž byly sundány koberce, a dostatečným počtem kandelábrů se zrcadly, že tu bylo tolik světla, jako by měla místnost okna. Největší část podlahy zabírala podrobná mozaiková mapa Caemlynu, původně položená před více než tisíci lety poté, co bylo dobudováno Nové Město, i když předtím, než se začal rozrůstat Dolní Caemlyn. Dávno před vznikem Andoru, dokonce ještě před Artušem Jestřábí křídlo. Od té doby byla několikrát předělaná, jak dlaždice vybledly nebo byly ošlapané, takže byla každá ulice přesně vyobrazená – přinejmenším dodneška, a Světlo dej, aby tam byly pořád — a přestože bylo během let mnoho budov nahrazeno, i některé z nejmenších uliček se nezměnily oproti tomu, co obrovská mapa ukazovala.

V dohledné budoucnosti se tu však tancovat nebude. Na dlouhých stolech mezi sloupy ležely další mapy, některé dost velké, aby přesahovaly přes okraj, a v policích podél stěn byla hlášení, jež nebyla natolik citlivá, aby je bylo nutné zamykat či uložit do paměti a pak spálit. Na druhém konci stál Birgittin široký psací stůl, téměř celý pokrytý košíky plnými papírů. Jako hlavní kapitán měla vlastní pracovnu, ale jakmile objevila Mapový sál, usoudila, že mapa na podlaze je příliš dobrá, než aby ji nevyužila.

Malé dřevěné, načerveno obarvené kolečko označovalo místo na vnější hradbě, kde byl právě odražen útok. Birgitte ho cestou kolem sebrala a hodila do kulatého košíku na svém stole, jenž jich byl plný. Elain potřásla hlavou. Košík byl malý, ale pokud by naráz došlo k tolika útokům, aby bylo zapotřebí všech značek…

„Má paní Birgitte, mám tu zprávu, o kterou jsi žádala,“ promluvila prošedivělá žena a podávala Birgitte stránku popsanou úhlednými řádky. Na prsou úhledných hnědých šatů měla vyšitého malého Bílého lva. Pět dalších úředníků pokračovalo v práci, až brky skřípaly. Patřili k nejdůvěryhodnějším lidem pana Norryho a paní Harfor osobně prověřila půl tuctu kurýrů v červenobílé livreji, rychlonohých mládenců – vlastně spíš chlapců – kteří stáli u zdi za psacími stoly úředníků. Jeden, hezký mladik, se začal klanět, než se s ruměncem zarazil. Birgitte vyřešila otázku zdvořilostí vůči ní i ostatním šlechticům několika slovy. Nejdřív je práce, a pokud se to nějakému urozenému panákovi nebude libit, může se Mapovému sálu klidně vyhýbat.

„Děkuju, paní Anford. Podívám se na to později. Mohli byste všichni počkat venku, prosím?“

Pani Anford rychle sehnala kurýry a ostatní úředníky do houfu a dala jim jen čas zazátkovat kalamáře a vysát právě napsaný text. Nikdo se netvářil překvapeně. Byli zvyklí, že občas je nutné soukromí. Elain slyšela, jak lidé Mapovému sálu říkají Tajný sál, i když se tu neuchovávalo nic tajného. To bylo všechno zamčené v jejích pokojích.

Zatímco úředníci a kurýři odcházeli, přistoupila Elain k jednomu stolu, na němž mapa ukazovala Caemlyn a okolí na padesát mil kolem dokola. Byla tu zanesená dokonce i Černá věž, čtvereček sedící necelé dvě ligy jižně od města. Nádor na Andoru, aniž by existoval způsob, jak se ho zbavit. Stále občas vysílala skrze průchody oddíly gardistů, aby to tam zkontrolovali, jenomže to místo bylo dost velké, aby mohli mít aša’mané za lubem cokoliv, aniž by to dokázala zjistit. Špendlíky se smaltovanými hlavičkami označovaly osm Arymilliných táborů kolem města a malé kovové figurky různé další tábory. Sokol, jemně vytepaný ze zlata, velký jako její malík, ukazoval, kde jsou Gošienové. Nebo bývali. Už jsou pryč? Strčila si sokolíka do váčku u pasu. Aviendha byla jako sokol. Na druhé straně stolu zvedla Birgitte tázavě obočí.

„Jsou pryč nebo odcházejí,“ vysvětlila jí Elain. Budou návštěvy. Aviendha neodešla nadobro. „Rand je někam poslal. Netuším kam, Světlo ho spal.“

„Říkala jsem si, proč není Aviendha s tebou.“

Elain položila prst na bronzového jezdce na dlaň vysokého, stojícího pár líg západně od města. „Někdo se musí podívat na tábor Davrama Bašereho. Zjistit, jestli Saldejci taky neodcházejí. A Dračí legie jakbysmet.“ Nezáleželo na tom, jestli tu jsou. Do bojů nezasahovali, díky Světlu, a čas, kdy Arymillu brzdil strach z toho, že by mohli, dávno pominul. Jenomže se jí nelíbilo, že se v Andoru děje něco bez jejího vědomí. „Pošli zítra gardisty taky do Černé věže. Ať spočítají, kolik aša’manů uvidí.“

„Takže plánuje velkou bitvu. Další velkou bitvu. Zřejmě proti Seančanům.“ Založila si ruce a zamračila se na mapu. „Zajímalo by mě kde a kdy, akorát že toho prozatím máme sami dost na krku.“

Mapa ukazovala, proč Arymilla tak tlačí na pilu. Kupříkladu severovýchodně od Caemlynu, téměř mimo mapu, ležel bronzový spící medvěd, stočený, s tlapami položenými přes čenich. Skoro dvě stě tisíc mužů, téměř tolik, kolik cvičených mužů mohl do pole postavit celý Andor. Čtyři vládcové z Hraničních států v doprovodu asi tuctu Aes Sedai, které se snažili utajit, pátrali po Randovi z důvodů, jež si nechávali pro sebe. Pokud Elain věděla, Hraniční státy neměly důvod obrátit se proti Randovi – ale Aes Sedai byly něco jiného, zvlášť když byla jejich oddanost nejistá, a dvanáct se blížilo počtu nebezpečnému dokonce i pro něj. Čtyři vládcové částečně odhalili její důvody, proč je pozvala do Andoru, ale přesto se jí dařilo je vodit za nos, pokud šlo o místo Randova pobytu. Naneštěstí Hraničníci překonali všechny povídačky ohledně toho, jak rychle dokážou postupovat, a nyní tam seděli a snažili se najít způsob, jak se nepřiblížit k obleženému městu. To bylo pochopitelné, dokonce chvályhodné. Cizozemská vojska v blízkosti andorských ozbrojenců na andorské půdě by znamenala choulostivou situaci. Vždycky se najde pár horkých hlav. Krveprolití, dokonce válka, může za takových okolností začít až příliš snadno. Přesto bude obchvat Caemlynu obtížný: úzké venkovské cesty proměnily deště v bažiny, takže velké vojsko bude mít značné potíže tudy projít. Elain by si ale přála, aby byli popošli ještě o dalších dvacet, třicet mil blíž ke Caemlynu. Doufala, že touhle dobou by už měla jejich přítomnost jiný účinek. Stále by mít mohla.

Důležitější bylo – pro Arymillu rozhodně, pro ni dost možná – že několik líg pod Černou věží směrem na východ stál stříbrný šermíř s pozvednutou čepelí a stříbrný halapartník, očividně vyrobený rukou stejného stříbrotepce, zase směrem na západ. Luan. Ellorien, Abelle, Aemlyn, Arathelle a Pelivar měli v těchto dvou táborech dohromady téměř šedesát tisíc mužů. Jejich panství a panství šlechticů, již s nimi byli svázáni, musela být téměř vylidněná. V těchto dvou táborech byla poslední tři dny Dyelin a snažila se zjistit jejich záměry.

Hubený gardista otevřel dveře a nechal vstoupit postarší služku s prolamovaným stříbrným podnosem, na němž stály dva vysoké, zlaté džbány na víno a kruh číší z modrého porcelánu Mořského národa. Reene si zřejmě nebyla jistá, kdo tu všechno bude. Křehká žena se pohybovala pomalu, aby těžký podnos nenaklonila a nic nepřevrhla. Elain usměrnila k podnosu prameny vzduchu, ale pak je nechala rozplynout, aniž by je použila. Naznačit, že žena nezvládá svou práci, by bylo urážlivé. S díky se ale téměř rozplývala. Stařena se zeširoka usmála, očividně jí to udělalo radost, a jakmile odložila podnos, předvedla hluboké pukrle.

Dyelin dorazila téměř vzápětí, zosobnění vervy, a služebnou vyhnala, načež se zaškaredila nad obsahem jednoho džbánu – Elain si povzdechla; bezpochyby v něm bylo kozí mléko – a nalila si z druhého. Dyelin očividně omezila svoje umývání na to, že si opláchla obličej a pročísla vlasy, zlaté, prošedivělé, protože tmavošedé jezdecké šaty s velkým, kulatým stříbrným špendlíkem s taravinskou Sovou a dubem na vysokém límci, byly plné skvrn od zaschlého bláta.

„Něco je tady rozhodně špatně,“ prohlásila a zakroužila vínem v poháru, aniž by se napila. Zamračení prohloubilo jemné vrásky v koutcích jejích očí. „V tomhle paláci jsem byla víckrát, než si vzpomenu, a dneska jsem dvakrát zabloudila.“

„Víme o tom,“ sdělila jí Elain a rychleji vysvětlila to málo, na co přišly a co hodlá podniknout. Opožděně setkala ochranu proti odposlouchání a nepřekvapilo ji, když ucítila, jak prořízla saidar. Ať už poslouchal kdokoliv, dostal ťafku. Malou ťafku, protože bylo použito tak málo jediné síly, že to nevycítila. Možná existoval způsob jak příště účinek zesílit. Třeba by to špehy postupně odradilo.

„Takže by se to mohlo stát znovu,“ pravila Dyelin, když Elain skončila. Mluvila klidně, ale olízla si rty a napila se vína, jako by jí náhle vyschlo v ústech. „No. Tedy. Pokud nevíš, co to způsobilo, a nevíš ani, jestli se to stane znovu, co uděláme?“

Elain zírala. Opět si někdo myslel, že má odpovědi, které neměla. Ale tohle znamenalo být královnou. Očekávalo se od vás, že budete mít odpovědi, že je najdete. Tohle znamenalo být Aes Sedai. „Nedokážeme to zarazit, tak s tím budeme žít, Dyelin, a pokusíme se pomoct lidem, aby se příliš nebáli. Oznámím, co se stalo, nakolik to víme, a nechám sestry, aby udělaly totéž. Tak budou lidé vědět, že o tom Aes Sedai vědí, což by je mělo trochu uklidnit. Trochu. Pochopitelně budou pořád vyděšení, ale ne tolik, jako kdybychom neřekly nic a ono se to stalo znovu.“

Připadalo jí to jako chabá snaha, ale Dyelin kupodivu bez váhání souhlasila. „Nenapadá mě nic jiného, co by se dalo dělat. Většina lidí si myslí, že vy Aes Sedai zvládnete cokoliv. Mělo by to stačit, za daných okolností.“

A až si uvědomí, že Aes Sedai nezvládnou všechno, že to ona nezvládne? No, tuhle řeku překročí, až k ní dojde. „Je to dobrá, nebo špatná zpráva?“

Než mohla Dyelin odpovědět, dveře se opět otevřely.

„Dozvěděla jsem se, že se vrátila urozená paní Dyelin. Měla jsi pro nás poslat, Elain. Ještě nejsi královna a mně se nelibí, když přede mnou něco tajíš. Kde je Aviendha?“ Katalyn Haevin, s chladným pohledem, nezvladatelná mladá žena – vlastně ještě holka, dosud nedospělá, i když ji její poručník nechal dělat si, co chce – byla pyšná až po konečky prstů a kulatou bradu držela vysoko zdviženou. Pochopitelně to mohlo být kvůli velkému smaltovanému špendliku s haevinským Modrým medvědem, zdobícím vysoký límec jejích modrých jezdeckých šatů. Začala se k Dyelin chovat uctivě a trochu ostražitě brzy poté, co začala sdílet postel s ní a Sergase, ale u Elain trvala na veškerých výhodách hlavy rodu.

„Všichni jsme to slyšeli,“ řekl Konail Northan. Štíhlý a vysoký, v červeném hedvábném kabátci, s rozesmátýma očima a orlím nosem, právě dospěl, bylo mu pár měsíců po šestnáctých narozeninách. Naparoval se a jílec meče hladil až příliš dychtivě, ale vypadal neškodně. Jen vyzařoval chlapectví, nešťastný rys pro hlavu rodu. „A nemohli jsme se dočkat, až uslyšíme, kdy se k nám připojí Luan s ostatními. Ti dva by byli celou cestu utíkali.“ Prohrábl vlasy dvěma mladším chlapcům, kteří přišli s ním. Perival Mantear a Branlet Gilyard na něj vrhli ponurý pohled a vlasy si zase uhladili. Perival zrudl. Byl malý, ale docela hezký, jako dvanáctiletý byl z nich nejmladší, ale Branlet byl jen o rok starší.

Elain si povzdechla, ale nemohla je požádat, ať vypadnou. Ač to byly v podstatě ještě děti – vzhledem ke Konailově chování je bylo možné všechny považovat za děti – byly to hlavy svých rodů a spolu s Dyelin její nej důležitější spojenci. Ráda by věděla, jak se dozvěděli důvod Dyelininy cesty. To mělo zůstat tajemstvím, dokud se nedozví, s čím Dyelin přichází. Další úkol pro Reene. Nekontrolované klevety, špatné klevety, mohly být stejně nebezpečné jako špehové.

„Kde je Aviendha?“ chtěla vědět Katalyn. Kupodivu ji Aviendha nesmírně zajímala. Vlastně spíš fascinovala. Ze všech věcí chtěla, aby ji Aviendha naučila zacházet s oštěpem!

„No, má paní,“ pravil Konail a šel si nalít víno, „kdy se k nám připojí?“

„Špatná zpráva je, že nepřipojí,“ oznámila Dyelin klidně. „Dobrá zpráva je, že odmítli veškerá pozvání připojit se k Arymille.“ Hlasitě si odkašlala, když se Branlet natáhl pro víno. Chlapec zrudl a vybral si místo toho druhý džbán, jako by to zamýšlel celou dobu. Hlava rodu Gilyardů, i přes meč u boku dosud dítě. Perival také nosil meč, který tahal po podlaze, jak pro něj byl příliš velký, ale on si už kozí mléko nalil. Katalyn si vzala víno a na mladší chlapce se ušklíbla, povýšený úsměv však zmizel, když si všimla, že se na ni Dyelin dívá.

„To je dost velká maličkost, aby se jí dalo říkat dobrá zpráva,“ utrousila Birgitte. „Ať shořím, jestli není. Přinášíš zatracenou vyhladovělou veverku a říkáš tomu hovězí bok.“

„Sžíravá jako obvykle,“ zabručela Dyelin suše. Obě ženy se na sebe mračily; Birgitte zatínala ruce v pěst, Dyelin hladila dýku u pasu.

„Žádné hádky,“ zarazila je Elain ostře. Hněv v poutu pomohl. Občas se bála, že se ty dvě začnou mlátit. „Dneska to vaše hašteření snášet nebudu.“

„Kde je Aviendha?“

„Odešla, Katalyn. Co ještě jsi zjistila, Dyelin?“

„Kam odešla?“

„Pryč,“ odpověděla Elain klidně. Saidar nesaidar, nejradši by té holce vrazila facku. „Dyelin?“

Starší žena se napila vína, aby zakryla, že ukončila souboj pohledů s Birgitte. Postavila se vedle Elain, zvedla stříbrného šermíře, obrátila ho v dlani a zase ho postavila zpátky. „Aemlyn, Arathelle a Pelivar se mě snažili přesvědčit, abych ohlásila nárok na trůn, ale byli méně umínění, než když jsem s nimi mluvila naposledy. Myslím, že už jsem je skoro přesvědčila, že to neudělám.“

„Skoro?“ Birgitte do toho slova vložila celý náklad opovržení. Dyelin si jí významně nevšímala. Elain se zamračila na Birgitte a ta neklidně přešlápla a odešla si pro víno. Velmi uspokojivé. Elain doufala, že ať už dělá správně cokoliv, bude to fungovat i nadále.

„Má paní,“ pronesl Perival s úklonou a natáhl k Elain dva poháry. Podařilo se jí usmát se na oplátku a udělat pukrle, než si pohár vzala. Kozí mléko. Světlo, ale že už ho začínala nesnášet!

„Luan a Abelle byli… vyhýbaví,“ pokračovala Dyelin a mračila se na halapartníka. „Možná se přiklánějí k tobě.“ Ale neznělo to, jako by tomu sama věřila. „Připomněla jsem Luanovi, že mi hned na začátku pomáhal zatknout Naean a Elenii, ale nejspíš to nepomohlo o nic víc než u Pelivara.“

„Takže všichni čekají, až Arymilla vyhraje,“ prohlásila Birgitte prostě. „Pokud přežiješ, přihlásí se k tobě proti ní. A pokud ne, vznese svůj nárok některá z nich. Ellorien má po tobě největší nárok, ne?“ Dyelin se zamračila, ale nepopřela to.

„A Ellorien?“ zeptala se Elain tiše. Byla si jistá, že odpověď už zná. Máti nechala Ellorien zbičovat. Bylo to sice pod Rahvinovým vlivem, ale tomu zřejmě věřil málokdo. Velmi málo lidí věřilo, že Gaebril byl Rahvin.

Dyelin udělala obličej. „Ta ženská má palici jako kámen! Prohlásila nárok mým jménem, jako by si myslela, že to bude k něčemu dobré. Aspoň měla dost rozumu a pochopila, že nebude.“ Elain si všimla, že se nezmínila o nárocích vznesených Ellorieniným jménem. „V každém případě jsem tam nechala Keraille Surtovni a Julanju Fote, aby na ně dohlédly. Pochybuju, že se pohnou, ale pokud ano, hned se to dozvíme.“ Tři ženy z rodinky, které byly zapotřebí, aby vytvořily kruh pro cestování, pozorovaly ze stejného důvodu Hraničníky.

Takže žádné dobré zprávy, bez ohledu na to, jak se to Dyelin snažila podat. Elain doufala, že hrozba Hraničníků přinutí některé rody, aby ji podpořily. Přinejmenším jeden z důvodů, proč jsem jim dovolila překročit hranice Andoru, dosud platí, pomyslela si ponuře. I kdyby nezískala trůn, prokázala Andoru tuto službu. Pokud ta, která trůn získá, všechno pořádně nezpacká. Úplně viděla, jak Arymilla dělá právě tohle. No, Arymilla Růžovou korunu nosit nebude, a basta. Tak nebo tak, bylo nutné ji zastavit.

„Takže to je šest, šest a šest,“ řekla Katalyn. Zamračila se a pohladila dlouhý pečetní prsten na levé ruce. Tvářila se zamyšleně, což pro ni bylo neobvyklé. Obvykle byla co na srdci, to na jazyku, aniž by brala v úvahu okolnosti. „I když se k nám přidají Kandraedové, nebude to stačit.“ Přemýšlela, jestli snad nepřipoutala Haeviny k beznadějnému případu? Naneštěstí nepřipoutala svůj rod tak pevně, aby nebylo možné uzly rozvázat.

„Byl jsem si jistý, že Luan se k nám přidá,“ zamumlal Konail. „I Abelle a Pelivar.“ Napil se vína. „Až porazíme Arymillu, přijdou. Dej na mě.“

„Ale na co myslí?“ chtěl vědět Branlet. „Snaží se začít válku se třemi stranami?“ Hlas mu v polovině přeskočil ze sopránu na bas a on zrudl jako rak. Zabořil obličej do poháru, ale zašklebil se. Očividně měl kozí mléko rád stejně jako Elain.

„Jde o ty Hraničníky.“ Perivalův hlas zněl pištivě, ale mluvil sebejistě. „Drží se zpátky, protože ať vyhraje kdokoliv, bude nutné to vyřešit s nimi.“ Zvedl medvěda a potěžkával ho, jako by mu jeho váha mohla poskytnout odpovědi. „Jenom nechápu, proč nás vůbec napadli. Jsme od Hraničních států hodně daleko. A proč netáhnou dál a nezaútočí na Caemlyn? Arymillu by smetli a pochybuju, že je bychom zadrželi stejně snadno jako ji. Tak proč tu jsou?“

Konail ho s úsměvem poplácal po rameni. „Tak to bude náramná bitva, až budeme stát proti Hraničníkům. Ten den bude moct být Andor hrdý na northanské Orly a mantearskou Kovadlinu, co?“ Perival kývl, ale nevypadal, že ho ta vyhlídka těší. Konaila ovšem těšila zcela určitě.

Elain si vyměnila pohled s Dyelin a Birgitte. Obě se tvářily ohromeně. Elain taky žasla. Druhé dvě ženy to samozřejmě věděly, ale malý Perival málem odhalil tajemství, jež bylo třeba zachovat. I jiní by mohli nakonec přijít na to, že Hraničníci mají donutit rody, aby se k ní připojily, ale nesmělo se jim to potvrdit.

„Luan a ostatní poslali k Arymille žádost o příměří, dokud se Hraničníci nevrátí zpátky,“ poznamenala Dyelin po chvíli. „Požádala o čas na rozmyšlenou. Nakolik to dokážu spočítat, bylo to v době, kdy začala zesilovat úsilí dobýt hradby. Pořád tvrdí, že to zvažuje.“

„Kromě ostatních věcí,“ vyhrkla Katalyn ohnivě, „to ukazuje, proč si Arymilla trůn nezaslouží. Klade vlastní ctižádost nad bezpečí Andoru. Luan a ostatní musejí být hlupáci, že to nevidí.“

„Nejsou hlupáci,“ namítla Dyelin. „Jenom lidé, kteří si myslí, že vidí budoucnost lépe, než tomu ve skutečnosti je.“

A co když tu budoucnost nevidíme jasně my dvě s Dyelin? pomyslela si Elain. Aby zachránila Andor, byla by podpořila Dyelin. Neudělala by to ráda, ale aby ušetřila andorskou krev, udělala by to. Dyelin by měla podporu deseti rodů, víc než deseti. Dokonce i Danine Kandraed by se nakonec možná odhodlala ji podpořit. Jenomže Dyelin nechtěla být královnou. Věřila, že Růžovou korunu má nosit Elain. Elain tomu věřila taky. Ale co jestli se mýlí? Nenapadlo ji to poprvé, ale teď, při pohledu na mapu, se všemi těmi zprávami, se toho pocitu nemohla zbavit.

Ten večer, po večeři pozoruhodné jen kvůli překvapení v podobě maličkých jahůdek, seděla ve svém velkém obývacím pokoji a četla si. Snažila se číst. V kůži vázaná kniha byly dějiny Andoru, jako většina věcí, jež poslední dobou četla. Bylo nutné číst co nejvíc, aby získala skutečnou verzi pravdy, ověřenou. Například kniha poprvé vydaná za vlády dané vládkyně se nikdy nezmiňovala o jejích přehmatech či o přehmatech bezprostředních předchůdkyň, pokud byly z jejího rodu. Musíte číst knihy napsané za vlády Trakandů, abyste se dozvěděli o mantearských omylech, a knihy napsané pod Manteary, abyste se dozvěděli o norwelynských chybách. Z chyb jiných se mohla poučit, aby je neudělala sama. Máti to měla jako první lekci.

Jenomže se nedokázala soustředit. Často jen zírala na stránku, aniž by viděla jediné slovo, myslela na svou sestru nebo začala něco říkat Aviendze, než si uvědomila, že tu není. Cítila se velice osamělá, což bylo směšné. V rohu stála Sefanie pro případ, že by něco chtěla. Za dveřmi do pokojů stálo osm gardistek a jedna z nich, Yurith Azeri, byla vynikající řečnice, vzdělaná žena, i když o své minulosti nemluvila. Žádná z nich však nebyla Aviendha.

Když do místnosti vplula Vandene následovaná Kirstian a Zaryou, byla to skoro úleva. Ženy v bílém se pokorně zastavily hned za dveřmi. Bledá Kirstian, nedotčená holí přísah, vypadala na střední věk. Zarya, se šikmýma očima a orlím nosem, ještě mladší. Měla něco zabaleného v bílé osušce.

„Odpusť, že vyrušuju,“ začala Vandene a zamračila se. Bělovlasá zelená působila dojmem vysokého stáří i přes bezvěké aessedaiovské rysy. Ty mohly vypadat na dvacet či na čtyřicet nebo cokoliv mezi tím: jako by se měnily během okamžení. Snad to bylo jejíma tmavýma očima, zářícíma, hlubokýma a ztrápenýma, které toho viděly příliš. Taky se kolem ní vznášela únava. Záda měla rovná, ale vypadala vyčerpaně. „Pochopitelně mi do toho nic není,“ pokračovala opatrně, „ale existuje důvod, proč držíš tolik jediné síly? Myslela jsem, že musíš tkát něco velmi složitého, když jsem tě na chodbě ucítila.“

Elain si polekaně uvědomila, že drží skoro tolik saidaru, kolik ho bezpečně zvládne. Jak se to stalo? Nevzpomínala si, že by natáhla hlouběji. Honem pravý zdroj propustila, a naplnila ji lítost, když se jediná síla vytratila a svět se stal opět… obyčejným. A okamžitě ji nálada odskočila do strany.

„Nevyrušuješ,“ prohlásila nevrle a odložila knihu na stůl před sebou. Stejně nepřečetla ani tři stránky.

„Smím tedy zajistit soukromí?“

Elain krátce kývla – té ženské není vůbec nic do toho, kolik jediné síly drží! Znala protokoly stejně dobře jako Elain, možná lépe – a řekla Sefanii, ať počká v předpokoji, zatímco Vandene setkávala ochranu proti odposlouchávání.

Ochrana neochrana, Vandene počkala, až se za služkou zavřou dveře, než promluvila. „Reanne Korly je mrtvá, Elain.“

„Ach, Světlo, ne!“ Hněv se proměnil ve vzlyky. Honem sebrala krajkový kapesníček, aby si osušila slzy, které se jí řinuly po lících. Ta prokletá změna nálady fungovala, nicméně Reanne si slzy určitě zasloužila. Tolik se chtěla stát zelenou. „Jak?“ Světlo ji spal, kéž by dokázala přestat blekotat!

Vandene žádné slzy necedila. Možná už žádné neměla. „Někdo ji udusil jedinou silou. Ten, kdo to udělal, použil mnohem víc, než bylo zapotřebí. Zbytky saidaru na ní i v pokoji, kde ji našli, byly značné. Vražedkyně si chtěla být jistá, že nikomu neunikne, jak zemřela.“

„To nedává smysl, Vandene.“

„Snad dává. Zaryo?“

Saldejka položila balíček na stůl a rozbalila ho. Objevila se dřevěná panenka s pohyblivými klouby. Byla velice stará, jednoduché šatičky byly roztřepené, barva na obličejíku se loupala, jedno oko chybělo a pryč byla polovina dlouhých tmavých vlasů.

„Tohle patřilo Mirane Larinen,“ vysvětlovala Zarya. „Derys Nermala to našla za skříní.“

„Neumím si představit, že by tam Mirane nechala panenku, pokud by měla něco společného s Reanninou smrtí,“ namítla Elain a otřela si oči. Mirane byla jedna z žen z rodinky, které utekly.

„Jenom tohle,“ odpověděla Vandene. „Když Mirane odešla do věže, schovala tuhle panenku venku, protože slyšela, že všechno, co jí patří, spálí. Když ji vyhodili, vyzvedla si ji a neustále ji nosila u sebe. Neustále. Ale měla jeden vrtoch. Kdykoliv se na chvíli zastavila, panenku zase schovala. Neptej se mě proč. Ale neutekla by bez ní, nenechala by ji tady.“

Elain si stále otírala oči. Narovnala se v křesle. Už jenom fňukala, ale slzy jí tekly stále. „Takže Mirane neutekla. Zavraždili ji a… zbavili se těla.“ Ohavný způsob, jak to podat. „A co ty druhé, co myslíš? Všechny?“

Vandene kývla a útlá ramena jí na okamžik poklesla. „Velmi se toho obávám,“ připustila a napřímila se. „Předpokládám, že mezi věcmi, které tu nechaly, zůstaly stopy, vzácné upomínky, jako tahle panenka, oblíbený šperk. Vražedkyně chtěla, abychom si myslely, že svoje zločiny chytře skrývá, ale nebyla dost chytrá, jenomže my nebyly dost chytré, abychom ty stopy našly, a tak usoudila, že bude otevřenější.“

„Aby přinutila ženy z rodinky uprchnout,“ zamumlala Elain. Sice by ji to neochromilo, ale upadla by opět do spárů hledaček větru, a ty začínaly být zlé. „Kolik z nich to ví?“

„Touhle dobou už všechny, hádám,“ prohlásila Vandene suše. „Zarya řekla Derys, ať mlčí, ale ta ženská má příliš ráda zvuk vlastního hlasu.“

„Tohle je zřejmě namířené proti mně, pomáhá to Arymille získat trůn, ale proč by to mělo nějakou černou sestru zajímat? Nemyslím, že máme mezi sebou dvě vražedkyně. To aspoň zodpovídá otázku Merilille. Promluv se Sumeko a Alise, Vandene. Dokážou zajistit, aby ostatní nezpanikařily.“ Sumeko byla druhá po Reanne podle hierarchie rodinky, a i když Alise stála mnohem níž, byla to žena s velkým vlivem. „Odteď nezůstane žádná z nich sama, nikdy. Přinejmenším dvě pohromadě, tři nebo čtyři by byly lepší. A varuj je, ať si dávají pozor na Kareane a Sareithu.“

„Jsem proti tomu,“ vyhrkla Vandene. „Ve skupinkách by měly být v bezpečí, a Kareane se Sareithou by se o tom doslechly. Varovat před Aes Sedai? Rodinka by se prozradila okamžitě.“ Kirstian a Zarya vážně kývly.

Elain po chvíli váhavě souhlasila se zachováním tajemství. Rodinka by měla být ve skupinkách v bezpečí. „Ať se Chanelle dozví o Reanne a ostatních. Neumím si představit, že by hledačky větru byly v nebezpečí – kdybych přišla o ně, neuškodilo by mi to tolik jako ztráta rodinky – ale nebylo by skvělé, kdyby se rozhodly odejít?“

Nečekala, že to udělají – Chanelle se bála vrátit k Mořskému národu s nesplněnou dohodou – přesto by to bylo světlý bod v jinak bídném dni. Aspoň že ho už těžko mohlo něco zhoršit. Z toho pomyšlení ji zamrazilo. Světlo dej, ať ho nic nezhorší.

Arymilla odstrčila s úšklebkem talíř s dušeným masem. Dostala na výběr, v čí posteli stráví dnešní noc – teď to vybírala její služka Arlene, věděla, co má paní ráda – a aspoň čekala slušné jídlo, ale skopové bylo tučné a rozhodně se začínalo kazit. Poslední dobou to bylo stále častější. Tentokrát nechá kuchaře zbičovat! Nebyla si jistá, který tábor ho zaměstnává, jenom že má být nejlepší, co je k mání – nejlepší! – ale na tom nezáleželo. Nechá ho zbičovat jako odstrašující případ. A pak ho samozřejmě pošle pryč. Kuchaři se poté, co ho potrestáte, nedá věřit.

Nálada ve stanu nebyla zdaleka veselá. Několik šlechticů v táboře doufalo, že je pozve, aby s ní povečeřeli, ale žádný neměl dost vysoké postavení. Začínala litovat, že si jich pár nepozvala, i když by to byli Naeanini nebo Eleniini lidé. Mohli by být zábavní. Její nejbližší spojenci u stolu společně, a přesto byste si mohli myslet, že je to pohřební hostina. Jistě, starý hubený Nasin, s rozcuchanými prořídlými, bílými vlasy, se cpal jako nezavřený a očividně si nevšiml, že je maso zkažené, a přitom ji otcovsky poplácával po ruce. Ona se na něj usmívala jako poslušná dcera. Ten hlupák měl jeden ze svých květinami vyšívaných kabátců. Vypadal skoro jako ženský župan! Spokojeně směřoval chlípné pohledy přes stůl na Elenii. Žena s medovými vlasy sebou pokaždé trhla a liščí obličej jí zbledl. Ovládala Sarandy, jako by byla hlavou rodu místo svého manžela, ale bála se, že na ni Arymilla pustí Nasina. Ta hrozba už nebyla zapotřebí, ale bylo dobré mít ji po ruce. Ano, Nasin byl se svým marným naháněním Elenie docela spokojený, ale ostatní byli zachmuření. Jídla se téměř nedotkli a nechávali si od jejích sluhů dolévat víno. Arymilla nikdy nevěřila sluhům jiných lidí. Aspoň že víno se nezkazilo.

„Pořád říkám, že bychom měli zatlačit důrazněji,“ zabručel Lir opile do svého poháru. Byl hubený jako bič a na červeném kabátě byly vidět odřeniny po přezkách zbroje. Jako hlava rodu Barynů se nemohl dočkat útoku. Rafinovanost prostě šla mimo něj. „Moji špehové mi hlásí, že každý den těmi, průchody přicházejí do města další ozbrojenci.“ Potřásl hlavou a něco zamumlal. On skutečně věřil, že v Královském paláci jsou desítky Aes Sedai. „A při těchhle směšných útocích akorát přicházíme o muže.“

„Souhlasím,“ přidala se Karind a pohrávala si s velkým zlatým špendlikem se smaltovanou běžící Červenou liškou Anšarů, který měla připíchnutý na prsou. Nebyla o moc méně podroušená než Lir. Hranatý obličej měla povolený. „Musíme zatlačit, místo abychom zahazovali muže. Jakmile budeme za hradbami, vyplatí se naše přesila.“

Arymilla stiskla rty. Mohli jí aspoň prokazovat úctu, jaká přísluší ženě, jež se brzy stane královnou Andoru, místo aby s ní pořád nesouhlasili. Naneštěstí k ní nebyli Barynové a Anšarové připoutáni tak pevně jako Sarandové a Arawnové. Na rozdíl od Jarida a Naean, Lir a Karind jí vyhlásili podporu, aniž by to vydali písemně. Nasin také ne, ale u něj se nebála, že ho ztratí. Jeho měla obtočeného kolem prstu jako prsten.

„Ztrácíme žoldnéře,“ pronesla bodře s nuceným úsměvem. „K čemu jinému žoldnéři jsou, jestli ne k tomu, aby umírali místo našich ozbrojenců?” Zvedla ruku s pohárem a hubený muž v její stříbrem lemované modré livreji jí honem dolil. Vlastně tak spěchal, že jí vylil kapku na ruku. Jak se zamračila, vyškubl z kapsy kapesník, aby kapku setřel, než stačila ucuknout. Jeho kapesník! Světlo ví, kde ta špinavá věc byla, a on se jí s tím dotkne! Strachem zkřivil rty a s úklonou a omluvami ustupoval. Ať podává jídlo. Propustit ho může později. „Až vyjedeme proti Hraničníkům, budeme potřebovat všechny naše ozbrojence. Nesouhlasíš snad, Naean?“

Naean sebou trhla, jako by se píchla o špendlík. Štíhlá, bledá, ve žlutém hedvábí se stříbrným vzorem arawnských Tří klíčů na prsou, začala poslední dobou vypadat ztrhané, modré oči měla unavené a zapadlé. Všechna ta její nadutost byla pryč. „Jistě, Arymillo,“ odpověděla pokorně a napila se. Dobře. Ona a Elenia byly rozhodně zkrocené, ale Arymilla si to ráda sem tam ověřovala, aby se ujistila, že jim nenarostla páteř.

„Jestli tě Luan a ostatní nepodpoří, k čemu bude Caemlyn dobrý?“ Sylvase, Nasinova vnučka a dědička, mluvila tak zřídka, že její otázka přišla jako šok. Statná a ne zrovna hezká žena se obvykle tvářila nevýrazně, ale modré oči měla docela bystré. Všichni na ni zírali. To ji zřejmě za mák nerozhodilo. Pohrávala si s pohárem, ale Arymilla si nemyslela, že měla víc než dva. „Jestli už musíme bojovat s Hraničníky, proč nepřijmeš Luanovo příměří, aby mohl Andor stanout v poli v plné síle a nerozdělený?“

Arymilla se usmála. Nejradši by té huse jednu vrazila. Jenomže to by se Nasin rozhněval. Chtěl, aby si ji Arymilla držela jako „hosta“, což mělo zabránit jeho odstranění z postu hlavy rodu – částečně si uvědomoval, že ho rozum dávno opustil, ale chtěl se udržet jako hlava rodu až do své smrti – jenomže Sylvase miloval. „Ellorien a některé další za mnou ještě přijdou, dítě,“ prohlásila Arymilla klidně. To vyžadovalo jistou námahu. Kdo si ta holka myslí, že je? „Aemlyn, Arathelle, Pelivar. Všichni mají na Trakandy stížnosti.“ Určitě přijdou, jakmile budou Elain a Dyelin odstraněné z cesty. Ty dvě pád Caemlynu nepřežijí. „Jakmile získám město, budou v každém případě moji. Tři z Elaininých stoupenců jsou děti a Konail Northan je taky skoro ještě dítě. Určitě je snadno přesvědčím, aby podpořili mě.“ A pokud ne, tak to určitě dokáže mistr Lounalt. Bude škoda, jestli bude muset předat ta děcka jemu a jeho provazům. „Až mi Caemlyn padne do rukou, do západu slunce budu královnou. Není to tak, otče?“

Nasin se zasmál a poprskal drobky chleba celý stůl. „Ano, ano.“ Poplácal ji po ruce. „Poslouchej tetičku, Sylvase. Dělej, co ti říká. Brzy bude královnou Andoru.“ Jeho úsměv pohlasl a do hlasu se mu vloudil podivný nádech. Skoro jako by… prosil. „Nezapomínej, že po mně budeš hlavou rodu Caerenů. Po mé smrti. Budeš hlavou rodu.“

„Jak říkáš, dědečku,“ zamumlala Sylvase a krátce naklonila hlavu. Když se narovnala, byl její pohled mdlý jako vždy. Ta bystrost musela být světelným klamem. Samozřejmě.

Nasin zabručel a spokojeně se vrátil k hltání. „Nejlepší za poslední dobu. Myslím, že si přidám. Ještě víno, člověče. Copak nevidíš, že mám prázdný pohár?“

Ticho kolem stolu se nepříjemně táhlo. Nasinovy otevřenější ukázky senility tohle způsobily vždycky.

„Pořád říkám,“ začal konečně Lir, ale uťal ho podsaditý ozbrojenec s mameskými čtyřmi Stříbrnými měsíci, jenž vstoupil do stanu.

Uctivě se uklonil, obešel stůl a pošeptal Arymille: „Pan Hemvil si žádá soukromé slyšení, má paní.“

Všichni kromě Nasina a jeho vnučky předstírali, že se soustředí na víno a rozhodně se nepokoušejí poslouchat. Nasin dál žral. Sylvase pozorovala Arymillu s bezvýraznou tváří. Ta bystrost musela být světelným klamem.

„Omluvte mě na chvilku,“ řekla Arymilla a vstala. Mávla rukou a ukázala na jídlo a víno. „Bavte se, dokud se nevrátím. Bavte se.“ Lir požádal o další víno.

Venku se Arymilla ani nenamáhala zvednout suknice, ač bylo bláto. Arlene jí je vyčistí, takže co sejde na troše bláta? V některých stanech se svítilo, ale většinou byl tábor ve tmě. Jakob Hemvil, její tajemník, čekal kousek stranou. Měl na sobě obyčejný kabát a držel lucernu, jež kolem něj vrhala kaluž světla. Byl to malý, hubený mužík, jako by z něj všechen tuk vyvařili. Zdrženlivost měl v kostech a ona si jeho věrnost zajistila tím, že mu platila dost, aby ho nezajímaly ani ty největší úplatky, mnohem víc, než by nabídla lichváři.

„Odpusť, že vyrušuju, má paní,“ začal s úklonou, „ale byl jsem si jistý, že tohle budeš chtít okamžitě slyšet.“ Ten hluboký hlas u takového hubeňoura byl vždycky překvapením. „Souhlasili. Ale chtějí nejdřív celou sumu ve zlatě.“

Arymilliny rty se stiskly o své vlastní vůli. Celou sumu. Doufala, že jí projde zaplacení jen první poloviny. Nakonec, kdo by se jí opovažoval upomínat, až bude královnou? „Napiš dopis paní Andscale. Podepíšu ho a zapečetím hned ráno.“ Přesun takového množství zlata bude vyžadovat několik dní. A jak dlouho potrvá, než budou ozbrojenci připravení? Nikdy takovým věcem nevěnovala pozornost. Lir by jí to mohl říct, ale nerada ukazovala slabosti. „Pověz mu, že od zítřka za týden, na den přesně.“ To by mělo stačit. Za týden bude Caemlyn její. Trůn bude její. Arymilla, z milosti Světla královna Andorská, obránkyně říše, ochránkyně lidu, hlava rodu Mame. S úsměvem se s tou báječnou zprávou vrátila k ostatním.