Nůž snů

19 Přísahy

Loial se neklidně díval, jak Nyneiva odplouvá chodbou jedním směrem a Verin opačným. Obě mu sahaly sotva k pasu, ale obě byly Aes Sedai. Z toho se mu dělal uzel na jazyku, takže než sebral odvahu, aby některou požádal o doprovod, byly obě z dohledu za rohem. Palác byl rozlehlý, během mnoha let přistavovaný bez nějakého plánu a chodby se často stýkaly v divných úhlech. Opravdu by s sebou měl rád Aes Sedai, až bude čelit své matce. Dokonce i Kadsuane, i když ta ho velice znervózňovala s tím, jak se neustále navážela do Randa. Dřív nebo později Rand vybuchne. Nebyl to stejný muž, jakého Loial poznal v Caemlynu, dokonce ani ten, co opustil Cairhien. Náladu měl temnou a mrazivou jako kaktusové houští se zrádnou půdou pod nohama. Celý dům tak působil, když tu byl Rand.

Hubená, prošedivělá služebná s košíkem složených osušek nadskočila a potřásla hlavou a zamumlala cosi, než se rychle poklonila a šla dál. Udělala krok stranou, jako by něco obcházela. Nebo někoho. Loial hleděl na to místo a škrábal se za uchem. Možná mohl vidět jen ogierské mrtvé. Ne že by to chtěl. Bylo už tak dost smutné vědět, že lidští mrtví nenalézají odpočinek. Kdyby se totéž potvrdilo u ogierů, zlomilo by mu to srdce. Nejspíš by se stejně objevili pouze v državě. Ale mizet město by viděl moc rád. Ne skutečné město, ale město, které bylo stejně mrtvé jako ti duchové, jež údajně vídali lidé. Mohl by se procházet ulicemi, než by se rozplynuly, a prohlížet si, jací byli lidé před stoletou válkou nebo dokonce před trollockými válkami. Tak to říkala Verin, a ta toho o věci zřejmě věděla hodně. To by určitě stálo za zmínku v jeho knize. Bude to dobrá kniha. Poškrábal se ve vousech – svrbělo to! – a povzdechl si. Byla by to dobrá kniha.

Stáním na chodbě jenom oddaloval nevyhnutelné. Přestanete čistit kartáč a najdete v něm dusivku, jak znělo staré rčení. Akorát že měl pocit, že má liánu dusivku ovinutou kolem sebe, místo kolem stromu. Ztěžka dýchaje, následoval služku až k širokému schodišti vedoucímu k ogierským pokojům. Schodiště mělo pevné balustrády vysoké šedovlasé ženě po ramena a dost pevné, aby se jich dalo chytit. Často se bál, že když se opře o zábradlí dělané pro lidi, prolomi ho. Tady vedla jedna balustráda prostředkem a na jedné straně byly schody určené pro lidské nohy, na druhé pro ogiery.

Ta žena byla podle lidských měřítek stará, přesto kráčela rychleji než on a nahoře odběhla chodbou. Bezpochyby nesla osušky jeho matce, staršímu Hainanovi a Erith. Určitě se chtěli před rozhovorem osušit. Navrhne to. Ziská mu to čas na přemýšlení. Myšlenky měl stejně pomalé jako nohy a nohy jako mlýnské kameny.

Na chodbě bylo šest ložnic pro ogiery a chodba sama měla správné rozměry – kdyby zvedl ruce, na stropní trámy by nedosáhl – a bylo tu i skladiště, koupelna s velkou měděnou vanou a obývaci pokoj. Tohle byla nejstarší část domu stará skoro pět set let. Pro velmi starého ogiera dlouhý život, ale pro lidi životů mnoho. Žili tak krátce, kromě Aes Sedai. Proto zřejmě poletují sem a tam jako kolibřici. Ale i Aes Sedai byly občas stejně unáhlené jako ostatní. Prostě záhada.

Obývací pokoj měl na dveřích vyřezaný velký strom. Nebyla to ogierská práce, nicméně byla velmi podrobná a hned se dalo poznat, co představuje. Loial se zasta – vil, urovnal si kabát, prohrábl si vlasy a litoval, že neměl čas načernit si holínky. Na manžetě měl skvrnu od inkoustu. Nebyl čas s tím něco dělat. Kadsuane měla pravdu. Jeho matka nebyla žena, kterou nechávají lidé čekat. Zvláštní, že ji Kadsuane zná. Možná o ní věděla z vyprávění. Kovril, dcera Elly dcery Soong, byla slavná mluvčí, ale netušil, že je známá venku. Světlo, málem nervózně funěl.

Šel dovnitř a pokoušel se ovládnout se. I tady panty skřípaly. Sluhové byli zděšení, když požádal o olej, aby je namazal – to byla jejich práce a on byl host – ale ještě se k tomu sami nedostali.

Místnost s vysokým stropem byla prostorná, s tmavými tapetami a židlemi a stolky s vyřezávanými liánami a s kandelábry vhodné velikosti z tepaného železa, jejichž plameny, odrážející se v zrcadlech, mu tancovaly nad hlavou. Kromě polic s knihami dost starými, aby se kožená vazba už loupala, které všechny četl, tu byla ogierským dílem jen malá miska z výzpěvného dřeva. Hezký kousek. Rád by věděl, kdo ho vyzpíval, ale byla tak stará, že by u ni zpěv určitě vyvolal jen slabou ozvěnu. Všechno ostatní však vyrobil někdo, kdo aspoň byl v državě. Kousky by vypadaly dobře v každém obydlí. Pochopitelně pokoj nevypadal jako država, ale předkové urozeného pána Algarina se snažili, aby se tu hosté cítili pohodlně.

Jeho matka stála před cihlovým krbem. Byla to žena s odhodlanou tváří a suknice s vyšívanými liánami držela roztažené, aby jí je plameny osušily. Vydechl si úlevou, když viděl, že nejsou tak mokří, jak čekal, i když se vyplatí navrhnout, aby se nejdřív usušili. Pršipláště musely nadělat hotové louže. To se po nějaké době stávalo, když anýzový olej vyprchal. Možná nebude tak naštvaná, jak se obával. Bělovlasý starší Haman v rozšířeném plášti ztmavlém vodou na několika místech si prohlížel sekeru na stěně a potřásal nad ní hlavou. Topor byl tak dlouhý, jak byl on vysoký. Vyrobený během trollockých válek, možná dřív, a byly tu dvě takové, dlouhé sekery vykládané zlatém a stříbrem, a také dva prořezávací nože s dlouhými střenkami. Pochopitelně prořezávací nůž, ostrý na jedné straně, s pilkou na druhé, měl vždycky dlouhou střenku, ale vykládáni a dlouhé červené střapce ukazovaly, že tyhle se používaly i jako zbraně. Nebylo zrovna šťastné pověsit je v místnosti určené pro čtení, hovor či tiché rozjímání.

Loial ale zalétl pohledem za matku a staršího Harnana k druhému krbu, kde si Erith, malá a téměř křehká, sušila vlastní suknice. Rty měla rovné, nos krátký a kulatý a oči barvy zralého lusku halézie. Zkrátka byla překrásná! A její uši, vyčnívající z hřívy černých vlasů spadajících na záda… Zaoblené a s jemnými chloupky, které vypadaly jako pampeliškové chmýří, byly to ty nejúžasnější uši, jaké kdy viděl. Ne že by byl tak hrubý, aby to řekl nahlas. Usmála se na něj záhadným úsměvem a on svěsil rozpačitě uši. Určitě nemohla vědět, na co myslí. Nebo mohla? Rand říkal, že to ženy občas dokážou, ale to byly lidské ženy.

„Takže tady jsi,“ řekla jeho matka a položila si ruce v bok. Ona se rozhodně neusmívala. Vraštila obočí a zatínala zuby. Pokud tohle byla jeji lepší nálada, tak klidně mohla být mokrá jako myš. „Musím říct, že jsi mě opravdu prohnal, ale teď tě mám v hrsti a nehodlám tě nechat utéct. Co to máš na rtu? A na bradě? No, to si můžeš okamžitě oholit. Nedělej na mě obličeje, synu Loiale.“

Loial si neklidně hladil horní ret a snažil se tvářit bezvýrazně – když vás matka osloví synu, nemá náladu na hlouposti – ale bylo to těžké. Chtěl svou bradku a knír. Někdo to považoval za domýšlivé, když byl tak mladý, ale stejně…

„Opravdu jsi nás prohnal,“ přidal se starší Haman suše a pověsil sekeru zpátky. On měl dlouhé bílé kníry, sahající hodný kus pod bradu, a úzkou, dlouhou bradku, jež mu visela až na prsa. Pravda, bylo mu hodně přes tři sta let, ale stejně to bylo nespravedlivé. „Nejdřív jsme šli do Cairhienu. Doslechli jsme se, že jsi tam, ale ty jsi odešel. Po zastávce v Državě Cofu jsme šli do Caemlynu, kde nám al’Thor sdělil, že jsi ve Dvouříčí, a vzal nás tam. Ale ty jsi byl zase pryč. V Caemlynu zřejmě!“ Oboči měl vytažené skoro až k vlasům. „Začínám si myslet, že jsme hráli škatulata.“

„Lidé v Emondově Roli nám vyprávěli, jaký jsi hrdina,“ řekla Erith vysokým, melodickým hlasem. Držela si suknice a uši se jí vzrušeně třásly, jako by poskakovala. „Vyprávěli nám, jak jsi bojoval s trolloky a myrddraaly a šel mezi ně sám a uzavřel jsi Manetherenskou bránu, aby už nemohli přijít další.“

„Nebyl jsem sám,“ namítal Loial a mával rukama. Bál se že mu odletí uši, jak se mu třásly rozpaky. „Byl se mnou Gaul. Dokázali jsme to společně. Bez něj bych se k bráně nikdy nedostal.“ Erith jen nakrčila nos a pustila Gaula z hlavy.

Jeho matka frkla. Uši měla znechucením ztuhlé. „Bláhovost. Bojovat v bitvách. Vyhledávat nebezpečí. Hazardovat. To všechno je čirá bláhovost a já už to dál nepřipustím.“

Starší Haman si odkašlal a podrážděně cukal ušima. Sepjal ruce za zády. Neměl rád, když ho někdo přerušoval. „Tak jsme se vrátili do Caemlynu, ty jsi byl pryč, tak zpátky do Cairhienu, a zjistili jsme, že už tam taky nejsi.“

„A v Cairhienu ses znovu dostal do nebezpečí,“ přerušila ho Loialova matka a šermovala prstem. „Copak vůbec nemáš rozum?“

„Aielové říkali, že u Dumajských studní jsi byl velice odvážný,“ zamumlala Erith a podívala se na něj zpod dlouhých řas. Loial ztěžka polkl. Z jejího pohledu se mu stahovalo hrdlo. Věděl, že by se měl dívat jinam, ale jak by mohl, když ona hleděla na něj?

„V Cairhienu se tvoje matka rozhodla, že už nemůže zůstat mimo velký pařez, i když proč, to netuším, protože není pravděpodobné, že by během roku, dvou došli k nějakému rozhodnutí, a tak jsme se vydali zpátky do Državy Šangtaj v naději, že tě najdeme později.“ Starší Haman to všechno vychrlil a mračil se na obě ženy, jako by se bál, že mu zase skočí do řeči. Bradku a knír měl naježené.

Loialova matka znovu frkla. Ostřeji. „Čekám, že k rozhodnutí dojdou rychle, za měsíc či dva, jinak bych se hledání Loiala nikdy nevzdala, ani dočasně. Když jsem ho teď našla, můžu to vyřídit a bez dalšího zdržování se vrátit domů.“ Podívala se na staršího Hamana, jenž se na ni mračil, uši stažené dozadu, a změnila tón. Nakonec, byl to starší. „Odpusť mi, starší Hamané, chtěla jsem říct, zlíbí-li se ti, provedeš obřad?“

„Myslím, že se mi zlíbí,“ odvětil mírně. Až příliš mírně. Když Loial slyšel u svého učitele tento tón, navíc když měl sklopené uši, věděl, že něco povážlivě pokazil. Starší Haman byl známý tím, že s tímhle tónem házel po žácích křídu. „Protože jsem opustil své studenty, nemluvě o proslovu na velkém pařezu, abych se mohl zúčastnit této honičky právě z tohoto důvodu, tak se mi určtitě zlíbí. Erith, jsi velice mladá.“

„Je jí přes osmdesát, dost na vdavky,“ štěkla Loialova matka a založila si ruce na prsou. Uši se jí netrpělivě třásly. „S její matkou jsme se dohodly. Ty sám jsi viděl, jak podepisujeme zasnoubení a Loialovo věno.“

Starší Haman stáhl uši ještě víc a nahrbil se, jako by si za zády tiskl ruce ze všech sil. Nespouštěl oči z Erith. „Vím, že se chceš vdát za Loiala, ale jsi na to určitě připravená? Vzít si manžela je velká zodpovědnost.“

Loial si přál, aby se na to někdo zeptal jeho, ale tak to nechodilo. Jeho a Eritina matka se dohodly a teď to už mohla zastavit jedině Erith. Chce, aby to udělala? Nemohl přestat myslet na svou knihu. Nemohl přestat myslet na Erith.

Rozhodně se tvářila vážně. „Moje plátno se prodává dobře a jsem připravená koupit další stav a vzít si učednici. Ale to asi není, na co ses ptal. Jsem připravená starat se o manžela.“ Náhle se zakřenila tím milým úsměvem od ucha k uchu. „Zvlášť když má tak krásně dlouhé obočí.“

Loialovi zacukaly uši, stejně jako staršímu Hamanovi, i když jemu míň. Ženy se mohly mezi sebou bavit, o čem chtěly, ale obvykle se nesnažily uvádět tím muže do rozpaků. Obvykle. Jeho matce se uši třásly pobavením!

Starší si odkašlal. „Tohle je vážná věc, Erith. Tak pojď. Jestli si jsi jistá, vezmi ho za ruce.“

Bez váhání přišla před Loiala, usmála se na něj a vzala jeho ruce do svých. Měla velmi malé a velmi teplé ruce. On sám se cítil studený a otupělý. Polkl. Ono se to opravdu stane.

„Erith, dcero Ivy dcery Alar,“ začal starší Haman a oběma položil ruce na hlavu, „vezmeš si Loiala, syna Arenta syna Halanova, za manžela a přísaháš pod Světlem a na strom, že ho budeš opatrovat, vážit si ho a milovat ho, dokud bude žít, pečovat a starat se o něj a povedeš jeho nohy po cestě, kterou by měly sledovat?“

„Pod Světlem a na strom, tak přísahám.“ Její hlas byl jasný a pevný a úsměv ještě širší než předtím.

„Loiale, synu Arenta syna Halanova, přijmeš Erith, dceru Ivy dcery Alar, za manželku a přísaháš pod Světlem a na strom, že ji budeš opatrovat, vážit si jí a milovat ji, dokud bude žít, pečovat o ni a řídit se jejími radami?“

Loial se zhluboka nadechl. Uši se mu třásly. Chtěl si ji vzít. Chtěl. Jenom ne teď. „Pod Světlem a na strom, tak přísahám,“ zachraptěl.

„Potom pod Světlem a na strom vás prohlašuji za sezdané. Kéž vás provází požehnání Světla a stromu.“

Loial se podíval na svou ženu. Svou ženu. Ta zvedla ruku a štíhlými prsty mu pohladila kníry. Tedy počáteční kníry.

„Jsi velmi pohledný a myslím, že kníry tě ještě zkrášlí. A bradka taky.“

„Nesmysl,“ štěkla jeho matka. Kupodivu si oťukávala oči krajkovým kapesníčkem. Nikdy nebyla na city. „Na něco takového je ještě příliš mladý.“

Loial měl chvíli dojem, že Erith začíná stahovat uši dozadu. Musel si to ale jenom představovat. Dlouze s ní hovořil – řečnické umění zvládala ohromně, i když vlastně většinou jenom poslouchala, ale to málo, co řekla, bylo vždy velmi přesvědčivé – a on si byl jistý, že vůbec není vzteklá. V každém případě neměl čas nad tím rozjímat. Erith mu položila ruce na paže a postavila se na špičky a on se sehnul a otřel si nos o její. Popravdě se otírali déle, než měli, když tu byli i starší Haman a jeho matka, ale jemu se ostatní prostě vypařili z myšlenek, když vdechoval vůni své ženy a ona jeho. A ten pocit jejího nosu na svém! Čiré blaho! Položil jí ruku na hlavu a sotva měl dost duchapřítomnosti, aby jí nezačal prstem hladit ucho. Ona ho zatahala za štětičku! Po nějaké době, velmi dlouhé době, k nim pronikly hlasy.

„Pořád ještě prší, Kovril. Nemůžeš přece myslet vážně, že zase půjdeme ven, když tady máme pro změnu pevnou střechu nad hlavou a pořádné postele. Ne, říkám já. Ne! Nebudu dnes spát na zemi, ve stodole nebo, a to je ze všeho nejhorší, v domě, kde mi i z největší postele visí nohy. Občas jsem vážně uvažoval o tom, že odmítnu pohostinství, a do Jámy s hrubostí.“

„Když na tom trváš,“ podvolila se Loialova matka zdráhavé, „ale chci vyrazit hned brzy ráno. Odmítám promarnit byť jen o hodinu víc, než budu muset. Kniha překladů musí být otevřena co nejdříve.“

Loial se zděšeně narovnal. „O tomhle velký pařez diskutuje? To nemůžou udělat, ne teď!“

„Nakonec musíme tento svět opustit, abychom se mohli vrátit, až se kolo otočí,“ prohlásila matka, přistoupila k bližšímu krbu a znovu si roztáhla suknice. „Tak stojí psáno. A teď je přesně ta správná chvíle, čím dříve, tím lépe.“

„Ty si to taky myslíš, starší Hamane?“ zeptal se Loial ustaraně.

„Ne, chlapče, vůbec ne. Než jsme odešli, držel jsem tříhodinovou řeč, která, myslím, naklonila několik myslí správným směrem.“ Starší Haman zvedl vysoký žlutý džbán a nalil si do modrého poháru čaj, ale jen pak do něj hleděl. „Obávám se, že tvoje matka jich naklonila víc. Možná sejí dostane rozhodnutí už za pár měsíců, jak říká.“

Erith nalila pohár Loialově matce, pak další dva a jeden mu přinesla. Loialovi se opět z rozpaků zatřepetaly uši. Měl to udělat on. Ještě se bude muset hodně učit, jak být manželem, ale tohle věděl.

„Kéž bych mohl oslovit pařez,“ povzdechl si trpce.

„Mluvíš dychtivě, choti.“ Choti. To znamenalo, že Erith mluví opravdu vážně. Bylo to skoro stejně špatné jako oslovení synu. „Co bys pařezu řekl?“

„Nedovolím mu, aby se ztrapnil, Erith,“ řekla jeho matka, než stačil otevřít ústa. „Loial dobře píše a starší Haman říká, že v sobě může mít učence, ale i před stovkou má svázaný jazyk. Kromě toho je to ještě chlapec.“

””„Starší Haman že řekl tohle?“ užasl Loial, když se mu konečně přestaly třást uši.

„Každý ženatý muž může oslovit pařez,“ prohlásila Erith odhodlaně. Tentokrát nebylo pochyb. Rozhodně stáhla uši dozadu. „Necháš mě starat se o mého vlastního manžela, matko Kovril?“ Loialova matka pohnula rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk, a obočí měla v polovině cesty k vlasům. Loial by si nikdy nemyslel, že ji uvidí tak zaraženou, i když to musela čekat. Manželka má u svého manžela vždycky přednost před matkou. „No, choti, co řekneš?“

Nebyl dychtivý, byl zoufalý. Zhluboka se napil kořeněného čaje, ale v ústech měl stále stejně sucho jako předtím. Jeho matka měla pravdu. Čím víc lidí poslouchalo, tím víc zapomínal, co hodlal říct, a odbíhal od tématu. Popravdě, musel přiznat, že občas trochu žvanil i před několika málo posluchači. Jenom trošičku. Občas. Znal formulace – i padesátileté dítě je znalo – ale nedokázal ze sebe vypravit slova. Těch pár, kteří ho poslouchalo nyní, nebylo jen tak nějakých pár. Matka byla slavná řečnice a starší Haman proslulý řečník, nemluvě o tom, že byl starší. A pak tu byla Erith. Muž chce vypadat v ženiných očích dobře.

Obrátil se k nim zády a přistoupil k oknu. Stál tam a kroutil hrnkem v dlaních. Okno bylo slušně velké, i když tabulky zasazené do vyřezávaných špalet nebyly větší než v oknech dole. Déšť zeslábl v mrholení a i přes bublinky ve skle rozeznával stromy za poli, sosny a tupely a občas nějaký dub, všechny obalené rašícími pupeny. Algarinovi lidé se o svůj les starali dobře, vysekávali popadané stromy, aby případně nemělo co hořet. Oheň je třeba používat opatrně.

Slova z něj vycházela snáz, když se nemusel dívat, jak ho ostatní pozorují. Neměl by začít s toužením? Opovážili by se odejít, pokud by za pár let začali umírat? Ne, tento problém určitě probrali jako první a nalezli vhodné odpovědi, jinak by byl pařez skončil během roku. Světlo, pokud by pařez opravdu oslovil… Chvíli viděl všude kolem sebe davy, stovky a stovky ogierů čekajících na jeho slova, možná několik tisíc. Jazyk se mu lepil na patro. Zamrkal, ale před sebou měl jen sklo plné bublinek a stromy. Musel to udělat. Nebyl nijak zvlášť odvážný, ať už si Erith myslela cokoliv, ale poučil se o odvaze při pozorování lidí, když se drželi bez ohledu na to, jak silný vítr vál, bojovali, když neměli naději, bojovali a vyhrávali, protože bojovali se zoufalou odvahou. Náhle věděl co říct.

„Za války Stínu jsme se nekrčili v državách a nedoufali, že do nich naženou trolloky či myrddraaly. Neotevírali jsme Knihu překladů a neprchali. Tehdy jsme pochodovali po boku lidí a bojovali se Stínem. Ani za trollockých válek jsme se neschovávali v državách a neotevírali Knihu překladů. Pochodovali jsme po boku lidí a bojovali proti Stínu. I v nejtemnějších letech, kdy už to vypadalo, že je vše ztraceno, jsme bojovali proti Stínu.“

„A za stoleté války jsme se naučili neplést se do lidských záležitostí,“ skočila mu do řeči matka. To bylo dovoleno. Mluvčí se mohli v debatě střídat, pokud čistá krása slov posluchače neudržela. Ona kdysi mluvila od slunce východu do slunce západu ve prospěch velmi neoblíbené pozice bez jediného přerušení a na druhý den nepovstal nikdo, kdo by promluvil proti ní. Loial neuměl vytvářet krásné věty. Mohl říkat jenom to, v co věřil. Neotočil se od okna.

„Stoletá válka byla lidská záležitost, nikoliv naše. Stín je naše záležitost. Když musíme bojovat proti Stínu, našim sekerám vždycky narostou dlouhé topory. Možná za rok, za pět nebo za deset otevřeme Knihu překladů, ale pokud to uděláme dnes, nebudeme moct utéct se skutečnou nadějí na bezpečí. Tarmon Gai’don se blíží a na něm závisí osud nejen tohoto světa, ale i toho, do něhož bychom uprchli. Když stromy ohrožuje oheň, neutíkáme v naději, že nás plameny nebudou následovat. Bojujeme. Teď přichází Stín jako lesní požár a my se neodvážíme před ním utéct.“ Mezi stromy se něco pohybovalo, viděl to podél celého okraje. Stádo dobytka? Pokud ano, tak opravdu velké stádo.

„To není špatné,“ prohlásila jeho matka. „Sice příliš jednoduše vyjádřeno, aby to mělo nějakou váhu na državském pařezu, natož na velkém pařezu, samozřejmě. Ale není to špatné. Pokračuj.“

„Trolloci,“ vydechl. Byli to oni, tisíce trolloků v černé zbroji s tmy se hrnuly z lesa, hnaly se s pozvednutými kůsami, mávali oštěpy s ozuby a někteří nesli pochodně. Trolloci, kam až oko dohlédlo. Ne tisíce. Desítky tisíc.

Erith se protlačila vedle něj a vyjekla. „Jejich tolik! Umřeme, Loiale?“ Nemluvila ustrašeně. Znělo to… vzrušeně!

„Ne, pokud stačím varovat Randa a ostatní.“ Už běžel ke dveřím. Teď už je mohli zachránit jedině Aes Sedai a aša’manové.

„Na, chlapče. Myslím, že to budeš potřebovat.“

Obrátil se právě včas, aby stačil zachytit dlouhou sekeru, kterou mu starší Haman hodil. Ten měl uši přitisknuté k hlavě. Loial si uvědomil, že i on sám je má položené.

„Na, Erith,“ řekla jeho matka klidně a vzala jeden z prořezávacích nožů. „Jestli se dostanou dovnitř, budeme držet schody.“

„Jsi můj hrdina, choti,“ vyhrkla Erith, když si brala nůž, „ale jestli se necháš zabít, budu se opravdu velice zlobit.“ Znělo to, jako by to myslela vážně.

Pak už se starším Hamanem běželi chodbou, sbíhali ze schodů a z plných plic řvali; bojový pokřik, jaký nebyl slyšet přes dva tisíce let. „Trolloci přicházejí! Chopte se seker a vyčistěte pole! Trolloci přicházejí!“

„… a tak se postarám o Tear, Logaine, zatímco ty Rand najednou nakrčil nos. Ne že by skutečně ucítil pach hnijících odpadků, ale měl dojem, že je cítí, a ten dojem stále sílil.

„Zplozenci stínu,“ poznamenala tiše Kadsuane, odložila výšivku a vstala. Randa zasvrběla kůže, jak uchopila pravý zdroj. Nebo to možná byla Alivia, která už rázně mířila k oknu za zelenou sestrou. Min vstala a vytáhla vrhací nože.

Zároveň se k nim skrze silné zdi donesl slabý pokřik ogierů. Ty hluboké, dunivé hlasy byly nezaměnitelné. „Trolloci přicházejí! Chopte se seker a vyčistěte pole!“

Rand s kletbou vyskočil a hnal se k oknu. Tisíce trolloků běžely lehkým deštěm přes osetá pole, trolloci vysocí jako ogierové, i vyšší. Trolloci s beraními a kozlími rohy, vlčími čenichy, kančími rypáky, trolloci s orlími zobany a péřovými hřebeny, jimž kolem nohou v holínkách či kopyt a tlap stříkalo bláto. A byli přitom tiší jako smrt. Za nimi cválali černě odění myrddraalové, pláště visící, jako by nehybně stáli. Viděl jich třicet nebo čtyřicet. Kolik dalších je na druhé straně domu?

Ostatní už uslyšeli ogierský pokřik nebo se někdo musel podívat z okna. Mezi útočící trolloky začaly dopadat blesky, stříbřité střely dopadající s řevem a odhazující těla do všech stran. Jinde vybuchovala země v plamenech a sloupech hlíny a kusech trolločích těl, kdy se hlavy, paže a nohy točily vzduchem. Padaly do nich ohnivé koule, které vzápětí vybuchovaly a zabíjely je po desítkách. Ale oni běželi dál, rychlí jako koně, ne-li rychlejší. Rand neviděl tkaniva za některými blesky. Když teď byli odhaleni, začali řvát, beze slov, čirým vztekem. Z kůlen, stodol a stájí s doškovými střechami vystrkovali hlavy Bašereho Saldejci a rychle se zase stahovali dovnitř a zavírali vrata na závory.

„Řekl jsi svým Aes Sedai, že smějí usměrňovat na svou obranu?“ zeptal se klidně.

„Vypadám jako hlupák, abych to neudělal?“ prskl Logain. Stál u vedlejšího okna a už držel saidín, téměř tolik, kolik dokázal natáhnout Rand sám. Tkal tak rychle, jak zvládal. „Hodláš nám pomoct, nebo se budeš jenom dívat, můj pane Draku?“ Vjeho hlase bylo až příliš jízlivosti, ale teď nebyla vhodná chvíle to řešit.

Rand se zhluboka nadechl, uchopil špalety po stranách okna kvůli závrati, jež přijde – zlatohřívé dračí hlavy na hřbetech jeho rukou jako by se kroutily – a sáhl pro jedinou sílu. Jak ho zaplavil saidín, zatočila se mu hlava. Ledové plameny a hroutící se hory, ten chaos se ho snažil stáhnout dolů. Ale byl požehnaně čistý. Stále nad tím žasl. Točila se mu hlava a obracel se mu žaludek, podivná nevolnost, jež měla odejít spolu se špínou, ale proto se okna nechytil ještě pevněji. Plnila ho jediná síla – ale v té chvíli závrati mu ji Luis Therin sebral. Ohromený hrůzou jen zíral na trolloky a myrddraaly ženoucí se k hospodářským budovám. S jedinou silou v sobě rozeznával špendlíky připíchnuté na mohutných ramenou. Stříbrný vír bandy ahf’fraitů a krvavě rudý trojzubec ko’balů. Rozeklaný blesk grem’lenů a zahnutou sekeru al’ghulů. Železnou pěst defmonů, krvavou pěst gno’monů. A pak tam byly lebky. Rohatá lebka dha’belů, dýkou probodnutá lebka bhan’šínů. Trolloci měli rádi lebky, pokud se tedy dalo říct, že mají vůbec něco rádi. Zřejmě tu bylo všech dvanáct hlavních tlup a některé menší. Zahlédl špendlíky, které neznal. Jeden vypadal jako otevřené oko, další jako ruka probodená dýkou, člověk svíjející se v plamenech. Blížili se k budovám a mezi došky se objevily meče, jak se Saldejci pokoušeli prosekat na střechy. Došky byly tuhé. Budou muset být opravdu zoufale usilovní. Zvláštní, co ho napadalo, když ho mohl vzápětí zabít šílenec, který chtěl sám zemřít.

Prameny vzduchu vystrčily špaletu před ním ve spršce skleněných střepů a dřevěných třísek. Moje ruce. Luis Therin supěl. Proč nemůžu pohnout rukama? Potřebuju zvednout ruce! Země, vzduch a oheň setkaly něco, co Rand neznal, šest pramenů najednou. Akorát že jakmile uviděl předivo, pochopil. Ohnivé květy. Mezi trolloky se objevilo šest svislých rudých paprsků deset stop vysokých a tenčích než Randovo předloktí. Nejbližší trolloci uslyší pronikavé kvílení, ale pokud si nepředávali vzpomínky od války Stínu, neuvědomovali si, že slyší smrt. Luis Therin spředl poslední vlákno vzduchu a oheň vykvetl. S řevem, jenž otřásl zámkem, se každý rudý paprsek vmžiku roztáhl do plamenného kotouče třicet stop v průměru. Rohaté hlavy a čenichy létaly vzduchem spolu s pažemi a nohama v botách či zakončenými drápy a kopyty. Trolloci na sto kroků i víc od výbuchu šli k zemi, jenomže někteří se zase zvedli. Luis Therin ještě nedokončil těchto šest tkaniv a už splétal šest dalších, ducha se dotkl oheň, tkanivo pro průchod, ale s určitým způsobem přidanou zemí. Objevily se známé modrostříbmé svislé čáry rozestavené nedaleko od zámku, protože Rand znal okolí dobře, otočily se a – neobjevily se otvory, jen mlžně černé průchody čtyři kroky na čtyři. Místo aby zůstaly otevřené, neustále se otevíraly a zavíraly. A nezůstaly ani na místě, naopak, hnaly se trollokům vstříc. Průchody, a přece ne. Smrtonosné průchody. Jakmile se smrtonosné průchody pohnuly, Luis Therin zavázal sítě na volné uzly, které za chvíli povolí, než se celé tkanivo rozplyne, a začal spřádat dál. Další smrtonosné průchody, další ohnivé květy otřásaly zdmi domu a trhaly trolloky na kusy a srážely je k zemi. První ženoucí se smrtonosný průchod zasáhl trolloky a prosekal se jimi. Nešlo jen o řezající okraj neustále se otevírajícího a zavírajícího průchodu. Kudy smrtnonosné průchody prošly, tam prostě žádní trolloci nezůstali. Moje ruce! ječel šílenec. Moje ruce!

Rand pomalu zvedl ruce a prostrčil je otvorem. Luis Therin okamžitě setkal oheň a zemi do složitého vzoru a Randovi z konečků prstů vyletěla rudá vlákna a roztáhla se. Toto byly ohnivé šípy. Ty znal. Jakmile zmizely, objevily se další tak rychle, až to vypadalo, že blikají, ne že odlétají. Trolloci zasažení vlákny sebou trhali, jak jim vybuchovalo maso a krev, vmžiku přehřáté nad bod varu, a v tlustých tělech vznikaly díry. Často padli další dva nebo tři za první obětí, než vlákno vyhaslo. Rand roztáhl prsty a pomalu pohyboval rukama sem a tam, šíře smrt podél celé linie. Objevily se ohnivé květy, které nebyly jeho dílem, a smrtonosné průchody o něco menší než Luise Therina, i ohnivé šípy – to musel být Logain. Ostatní aša’manové dávali pozor, ale jen pár jich bylo na místě, odkud mohli vidět, jak ta poslední dvě tkaniva vznikají.

Trolloci padali po stovkách, po tisícich, rvaní blesky a ohnivými koulemi. Ohnivé květy, smrtonosné průchody a ohnivé šípy, sama země jim vybuchovala pod nohama, a přesto se hnali dál, řvali a mávali zbraněmi; myrddraalové jeli těsně za nimi, černé meče v rukou. Když se přiblížili ke kůlnám, někteří trolloci je obklíčili, bušili pěstmi na vrata, páčili prkna meči a oštěpy či házeli zapálené pochodně na doškové střechy. Saldejci nahoře stříleli z jezdeckých luků, jak nejrychleji zvládali, a zkopávali pochodně, ale některé se zachytily na okraji střechy a dokonce i vlhké došky začínaly chytat.

Ohně, snažil se Rand předat Luisi Therinovi. Saldejci uhoří! Udělej něco!

Luis Therin neodpověděl, jen dál splétal smrt, jak nejrychleji dokázal, a vrhal ji na trolloky, smrtonosné průchody a ohnivé šípy. Myrddraal, proklatý půl tuctem rudých vláken, sletěl ze sedla, pak další. Třetí přišel o hlavu, zasažen ohnivým šípem, kdy se mu uvařila krev a maso, ale přesto jel dál a mával mečem, jako by nevěděl, že je mrtvý. Rand si je vybíral. Pokud zabije všechny myrddraaly, trolloci se otočí a utečou.

Luis Therin nyní setkával pouze smrtonosné průchody a ohnivé šípy. Masa trolloků byla příliš blízko zámku, než aby riskoval ohnivé květy. Někteří aša’manové si to zřejmě hned neuvědomili. Místností otřásaly výbuchy, celý zámek se klepal, jako by do něj bušila obří kladiva, jako by se měl rozpadnout, a pak už žádné výbuchy nepřicházely, jen pokud někde vybuchla ohnivá koule či sama země vybuchla a rozhodila trolloky jako rozbité hračky. Z oblohy pršely blesky. Modrostříbmé střely neustále dopadaly tak blízko domu, až se Randovi ježily všechny chlupy.

Některým trollokům se podařilo vypáčit vrata jedné stodoly a hrnuli se dovnitř.

Rand posunul ruce a srazil ty, kteří byli ještě venku, rudými vlákny, jež do nich nadělala díry. Několika se podařilo proniknout dovnitř, ale s těmi si to budou muset Saldejci vyřídit sami. Na jiné stodole a stáji se začaly v plamenech vlnit došky. Muži kašlali ze štiplavého kouře, zatímco stříleli z luků.

Poslouchej mě, Luisi Therine. Oheň. Musíš něco udělat!

Luis Therin neřikal nic, jen spřádal sítě na zabíjení trolloků a myrddraalů.

„Logaine!“ zařval Rand. „Požáry! Uhas je!“

Druhý muž také neodpověděl, ale Rand viděl tkaniva vytahující žár z plamenů a dusící je. Prostě zmizely a zanechaly za sebou jen studené, zčernalé došky, z nichž nestoupaly ani pramínky kouře. Mezi trolloky kráčela smrt, ale byli tak blízko, že domem otřásaly už i výbuchy ohnivých koulí.

Náhle byl vedle okna opěšalý myrddraal, bezokou tvář klidnou jako Aes Sedai, a bodl proti Randovi černým mečem. Do prsou ho zasáhly dva vržené aielské oštěpy a v hrdle mu skončil nůž, ale on se jenom zapotácel, než pokračoval ve výpadu. Rand spojil prsty, a těsně předtím, než k němu čepel dosáhla, myrddraala roztrhala stovka ohnivých šípů a odhodila ho dvacet kroků daleko. Zůstal tam ležet, celý prošpikovaný, a cedil černou krev. Myrddraalové zřídkakdy umírali hned, ale tenhle už sebou ani necukl.

Rand honem pátral po dalších cílech, ale uvědomil si, že Luis Therin přestal usměrňovat. Stále měl husí kůži, takže Kadsuane a Alivia držely jedinou sílu, stále cítil saidín v Logainovi, ale ani on už nesetkával žádné další sítě. Venku ležel koberec těl a částí těl po celém poli téměř až k zámeckým zdem. Končil jen několik kroků od nich. Pár koní patřících myrddraalům dosud stálo a jeden měl zvednutou přední nohu, jako by ji měl zlomenou. Bezhlavý myrddraal klopýtal kolem a divoce máchal mečem a tu a tam sebou nějaký trollok trhl či se pokusil vstát, ale nic jiného se nehýbalo.

Je po všem, pomyslel si. Je po všem. Luisi Therine, už můžeš pustit saidín. Harilin s Enailou stály na stole, zahalené, s oštěpy v rukou. Min byla vedle nich, tvářila se ponuře a držela vrhací nože. Pouto bylo plné strachu, ale nejspíš ne kvůli sobě. Zachránili mu život, ale teď si ho musel zachránit sám.

„To bylo těsné,“ zamumlal Logain. „Kdyby se to stalo před mým příchodem… Těsné.“ Otřepal se, propustil pravý zdroj a otočil se od vysypaného okna. „Hodlal jsi ta nová tkaniva držet pro své oblíbence jako Taim? Ty průchody. Kam ty trolloky vlastně poslaly? Já jenom tvoje tkanivo přesně zopakoval.“

„Nezáleží na tom, kam vedly,“ opáčil Rand nepřítomně. Plně se soustředil na Luise Therina. Ten šílenec, zatracený hlas v jeho hlavě, natáhl hlouběji z jediné síly. Pusť, člověče. „Zplozenec stínu cestu průchodem nepřežije.“

Chci zemřít, řekl Luis Therin. Chci se připojit k Ilieně.

Jestli jsi chtěl opravdu zemřít, proč jsi zabíjel trolloky? pomyslel si Rand. Proč jsi zabil toho myrddraala? „Lidi najdou hromady mrtvých trolloků a možná myrddraala bez jediné stopy násilí,“ řekl nahlas.

Vzpomínám si na umírání, mumlal Luis Therin. Už si vzpomínám, jak jsem to udělal. Natáhl ještě hlouběji a Randa rozbolely spánky.

„Ale ne moc na jednom místě. Konečné místo se změní pokaždé, když se smrtonosný průchod otevře.“ Třel si spánky. Ta bolest byla varováním. Už byl skoro na hranici, kolik saidínu udrží, aniž by ho to zabilo nebo aniž by vyhořel. Ještě nemůžeš umřít, řekl Luisi Therinovi. Musíme být v Tarmon Gai’donu, jinak svět zahyne.

„Smrtonosný průchod,“ zopakoval Logain hlasem prodchnutým nechutí. „Proč pořád držíš jedinou sílu?“ zeptal se náhle. „A tolik. Jestli se mi snažíš ukázat, že jsi silnější než já, tak to už vím. Viděl jsem, jak velké jsou tvoje… tvoje smrtonosné průchody ve srovnání s mými. A řekl bych, že držíš každou kapku saidínu, jakou bezpečně zvládneš.“

To upoutalo pozornost všech. Min schovala nože a seskočila ze stolu. Pouto bylo náhle plné strachu, úplně tepalo. Harilin s Enailou si vyměnily ustarané pohledy a pak se zase zadívaly z okna. Neuvěří, že jsou trolloci mrtví, dokud nebudou mrtvoly tři dny zakopané. Alivia udělala krok k němu a zamračila se, ale on nepatrně zavrtěl hlavou a ona se vrátila ke svému oknu, i když mračit se nepřestala.

Kadsuane přeplula místnost, hladkou tvář vážně usebranou. „Co cítí?“ zeptala se Min. „Nehraj si se mnou, holka. Znáš cenu. Já vím, že se s tebou spojil, a ty víš, že to vím. Bojí se?“

„Nikdy se nebojí,“ odsekla Min. „Leda kvůli mně nebo…“ Umíněně zavřela pusu, založila si ruce a upřela na Kadsuane zamračený pohled, vyzývající zelenou sestru, ať se teda předvede. Podle zmatené směsi pocitů, sahajících od strachu k hanbě, že se jí nepodařilo pouto utajit, měla poměrně slušnou představu, jak se Kadsuane dokáže předvést.

„Stojím ti přímo pod nosem,“ podotkl Rand. „Jestli chceš vědět, jak se cítím, zeptej se mě.“ Luisi Therine? pomyslel si. Žádná odpověď, ale saidín v něm nepolevil. Ve spáncích mu začalo tepat.

„No?“ štěkla Kadsuane netrpělivě.

„Cítím se úplně v pořádku.“ Luisi Therine? „Ale mám pro tebe jedno pravidlo, Kadsuane. Už nikdy Min nevyhrožuj. Vlastně ji necháš na pokoji.“

„To se podívejme. Kluk cení zuby.“ Zlaté rybky a ptáčci, hvězdičky a měsíce se kývaly, jak potřásla hlavou. „Jenom jich neceň moc. A mohl by ses té mladé ženy zeptat, jestli o tvou ochranu stojí.“ Min se kupodivu zamračila na něj a poutem proniklo podráždění. Světlo, bylo už tak špatné, že nechtěla, aby si kvůli ní dělal starosti. Teď se zřejmě chtěla pustit do Kadsuane sama. Něco, do čeho by se sám pouštěl jen nerad.

Můžeme umřít v Tarmon Gai’donu, řekl Luis Therin a náhle jediná síla vyprchala.

„Pustil to,“ řekl Logain, jako by náhle stál na Kadsuanině straně.

„Já vím,“ sdělila mu a on překvapeně otočil hlavu.

„Min si to s tebou může vyřídit, jak bude chtít,“ prohlásil Rand a zamířil ke dveřím, „ale nevyhrožuj jí. Ano, pomyslel si. Můžeme umřít v Tarmon Gai’donu.