Nůž snů

21 V Kameni

Bláto předměstí ustoupilo dlážděným ulicím za hradbami Tearu, kde si Rand ze všeho nejdřív všiml nepřítomnosti stráží. Přes vznosné kamenné cimbuří na věžích bylo město méně chráněné než Država Šangtaj, kam jej a všechny ostatní lidi ráno sice zdvořile, zato důrazně odmítli vpustit. Tady byly ochozy na věžích zcela bez lučištníků. Železem obitá vrata do přisedlé šedé strážnice těsně za širokou bránou byla otevřená a za nimi seděla u necek žena s tvrdou tváří, v hrubém suknu, s vyhrnutými rukávy a drhla na valše prádlo. Vypadala, že se tu usadila, protože vedle ní stály dvě malé, špinavé děti, cucaly si palec a kulily na něj a jeho společníky oči. Tedy přinejmenším na jejich koně.

Tai’daišar byl pastvou pro oči. Elegantní vraný hřebec s mohutnou hrudí přitahoval pozornost, přesto se rozhodl na něm jet. Jestliže ho Zaprodanci dokážou najít tak snadno, jako se jim to povedlo v Algarinově zámku, nemělo smysl se skrývat. Nebo tomu aspoň věnovat nějaké větší úsilí. Měl černé jezdecké rukavice, aby zakryl dračí hlavy na hřbetě a volavky vypálené do dlaní. Kabát měl z tmavošedého sukna bez jediné výšivky, hřebcova čabraka byla jednoduchá a jílec meče a pochvu měl potažené nezdobenou kančí kůží od chvíle, kdy se k němu dostal, tedy nic, co by poutalo pozornost. Kadsuane v nezdobeném šedém suknu měla kapuci staženou do čela, aby zakryla aessedaiovskou tvář, ale Min, Nyneiva a Alivia se skrývat nemusely. I když Minin červený kabátek s vyšitými květinami a těsné spodky mohly přitahovat menší pozornost, nemluvě o červených holínkách s vysokými podpatky. Viděl ženy v Cairhienu nosit takové šaty, jak ji napodobovaly, ale do Tearu se ta móda těžko už rozšířila, vzhledem ke zdejší lásce k cudnosti. Tedy přinejmenším na veřejnosti. Nyneiva měla žluté, modře prostřihávané hedvábí a všechny svoje šperky, jen částečně schované pod modrým pláštěm, ale Tear bude plný hedvábí. A to si chtěla vzít šátek! Měla ho ale v sedlových brašnách. Jenom trocha snahy.

Druhá věc, které si všiml, byl zvuk, rytmické hlasité rachocení pravidelně doprovázené pronikavým hvízdáním. Zprvu slabý, ale zřejmě se rychle blížil. Přes časnou hodinu byly okolní ulice přecpané. Polovina lidí v dohledu zjevně patřila k Mořskému národu, muži do pasu nazí, ženy v barevných plátěných blůzách, všichni s dlouhými šerpami mnohem barevnějšími, než co nosili obyčejní Tairenové. Všichni zřejmě hleděli směrem ke zdroji zvuku. Davem se proplétaly děti, vyhýbaly se vozům, nejčastěji taženým volem se širokými rohy, a spěchaly za zvukem. Několik dobře oděných lidí vystoupilo z nosítek, zůstalo stát vedle nosičů a taky se dívali. Kupec s rozdělenou bradkou a stříbrným řetězem na prsou se vykláněl z okna červeně lakovaného kočáru a křičel na kočího, ať uklidní nervózně tancující spřežení, zatímco se snažil získat lepší výhled.

Najednou vzduchem zakroužili holubi s bílými křídly, vyplašení z hřebenů břidlicových střech zvlášť ostrým hvízdnutím. Dvě velká hejna se srazila a na lidi padali omráčení ptáci. Spadli všichni do jednoho. Několik lidí přestalo sledovat zvuk a civělo na oblohu. Překvapivě mnoho jich chytalo spadlé ptáky a kroutilo jim krkem, a ne všichni bosí chudáci v obnošeném suknu. Žena v hedvábí a krajce, stojící vedle nosítek, rychle posbírala půl tuctu holubů, než se zase podívala po zvuku, a ptáky držela za nožičky.

Alvia polekaně vyjekla. „Je to zlé znamení, nebo dobré?“ protáhla. „Musí být zlé. Nebo jsou zdejší holubi jiní?“ Nyneiva na ni vrhla kyselý pohled, ale neřekla nic. Co Lan včera zmizel, byla velice zamlklá a o jeho odchodu mlčela dvojnásob.

„Někteří z nich umřou hlady,“ poznamenala Min smutně. Pouto se chvělo smutkem. „U každýho tady něco vidím.“

Jak bych mohl zemřít? smál se Luis Therin. Jsem ta’veren/

Jsi mrtvý, pomyslel k němu Rand důrazně. Lidé před nimi mají zemřít hlady a on se směje? Nedalo se s tím pochopitelně nic dělat, ne když Min promluvila, ale smích byl něco jiného. Já jsem ta’veren. Já!

Co ještě se dělo v Tearu proto, že se tu objevil? To, že je ta’veren, nemuselo mít vůbec žádný vliv, ale když mělo, mohly důsledky zasáhnout celé město. Nejlepší bude vyřídit to, proč sem přijel, než si nesprávní lidé uvědomí, co znamenají věci jako holubi nalétající do sebe. Pokud za ním Zaprodanci posílají vojska trolloků a myrddraalů, bylo pravděpodobné, že temní druzi využijí příležitosti, aby mu střelili šíp mezi žebra. To, že se příliš nesnažil schovávat, neznamenalo, že se nesnažil vůbec.

„Klidně sis mohl přinést Praporec Světla a čestnou stráž o tisíci hlavách místo šesti,“ zamumlala suše Kadsuane a prohlížela si Děvy, které se snažily předstírat, že s Randovým oddílem nemají nic společného, zatímco kolem něj stály v širokém kruhu se šufami na hlavách a závoji na prsou. Dvě byly Šaidky a pohlížely na něj ohnivými pohledy. Děvy měly oštěpy na zádech v postrojích vedle luků, ale jen proto, že Rand navrhl, že si místo nich vezme někoho jiného. Nandera trvala aspoň na několika Děvách a upírala na něj oči tvrdé jako smaragdy. Ani nepomyslel na to, že by odmítl. Jako jediné dítě Děvy, jaké Děvy kdy poznaly, měl určité závazky.

Zvedl Taťdaišarovy otěže a náhle se v dohledu objevil velký vůz plný strojů. Rachotil a syčel, široká, železem obitá kola vykřesávala jiskry z kamenné dlažby, a hnal se ulicí rychle jako klusající člověk. Stroj zjevně potil páru. Těžké dřevěné oje kmitaly nahoru a dolů a tlačily na další, vodorovnou oj a z kovového komína vycházel šedivý kouř. Nikde ale nebylo vidět koně, jen jakési divné kormidelní veslo vepředu, otáčející kola. Jeden ze tří mužů na voze zatahal za dlouhou šňůru a z roury na obrovském železném válci vyletěla pára s pronikavým pištěním. Pokud diváci ohromeně zírali a nanejvýš si zakrývali uši, koně kupce s rozdělenou bradou měli rozhodně jinou náladu.

Hlasitě zařičeli a splašili se. Rozehnali lidi na všechny strany a muže málem vyhodili z kočáru. Následovaly je kletby a několik hýkajících mul, které nacválaly, a vozkové v nadskakujících vozech mohli jen škubat opratěmi. Dokonce i pár volů zrychlilo. Pouto naplnil Minin úžas.

Rand pobídl vraníka koleny a Tai’daišar, jako cvičený válečný oř, okamžitě zareagoval, i když frkal. Rand sám ovšem také užasle koukal. Mistru Poelovi se očividně podařilo svůj parní vůz spustit. „Ale jak dostal ten krám do Tearu?“ zeptal se do prázdna. Když ho viděl naposledy, bylo to na cairhienské akademii a každých pár kroků se vůz zasekl.

„Říká se tomu parní kůň,“ opravil ho bosý, špinavý uličník v potrhané košili a dokonce i šerpa, jež mu přidržovala baňaté spodky, v sobě měla víc děr než látky. Kluk vzrušením úplně nadskakoval. „Už ho vidím podevátý! Tady Kom ho viděl akorát sedumkrát.“

„Parní vůz, Doni,“ namítl jeho stejně rozedraný druh. „Parní vůz.“ Nemohlo jim být víc než deset a byli spíš vyzáblí než hubení. Podle zablácených nohou, potrhaných košil a děravých spodků přicházeli zpoza hradeb, kde žili ti nejchudší. Rand v Tearu změnil hodně zákonů, zvláště těch, které nejvíce doléhaly na chudinu, ale nedokázal změnit všechno. Ani nevěděl, kde začít. Luis Therin začal mlít o daních a jak peníze vytvářejí pracovní místa, ale klidně mohl jen náhodně chrlit slova, nakolik tomu Rand rozuměl. Ztlumil jeho hlas do bzučení mouchy na druhé straně místnosti.

„Čtyry takový zapřažený společně, jeden za druhým, utáhly stovku vozů celou cestu až z Cairhienu,“ pokračoval Doni a druhého chlapce si nevšímal. „Každý den urazily skoro sto mil, můj pane. Sto mil!“

Kom si ztěžka vzdychl. „Bylo jich šest, Doni, a táhly jenom padesát vozů, ale každej den urazily sto mil. I sto dvacet, jak jsem slyšel, a říkal to jeden z těch parních vozků.“ Doni se na kamaráda zamračil a oba zvedli pěsti.

„V každém případě je to pozoruhodný úspěch,“ řekl jim Rand rychle, než dojde na rány. „Nate.“

Zalovil v kapse, vytáhl dvě mince a hodil každému klukovi jednu, aniž by se podíval na hodnotu. Ve vzduchu se zatřpytilo zlato, než chlapci mince dychtivě chňapli. Vyměnili si překvapené pohledy a už utíkali ven z města. Bezpochyby se báli, že bude chtít peníze zpátky. Z tolika zlata jejich rodiny vyžijí celé měsíce.

Min se za nimi dívala s nešťastným výrazem, který odráželo i pouto, než potřásla hlavou a nasadila kamenný výraz. Co viděla? Nejspíš smrt. Rand pocítil hněv, ne smutek. Kolik desítek tisíc lidí zemře, než Poslední bitva skončí? Kolik z nich bude dětí? Neměl už místo na smutek.

„Opravdu velkorysý,“ poznamenala Nyneiva napjatě, „ale to tady budeme stát až do poledne?“ Parní vůz rychle mizel z dohledu, ale její baculatá hnědka pořád nervózně funěla a pohazovala hlavou a ona s ní měla plné ruce práce, i když byla povahy mírné. Nebyla zdaleka tak dobrý jezdec, jak si o sobě myslela. A vlastně Minina šimla s klenutým krkem z Algarinových stájí tancovala tak, že jedině Minina pevná ruka v červené rukavičce na otěžích jí zabránila vzít nohy na ramena, a Aliviina brůna se taky pokoušela hopsat, ale bývalá damane ji zvládala stejně snadno jako Kadsuane svého ryzáka. Alivia občas předvedla překvapivé nadání. Od damane se ale čekalo, že budou umět dobře jezdit.

Když vjeli do města, Rand se naposledy podíval za mizejícím parním vozem. Pozoruhodný ho zdaleka nevystihovalo. Sto vozů nebo jenom padesát – jenom! – neuvěřitelný bylo mnohem výstižnější. Začnou kupci místo koní používat tyhle vozy? Nevypadalo to příliš pravděpodobně. Kupci jsou konzervativní, neskáčou hned po každé novince. Z nějakého důvodu se Luis Therin zase rozesmál.

Tear nebyl zdaleka tak krásný jako Caemlyn nebo Tar Valon a jen některé ulice bylo možné označit za skutečně široké, ale byl velký a rozlehlý, jedno z velkých měst, a jako většina velkých měst, byla to změť rostoucí bez ladu a skladu. Ve spleti ulic stály zájezdní hostince s taškovými střechami a stáje se střechami z břidlice, jejichž rohy se ostře nakláněly, vedle paláců s hranatými bílými kupolemi a vysokých věží lemovaných balkony, často zúženými do špičky. Kupole a věže se díky své výšce leskly v ranním slunci. Kovárny, nožířství, krejčovské dílny a řeznictví, krámky s rybami a tkanými koberci se mačkaly s mramorovými stavbami s vysokými bronzovými vraty za masivními bílými sloupy, cechovními domy, bankami a směnárnami.

V tuto hodinu byly ulice stále v hlubokém stínu, ale hemžilo se to tu proslaveným jižním shonem. Nosítka s dvojicí štíhlých nosičů se proplétala davem skoro stejně rychle jako děti, které se tu honily, a kočáry a vozy se čtyř či šestispřežím popojížděly stejně pomalu jako káry a povozy většinou tažené velkými voly. Plahočili se tu nosiči s ranci pověšenými na tyčích, které měli položené vždy dva muži na rameni, a tovaryši nosili stočené koberce a bedny s mistrovým dílem na zádech. Pouliční prodejci vychvalovali své zboží na podnosech či trakařích, špendlíky a stuhy, pečené oříšky a masové pirohy, a akrobaté, žongléři a hudebníci vystupovali skoro na každém rohu. Jeden by si nepomyslel, že tohle město je v obležení.

Ne všechno však bylo mírumilovné. Přestože bylo časné dopoledne, viděl Rand hlučné opilce vyhazované z hostinců a krčem a tolik rvaček, až se zdálo, že ještě pořádně neminuli první rváče a už se objevili v dohledu další. V zástupu bylo i mnoho ozbrojenců s meči u boků a na nabíraných rukávech vlněných kabátců pruhy v barvách různých rodů, ale ani ti v kyrysech a přílbách se zápasy nepokoušeli ukončit. Nakonec, hodně se rvali ozbrojenci mezi sebou navzájem, s Mořským národem, s hrubě oděnými chlapy, což mohli být dělníci, tovaryši či vyhazovači. Vojáci, kteří nemají co na práci, se nudí, a znudění vojáci se opíjejí a perou. Rand byl rád, že vidí vojsko vzbouřenců znuděné.

Děvy, procházející davem a stále se snažící předstírat, že nemají s Randem nic společného, přitahovaly užaslé pohledy hlavně od osmahlých příslušníků Mořského národa, i když se za nimi táhl i houfec děti s otevřenými pusami. Tairenové, z nichž mnozí nebyli o moc světlejší než Mořský národ, už Aiely viděli, a jestli uvažovali, proč se vrátili do města, měli dnes ráno zřejmě na práci jiné, důležitější věci. Nikdo se na Randa a jeho společníky nepodíval podruhé. Na ulicích bylo dost lidí v sedlech, většinou cizinců, tady bledý cairhienský kupec ve střízlivém kabátě, támhle Arafellan se stříbrnými zvonečky vpletenými do tmavých copánků, jinde Domanka s měděnou pletí, v téměř průsvitných jezdeckých šatech, sotva zakrytých pláštěm, následovaná dvěma hromotluckými tělesnými strážci v kožených kabátcích pošitých ocelovými kolečky, onde Šajnarec s vyholenou hlavou a pouze prošedivělým uzlem na temeni, s břichem napínajícím knoflíky. V Tearu člověk neudělal ani deset kroků, aby nenarazil na cizince. Tairenský obchod měl opravdu dlouhé ruce.

Což neznamenalo, že městem projeli bez potíží. Před Randem upadl běžící pekařský pomocník a vyhodil do vzduchu koš, a i když se sbíral z dláždění a Rand projížděl kolem, zastavil se kluk v polovině a s vytřeštěnýma očima zíral na dlouhé bochníky stojící na špičce vedle košíku, opřené o sebe zhruba v kuželu. Chlapík v košili, popíjející u okna v patře hostince, přepadl a zřítil se na ulici s ječením, jež utichlo, když dopadl jen asi deset kroků od Tai’daišara, stále s hrnkem v ruce. Rand ho tam nechal vykuleného a užaslého. Vlnky měnící šance následovaly Randa a šířily se městem.

Ne všechno však skončilo tak neškodně jako bochníky či prospěšně jako muž, jenž dopadl na nohy a nikoliv na hlavu. Ty vlnky mohly proměnit pranici bez modřin ve zlámané kosti či vazy. Celoživotní přátele mohlo překvapit, že říkají slova, jež by si nikdy nepomysleli, že uslyší z vlastních úst. Ženy se mohly rozhodnout otrávit manžele kvůli hlouposti, kterou léta trpělivě snášely. Ach, někdo mohl najít zetlelý pytel plný zlata, zakopaný ve vlastním sklepě, aniž by věděl, proč se tam vlastně rozhodl kopat, nebo muž mohl požádat o ruku ženu, u níž by nikdy nesebral kuráž, aby se zeptal, a ona svolila, ale stejně tolik událostí končilo zkázou jako bohatstvím. Min mluvila o rovnováze. Dobro musí vyrovnat každé zlo. On viděl zlo vyrovnávající každé dobro. Potřeboval v Tearu skončit co nejdřív. Cválat ulicemi nepřicházelo v úvahu, ale zrychlil natolik, že Děvy musely klusat.

Jeho cíl byl vidět dávno před vstupem do města, masa kamene jako holý kopec se svislými svahy, táhnoucí se od Erinin do středu města a pokrývající nejméně osm nebo devět bažin, dobrou čtvereční míli, i víc, a vévodící siluetě města. Tearský Kámen byl nejstarší lidskou pevností, nejstarší stavbou na světě, zbudovaný s pomocí jediné síly v posledních dnech samotného Rozbití. Byl to kus kamene bez jediného spoje, i když tři tisíce let deště a větru jeho povrch obrousilo do hruba. První cimbuří se zvedaly sto kroků nad zemí, i když pod nimi byla spousta střílen a otvorů, odkud bylo lze lít na útočníky vroucí olej či roztavené olovo. Žádný obléhatel nemohl Kameni zabránit v zásobování skrze vlastní, hradbami obehnaný přístav, a byly tu kovárny a dílny, které nahradily či opravily jakoukoliv zbraň, pokud by došla ve zbrojnici. Nejvyšší věž, tyčící se nad samým středem Kamene, nesla praporec Tearu, zlatorudý, dělení třemi stříbrnými půlměsíci, a tak velký, že byl jasně vidět, jak tak povlával v silném větru. Musel být silný, aby tím praporcem pohnul. Na nižších věžích byly menší prapory, ale tady se střídaly s dalším vlnícím se praporcem, dávným symbolem Aes Sedai, černobílým na rudém poli. Praporcem Světla. Někdo ho nazýval Dračím praporcem, jako by to jméno nenosil už jiný. Vznešený pán Darlin dával jasně najevo, koho je spojencem. Aťsi.

Byla tam Alanna, ale teprve musí zjistit, jestli je to dobře, nebo ne. Neuvědomoval si ji zdaleka tak jasně jako předtím, než se s ním společně spojily Elain, Aviendha a Min, nebo si to aspoň myslel. Ony ji nějak odstrčily a převzaly prvenství a ona mu řekla, že z něj cítí jen o málo víc než jeho přítomnost – přesto stále ležela v jeho hlavě, uzlíček emocí a tělesných pocitů. Už to bylo dávno, co byl dost blízko, aby ji vycítil. Pouto opět působilo jako neoprávněné vniknutí, rádoby uchvatitel jeho pouta k Min, Elain a Aviendze. Alanna byla unavená, jako by poslední dobou málo spala, a rozčilená, s ostrými zášlehy hněvu a trucovitosti. Probíhá snad jednání špatně? Brzy to zjistí. Musela vědět, že je ve městě, že se blíží, pokud ne nic jiného. Min se ho snažila naučit trik zvaný maskování, který by ho mohl skrýt před poutem, ale nikdy ho nezvládl. Pochopitelně ona tvrdila, že se jí to taky nikdy nepodařilo.

Brzy se ocitl na ulici vedoucí přímo na náměstí obklopující ze tří stran Kámen, ale nehodlal jet přímo tam. Například bude těžká, železem obitá brána zavřená. Dále viděl v ústí ulice několik set ozbrojenců. Předpokládal, že stejné to bude u každé brány. Nepůsobili dojmem mužů obléhajících pevnost. Vypadali, že se tu povalují jen tak. Mnozí měli sundané přílby a halapartny opřené o budovy kolem ulice. Procházely mezi nimi šenkýřky z okolních hostinců a krčem a prodávaly pivo či víno – ale nebylo pravděpodobné, že kdyby se někdo pokoušel proniknout do Kamene, nechalo by je to v klidu. Ne že by mu v tom mohli zabránit, samozřejmě. Mohl smést několik set mužů jako mouchy.

Nepřišel do Tearu někoho zabít, tedy pokud nebude muset, a tak zajel rovnou ke stáji u hostince s taškovou střechou, dvě patra z tmavošedého kamene, působícího zámožným dojmem. Znamení bylo čerstvě namalované, ze všech věcí to byl zhruba tvor, jakého měl ovinutého kolem předloktí. Umělec zjevně usoudil, že popis toho tvora není dostačující, protože přidal dlouhé, ostré zuby a kožovitá, žebrovaná křídla. Křídla! Vypadaly skoro jako kopie jednoho z těch seančanských létajících zvířat. Kadsuane se na znamení podívala a frkla. Nyneiva se zahihňala. Stejně tak Min!

I když Rand předal bosým stájníkům stříbro, aby se postarali o koně, zírali na Děvy víc než na peníze, ale o nic upřeněji než majitel hostince U Draka. Když Děvy, s oštěpy trčícími nad hlavou a puklíři v rukou, následovaly Randa a ostatní dovnitř, veškerý hovor ustal. Lidé, většinou v obyčejném, byť dobrém suknu, se obraceli na nízkých židlích a civěli. Byli to zřejmě průměrní kupci a slušní řemeslníci, ale civěli jako vesničané, když poprvé uvidí město. Šenkýřky v tmavých šatech s vysokým límcem a krátkých bílých zástěrách se zastavily a valily oči nad tácy. Dokonce i žena hrající na dulcimer mezi dvěma kamennými ohništi, dnes ráno chladnými, se odmlčela.

Velmi tmavý chlapík s kudrnatými vlasy u stolu vedle dveří si Děv zřejmě nevšiml. Rand ho zprvu považoval za jednoho z Mořského národa, i když měl podivný kabát bez límce či klop, kdysi bílý, ale nyní pomačkaný a ušmudlaný. „Povídám ti. Mám na lodi spoustu, spoustu… červů, kteří dělají… ano, dělají… hedvábí,“ vysvětloval váhavě se zvláštním, melodickým přízvukem. „Ale musím mít to… morušové… ano, morušové listí na krmení. Budeme boháči.“

Jeho společník mávl zamítavě rukou a oči nespouštěl z Děv. „Červy?“ prohlásil nepřítomně. „Každý ví, že hedvábí roste na stromech.“

Rand zašel hlouběji do šenku a potřásal hlavou, když mu šel majitel vstříc. Červi! Příběhy, které si lidé vymýšlejí, když se z někoho snaží vypáčit peníze.

„Agardo Saranče k tvým službám, můj pane, mé paní,“ pronesl štíhlý, plešatějící muž s hlubokou úklonou a rozpřáhl ruce. Ne všichni Tairenové byli tmaví, ale on byl světlý skoro jako Caeirhieňan. „Jak vám můžu posloužit?“ Každou chvíli zalétl pohledem k Děvám, a pokaždé se zatahal za dlouhý, modrý kabát, jako by mu byl náhle těsný.

„Chceme pokoj s dobrým výhledem na Kámen,“ řekl Rand.

„Hedvábí dělají červi, příteli,“ protáhl jakýsi muž za ním. „Moje oči na to.“

Na ten známý přízvuk se Rand otočil a zjistil, že Alivia, úplně sinalá, třeští oči na muže v tmavém kabátě, který právě vyšel na ulici. Rand se s kletbou rozběhl ke dveřím, ale od hostince odcházel skoro tucet mužů v tmavých kabátech a kterýkoliv z nich mohl promluvit. Mezi muži průměrné výšky a šířky se zezadu nedal poznat.

Co dělá Seančan v Tearu? Je na výzvědách před dalším vpádem? To zjistí brzy. Ale přál si, aby toho muže dostal do rukou. Vědět to jistě by bylo lepší než hádat.

Zeptal se Alivie, jestli si chlapa dobře pohlédla, ale ona jenom mlčky vrtěla hlavou. Stále byla bledá. Když mluvila o tom, co chce udělat sul’dam, mluvila zuřivě, ale stačilo jí zřejmě, aby uslyšela přízvuk z rodné země, aby to z ní opadlo. Doufal, že se to u ní nepromění ve slabost. Měla mu nějak pomoct, a on si nemohl dovolit, aby byla slabá.

„Co víš o tom muži, který právě odešel?“ udeřil na Sarančeho. „Toho, co tak šišlá.“

Hostinský zamrkal. „Nic, můj pane. Ještě nikdy jsem ho neviděl. Chceš jeden pokoj, můj pane?“ Přeměřil si Min a ostatní ženy a pohyboval rty, jako by počítal.

„Jestli myslíš na nějaký nemravnosti, mistře Saranče,“ vyjela Nyneiva rozhořčeně a tahala se za cop, který jí visel zpod kapuce, „tak si to radši rozmysli. Než ti jednu vrazím.“ Min zasyčela a natáhla ruku k rukávu druhé, než se vzpamatovala. Světlo, ale že je s těmi noži rychlá!

„Jaké nemravnosti?“ zeptala se zmateně Alivia. Kadsuane frkla.

„Jeden pokoj,“ zopakoval Rand trpělivě. Ženy si vždycky najdou nějaký důvod se rozhořčovat, říkal si. Nebo to byl Luis Therin? Neklidně pokrčil rameny. A jen tak tak se mu podařilo dostat podráždění z hlasu. „Tvůj největší s výhledem na Kámen. Nechceme ho na dlouho. Dnes večer ho budeš moct zase pronajmout. Ale naše koně tu možná den, dva zůstanou.“

Sarančeho úzký obličej zalila úleva, i když se mu do hlasu vloudila očividně falešná lítost. „Mrzí mě, že můj největší pokoj je zabraný, můj pane. Vlastně všechny moje větší pokoje jsou obsazené. Ale moc rád tě doprovodím kousek dál ke Třem měsícům a—“

„Pche!“ Kadsuane si shrnula kapuci natolik, aby ukázala tvář a zlaté ozdůbky ve vlasech. Byla vyrovnaná, s nesmiřitelným výrazem. „Myslím, že najdeš způsob, jak ten pokoj uvolnit, chlapče. Myslím, že bys ten způsob měl najít. Dobře mu zaplať,“ dodala k Randovi a ozdoby se zhouply. „To byla rada, ne rozkaz.“

Saranče dychtivě sebral tlustou zlatou korunu – tolik si hostinec nepochybně vydělal nejdřív za týden – ale Kadsuanina bezvěká tvář ho vzápětí poslala nahoru po schodech v zadní části šenku. Za chvíli se vrátil a vedl je do pokoje v patře s tmavým, leštěným deštěním a pomačkaným povlečením na posteli dost velké i pro tři. Byla tu dvě okna, a za nimi se nad střechami klenul Kámen. Předchozího hosta vyhodil tak rychle, že u paty postele zůstala vlněná punčocha a na stojanu s umyvadlem v rohu kartáč vyřezávaný z rohoviny. Hostinský se nabídl, že nechá přinést sedlové brašny a víno, a zřejmě ho překvapilo, když Rand odmítl, nicméně stačil jediný pohled na Kadsuaninu tvář a hned se odpoklonkoval.

Místnost byla na hostinec slušně velká, ovšem nikoliv s porovnání s většinou komnat na Algarinově zámku, natož v paláci. Zvlášť když tu byl skoro tucet lidí. Stěny se kolem Randa stahovaly. Každý nádech byl namáhavý. Pouto bylo náhle plné soucitu a obav.

Truhla, supěl Luis Therin. Musíme se dostat z té truhly!

Rand upřel oči na okna – potřeboval vidět volný prostor mezi Drakem a Kamenem; otevřený prostor ho trochu uklidnil, ale jen trochu – zadíval se na oblohu nad Kamenem a všem přikázal, ať si stoupnou ke stěnám. Poslechli rychle. No, Kadsuane na něj vrhla ostrý pohled, než odplula ke zdi, a Nyneiva frkla, ale zbytek šel hned. Pokud si mysleli, že chce prostor kvůli bezpečnosti, tak to byla jistým způsobem pravda. Mít je z dohledu znamenalo, že místnost vypadala trochu větší. Jenom trochu, ale každý coul byl požehnanou úlevou. Pouto bylo plné obav.

Musím ven, sténal Luis Therin. Musím ven.

Rand se připravil na to, o čem věděl, že musí přijít, a dával dobrý pozor na vše, co by mohl Luis Therin udělat. Chopil se mužské polovice pravého zdroje a naplnil jej saidín. Pokoušel se ho šílenec zmocnit první? Rozhodně se o něj otřel, dotkl se ho, ale saidín byl Randův. Hory plamene se hroutily v ohnivých lavinách a snažily se ho smést. Vlny, vedle kterých působil led teplým dojmem, se ho snažily rozdrtit v běsnícím moři. Radoval se z toho, náhle byl živý, jako by předtím jen spal. Slyšel, jak ostatní v místnosti dýchají, viděl velký praporec nad Kamenem tak jasně, až měl dojem, že rozezná i tkanivo látky. Dvojitá rána v boku mu tepala, jako by se mu snažila vyrvat z těla, ale s jedinou silou v sobě mohl tu bolest ignorovat. Myslel si, že by dokázal ignorovat i bodnutí mečem.

Přesto, se saidínem přišla nevyhnutelně prudká nevolnost, touha předklonit se a vyhodit všechno jídlo, co kdy snědl. Třásla se mu kolena. Bojoval s jedinou silou, seč měl sil, se saidínem bylo nutné vždycky bojovat. Muž přinutil saidín jednat podle své vůle, nebo ho saidín zničil. Na okamžik se mu zjevila tvář muže ze Šadar Logotu. Vypadal rozzuřeně. A taky mu zjevně nebylo dobře. Bezpochyby si v té chvíli Randa uvědomoval, stejně jako Rand jej. Stačilo se nepatrně pohnout libovolným směrem a dotkli by se. Nepatrně.

„Co se děje?“ chtěla vědět Nyneiva. Popošla blíž a ustaraně si ho prohlížela. „Seš úplně popelavej.“ Natáhla ruce k jeho hlavě a jemu naskočila husí kůže.

Smetl její ruce. „Jsem v pořádku. Stůj stranou.“ Vrhla po něm jeden z těch pohledů, co ženy nosí ve váčku u pasu. Ten, který říkal, že ví, že lže, i když to nemůže dokázat. Cvičí si to snad před zrcadlem. „Ustup, Nyneivo.“

„Je v pořádku, Nyneivo,“ ozvala se Min, i když taky trochu zešedla a ruce si tiskla na břicho. Věděla to.

Nyneiva zafrkala, znechuceně nakrčila nos, ale nakonec odešla. Možná toho měl Lan už plné zuby a utekl. Ne, to ne. Lan by ji neopustil, pokud by mu to nenařídila, a i pak jen na tak dlouho, jak by bylo zapotřebí. Ať byl kdekoliv, Nyneiva to věděla a nejspíš ho tam poslala z nějakých svých důvodů. Aes Sedai a jejich zatracená tajemství.

Usměrnil ducha s trochou ohně a u nohou postele se objevila známá stříbřitá svislá čára, která se rozevřela do šera mezi tlustými sloupy. Světlo z hostince poskytovalo jediné osvětlení. Otvor, stojící pár coulů nad podlahou, nebyl větší než dveře do místnosti, ale jakmile se otevřel, proskočily jím tři Děvy, již zahalené, s oštěpy v rukou, a Randa znovu zasvrbělo, když Alivia skočila za nimi. Chránit ho si určila sama, ale brala to stejně vážně jako Děvy.

Tady k žádnému přepadení ze zálohy nedojde, nehrozilo žádné nebezpečí, a tak prošel také a došlápl dolů. Na druhé straně seděl průchod stopu nad obrovskými šedými kamennými deskami, které nechtěl poškodit víc, než už udělal. Tohle bylo Srdce Kamene, a s jedinou silou v sobě a ve světle linoucím se z pokoje U Draka, viděl úzkou díru v jednom z kamenů, do něhož zarazil Callandor. Kdo ho tasí, přijde později. Dlouho a usilovně přemýšlel, než poslal Narišmu, aby mu ho přinesl. Jakkoliv ho měl podle Proroctví ten muž následovat, dneska měl jinou práci. Obklopoval ho les obrovských krevelových sloupů táhnoucí se do tmy skrývající nezapálené zlaté kandelábry, klenutý strop i obrovskou kupoli. Jeho kroky se v rozlehlé komnatě dutě odrážely, stejně jako šustot měkkých bot Děv. V prostoru pocit uzavření zmizel.

Min skočila hned za ním s vrhacími noži v rukou a otáčela hlavou, pátrajíc ve tmě – ale Kadsuane, stojící na kraji průchodu, řekla: „Neskáču, pokud nemusím, chlapče.“ Natáhla ruku a čekala, až ji uchopí.

Pomohl jí dolů a ona mu pokývla. Mohlo to být poděkování. Mohlo to ale také znamenat: „Ale že sis dal na čas, zatraceně.“ Nad dlaní se jí objevila koule světla a chvíli nato už měla Alivia svoji kouli také. Vytvářely kaluže jasu, v němž byla okolní temnota ještě větší. Nyneiva vyžadovala stejnou zdvořilost a měla tolik slušnosti, aby mu poděkovala – rychle si obstarala vlastní svíticí kouli – ale když nabídl ruku jedné z Děv – myslel si, že je to Sarendhra, jedna ze Šaidek, ač z ní viděl jen modré oči nad černým závojem – ta opovržlivě zabručela a skočila dolů s oštěpem v ruce, následovaná zbývajícími dvěma. Nechal průchod zavřít, ale saidín držel dál i přes obracející se žaludek a bušení v hlavě. Nečekal, že bude muset znovu usměrňovat, než opustí Kámen, ale nechtěl ani Luisi Therinovi poskytnout další možnost jediné síly se zmocnit.

Musíš mi věřit, prskl Luis Therin. Jestli se máme dožít Tarmon Gai’donu, abychom mohli zemřít, musíš mi věřit.

Kdysi jsi mi řekl, ať nevěřím nikomu, pomyslel si Rand. Včetně sebe.

Jenom šílenec nevěří nikomu, šeptal Luis Therin. A náhle se rozplakal. Proč mám v hlavě šílence? Rand ten hlas potlačil.

Prošel vysokým obloukem vedoucím ze Srdce a nepřekvapilo ho, že vidí dva obránce Kamene v kapalínech a lesklých kyrysech, s nabíranými rukávy černých kabátů s černými a zlatými pruhy. S tasenými meči zírali na oblouk s výrazem, v němž se snoubil zmatek a odhodlání. Bezpochyby je překvapilo, že vidí světlo a slyší kroky z místnosti s jediným vchodem, který právě strážili. Děvy se přikrčily, zvedly oštěpy a rozestoupily se. Pomalu se k nim blížily.

„U Kamene, to je on,“ řekl jeden muž a honem schoval meč. Byl podsaditý, se svraštělou jizvou začínající na čele a cestující přes kořen nosu po čelist. Hluboce se poklonil a rozpřáhl ruce v rukavicích s ocelovými hřbety. „Můj pane Draku,“ pravil. „Iagin Handar, můj pane. Kámen stojí. Tohle jsem získal ten den.“ Sáhl si na jizvu.

„Čestná rána, Handare, a den hodný zapamatování,“ sdělil mu Rand stejně jako druhému, štíhlejšímu muži, který honem vrátil meč do pochvy a uklonil se. Teprve tehdy Děvy sklopily oštěpy, ale zůstaly zahalené. Den hodný zapamatování? Trolloci a myrddraalové uvnitř Kamene. Podruhé, kdy skutečně vládl Callandorem, použil Meč, jenž není mečem, tak, jak bylo zamýšleno. Mrtví leželi všude. Mrtvá dívka, kterou nedokázal oživit. Kdo by na takový den zapomněl? „Vím, že jsem vydal rozkazy, aby bylo Srdce hlídáno, dokud tam je Callandor, ale proč tu hlídáte ještě teď?“

Ti dva si vyměnili zmatené pohledy. „Dal jsi rozkaz postavit stráže, můj pane Draku,“ vysvětloval Handar, „a obránci poslouchají, ale nikdy jsi neříkal nic o Callandoru, jedině že se k němu nesmí nikdo přiblížit, pokud nebude mít důkaz, že přichází od tebe.“ Náhle sebou trhl a znovu se uklonil ještě hlouběji. „Odpusť, můj pane, jestli to vypadá, že tě zpovídám. To jsem nechtěl. Mám do tvých komnat zavolat vznešené pány? Tvoje pokoje jsou připravené pro tvůj návrat.“

„Není třeba,“ řekl mu Rand. „Darlin mě bude čekat a já vím, kde ho najdu.“

Handar zamrkal. Druhý muž náhle našel cosi zajímavého na podlaze, a hned se tomu věnoval. „Možná budeš potřebovat průvodce, můj pane,“ začal Handar pomalu. „Chodby… Občas se chodby změní.“

Takže vzor se skutečně rozvolňuje. To znamenalo, že se Temný dotýká světa nejvíc od války Stínu. Pokud se tolik rozvolnil už před Tarmon Gai’donem, krajka věků by se mohla rozplést. Konec času a reality a stvoření. Nějak musel přivodit Poslední bitvu, než k tomu dojde. Jenomže se neodvažoval. Ještě ne.

Ujistil Handara a druhého muže, že průvodce nepotřebuje, a oni se mu opět uklonili a očividně přijali, že Drak Znovuzrozený zvládne všechno, co říká. Popravdě, věděl, že dokáže najít Alannu – mohl by ukázat přímo na ni – a ta se přesunula od chvíle, kdy ji ucítil. Šla najít Darlina a sdělit mu, že Rand al’Thor přichází, tím si byl jistý. Min o ní řekla, že ji drží v ruce, ale Aes Sedai si vždycky najde způsob, jak poštvat oba konce proti středu. Vždycky má vlastní plány a cíle. Stačí se podívat na Nyneivu a Verin. Vlastně na kteroukoliv z nich.

„Skočí, když řekneš žába,“ podotkla Kadsuane chladně a shrnula si kapuci na záda. „To pro tebe může být špatné, když bude příliš mnoho lidí skákat, jak ty pískáš.“ A ona měla tu drzost říct něco takového! Kadsuane zatracená Melaidhrin!

„Bojuju ve válce,“ sdělil jí drsně. Nevolnost měla špatný vliv na jeho náladu. To byl částečně důvod, proč se choval hrubě. „Čím míň lidí bude poslouchat, tím větší je pravděpodobnost, že prohraju, a pokud prohraju já, prohrajou všichni. Jestli dokážu někoho přimět, aby poslouchal, udělám to.“ Už tak jich příliš mnoho neposlouchalo nebo poslouchalo svým vlastním způsobem. Proč ve Světle cítí Min lítost?

Kadsuane kývla. „To jsem si myslela,“ zamumlala zpola k sobě. A co mělo znamenat tohle?

Kámen měl všechny výhody paláce, od hedvábných nástěnných koberců a tlustých běhounů na chodbách z Tarabonu, Altary i samotného Tearu po zlaté kandelábry se zrcadly. Truhlice u kamenných zdí mohly být určené pro to, co sluhové potřebují k uklízení, nicméně byly ze vzácných dřev, často složitě vyřezávané a vždycky se zlatými okraji. Ve výklencích stály nádoby a vázy z porcelánu Mořského národa, tenkého jako list a stojícího několikanásobek své váhy ve zlatě, či mohutné, drahokamy vykládané sošky, jako zlatý panter s rubínovýma očima, jenž se snažil strhnout stříbrného jelena s perletí pokrytým parožím dobře krok vysokým, či zlatý lev, jenž byl ještě vyšší, se smaragdovýma očima a ohnivými opály jako drápy, některé tak bohatě vykládané drahými kameny, že nebyl vidět kov pod nimi. Sluhové v černozlaté livreji se mu klaněli, když stoupal Kamenem, a ti, kdo ho poznali, se klaněli hodně hluboko. Někteří při pohledu na Děvy táhnoucí se za ním vykulili oči, ale překvapení se nikdy neprojevilo na zdvořilosti.

Měl veškerý přepych paláce, přesto byl Kámen navržený pro válku, uvnitř stejně jako venku. Kdekoliv se křižovaly chodby, byly ve stropě střílny. Mezi koberci na stěnách se vysoko ve zdech otevíraly střílny pro lučištníky, nakloněné tak, aby kryly chodby v obou směrech, a každé schodiště mělo střílny, aby mohli útočníky smést šípy či střelami z kuší. Pouze jedinému útočníkovi se kdy podařilo proniknout do Kamene, a to byli Aielové. Ti se přes protivníky přehnali tak rychle, že mnoho obranných mechanismů ani nestačilo zareagovat, ale každý jiný nepřítel, jemuž by se podařilo vniknout do Kamene, by za každou chodbu platil krví. Jenomže cestování proměnilo válčení navždycky. Cestování a ohnivé květy a tolik dalších věcí. Krvavá cena by byla stále zaplacena, ale kamenné hradby a vysoké věže už útok zadržet nedokázaly. Aša’manové Kámen překonali stejně, jako byly překonané bronzové meče a kamenné sekery, k nimž se lidé po Rozbití museli mnohdy uchýlit. Nejstarší pevnost lidstva se stala přežitkem.

Pouto s Alannou ho vedlo nahoru až k vysokým leštěným dveřím se zlatými klikami v podobě panterů. Byla na druhé straně. Světlo, žaludek se mu chtěl vyprázdnit. Zatvrdil se, otevřel dveře a vstoupil. Děvy nechal stát na stráži. Min a ostatní ho následovaly.

Obývací pokoj byl skoro stejně zdobený jako jeho vlastní komnaty v Kameni. Zdi byly ověšené širokými hedvábnými koberci s loveckými a bitevními výjevy, vzorovaný tarabonský koberec na podlaze by stál dost zlata, aby měla vesnice celý rok co jíst, černý mramorový krb byl dost vysoký, aby se do něj dalo vstoupit, a široký na osm lidí vedle sebe. Každý kousek nábytku, ač masivní, byl složitě vyřezávaný a olepený zlatem a drahokamy, stejně jako vysoké, zlaté kandelábry, přispívající k osvětlení, jež sem pronikalo vysokým skleněným stropem. Zlatý medvěd s rubínovýma očima a stříbrnými drápy a zuby, dobře krok vysoký, stál na zlaceném podstavci na jedné straně a na druhé na stejném podstavci orel se smaragdovýma očima a rubínovými drápy, skoro stejně vysoký. Na Tear to ještě byly zdrženlivé kousky.

Alanna, sedící v křesle, vzhlédla, když vstoupil, a natáhla zlatý pohár k jedné ze dvou služek v čemozlaté, aby jí dolila tmavé víno z vysokého zlatého džbánu. Štíhlá, v šedých, zeleně prostříhávaných jezdeckých šatech, byla dost krásná, aby si Luis Therin začal pobrukovat. Rand si málem pohladil ušní lalůček, než strhl ruku dolů. Náhle si nebyl jistý, jestli to je jeho gesto nebo šílencovo. Alanna se usmála, ale ponuře, a přeměřila si Min, Nyneivu, Alivii a Kadsuane. Z pouta se nesla podezíravost, nemluvě o hněvu a trucovitosti. Ty dva pocity kvůli Kadsuane ještě zesílily. Akdyž jí pohled padl na něj, objevila se i radost, přimíšená k ostatnímu. Ne že by se to projevilo v jejím hlase. „Inu, kdo by to byl čekal, můj pane Draku?“ zamumlala s nádechem příkrosti. „Opravdové překvapení, co myslíš, můj pane Astorile?“ Takže nakonec nikoho nevarovala. Zajímavé.

„Velmi příjemné překvapení,“ poznamenal postarší muž v kabátě s červenomodře pruhovanými rukávy, vstal a poklonil se, přičemž si hladil naolejovanou bradku zastřiženou do špičky. Vznešený pán Astoril Damara měl vrásčitý obličej a vlasy po ramena bílé a řídnoucí, ale záda rovná a tmavé oči bystré. „Na tento den jsem se už nějakou dobu těšil.“ Znovu se poklonil, tentokrát Kadsuane a po chvilce i Nyneivě. „Aes Sedai,“ řekl. Poměrně zdvořile na Tear, kde usměrňování, byť ne Aes Sedai samotné, bylo nezákonné, dokud Rand ten zákon nezměnil.

Darlin Sisnera, vznešený pán a správce Tearu pro Draka Znovuzrozeného, v zeleném hedvábném kabátci se žlutými pruhy na rukávech a zlatem obíjených holínkách, byl o hlavu menší než Rand, nosil nakrátko ostříhané vlasy a špičatou bradku a měl smělý nos a modré oči, jež byly v Tearu vzácné. Když se obrátil od hovoru s Caraline Damodredovnou před krbem, ty oči vykulil. Cairhienská šlechtična vyvolala u Randa leknutí, i když čekal, že ji tu uvidí. Málem začal odříkávat litanii, již používal k zakalení své duše v ohni, než se stačil zarazit. Caraline byla štíhlá, bledá, s velkýma očima a malým rubínem visícím na čele na zlatém řetízku vpleteném do černých vlasů, spadajících jí ve vlnách až k ramenům, byla neskutečně podobná své sestřenici Moirain. Ze všech věcí měla dlouhý modrý kabát s vyšitými zlatými spirálami místo vodorovných červených, zelených a bílých pruhů od krku po lem, a k tomu těsné zelené spodky a modré holínky na podpatku. Takže móda se očividně šířila. Udělala pukrle, i když to v těchto šatech vypadalo podivně. Luis Therin zabroukal hlasitěji, až si Rand přál, aby měl ten chlap obličej a on ho mohl praštit. Moirain byla vzpomínkou zatvrzující duši, ne aby si kvůli ní někdo pobrukoval.

„Můj pane Draku,“ pravil Darlin a škrobeně se uklonil. Nebyl na něco takového zvyklý. Kadsuane se neuklonil, jen po ní vrhl nasupený pohled, než ji zcela přestal brát na vědomí. Nějakou dobu ho s Caraline držela v Cairhienu jako „hosty“. To mohl těžko zapomenout, natož odpustit. Na jeho pokyn jim dvě služebné šly nabídnout víno. Jak se dalo čekat, Kadsuane se svou bezvěkou tváří obdržela číši jako první, ale kupodivu druhou dostala Nyneiva. Drak Znovuzrozený byl jedna věc, žena nosící prsten s Velkým hadem něco zcela jiného, dokonce i v Tearu. Kadsuane si odhrnula plášť a postavila se ke stěně. Nebylo pravděpodobné, že by odešla. Odtamtud ale mohla sledovat všechny naráz. Alivia zaujala místo u dveří, bezpochyby ze stejného důvodu. „Jsem rád, že je ti lépe, než když jsem tě viděl naposledy,“ pokračoval Darlin. „Prokázal jsi mi velikou čest. I když bych kvůli tomu mohl ještě přijít o hlavu, pokud se tvým Aes Sedai nepovede lépe než dosud.“

„Netrucuj, Darline,“ zamumlala Caraline a v hrdelním hlase jí zaznívalo pobavení. „Muži trucují, viď, Min?“ Z nějakého důvodu Min vyprskla smíchy.

„Co tady děláte?“ chtěl vědět Rand od dvou lidí, které tu nečekal. Vzal si číši od jedné služky, zatimco druhá váhala mezi Min a Alivii. Min vyhrála, možná proto, že Aliviiny modré šaty byly obyčejné. Min se napila vína a zamířila ke Caraline – na její znamení Darlin poodešel a křenil se přitom – a ony daly hlavy dohromady a něco si šeptaly. Rand, naplněný jedinou silou, zachytil sem tam slovo. Své jméno, Darlinovo.

Weiramon Saniago, také vznešený pán Tearu, nebyl malý, stál rovně jako meč, ale působil jako naparující se kohout. Prošedivělá bradka, naolejovaná a zastřižená do špičky, se mu doslova třásla pýchou. „Sláva Jitřnímu pánovi,“ pronesl s úklonou. Nebo to spíš odrecitoval. Weiramon uměl skvěle recitovat a deklamovat. „Proč jsem tady, můj pane Draku?“ Ta otázka ho zjevně zmátla. „Inu, když jsem se doslechl, že Darlina oblehli v Kameni, co jsem mohl dělat jiného, než mu přijít na pomoc? Ať shoří moje duše, snažil jsem se přesvědčit ostatní, aby mě doprovodili. Estandu a celou tu bandu bychom vyřídili na to šup, to přísahám!“ Zaťal ruce v pěst, aby ukázal, jak by vzbouřence rozdrtil. „Jenže kuráž sebrala pouze Anaijella. Cairhieňané byli hrozné padavky!“ Caraline se odmlčela a střelila po něm pohledem, po němž by si byl začal hledat na těle bodnou ránu, pokud by si ho byl ovšem všiml. Astoril našpulil rty a jal se studovat své víno.

Vznešená paní Anaijella Narencelona také měla kabát, obtažené spodky a holínky na podpatcích, i když ona si ještě přidala krajkové okruží a zelený kabát měla pošitý perlami. Na tmavých vlasech jí seděl také perlový čepeček. Byla štíhlá, hezká a s culením předvedla pukrle, přičemž to vypadalo, že chce Randovi polibit ruku. Kuráž nebylo slovo, které by u ní použil. Na druhou stranu, drzost… „Můj pane Draku,“ zavrkala. „Kéž bychom mohli hlásit naprostý úspěch, ale můj podkoní padl při boji se Seančany a ty jsi nechal většinu mých ozbrojenců v Illianu. Přesto se nám podařilo jim tvým jménem zasadit úder.“

„Úspěch? Úder?“ Alanna se zamračila na oba, Weiramona i Anaijellu, než se otočila zpátky k Randovi. „Přistáli v Kameni s jednou lodí, ale většinu svých ozbrojenců a všechny žoldnéře, které najali, vyložili o něco výš na cairhienském břehu. S rozkazy vstoupit do města a zaútočit na vzbouřence.“ Znechuceně frkla. „Jediným výsledkem byla spousta mrtvých a naše vyjednávání se vzbouřenci zase zpátky na začátku.“ Anaijellino uculování dostalo ošklivý zvrat.

„Měl jsem v plánu provést výpad z Kamene a napadnout je z obou stran,“ bránil se Weiramon. „Darlin to odmítl. Odmítl!“

Teď se Darlin nekřenil. Rozkročil se a vypadal jako muž, který lituje, že v ruce nedrží meč místo vína. „Řekl jsem ti to už tehdy, Weiramone. Pokud bych zbavil Kámen obránců, vzbouřenci by proti nám měli ohromnou přesilu. Příliš velkou. Najali si každý prodejný meč od Erinin po Remarský záliv.“

Rand se posadil a přehodil ruku přes opěradlo. Těžké lenochy neměly vepředu žádnou oporu, takže neměl problém s mečem. Caraline a Min se zjevně vrátily k debatě o odívání. Aspoň si ohmatávaly navzájem kabáty a zaslechl slova jako zadní steh a šikmý střih, ať už to znamenalo cokoliv. Alanna přeskakovala pohledem mezi ním a Min. Cítil, jak se v poutu sváří nevíra s podezřením. „Nechal jsem vás v Cairhienu, protože jsem vás chtěl v Cairhienu,“ prohlásil. Nevěřil nikomu, ale v Cairhienu nemohli napáchat větší škody, protože tam byli cizinci bez vlivu. Do hlasu mu vstoupil hněv rozpálený nevolností. „Naplánujete si návrat co nejdřív. Co nejdřív.“

Anaijella se uculovala ještě mdleji a nepatrně se přikrčila.

Weiramon byl ale z jiného těsta. „Můj pane Draku, budu ti sloužit, kde přikážeš, ale nejlíp ti můžu sloužit na své rodné hroudě. Znám ty vzbouřence a vím, kde se jim věřit dá a kde—”

„Co nejdřív!“ štěkl Rand a praštil pěsti do lenochu, až dřevo hlasitě zavrzalo.

„Jedna,“ řekla Kadsuane zcela zřetelně a zcela nepochopitelně.

„Rozhodně ti radím, abys udělal, co říká, pane Weiramone.“ Nyneiva se na Weiramona bezvýrazně podívala a napila se vína. „Poslední dobou je hrozně vzteklý, víc než dřív, a nechceš, aby se naštval na tebe.“

Kadsuane ztěžka vydechla. „Nepleť se do toho, holka,“ vyjela ostře. Nyneiva se na ni zamračila, otevřela ústa, udělala obličej a zase je zavřela. Popadla se za cop a odplula k Min a Caraline. Posledni dobou jí to pluti vážně šlo moc dobře.

Weiramon si chvíli prohlížel Kadsuane a zakláněl se u toho, takže se na ni díval svrchu. „Jak Drak Znovuzrozený přikazuje,“ pronesl nakonec, „tak Weiramon Saniago koná. Moje loď může být připravená k vyplutí zítra, myslím. Bude to stačit?“

Rand krátce kývl. Bude to muset stačit. Nehodlal vyplýtvat ani okamžik, aby udělal průchod a poslal ty dva hlupáky tam, kam patřili, už dneska. „Ve městě je hlad,“ poznamenal a prohlížel si zlatého medvěda – na kolik dní by tolik zlata Tear nakrmilo? Z pomyšlení na jídlo se mu stáhl žaludek – a čekal na odpověď, která přišla rychle, ač ne od toho, od koho čekal.

„Darlin nechal do města přihnat krávy a ovce,“ řekla Caraline přívětivě. Teď dostával pohledy plné dýk Rand. „V dnešní době…“ Zaváhala, i když žár z jejího zraku nevyprchal. „V dnešní době je maso nejedlé dva dny po porážce, tak nechal přihnat zvířata a přivést vozy plné obilí. Estanda a její společníci to všechno zabavili pro sebe.“

Darlin jí věnoval laskavý úsměv, ale mluvil omluvným tónem. „Zkusil jsem to třikrát, ale Estanda je zjevně chamtivá. Neviděl jsem pak důvod zásobovat své nepřátele. Tvé nepřátele.“

Rand kývl. Aspoň že ten člověk situaci ve městě neignoroval. „Za hradbami jsou dva kluci, Doni a Kom. Neznám víc než jména. Je jim asi deset. Jakmile se to vyřeší s těmi vzbouřenci a ty budeš moct opustit Kámen, ocenil bych, kdybys je našel a dohlédl na ně.“ Min vydala hrdelní zvuk a z pouta se nesl smutek tak bezútěšný, až téměř zakryl příval lásky, který přišel s ním. Takže musela vidět smrt. Ale s Moirain se zmýlila. Třeba to vidění může ta’veren změnit.

Ne, vyl Luis Therin. Její vidění se nesmí změnit. Musíme zemřít! Rand si ho nevšímal.

Darlina ta žádost udivila, ale přislíbil. Ostatně, co jiného mohl dělat, když o to žádal Drak Znovuzrozený?

Rand už chtěl nanést důvod své návštěvy, když do místnosti vstoupila Bera Harkin, další Aes Sedai, kterou poslal do Tearu, aby to vyřídila se vzbouřenci, a mračila se přes rameno, jako by jí Děvy snad dělaly nějaké potíže. Možná dělaly. Aielové považovaly Aes Sedai, které mu přísahaly věrnost, za učednice moudrých a Děvy využívaly každé příležitosti, aby učednicím připomněly, že ještě nejsou moudré. Bera byla podsaditá, s krátkými hnědými vlasy kolem hranatého obličeje, a přes zelené hedvábí by bez aessedaiovské bezvěkosti vypadala jako selka. Selka, vládnoucí svému domu a hospodářství pevnou rukou, která by řekla i králi, ať jí nenosí bláto do kuchyně. Nakonec, byla ze zeleného adžah se vší tou zelenou pýchou a povýšeností. Zamračila se i na Alivii se vším opovržením Aes Sedai k divožence, což se změnilo v chlad, když zahlédla Randa.

„No, musím říct, že by mě nemělo překvapovat, že tě tu vidím, vzhledem k tomu, co se dnes dopoledne stalo,“ prohlásila. Odepjala si z pláště jednoduchou stříbrnou sponu, připjala si ji na váček u pasu a plášť si složila přes ruku. „I když to mohla být zpráva, že ostatní jsou den cesty západně od Erinin.“

„Ostatní?“ opáčil Rand tiše. Tiše a tvrdě jako ocel.

Na Beru to neudělalo dojem. Dál si upravovala záhyby pláště. „Ostatní vznešení páni a paní, samozřejmě. Sunamon, Tolmeran, ti všichni. Zjevně spěchají do Tearu tak rychle, jak to koně jejich ozbrojenců zvládají.“

Rand vyskočil tak rychle, že se mu meč zachytil pod lenochem. Jen na chvilku, protože pozlacené dřevo, oslabené předchozím úderem, hlasitě prasklo a lenoch spadl na koberec. Ani se na to nepodíval. Ti hlupáci! Seančané jsou na hranicích Altary a oni se vracejí do Tearu? „Copak si už nikdo nepamatuje, jak se poslouchá?“ zahřměl. „Okamžitě k nim vyšleš posla! Vrátí se do Illianu rychleji, než odešli, nebo je nechám všechny pověsit!“

„Dva,“ řekla Kadsuane. Co ve Světle to počítá? „Menší rada, chlapče. Zeptej se jí, co se stalo dneska ráno. Cítím dobrou zprávu.“

Bera nadskočila, když si uvědomila, že je Kadsuane v místnosti. Úkosem se po ní podívala, taky ostražitě, a přestala si pohrávat s pláštěm. „Dosáhli jsme dohody,“ řekla, jako by byla položena otázka. „Tedosian a Simaan jako obvykle kolísali, ale Heame byl skoro stejně umíněný jako Estanda.“ Potřásla hlavou. „Myslím, že Tedosian se Simaanem by byli obrátili dřív, ale nějací lidé s divným přízvukem jim slibovali zlato a muže.“

„Seančani,“ řekla Nyneiva. Alivia otevřela ústa, ale zase je zavřela, aniž by promluvila.

„To je možné,“ připustila Bera. „Vyhýbají se nám a dívají se na nás, jako bychom byli vzteklí psi, kteří je každou chvíli pokoušou. To zní jako to málo, co jsem o Seančanech slyšela. V každém případě ani ne před hodinou se začala Estanda najednou ptát, jestli jí pán Drak vrátí tituly a panství, a všichni se k ní hned přidali. Dohoda zní takto. Darlin je přijat jako správce Tearu pro Draka Znovuzrozeného, všechny zákony, které jsi udělal, zůstanou nezměněny, a zaplatí potraviny pro město na rok jako pokutu za vzpouru. Na oplátku dostanou všechno zpátky, Darlina korunují králem Tearu a oni mu odpřísáhnou věrnost. Merana s Rafelou připravují dokumenty pro podpisy a pečeti.“

„Králem?“ ozval se Darlin nevěřícně. Caraline ho šla vzít za ruku.

„Všechno zpátky?“ zavrčel Rand a odhodil číši, až víno vystříklo. Z pouta se od Min nesla ostražitost a varování, ale byl příliš rozzlobený, než aby tomu věnoval pozornost. Nevolnost krouticí mu vnitřnostmi krmila i jeho vztek. „Krev a zatracenej popel! Zbavil jsem je panství a titulů, protože proti mně povstali. Zůstanou bez titulů a odpřísáhnou mi věrnost!“

„Tři,“ řekla Kadsuane a Randovi naskočila husi kůže okamžik předtím, než ho něco udeřilo přes zadek jako proutek. Bera ohromeně otevřela ústa a plášť jí spadl na zem. Nyneiva se zasmála. Rychle to potlačila, ale zasmála se! „Nenuť mě, abych ti připomínala slušné vychování, chlapče,“ pokračovala Kadsuane. „Alanna mi sdělila podminky, které navrhuješ, než odešla – Darlin jako správce, tvoje zákony budou platit, všechno ostatní je otevřené jednání – a zřejmě to odsouhlasili. Můžeš si samozřejmě dělat, co chceš, ale další rada. Když někdo přijme podmínky, které nabízíš, drž se jich.“

Jinak ti nebude nikdo věřit, řekl Luis Therin a mluvil úplně normálně. Prozatím.

Rand se zamračil na Kadsuane, pěsti zaťaté, na pokraji setkání něčeho, co by ji sežehlo. Cítil na zadku podlitinu a v sedle ji ucítí ještě víc. Jako by pulsovala a jeho hněv pulsoval s ní. Ona se na něj klidně dívala přes číši. Byl v jejím pohledu náznak výzvy, ať se jen opováží usměrnit? Ta ženská ho celou dobu, co byla s ním, vyzývala! Potíž byla v tom, že její rada byla dobrá. Sdělil Alanně tyto podmínky. Čekal, že budou smlouvat tvrději, získají víc, ale získali to, oč skutečně žádal. Ba víc. Pokuta ho nenapadla.

„Tvoje štěstí se zřejmě znásobilo, králi Darline,“ řekl. Jedna ze služek udělala pukrle a podala Randovi další víno. Tvář měla klidnou jako Aes Sedai. Člověk by si myslel, že muži hádající se se sestrami jsou pro ni všední záležitostí.

„Sláva králi Darlinovi,“ zarecitoval Weiramon, i když mluvil přidušeně, a Anaijella to po chvíli zopakovala, funíc, jako by uběhla celou míli. Kdysi mluvila o tom, že tearskou korunu chce pro sebe.

„Proč ale chtějí mít králem mě?“ vyhrkl Darlin a prohrábl si vlasy. „Nebo kohokoliv jiného? V Kameni nebyli králové, co před tisíci lety padla Moreina. Nebo jsi to požadovala ty, Bero Sedai?“

Bera zvedla plášť a začala ho roztřásat. „To byl jejich… ‚požadavek‘ je příliš silný výraz… jejich návrh. Každý z nich by skočil po možnosti získat trůn, zvlášť Estanda.“ Anaijella zachrčela. „Ale pochopitelně věděli, že nemají naději. Takhle můžou přísahat tobě, místo Drakovi Znovuzrozenému, což je o něco méně odporné.“

„A jestli budeš králem,“ ozvala se Caraline, „bude to znamenat, že správce Tearu pro pána Draka bude nižší titul.“ Hrdelně se zasmála. „Mohli by přihodit ještě další tři, čtyři vznešeně znějící tituly, aby ho potlačili do zapomnění.“ Bera našpulila rty, jako by to právě chtěla nanést sama.

„A vezmeš si krále, Caraline?“ zeptal se Darlin. „Přijmu korunu, pokud to uděláš ty. I když ji budu muset nechat udělat.“

Min si odkašlala. „Můžu ti říct, jak by měla vypadat, jestli chceš.“

Caraline se znovu zasmála, pustila Darlina a couvla. „Budu si tě v ní muset prohlédnout, než odpovím. Nech udělat tu korunu podle Min, a jestli ti bude slušet…“ Usmála se. „Možná to zvážím.“

„Přeju oběma jen to nej lepší,“ řekl Rand stroze, „ale teď tu jsou důležitější věci.“ Min na něj vrhla ostrý pohled a pouto zaplavil nesouhlas. Nyneiva po něm koukla taky. Co to mělo znamenat? „Ty tu korunu přijmeš, Darline, a jakmile budou podepsané dokumenty, tak chci, abys zatkl ty Seančany, a pak sebereš všechny muže v Tearu, kteří poznají jeden konec meče nebo halapartny od druhého. Zařídím, aby tě aša’man vzal do Arad Domanu.“

„A co já, můj pane Draku?“ zeptal se dychtivě Weiramon. Celý se třásl nedočkavostí a dařilo se mu pyšně si vykračovat, i když stál. „Jestli má dojít k boji, můžu ti posloužit líp, než když se budu válet v Cairhienu.“

Rand si ho prohlížel. I Anaijellu. Weiramon byl idiot a nevěřil ani jednomu z nich, ale neviděl, co by mohli napáchat jen s hrstkou svých následovníků. „No dobře. Vy dva můžete doprovázet vznešeného pána… totiž krále Darlina.“ Anaijella polkla, jako by se radši vrátila do Cairhienu.

„Ale co budu dělat v Arad Domanu?“ chtěl vědět Darlin. „Co jsem slyšel, je to tam hotový blázinec.“ Luis Therin se v Randově hlavě divoce smál.

„Tarmon Gai’don se blíží,“ řekl Rand. Světlo dej, aby to nebylo moc rychle. „Půjdeš do Arad Domanu, aby ses připravil na Tarmon Gai’don.“