Nůž snů

25 Služba Elaidě

Tarna, se zlatem raženou koženou složkou pod paží se držela hlavní věžové šachty, když šplhala k Elaidiným komnatám, i když to znamenalo, že musela použít zdánlivě nekonečné schodiště – dvakrát nebyly schody tam, kde si je pamatovala, ale pokud stoupala vzhůru, ke svému cíli dorazí – místo aby to vzala mírně se stáčejícími chodbami. Na schodech potkala jen občas olivrejovaného sloužícího, který se uklonil, než zase spěchal za svou prací. V točitých chodbách by musela projít kolem vchodů do obydlí adžah a možná se i potkala se sestrami. Štola kronikářky jí umožňovala vstoupit do obydlí libovolného adžah, přesto se všem kromě červeného vyhýbala, pokud ji tedy nezavolala povinnost. Mezi sestrami z jiných adžah si až příliš dobře uvědomovala, že její úzká štola je červená, až příliš jasně vnímala ty rozpálené oči v chladných tvářích. Neznervózňovaly ji – to dokázalo jen máloco, i měnící se vnitřek Věže brala s přehledem – ale stejně… Myslela si, že věci ještě nezašly tak daleko, aby někdo napadl kronikářku, nicméně nehodlala nic riskovat. Zachránit situaci bude dlouhá, těžká práce, ať už si Elaida myslí cokoliv, a napadení kronikářky by mohlo být nenapravitelné.

Kromě toho, když se nemusela ohlížet přes rameno, mohla hloubat nad Pevařinou znepokojující otázkou, kterou nezvážila, než navrhla spojení s aša’manem. Komu v červeném by se dal takový úkol svěřit? Lov mužů, kteří dokážou usměrňovat, přivedl červené sestry tak daleko, že se úkosem dívaly na všechny muže, a nemálo z nich je vyloženě nenávidělo. Přeživší bratr či otec mohl nenávisti uniknout, snad i oblíbený bratranec či strýc, ale jakmile všichni zemřeli, odešla s nimi i náklonnost. A důvěra. A byla tu další otázka důvěry. Spojení s jakýmkoliv mužem bylo porušením zvyku silného jako zákon. Dokonce i s Cutaminým požehnáním, kdo by spěchal za Elaidou, když se o spojení s aSa’many začalo jednou mluvit? Než dorazila ke dveřím do Elaidiných komnat pouhá dvě podlaží pod střechou, odstranila ze seznamu další tři jména. Po téměř dvou týdnech zbývalo na seznamu těch, jimiž si mohla být jistá, pouze jedno jméno, a dotyčná by ten úkol nezvládla.

Elaida seděla v obývacím pokoji, kde byl nábytek samé zlacené a slonovinové intarzie a velký vzorovaný koberec byl jedním z nejlepších výtvorů Tearu. Seděla v křesle s nízkým opěradlem před mramorovým krbem a popíjela víno s Meidani. Vidět tady šedou nebylo nic překvapivého ani v tuto časnou hodinu. Meidani s amyrlin obvykle večeřela a přes den ji často na pozvání navštěvovala. Elaida, se šestipruhou štolou rozloženou na ramenou, pozorovala vyšší ženu přes křišťálovou sklenici, tmavooký orel pozorující myš s velkýma modrýma očima. Meidani, se smaragdy v uších a na širokém obojku kolem útlého hrdla, si ten pohled zřejmě velice uvědomovala. Na plných rtech měla úsměv, ale nějak se jí třásly. Rukou, v níž nedržela sklenici, neustále pohybovala, dotýkala se smaragdového hřebene nad levým uchem, uhlazovala si vlasy, zakrývala poprsí, které bylo v těsném živůtku ze stříbrošedého hedvábného brokátu z větší části odhalené. Prsa neměla zvlášť velká, ale díky štíhlé postavě vypadala větší, a navíc se zdálo, že jí můžou každou chvíli vypadnout ze šatů. Ta ženská byla oblečená na ples. Nebo ke svádění.

„Ranní zprávy jsou připravené, matko,“ ohlásila Tama a lehce se uklonila. Světlo! Měla pocit, jako by vyrušila milence!

„Mohla bys nás nechat samotné, Meidani?“ Dokonce i úsměv, který Elaida směřovala na žlutovlasou ženu, byl dravý.

„Ovšem, matko.“ Meidani položila sklenici na malý stolek vedle svého křesla, vyskočila a předvedla pukrle, při němž jí málem spadly šaty. „Ovšem.“ Vyběhla z místnosti s vykulenýma očima a lapáním po dechu.

Když se za nimi zavřely dveře, Elaida se zasmála. „Jako mladší novicky jsme byly postelové přítelkyně,“ poznamenala, vstávajíc, „a já si myslím, že chce tento vztah obnovit. Mohla bych jí to dovolit. V posteli by mohla odhalit víc, než si zatím nechala uklouznout. Což popravdě není nic.“ Došla k oknu a zadívala se dolů, kde se zvedal její fantastický palác, který měl být vyšší než samotná Věž. Nakonec. Pokud se sestry nechají přesvědčit, aby na něm znovu začaly pracovat. Silný liják, který začal včerejší noci, stále pokračoval, a nebylo příliš pravděpodobné, že by mohla vidět víc než základy, protože víc toho zatím hotového nebylo. „Dej si víno, jestli chceš.“

Tarna s námahou zachovala hladkou tvář. Postelové přítelkyně byly mezi mladšími novickami běžnou věcí, i mezi přijatými, ale dětské záležitosti měly zůstat v dětství. Ne všechny sestry to tak viděly, samozřejmě. Galinu opravdu překvapilo, když Tama po získání šátku její návrhy odmítla. Jí samotné připadali muži mnohem přitažlivější než ženy. Většinu Aes Sedai zastrašovaly, pravda, zvlášť pokud se dozvěděli, že jste z červeného adžah, ale během let narazila na pár, kterým to nevadilo.

„To je zvláštní, matko,“ řekla a položila složku na stolek, na němž byl zlatý filigránový podnos s křišťálovým džbánem na víno a sklenicemi. „Vypadá, že se tě bojí.“ Nalila si a přičichla, než se napila. Udržování zřejmě fungovalo. Prozatím. Elaida konečně svolila, že přinejmenším o tohle tkanivo je třeba se podělit. „Skoro jako kdyby věděla, že ty víš, že je špeh.“

„Ovšemže se mě bojí.“ Z Elaidina hlasu ukapávala jízlivost, ale pak ztvrdl v kámen. „Chci, aby se bála. Hodlám ji protáhnout mandlem. Než ji nechám zmrskat metlou, sama se přiváže k pranýři, pokud jí to nařídím. Kdyby věděla, že to vím, Tamo, utekla by, místo aby se mi vydala do rukou.“ Stále hledíc do deště se Elaida napila. „Máš nějaké zprávy o ostatních?“

„Ne, matko. Kdybych směla přísedícím prozradit, proč je třeba je hlídat—“

„Ne!“ štěkla Elaida a prudce se k ní otočila. Její šaty byly takovou masou složitých červených spirál, že výšivka téměř zakrývala šedé hedvábí vespod. Tama navrhla, že kdyby méně předváděla své bývalé adžah – tedy podala to diplomatičtěji, ale tohle měla na mysli – mohla by lépe přivést adžah k sobě, ale Elaidin výbuch vzteku stačil, aby se o tom už více nezmínila.

„Co když s nimi některá přísedící pracuje? Vůbec by mě to nepřekvapilo. Ty směšné rozhovory na mostě pokračují i přes moje rozkazy. Ne. Vůbec by mě to nepřekvapilo u žádné z nich!“

Tarna nad skleničkou naklonila hlavu, přijala, co nemohla změnit. Elaida odmítala pochopit, že když už adžah neuposlechla její rozkaz přerušit rozhovory, těžko budou špehovat své vlastní sestry na její rozkaz, aniž by znala důvod. Ale říct to nahlas by mělo za následek jenom další tirádu.

Elaida na ni zírala, jako by se chtěla ujistit, že se nezačne hádat. Vypadala tvrdší než dřív. A taky křehčí. „Škoda, že ta vzpoura v Tarabonu selhala,“ prohlásila nakonec. „Ale asi se s tím nedá nic dělat.“ Nicméně se o tom zmiňovala často a v nečekaných chvílích od chvíle, co přišla zpráva, že Seančané posilují svůj vliv v zemi. Nebyla tak odevzdaná, jak předstírala. „Chci slyšet nějaké dobré zprávy, Tamo. Je něco nového o zámcích na věznici Temného? Musíme mít jistotu, že nejsou zlomené další.“ Jako by to Tama nevěděla!

„Ne, adžah nic takového nehlásila, matko, a tohle by si podle mě pro sebe nenechávala.“ Té poslední věty litovala, jen ji vypustila z úst.

Elaida zabručela. Adžah vypouštěla jen čůrky ztoho, co jim jejich špehové přinášeli, a ona to nesla opravdu nelibě. Její vlastní špehové se soustředili v Andoru. „Jak to jde v přistavech?“

„Pomalu, matko.“ Když byl obchod přidušen, město už pociťovalo hlad. Brzy to začne být vážné, pokud se nepodaří ústí přístavů uvolnit. I když odřízli tu část řetězu v Jižním přístavu, která zůstala železná, nestačilo to; do Tar Valonu se stále nedostalo dost lodí, aby bylo možné nakrmit obyvatele. Jakmile se Tarně podařilo přesvědčit Elaidu, že je to nezbytné, ta nechala rozebrat řetězové věže, aby bylo možné odstranit ty obrovské kusy cuendillaru. Jenomže stejně jako městské hradby, i věže byly zbudované a posílené jedinou silou, a rozebrat je mohla pouze jediná síla. Původní stavitelé odvedli dobrou práci a tyto ochrany zřejmě nezeslábly ani o vlásek. „Prozatím dělají většinu práce červené. Sestry z jiných adžah občas přijdou, ale je jich jen pár. Čekám ovšem, že se to brzy změní.“ Věděly, jak je ta práce důležitá, jakkoliv se jim to nelíbilo – každá sestra by za takových podmínek pracovala nerada, a červené, které na tom dělaly hlavně, remcaly – jenomže rozkaz přišel od Elaidy, a poslední dobou to znamenalo jen otálení.

Elaida ztěžka vydechla a zhluboka se napila. Zřejmě to potřebovala. Svírala sklenici tak pevně, až jí na ruce vystupovaly šlachy. Popošla blíž, jako by chtěla Tamu uhodit. „Zase mi vzdorují! Zase! Ony budou poslouchat, Tamo. Budou! Napiš rozkaz, a jakmile ho podepíšu a zapečetím, vyvěs ho v obydlí každého adžah.“ Zastavila se těsně před Tamou a tmavé oči se jí leskly jako krkavci. „Přísedící za každé adžah, které nepošle svůj díl sester na práci na řetězových věžích, bude konat každý den pokání u Silviany, dokud to nenapraví. Každý den! A přísedící z každého adžah, které posílá sestry k těm… těm rozhovorům, dopadnou stejně. Napiš to, ať to můžu podepsat!“

Tarna se zhluboka nadechla. Pokání by mohlo zabrat, ale taky nemuselo, podle toho, jak zaťaté přísedící budou, a hlavy adžah s nimi – nemyslela si, že by to zašlo tak daleko, aby pokání úplně odmítly, to by byl Elaidin konec zcela jistě, a možná i konec Věže – ale vyvěsit rozkaz veřejně, aby přísedící neměly ani kousek, za kterým by se mohly schovat a zachovat si důstojnost, byl špatný způsob, jak jít na věc. Popravdě by to mohl být ten nejhorší způsob. „Jestli smím něco navrhnout,“ začala co nejopatrněji. Nikdy na opatrnost nebyla.

„Nesmíš,“ štěkla Elaida drsně. Znovu se napila, vyprázdnila číši a odplula si dolít. Poslední dobou pila příliš. Tarna ji dokonce jednou viděla opilou! „Jak si Silviana vede s tou al’Vereovic holkou?“ zeptala se, když si nalévala.

„Egwain tráví v její pracovně skoro polovinu každého dne, matko.“ Usilovně se snažila zachovat neutrální tón. Tohle bylo poprvé, co se Elaida na mladou ženu zeptala od jejího zajetí před devíti dny.

„Tolik? Chci ji zkrocenou pro věžový postroj, ne zlomenou.“

„No… pochybuju, že ji to zlomí, matko. Silviana bude opatrná.“ A potom tu byla ta holka sama. To ale nebylo určeno pro Elaidiny uši. Už na ni řvala víc než jednou, takže se Tama naučila vyhýbat se tématům, majícím za následek jen další řvaní. Rady a návrhy nepředložené nebyly o nic užitečnější než rady a návrhy, jimiž se dotyčný neřidil, a Elaida se jimi neřídila téměř nikdy. „Egwain je umíněná, ale předpokládám, že se brzy vzpamatuje.“ Musela. Když Galina vymlátila z Tamy její blok, nepoužila ani desetinu úsilí, jako Silviana vkládala do Egwain. Ta holka se musí brzy podvolit.

„Výborně,“ zamumlala Elaida. „Výborně.“ Ohlédla se přes rameno, s tváří jako maskou vyrovnanosti. Oči se jí ale leskly. „Přidej její jméno na seznam těch, kdo mi posluhují. Vlastně ať mi slouží dnes v noci. Může nám s Meidani podávat večeři.“

„Stane se, jak přikazuješ, matko.“ Další návštěva u správkyně novicek vypadala nevyhnutelná, ale Egwain by si jich bezpochyby vysloužila stejný počet, i kdyby se k Elaidě nikdy nepřiblížila.

„A teď tvoje zprávy, Tamo.“ Elaida se posadila a hodila si nohu přes nohu.

Tama odložila téměř nedotčenou sklenici, vzala složku a posadila se do křesla, které předtím používala Meidani. „Znovu vytvořené ochrany zřejmě udržují krysy mimo Věž, matko.“ Na jak dlouho byla jiná otázka. Sama je kontrolovala každý den. „Zato na pozemcích Věže viděli krkavce a vrány, takže ochrany na hradbách musejí být…“

Polední slunce vrhalo světlo a stíny skrz olistěné větve vysokých stromů, hlavně dubů, kalin a tupel s nějakými topoly a mohutnými sosnami. Před několika lety se tudy musela prohnat pořádná vichřice, protože spousta stromů byla popadaných a všechny ležely více méně stejným směrem, což poskytlo pěkné sezení, stačilo jen trochu zapracovat sekerou a odsekat pár větví. Řídký podrost umožňoval dobrý rozhled na všechny strany a nedaleko přes kameny obrostlé mechem zurčel potůček. Bylo by to dobré místo k táboření, pokud by Mat nehodlal urazit každý den co největší vzdálenost, ale stejně tak si tu mohli odpočinout koně a trochu se nažrat. Damonské hory stále ležely nejméně tři sta mil na východ, a on tam hodlal dorazit do týdne. Vanin tvrdil, že zná pašerácký průsmyk – čistě z doslechu, samozřejmě, jen něco, co náhodou zaslechl, ale věděl přesně, kde ho najít – kudy se do Murandy dostanou dva dny poté. Bude to mnohem bezpečnější, než pokoušet se jít na sever do Andoru nebo na jih do Illianu. Na obou stranách by byla cesta do bezpečí mnohem delší a možnost, že narazí na Seančany, mnohem větší.

Mat ohlodal poslední kousky masa ze zadní nohy králíka a kost hodil na zem. Plešatějící Lopin zděšeně přiskočil, kost zvedl a hodil ji do jámy, kterou s Nerimem vykopali v prsti pod stromy, i když ji zvířata půl hodiny po jejich odchodu rozhrabou. Mat si chtěl utřít ruce do spodků. Tuon, oždibující tetřeví stehýnko na druhé straně nízkého ohýnku, na něj upřela oči a zvedla obočí, zatímco zakmitala prsty volné ruky na Selucii, která sama pustošila druhé stehýnko. Prsatá žena neodpověděla, jen frkla. Hlasitě. Mat se podíval Tuon do očí a záměrně si ruce do spodků otřel. Mohl zajít k potoku, kde si ruce myly Aes Sedai, ale než dorazí do Murandy, nikdo stejně nebude mít čisté oblečení. Kromě toho, když vám žena neustále říká Tretko, je jenom přirozené využít každé příležitosti, abyste jí dali na srozuměnou, že žádná tretka ani hračka nejste. Tuon potřásla hlavou a znovu zakvedlala prsty. Tentokrát se Selucia zasmála a Mat cítil, jak mu hoří tváře. Uměl si představit dvě nebo tři věci, které mohla říct, a žádnou z nich by neslyšel rád.

Setalle, sedící na konci klády, zajistila, aby je stejně slyšel. Dohoda s bývalou Aes Sedai její přístup nezměnila ani v nejmenším. „Mohla říct, že muži jsou prasata,“ zamumlala, aniž by zvedla oči od vyšívacího kruhu, „nebo jenom že prase jsi ty.“ Její tmavošedé jezdecké šaty měly vysoký límec, ale ona stejně nosila těsný náhrdelník se svatebním nožem. „Možná říkala, že jsi venkovský křupan s blátem na nohou, špínou v uších a senem ve vlasech. Nebo možná říkala—“

„Myslím, že vidím, kam míříš,“ sdělil jí přes zaťaté zuby. Tuon se zahihňala, i když vzápětí se opět tvářila jako kat, chladně a přísně.

Mat vytáhl z kapsy kabátu fajfku se stříbrným náústkem a kozinkový váček na tabák, nacpal hlavičku tabákem a zvedl víčko krabičky se škrtátky u svých nohou. Fascinovalo ho, jak oheň prostě vyskočil a nejdřív jako by se hnal všemi směry naráz, když škrtl hrbolatou, červenobílou hlavičkou škrtátka o hrubou stranu krabičky. Počkal, až plamínek odhoří z hlavičky, než si připálil. Natáhnout do úst chuť a pach síry mu jednou stačilo. Pustil hořící klacík a zašlápl ho. Prsť byla stále vlhká od posledního deště, ale on nehodlal oheň v lese riskovat. Ve Dvouříčí se lidé scházeli z velké dálky, když les chytil plamenem. Občas i tak shořely stovky honů.

„Škrtátky by se nemělo plýtvat,“ podotkla Aludra, když zvedla oči od hrací desky s kameny, vybalancované na vedlejší kládě. Tom, jenž si hladil dlouhé bílé kníry, dál rozmýšlel nad deskou. Zřídkakdy přicházel o kameny, přesto se jí podařilo nad ním dvakrát vyhrát, co odešli od cirkusu. Dvakrát z tuctu her, ale Tom si dával pozor na každého, kdo ho dokázal porazit byť jednou. Aludra si přehodila copánky s korálky na záda. „Musím být na jednom místě dva dny, abych vyrobila další. Muži si neustále nacházejí způsoby, jak přinutit ženy pracovat, že?“

Mat zabafal, byť ne spokojeně, ale aspoň s jistou radostí. Ženské! Radost pohledět i pobýt. Když si nenacházely způsoby jak vtírat muži sůl do kůže. Bylo to jedno za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet. To tedy ano.

Většina skupinky už dojedla – na rožních nad ohněm zůstala větší část dvou tetřevů a jednoho králíka, ale to si vezmou s sebou zabalené do plátna. Lov byl během dopolední jízdy dobrý, ale nebylo jisté, že odpoledne bude stejně výnosné, a placky s boby nebyly k jídlu to nejlepší. Ti, kdo už skončili, odpočívali, nebo, v případě Rudých paží, kontrolovali spoutané soumary, šedesát jich měli na čtyřech vodicích otěžích. Koupit tolik koní v Maderinu něco stálo, ale jakmile se Luka doslechl o mrtvém kupci na ulici, vrazil do města, aby se smlouvání ujal sám. Skoro – skoro, ale ne docela – byl připravený dát jim nákladní koně z těch cirkusových, jen aby se Mata konečně zbavil. Mnoho zvířat bylo naložených Aludřiným nádobíčkem a zásobami. Luka nakonec skončil s větší částí Matova zlata, tak nebo tak. Mat strčil tlustý měšec i Petrovi a Clarine, ale to bylo z přátelství, aby jim to pomohlo koupit si vlastní hostinec o něco dříve. V sedlových brašnách mu ale zůstalo dost, aby se pohodlně dopravili do Murandy, a na doplnění postačí najít šenk, kde se kutálejí kostky.

Leilwin, se zakřiveným mečem pověšeným na širokém koženém řemeni šikmo přes prsa, a Domon, s krátkým mečem u boku a mosazí obitým obuškem u druhého, si povídali s Juilinem a Amatherou na další kládě opodál. Leilwin – nakonec přijal, že je to jediné jméno, které snese – okatě předváděla, že se Tuon se Selucii nebude vyhýbat, ani před nimi klopit oči, i když se musela viditelně zapřít, aby to dokázala. Juilin měl manžety černého kabátce ohrnuté, znamení, že je mezi přáteli nebo aspoň mezi lidmi, kterým věří. Bývalá panarcha Tarabonu se ho stále držela jako klíště, ale Leilwin se do bystrých modrých očí dívala bez cukání. Vlastně se na druhou ženu často dívala s něčím, co se blížilo úžasu.

Noal seděl se zkříženýma nohama na zemi bez ohledu na vlhkost a hrál Hady a lišky s Olverem a vymýšlel divoké příběhy ze zemí za Aielskou pustinou o nějakém velkém pobřežním městě, které cizinci nesmějí opustit jinak než lodí a obyvatelé nesmějí odejít vůbec. Mat by rád, kdyby si našli nějakou jinou hru. Pokaždé, když přinesli ten kus červeného hadru s pavučinou černých čar, připomnělo mu to jeho slib Tomovi, připomnělo mu to, že má v hlavě ty zatracené Eelfinny a možná i prokleté Aelfinny. Aes Sedai přišly od potoka a Joline se zastavila, aby si promluvila s Blaerikem a Fennem. Bethamin a Seta, courající se za ní, zaváhaly, dokud je zelená neposlala ke kládě, na níž seděly Teslyn s Edesinou, jak nejdál od sebe mohly, s neořezanými větvemi mezi sebou, a začaly si číst z knížeček vázaných v kůži, které vytáhly z opasku. Obě stály za Edesinou.

Žlutovlasá bývalá sul’dam obrátila pozoruhodným a bolestným způsobem. Bolestným pro ni a sestry. Když poprvé váhavě požádala, aby ji učily taky, u včerejší večeře, odmítly. Bethamin učily pouze proto, že už usměrňovala. Seta byla příliš stará, aby se mohla stát mladší novickou, a neusměrňovala; tím to skončilo. A tak zopakovala to, co udělala Bethamin, takže všechny tři skákaly kolem ohně a pištěly ve sprškách tančících jisker tak dlouho, jak dokázala udržet jedinou sílu. Poté souhlasily, že ji budou učit. Tedy Joline a Edesina souhlasily. Teslyn stále odmítala přijmout sul’dam, bývalou nebo ne. Všechny tři se ale střídaly, když ji třískaly, a ona celé dopoledne poposedala v sedle. Stále vypadala ustrašeně, z jediné síly a možná i z Aes Sedai, ale tvářila se i… spokojeně. Mat prostě nic nechápal.

Měl být sám spokojený. Vyhnul se obvinění z vraždy, vyhnul se tomu, že by slepě najel do seančanské pasti, která by byla zabila Tuon, a gholama tentokrát nechal daleko za sebou. Ten bude sledovat Lukův cirkus a Luka byl varován, ať už to k něčemu bylo, nebo ne. Za dva týdny bude za horami v Murandy. Museli vymyslet, jak Tuon bezpečně vrátit do Ebú Daru, což nebylo zrovna snadné, zvlášť když bude muset hlídat Aes Sedai, aby se ji nepokusily odtáhnout, což znamenalo, se se na ni bude moct dívat déle. A musel vymyslet, co se děje za těma krásnýma velkýma očima. Měl by být šťastný jako kozel v korytě s obilím. Jenomže nebyl, ani zdaleka ne.

Kupříkladu všechny ty rány mečem, které utržel v Maderinu, bolely. Některé byly zanícené, i když se mu zatím dařilo to přede všemi utajit. Nesnášel, když ho někdo obskakoval, skoro stejně jako když na něj někdo používal jedinou sílu. Lopin s Nerimem ho pozašívali, jak jen uměli, a on odmítl léčení, i když se ho k tomu pokusily přinutit všechny tři Aes Sedai. Překvapilo ho, že ze všech lidí právě Joline na tom trvá; pak jen znechuceně rozhodila rukama, když se nepodvolil. Dalším překvapením byla Tuon.

„Nebuď hlupák, Tretko,“ protáhla v jeho stanu, stojíc nad ním s rukama založenýma na prsou, zatímco ho Lopin s Nerimem sužovali svými jehlami a on zatínal zuby. Její vlastnické chování, jako žena, která se ujišťuje, že její majetek je dobře opravený, stačilo, aby zaskřípal zuby a jehel si nevšímal. Nebo to, že byl jen ve spodkách! Vlezla dovnitř a odmítla odejít, pokud by ji vlastnoručně nevyhodil, a on se necítil ve stavu, aby zvládl ženu, kterou podezíral, že by mu klidně dokázala zlomit ruku. „To léčení je báječná věc. Moje Mylen to zná a naučila to i moje ostatní. Mnoho lidí pochopitelně vyvádí, když se jich má dotknout jediná síla. Polovina mých sluhů by omdlela, stačilo by to jen naznačit, i většina urozených, ani bych se nedivila. Ale od tebe bych to nečekala.“ Kdyby měla byť jen čtvrtinu jeho zkušeností s Aes Sedai, čekala by to.

Vyjeli z Maderinu, jako by mířili do Lugardu, a pak to vzali lesem, jakmile byla poslední ves z dohledu. Ve chvíli, kdy vjeli mezi stromy, zase se mu v hlavě roztočily kostky. To byla ta druhá věc, která mu kazila náladu, ty zatracené kostky dunící mu v hlavě už dva dny. A v lese se těžko zastaví. Co význameného by se mohlo odehrát v lese? Přesto se držel dál i od nejmenších vísek, které míjeli. Dřív nebo později se ty kostky zastaví, mohl jenom čekat.

Tuon a Selucia zamířily k potoku, aby se umyly, a rychle na sebe kmitaly prsty. Určitě se bavily o něm. Když začnou ženy dávat hlavy dohromady, můžete si být jistí—

Amathera zaječela a všichni se k ní otočili. Mat důvod zahlédl stejně rychle jako Juilin; černého hada dobrých sedm stop dlouhého, rychle se plazícího pryč od klády, na níž seděli. Leilwin zaklela, vyskočila a tasila meč, ale Juilin byl rychlejší. Vyrval meč z pochvy a vyrazil za hadem tak rychle, až mu spadla kónická čapka.

„Nech ho jít, Juiline,“ zavolal za ním Mat. „Míří pryč od nás. Nech ho.“ Had měl nejspíš doupě pod kládou, a když vylezl, překvapilo ho, že tu vidí lidi. Naštěstí byly černé zmije hadi samotáři.

Juilin zaváhal, než usoudil, že utěšit třesoucí se Amatheru je důležitější než honit hada. „Co to vůbec bylo za druh?“ zeptal se, když ji objal. Nakonec byl z města. Mat mu to řekl, a Juilin chvíli vypadal, že chce znovu hada honit. Moudře se rozhodl proti tomu. Černé zmije byly rychlé jako blesk a s krátkým mečem by se musel dostat hodně blízko. Amathera se ho v každém případě držela tak pevně, že by měl potíže ji ze sebe sundat.

Mat sundal z patky ašandarei, které zarazil do země, svůj klobouk a narazil si ho na hlavu. „Den ubíhá,“ prohlásil přes troubel. „Je čas vyrazit. Neloudej se, Tuon. Ruce máš už čistý dost.“ Snažil se jí říkat Skvoste, ale co si začala nárokovat vítězství v Maderinu, odmítala uznat, že vůbec promluvil, pokud ji tak oslovil.

Pochopitelně ani trochu nespěchala. Než se vrátila – utírajíc si malé ruce do malého ručníku, který si pak Selucia přehodí přes sedlo, aby uschl – Nerim s Lopinem už měli jámu na odpadky zasypanou, zbytky jídla zabalené a strčené do Nerimových sedlových brašen, oheň uhašený vodou, kterou přinesli z potoka ve skládacích kožených vědrech. S ašandarei v ruce byl Mat připravený nasednout na Oka.

„Zvláštní muž, který nechává jedovaté hady jít,“ prohodila Tuon. „Z reakce toho člověka předpokládám, že černá zmije je jedovatá.“

„Moc,“ potvrdil. „Ale hadi nekousnou nic, co nedokážou sníst, pokud se necítí v ohrožení.“ Vložil nohu do třmene.

„Smíš mě políbit, Tretko.“

Trhl sebou. Nemluvila zrovna potichu a po jejích slovech se stali předmětem pozornosti všech. Selucia se tvářila tak usilovně bezvýrazně, že její nesouhlas nemohl být zřejmější. „Teď?“ zeptal se. „Až večer zastavíme, můžeme se jít projít—“

„Do večera bych si to mohla rozmyslet, Tretko. Nazývej to rozmarem kvůli muži, který nechává jedovaté hady jít.“ Možná v tom uviděla jedno ze svých špatných znamení?

Mat si sundal klobouk, zarazil černý oštěp zase do země, vyndal si fajfku z úst a cudně jí políbil na plné rty. První polibek není třeba uspěchat. Nechtěl, aby si myslela, že sejí vnucuje nebo je hrubý. Nebyla to žádná holka z taverny, která má ráda plácnutí a pošimrání. Kromě toho na sobě cítil ty oči. Někdo se uchechtl. Selucia vyvrátila oči.

Tuon si založila ruce a přeměřila si ho přes dlouhé řasy. „Připomínám ti snad sestru?“ zeptala se nebezpečným tónem. „Nebo možná matku?“ Někdo se zasmál. Vlastně to nebyl jeden člověk.

Mat si zachmuřeně vyklepal fajfku o podpatek a nacpal si ji, ještě teplou, do kapsy. Pověsil klobouk zpátky na ašandarei. Jestli chce opravdický polibek… Skutečně si někdy myslel, že mu nebude sedět v náručí? Byla štíhlá, to ano, a malá, ale padla mu tam opravdu hezky. Sehnul se k ní. Zdaleka to nebyla první žena, kterou líbal. Věděl, co má dělat. Kupodivu – no, vlastně ani ne – to ona nevěděla. Ale učila se rychle. Velmi rychle.

Když ji konečně pustil. Stála tam, měřila si ho a snažila se popadnout dech. Vlastně i on dýchal trochu roztřeseně. Metwyn pochvalně hvízdl. Mat se usmál. Co si myslí o svém očividně prvním polibku v životě? Snažil se však neusmívat příliš. Nechtěl, aby si myslela, že se uculuje.

Ona mu položila prsty na tvář. „Myslela jsem si to,“ protáhla tím medovým hlasem. „Máš horečku. Některé rány musí být zanícené.“

Mat zamrkal. Políbil ji, že se jí musely zkroutit i prsty u nohou, a ona jenom řekne, že má rozpálený obličej? Sklonil se znovu – tentokrát bude zatraceně potřebovat pomoc, aby se udržela na nohou! – jenomže ona mu položila ruku na prsa a odstrčila ho.

„Selucie, podej tu krabičku mastí, co jsem dostala od panínámy Luky,“ nařídila. Selucia se rozběhla k Tuonině černobílé kobyle.

„Na to nemáme čas,“ prohlásil Mat. „Něčím se máznu večer.“ Klidně nemusel vůbec otevírat ústa.

„Svlékni se, Tretko,“ přikázala mu stejným tónem, jaký používala na služku. „Mast štípe, ale čekám, že budeš odvážný.“

„Já se ne—!“

„Jezdci,“ ohlásil Harnan. Už seděl v sedle, na tmavorezavém valachovi s bílými ponožkami na předních nohou, a držel jednu otěž soumarů. „Jeden z nich je Vanin.”

Mat se vyhoupl na Oka, aby měl lepší výhled. Cválali k nim dva jezdci a cestou se vyhýbali spadlým stromům. Kromě toho, že poznal Vaninova šedáka, ten chlap se nedal s nikým zaměnit. Nikdo jiný, kdo by byl tak široký a seděl v sedle jako pytel špeku, by nedokázal udržet tohle tempo bez zjevné námahy. Ten chlap by se udržel v sedle i na divočákovi. Pak Mat poznal i druhého jezdce, za nímž vlál plášť, a měl pocit, jako by dostal pěstí do žaludku. Nebylo by ho v nejmenším překvapilo, kdyby se kostky v té chvíli zastavily, ale ty mu dál skákaly v lebce. Co ve Světle dělá zatracený Talmanes v Altaře?

Jezdci před Matem zpomalili do kroku, Vanin zastavil a Talmanes přijel sám. Nebyla to nesmělost. Vanin rozhodně nebyl nesmělý. Líně se opíral o vysokou sedlovou hrušku a plival mezerou v zubech. Ne, on věděl, že Mat nebude mít radost, a hodlal se držet dál.

„Vanin mi všechno vysvětlil, Mate,“ začal Talmanes. Pomenší, šlachovitý Cairhieňan s čelem vyholeným a napudrovaným měl právo nosit barevné pruhy na přednici tmavého kabátu ve značném počtu, ale měl tam našitou jen malou červenou ruku, což byla jediná ozdoba, pokud jste nepočítali červenou šálu ovázanou kolem levé paže. Nikdy se nesmál, usmíval se zřídka, ale měl své důvody. „Mrzí mě, co se stalo Naleseanovi a ostatním. Byl to dobrý chlap, Nalesean. Všichni byli.“

„Ano, to byli.“ Mat se pevně ovládal. „Předpokládám, že za várna Egwain nikdy nepřišla, abyste jí pomohli dostat se od těch pitomých Aes Sedai, ale co v zatraceným prokletým Světle děláš tady?“ No, možná se zas až tak neovládal. „Aspoň mi řekni, že jsi s sebou nepřivedl celou zatracenou Bandu tři sta mil hluboko do Altary.“

„Egwain je stále amyrlin,“ prohlásil Talmanes klidně a urovnal si plášť. Na něm měl další červenou ruku, tentokrát větší. „Mýlil ses v ní, Mate. Ona je skutečná amyrlin a ty Aes Sedai drží za krk. I když to některé možná ještě nevědí. Co jsem viděl naposledy, vydala se s celou tou bandou oblehnout Tar Valon. Možná už ho touhle dobou dobyla. Dokážou udělat díry do vzduchu jako ta, co udělal Drak Znovuzrozený, aby nás vzal k Salidaru.“ Matoví zavířily v hlavě barvy a na okamžik se ustálily na Randovi mluvícímu s nějakou ženou s prošedivělým drdolem na hlavě, Aes Sedai, usoudil, ale jeho hněv ten obraz rozehnal jako mlhu.

Všechny ty řeči o amyrlinině stolci a Tar Valonu přilákaly sestry, samozřejmě. Pobídly koně k Matoví a pokusily se to převzit. No, Edesina se držela trochu zpátky, jako kdyby jí Teslyn s Joline nasadily udidlo, ale druhé dvě…

„O kom to mluvíš?“ chtěla vědět Teslyn, zatímco Joline stále ještě otevírala ústa. „Egwain? Byla jedna přijatá novicka jménem Egwain al’Vere, ale ta utekla.“

„Je to Egwain al’Vere, Aes Sedai,“ oznámil jí Talmanes zdvořile. K Aes Sedai se vždycky choval zdvořile. „A neutekla. Je amyrlin, moje slovo na to.“ Edesina vydala zvuk, který by se u kohokoliv jiného než Aes Sedai dal nazvat zapištěním.

„O tom později,“ zamumlal Mat. Joline znovu otevřela ústa, tentokrát rozzlobeně. „Později jsem říkal.“ To nestačilo, aby to štíhlou zelenou zastavilo, ale Teslyn jí položila ruku na loket a něco zamumlala, a to stačilo. Joline sice měla oči jako dýky, slibující, že z něj později vytáhne všechno, co bude chtít vědět. „Banda, Talmanesi?“

„Ach. Ne, přivedl jsem jenom tři korouhve jízdy a čtyři tisíce jízdních kušovníků. Tři jízdní korouhve a pět pěších a něco kušovníků jsem nechal v Murandy s rozkazem přesunout se na sever do Andoru. A taky korouhev kameníků, samozřejmě. Hodí se mít kameníky po ruce, když potřebuješ postavit most nebo tak.“

Mat pevně zavřel oči. Šest jízdních korouhví a pět pěších. A korouhev kameníků! Když nechával Bandu v Salidaru, měla jen dvě korouhve, včetně jízdy i pěchoty. Litoval, že nemá polovinu toho zlata, co nechal Lukovi tak bezstarostně. „Jak mám asi zaplatit tolik mužů?“ chtěl vědět. „Na to nenajdu dost vrchcábů za celý rok!“

„No, co se toho týče, uzavřel jsem malou dohodu s králem Roedranem. Už je to vyřízené, a ne předčasně – myslím, že se chtěl obrátit proti nám, vysvětlím ti to ale později – jenomže v truhlicích Bandy je žold na rok i víc. Kromě toho, Drak Znovuzrozený ti dřív nebo později dá panství – a velká. Povýšil muže, aby vládli státům, jak jsem slyšel, a ty jsi s ním vyrůstal.“

Tentokrát s barvami nebojoval, když se srazily v Randa a tu Aes Sedai. Byla to Aes Sedai, zcela jistě. Vypadala jako tvrdá žena. Pokud se mu Rand pokusí dát nějaké tituly, nacpe mu je do krku a hotovo. Mat Cauthon neměl šlechtice rád – no, pár z nich, jako třeba Talmanes, bylo v pořádku, a taky Tuon, nezapomínat na Tuon – a rozhodně se nehodlal jedním z nich stát! „To je možný,“ řekl jen.

Selucia si hlasitě odkašlala. S Tuon převedly koně vedle Mata a Tuon seděla zpříma, s chladnýma očima i obličejem, velitelská, až čekal, že Selucia začne odříkávat její tituly. Nic takového ale neudělala. Místo toho popohnala svého šedáka vedle a zamračila se na něj, oči jako modré planoucí uhlíky, než si znovu odkašlala. Velmi hlasitě. Aha.

„Tuon,“ řekl Mat, „dovol, abych ti představil urozenýho pána Talmanese Delovindeho z Cairhienu. Jeho rodina je význačná a starobylá a on k jejímu jménu přispěl ctí.“ Drobná žena naklonila hlavu. Asi tak o coul. „Talmanesi, tohle je Tuon.“ Dokud mu bude říkat Tretko, žádných titulů se od něj nedočká. Selucii zaplály oči ještě víc, jakkoliv to vypadalo neproveditelně.

Talmanes však překvapeně zamrkal a velice hluboko se poklonil. Vanin si stáhl krempu ještě hlouběji do čela a skryl obličej. Stále se vyhýbal pohledu na Mata. Zřejmě už Talmanesovi prozradil, kdo přesně Tuon je.

Mat zavrčel a naklonil se ze sedla, strhl klobouk z oštěpu a vytáhl ho ze země. Pak si klobouk narazil na hlavu. „Právě jsme chtěli jet, Talmanesi. Doveď nás tam, kde čekají tvoji muži, a zjistíme, jestli budeme mít štěstí a vyhneme se Seančanům celou cestu z Altary, stejně jako ses jim vyhnul cestou sem.“

„Viděli jsme spoustu Seančanů,“ prohlásil Talmanes a obrátil ryzáka vedle Oka. „I když většina mužů, co jsme viděli, zřejmě byli Altařané. Mají tábory snad všude. Naštěstí nás nezahlédl nikdo z těch létajících tvorů, o kterých jsem slyšel. Ale je tu problém. Mate. Došlo k sesuvu půdy. Ztratil jsem zadní voj a některé soumary. Průsmyk je prostě zablokovaný, Mate. Poslal jsem tři muže, aby se pokusili přelézt, s rokazem poslat Bandu zpátky do Andoru. Jeden si zlomil vaz, druhý nohu.“

Mat zastavil Oka na místě. „Předpokládám, že je to ten průsmyk, co o něm mluvil Vanin.“

Talmanes kývl a Vanin, čekající opodál, promluvil. „Zatracená pravda to je. Průsmyky nerostou na stromech, ne v horách jako Damony.“ Na hodnosti rozhodně moc nedal.

„Potom budeš muset najít jinej,“ sdělil mu Mat. „Slyšel jsem, že najdeš cestu o půlnoci a se zavázanýma očima. Mělo by to být pro tebe snadný.“ Lichotky nikdy neškodí. Kromě toho to opravdu slyšel.

Vanin vydal zvuk, jako by si spolkl jazyk. „Najít jinej průsmyk?“ zamumlal. „Najít jinej průsmyk, říká. V horách jako Damony jen tak nenajdeš jinej průsmyk. Proč myslíš, že jsem znal akorát ten jeden?“ Musel být otřesený, když to přiznal. Kromě toho umíněně trval na tom, že o něm jenom slyšel.

„O čem to mluvíš?“ chtěl vědět Mat a Vanin mu to vysvětlil. Na sebe dost podrobně.

„Jednou mi to vysvětlila jedna Aes Sedai. Víš, existujou starý hory. Byly tady ještě před Rozbitím, možná na dně moře nebo tak něco. Průsmyky jsou všude, široký, mírný. Můžeš jima projet, pokud si zachováš chladnou hlavu, udržíš směr a máš dost zásob, dřív nebo později jsi vyjel na druhý straně. A pak jsou nový hory, co vznikly při Rozbití.“ Tlouštík pootočil hlavu a odplivl si. „Tam jsou průsmyky úzký, křivolaký, a občas to vlatně ani žádný průsmyky nejsou. Vjedeš tam a můžeš bloudit, dokud ti nedojde jídlo, a stejně cestu na druhou stranu nenajdeš. Ztráta toho průsmyku uškodí spoustě lidí, kteří ji používali pro, no, dalo by se to nazvat nezdaněný zboží, a dost lidí umře, než najdou novej, kterej je dovede na druhou stranu. Jestli vjedeme do Damon, když je ten průsmyk zavalenej, nejspíš taky umřeme. Ti, kdo se nevrátěj včas a nezachovají si chladnou hlavu, nedokážou najít cestu zpátky.“

Mat se podíval na Tuon, Aes Sedai, Olvera. Všichni na něm záviseli, že je dostane do bezpečí, ale ta bezpečná cesta z Altary už neexistovala. „Tak pojedeme,“ zabručel. „Musím přemejšlet.“ Bude muset přemýšlet opravdu usilovně.